Území Laponska se rozprostírá na severu Evropy a zahrnuje severní část Skandinávie a ruského poloostrova Kola. Jde o jednu z posledních evropských oblastí se skutečně divokou přírodou. Najdete tam zdánlivě nekonečné lesy tvořené převážně smrky a borovicemi, prudké řeky s mocně hučícími peřejemi sycenými vodou ze zasněžených hor i poklidně působící vesnice na břehu jezer vysoko v kopcích.

Západní část teritoria pokrývají převážně hory, z nichž je nejvyšší Kebnekaise (2 106 m n. m.) ležící ve Švédsku. Na severovýchodě se terén svažuje do nízké plošiny s mnoha močály a jezery. Zejména švédskou částí Laponska protékají mohutné řeky. Většina území leží za polárním kruhem a v zimě tam mohou teploty klesnout k −40 °C, zatímco v létě naopak šplhají až ke třicítce. 

V Laponsku lze mimo jiné zažít opravdový polární den i noc: První zmíněný jev nastává za polárním kruhem, když slunce nejméně po dobu 24 hodin nezapadne za obzor, tudíž nezavládne noc. Během polární noci naopak sluneční kotouč nad horizont vůbec nevystoupá. Obě období se přitom po půl roce pravidelně střídají. Nicméně čím víc na sever postupujete, tím jsou extrémy větší – například v oblasti Inari trvá polární den asi padesát dní, na Nordkappu téměř šedesát. V zimě se Laponsko stává také ideálním místem pro pozorování polárních září. 

Divocí a chudí

Švédské hory, norské fjordy a finská jezera tvořily po staletí kulisy života Sámů, původních obyvatel severní Skandinávie. Dnes už se starousedlíci hojně promísili s nově příchozími, které do míst v průběhu minulého století nalákala především těžba železné rudy a později také rozvíjející se turistický průmysl. Stopy původní sámské kultury však zůstávají patrné na každém kroku. Například kostel v Kiruně ve tvaru laponského stanu, přezdívaný též „chrám nomádů“, zvolili obyvatelé Švédska v anketě z roku 2001 za nejkrásnější stavbu své země. 

Sámové jsou jedinými a posledními evropskými kočovníky. Přestože celý svět zná jejich kraj jako Laponsko a jeho obyvatele jako Laponce, Sámové zmíněná označení nesnášejí, neboť pro ně mají hanlivý význam: Vycházejí totiž ze staré švédštiny a znamenají, že jsou tamní lidé špinaví a otrhaní. Výraz „Sámové“ však není o moc lepší – překládá se jako „lidé z močálů“. 

„Fenni [Sámové] se vyznačují divokostí vzbuzující podiv a odpornou chudobou; nemají zbraně, nemají koně, nemají pevný dům; k jídlu byliny, za oděv kůže, lůžko – holá zem. Jedinou jejich nadějí jsou šípy, k nimž z nedostatku železa přidělávají hroty z kostí. Lov živí stejně muže a ženy, neboť tyto stále lovce provázejí a žádají podíl na kořisti. Pro děti není žádného úkrytu před šelmami a deštěm než chatrčí ze spletených větví. Tam se vracejí muži, tam se zdržují starci…“ Těmito slovy líčil život Sámů římský dějepisec Publius Cornelius Tacitus ve svém díle Germania, jež dokončil roku 98. Tacitovo latinské pojmenování „Fenni“ se přitom v severním Norsku dodnes používá pro Sámy chovající soby.

Posvátné jezero duchů 

Ačkoliv původní sámská kultura pod vlivem moderní civilizace a turistického průmyslu mizí, v některých místech zůstává její odkaz stále živý. Například malá vesnička Inari (sámsky Anár) představuje hlavní sámskou komunitu v regionu a centrum původního řemesla. V obci, kde žije pouze 550 stálých obyvatel, lze koupit sámský ručně vyráběný textil, šperky, stříbro i výrobky ze dřeva. Inari je skvělou základnou pro výlety po severním Finsku, ale za podrobnější prohlídku stojí i samotná vesnice. Nachází se tam například muzeum Saamelaismuseo, nejbohatší svého druhu v celém Finsku: Výstavy přibližují kulturu Sámů, jejich tradice, životní styl i současný boj o přežití. 

Vesnička leží na břehu třetího největšího finského jezera Inarijärvi, jež zformovaly kontinentální ledovce už před více než deseti tisíci let. Rezervoár měří na délku 80 km, zabírá plochu 1 300 km² a Sámové, kteří jsou tradičně velmi spjati s přírodou, považují jeho vody za posvátné. Zřejmě také proto sloužily tisíce tamních malých ostrovů už ve starověku jako pohřebiště i obětní místa, jak dokládají například nálezy z ostrůvku Ukko. 

Čtyřnohý symbol Laponska

Nedílnou součástí života původních obyvatel a zároveň symbolem Laponska se stali sobi. V celé zemi se dnes v podstatě setkáte už pouze s domestikovanými zvířaty; poslední divoké kusy přežívají na jihu Norska v oblasti náhorní plošiny Hardangervidda.

Sobi prý představují nejvíce stěhovavá stádní zvířata na světě – například na Sibiři urazí přes 30 km denně. V Laponsku sice tak dlouhé túry nepodnikají, přesto migrují podobně vytrvale. V zimě hledají lišejník, na jaře přecházejí do oblastí, kde se následně telí a kde tundra porůstá novou vegetací. V létě se zas denně stahují před hejny komárů a muchniček. Široká kopyta jim umožňují velice dobře plavat, ale především se prohrabávat hlubokým sněhem k lišejníku, který pro ně v zimě zůstává jediným zdrojem obživy. Spotřebují jej obrovské množství, a jelikož zmíněná rostlina regeneruje pomalu, vyžadují sobí populace přísnou „kontrolu“: V minulosti se o regulaci jejich stavů starali vlci, postupně ji převzali lidé.

TIP: Laponsko 1660: Přepravu obstarají sobi, zdraví pálenka

Život v Laponsku si vždy žádal neustálé přizpůsobování se prostředí. Tamní lidé svoji půdu nikdy nedrancovali, protože věděli, že by bylo čirým bláznovstvím využít omezené zdroje ve štědřejším období k okamžitému prospěchu. Přežít jim tak pomohla jen skutečná moudrost a sepětí s přírodou. 

Tato prorocká slova napsal Egon Schiele, umělec s českými kořeny, krátce před svou smrtí v dopise svému příteli, výtvarnému kritikovi Arthuru Roesslerovi. Ač pečlivě zabarikádován ve svém vídeňském ateliéru, posledního říjnového dne roku 1918 podlehl epidemii španělské chřipky, která kosila obyvatelstvo Evropy stejně nelítostně jako právě skončená válka. Následoval svou ženu Edith, která zemřela v šestém měsíci těhotenství přesně v den, kdy padla monarchie. Bylo mu pouhých 28 let, ale přesto dokázal během jednoho desetiletí vytvořit zralé dílo, jímž se zařadil mezi prvořadé světové umělce. A erotické kresby, za které ho krumlovští vyobcovali a neulengbachští uvěznili, do něj nedílně patří. 

