V roce 1932 vytvořil Heinrich Himmler „badatelskou“ organizaci SS-Ahnenerbe a vyslal ji do světa pátrat po starogermánských poselstvích. Jednou z těchto cest byla i expedice do Tibetu na jaře 1938, kterou vedl zoolog Ernst Schäfer.

Předchozí část: Mystika třetí říše: Himmlerova Ahnenerbe hledala kořeny „čisté rasy“

Schäfer pocházel z bohaté rodiny z Kolína nad Rýnem, dostalo se mu prvo-třídního vzdělání doma i v USA. Už jako dvacetiletý student Akademie přírodních věd ve Filadelfii měl možnost zúčastnit se své první cesty do Číny, Tibetu a na Sibiř. Jako fenomenální střelec měl za úkol ulovit pandu velkou.

Obrněn obdivuhodnou trpělivostí se měsíce potloukal v lesích a čekal na vhodnou příležitost. Vzácného tvora pak skutečně zastřelil a vydobyl si v branži respekt. Zcela podlehl odlehlým koutům Asie a stejně tak se po návratu stal nadšeným nacionálním socialistou. Vstoupil do NSDAP i SS a budoval kariéru uznávaného dobrodruha a cestovatele, přesně podle svého velkého vzoru, švédské živoucí legendy Svena Hedina. Schäfer vydal několik knih a publikoval v časopisech.

Od léta 1937 plánoval uskutečnit z prostředků Ahnenerbe velkou expedici do nejzapadlejší divočiny na náhorních rovinách severovýchodního Tibetu. Oficiálně kvůli výzkumu mrazuvzdorných obilnin z vysokohorských plání a kvůli nalezení odolného koňského plemene, nejvhodnějšího k dalšímu šlechtění pro válečné účely. Schäfer ale ve skutečnosti toužil detailně prozkoumat i náboženské, kulturní a dokonce i sexuální zvyklosti Tibeťanů. Neobyčejně se zajímal například o homosexuální praktiky mnichů v odlehlých klášterech. Himmlera zaujal příslibem, že v dosud málo probádaných průsmycích otevře hrobky, najde v nich artefakty z dob dávné árijské kultury a navíc z celého pátrání připraví dokumentární film. Šéf SS dokonce chtěl, aby Schäfer po Tibetu zamířil i do Mongolska, avšak takový výlet by byl už příliš nákladný. 

Na střeše světa

Vedoucí výpravy si dle svého vybral pět druhů. Entomologa, geofyzika, antropologa, geologa a jednoho pomocníka. Všichni to byli statní mladí muži „árijské krve“, kterým neměla činit potíže adaptace na náročné vysokohorské podmínky. Schäfer trávil čas pořizováním nejmodernějšího vybavení a zároveň sháněl povolení britských úřadů ke vstupu na indický subkontinent. V době vzrůstajícího napětí mezi ostrovním královstvím a nacistickým Německem to nebylo nic snadného. V listopadu 1937 Schäfer při lovu kachen nešťastnou náhodou postřelil svou manželku, která následkům zranění podlehla. Upadl do depresí a pomýšlel na sebevraždu, ale nakonec zvítězil jeho bojovný duch, ješitnost a touha po uznání. 

19. dubna 1938 výprava pod Schäferovým vedením vyrazila do italského Janova, kde se nalodila na parník směřující k Cejlonu. Následovala strastiplná cesta přes Kalkatu a Darjeeling na nepálských hranicích do Gántoku, odkud skupina vybavená nosiči, koňmi, mulami a vydatnými zásobami putovala do Tibetu. Špatné počasí, hmyz a pijavice provázely cestovatele na každém kroku, ale Schäferovi se dostalo zasloužené odměny. Tibetská rada ministrů, vznešený administrativní orgán, který obvykle zakazoval cizincům vstup, překvapivě pozvala německou expedici na čtrnáctidenní pobyt v tajemné Lhase. 

Jako téměř první Evropané tak Schäfer a jeho družina navštívili sídlo dalajlámy, druhé největší město Šigae, kde sídlí nejvýše postavení mniši včetně pančelámy, a rozlehlý klášter Taštimpsu. Ba co víc, výzkumníkům bylo umožněno studium stovky let starých tibetských knihoven a některé svazky mohli odvézt do Německa. Vedle cenných zoologických, geofyzikálních a botanických poznatků získala výprava bohaté etnologické sbírky a nezapomněla ani na sádrové odlitky hlav domorodců a všemožná rasová měření. Schäfer měl ohromné štěstí a mohl se vydat i do posvátného údolí Jarlung při úpatí hory Lhabab Ri, kde podle legend sídlila božská civilizace. Kromě rozpadlých strážních věží však nenašel pozůstatky žádných měst ani paláců.

Hlavní úkol, přinést Himmlerovi důkazy o árijských předcích německé rasy, tedy splněn nebyl. Výprava se nicméně 4. srpna 1939 vrátila za velké slávy do říše a Schäfer vystoupal mezi nejváženější badatele. Ahnenerbe si připsalo jeden z mála skutečných triumfů na poli vědy.

