Jde o téma pro autory vědecko-fantastických filmů: Vyspělá civilizace obepne svoji hvězdu kulovým povrchem, jenž zadrží veškerou energii, kterou stálice ve formě záření vysílá do prostoru. Obyvatelé tak vyřeší energetický problém, a navíc získají téměř neomezený prostor pro svoji existenci. 

TIP: Hřeje Jupiter? Kolik energie si vyrobí planeta sama?

Ve skutečnosti je však popsaná myšlenka technicky jen obtížně proveditelná. Pevná Dysonova sféra by zahrnovala mnoho nevýhod: V současnosti například neznáme dost pevný materiál, z nějž bychom ji mohli zkonstruovat. Za druhé by jej bylo zapotřebí ohromné množství. A obtíže by přinášely i fyzikální zákony. Z jednoduchých aplikací gravitačního zákona vyplývá, že by se sféra nacházela v ideální gravitační rovnováze s hvězdou, takže by se vůči ní mohla reálně pohybovat bez omezení. Hrozila by tudíž srážka a civilizace by musela mít možnost pohyb sféry korigovat. Blíž k realitě má proto představa neúplné Dysonovy sféry, například ve formě prstence, složitější struktury oblouků, nebo dokonce jednotlivých „ostrůvků“.

Slunce ve čtvrtek podle Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) odpálilo silnou erupci třídy X1. V noci ze soboty na neděli by se tak mohla na obloze objevit polární záře, a to i ve střední Evropě. Efektní úkaz by měl být k vidění již po setmění. 

„Pokud bude geomagnetická bouře tak silná, jak astronomové předpovídají, budou záře pozorovatelné z našich končin nízko nad severním obzorem s největší pravděpodobností už po setmění. Pozorovat se ale vyplatí v průběhu celé noci,“ uvedl Petr Horálek ze Slezské univerzity v Opavě s odkazem na informace NOAA. Předpověď počasí se jeví slibně, pozorování nemá rušit ani Měsíc, který vyjde až v druhé půlce noci.

Pro pozorování je třeba najít místo s dokonalým výhledem k severu bez světelného znečištění. „Vyplatí se průběžně sledovat nějaký online aurorální monitor, například SolarHam," dodal Petr Horálek.

Polární záře lze podle Horálka v podmínkách ČR statisticky pozorovat zhruba jednou do roka. „Jsou roky, kdy se nic neděje, a pak jsou roky, kdy jsou třeba čtyři v jednom roce. Zpravidla v době okolo maxima jedenáctiletého cyklu sluneční aktivity – maximum se blíží, odehraje se v roce 2025,"  uvedl. Poslední výraznou polární záři jsme z území Česka mohli spatřit v březnu 2015.

Polární záře vznikají díky interakci nabitých částic, které putují kontinuálně ze Slunce, s molekulami a atomy vzduchu ve vysoké atmosféře Země. Běžně se vyskytují mezi 80 až 150 kilometry nad zemským povrchem. Za vzájemným působením stojí protony, elektrony a tzv. alfa částice, tedy jádra helia se dvěma protony a dvěma neutrony, které Slunce většinou produkuje během silných erupcí v magneticky uzavřených oblacích.

TIP: Příští sluneční bouře by mohla přinést internetovou apokalypsu, varuje vědkyně

„Země má svůj přirozený magnetický štít, díky němuž je většina tohoto životu nebezpečného záření odkloněna. Část tohoto slunečního materiálu se ale uvězní v oblastech okolo zemských magnetických pólů, kde siločáry magnetického pole Země (a tedy i nabité částice) proniknou do naší atmosféry. Tam pak díky srážkám s atomy a molekulami vzduchu dochází k excitaci i ionizaci a následnému vyzáření v podobě viditelného světla,“ popisuje Petr Horálek. „Tak vlastně sledujeme v zemské atmosféře doutnavý výboj, jehož odstíny odpovídají konkrétním hodnotám vyzářené energie,“ uzavřel.

Život vosy obecné (Vespula vulgaris) není tak dobře zmapovaný jako život včel nebo čmeláků. Přesto je o něm známo dost na to, aby odborníky překvapilo zjištění, že někteří jedinci tohoto společensky žijícího hmyzu mají výrazné tendence k individualismu.

Královna hledá domov

Podobně jako společenství včely medonosné, i kolonie vosy obecné se dělí na několik kast. Nejpočetněji jsou zastoupeny neplodné samičky, tedy dělnice, které se vzdaly šance na zplození vlastních potomků a místo toho se starají o potomky jediné plodné samičky – královny. Na přechodnou dobu se v hnízdě objeví i samečci.

