„A obzvláště želeli král anglický a jeho syn smrti chrabrého krále českého a vychvalovali jej všem, co byli okolo,“ napsal kronikář Froissart, když vypočítával všechny urozené padlé v bitvě u Kresčaku...

Florentský kronikář Villani praví, že Edward III. nechal tělo Jana Lucemburského omýt a obléct, čemuž asistoval ve smutečním šatu. Pak je poslal „Němcům“, tedy Karlovi, po otcově smrti i králi českému. Podle Bernské kroniky dal vnitřnosti (neboť tělo muselo být zbaveno částí, jež nejrychleji podléhaly rozkladu) pochovat v opatství Bailleul-lès-Pernes, které leží téměř 50 km severovýchodně od bojiště.

V dobových písemnostech a kronikách nenalezneme doklad o tom, že by si syn Edwarda III. řečený Černý princ vzal z přilby krále Jana tři pera a přidal k nim jeho devizu „Ich dien“ či „Ich dene“ – „Sloužím“. Už historik Josef Šusta upozornil, že tato pera spíše souvisejí s instalací Edwarda jako prince z Walesu podle tamních rituálů.

Kde najít spočinutí?

Jan Lucemburský nebyl pochován v cisterciáckém klášteře Clairefontaine, jak si přál ve své závěti, ale pod mramorovým náhrobkem v opatství benediktinů Alt-Münster u hradeb města Lucemburku. To ale bylo zničeno roku 1543 vojáky francouzského krále Františka I. za války proti císaři Karlu V. Janovy ostatky přenesli františkáni do města Lucemburk a roku 1616 jej benediktini uložili do nově vybudovaného kláštera Neumünster. Roku 1684 byly klášter i druhý mramorový náhrobek poničeny, když Lucemburk dobývala vojska Ludvíka XIV. O čtyři roky později dostaly ostatky třetí útočiště ve stejném klášteře, a to v podobě dřevěné repliky jeruzalémského Božího hrobu. 

V časech Francouzské revoluce hrozilo, že tělo vykopou vojáci či lůza a královy pozůstatky naházejí do hromadného hrobu, jako se to dělo na mnoha místech Francie. Možná na přímluvu mnichů je v podkroví svého domu v sárském Mettlachu ukryl výrobce fajánse Pierre-Joseph Boch. Ležely zde dlouho, až do roku 1833, kdy se Bochův syn setkal s princem Fridrichem Vilémem Pruským, správcem pruského Porýní.

Díky němu nalezl slepý král čtvrté útočiště, a sice v poutní kapli hradu Klause Kastel nad řekou Sárou a proti městu Klause Staad. Dne 25. srpna 1946 zde tělesnou schránu vyzvedli lucemburští vojáci a na dělové lafetě, vlečené za tankem, ji dopravili do Lucemburku. Celou přepravu střežily lucemburské obrněné transportéry a čtyři francouzské tanky.

Cesta do Prahy

„Návrat ostatků Jana Slepce představuje celonárodní událost prvořadého významu a den 25. srpna 1946 se navždy zapíše do historie našeho lidu,“ napsal Bulletin d’information státního ministerstva velkovévodství Lucemburk 31. srpna 1946. Šest set let po bitvě u Kresčaku spočinulo tělo českého krále a lucemburského vévody v kryptě v sousedství vévodské hrobky v lucemburské katedrále Nôtre-Dame. Za československou stranu se pietního aktu účastnil generál Vladimír Přikryl, později nespravedlivě degradovaný a vězněný komunistickým režimem. 

TIP: Království za oko: Jak přišel Jan Lucemburský o svůj zrak?

Jan Lucemburský byl po mnohém putování uložen pod barokním katafalkem a jen v roce 1980 byly jeho ostatky zapůjčeny do Prahy, kde je prozkoumal antropolog Emanuel Vlček. Konstatoval dvě smrtelná zranění: bodnou ránu v očnici levého oka způsobenou zbraní trojbokého průřezu a bodnou ránu v oblasti levé lopatky. Petr Klučina pak přesvědčivě z tvaru poranění dovodil, že se nemohlo jednat ani o kopí, ani o šíp, ale nejspíše o dýku. Těžko říct, která rána dopadla jako první, bod do oka však mohl být zasazen králi až poté, co byl sražen z koně. Z Prahy se pak ostatky vrátily na své místo do tumby se sousoším Kladení do hrobu z 18. století.

Pro mnohé je vrcholem pozorování africké fauny lev. Mě vždy udělá největší radost vystopování levharta a někoho nejvíc nadchne slon nebo žirafa. Málokdo si ale nechá ujít možnost pozorovat ve volné přírodě dokonalého lovce, rychlého běžce, plachého, ale za rodinu se bijícího psa hyenovitého (Lycaon pictus).

Sebevědomí afričtí lovci

Psi hyenovití, ještě před sto lety velmi rozšíření ve všech koutech černého kontinentu, jsou dnes na vymření. Odhaduje se, že na savanách pobíhá už jen sotva dva a půl tisíce těchto mírumilovných tvorů. Některé statistiky sice uvádí, že je stále naživu více než šest tisíc jedinců, ale polovina z tohoto počtu jsou štěňata. Je vlastně jedno, jestli je těchto mimořádných zvířat dva a půl či tři tisíce. Ač jsou děravými zákony chráněni, farmáři je stále systematicky vybíjejí a zbývá než doufat, že se lidé poučí třeba z žalostného osudu středoevropských vlků.