Doba her skončila

V létě 1942 Himmler podnítil v rámci Ahnenerbe vznik institutu „vojenské experimentální vědy“. Do jeho čela dosadil dr. Wolframa Sieverse, plukovníka SS, který svým přísným výrazem a hlubokýma očima připomínal ďábelského našeptávače Mefista. Sievers této pověsti brzy dostál. Ukázal totiž odvrácenou tvář Ahnenerbe spojenou s bestiálními zločiny. Institut prováděl pokusy na židovských vězních v koncentračních táborech Dachau a Natzweiler, zaměřené na odolnost organismu v extrémních podmínkách.

Probíhaly kvůli potřebě ochránit německé vojáky na východní frontě a letce, kteří se během vzdušných bitev nad Baltem a Severním mořem museli katapultovat. Nešťastníci trpěli při pokusech v mrazu, v kádích s ledovou vodou nebo ve speciální místnosti, kde byly simulovány podmínky nadmořské výšky mnoha kilometrů.

Jeden svědek po válce u Norimberského tribunálu vypověděl: „Lékaři vyvolali ve vakuové komoře dekompresi a pozorovali účinky na muže, uvězněného uvnitř. Do minuty šílel, trhal si vlasy z hlavy ve snaze uvolnit ten tlak. Rozdíral si nehty kůži na tváři, mlátil hlavou do stěny a vřeštěl bolestí.“

Jiní vězňové byli barbarským způsobem sterilizováni, nakaženi malárií, žloutenkou, tyfem nebo vystaveni následkům bojových plynů, včetně fosgenu a yperitu, noční můry všech vojáků v zákopech první světové války. Sieversovi lidé prováděli také antropologická měření typických znaků „podřadných“ ras, a proto zabíjeli vybrané židovské a ruské vězně, preparovali jejich kostry a lebky a jako exponáty je zasílali do muzeí. Za přímou vinu na smrti šestaosmdesáti lidí byl Sievers po válce souzen v Norimberku a v červenci 1948 byl popraven.

Zánik společnosti

Ahnenerbe bylo po válce jako součást SS rozpuštěno a renomované vědecké kapacity se raději snažily na svoje angažmá v „dědictví předků“ zapomenout. Záhadné poslání organizace nicméně stále nechává prostor různým divokým teoriím. A tak se dodnes můžeme setkat se spekulacemi o tom, jak daleko byl Rahn s hledáním svatého grálu, jaká tajemství vyčetl Schäfer z tibetských svitků a zda Himmlerovi archeologové ve Skandinávii skutečně našli ostatky polobožských Germánů. 

TIP: Okultismus Třetí říše: Árijci, lepé telepatky a mimozemšťané

S Velkým třeskem se zrodilo jen několik nejlehčích chemických prvků. Většina běžných prvků, které jsou lehčí než železo, vzniká v útrobách hvězd, jako „popel“ hvězdných fúzních reakcí. S nejtěžšími prvky je to komplikovanější. Víceméně víme, že se na jejich původu podílejí extrémní události ve vesmíru, detaily tohoto procesu jsou ale stále nejasné. 

Američtí odborníci Massachusettského technologického institutu (MIT) a University of New Hampshire zkoumali dva možné zdroje těžkých prvků ve vesmíru – srážky neutronových hvězd a srážky neutronové hvězdy s černou dírou. Oba tyto zdroje nepochybně produkují těžké prvky, otázkou ale je, který z nich je významnější…

Zlatý vesmírný důl

Astronomka a astrofyzička Hsin-Yu Chen z MIT zjistila, že přinejmenším během posledních 2,5 miliard let vzniklo ve vesmíru více těžkých prvků – například zlata nebo platiny, při srážkách dvojic neutronových hvězd. Srážky neutronové hvězdy s černou dírou, i když jsou nepochybně také velmi dramatické, vytvořily takových prvků výrazně méně.

TIP: Jak těžké mohou být neutronové hvězdy? Jako Himálaje v půllitru od piva

Badatelé vzali v úvahu hmotu dotyčných objektů, jejich rotaci a další parametry, včetně odhadu jejich četnosti v historii vesmíru, přičemž vycházeli z pozorování gravitačních i dalších observatoří. Z jejich modelů a výpočtů vyplynulo, že srážky neutronových hvězd „upečou“ v porovnání se srážkami neutronové hvězdy s černou dírou dvakrát až stokrát větší množství těžkých prvků. Srážky neutronových hvězd se tak jeví jako dokonalé „zlaté doly“.

Cena solární elektřiny poklesla od roku 2010 o úctyhodných 82 procent. Zdá se, že tedy bude možné vybudovat energetický systém s minimálními emisemi, který bude fakticky méně nákladný než současná energetika, založená na fosilních palivech. Nebude to ale jednoduché. Podle Mezinárodní agentury pro energii IEA se bude muset rozloha fotovoltaických zařízení do roku 2040 zvětšit zhruba desetinásobně. Tím by měla být zajištěna dvojí role solární energetiky – udržet globálního oteplení pod 2 °C a zásadně přispět k omezení globální chudoby.

 Se solární energetikou se zároveň pojí řada problémů. Intenzita slunečního svitu je během dne různá a mění se i v různých ročních obdobích. Získanou energii je také třeba skladovat pro časy, kdy slunce nesvítí. Další problém spočívá v tom, že solární farmy ubírají drahocenný prostor lidským sídlům, zemědělství, infrastruktuře a v neposlední řadě přírodnímu prostředí. To vše si žádá a zřejmě i bude žádat nevyhnutelné kompromisy. 