Jako vůbec první vosy zahlédneme zjara v probouzející se přírodě oplodněné královny, které přečkaly zimu v bezpečí úkrytu a teď jej opouštějí, aby založily novou vosí kolonii. Tyto velké, osaměle létající vosy nejprve vyrážejí na průzkumné lety, při nichž hledají příhodné místo ke stavbě hnízda. Nejčastěji se jim zalíbí díra v zemi, třeba opuštěná myší nora. Někdy ale naopak vyberou místo v nějaké vysoko položené dutině, třeba v opuštěné ptačí budce. Samička pak ještě určitou dobu létá kolem zvolené lokality, aby si její polohu bezpečně uložila do paměti a v následujících dnech ji bez problémů našla.

Těžké začátky a „druhá směna“

Když se královna pustí do díla, leží zpočátku všechna práce jen na jejích bedrech. Kusadly seškrabává drobné částice z povrchu starého dřeva, mísí je se slinami a vytváří kaši z papíroviny. Z té uhněte kuličku a odnese si ji na staveniště. Kašovitou hmotu roztírá do tenké vrstvy, která na vzduchu rychle tuhne. Vosí královna z ní vybuduje několik prvních buněk plástu. Jsou obrácené dnem vzhůru a matka do nich naklade vajíčka. Ke dnu buňky je přilepí, aby nevypadla. V následujících dnech a týdnech má královna napilno. Léta ven z hnízda nejen pro další stavební hmotu, ale zároveň i loví, aby měla čím krmit larvy.

První generace dělnic se líhne po 5 až 6 týdnech a rychle přebírá královninu práci. Plodná samička už nemusí opouštět hnízdo a věnuje se výhradně kladení vajíček. Dělnice dál budují plástve, rozšiřují hnízdo a pečují o larvy, které se líhnou z vajíček. Vosí kolonie se během léta díky spojenému úsilí královny a dělnic rychle rozrůstá.

Ve velkých vosích hnízdech jsou plásty uspořádány do několika rovnoběžných pater propojených ve středu i na obvodu svislými pilíři. Celkový počet buněk se v nich vyšplhá na 7 000 až 10 000. Protože vosí královna klade do některých buněk vajíčka opakovaně, narodí se v jednom hnízdě za rok až 16 000 dělnic.

Lovci pro vosí školku

Podobně jako vajíčka jsou i larvy přilepené ke dnu buňky, aby se v plástu udržely. Zpočátku krmí dělnice larvy tekutou stravou – šťávami, které nasává na květech, na zralém ovoci, nebo tělními tekutinami uloveného hmyzu. Vosy jsou zdatní lovci. Číhají na sedící nebo pomalu se pohybující hmyz. Ve velké oblibě mají mouchy. Na oběť útočí kusadly a silnější hmyz navíc bodá žihadlem. Mrtvou kořist na místě zpracuje. Vysaje z ní tělní tekutiny a odkousne hlavu, nohy a křídla. Tělo vytvaruje do úsporného balíčku, který přenese do hnízda. Někdy se tak musí vypořádat i s hodně těžkým nákladem.

Vosa s obětí, které odkousne hlavu, nohy a křídla. Zbytek těla přenese do hnízda a krmí s ním odrostlejší larvy (foto: Shutterstock)

Malými porcemi oddělenými z balíčku krmí dělnice odrostlejší larvy.
Vosí larva se třikrát svlékne z pokožky a pokaždé výrazně zvětší objem. V posledním larválním stádium už není přilepená ke dnu buňky v plástu, protože buňku zcela vyplňuje a jen tak z ní nevypadne. Tato larva si nakonec svou buňku uzavře hedvábným víčkem a sama sebe opřede jemným vláknem. V kukle dojde k proměně larvy na dospělou vosu. Ta prokouše obaly a víčko buňky a vyleze ven. Záhy poté už se vydává na první lety do okolí.

Vzpoura na konci sezony

Na konci léta začne královna v kladení vajíček polevovat a dělnic ubývá. Zato se ve zvětšených buňkách plástů vyvíjejí i samečci a plodné samičky – budoucí královny. Samečci neumějí stavět hnízdo, nesbírají potravu, nepečují o larvy. Jejich jediným úkolem je oplodnit mladé samičky. Vosí dělnice však tyto trubce v kolonii bez problémů tolerují a jsou k nim podstatně shovívavější, než bývají k trubcům dělnice včely medonosné. Na podzim celá kolonie zaniká. Přežijí jen oplodněné samičky, které přečkají zimu v bezpečném úkrytu a na jaře vylétnou založit novou kolonii.

Když se kolonie ocitne za zenitem, oslabí v ní zavedené rutiny. Právě v této situaci vycítí dělnice svou příležitost a začnou klást vajíčka. Ta jsou neoplozená a mohou se z nich vyvíjet pouze samečci. Pokud se některému z nich podaří oplodnit budoucí královnu, přenáší geny své matky-dělnice na další pokolení.

Za běžných podmínek představuje plození potomstva dělnicemi povážlivé narušení dokonalého řádu kolonie. Ostatní dělnice podle pachu s devětadevadesátiprocentní úspěšností rozeznají vajíčka královny od vajíček dělnic a vajíčka svých sester sežerou. Někdy ale královna ke konci léta uhyne a pak je fungování kolonie těžce narušeno. V nastalém chaosu mají vajíčka dělnic šanci přežít a v péči dělnic se z nich mohou vyvinout samečci.