V péči žen

Egon Schiele se narodil 12. června 1890 v Tullnu, malém městě nedaleko Vídně, do rodiny přednosty stanice. Babička z otcovy strany a její předkové ale pocházeli z Bechyně a umělcova matka, Marie Soukupová, byla z Českého Krumlova. Toto město svou zvláštní atmosférou Egonovi učarovalo zřejmě už během návštěv v dětství a v jeho díle později sehrálo úlohu jako žádné jiné. Egon měl tři sestry – Elvíru, Melanii a Gertrudu. Elvíra ale v deseti letech zemřela a v roce 1905 opustil svět také jeho otec, jenž trpěl duševní chorobou, související snad se syfilidou. Smrt Egon důvěrně znal a měla významnou roli i v jeho tvorbě.

Někteří kunsthistorici vznášejí otázku, zda v excentrickém a duchovně složitém Schielem nezanechala otcova nemoc genetickou stopu. Odpověď může být jen spekulativní. Schiele také vyfasoval nálepku psychopata, pedofila a bůh ví koho ještě. Ale například uměnímilovný průmyslník August Lederer, který Schieleho obdivoval, o něm prohlásil: „Za celý život jsem nepoznal nikoho normálnějšího.“

Pravda leží myslím někde tady: Egonovi bylo patnáct a obklopoval ho jen ženský svět se všemi jeho intimnostmi. Byl evidentně vnímavý a zvídavý. Sestry ho už od malička hýčkaly jako jediného chlapce a zvlášť Gerti, o tři roky mladší děvče s čertíky v očích, byla Egonovi velmi blízká. Gerti byla také jeho prvním modelem, a to i v aktech. Mladý muž zkrátka posedle maloval nahotu, která k jeho věku patří, která ale, připusťme, může na jeho kresbách někdy působit agresivně.

Věčné dítě

Egon od mala rád kreslil. Sedával prý v okně železničního domku a zaznamenával všechno, co viděl. Kreslení byl jediný školní předmět, který Schieleho bavil. A tak, zřejmě ne matce pro radost, ale nakonec s podporou poručníka, strýce Leopolda Czihaczeka, jenž byl vyšším úředníkem státních drah a holdoval kultuře, si mladík v roce 1906 prosadil studium na malířské akademii ve Vídni. Kdyby otec žil, sotva by se mu to povedlo.

Byl přijat na rozdíl od jiného uchazeče – Adolfa Hitlera. Dalo se však čekat, že nezkrotnému duchu nebude konzervativní akademismus vyhovovat, a traduje se, že Schieleho profesor Christian Griepenkerl, ctící „poctivou“ malbu 19. století, na něj jednou zahřměl: „Schiele, sám ďábel mi vás sem přivedl.“ Nicméně tři roky úmorného kreslení, které na akademii strávil, byly velmi důležité. Mladý tvůrce získal jistotu kresby a v 19 letech uzrál – příštích deset let se jeho rukopis příliš nezmění. Měl skutečně výjimečný talent.

Rozruch v Krumlově

Schiele zpočátku tvořil pod vlivem secese a dekorativního stylu Gustava Klimta, s nímž se od roku 1907 přátelil. Ale v roce 1910 tvrdí: „Do března jsem prošel Klimtem. Dnes myslím, že jsem zcela jiný.“ A byl, protože tíhl k expresivní tvorbě, pro kterou – jak to bývá – kritika zpočátku neměla pochopení.

Tehdy také Schiele opustil Neukunstgruppe, Skupinu nového umění, kterou založil se spolužáky z Akademie, a vydal se cestou solitéra, na které už zůstal. Svému příteli, malíři Antonu Peschkovi, píše: „Chtěl bych pryč z Vídně […]. Jak je to tady ošklivé. Všichni jsou závistiví a pokrytečtí, bývalí kolegové mne sledují falešnými pohledy […]. Chci být sám. Chtěl bych na Šumavu […], chci vidět něco nového a chci to zkoumat, chci vychutnávat tmavou vodu, vidět praskající stromy v divokém větru, s úžasem si prohlížet ztrouchnivělé plody zahrad […]; pak vytvořím krásné barevné obrazy.“ 

V květnu 1910 dorazil Schiele do Českého Krumlova, aby tady začal nový umělecký život. Nebyl sám. Přijel s ním výstřední kamarád Erwin Dominik Osen, malíř divadelních dekorací, scénograf a virtuózní mim. A zakrátko se v bytě v Masné ulici 133 objevil i Peschka.

Tři umělci z velkoměsta budili svým nekonvenčním chováním v malém Krumlově rozruch. Schiele, přestože neměl často peníze ani na kreslící potřeby, vždy dbal na svůj módní vzhled a korzoval po ulicích v bílém obleku s buřinkou a vycházkovou holí, vedl provokativní řeči o šosácích a v Café Fink, jediné kavárně ve městě, si dával nohy na stůl. Tu a tam přesvědčil mladou dívku, aby mu seděla modelem. V Krumlově neprodal snad ani jednu kresbu, natož olej. Zakázky mu ve Vídni zprostředkovával umělecký kritik Roessler, jeho první životopisec, ale i sběratel Heinrich Benesch, který měl sám o Schieleho práce velký zájem. 

Skandál s aktem

Schiele se v Krumlově cítil dobře a rozhodl se zůstat natrvalo. V tom mu pomohl gymnazista Willy Lidl, který z místních studentů Egona nejvíce obdivoval. Zatímco byl malíř přes zimu ve Vídni, sehnal pro něj v Krumlově jednak byt pro návštěvy v ulici na Parkánu 111, ale hlavně domek se zahradou, aby mohl malovat i venku, a to zcela zdarma. Dům i pozemky vlastnil Max Tschunko, obchodník s textilním zbožím a majitel hostince, který měl nebývalé pochopení pro umělce, neboť sám ryl medaile a modeloval ze sádry. Přešťastný Schiele se sem nastěhoval v květnu 1911 s rusovlasou, zelenookou přítelkyní Wally Neuzilovou, někdejší modelkou Gustava Klimta. 

Idyla ale neměla dlouhé trvání. 6. srpna se Schiele musel vystěhovat. „Lidé nás prostě bojkotují, protože jsme rudí,“ to je vše, co o tom sám říká. Nemělo to však nic společného s politikou, ale se svobodomyslností. Vlna pohoršení nad Schieleho volným způsobem života a kresbami aktů mladých dívek byla stále mocnější a jednoho dne se převalila.