Smečka psů dokáže za noc či den běžně urazit padesát kilometrů a plot rezervace či parku pro ně není překážkou. Lehce jej podlezou, podhrabou se nebo jej přeskočí. Jakmile pak narazí na stádečko krav či ovcí, konflikt se zájmem člověka je tu. Historicky není znám případ, že by pes hyenovitý napadl člověka, ale na dobytku si žel občas smlsne.

Ačkoli jsou i po zkušenostech s rančery psi hyenovití (jimž by se mohlo podle anglického názvosloví říkat i psi divocí) velmi obezřetní, několikrát se mi podařilo přiblížit se k nim jen na pár kroků. Samozřejmě o mně věděli, ale dál si v klidu užívali stínu pod akácií, nebo v opačném případě prvních paprsků slunce po chladné noci. Mnohokrát jsem stál s džípem u celé smečky, jindy jsem došel pešky sotva na tři metry a okolo mě ležela skupina úspěšných lovců, která si hlídala skolenou kořist.

Nikdo jim neodolá

Asi nejvýraznější vlastností smečky divokých psů je soudržnost. Rok zpátky jsme na procházce s místním rančerem našli dva psy, přičemž jednomu z nich chyběla noha. Asi šlo o následek dřívějších půtek, nebo si svou daň vybralo oko pytláka. Mezi dvojicí, což mě tenkrát velmi překvapilo, leželo torzo velkého přímorožce (Oryx gazella), stále ještě s kusy zahnívajícího masa. Věděl jsem, že jsou psi velmi dobří lovci. Pro smečku asi není kořisti, kterou by nedokázala složit k zemi. Dokonce jsem viděl záběry, na nichž smečka doslova udolala, utrápila a pak roztrhala na kusy snad nejobávanějšího protivníka – levharta. Že by ale dva samotáři, z nichž jeden je chromý, sami skolili tak velké zvíře, jakým „oryx“ bezpochyby je?

„Přesně tak to ale je,“ odpověděl na mé dotazy rančer, sympaťák v šortkách, khaki košili a s klidným výrazem ve tváři. „Jsou to fascinující lovci. I ten beznohý při lovu vydatně pomáhá a sami dva opravdu nemají problém zabít i čtyři sta kilovou antilopu. A především – ten zdravý toho zraněného nikdy neopustí!“ Když viděl můj tázavý výraz, dodal: „Jsou strašně vázaní na rodinu. Přitom je úplně jedno, jestli je smečka plná štěňat a je jich dohromady třeba třicet, nebo zůstali jen sami dva. Starají se o své zraněné, nemohoucí, nemocné či staré s odevzdanou péčí a láskou.“

Rodina je zákon

„Ti nejsou jako lvi,“ šeptá dál rančer a spolu se mnou se pomalu přibližuje ke psům. „Ti se se svými raněnými nemazlí. Jsi nemohoucí a nelovíš? Tak nežer!“ vysvětluje mi krutá pravidla největších kočkovitých šelem Afriky. „Přitom je úplně jedno, že ke zranění třeba došlo při společném útoku na buvola. Psi jsou úplně jiní. Ti, co se neúčastní boje, jsou stále členy smečky a zdatnější příbuzní jim nosí potravu.“

Při jeho slovech si vybavuji jedno ráno, kdy jsem fotografoval velkou smečku psů, kteří využívali sílícího slunce ke hrátkám na asfaltové cestě. Kompozice divokých zvířat na asfaltu se mi příliš nezamlouvala, ale v případě těchto běžců savan si člověk nemůže vybírat. Smečka měla víc než deset štěňat ve věku maximálně půl roku. Dorostenci byli velmi živí, nevybíravým způsobem napadali jeden druhého nebo kousali do uší své tety.

Jedno ze štěňat se ovšem her účastnilo s mnohem menší vitalitou. Vláčelo za sebou zadní nohy, přičemž evidentně nešlo o důsledek zranění, ale o vrozenou vadu. Snad nějaká forma obrny či vrozená indispozice navždy poznamenala tento mladý život. V jiné zvířecí hierarchii by bylo zvíře nemilosrdně zapuzeno. Matka by jej opustila, v některých případech sama zardousila. U psů ale nebyla znát sebemenší neochota vzít postiženého sourozence do hry, či jej nějak odstrkovat, nebo mu dávat najevo, že rychlostí nestíhá zdravé jedince. Bratři a sestry na něj vždy počkali. A když se s námahou dobelhal k nim, svorně spolu ‚zaútočili‘ na úplně jiného člena smečky. Přestože nemělo žádné zásluhy ani perspektivu do budoucna, postižené štěně nebylo outsiderem, ale plnoprávným členem rodiny. A ta je u divokých psů nad každý zákon.

Když nastává žranice

Zatímco v rámci smečky jsou psi až neuvěřitelně tolerantní a mírní, při lovu se z nich stávají překvapivě tvrdí zabijáci. Antilopa, na kterou se psi zaměří, nemá proti početné smečce šanci. Ta ji doslova uštve a lehce skolí. Zvíře nemá ani sebemenší šanci naposledy v klidu vydechnout a už je doslova trháno na kusy. Antilopa či zebra někdy žije ještě víc než půl hodiny. Její kati se zatím prokousávají střevy oběti, hltají vnitřní orgány a přetahují se, kdo urve větší kus. Nebožák, který ovšem poměrně rychle upadá do šoku, pozoruje, jak jeho vlastní játra mizí v psích chřtánech. Strašná a krvavá podívaná, až se člověku chce odvrátit zrak.

