Mravenci rodu Cephalotes žijí v amazonských lesích, které jsou často zaplavené a proto se jim hodí schopnost „létat“, přesněji řečeno seskočit z horních větví a řídit svůj pád tak, aby nedopadli do vody, ale na jinou větev nebo kmen. 

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů: Mravenci na válečné stezce

Mravenčí voják rodu Cephalotes dieteri (foto: Wikimedia Commons, Vincent Perrichot (www.AntWeb.org), CC BY 4.0)

Velmi pozoruhodná je u želvích mravenců míra společenské organizace, která se vyvinula jako přímý důsledek umístění jejich hnízd. Mravenci rodu Cephalotes totiž využívají různé stromové dutiny. Pro obranu vchodů do nich je určena zvláštní kasta mravenčích vojáků, kteří mají výrazně rozšířené hlavy, jimiž dokážou zablokovat vchod. Vytváří tak vlastně živé dveře. Výzkumy želvích mravenců ukázaly, že mravenčí kolonie si k usídlení volí výhradně taková místa, která mohou jejich vojáci efektivně bránit.

Nejvyšší budova světa Burdž Chalífa má jeden z nejpomalejších výtahů, svezete se s ním rychlostí 36 kilometrů za hodinu (10m/s). Naopak aktuálně nejrychlejší svezení nabízí mrakodrap Taipei 101 s rychlostí 60,48 km/h, do 89. podlaží se tak cestující dostanou za 39 sekund. Budoucí nejrychlejší výtah na světě má ale dosáhnout rychlosti až 72 kilometrů v hodině, přičemž pasažéry má být schopen dopravit do 95. poschodí za neuvěřitelných 43 sekund. Instalace nového výtahu v budově Guangzhou CTF Finance Centre má být dokončena v roce 2016.

Jak rychlé jsou výtahy v mrakodrapech

Vulkán, původně vysoký 1 000 až 1 500 m, byl výbuchem rozmetán do širokého okolí a místo něj zde vzniklo několik menších ostrovů s propadlou kotlinou sopečného kuželu (kalderou) uprostřed. Calliste (doslova „Nejkrásnější“), jak se ostrov dříve jmenoval, erupce pokryla vrstvou pemzy a popela až do výše 60 metrů a pohřbila na něm vzkvétající minojské osídlení. Souostroví známé jako Santorini dnes tvoří největší ostrov Théra, jenž podkovovitě obepíná záliv, menší ostrov Therasia, dva drobné ostrůvky Nea Kameni a Palea Kameni uvnitř zálivu, a miniaturní Aspronisi.

Vzkvétající město

Akrotiri na Théře představovalo jedno z nejdůležitějších prehistorických sídlišť Egejské oblasti. První obyvatelé se zde objevili před šesti tisíci lety. O tři tisíce let později se tu již nacházela rozrůstající se osada a ve 20.‒17. století př. n. l. se Akrotiri stalo jedním z hlavních městských center a přístavů této části řeckého světa.

Na jeho prosperitu ukazuje velká rozloha (zhruba 20 hektarů) a asi 2 000 obyvatel, přičemž na celém ostrově mohlo podle odhadů žít dalších 8 000 lidí v menších osadách a farmách. Archeologové tu našli doklady dobře promyšlené kanalizace, několikaposchoďových domů s nástěnnými malbami, jakož i jejich vybavení.

Množství importovaných předmětů poukazuje na širokou obchodní síť, kterou Akrotiri udržovalo s okolním světem (s Krétou, řeckou pevninou, Kyprem, Sýrií a Egyptem). Život zde byl však náhle přerušen, neboť obyvatelé byli nuceni sídliště opustit. Archeologové tu tedy nacházejí věci, které si s sebou nemohli či nechtěli odnést.