Ten den popisuje v knize Schiele a Krumlov Franz E. Wischin zhruba takto: Byl konec července a Schiele maloval v zahradě mladou dívku – nahou. Pohled na tuto scenerii se naskytl dceři majitelů poštovních koní, kteří měli od Tschunka pronajatou zahradu na terase nad domem. Co ji tak šokovalo, nebylo nahé tělo, ale zjištění, že ona dívka je sousedova dcera. Skandál byl na světě a okolí majitele dotlačilo k tomu, aby Schieleho vystěhoval. 

Svaté erotické umění

„Umělci budou žít navěky! – Také erotické umění má svou svatost…“ Takovými aforismy se Schiele vzpamatovával z aféry. Ale zatímco v Krumlově se věc obešla bez policejního zásahu, v Neulengbachu, dalším Schieleho působišti, už nikoli. V dubnu 1912 bylo při domovní prohlídce zabaveno 125 kreseb a Schiele skončil ve vězení. Původní obvinění z únosu a znásilnění nezletilé dívky soud v St. Pölten sice odvolal, ale obvinil mladého muže z „nemravnosti“, která spočívala v kresbě dívenky oblečené jen od pasu nahoru, jež mu visela na stěně. Šuškání ne zcela nevinných dětí, které k němu chodily, se doneslo až k uším rodičů, a ti zasáhli. Soudce kresbu demonstrativně spálil a odsoudil malíře ke třem dnům vězení, Schiele si jich odseděl i s vazbou 24 a byl zcela zdrcen. Proč společnost trestá to, co on pokládá za přirozené?

TIP: Kovový věk Augusta Rodina: Necudná socha, která pohoršovala Pražany

Schiele byl ale tehdy už vyhledávaným a oceňovaným umělcem: vystavoval v Mnichově, Kolíně, těsně před válkou v Římě, Bruselu i v Paříži. Než v červnu 1915 v Praze narukoval, oženil se narychlo s Edith Harmsovou, jíž dal možná jako dívce z lepší rodiny přednost před Wally. Naštěstí nemusel být řadovým vojákem a získal místo ve vojenské administrativě ve Vídni, takže mohl ve volných chvílích pobývat i v ateliéru. O válce říkal: „Škoda každé hodiny, kterou trvá.“ Schieleho smrt v době, kdy byla střední Evropa vzhůru nohama, znamenala na dlouhá desetiletí zapomenutí. Až výstava ve Spojených státech za druhé světové války byla počátkem jeho cesty na vrchol.

Na některých psech je na první pohled vidět, že zloději se jich rozhodně bát nemusí. Jestliže i váš pes je spíš vítací než hlídací, můžete hlídání domu a jeho okolí svěřit moderní technice. Zkuste bzučícího strážce se čtyřmi vrtulemi, jemuž neunikne nic, co se kolem vašeho domu šustne. 

Slídí na povel

Chytrý dron nazvaný „včela“, jenž pochází z dílny švýcarských a amerických vývojářů, živě přenáší letecké snímky pozemku. Na rozdíl od kamer umístěných na zdech budovy může ale rychle prozkoumat každý kout. To, co vidí, může ve stejném okamžiku sledovat i jeho majitel na displeji tabletu nebo mobilu. 

Jeden z hlavních vývojářů a zároveň výkonný ředitel firmy Sunflower Labs, Alex Pachikov, popisuje výhody zařízení takto: „Když máte nemovitost, která není tvořena jen předzahrádkou a zahradou, a chcete vědět, co se na pozemku děje – třeba když uslyšíte uprostřed noci hluk – za normálních okolností budete zřejmě potřebovat spoustu kamer, někdy i desítky. To je nejen drahé, ale ty kamery rovněž neustále narušují vaše vlastní soukromí. Náš projekt je naproti tomu koncipován jako pozorovací systém na vyžádání. Dron vzletí, jen když to potřebujete. Pak se ale podívá úplně kamkoliv.“

Slunečnice hlídají vibrace

Majitel dronu ovšem nemusí být neustále ve střehu a poslouchat, jestli se náhodou něco neděje. To už by rovnou mohl v noci obcházet vlastní zahradu. Práci „nočního hlídače“ za něj odvedou další chytrá zařízení, která jsou součástí bezpečnostního systému. Na zahradu je potřeba umístit malé sloupky, kterým se (v logice pojmenování dronu) říká slunečnice a které vnímají okolní dění. 

„Slunečnice, tedy senzory, které rozmístíte na pozemku, zachycují a analyzují pohyb a vibrace. Nejsou v nich zabudovány kamery, ale pohyb a vibrace poskytují specifické spektrum informací, které systém dokáže vyhodnotit a poznat, že se na pozemek dostal člověk. Umíme totiž rozpoznat vibraci kroků člověka, obdobně poznáme pohyb zvířete, případně automobilu,“ popisuje Alex Pachikov.

Když slunečnice zachytí podezřelou aktivitu, dá vědět dronu, že přišel jeho čas. „Úl“ se otevře a z něj vyletí pozorný strážce, který dokáže rychle prozkoumat plochu o rozloze až 16 tisíc metrů čtverečních – tedy více než dvou fotbalových hřišť. Záběry vysílá dron svému „páníčkovi“, a ten, díky informacím, které už předem dostal od slunečnic, přesně ví, co má hledat. 

Cíleno na nadšence

Majitel zařízení tedy nedostane jen upozornění: Něco se děje u vás na zahradě! Systém mu zcela konkrétně ohlásí: Na příjezdové cestě zastavilo auto, nějaký člověk šel k vašemu vchodu. Máte tak přesný přehled o tom, co se v okolí domu děje a můžete podle toho reagovat. 

Vynálezci létajícího hlídače považují bezpečnostní kamery a alarmy umístěné uvnitř budov za zastaralý způsob ochrany. Podle nich je důležité umět se připravit k akci ještě dřív, než se zloděj k domu vůbec přiblíží.

TIP: Generace k smrti vyděšených rodičů: Přichází doba čipovaných dětí?

Vývojáři na projektu pracují už téměř tři roky a v přepočtu je stál přes 130 milionů korun. První zákazníci si úl, včelu i slunečnice mohli pořídit už na přelomu minulého a tohoto roku. Za chytrou obranu svých domovů platí několik tisíc korun měsíčně, což není zrovna málo. Firma prý ale netouží prorazit do každé domácnosti. V první fázi cílí spíš na technologické nadšence, kteří promyšlený systém ocení. A zdá se, že nejde o nereálná očekávání – mají už prý tisíce zájemců. 