Pozoroval jsem žranici a chvíli přemýšlel nad hierarchií drsného požírání. Ve lvím společenství, ač je ve většině případů úlovek skolen lvicemi, žere jako první pán smečky lev. U psů jsem přitom neviděl, že by měl nějaký rádoby alfa samec či samice přednost. Kdo mohl, žral a doslova hltal vše. Vnitřnosti, maso, chrupavky, kosti. Dokonce jsem viděl, jak jeden ze samců vytrhl z těla zvířete celý žaludek takovou silou, že mu doslova vyletěl až nad hlavu. Ve vteřině vyskočila snad desítka psů stejným směrem. Jejich tlamy se potkaly ještě ve vzduchu a dříve než těla v jedné další vteřině dopadla na zem, žaludek zmizel. Desítka čelistí jej roztrhala a v mžiku pozřela.

Je pravda, že někteří členové smečky stáli ve stejném okamžiku okolo a hlídali. Jindy, když antilopa ještě bojovala o svůj život a kopala kolem sebe, přidržovali ji opět někteří jedinci u země, zatímco jejich bratři a sestry se ládovali.

Logika bleskurychlé hostiny

Při hostině mají paradoxně přednost, ale to jen v případech, že má smečka při hodování čas a necítí se ohrožena, její nejslabší členové – štěňata. Když úlovek není ohrožen konkurenty, omladina si pochutná na nejlepších kouscích. Na tom je opět vidět ucelenost rodiny, v níž ‚staří‘ instinktivně vědí, že pro štěňata nemusí být žádné ‚příště‘. Když ale mladí dostanou větší šanci, dospějí a v budoucnu se postarají o své nemohoucí rodiče.

Zdánlivě nesmyslná krvavost a bezuzdnost psí hostiny má své pragmatické důvody. Ač jsou psi velmi zdatní lovci, v teritoriu přece jen nejsou nejsilnější. Vždy připravená smečka hyen je ráda připraví o kořist a lvi se na cizím úspěchu přiživí ještě raději. Psi vědí, že na konzumaci úlovku mají jen pár minut, možná půl hodiny. Poté se objeví nenasytná a odhodlaná konkurence. Psi musí vyklidit bojiště a odklušou do savany. Tam si lehnou do stínu a ti, kteří se nedostali k masu, začnou pokorně olizovat čumáky úspěšnějších lovců. Ti jim bez sebemenšího zdráhání vyvrhnou kusy nestrávené potravy. Jedno kolo psího boje o přežití je tím uzavřeno.

Příběh odvahy a šlechetnosti

Vím, že nebývá zvykem přisuzovat zvířatům takové vlastnosti jako je statečnost, hrdost nebo čest. Přitom bych ale mohl předložit množství situací, kdy se chování zdánlivě primitivních tvorů nedalo vysvětlil jinak než právě pomocí těchto pojmů. A zrovna psi by hráli důležitou roli v mnoha takových příkladech. Dokážou bojovat jako o život a za svou rodinu i padnou. Třeba při setkání s mnohem silnějšími lvy…

Rančer Andy, Zimbabwan, kterého znám již pár let, mi popsal fascinující příběh: „Smečka lvů vyrazila na lov a narazila na hrající si štěňata divokých psů. Není to pro ně běžná kořist a ve lvím jídelníčku jde spíš o delikatesu. Lvi se přibližovali a chystali se zaútočit, když vtom hlídkující dospělý pes zaregistroval pohyb v trávě, zalarmoval potomstvo, a to utíkalo pryč od hrozícího nebezpečí. Sám udělal něco nepochopitelného. Vyrazil naproti k útoku se chystajícím kočkám. Věděl, že sehraná a fungující smečka lvů by štěňata brzy dohnala a pozabíjela. Proto se vydal lvům napospas. Aby se obětoval a zdržel útočníky co nejdéle.“

„Stavěl se na zadní, aby ho lvi zřetelně viděli, vyl, kňučel a zoufale kvílel. Bylo vidět, že se strašně bojí přicházející smrti. Musel vědět, že lvi ho ve chvíli roztrhají. Ale pak se stalo něco nepochopitelného. Vůdce smečky, nejsilnější lev, k němu přišel až na dotek a dlouze se na něj díval. Pak se otočil a celá smečka na jeho pokyn odešla. Nechali psa být a on se mohl vrátit zpět za svými dětmi.“

TIP: Idyla krvelačných šelem: Zatracovaná hyena skvrnitá zblízka

Naslouchal jsem fascinujícímu příběhu plnému odvahy a šlechetnosti a čekal na závěrečné věty, které se Andy evidentně ještě chystal vyslovit: „Víš, ti lvi si cení jeho statečnosti,“ dodal. „Mohli ho lehce zabít, ale neudělali to. A právě proto je lev králem. Tím jediným a pravým králem … A psi hyenovití…, ti budou vždy spojení s neutuchajícím posláním, že za rodinu se vyplatí zemřít!“

Vývoj hvězd tvoří samostatnou kapitolu astrofyziky, která zaměstnává generace odborníků. Stálice s hmotnostmi odpovídajícími Slunci končí svůj vývoj ve formě bílého trpaslíka: Jde o pozůstatek horkého stelárního jádra, jež gravitačně zkolabovalo do objektu sestávajícího z elektronově degenerovaného plynu. Bílí trpaslíci si uchovávají zhruba polovinu hmotnosti původní hvězdy, ale zaujímají objemy srovnatelné se Zemí. Tyto hvězdné pozůstatky jsou tedy velmi husté a nesmírně horké – přinejmenším zpočátku, kdy jejich povrchové teploty dosahují desítek tisíc stupňů. 