Kukačky v cizích koloniích

Dělnice zkoušejí klást vajíčka nejen ve vlastním hnízdě, ale snaží se proniknout i do jiných hnízd a i tam podstrčit do buněk plástů svá neoplozená vajíčka. Zdá se logické, že dělnice si budou pro své kukaččí výlety vybírat přednostně kolonie, kde domácí královna uhynula a panuje v nich zmatek. Ale není tomu tak. V koloniích bez matky začíná klást vajíčka větší podíl dělnic, ale ty se zkoušejí vetřít stejně často do kolonií s královnou jako do kolonií bez královny. Vosy zjevně nedokážou zvenčí zjistit, jestli kolonie svou královnu stále ještě má, nebo už ji ztratila. Vzduch v okolí vosího hnízda je plný těkavých látek pocházejících z kolonie. Nejsou mezi nimi ale takové, které by absenci královny prozradily.

Vosí královna produkuje netěkavé látky, které ulpívají na těle dělnic z její kolonie i na vnitřních papírovitých stěnách hnízda. Cizí vosí dělnice je rozeznává až poté, co se jich dotkne tykadly. Teprve pak jí čichové buňky spolehlivě prozradí, do jaké kolonie se vloudila. Pokud se cizí vosa ocitla v kolonii bez královny, její snaha klást vajíčka výrazně sílí. V kolonii s královnou zkouší klást vajíčka asi 2 % domácích dělnic a 12 % cizích vos, které se do hnízda vetřely. V hnízdě, kde královna uhynula, klade vajíčka každá pátá dělnice – bez ohledu na to, zda je domácí nebo se sem vloudila.

TIP: Včely stále záhadné: Co se děje ve včelím úlu

Zatím není jasné, jak jsou potomci dělnic úspěšní a kolik potomstva nakonec zplodí. To odhalí až další výzkum týmu vedeného Tomem Wenseleersem z Katholieke Universiteit v belgické Lovani, který vosu obecnou při tomto tzv. vnitrodruhovém hnízdním parazitismu přistihl jako první.

Natalia sedí na posteli, zády opřená o zeď. Ve ztemnělé místnosti je jí hrozné horko. Kapky potu jí po spáncích stékají na krk. Snaží se alespoň v myšlenkách uniknout ze zatuchlého pokoje, kde v zoufalém křiku a nesouvislých větách zaniká smutný zpěv. Kovové palandy hlasitě vrzají. Pach moči je všudypřítomný. Natalia upře pohled na špinavé okno, za kterým tuší neudržovanou zahradu. Ven už se nikdy nedostane. Zavře oči, zakloní hlavu, rty se jí neslyšně pohybují. Modlí se. Slova ji přenášejí do světa, kde žila, než ji pohltily zdi blázince. Do nesvobodného světa, který ji za víru v Boha odsoudil, prohlásil za blázna a zavřel do vlhké budovy daleko od rodiny a přátel. Po její tváři stékají slzy, jako by se nikdy neměly zastavit...

Jak vyléčit disidenta

Věřící, disidenti, ochránci lidských práv, demokrati. Ty všechny režim považoval za psychicky nemocné. A tak je také léčil! Izoloval je od společnosti, zavíral do psychiatrických léčeben, kde se je snažili zlomit psychickým i fyzickým nátlakem. V některých případech byla metoda bohužel úspěšná. Spisovatelé, básníci, studenti, protestující intelektuálové… Ti všichni měli ve svých zdravotních složkách napsáno: doba propuštění – neurčitá. V blázincích však museli setrvat až do „úplného uzdravení“. Mnozí z nich kruté zacházení a psychický teror nepřežili! 

Ti, kdo se směli vrátit domů, zůstali pod neustálým dohledem tajné policie i lékařů. Politické vězně pobyt v psychiatrických klinikách poznamenal do konce života. Fyzicky i psychicky. Nedostatek světla, čerstvého vzduchu, malé porce nepoživatelného jídla, konzumace silných léků a bití – to vše z nich po fyzické stránce udělalo mrzáky. A psychický nátlak? Mnozí političtí vězni se skutečně zbláznili!

Terapie šílenstvím

Zneužití psychiatrie v politice se přitom nezrodilo v sovětském Rusku. Už v 19. století plnila psychiatrie přání vládnoucí třídy. A tak se z revolucionářů ze dne na den stávali psychopati. Psychiatrie se však v rukách bolševiků stala mocnou zbraní a tak se termín „jinakmyslící“, neboli ten, kdo nesdílí většinový názor, rozšířil až po Říjnové revoluci. Vypořádání se s politickým odpůrcem nikdy nebylo jednodušší – stačilo označit politické aktivisty za schizofreniky a pak je „léčit“ pro dobro jich samých i dobro společnosti, kterou svým chováním ohrožovali.