Mapa solárních farem 

Lucas Kruitwagen z Oxfordské univerzity a jeho spolupracovníci se rozhodli zjistit, kolik solárních farem vlastně na celém světě je. Nelehkým úkolem se rozhodli pověřit umělou inteligenci. Ta se musela prokousat velkým množstvím detailních satelitních snímků z let 2016 až 2018, čítajících přes 550 TB dat a vyhledat na nich všechny relevantní solární farmy.

TIP: Největší solární farmu světa v Číně tvoří 4 miliony solárních panelů

Výsledkem jejich výzkumu je první globální „inventura“ všech relevantních solárních farem a zařízení na Zemi, jejichž výkon při plném slunečním svitu dosahuje alespoň 10 kW. Mapa tak nezahrnuje například solární sestavy na střechách rodinných domů, jejichž obvyklý výkon se pohybuje okolo 5 kW.

Studie publikovaná v prestižním časopisu Nature ukázala, že ke konci roku 2018 bylo na celém světě instalováno přes 68 tisíc solárních farem o celkovém výkonu 423 GW, což zhruba odpovídá výkonu 195 Temelínů. Studie dále ukázala, že kapacita fotovoltaiky mezi lety 2016 až 2018 vzrostla o úctyhodných 81 %, přičemž největší přírůstky zaznamenala v tomto odvětví Indie (184 %), Turecko (143 %), Čína (120 %) a Japonsko (119 %).

Pokud se nezhroutí pozemské úsilí v dobývání vesmíru, během příštích desetiletí by měla vzniknout na rudé planetě lidská kolonie. Může mít rozmanité využití, od výzkumné stanice, přes těžařskou základnu až po nové sídlo, vzdálené od pozemských zmatků. Jak ale upozorňuje Mikhail Shubov z americké University of Massachusetts, taková kolonie může být cenná pro vznikající vesmírnou ekonomiku.

Podle Shubova by kolonie na Marsu mohla vyrábět vodík. Ten by mohl sloužit nejen jako raketové palivo, zároveň by mohl posloužit v řadě dalších využití. Vodík je sice nejjednodušší a nejběžnější prvek ve vesmíru, ve Sluneční soustavě ho ale není úplně jednoduché získat. Velké množství vodíku se například nachází na Jupiteru, kvůli drtivé gravitační přitažlivosti plynného obra je ale obtížně dostupný.

Vodík rudé planety

Určité množství vodíku lze nalézt i na planetkách, jeho množství by ale nejspíš nestačilo na zásobování budoucích uvažovaných aktivit ve Sluneční soustavě. Přijatelným kompromisem mezi Jupiterem a planetkami by mohl být Mars. Na rudé planetě jsou nějaké zásoby vodíku a její přitažlivost je podstatně menší než pozemská.

TIP: Krev, pot a slzy se mohou stát důležitým stavebním materiálem na Marsu

Vodík se na Marsu vyskytuje především v molekulách vody. Je možné ho relativně snadno získat prostřednictvím elektrolýzy, tedy jednoduché reakce, která v podstatě vyžaduje jen dostatek energie. Vedlejším produktem by přitom byl kyslík, který by rovněž nalezl využití. Ačkoliv to na první pohled nevypadá, podle satelitních měření je na povrchu Marsu či blízko pod povrchem asi 5 milionů kilometrů krychlových ledu. Budoucí kolonisté tak budou mít zřejmě spoustu práce.

V únoru 1943 do bojových operací v Pacifiku vstoupila první peruť americké námořní pěchoty vyzbrojená moderními F4U Corsair. Maximální rychlost tohoto typu činila 660 km/h, nesl výzbroj šesti velkorážních kulometů a oproti hajabuse snesl velké poškození. Japonským stíhačům začínaly těžké časy. V létě v oblasti Šalamounových ostrovů začalo japonské armádní letectvo pomalu přezbrojovat na nové a výkonnější Ki-61, které zde hajabusy postupně vytlačovaly. V Barmě ale Ki-43 létaly dál. 

Proti warhawkům a hurricanům

V létě 1942 letecké boje v Barmě ukončil nástup období monzunů. Když na konci roku propukly nanovo, všechny stíhací útvary japonského armádního letectva v oblasti létaly s Ki-43. Proti nim stáli Britové s hurricany a jednotky amerického armádního letectva. Páteř jejich výzbroje tou dobou tvořil Curtiss P-40 E Warhawk. Jednalo se o velmi robustně stavěný letoun se silnou výzbrojí, který se s Ki-43 nemohl měřit v obratnosti.

Zkušení japonští stíhači ze začátku dokázali americkým pilotům vnutit svůj způsob boje. Vtahovali je do manévrových soubojů v zatáčkách a na krátkou vzdálenost je sestřelovali. Jako nebezpečný soupeř se ale projevily dvoumotorové P-38 Lightning a hlavně změna americké taktiky.

Zima 1942–1943 probíhala ve znamení intenzivních bojů a mnoho Japonců zde získalo vavříny vítězství. Největším stíhacím esem na Ki-43 se stal příslušník 50. sentai Satoši Anabuki, který většinu války strávil právě v Barmě a získal zde přes 40 sestřelů.