„Okolo poledne do nemocnice dovezli 72letého pacienta z Chocholowské doliny, pokousaného a podrápaného medvědem. Nejspíše – alespoň podle líčení pacienta – chtěl nebezpečné zvíře vyfotit,“ řekl polské televizi TVN 24 Jerzy Toczek z nemocnice v Zakopaném. Podle lékařů měl napadený muž velké štěstí, jeho zranění nejsou vážná a je v dobrém stavu. Pacientovi stačilo sešít ránu, načež opustil nemocnici. 

TIP: Dvanáctiletý chlapec předvedl přímo ukázkovou reakci při setkání s medvědem

Momentálně se medvědi intenzivně krmí, aby si nastřádali tukové zásoby před zimním spánkem. Mohou tak být obzvlášť nebezpeční. V případě nečekaného setkání je nejlepší vzdálit se opačným směrem, potichu a klidně, protože v případě útěku by medvěd mohl turistu pokládat za prchající kořist. Odborníci nedoporučují lézt na stromy, protože to umí medvědi mnohem lépe než lidé. Zvláště ostražitý by měl být člověk v případě, že narazí na medvídě, protože v okolí může být medvědice, která bývá při obraně mláďat agresivní. Odborníci rovněž varují před pokusy medvědy krmit, přibližovat se k nim nebo je fotit. Fotoblesk či světlo baterky je mohou snadno rozdráždit.

Až do roku 1992 představovalo nejvzdálenější pozorovaný objekt Sluneční soustavy Pluto, tehdy ještě coby planeta. Již o řadu let dřív se však astronomové, sledující četnost a parametry trajektorií komet, domnívali, že se někde v odlehlejších končinách našeho solárního systému musejí ukrývat zásobárny vlasatic. Názor, že se za dráhou Neptunu mohou vyskytovat komety a velké objekty, poprvé vyslovil astronom Kenneth Edgeworth v roce 1943. O sedm let později předpověděl existenci pásu ledových těles daleko za okrajem Sluneční soustavy jeho kolega Gerard Kuiper (viz Ti, kteří viděli dál). 

Nyní už víme, že na prostor vyplněný planetami skutečně navazuje tzv. Kuiperův nebo také Edgeworthův–Kuiperův pás a ještě dál od Slunce leží Oortův oblak. Navzdory ohromným rozměrům prvního zmíněného se však první tamní objekt podařilo nalézt až v roce 1992: Identifikovali jej astronomové Dave Jewitt a Jane Luuová, dostal označení 1992 QB1 a dnes ho známe jako 15760 Albion. 

V ledovém království

Kuiperův pás se rozprostírá od oběžné dráhy Neptunu, tj. asi 30 astronomických jednotek (AU) od Slunce, až do vzdálenosti přibližně 55 AU. V určitém směru tvoří obdobu hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, je však rozsáhlejší a zhruba 20–100krát hmotnější. A zatímco hlavní pás sestává převážně z kamenných a kovových těles, objekty Kuiperova pásu velmi často utvářejí zmrzlé těkavé látky jako voda, metan či amoniak.

Mezi jeho nejznámější představitele patří Pluto a Arrokoth, jež zblízka studovala sonda New Horizons. Vědci nicméně předpokládají, že se v dané části naší soustavy nacházejí stovky milionů ledových těles – souhrnně označovaných jako objekty Kuiperova pásu nebo transneptunická tělesa – včetně stovek tisíc těch, jejichž průměr přesahuje 100 km. K 5. červnu 2019 se podařilo katalogizovat 2 553 transneptunických objektů, jde však jen o nepatrnou část z celkového počtu. 

Souhrnnou hmotnost tamních těles odhadují odborníci na 10 % hmotnosti Země. Podle standardních modelů vývoje Sluneční soustavy původně Kuiperův pás naši planetu v daném ohledu 30krát převyšoval, dnes ovšem zůstává 99 % zmíněné hmoty „nezvěstných“. Dráhy místních objektů leží převážně poblíž roviny ekliptiky: Podobně jako hlavní pás, i ten Kuiperův tvaruje gravitace obřích planet. Za jeho vnějším okrajem pak pokračuje tzv. rozptýlený disk, sahající zhruba do vzdálenosti 1 000 AU.

Velké stěhování

Ledová tělesa Kuiperova pásu považují astronomové za pozůstatky z dob formování Sluneční soustavy. Dnešní materiál v daném regionu přitom může reprezentovat jen zlomek dřívějšího množství. Podle současných teorií se dráhy čtyř obřích planet – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu – v minulosti posouvaly. A v důsledku toho se mohla většina původní látky, odpovídající pravděpodobně 7–10 hmotnostem Země, ztratit.

V rané etapě vývoje našeho systému byly planety Uran a Neptun přinuceny obíhat po vzdálenějších dráhách v důsledku posunu trajektorií Jupitera a Saturnu. Jak se první uvedený pár vzdaloval od Slunce, procházel skrz hustý oblak malých ledových těles zbylých po vzniku obřích planet. Gravitace Neptunu pak odklonila bezpočet z nich do centra směrem k dalším gigantickým oběžnicím. Jupiter nakonec většinu těchto objektů vymrštil buď na extrémně vzdálené dráhy, kde vytvořily Oortův oblak, nebo zcela mimo planetární soustavu. Gravitační vliv Neptunu nasměroval zbývající ledová tělesa do oblasti, kterou dnes nazýváme Kuiperův pás. 

Modely vývoje objektů naší soustavy nejlépe odpovídají skutečnosti za předpokladu, že dřív kolem Slunce kroužila ještě jedna obří planeta a vzájemným gravitačním působením byla vymrštěna zcela mimo systém.

Na různých adresách

Jednotlivá tělesa Kuiperova pásu se navzájem poměrně odlišují velikostí, tvarem i barvou. Navíc nejsou rovnoměrně rozložená v prostoru: S objevem prvních z nich na počátku 90. let minulého století se překvapivě ukázalo, že nejrůznějších tvarů a rozměrů nabývají také jejich dráhy. Samostatnou skupinu tvoří objekty na trajektoriích, které je nikdy nepřivádějí blíž než 40 AU ke Slunci. Mohly se tam dostat vlivem gravitace dosud neobjevené vzdálené planety či procházející hvězdy nebo v důsledku gravitačních poruch z dob formování Kuiperova pásu. 

Do zmíněné skupiny se řadí i planetka Sedna, s katalogovým číslem 90 377, jež má zřejmě původ ve vnitřním Oortově oblaku. K centrální hvězdě se přibližuje maximálně na 76 AU, zatímco nejdál se dostává až na 1 200 AU. Na rekordních 2 100 AU se pak od Slunce vzdaluje planetka 541132 Leleākūhonua, takže jej oběhne za dlouhých 35 800 let. Značné množství těles Kuiperova pásu představují dvojplanetky či planetky, kolem nichž krouží menší objekty jako jejich satelity.