TIP: Jak dlouho může svítit bílý trpaslík? A jaká je jeho teplota?

Bílí trpaslíci zářením postupně chladnou, a to tím pomaleji, čím jsou chladnější. Teoreticky se jedná o pouhou otázku času, než se jejich povrchová teplota dostane do rovnováhy s teplotou vesmíru (tu může reprezentovat reliktní záření), načež dané objekty zmizí z dohledu pozorovatelů – a vzniknou černí trpaslíci. Chladnoucí posloupnost bílých trpaslíků je ovšem velmi dlouhá a víme prakticky jistě, že dnes ještě žádný černý trpaslík existovat nemůže, neboť na to je vesmír příliš mladý.

Pobořený plot, několik poškozených zaparkovaných automobilů a jeden chybějící náklaďák, takový pohled se naskytl příslušníkům provinční policie v kanadském Ontariu. Vedle materiální škody na parkovišti a vozidlech má celá událost i lehce pikantní nádech. Zmizelý náklaďák byl podle policie plný kondomů a dalších sexuálních pomůcek. Celkovou škodu zmizelého nákladu policisté odhadují na 90 tisíc kanadských dolarů – v přepočtu zhruba 1,5 milionu korun.

TIP: Velká kondomová loupež na Štědrý den skončila tragicky

Podle policejní důstojnice Patti Cote zatím není zřejmé, zda zloději uloupili náklaďák kvůli jeho obsahu, nebo zda jim šlo o vůz jako takový. Jasné není ani to, kolik lidí se na krádeži podílelo. Policie v tuto chvíli pátrá po nejméně dvojici mužů, připouští ale, že lupičů mohlo být i více.

Představte si, že si potřebujete něco přinést z koupelny, ale místo toho si tam vyčistíte zuby – protože právě to přece v dané místnosti obvykle děláte. Proč jste „uhnuli“ od svého záměru a vykonali něco jiného? Odpovědí je síla zvyku, nad nímž nemáte kontrolu. Psycholog William James v této souvislosti dokonce psal o „zamyšleném, duchem nepřítomném člověku, který se jde před obědem převléknout do své ložnice. Postupně odkládá jeden kousek oděvu za druhým a nakonec si vleze do postele“. Svléknutí prvního svršku totiž prý u dotyčného spustí obvyklý postup přípravy ke spánku.

Narušit zažitý stereotyp je obtížné: Chcete-li se cestou z práce stavit v obchodě pro náhradní žárovku, možná vám potrvá několik dní, než to zvládnete. Jakmile totiž za sebou zavřete dveře kanceláře, váš mozek se přepne na „autopilota“: Jednáte tudíž, jak jste zvyklí, a do obchodu po cestě domů nezajdete. 

Osvobozená mysl

Každý druhý autor svépomocných příruček, s nimiž se dnes doslova roztrhl pytel, doporučuje neustálou pozornost a život v přítomném okamžiku. Věda však v poslední době prokazuje, že žijeme přesně opačně: Základ našeho každodenního chování je bezmyšlenkovitý a tvoří jej zvyky, tedy jakési automatické programy osvojené mnohonásobným opakováním. Mozek je vykonává, aniž bychom se na ně museli soustředit. Jedná se o způsob, jak se vyhnout neustálému plánování a monitorování našich denních činností. 

Bez zvyků bychom byli ztraceni: Představte si, kolik úsilí by vyžadovalo každý den přemýšlet nad tím, jak si uvařit čaj nebo kudy se dostat do práce… Návyky nás od podobného „martyria“ osvobozují. Umožňují nám myslet na to, na co zrovna myslet chceme. 

Američtí psychologové Wendy Woodová a Jeffrey Quinn změřili, že 40–45 % lidských činností se opakuje na stejných místech a ve stejných situacích – jinými slovy jde o zvyky. Naše vědomí se jich účastní jen málo, nebo vůbec. Woodová navíc tvrdí, že se tyto návyky od zbytku našeho chování liší absencí cíle a často je vykonáváme, i když si neuvědomujeme proč. 

Mimo kontrolu

Pokud něco děláme pořád stejně, mozek se naučí příslušnou činnost vykonávat, aniž bychom na ni potřebovali myslet. Jakmile pak tzv. infralimbická kůra (viz Zvykový startér) naučený program spustí, další aktivita následuje bez vědomého řízení. Většinou je podobné jednání praktické, má však i své nevýhody – jen těžko se ovládá. Když se daná situace jednou objeví, spouští se zvykové sekvence samy od sebe. 

Vznik a zánik zvyků ovlivňují i další činitelé, a často přesně opačným směrem, než bychom si přáli. Tak například kouřit se spousta lidí naučí po několika málo cigaretách, přestat je však obtížné. Vyléčenému navíc mnohdy stačí jediná cigareta, a ke zlozvyku se vrátí. Naopak na pravidelné běhání si nejspíš budete zvykat velmi těžko, zatímco zanechat sportu je povážlivě snadné: Dvakrát či třikrát vynecháte, a už se musíte přemlouvat, jako byste neběhali nikdy.

Aplikace, které nefungují

Řada lidí si myslí, že existuje nějaká „finta“, jak si osvojit žádoucí zvyky a těch nepotřebných se zbavit. A ještě víc jich na uvedené myšlence vydělává – vedle autorů již zmíněných svépomocných příruček jde hlavně o tvůrce specializovaných aplikací pro chytrá zařízení. 