Na jaře 1943 boje opět přerušil monzun a znovu propukly až na podzim. Všechny japonské stíhací jednotky už tou dobou měly výkonnější Ki-43-II. Ve své vítězné šňůře pokračoval i Anabuki, který se nakonec stal největším esem tohoto bojiště.

Poslední vylepšení

Na konci roku Britové v oblasti nasadili první jednotky vyzbrojené Spitfiry Mk.V a na jaře 1944 i ještě výkonnější Mk.VIII. Hajabusa na ně už rozhodně nestačila a navíc noví, rychle vycvičení, piloti už také nedokázali plně využít její vynikající obratnost tak jako jejich předchůdci na začátku války. Ztráty Japonců stále rostly a Spojenci nad Barmou postupně ovládli oblohu.

Během posledního roku války na tomto bojišti hajabusy operovaly také jako stíhací bombardéry, k čemuž dostaly pod křídla dva závěsníky na bomby o celkové váze až 500 kg. Jako smrtelně nebezpečné se pro nedostatečně pancéřované letouny ukázala palba ze země a letouny se v této roli příliš neosvědčily.

Výroba hajabusy přes její zastarávání stále běžela na plné obrátky. Na jaře 1944 výroba přešla na variantu Ki-43-IIIa s motorem Ha-115-II o výkonu 904 kW. Maximální rychlost stoupla na 576 km/h a dolet zvýšila možnost instalace dvou přídavných nádrží pod křídla. Americké a britské stíhačky ale tou dobou létaly i o sto kilometrů rychleji, měly silnější výzbroj a hlavně kvalitní pancéřování kokpitu a samosvorné obaly nádrží. 

Ve službách nepřítele

To se plně projevilo při bojích o Filipíny, které propukly na podzim 1944. Japonské armádní letectvo tady utržilo drtivou porážku a hajabusy se zde staly doslova štvanou zvěří. Většina útvarů se proto urychleně přezbrojovala na Ki-61 a zbrusu nové Ki-84. Některé hajabusy pak posloužily i při sebevražedných útocích na americké lodě. Na barmské frontě sloužily ale až do samého konce bojů v létě 1945. Po japonské kapitulaci se zbylé stroje dostaly do výzbroje Indonésie, Číny, Thajska a Francie. Země galského kohouta je dokonce i bojově nasadila, a to v počátcích konfliktu v Indočíně.

TIP: Micubiši A6M2: Japonský drak, jenž děsil Američany

Nakadžima Ki-43 patřila mezi nejrozporuplnější stíhačky druhé světové války. Pokud ji pilotoval zkušený a dobře vycvičený stíhač, který dokázal nepříteli vnutit boj v zatáčkách, neměla konkurenci. Spojenci to ale brzy zjistili a přešli na taktiku „udeř a uteč“, proti které lehké a křehké Ki-43 nedokázaly najít adekvátní obranu. Vývoj letectví šel jiným směrem a budoucnost jasně patřila robustněji stavěným letounům.

Australská společnost AMSL Aero připravuje letové testy svého pozoruhodného elektrického letounu s kolmým startem a přistáním (eVTOL) Vertiia. Podle vývojářů je jejich design ve své kategorii jedním z nejhospodárnějších a nejvíce cenově dostupných. Letoun vlastně tvoří rám zhruba obdélníkového obrysu, na němž je umístěno osm rotorů s kabinou pro cestující.

Tvůrci letounu uvádějí, že by Vertiia měla zvládnout slušné výkony – na palubu se vejde až 5 osob anebo 500 kilogramů nákladu. Letoun by měl na jednu nádrž s vodíkem urazit až 1 000 kilometrů, přičemž jeho cestovní rychlost se má pohybovat okolo 300 kilometrů za hodinu.

Letoun s uzavřeným křídlem

Společnost AMSL Aero tvoří pouhých 15 zaměstnanců. Podařilo se jim sehnat impozantní rozpočet, s nímž postavili prototyp letounu Vertiia. Teď dávají dohromady další prostředky na letové testy a přípravu na výrobu, včetně pořízení potřebných povolení. Pokud vše půjde podle plánu, výroba by se mohla rozeběhnout v roce 2024.

TIP: Elektrická kombinace letounu a vrtulníku ROSA má létat téměř 300 km/h

Vertiia využívá koncepci letadla s uzavřeným křídlem. V tom případě je to takzvaný „box wing“, kdy jsou horní a dolní plochy spojeny vertikálními žebry. Zdroj energie pro letoun zajišťují vodíkové palivové články se záložní baterií. O letouny již projevilo zájem několik zákazníků. AMSL Aero mají rovněž kontrakty s australskou armádou, která by chtěla mít nákladní verzi a verzi pro leteckou záchrannou službu.

Svým rozsahem a uměleckým provedením představuje Kodex Manesse jeden z nejznámějších středověkých iluminovaných pergamenových rukopisů, a to především díky obrazovému doprovodu, jenž je využíván zejména jako zdroj ilustrací s rytířskou tematikou.

Počin rodiny Manesse

Rukopis získal svůj název až v 18. století, kdy jej švýcarský historik a literát Johann Jakob Bodmer (1698–1783) pojmenoval po patricijském rodu Manesse sídlícím ve 14. století v Curychu. Podle univerzitní knihovny v Heidelbergu, kde je rukopis od roku 1888 uložen, bývá též označován jako Velký heidelberský sborník.