Když planety hrají košíkovou

Vedle množství planetek a drobných těles obsahuje Kuiperův pás coby dobře zásobené skladiště i spoustu krátkoperiodických komet, jež naši hvězdu oběhnou za méně než 200 let. Gravitace Neptunu vyšle jejich ledová jádra směrem ke Slunci. Poté je může Jupiter usměrnit na dráhy s dobou oběhu kratší než dvacet let, přičemž nejčastěji se vyskytují periody kolem 6–7 roků. 

Zmíněná tělesa označujeme jako komety Jupiterovy rodiny a patří mezi ně většina krátkoperiodických komet – z celkového počtu známých vlasatic tvoří asi 17 %. Ostatní plynní obři patrně vlastní kometární rodinu nemají: Vzhledem k jednoznačně největší hmotnosti Jupitera je vcelku pochopitelné, že představuje nejvýznamnějšího „rušiče“ drah. Krátkoperiodické vlasatice označované jako komety typu Halley, jež vlivu krále planet unikly, mají oběžnou dobu 20–200 let a reprezentují asi jen 2 % známých vlasatic.

TIP: Velký úlovek: Astronomové objevili 461 nových objektů ve Sluneční soustavě

Astronomové Kuiperův pás dlouho považovali za hlavní zásobárnu krátko­perio­dických komet. Studie z poloviny 90. let však ukázaly, že jde o poměrně stabilní region a vlasatice nejspíš přicházejí ze vzdálenějšího rozptýleného disku: Zmíněná velmi dynamická lokalita se utvořila v počátcích existence naší soustavy, během stěhování Neptunu z bližších částí systému na jeho současnou dráhu.

Britský Sbor královských ženistů (Corps of Royal Engineers) má mnohasetletou tradici, kterou datuje až do dob slavného Viléma Dobyvatele. Teprve se zrodem pravidelné armády v 15. století ale vznikla i jednotka ženijního charakteru a až o několik století později mluví dobové záznamy o ženistech jako sboru.

Pohled do historie

V roce 1717 se sbor ženistů skládal především z důstojníků – inženýrů, projektantů, mostařů, cestářů, hornických střelmistrů a podobně, přičemž těžkou manuální práci vykonávaly jim přidělené řemeslné roty, většinou tvořené civilisty. V roce 1782 byla rota vojenských řemeslníků přeložena na Gibraltar a za stavbu dělostřelecké baterie na slavné skále byl sbor o pět let později uznán královským (Sbor královských vojenských řemeslníků). Později se název změnil na Sbor královských sapérů a minérů.

Roku 1856 se sapéři a minéři sjednotili pod Sbor královských ženistů, který funguje dodnes. Není jistě bez zajímavosti, že v roce 1911 vznikl v rámci sboru také první letecký prapor a první létající jednotka britských ozbrojených sil, která se stala přímým předchůdcem Royal Flying Corps. Byli to právě královští ženisté, kteří zodpovídali za první lidskou osádku v pozorovacích balonech a letadlech, stejně jako o jejich opravy i údržbu. Ženijní sbor byl vždy úzce propojen s dělostřelci, a proto obě složky užívají stejná hesla.

Ženisté královští

První, starší motto, zní „ubique“ (tedy „všude“ či „kdekoliv“). Lze ho spatřit na uniformě každého příslušníka královských ženistů i královského dělostřelectva, a sice v podobě odznaku s motivem vbuchujícího granátu doplněného tímto mottem. Nosí se na klopách služebních sak a ve větším provedení i na polní čepici. Pro častou záměnu a také rivalitu mezi příslušníky dělostřelectva a ženijního sboru nicméně padlo roku 1922 rozhodnutí, podle nějž granát s devíti plameny patří ženistům, ten se sedmi dělostřelcům.

Druhým mottem je „Quo Fas et Gloria Ducunt“ („Kam vede právo a sláva“). Ženisté sami s pýchou tvrdí, že jsou ženisté královští, a nikoli královští ženisté; jedná se o jazykovou hříčku, neboť druhé zmíněné slovní spojení by mohlo ženisty „házet do jednoho pytle“ s ostatními armádními sbory. V rámci sboru se také neužívá hodnost vojín, nýbrž „sapper“, obdobně jako u královského dělostřelectva je místo vojína „gunner“. I z toho je patrné, jak k sobě mají tyto dvě složky britské armády po staletí velmi blízko.

Za Velké války

Během první světové války nasadil sbor rotu vlastních „tunelářů“. Za tím účelem byli v roce 1915 vybráni ženisté, kteří před vypuknutím konfliktu pracovali jako horníci v civilním sektoru. Ti pak podkopávali linie protivníka a do vytvořených kapes (kufrů) umisťovali výbušniny. Jejich zřejmě nejslavnějším kouskem se stalo zničení celé linie poblíž Zillebeke na kótě 60 během druhé bitvy o Ypry.

Dokončení: Miny, mosty, výbušniny: Britský Corps of Royal Engineers (2)

Z původních 25 000 mužů v roce 1914 vzrostl počet příslušníků sboru k roku 1918 na 315 000 osob (bez královských ženistů z britských dominií). Na základě zkušeností z první světové války si sbor v meziválečném období kladl požadavky na výšku rekrutů 5 stop a 4 palce (zhruba 160 cm). Branci nastupovali do armády na šest let, aby následně stejně dlouhou dobu zůstávali v aktivní rezervě. Alternativu představovala čtyřletá služba a osmiletá příslušnost k záloze. Pokud u ostatních pluků britské armády činila horní věková hranice pro rekruta 25 let, pak u královských ženistů byla o 10 let vyšší.

V posledních letech stále narůstá problém s rezistentními infekcemi. Odborníci usilovně hledají nová řešení, mnohdy na neobvyklých místech. Richard Gallo z Kalifornské univerzity v San Diegu a jeho spolupracovníci nalezli spojence v boji proti rezistentním bakteriím v tělech koček.

Hodné kočičí bakterie

Badatelé prosazují přístup, jemuž se říká bakterioterapie. Objevuje se stále častěji a připisuje si na své konto úspěchy. Je založený na použití „hodných“ bakterií, proti těm „zlým“. Bakterie mají k dispozici celou řadu nástrojů proti svým konkurentům a bakterioterapie toho úspěšně využívá.

V tomto případě Galllův tým nasadil bakterie získané z koček proti rezistentním stafylokokům Staphylococcus pseudintermedius, čili MRSP. Tyto stafylokoky se běžně vyskytují u domácích zvířat, ale šíří se mezi druhy a mohou vyvolat infekce i u lidí. Infekce rezistentními kmeny pochopitelně představuje vážný problém.