Nicméně představa, že k „převýchově“ stačí jednoduchý program v telefonu, působí mírně řečeno naivně. Skepsi podporuje mimo jiné výzkum tří badatelek z University College London, Katarzyny Stawarzové, Anny Coxové a Ann Blandfordové. Vědkyně se pokusily vytvořit u 133 dobrovolníků nový návyk: Účastníci experimentu si měli zvyknout posílat jim každý den SMS s informací o tom, co si dali k obědu. 

Dobrovolníci byli rozděleni do čtyř skupin: První měli za úkol zasílat každý den „obědovou SMS“, ale žádné další upřesňující instrukce nedostali. Druhým chodilo dopoledne připomenutí, že se mají po obědě ozvat. Třetí skupina připomínku nedostala, pokud však někdo z ní SMS odeslal, vědkyně mu odpověděly pochvalou. Poslední část instruovaly badatelky konkrétně, a sice že mají svou SMS poslat hned po obědě.

Škodí připomínání?

První skupina měla kontrolní funkci a napodobovala osvojování si nových zvyků bez jakéhokoliv řízení. Druhá a třetí simulovala fungování programů na učení zaměřených na rozvoj člověka: Právě ty totiž svým uživatelům připomínají, že nadešel čas udělat to, co se chtějí naučit. Poslední skupina s odesíláním zprávy hned po jídle byla nastavena podle poznatků současné psychologie, že k osvojení zvyku je potřeba vnější vodítko – a tito dobrovolníci si na posílání SMS skutečně zvykli nejlépe.

Proti těm, kteří dostávali upozornění či pochvalu, se učili pomaleji, zato efektivněji – vědkyně dokonce tvrdí, že připomínky naopak osvojování návyků zhoršují. Na základě získaných dat pak navrhly způsob, jak by měla účinná aplikace na tvorbu zvyků fungovat: Uživatelé by podle jejich názoru měli mít možnost si v ní nastavit spojení situace a návyku, který si chtějí osvojit – jako třeba „každé ráno po snídani vykoupu mravenečníka“. A program by se měl lidí ptát, zda k této posloupnosti činností došlo. 

Vzhled prodává

Pokud budou „umývači mravenečníka“ i nadále zapomínat, měla by jim aplikace nabídnout jiný kontext: Třeba se pokusit propojit koupání s každodenní kontrolou mailu. Účinný software by je měl upozornit stylem „až si dnes dočtete e-maily, vykoupejte svého mravenečníka“ a ideálně dřív, než v prohlížeči otevřou schránku. Připomínek by mělo časem ubývat, jinak totiž hrozí, že se na nich uživatel stane závislým. Dobrý program by ho měl vést ke spoléhání na vlastní mozek, nikoliv na elektroniku.

Stawarzová, Coxová a Blandfordová prozkoumaly 115 různých aplikací na tvorbu zvyků, jejich kritériím však vyhověly jen tři. Svůj výzkum sice vědkyně zveřejnily již v roce 2014, dnešní situace ovšem není o mnoho lepší. Autoři pomocníků na osvojování návyků se totiž soustředí spíš na pěkný vzhled, příjemné ovládání a líbivé grafy, zatímco účinnost zůstává na vedlejší koleji. 

Platební karty jsou americkým vynálezem. Málokdo už ale ví, že jejich počátky sahají do šedesátých let 19. století, kdy některé dopravní a telegrafní společnosti nabízely svým nejlepším zákazníkům úvěrové karty z tvrdého papíru, takzvané Frank Card nebo Collect Card. 

Inspirující náhoda

Roku 1949 šel Frank X. McNamara, ředitel úspěšné úvěrové společnosti Hamilton Credit Corporation, na večeři se svými obchodními partnery do newyorské restaurace Major´s Cabin Grill nacházející se hned vedle Empire State Building. Sešel se tam se svým právníkem Ralphem Schneiderem a Alfrédem Bloomingdalem, synem zakladatele známého newyorského obchodního domu Bloomingdale´s. Když vrchní po večeři přinesl účet, McNamara začal hledat peněženku a zjistil, že ji nechal v druhém saku. Protože ho v restauraci znali, nabídli mu, ať zaplatí příště, on ale zatelefonoval manželce, která mu peníze přinesla. 

Tehdy McNamaru napadlo založit klub nazvaný příznačně Diners Club (z anglického diner – strávník), který by svým členům vydával úvěrové karty pro placení v restauracích, s nimiž uzavře smlouvu. Za poplatek 5 až 7 % jim měl účty proplácet. Majitele karta přišla na 5 dolarů měsíčně. 

První večeře

Diners Club spatřil světlo světa 28. ledna 1950. Hned v únoru navštívil McNamara s přáteli stejnou newyorskou restauraci, povečeřeli, a když došlo na placení, byznysmen k němu využil malou kartonovou kartičku Diners Club Identification Card. Zdánlivě obyčejné posezení s jídlem vešlo do dějin jako First Supper (první večeře). Ještě tentýž měsíc dostalo Diners Club Card asi 200 podnikatelů, kteří měli kanceláře v Empire State Building. Kartu zprvu přijímalo k placení 27 luxusních restaurací a 2 hotely na Manhattanu. Obrat za první měsíc činil 2 000 dolarů a McNamarův zisk pouhých 140 dolarů, ale myšlenka zafungovala. 

První platební karty Diners Club byly nejdřív z tvrdého papíru, plast zvítězil až začátkem šedesátých let (foto: Diners Club International)

Hlavní výhodou Diners Club Card bylo, že platila ve všech obchodech, které se ji rozhodly přijímat. Starší úvěrové karty a známky totiž vydávaly obchody jen pro své stálé zákazníky (splátky byly obvykle na 6 měsíců a bez úroku). Klubové karty byly takzvané Charge Card s finančním limitem podle bonity klienta. Držitel neplatil úrok, ale musel uhradit celou výši útraty do 14 dnů od data výpisu.