Ve své době představoval pokus o vytvoření uceleného souboru středo-hornoněmecky psané rytířské lyriky. Jádro sborníku vznikalo okolo roku 1300 ve švýcarském Curychu ve spojitosti se sběratelským úsilím příslušníků patricijské rodiny Manesse, zejména pak Rüdigera staršího († 1304) a jeho syna Johannese. Do kodexu bylo nadále zapisováno přibližně do roku 1340 a svým obsahem představuje skutečně reprezentativní sbírku německého laického básnictví. 

Jako takový je Kodex Manesse předním pramenem pro poznání vrcholně středověkého minnesangu. Na 426 foliích (listech) obsahuje bezmála šest tisíc slok písňových textů. Sbírka se však neomezuje na jeden žánr, ale představuje druhově i formálně pestrou směsici textů 140 autorů, většinou milostné, ale též náboženské lyriky, lejchů a didaktických básní. Jsou do ní zařazena díla náležící do širokého chronologického rámce od poloviny 12. století do počátku století čtrnáctého. Písňové texty jsou v kodexu představeny bez notového zápisu.

Obrazy ze života

Již v době pořízení rukopis obsahoval 137 celostránkových vyobrazení. Tyto iluminace jsou díly čtyř autorů, mezi nimiž dominuje tvůrce 110 z nich. Dnes představují významný doklad hornorýnské gotické knižní malby. 

Iluminace zachycují jejich autory při rozličných aktivitách, které se úzce vážou k ideálu rytířského a dvorského života přelomu 13. a 14. století. Obrazy vycházejí z postavení autora nebo obsahu jeho básní. Přední místo ve sborníku zaujímají nositelé říšské koruny: trůnící císař Jindřich VI. třímající v pravé ruce nápisovou pásku následovaný synem krále Konráda IV. Konradinem, adeptem na římsko-německý trůn, zachyceným při lovu pomocí dravých ptáků.

Z pohledu českého čtenáře je bezesporu zajímavé, že čtvrté místo ve sborníku náleží českému a polskému králi Václavu II., jehož zpodobnění následuje po iluminaci představující literární postavu (nikoli samotného básníka) krále Tyra.

Václav je v kodexu vyobrazen jako trůnící panovník obklopený pěvci, hudebníky a básníky a je mu zde připsáno autorství tří milostných textů. Následují texty a obrazy vévodů, markrabat, šlechticů, ministeriálů (nižší šlechtici vykonávající dvorské a vojenské služby) a básníků měšťanského původu. Ti všichni, a mezi nimi i mniši, byli minnesängry.

Pronikání do českých zemí

Václavova záliba v milostné rytířské lyrice, již považuje současné historické bádání za prokázanou, odpovídá celkové kulturní situaci na dvoře posledních Přemyslovců, kde již od doby Václavova dědečka, Václava I. zaznamenáváme aktivitu německy tvořících představitelů minnesangu. Ten lze chápat jako jeden z průvodních projevů přijímání rytířské kultury v českých zemích, jež se v našich zeměpisných šířkách poprvé ohlašuje ve dvou veršovaných příbězích štýrského ministeriála Ulricha von Liechtenstein, jednoho z nejznámějších středoevropských minnesängrů a též jednoho z básníků, jehož dílo je obsaženo v Kodexu Manesse.

Ulrich se údajně dvakrát – poprvé roku 1227 a podruhé roku 1240 – vydal na rytířskou pouť Evropou. V obou případech na ní absolvoval rytířská klání v řadě zemí, mimo jiné i v Čechách. Jakkoli je dosud nezodpovězenou otázkou, kde k avizovaným turnajům na území přemyslovského regna došlo, samu výpověď potvrzující schopnost Čechů, respektive Moravanů, utkat se v první třetině 13. století v rámci rytířského klání se zkušeným turnajovým zápasníkem, je třeba brát vážně. 

O dvě desetiletí mladší zprávy v takzvané lávské sbírce (soubor dokumentů a formulářů sestavených za časů Katolda z Wehingu, hejtmana Přemysla Otakara II. v Lávě) napovídají, že přinejmenším v hraničních regionech na jihu českých zemí, kde se mnohdy usazovala rakouská šlechta a kde byly běžné přeshraniční sňatky, nebylo turnajové klání, jakož další projevy vrcholně středověkého rytířství, ničím neobvyklým.

Na přemyslovském dvoře

Pro rozvoj rytířské lyriky i epiky v českém prostředí, respektive přímo na panovnickém dvoře, sehráli zásadní roli minnesängři z říšských oblastí. Prvním jednoznačně doloženým básníkem na pražském dvoře byl Reinmar von Zwetter (kolem 1200 – kolem 1260), pozvaný do Čech někdy kolem roku 1236 ze sousedního babenberského dvora, u něhož, přes svůj původ na Rýně, působil. Tento básník a pěvec, jenž vytvořil během svého života na pražském dvoře více jak tři sta krátkých písní s politickou, moralistní a náboženskou tematikou, byl následníkem velkého německého básníka Waltera von der Vogelweide (kolem 1170 – kolem 1230). Díla obou obsahuje přirozeně i Velký heidelberský sborník. 