Na začátku čtyřicátých let na příkaz Lavrentije Beriji přešla vězeňská psychiatrická klinika pod správu tajné policie. Odlišný názor byl v sovětském Rusku odchylkou od normy, deviací, úchylkou. A proto režim takové lidi léčil. Nebo spíš trestal.

Skutečný vrchol ale přišel až s rokem 1968. Politika Leonida Brežněva psychiatrii přetvořila v oficiální nástroj v boji s opozicí. Osm disidentů protestujících proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa bylo zadrženo a přivedeno k výslechu. Jednomu ze zadržených demonstrantů tajní policisté vymlátili všechny přední zuby. Událost vyvolala světový skandál, což pro sovětské Rusko nebyla dobrá vizitka, především pak v zahraničí.

Bdělí právníci ale přišli s řešením, jak pozornost veřejnosti od těchto „vyvrhelů společnosti“ odvrátit. V nepřítomnosti a bez možnosti odvolání je odsoudili k pobytu v psychiatrické klinice. A důvod? Obvinění zastávají jiné názory a narušují veřejný pořádek! Přestože zahraniční psychiatři poukazovali na nedostatky v lékařských expertizách, kde například zcela chyběl popis průběhu nemoci včetně změn myšlení a chování, lidé obvinění z antisovětské agitace nebo zastávání menšinových názorů trávili na klinikách mnoho let.

Vlastní názor nežádoucí 

Nejrozšířenější diagnóza? Takzvaná pomalá schizofrenie. A kdo byl v očích tajných policistů potenciálním pacientem? Mladí lidé mezi dvaceti a devětadvaceti lety. Nebáli se vyvolávat konflikty, toužili se prosadit, odporovali tradicím a normám, nepřijímali názory autorit. Připomíná vám to něco? Kdejaký puberťák by dnes podle sovětských standardů skončil ve svěrací kazajce! A jaké tedy byly typické příznaky jinakmyslících? Dobová učebnice medicíny jmenuje tyto: uzavřenost, nezájem o život, pesimismus, melancholie, apatie, obrácení se do vlastního vnitřního světa, neadekvátní názory a činy, podezřívavost. 

TIP: Vězni uranového pekla: Práce v komunistických lágrech byla cestou na smrt

Tichý a nekomunikativní člověk zklamaný dobou, neochotný měnit svoje názory a stanoviska, který se obrací sám do sebe, aby unikl těžké atmosféře nesvobody, měl svoji jednosměrnou jízdenku do jedné z mnoha psychiatrických klinik jistou! Co na tom, že cenzura, udavačství, sledování a odposlouchávání ve společnosti jen bujely? Zmínit se o nich, nebo nedej bože vyjádřit s takovými praktikami nesouhlas, bylo považováno za podezřívavost a tudíž příznak nemoci.

Společnost Lockheed Martin spojila síly s Nanoracks a Voyager Space, aby společně postavily a vypustily komerční orbitální stanici Starlab. Mělo by k tomu dojít v roce 2027. Stanice Starlab by měla být z části nafukovací a měla by na ní trvale pracovat posádka. Starlab bude k dispozici americké vládě a soukromým společnostem.

Mezinárodní vesmírná stanice ISS by měla skončit v roce 2030. Spojené státy pracují na tom, aby ISS pohotově nahradily. Jedním ze slibných projektů je právě Starlab, který by se mohl stát první samostatnou komerční orbitální stanicí. V době, kdy Čína dělá pokroky s vlastním programem pilotovaných letů do vesmíru, by se Starlab mohl postarat o to, aby Západ udržel svou trvalou přítomnost ve vesmíru.

Experimenty, výcvik i turistika

Stanice Starlab by měla nabídnout rozmanité využití. Měla by tam probíhat řada vědeckých experimentů, včetně materiálového výzkumu nebo biologických pokusů. Zároveň by tam mohl probíhat výcvik astronautů pro lety k Měsíci či Marsu. Stanici by mohli využívat i vesmírní turisté, což by zajistilo část potřebných finančních prostředků.

TIP: Bigelow Aerospace hodlá postavit nafukovací stanici na orbitě Měsíce

Vývoj stanice Starlab má na starost společnost Nanoracks. Obchodní stránka věci je na Voyager Space. Lockheed Martin stanici postaví a bude ji provozovat. V současné podobě design stanice zahrnuje velký nafukovací modul a pevný servisní modul s připojovacím místem. Měla by mít objem 340 metrů krychlových a její čtyři solární panely jí dodají 60 kW elektrické energie. K dispozici bude i robotické rameno. Posádku budou tvořit 4 stálí členové plus „návštěvy“.