TIP: Zabijáci včel přelstili bakterie. Jejich antibiotika fungují miliony let

Výsledky experimentů ukázaly, že „hodné“ bakterie z koček velmi zdatně bojují proti rezistentním stafylokokům MRSP. Vědci to testovali u laboratorních myší a jsou přesvědčeni, že u lidí to bude podobné. Je to vlastně zajímavý argument ve prospěch domácích mazlíčků. Jak se zdá, prospívají nejen dušenímu, ale i fyzickému zdraví.

Kavalírské cesty jsou fenoménem, který kvetl ve šlechtickém prostředí v období přibližně od poslední čtvrtiny 16. století až do poloviny 18. století. Vydávali se na ně pouze muži ve věku asi od 15 do 18 let, kteří se museli vrátit přibližně v době, kdy se stali plnoletými, tedy okolo jednadvacátého roku věku. Navštěvovali na nich vysoké školy, panovnické dvory, šlechtické akademie, poutní místa či významná centra kultury v jižní a západní Evropě. Cílovými zeměmi se tedy stávaly především italské státy (papežský Řím, medicejská Florencie, Benátky apod.), bourbonská Francie a Nizozemí. Méně často či jen na krátkou dobu se putovalo do Anglie a Španělska. 

Putování po univerzitách

Kavalírské cesty vznikly zřejmě někdy v šedesátých až sedmdesátých letech 16. století a jejich podoba byla silně ovlivněna pozdním humanismem a reformací, protože šlechtici v této době ve velké míře pěstovali styky s protestantskými učenci, kteří se uplatňovali na gymnáziích, akademiích a univerzitách. Protože většina šlechty byla nekatolického vyznání, braly na sebe kavalírské cesty v této době často podobu putování po školách a měly mnoho společného s cestováním tehdejších učenců z univerzity na univerzitu (takzvaná akademická peregrinace).

Zároveň to bylo období rozkvětu takzvaných apodemik, jež propagovaly systematické cestování a poznávání rozmanitosti evropských zemí. Tehdejší cesty mladých šlechticů proto trvaly často velmi dlouho a zavedly je dokonce i do později velmi nevšedních cílů (třeba do Skotska). Politické, náboženské a společenské změny, k nimž došlo v habsburské monarchii během dvacátých až čtyřicátých let 17. století, vedly jak ke značné proměně dvora vládnoucího Habsburka, tak měly dopad na skladbu a chování šlechtické vrstvy, a proto postupně docházelo k zániku tohoto typu kavalírských cest.

Šlechtické akademie

Během první poloviny 17. století došlo k posílení role panovnického dvora ve společnosti a většina ambiciózních šlechticů toužila dostat se k němu a zaujmout významné pozice ve dvorském aparátu. Proto také základem kavalírských cest již napříště nebylo putování po univerzitách. Na vysoké školy se sice dále jezdilo, ale stačilo na delší dobu navštívit jednu. Stěžejním se naopak ukázalo ovládnout správné normy chování. Proto se v této době postupně snižovala obliba univerzit (nejdéle tomuto trendu odolávala italská Siena) a úspěch slavily šlechtické akademie, které přijímaly pouze urozené a nabízely jim systematické, často i roční kurzy takzvaných šlechtických cvičení. Jednalo se především o jízdu na koni, šerm, cvičení s píkou, tanec či lekce opevňování a to vše bylo doplněno výukou jazyků, dějin či práva. 

Nově se jedním ze základních cílů cest stala Paříž Ludvíka XIV., kde fungovalo hned několik akademií a kde se nacházel rozsáhlý dvůr „nejkřesťanštějšího krále“. Velká cesta po Francii, kterou v předchozí době absolvovalo mnoho šlechticů a která předpokládala kratší či delší pobyt na regionálních univerzitách, již byla přežitkem. V této fázi katolíci nadále preferovali návštěvu katolických zemí, takže kavalírská cesta podléhala konfesionalizačnímu tlaku.

K prospěchu vlasti

Kavalírské cesty jako výchova k dvorské službě zažily svůj rozmach v druhé polovině 17. století. Později začala pod vlivem raně osvícenských myšlenek sílit tendence vychovat mladé šlechtice nejen k službě panovníkovi, ale zejména k prospěchu vlasti – k obecnému dobru. Kavalíři stále častěji dostávali důkladné, zejména právnické vzdělání, aby se mohli podílet na chodu byrokratizujících se centrálních a zemských institucí a podrželi si klíčové pozice ve správě habsburského soustátí.

Do toho přišla vlna obdivu severního Nizozemí a jeho hospodářských úspěchů. Z kavalírských cest se tedy do jisté míry staly studijní cesty, jež byly na závěr doplněny kratším putováním po Evropě. Byla to doba velké obliby univerzit v Salcburku, Leidenu a Lipsku. Zároveň lze mluvit o počátcích patriotizace kavalírských cest, protože kavalíři si více než v předchozím období začali všímat říšského prostoru.

TIP: Dospívání urozených: Jak vypadala výchova šlechtice v raném novověku?

Kavalírské cesty neměly jeden konkrétní a společný cíl, nýbrž byly multifunkční. Což vyplývalo z toho, že šlechta v této době rozhodně nebyla pasivní sociální vrstvou, jež jen žárlivě střeží své výsadní postavení. Zdá se totiž, že každá generace se vydávala na cesty vždy za trochu jiným cílem a neustálé změny ve vzdělávacích a výchovných strategiích měly zajistit, aby urození znovu a znovu uspěli a prosadili se jako nepostradatelná, vůdčí složka společnosti.

Marsa Alam má nádherné moře s teplotou zpravidla o dva stupínky vyšší, než můžete čekat na severu Egypta a na Sinaji. Díky prozatím nízké návštěvnosti můžete pod vodou obdivovat nedotčenou přírodu. Korálové útesy jsou zbarvené jako malířská paleta, nejsou utrhané od kotev a zničené od turistů. Pokud se tu ale někdo narodil před 30 lety, dnes by toto místo stěží poznal. Původně totiž šlo o malou rybářskou vesnici, která je dnes mezi potápěči známá jako oblast výskytu ojedinělých podvodních dobráků – dugongů indických (Dugong dugon).

Leknutí u korálového útesu

Dugong je nevyhlášeným symbolem a maskotem podvodního světa Marsa Alam. Důvěřivého tvora lidé pojmenovali mořská kráva nebo také podvodní vysavač. Je paradoxní, že námořníci si v dřívějších staletích toto zavalité zvíře ztotožňovali s mořskými pannami. Tvarem těla totiž připomíná křížence mezi kravičkou, slonem a velrybou a když se pase na mořském dně, zůstává po něm pěkný „chlívek“ – jako po čuňátku.