Přibližně před 15 miliony let, v období miocénu, se v místech dnešního Marylandu, objevil žralok. Zabořil svou hlavu do velryby a začal z ní rvát kusy masa. Možná nebyl sám. Musela to být přízračná scéna, na rozdíl od mnoha jiných podobných se ale otiskla do fosilního materiálu, který se uchoval dodnes.

Paleontologům to prozradila kost vřetenní (radius) dotyčné velryby, která je u těchto mořských savců součástí předních ploutví. Vedoucí výzkumu Stephen Godfrey, kurátor paleontologie amerického muzea Calvert Marine Museum v Marylandu, a jeho tým na kosti objevili stopy po zubech velkého žraloka.

Mrchožrout v akci

Ze stop je také patrné, že nejspíš nešlo o útok na živou velrybu. Žralok byl tentokráte mrchožroutem, který objevil mrtvou velrybu, pohupující se v pobřežních vlnách. K nálezu kosti došlo v oblasti Calvert Cliffs, která je vyhlášená mnoha mořskými fosiliemi, právě z období miocénu. 

TIP: Zabijácký delfín Ankylorhiza z oligocénu byl na vrcholu potravního řetězce

Objevená kost podle odborníků patřila dávno vyhynulé třetihorní velrybě Diorocetus hiatus, která v uvedeném období v této oblasti žila. Pokud jde o druh žraloka, který otiskl své zuby na kost mrtvé velryby, je ve hře několik kandidátů. Podle Godfreyho je nejpravděpodobnějším kandidátem rovněž vyhynulý Carcharodon (Cosmopolitodus) hastalis, který je považován za předka dnešního žraloka bílého, a který rovněž žil v dané době na daném místě.

Zatímco kavalerie krátce po začátku konfliktu pozbyla většinu svých tradičních funkcí, moderní zbraně se ukázaly jako podstatně účinnější. Právě v letech 1914–1918 se zrodila úzká kooperace pěchoty s letectvem, dělostřelectvem, tankisty a ženijními oddíly, jejíž zásady se v poválečném období dočkaly dalšího rozpracování.

Všudypřítomné dělostřelectvo

Co se týče artilerie, zprvu dominovaly lehké polní typy, které měly podporovat pěší i jízdní divize při očekávaném manévrovém boji. Teprve když německé moždíře „rozlouskly“ forty v Luchytu či Namuru, uvědomili si generálové význam těžkých děl. Ačkoliv se s nimi původně počítalo jen proti opevněním, uplatnila se též přímo v poli. Metrákové náboje zahnaly vojáky do zákopů, jejichž odolnost záhy vzrostla natolik, že přinutila inženýry vyvíjet stále účinnější zbraně i munici.

Tento vývoj vyvolal také proměnu taktiky dělostřelecké přípravy před útokem pěchoty. V prvních měsících války začínala obvykle soustředěnou palbou na obranná postavení protivníka, a jakmile infanteristé vyrazili na zteč, kanony přenesly palbu na cíle v týlu nepřítele. Tato jednoduchá taktika však pěšákům v podstatě nepomáhala, neboť je během nejkritičtější fáze útoku nepodporovala přímou palbou, jež by držela v šachu kulometná hnízda.

Palebná přehrada

Po vybudování zákopů a odolnějších opevnění vyvstala roku 1915 potřeba provést před každou ofenzivou těžké ostřelování houfnicemi velkých kalibrů. Taková metoda sice mohla obranné linie narušit (byť jen zřídkakdy zničit), znamenala ale pro útočníka ztrátu momentu překvapení. Méně se rozšířil jiný způsob palebné přípravy, jíž se někdy říká „hurikánová“. Šlo o velmi intenzivní, ale časově krátké ostřelování.

Za nejdokonalejší formu palebné podpory bývá považována pohyblivá přehrada. V takovém případě se dopadová linie granátů posouvala před postupující infanterií, čímž měla potlačovat obranu do okamžiku, kdy se vojáci dostanou na dohled nepřátelských pozic. Tato metoda se Dohodě osvědčila třeba v říjnu 1916 u Verdunu. Jednalo se nicméně o nebezpečný a náročný podnik, který často končil ztrátami – stačila drobná chybička a granáty zdecimovaly vlastní muže. Jediný recept spočíval ve zdokonalení výcviku, kdy infanterie a dělostřelectvo trénovaly vzájemnou koordinaci a velitelé od obou zbraní diskutovali o potřebách svých mužů

Létající oči

V roce 1909 přeletěl Louis Blériot průliv La Manche a po přistání prohlásil, že „při pohledu dolů viděl krajinu tak, jako nikdo před ním“. Tato slova definovala hlavní účel vojenských letounů: poskytnout velitelům pozemních sil pohled na bojiště z ptačí perspektivy. Aparát těžší než vzduch přitom nabízel zajímavější parametry než upoutané horkovzdušné balony (navíc extrémně zranitelné kvůli plynové náplni).

Nebyl vázán na jediné místo a díky své rychlosti dokázal propátrat velké plochy. Navíc mohl operovat i nad územím ovládaným nepřítelem, což představovalo splněný sen každého generála. Skutečnou revoluci přinesly průzkumné stroje v roli „létajících fotoaparátů“. Na vyvolaných snímcích se pak daly odhalit detaily, které jinak pozorovateli snadno unikly.