Globální oteplování či změny klimatu již pociťujeme na vlastní kůži. Řada zemí přijala závazky snížit emise skleníkových plynů a čelit tak problému s narůstající teplotou planety. Odborníci ale upozorňují, že současné klimatické závazky nebudou stačit na změnu k lepšímu. Pokud se klimatické závazky ekonomicky významných zemí podstatně nezvýší, nejlépe již na blížící se klimatické konferenci „COP26 United Nations Climate Change Conference“ v Glasgow, nárůst teploty bude dramatický.

Podle aktuálních odhadů by se globální teplota planety v takovém případě do konce tohoto století zvýšila asi o 2,7 °C, tedy o dost více, než předpovídaly starší odhady. To by mohlo mít katastrofální důsledky, včetně zvýšení hladiny oceánů, odumírání korálových útesů, intenzity a četnosti období sucha, záplav, vln veder a řady dalších meteorologických a klimatických jevů.

Emise je nutné omezit mnohem víc

K těmto závěrům dochází výroční zpráva „Emissions Gap Report 2021“ Programu OSN pro životní prostředí (UNEP). Podle této zprávy by současné klimatické závazky vedly ke snížení emisí uhlíku v roce 2030 pouze o 7,5 procenta. Pokud ale chceme omezit oteplení planety do konce století na 1,5 °C, což také není žádná sláva, budeme muset do roku 2030 omezit emise mnohem více. Podle expertů až o 55 procent.

TIP: Chmurná předpověď: V roce 2100 bude horko ohrožovat tři čtvrtiny světa

Když bychom si řekli, že na konci století nějak zvládneme oteplení planety o 2 °C, což samo o sobě bude mít mnohé nepříjemné důsledky, musíme do roku 2030 snížit emise o 30 procent. Ve světle dosavadního vývoje ale i tento „snazší“ klimatický cíl vypadá jako nepříliš reálný. Možná budeme muset využít technologie geoinženýrství jako například rozprašování aerosolů do atmosféry nebo posilování mraků nad oceány.

Podle ředitelky Programu OSN pro životní prostředí Inger Andersenové nepředstavují změny klimatu problém budoucnosti, ale dneška. Poslelství zainteresovaných vědců je tedy jasné –  čas se krátí a teplota stoupá.

Významnou součást informační války tvořila během 1. světové všudypřítomná propaganda líčící nepřítele v co nejčernějších barvách.

Německé plakáty například varovaly před britským pavoukem spřádajícím sítě napříč světem, ruskými divochy z východu či francouzskými divochy z Afriky. Dohoda nejčastěji děsila své obyvatele obrazy „Hunů“ – krvežíznivých císařských vojáků, kteří se derou do jejich obydlí.

Známý je americký propagandistický plakát, na němž King Kong s rysy císaře Viléma II. unáší sochu Svobody, zatímco na britských letácích s heslem „Budeš čekat na tohle, nebo narukuješ?“ zase němečtí vojáci vnikali do poklidných anglických domácností.

Nenávist k nepříteli

V rámci propagandistických kampaní pak obě strany líčily hrůzy, které nepřítel páchá. Němci například šířili nepravdivé zprávy o masivním bombardování vlastních měst, či přinášeli příběhy o zákeřných koloniálních vojácích – nejčastěji Gurkhách či černoších – kteří se v noci plíží do zákopů a spícím řežou uši a vydloubávají oči. Dohoda nezůstávala nepříteli nic dlužna a „informovala“ o protivníkovi mrzačícím zajatce i civilisty na okupovaném území.

Objevovaly se zprávy o ženách s uřezanými prsy či nosy. V roce 1915 dokonce francouzský lékař Edgar Bérioll popsal zvláštní pach Němců spojený se sekrety, které způsobují jejich divokou a agresivní povahu. Téhož roku se také rozšířil příběh o ukřižovaném Kanaďanovi, kterého jeho spolubojovníci nalezli bajonety přitlučeného na vratech stodoly.

Ukřižovaný Kanaďan

Zřejmě smyšlená propagandistická historka začala žít vlastním životem a brzy se „křižování Kanaďanů Němci“ stalo pravidelnou záležitostí. Po válce se o jakémkoliv podobném činu nepodařilo nalézt jakýkoliv důkaz. Podobné zprávy však pochopitelně významně jitřily veřejné mínění a šovinistické nálady na obou stranách rostly. Pamětník Henry Dotchin z Middlesbrough na atmosféru vzpomínal: „Nenáviděl jsem je! Nebudu říkat, že ne. Ani dnes je rád nemám. Když si uvědomíte ty hrozné věci, co Němci dělali lidem, lidským bytostem.“

Percy Attwood z Hackney si přisadil: „Dobře si pamatuji protiněmecké bouře. Teda, tehdy jsme jim neříkali bouře, ale demonstrace. Na Chatsworth Road bydlel pekař jménem Heinrich Lunkenheimer, sám si říkal Henry Lunken. Utekl z Německa, aby se vyhnul tamnímu teroru, ale myslím, že to byla chyba. Lidé se scházeli u jeho domu a házeli mu do oken kamení. Bůhví, co se s ním pak stalo.“

Z utrpení pokrok

Události z let 1914–1918 však nepřinesly jen strádání a bídu. Už v průběhu války došlo k výraznému posunu chápání společenských otázek směrem k sociálnímu smíru. Tak například ve Francii vláda roku 1917 prosadila zákon srovnávající ženské mzdy s těmi mužskými. Ve Spojených státech prošla legislativa upravující pracovní dobu na osm hodin denně, byly uzákoněny odborové organizace a stanovena minimální mzda pro manuálně pracující.