Je otázkou, nakolik našla jeho činnost na panovnickém dvoře Václava I. odezvu. Nevíme totiž, zda česká šlechta opravdu znala klasická díla žánru a zda Reinmarovi naslouchala i ona (některé jeho verše jako by svědčily o opaku – viz Bez dámy, i koníka). Oproti tomu lze předpokládat, že aktivitu německy mluvícího a píšícího minnesängra podporovala královna Kunhuta Štaufská. Ostatně vzor královen a jejich fraucimoru, přicházejícího z oblasti říše, nelze při šíření rytířství v českých zemích v žádném případě podcenit, podobně jako vliv některých manželek českých šlechticů pocházejících z rakouských, bavorských, míšeňských či slezských rodů. 

TIP: Praví muži ve zbrani: Co obnášelo stát se ve středověku rytířem?

V samém závěru vlády Václava I. působili v Čechách i další z německých minnesängrů, mistr Sigeher a Friedrich von Sonnenburg (činný ve třetí čtvrtině 13. století), kteří zde působili i za vlády Přemysla Otakara II., jehož činy zachytili ve svých básních. Ani tito dva jmenovaní neunikli pozornosti kompilátora tvořícího Kodex Manesse. Již počátkem sedmdesátých let 13. století se na pražském dvoře objevuje též básník Ulrich von Etzenbach (kolem 1250 – po 1300), tvůrce dvou významných rytířských eposů o Alexandru Makedonském a Wilhelmovi von Wenden, jenž v přemyslovském prostředí setrval i za panování Václava II., jehož vyobrazení v kodexu tak celkově zapadá do kulturního klimatu doby.

Japonsko leží v „horké“ vulkanické zóně, takže o události spojené se seismickou aktivitou zde rozhodně není nouze. Potvrdila to i nedávná aktivita podmořského vulkánu Fukutoku-Okanoba. Seismické otřesy, které se zde odehrávají již od srpna, pozvedly mořské dno. Změny se mimo jiné projevily i na březích ostrova Iwodžima, asi 1 200 kilometrů jižně od Tokia.

Přízraky dávných bojů

V důsledku pozvednutého mořského dna se zde vynořují mnoho let pohřbené artefakty. Helikoptéra japonské zpravodajské agentury All Nippon News (ANN) vyfotografovala celkem 24 lodních vraků, které se objevily u západního pobřeží Iwodžimy. Jde o japonská transportní plavidla, která klesla na dno před 76 lety.

Během 2. světové války se v roce 1945 na Iwodžimě odehrála slavná bitva mezi americkými mariňáky a japonskými obránci. Navzdory zdrcující převaze Spojenců to bylo dlouhé a až nečekaně krvavé střetnutí, v němž obě strany utrpěly značné ztráty. Od 16. února do 26. března zde padlo 7 tisíc Američanů a 20 tisíc Japonců. 

Transportní lodě duchů byly během bojů zajaty americkým námořnictvem a po ukončení bitvy byly záměrně potopeny. Iwodžima v té době neměla přístav, japonské lodě proto byly umístěny paralelně s pobřežím, aby vytvořily bariéru proti vlnám a chránily americké lodě i jednotky, které operovaly v oblasti Iwodžimy. Teď se vynořily jako přízraky a připomínka dávných bojů.

TIP: Australští odborníci objevili na dně Indického oceánu kus Tolkienova Mordoru

Kromě lodních vraků se z pod hladiny vynořil i nový ostrov ve tvaru půlměsíce. Podle Setsuya Nakady, ředitele japonského vládního Centra pro integrovaný výzkum sopek, lze ale očekávat, že ostrov vzniklý z pemzy a sopečného popela brzy v důsledku eroze zase zmizí pod hladinou.

František z Assisi – vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone – se řadí mezi nejvýznamnější a také nejznámější svaté. Jeho nezdolná víra se opírala o asketický život, svým příkladem pomohl upevnit základní hodnoty křesťanské církve, která v 13. století procházela krizí, a jeho přičiněním se zrodil také žebravý řád františkánů. Dva roky po Františkově smrti jej papež Řehoř IX. v červenci 1228 svatořečil, načež byl položen základní kámen baziliky, která měla nést světcovo jméno. 

Svatostánek vyrůstal na západě městečka Assisi, na tzv. „pekelném“ kopci, jenž proslul coby popraviště. Se vznikem baziliky se však zmíněná přezdívka změnila na „rajský“. Monumentální stavbu se podařilo dokončit v roce 1253 a vysvětil ji papež Inocenc IV.

Skryté místo posledního odpočinku

Bazilika se člení na dva chrámy – Horní a Dolní, tedy Chiesa Superiore a Chiesa Inferiore. Komplex zahrnuje také klášter Sarco Convento a historicky významné je rovněž náměstí, které lemují kolonády vystavěné roku 1474. Skutečný věhlas si však bazilika vysloužila až v roce 1818, kdy se podařilo objevit tajnou hrobku s ostatky sv. Františka.

TIP: Křesťanské památky v Ravenně: Historie v mozaikách

Tělo zesnulého uložili v roce 1230 v místě hlavního oltáře a hrob zazdili. Teprve počátkem 19. století došlo na základě papežské iniciativy k „sondování“ skály a po 52 dnech vyústila usilovná práce v nález hrobky. O dva roky později vznikla pro ostatky svatého kaple v klasicistním stylu, architektonicky se však s oběma chrámy rozcházela. Proto byla v roce 1932 přestavěna do podoby, kterou si uchovala dodnes.