Pokračování: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (2)

Experti dokázali fotografie zvětšit až do té míry, že analytici rozeznali jednotlivá kulometná hnízda či velitelská stanoviště. Aby výhod nebylo málo, generálové se základní informace dozvěděli ještě před přistáním – pozorovatel ve dvoumístném stroji býval vybaven telegrafem a nejdůležitější fakta ihned hlásil. Díky tomu se letecký průzkum stal prospěšným nejen pro infanterii, ale i artilerii. Zatímco před bitvou určil kanonýrům polohu cílů, v jejím průběhu letci dělostřelbu řídili a koordinovali.

Pokud jde o galaxie, je zvláštní mluvit o smrti. Ale astronomové to dělají, neboť galaxie, ve které se přestanou rodit nové hvězdy, vlastně umírá. Taková galaxie může ještě dlouho jasně zářit, ale postupně vyhasíná a vychládá. Platí to například pro galaxie v kupě galaxií v Panně, která představuje nejbližší opravdu velkou koncentraci galaxií v okolním vesmíru.

Doposud ale nebylo jasné, proč se to děje. Řešení nabízí nedávný výzkum početného mezinárodního týmu odborníků. Vědci nakonec jako nejpravděpodobnějšího viníka označili přehřáté plazma, které postupně „rdousí“ galaxie a připravuje je o schopnost rodit nové hvězdy.

Galaxie v extrémním prostředí

Podle spoluautorky výzkumu Claudie Lagos z výzkumného centra International Centre for Radio Astronomy Research (ICRAR) se ukazuje, že extrémní vesmírné prostředí má na galaxie velký vliv. V centru kupy galaxií v Panně se dotyčné galaxie řítí rychlostí až několik milionů kilometrů za hodinu v plazmatu, které je tisíckrát žhavější než Slunce. Kvůli tomu postupně přicházejí o plyn, z něhož by jinak vznikaly hvězdy.

TIP: Umírající galaxie: NGC 1947 ze souhvězdí Mečouna přišla o většinu plynu a prachu

Vědci použili data z rádiového průzkumu oblohy Virgo Environments Traced in Carbon Monoxide (VERTICO) Survey, který probíhal na soustavě radioteleskopů ALMA v Chile. Tento průzkum byl zaměřený na oxid uhelnatý. Ten sice představuje jen vzácnější složku kosmického plynu, ale jeho pozorování je mnohem snazší než pozorování například vodíku. To badatelům umožnilo zmapovat situaci s kosmickým plynem ve zkoumaných galaxiích.

Legenda se zrodila počátkem 17. století v Anglii: Království tehdy mělo za sebou sedm dekád politické nestability a náboženských nesvárů, které vyvolal tudorovec Jindřich VIII., když vytrhl anglickou církev z rukou papežského stolce a učinil ji zcela nezávislou na přáních Říma. Církev přestala být katolickou a stala se anglikánskou. Její novou hlavou byl přitom sám král.

Jeho dcera Alžběta I. pak dokonce zavedla povinnou přísahu na panovníka pro kohokoliv, kdo usiloval o veřejný úřad. A pokud se občan neúčastnil státních bohoslužeb, musel počítat s pokutami, případně s vězením, či dokonce s hrdelním trestem. Lidé věrní Římu byli nuceni praktikovat svoji víru potají.

Až se ucho utrhne

Utlačovaní katolíci proto tajně doufali, že by svobodnou a bezdětnou Alžbětu mohla na trůně vystřídat skotská královna Marie, její sestřenice katolického vyznání. Prozíravá panovnice ji však obvinila z velezrady a nechala ji popravit. Královská rada, která koncem 16. století plnila roli vlády, poté v tajnosti zvolila za budoucího monarchu Mariina syna Jakuba I. Stuarta a výměna nakonec proběhla hladce: Většina „papežovců“ nového vládce vítala – ačkoliv byl totiž protestant, proslul svou tolerancí vůči katolíkům.

Náboženské uvolnění se však s novým panovníkem zcela nedostavilo – například tresty za nechození do anglikánského kostela Jakub nezrušil, pouze je nevymáhal. Jen pár měsíců po jeho korunovaci navíc vyšlo najevo několik katolických spiknutí a pohár královy trpělivosti přetekl, když našel mezi věcmi své ženy růženec, který jí přes špiona poslal papež: Panovník ve vzteku přikázal všem jezuitům a katolickým kněžím opustit zemi a obnovil vymáhání pokut za nepřítomnost na mši.

Boží bojovníci

V únoru 1604 se ve Flandrech vylodil anglický gentleman jménem Guy Fawkes, který ve službách španělského krále cestoval západní Evropou, kul pikle a podněcoval boj za katolickou víru. Ve Flandrech se potkal s anglickým katolíkem Thomasem Wintourem, jenž se zrovna marně snažil přesvědčit španělskou armádu, že je v zájmu církve zavraždit krále Jakuba. Zatímco Španělé odmítali spolupracovat, ve Fawkesovi objevil Wintour podobně smýšlejícího druha. 

Oba „svatí válečníci“ si padli do oka a o tři měsíce později se setkali v londýnské krčmě spolu s dalšími konspirátory. Celkem čtyři muži odpřisáhli na modlitební knížku mlčenlivost, a dokonce přijali svátost boží od kněze, který shodou okolností v přilehlé místnosti sloužil mši. Atentát na krále chtěli spáchat během ustavujícího zasedání parlamentu, jež se mělo konat v únoru roku 1605. Jednání však bylo odloženo na říjen kvůli moru, který právě pustošil zemi. Konspirátoři tak měli dost času na přípravu: Podařilo se jim zrekrutovat několik dalších mužů a podle legendy se následně pustili do kopání tunelu směrem k parlamentu. Při hloubení pak náhodou objevili sklepení domu, jež sahalo až pod zasedací sál ve Westminsterském paláci. 