TIP: Nechte nás volit: Americké ženy se poprvé zúčastnily voleb v roce 1920

Osmihodinovou pracovní dobu ale krátce po skončení konfliktu zavedlo také Německo, Maďarsko, Polsko a o pár let později i Belgie. V Británii a Kanadě dostali po konci války dělníci volební právo do všech legislativních institucí. Řada evropských zemí včetně nově vzniklého Československa pak sáhla k rozsáhlým pozemkovým reformám rozdělujícím obří velkostatky aristokratů mezi drobné rolníky. Válečné utrpení na domácí frontě tak nakonec v některých ohledech přineslo i skokové zlepšení životní úrovně především evropských obyvatel.

Dne 16. října dokončil Masaryk daleko za mořem Deklaraci nezávislosti českého a slovenského národa a 19. října ji otiskly americké noviny. Co se však mezitím dělo na našem území? A jaké zmatky tento akt provázely?

Klíč k zásobování

8:00

Členové předsednictva Národního výboru (Rašín, Švehla, Soukup a Stříbrný) se sešli v kanceláři agrární strany na Havlíčkově náměstí s tím, že jakmile přijde zpráva o kapitulaci Rakousko-Uherska, vyhlásí samostatnost. 

9:00

Vůdce agrárníků Antonín Švehla a sociální demokrat František Soukup zašli do ústředí Obilního ústavu v paláci Lucerna na Václavském náměstí. Právě odtud se totiž řídilo rozdělování obilí a jeho vývoz do ostatních zemí mocnářství. „Bylo nutno okupovati celý problém žaludku, aby byly možné represálie,“ svěřil se Švehla. Nechal si svolat všechny úředníky a poté jim ohlásil: „Pánové, na základě manifestu Jeho Veličenstva se vytváří Československý stát a my dnes jeho jménem přebíráme správu Obilního úřadu. A proto je třeba, abyste nám jako představitelům tohoto státu složili slib věrnosti.“

Nastalo hrobové ticho. Nakonec se rozhoupal ředitel Schwarz. Přistoupil k oběma zmocněncům, podal jim ruku a slíbil věrnost. Po něm následovali ostatní. Okamžité převzetí Obilního ústavu bylo geniálním činem vedoucí čtyřky, díky kterému získali nejen klíč k zásobování vyhladovělé země, ale i k povolnosti vídeňské vlády.

Ve zmatku, který 28. říjen doprovázel, si každá strana myslela něco jiného. Rakouští úředníci se většinou domnívali, že probíhá akt předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem – tak, jak to předpokládal Karlův manifest o autonomii jednotlivých zemí. Generálové zase měli rozkaz ministerstva války, který dostali časně ráno – podle něho se mají dohodnout s národními radami. Zástupci Národního výboru jednali jménem státu, který sami vyhlásí – a nechávali druhou stranu v mylném domnění, že naplňují císařský dekret a příkaz z Vídně.

Nesmíme se přenáhlit!

9:15

Redaktoři Národních listů měli připravenou velkou ceduli s nápisem PŘĺMĚŘĺ. Když jim vídeňský dopisovatel Josef Penížek zatelefonoval do pražské redakce, že vláda přijala podmínky k ukončení války požadované americkým prezidentem Woodrovem Wilsonem, vyvěsili ji na ulici. Před redakcemi se shromáždily davy lidí. „Tak jsme samostatní!“ přehlušil změť hlasů postarší muž, jehož později historici identifikovali jako sedmapadesátiletého staroměstského zelináře Františka Kopeckého. „Měli bychom ozdobit Slovanskou lípu před Zlatou husou!“ 

Redakce obou deníků vyvěsily červenobílé prapory. Rašín se prý vyděsil a z redakce Národních listů volal do Národní politiky: „Nedělejte hlouposti! Dejte ten prapor dolů! Vždyť to nic není. To není konec války. To je jenom základ k novému jednání. Nechte si přece říct! Nesmíme se přenáhlit!“

10:00

Sociálně demokratický poslanec Lev Winter přišel za velitelem rakousko-uherské posádky generálem Eduardem Zanantonim v Josefských kasárnách. Zanedlouho tam vtrhl pobočník se zprávou, že se v ulicích srocují davy a napadají důstojníky. Zanantoni chtěl poslat do ulic vojsko, ale Winter ho přesvědčil, že střílet do lidí by nemělo smysl. „Pane poslanče, proto dávám posádku k dispozici Národnímu výboru,“ řekl znenadání posádkový velitel překvapenému vyjednavači. „A zmocňuji vás, abyste to pánům oznámil. Zatím neoficiálně, samozřejmě. A teď bychom ještě měli jít za velitelem VIII. sboru generálem Kestřankem.“

Kestřanek s dohodou mezi Zanantonim a Winterem souhlasil. Národní výbor má zřejmě doma autoritu a podporu ze zahraničí, nepochybně za ním stojí Dohoda. Hlavně ať vše proběhne v klidu!