V  noci z 16. na 17. července 1918 vzbudil rodinu Romanovců a služebnictvo doktor Botkin. Bylo okolo půlnoci, v okolí panovalo ticho a tma. Botkin všechny požádal, ať vstanou a rychle se oblečou, neboť mají být převezeni na bezpečnější místo. Jekatěrinburgem v té době zmítaly nepokoje a zdálo se pochopitelné, že má rodina být přesunuta. Botkin však tentokrát nejednal z vlastní vůle – vše dostal přikázáno od Jakova Jurovského, čekisty, který měl na povel všechny krvavé události oné noci.

Přípravy na dlouhou noc

Jurovskij, čtyřicetiletý muž s pronikavým pohledem a výrazným vousem, přesné provedení celé akce naplánoval už několik dní dopředu. Rozkaz k vykonání popravy pak obdržel 16. července večer. Okamžitě svolal své muže do kanceláře a seznámil je s průběhem nadcházející noci. Každému čekistovi přidělil jeho oběť a vybavil jej pistolemi, určenými přímo pro tuto akci. Dva z mužů odmítli jeho rozkazy uposlechnout, neboť nebyli ochotni zabíjet ženy. Museli tedy být z celé akce vynecháni. Jurovskij chtěl vše provést co možná nejrychleji a s co nejmenším množstvím hluku. Vojáci měli proto rozkaz mířit na srdce obětí a Jurovskij byl připraven bránit jakýmkoliv pokusům o následné olupování těl.

I přes snahu o pečlivé plánování se velitel nevyhnul několika zaváháním, která hladký průběh akce zkomplikovala. Hlavní Jurovského chybou byl výběr zbraní. Revolvery značky Nagant, jimiž vyzbrojil své muže, využívaly starý typ střelného prachu, který po výstřelu zanechával značné množství kouře a činil tak zbraň nevhodnou pro střelbu v uzavřených prostorách. Někteří popravčí se navíc při čekání na své oběti stihli vedle večeře posílit i nemalým množstvím vodky, což přesnosti jejich výstřelů také nepomáhalo.

Než padl první výstřel

Během čtyřiceti minut od probuzení se rodina shromáždila a sestoupila do sklepní místnosti o velikosti přibližně šest krát pět metrů. Carevič Alexej byl kvůli své nemoci natolik zesláblý, že jej jeho otec musel nést. Všichni šli zcela klidně, bez náznaku pláče nebo strachu. Většinu svého zbylého majetku za sebou nechali nesbalenou a neuklizenou – Jurovskij jim Botkinovými ústy dal pokyn, aby si s sebou nebrali žádná zavazadla.

Sklepní pokoj, do něhož vojáci rodinu a služebnictvo zavedli, byl prázdný a zcela bez nábytku, ideální pro účely střelby. Vězni požádali o dvě židle, na které by se Alexej a Alexandra, trpící ischiasem, mohli posadit. Popravčí jim v jejich přání vyhověli, ovšem mimo doslech se pošklebovali, že dědic trůnu chce zemřít na židli. Jurovskij měl Romanovce informovat, že se budou fotit, a pod touto záminkou je seřadil vedle sebe podél zdi. Rodina vyhověla jeho pokynům, neboť byla po několika měsících v zajetí na takové zacházení již zvyklá. Namísto fotografa ale vešla do místnosti popravčí četa.

Jurovskij přistoupil k Mikulášovi II. a z listu papíru mu přečetl rozsudek: „Nikolaji Alexandroviči, vzhledem k tomu, že vaši příbuzní nadále pokračují v útoku na Sovětské Rusko, Výkonný výbor Uralu se rozhodl vás popravit.“ Při čtení již svíral v druhé ruce pistoli. Mikuláše tato informace překvapila, zjevně ji vůbec nečekal. Pohlédl na svou rodinu a Jurovského se zmateně dotázal: „Co? Co?“ Jurovskij své oznámení zopakoval a poté cara z bezprostřední blízkosti poprvé střelil. 

Poprava, či vražda?

Jurovského výstřel se brzy ztratil v ohlušujícím třeskotu palby. Popravčí k sobě stáli velmi blízko a na malém prostoru stříleli těsně vedle sebe, často jeden druhému přes rameno. Mnozí proto utrpěli popáleniny od střelného prachu nebo dočasně ohluchli, když jim některý z „kolegů“ vystřelil příliš blízko u hlavy. 

Mikuláš II. padl k zemi a už nevstal. Některé z žen se údajně pokusily pokřižovat, gesto však nejspíše ani nestihly dokončit. V místnosti nastal chaos, když se někteří z Romanovců pokoušeli uniknout – například Marie, ale tu brzy zastavila kulka, která se jí zavrtala do nohy. Sklep se zaplnil kouřem, který nutil ke kašli. Navíc zastínil výhled, takže situace se stala nepřehlednou. Zvenčí přiběhl jeden z Jurovského mužů se zprávou, že střelba musí ustat, neboť je příliš slyšet. Obyvatelé okolních domů později opravdu uvedli, že hluk ze sklepa slyšeli. Popravčí zjevně podcenili unikání lomozu sklepním oknem do nočního ticha. Jurovskému se chaotickou střelbu podařilo zastavit až po chvíli, hned nato rozkázal místnost vyvětrat a k dobití přeživších použít bajonety.