Kdybyste dugonga s jeho velkou ploutví zahlédli zezadu, spletli byste si ho snadno s kytovcem. Je větší a těžší než člověk, ale chová se velmi přátelsky, takže se k němu můžete bez obav přiblížit na dosah. Je ovšem fakt, že jsem slyšela příběh potápěče, který se v klidu potápěl podél korálového útesu, kde se znenadání potkal s dugongem. Oba se hrozně lekli a potápěč prý od té doby koktá. O tom, jak se setkání podepsalo na zvířeti, není nic známo. Když si ale sama představím, jak na mě odněkud vyjukne ta obří přátelská hlava a zbytek rozměrného těla, říkám si, že by můj neopren asi nezůstal neposkvrněný.

Doprovod na podmořské pastvě

Dugong má rád teplo, takže ho nejčastěji najdete v mělké vodě. Po celý den snad nedělá nic jiného, než že se pase a každé dvě minuty se vynoří k nádechu na hladinou. Určitě i proto jsou jeho nozdry umístěny atypicky, prakticky až na vrcholu hlavy. Další adaptací na pastvě zasvěcený způsob života jsou velmi citlivé, na čenichu umístěné hmatové vousky, kterými dugongové vyhledávají potravu. Pasoucí se tlouštíci na dně pečlivě vybírají mořskou trávu, kterou pak vytrhávají ze dna. Svůj čenich, podobný silnějšímu prasečímu rypáčku, vrazí do písku a škubou trávu i s kořeny. Pomalu se pohybují kupředu a za nimi zůstávají mračna zvířeného písku. Někdy si pochutnají i na chaluhách a jejich kořínkách, případně nepohrdnou ani mořskými řasami.

Kolem dugonga se stále pohybují dva druhy ryb. Štítovci, kteří jsou téměř nalepení k jeho tělu a žlutí kranasové. Ti v rozrytém dně hledají potravu, zpravidla drobné korýše a malé rybky. Dugongové mají svá oblíbená místa a lokality, kam se rádi vracejí i ze svých toulek do hlubších vod. Je pozoruhodné, že přítomnost potápěčů je nijak nevzrušuje. O pár tisíc kilometrů dál jsou totiž lidmi stále ilegálně loveni pro maso a člověk je jejich hlavním nepřítelem.

Ubývající mořské krávy

Konkrétní místo, kde se dugongové momentálně pohybují, je závislé na fázích Měsíce, respektive přílivu a odlivu. Důvodem k přesunům je i teplota vody – nemají rádi chlad, a tak utíkají do teplejšího prostředí. Bylo prokázáno, že podnikají i delší výlety, až několik set kilometrů dlouhé. Později se ale opět vrací na své domovské místo. Proč je dugongů tak málo a jsou nám vzácní i na fotografiích? Jejich úroveň reprodukce je totiž velmi nízká. Samice mohou zabřeznout nejdříve v deseti letech věku a po 13 měsících březosti se jim rodí první mládě. Jde zpravidla o jediného potomka, kterého matka odstavuje až ve dvou letech. I pak je ale mládě na matce závislé ještě minimálně jeden rok, někdy i dalších pět let.

TIP: Obr z písečného oblaku: Dugong indický na podmořské pastvě

Dugongové se teoreticky mohou dožít padesáti let, ale během celého života jsou stále ohrožováni. Jejich gilotinou bývají vrtule člunů a větších lodí. Někdy jsou omylem zachyceni v rybářských sítích a zbaveni možnosti nádechu se prostě utopí. Jak už bylo uvedeno, jsou v některých částech světa stále loveni pro maso a v neposlední řadě je populace dugongů ohrožována ubývajícím množstvím mořských trav. Vadí jim celkové změny včetně poklesu čistoty vody v mořích, vzrůstající ruch a hluk. Počty dugongů tedy trvale klesají.

V běžném životě na člověka číhá celá řada běžných nemocí, i laik by jistě z hlavy vyjmenoval nespočet známých chorob – chřipka, angína, cukrovka, neštovice… Jsou však i takové, jež měly význam spíše historický a dnes se prakticky nevyskytují. A pokud ano, jsou okrajovou záležitostí úzce specifikovaných skupin lidí. Jednou z takových je i kesonová neboli dekompresní nemoc, o níž leckdo možná slyšel, ale málokdo ji viděl na vlastní oči.

Století vynálezů

Období prudkého rozvoje technologií a budování – 19. století – zanechalo lidstvu celou řadu významných technických staveb, mimo jiné přemostění významných řek a také několik slavných podvodních tunelů. Tyto historicky důležité počiny mohly být realizovány díky neuvěřitelnému pokroku materiálového inženýrství a technologií. Například pevné usazení masivních mostních pilířů do dna řeky vyžadovalo možnost systematické lidské práce pod vodní hladinou, což bylo do té doby zcela nemyslitelné.

Naši předkové si pomohli důmyslným principem, který byl znám již od dob Aristotela – potápěčským zvonem. Zjednodušeně si můžete představit těžkou skleničku, kterou zatížíte a ponoříte dnem vzhůru pod vodní hladinu. Vzduch z ní neunikne a takto vzniklá „podvodní kapsa“ umožňuje krátkodobý pobyt pod vodní hladinou. Nedochází zde však k výměně plynů a pobyt v ní je tedy omezen na krátký čas. V 19. století pak došlo k úpravě tohoto vynálezu na komplikované zařízení vybavené přívodem čerstvého vzduchu a speciálním vstupem přes přechodovou komoru. Takové zařízení bylo pojmenováno „keson“ (z fr. caisson).

Vzduch pumpovaný do kesonu musel být samozřejmě stlačený, jinak by tlak vodního sloupce v hloubce vytlačil vzduch až k hladině a zaplnil pracovní prostor. Aby nedocházelo ke ztrátě přetlaku, sestupovali a vystupovali dělníci do kesonu nejprve po žebříku uzavřeným potrubím a následně přes přechodovou hermeticky uzavřenou komoru.

Prokletí potápěčů

Francouzský průkopník prací v kesonech Jacques Triger (tuto techniku zprvu užíval pro práci v zatopených dolech) si povšiml, že „kesonoví“ dělníci trpí zvláštními neduhy, které je dříve nesužovaly – obtíže však byly natolik pestré a povšechné, že jim nebyl přikládán zvláštní význam. Bolesti kloubů, zmatenost, únava či ztráta vědomí, otoky a vyrážky, později nezřídka úmrtí – to vše mohlo pracovníky potkat, a proto se pro tyto příznaky vžil název „kesonová nemoc“.  

Když se v šedesátých letech 19. století stavěl Eads Bridge, most přes Mississippi, byli dělníci pracující na jeho stavbě rekordmany své doby v hloubce potopení – kesony byly zavrtány hluboko pod bahnitým dnem řeky, aby šlo uložit pilíře na kamenné podloží. Patnáct pracovníků tehdy zemřelo, dva byli invalidizováni a 77 z nich si odneslo trvalé následky.