Samostatnost vyhlásil kněz

10:20

Nadšení davů se už nedalo zastavit. Mladý český důstojník si strhl ze své čepice „jablíčko“ s iniciálami Karla Habsburského a místo toho si tam připnul červenobílou kokardu. Totéž dělali další vojáci a strážníci. Někdo zanotoval Kde domov můj a všichni se přidali. Vojáci a policisté salutovali.

Kopecký, jehož najednou začal mnohatisícový dav poslouchat, vedl lidi přes Příkopy a Celetnou ulicí k soše Jana Husa na Staroměstském náměstí, odtud ke Staroměstské radnici a potom nazpátek na Václavské náměstí. Cestou lidé potkali agrárního poslance a volnomyšlenkářského kněze Isidora Zahradníka a průvod získal samozvaného vůdce.

U sochy svatého Václava se zastavili a katolický kněz Zahradník proklamoval nezávislý československý stát. Nakonec dav zamířil k nádraží Františka Josefa I. (dnešní Hlavní nádraží) a mluvčí požádali železničáře, aby rozeslali po celé zemi telegram: „Československý stát proklamován dnes dopoledne o 11. hod. u sochy sv. Václava na Václavském náměstí v Praze. Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého státu rakousko-uherského. Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte.“ A tak se venkov dověděl, že v Praze začal převrat – převrat, o kterém Národní výbor prozatím nevěděl.

11:30

Redaktor Jan Hajšman přiběhl do kanceláře Národního výboru v Obecním domě: „Ulicemi procházejí obrovské davy lidí! S prapory. Provolávají slávu Masarykovi a Wilsonovi!“ Všechny to zaskočilo a začali horečně improvizovat. „Nikdo nic nevěděl napřed, “ přiznal později Švehla.

12:00

„Nejdřív na místodržitelství!“ nařídil Rašín. Na místodržitelství na Malé Straně se ohlásili u viceprezidenta Jana Kosiny. Druhý nejvyšší rakouský úředník se nestačil divit a posléze se přiznal, že nečetl noviny a naprosto není v obraze. Netušil ani, že se císař rozhodl ke kapitulaci a že v ulicích jsou davy lidí, které odstraňují všechny známky mocnářství a provolávají slávu novému státu.

„Přišli jsme vám oznámit, že Národní výbor jako vykonavatel vůle lidu se chopil vlády v novém československém státě, který byl právě ustaven,“ sdělil Švehla trochu slavnostním hlasem Kosinovi. Viceprezident nebyl schopen slova. Potom ze sebe vyrazil: „Ano, pánové, vyžádám si instrukce, instrukce z Vídně.“

Švehla si však nenechal vzít iniciativu: „Národní výbor zaručuje udržení klidu a pořádku v Praze. Sokolské hlídky už jsou v ulicích. Předání moci se musí uskutečnit klidně. Dosavadní zákony a nařízení zůstávají v platnosti. Vyhlášku o tom připravujeme.“ Kosinovi nezbylo, než opět zopakovat, že vše předá do Vídně. Konečně, co jiného měl dělat? Na fototelegram však dostal nicneříkající odpověď, a tak se vzdal.

13:30

Členové předsednictva Národního výboru přešli do nedaleké Sněmovní ulice, kde sídlila zemská správní komise. Přijal je nejvyšší zemský maršálek hrabě Vojtěch Schönborn, známý svou oddaností Habsburkům. Netušil, co se děje ve světě, ve Vídni a v Praze. Zpráva, že Národní výbor převzal moc, ho ohromila. Nakonec třaslavým hlasem sdělil, že se dává plně do služeb nového státu.

„A teď se chceme podívat do zasedací síně!“ napadlo Švehlu. „V nejbližších dnech se tam sejde Národní shromáždění.“ Zemský maršálek se omlouval: „Ale je tam aprovizace. To víte, pánové, válka!“ Když jim sluhové otevřeli dveře velkého sálu, zavalil je dusivý zápach hniloby a podívaná jim vyrazila dech. Po zemi se válely brambory a kroupy, na sedadlech stály pytle mouky a vzduch byl nasycen zápachem hnijících brambor. „To musíte dát okamžitě do pořádku, Vaše Excelence!“ nařídil Švehla.

V poledne vydaly Národní listy a Národní politika zvláštní vydání s nótou rakousko-uherského ministra zahraničí Gyuly Andrássyho adresovanou Wilsonovi.