Když se kouř rozptýlil, spatřili překvapení popravčí, že mnozí z Romanovců jsou dosud téměř nezraněni – šlo o některá z děvčat, jejichž šaty ukrývaly všité diamanty, šperky a cennosti, které de facto vytvářely neprůstřelné vesty. Dívky tak první salvu ustály bez vážnějších zranění a nyní se krčily u zdi, kryly si hlavu rukama a zoufale sténaly. Popravčí nejprve nechápali, proč někteří z vězňů dosud žijí, neboť přítomnost vrstev diamantů odhalili až mnohem později. Jurovskij ve své s odstupem psané zprávě o průběhu celé akce tuto situaci komentoval prohlášením, že mladé princezny si za své prodloužené utrpení mohly samy.

Vraždění bajonety se ukázalo jako pomalý a neúčinný proces. Proto nakonec muselo stejně padnout ještě několik dalších výstřelů, většinou zblízka a do hlavy. Celá poprava trvala nekonečných dvacet minut – dvacet minut naplněných strachem, úzkostí a agonií umírajících. Odhadem bylo vypáleno okolo sedmdesáti kulek.

Když dozněla střelba

Místnost stále zaplňoval kouř a zápach. Někteří z vojáků se na své dílo dívali s hrůzou v očích, jiní s opileckým nepochopením. Pohled na scénu celého masakru byl skutečně žalostný, neboť to, co mělo být rychlou a bezbolestnou popravou, se protáhlo do dlouhých minut zpackané práce a utrpení. A nejvíce trpěly děti. Zatímco nahoře v obytných místnostech kokršpaněl mladého careviče jménem Joy nešťastně bloudil chodbami ve snaze najít svého pána, ve sklepích zavládlo ticho. Jurovskij se rozhodl neponechat nic náhodě. Obcházel celou místnost a kontroloval tep obětí, a i další muži chodili od těla k tělu a propichovali je bajonety. Podlaha byla kluzká od krve a tělních tekutin a každý si musel dávat velký pozor, kam našlapuje.

Když bylo vše skončeno, zavelel Jurovskij přinést nosítka a zbavit se těl. Jedno z děvčat se ještě při manipulaci s výkřikem pohnulo a zkoušelo si krýt rukama tvář. Ihned k ní přiskočil nejbližší voják, bodl ji bajonetem do hrudi, a když tupá čepel nezvládla proniknout do těla skrz vrstvu šperků a drahých kamenů zašitých do oblečení, střelil dívku do hlavy. Když se někteří z přítomných pokusili začít těla obírat, Jurovskij jejich postup jasně zastavil prohlášením: „Nikdo si nesmí od mrtvých cokoli přivlastnit, jinak bude zastřelen!“ V tuto chvíli se mu ještě celou situaci podařilo rychle a bez problémů dostat pod kontrolu.

Málo času do svítání

Mrtvoly byla naloženy do Fiatu již čekajícího před budovou. Cesta, kterou se vůz vydal, se zakrátko stala blátivou a nesjízdnou, jak jen mnohé ruské silnice uměly být, a těžce naložený automobil ji zdolával jen stěží. Jurovskij tou dobou zuřil, neboť už při popravě mu došlo, že jeho pobočník Ermakov je opilý, ve stresových okamžicích nereaguje dobře a celou situaci nezvládá. A tak i když Jurovskij neplánoval sám dozorovat pohřbívání těl, v nastalé situaci se rozhodl osobně velet i této části akce.

Po cestě se k vozu připojilo asi dvacet pět Ermakovových mužů na koních, všichni silně opilí. Měli s sebou vozy, na které pomohli přeložit některá z těl, aby tolik nezatěžovala kapacitu automobilu. Když však Ermakovovi muži zjistili, že carova rodina je již po smrti, ovládl je vztek. Doufali totiž, že budou moci být součástí davu, který cara sprovodí ze světa, a také se těšili na to, že si ještě užijí s urozenými dívkami, než je popraví. „Proč jste je nepřivezli živé,“ volali.

Jurovskému se situace začala vymykat z rukou. Když přikázal mužům, aby některá těla přesunuli, došlo pouze k tomu, že intoxikovaní násilníci začali ve spodním prádle careven hledat schované cennosti. Dva z nich se dokonce neštítili ani pátrat po špercích v tělních otvorech carevny Alexandry. Jurovskij situaci ovládl až poté, co vytáhl pistoli a namířil ji na přítomné. Muži, kteří osahávali carevniny genitálie, byli ihned odesláni pryč, stejně jako někteří další, přistižení při loupení cenností. Teprve pak mohla cesta pokračovat.

TIP: Vyvraždění carské rodiny: Proč museli Romanovci zemřít?

Procesí ve tmě opakovaně bloudilo, neboť muži na koních museli hledat sjízdnou cestu pro automobil. Nakonec ale Fiat definitivně uvízl mezi dvěma stromy a všechna těla musela být přeložena na vozy tažené koňmi. Když se konečně celé procesí dostalo na místo, kde měla být těla pohřbena, prosvítalo už mezi stromy denní světlo.