Záhadu devastujícího vlivu kesonů na lidské zdraví objasnil francouzský lékař Buquoy, jenž popsal vznik choroby pomocí takzvaného Henryho zákona. Ten říká, že objem plynu rozpuštěného v kapalině je přímo úměrný tlaku plynu nad ní. Tento jev jste mohli v praxi vidět pokaždé, když jste otevřeli láhev se sodovkou či minerálkou. Ta je naplněna pod velkým tlakem, který se po otevření uvolní, a dosud neperlící kapalina se náhle naplní tisíci bublinek. A protože fyzikální zákony platí jak pro sodovku, tak pro dělníky v kesonech, po náhlém poklesu okolního tlaku vzduchu dochází přesně k tomuto jevu v lidském těle.

Zákeřné bublinky

Kesonová neboli dekompresní nemoc se může logicky rozvinout při každé náhlé změně okolního tlaku, tedy v dnešní době typicky u potápěčů vynořujících se z hloubek, ale také u posádky letadla bez přetlakové kabiny, pokud letadlo prudce nastoupá, případně u astronautů pracujících mimo vesmírnou stanici (ve skafandru je tlak o něco nižší). Veškeré obtíže jsou způsobeny přítomností bublinek plynného dusíku (případně i helia u některých potápěčských směsí) tam, kde by neměly být. Jednotlivé příznaky odlišuje to, kde přesně se bublinky objevují. Závažnost projevů závisí obvykle na rychlosti vynoření, hloubce a délce pobytu v ní, není to však stoprocentním pravidlem.

Při prudké změně okolního tlaku se změní tlak rozpuštěného plynu v organismu, až dojde k překročení kritického bodu a rozpuštěný plyn se začne vylučovat ve formě bublinek. Tyto bublinky se netvoří všude stejně, bohatě prokrvené orgány obsahují plynu více, stejně tak jako některá specifická prostředí (například klouby). Bublinky vzniklé v krvi jsou pak unášeny oběhem do tkání, kde ucpávají vlásečnice a způsobují nedokrvenost. V srdečním svalu pro změnu způsobují poruchy srdečního rytmu. Plynný dusík při kesonové nemoci poškozuje cévní výstelku a způsobuje srážení krevních destiček, což může dále zhoršit stav a prognózu pacienta.

Odborníci předpokládají, že v organismu člověka existují jakási mikrojádra, ultramikroskopické shluky plynových molekul, které se za běžných okolností opět rozpouštějí a neovlivňují fungování organismu. Při dekompresní nemoci však tvoří základ vzniku nebezpečných bublin. Pokud například potápěč řádně dodržuje dekompresní přestávky a vynořuje se postupně, tento „přebytečný“ dusík či helium vydýchá a k dekompresní nemoci nedochází. Jakmile se však vynoří překotně a bez přestávek, kesonová nemoc se projeví naplno.

Tragické následky

Podle tíže příznaků se dekompresní nemoc dělí na dva typy. První zahrnuje obecně všechny „lehčí“ projevy, kdy není pacient bezprostředně ohrožen na životě (typicky bolesti svalů a kloubů). Intenzita může kolísat od pocitu tlaku až po ostrou, zničující bolest. Příčinou jsou bublinky plynu v kloubních pouzdrech a svalové tkáni. Přítomen může být i otok a zarudnutí, přičemž tyto obtíže většinou přetrvávají několik dní i týdnů po odeznění nemoci.

Dalším příznakem u prvního typu jsou kožní projevy, zejména v oblasti hrudníku a břicha. Mapovité a pruhované oblasti červené až nafialovělé kůže připomínají vyrážku, často také velmi svědí. Zvláště u heliových směsí se může vyskytnout i celotělová kopřivka. Nepříjemná je také lymfatická (mízní) forma, kdy dojde k ucpání lymfatických cév a uzlin bublinkami. Míza se hromadí a typicky v oblasti krku pak dochází k otokům, někdy jednostranným. U lehčí formy dekompresní nemoci může docházet k mírnému poškození převodního systému srdečního a k arytmiím, které však samy odeznívají.

Druhý typ nemoci je závažný, ohrožuje nemocného na životě. U plicní formy dojde k masivnímu ucpání plicního cévního řečiště, rozvoji dušnosti, plicního edému a prudké bolesti za hrudníkem. I v případě, že pacient tyto první obtíže přežije, dochází u něj k rozvoji syndromu akutní dechové tísně (ARDS), který vyžaduje intenzivní péči a má nejistou prognózu. U neurologických projevů druhého typu dojde k poškození cévního zásobení mozku či míchy v důsledku uvolnění bublin do cévního řečiště. Podle postižené oblasti může dojít až k ochrnutí nebo projevům cévní mozkové příhody a trvalé invaliditě.

Technologická spása

Pokud existuje podezření na dekompresní nemoc, je nezbytné postiženého dopravit co nejrychleji do specializovaného centra s tzv. hyperbarickou komorou. Je to speciální, hermeticky uzavřené zařízení, kde může nemocný vdechovat čistý kyslík pod vysokým tlakem. Stejnému působení je vystaveno i celé jeho tělo. Hyperbarická komora je vynález starý již více než sto let a stále představuje jednu z mála terapeutických možností u dekompresní nemoci (využívá se i při otravě oxidem uhelnatým, při plynaté sněti a dalších závažných stavech). Všechny ostatní příznaky už se léčí jen symptomaticky, tedy potlačováním jejich projevů.

Zajímavostí je, že hloubkové potápění zanechává následky i u lidí, u nichž se projevy akutní dekompresní nemoci nikdy nevyskytly. Předpokládá se, že malé množství bublin plynu nemusí vyvolat akutní příznaky, ale opakované vystavování tomuto vlivu si vybírá svou daň. Konkrétně se jedná například o odumírání kostní tkáně, a to v důsledku postupného ucpávání zásobovacího cévního řečiště s následkem odumírání kloubních hlavic a chrupavek. U instruktorů potápění a dalších profesionálních potápěčů byla zjištěna i drobná poškození mozku a míchy, byť často bez příznaků jen na magnetické rezonanci. Bolesti hlavy a zhoršení krátkodobé paměti jsou však častými obtížemi snad všech dlouholetých potápěčů.

TIP: Výpravy do neznáma: Rozhovor s profesionálním instruktorem potápění

Éra práce v kesonech již pominula (i když okrajově se využívají dodnes) a potápění s přístrojem, byť dnes již relativně dostupné, je stále velmi menšinovou záležitostí. Dekompresní nemoc však zůstává nejen historicky významnou chorobou, jež posunula znalosti lidské fyziologie, ale i současnou hrozbou pro řadu profesionálních i amatérských potápěčů, kterou nelze podceňovat.