Zpěvem proti drancování

Když se čtveřice vrátila do Obecního domu, národně socialistický poslanec Jiří Stříbrný si uvědomil, že musí poslat do ulic muzikanty, aby předešli drancování obchodů. V jednu hodinu začala hrát první kapela, kterou bleskově odvolali ze svatby. Mezitím se sokolské stráže, které od rána vartovaly hlavně na předměstích, stáhly do centra a začaly hlídat důležité objekty.

14:00

Ve Vídni zasedala poslední rakouská vláda za předsednictví Heinricha Lammasche, když přišly zprávy o situaci v Praze.

„Národní výbor v Praze požaduje, aby mu místodržitelství předalo řízení státní správy v Čechách,“ referoval ministr vnitra rytíř Edmund von Gayer. „To je věc jenom několika českých politiků,“ shodli se ministři. „Švehla a Stříbrný chtějí využít nepřítomnosti Kramáře a Klofáče v Praze.“ Skupina českých politiků totiž jednala v Ženevě s Edvardem Benešem.

Zoufalí ministři dlouho debatovali a nakonec přijali usnesení: „V zásadě se nebudeme stavět proti převzetí vlády Národním výborem […] vyjadřujeme však pochybnosti o oprávněnosti osobností, protože vlastní vůdcové jsou ve Švýcarsku a také otázka německých Čech je stále otevřená.“

15:00

„Pánové, do ulic se chystají němečtí vojáci!“ přerušilo debatu politiků v Obecním domě několik důstojníků ozdobených stužkami. Vojsko obsadilo Staroměstské a Václavské náměstí.

Poslanci Winter a Jan Šrámek přeběhli náměstí do Josefských kasáren. Na nádvoří viděli útvar německých vojáků, který se chystal do ulic. Okamžitě tomu chtěli zabránit, ovšem narazili, protože důstojník nebyl připraven přijímat rozkazy od nepovolaných osob. Nakonec je alespoň pustil k telefonu.

Winter vyčetl Zanantonimu: „Jsme v kasárnách a vy prý jste vydal rozkaz obsadit město. To je přece v rozporu s naším dopoledním ujednáním.“ Generál však zuřil: „Jménem Národního výboru jste mi slíbili, že mě budete o všem důležitém, co budete chtít podniknout, informovat. A já se dovídám z ulice, že jste vyhlásili republiku.“

Poslanec se ho snažil uklidnit: „Plenární schůzi Národního výboru svoláváme na večer. Ale potom, co byla zveřejněna Andrássyho nóta Wilsonovi, přece nemůže být v ulicích klid.“ Drobná lež pomohla: „Ten blbec!“ ulevil si generál, když mu došlo, že začíná konec monarchie. Pak nařídil, že vojsko nesmí do ulic, pohotovost samozřejmě trvá.

Mezitím vypochodovaly dva prapory uherského pěšího pluku z kasáren v Brusce. Nerudovou ulicí a přes Malostranské náměstí došli vojáci na Karlův most, kde plukovník vydal rozkazy a malý oddíl ho uzavřel. Další Maďaři obsadili Staroměstské náměstí.

Samostatný stát československý

Rakouští generálové věděli, že podle císařského manifestu se národní výbory mají stát zárodky budoucích národních vlád. Vídeň vyjednávala s českými politiky, aby se nezhroutilo zásobování.

17:00

Na Žofínském ostrově se sešli čeští vojáci – zranění, nemocní a dovolenci, kteří pobývali v Praze. Z rozhodnutí Národního výboru jim začal velet starosta Sokola doktor Josef Scheiner.

18:00

V Grégrově sále Obecního domu začala plenární schůze Národního výboru, která slavnostně přijala zákon číslo jedna o převzetí moci a o platnosti všech dosavadních právních aktů. Tento zákon, který v noci narychlo sepsal Rašín, začíná slovy: „Samostatný stát československý vstoupil v život.“ Potom Národní výbor vydal provolání k národu.

Lidé, kteří bojovali v zahraničí za samostatnost Československa, o událostech v Praze v pondělí 28. října nevěděli. První československá brigáda francouzských legionářů, složená z 21. a 22. střeleckého pluku, útočila na středním úseku fronty u Vouziers proti Němcům. Až v noci na 31. října ji vystřídaly čerstvé francouzské oddíly.

TIP: Třikrát co by kdyby: Jak mohla vypadat alternativní historie Československa

Příslušníci 39. výzvědné brigády italských legií byli roztroušeni po rotách i menších skupinách na celé frontě. Ostatní útvary československé 6. divize v Itálii skončily začátkem října boje na obtížném úseku fronty v oblasti Cassina a nyní odpočívaly v týlu.

Legionáři v Rusku se už půl roku bránili v Povolží a na Uralu před ruskými bolševiky, kteří jim nechtěli dovolit přesun na západní frontu. Teprve postupně se Češi v zahraničí o pražských událostech dovídali a byli šťastni, že se vrátí do svobodné země.