Dvakrát víc prachu

V tomto bodě se však legenda s pravdou rozchází: Na ražbu tunelu nebyli atentátníci vybaveni, neměli ani potřebné vzdělání, nemluvě o tom, že se po kopání nedochovala jediná stopa. Ve skutečnosti totiž nebylo třeba kopat – spiklenci našli sklepení přímo v areálu Westminsterského paláce. Tehdejší parlament se nijak nepodobal dnešním hermeticky uzavřeným a dobře hlídaným sídlům politických institucí a v jeho okolí se nacházelo mnoho kaplí, cechovních domů i soukromých příbytků. Muži si tedy pronajali dům hned vedle sněmovny, jehož zanedbané a nepoužívané sklepení zasahovalo přímo pod jednací místnost. 

Do prostor pod sálem posléze nanosili dvacet sudů střelného prachu, ten jim však zvlhl. Fawkes proto rozhodl, že je potřeba množství výbušniny zdvojnásobit – pro jistotu. Ve sklepě nakonec shromáždili dost trhaviny, aby zničila celý palác a zabila všechny v okruhu sta metrů. 

Za vším hledej ženu

Problém nastal v okamžiku, kdy ženám spiklenců začalo docházet, co jejich manželé chystají: Protože by exploze zabila také mnoho jejich přátel a příbuzných, deset dní před atentátem dostal lord Monteagle, švagr jednoho z konspirátorů, dopis, v němž stálo: „Pokud je Vám život milý, vymyslete si důvod, proč se nezúčastnit tohoto parlamentu, protože Bůh a člověk ztrestají špatnost doby.“ Psaní nakonec putovalo ke dvoru, načež byla 5. listopadu nařízena prohlídka paláce.

Při zkoumání sklepa stráže objevily podezřelou hromadu dřeva a cizího muže, který tvrdil, že otop patří jeho pánovi. Sluha ovšem uvedl jméno známého katolíka, což se králi právě nelíbilo – a tak nařídil další, důkladnější prohlídku. Při druhém pátrání přistihli Fawkese na stejném místě jako předtím, ovšem už nikoliv v přestrojení za sluhu, nýbrž v dlouhém kabátě, s širokým kloboukem a v jezdeckých botách s ostruhami. Nezvaným hostům se představil jako John Johnson a následně byl zajat: V jeho kapsách se našly zápalky, koudel a kapesní hodinky.

Jako domeček z karet

Jakmile se zpráva o zadržení jakéhosi Johnsona rozkřikla, sedli spiklenci na koně a tryskem opustili Londýn. V hlavním městě posílili hlídky u bran a zavřeli přístavy na Temži, Fawkesovy komplice se však polapit nepodařilo – a on sám při výslechu tvrdil, že se chystal krále zabít bez jakékoliv pomoci zvenčí. 

Atentátníka převezli do pevnosti Tower, aby jej na příkaz panovníka podrobili mučení, jež se v tehdejší Anglii uplatňovalo jen výjimečně. Fawkes se prý zprvu utrpení vysmíval, druhého dne odpoledne však jeho vůle zeslábla a začal vypovídat. Spiklenci na útěku se mezitím ubytovali v domě jednoho z nich, asi dvě stě kilometrů za Londýnem. Usedlost ale nakonec obklíčili vojáci: Během krátké přestřelky dva muži zemřeli, dva vyvázli se zraněním a ostatní se vzdali.

Příliš krátká oprátka

Domovy zatčených byly prohledány a vypleněny, některým rodinám sebrali veškerý majetek. Koncem ledna 1606 pak spiklenci stanuli před soudem, jehož se zúčastnil i král s rodinou. Hlavní obžalované čekal rozsudek smrti a symbolické popravě neunikli ani oba muži zabití při zatýkání – jejich těla vyhrabali a odseknuté hlavy napíchli před parlamentem. 

Dva dny po přelíčení přivázali první tři odsouzené za koně a za jásotu přihlížejících mas je vláčeli ulicemi Londýna. Před popravištěm je svlékli do košil a oběsili na tak krátkém laně, že jim pád skrz šibeniční propadlo nezlomil vaz. Těsně před udušením je kat a jeho pohůnci sundali, zaživa je vykastrovali a vyřízli jim vnitřnosti. Mrtvoly byly rozčtvrceny a poslány do čtyř koutů království jako děsivá putovní výstava. 

Zrodil se hrdina

Zesláblý Guy Fawkes dokázal vystoupat na lešení pouze s katovou pomocí. Na rozdíl od svých kompliců však nezažil agonii kastrace, neboť mu i zkrácené lano přece jen zlomilo vaz: Spekuluje se, že se z posledních sil vrhnul z tribuny do davu nebo měl prostě štěstí.

TIP: Jen pro odvážné: Ve středověkém Londýně šlo člověku doslova o život!

Každopádně z něj odvážný pokus odstranit krále a vrátit lidem svobodu vyznání udělal symbol spiknutí, potažmo celého století konfliktů v otázkách víry na britských ostrovech. Současníky zatracovaný a dlouhá léta rituálně zesměšňovaný Fawkes ovšem začal v 19. století ožívat coby literární hrdina a dnes se „jeho tváří“ zaštiťuje řada bojovníků za lidská práva.