Zkáza Nejkrásnějšího ostrova

Předpokládá se, že erupce vulkánu měla pět fází. Samotnému výbuchu předcházelo v důsledku stoupání magmatu jedno či více větších zemětřesení. Předtím si obyvatelé mohli povšimnout několika varovných signálů: zvýšila se seismická aktivita, hromaděním magmatu ve vulkánu se ostrov zvedal, objevily se horké prameny, vlivem vysokého množství oxidu uhličitého umírala zvířata i rostliny a šířil se zápach síry. Poté, co byl ostrov opuštěn, někteří lidé se asi v domnění, že nebezpečí pominulo, vrátili a začali odklízet trosky. Zastihla je ale samotná erupce, protože úklidové práce a opravy nebyly dokončeny a nářadí leželo opuštěno na hromadách suti. Dokladem může být i nález tří postelí na venkovním prostranství připravených k transportu. 

Hlavní fáze exploze začala velmi rychlým vyvržením pemzy, popela a uvolněním pyroklastických proudů. Část materiálu se mohla dostat až do výšky 30 km a jeho spad vytvořil 7–11 metrů silnou vrstvu. Tato fáze mohla probíhat až 8 hodin. Pak se do kráteru dostala mořská voda, což zvýšilo explozivitu erupce. Následující hodinu do všech stran směřovaly pyroklastické proudy o teplotě 100–300 °C. Při jejich dotyku s vodou mohly vznikat ničivé vlny tsunami. Následoval kolaps vulkánu způsobený vyprázdněním komory. Sopka se tak zhroutila sama do sebe a vytvořila kalderu se dnem asi 400 m pod mořskou hladinou. Pak přišla exploze s obrovským množstvím vyvržené horniny a v poslední fázi došlo k dalším pyroklastickým vlnám. Elektrické napětí na částicích popela v sopečných mračnech vyvolalo bouře doprovázené lijáky, které vytvářely bahenní proudy. 

Síla erupce byla odhadnuta na úroveň vyšší než 7 v indexu vulkanické explosivity (VEI). Pro porovnání výbuch Vesuvu v roce 79 n. l. měl VEI 5, což znamená, že santorinská exploze byla stokrát silnější a desetkrát mocnější než erupce Krakatoy v roce 1883, jež dosáhla stupně 6. Srovnatelný snad mohl být jen výbuch Tambory v roce 1815 s VEI 7.

Pod příkrovem popela

Sídliště v Akrotiri pokryla několikametrová vrstva sopečného spadu, který spolu se seismickými pohyby způsobil destrukci mnoha budov. Některé předměty (především nábytek) popel překryl, a tím zakonzervoval podobně jako v římských Pompejích. Ani zde se tedy nedochovaly dřevěné předměty přímo, ale formou otisků, jejichž sádrové výlitky dávají představu o jejich podobě.

Archeologické výzkumy lokality začaly již v 19. století, ale moderní metody došly uplatnění až ve druhé polovině minulého století, přičemž nejvýznamnější období je spojeno s řeckým archeologem Spyridonem Marinatosem. Akrotiri se mu stalo osudné ‒ při vykopávkách zde roku 1974 za nevyjasněných okolností zemřel. Již během prvních let výzkumů se ukázala výjimečnost lokality. Sopečný popel totiž zakonzervoval několik malovaných fresek nemajících v této době obdoby.

Objevené fresky v Akrotiri - Jarní krajina s vlaštovkami (foto: Flickr, Jean-Pierre Dalbéra, CC BY 2.0)

Na místě zůstalo množství keramiky, zejména předměty denní potřeby, jako picí a jídelní nádoby, olejové lampy nebo květináče, dále nádoby sloužící k transportu potravin a k jejich skladování. Na rozdíl od Pompejí se zatím nenašla žádná těla, ale to se může změnit dalším výzkumem, protože i v římských městech bylo mnoho ostatků nalezeno až později v přístavu, kde se lidé shromáždili, aby společně prchli před zkázou.

Znovuosídlení Santorini

Antickou Théru pravděpodobně trvale osídlili až o více něž 500 let později Féničané, respektive až o jejich osídlení existují archeologické doklady. Krátce poté se na ostrově objevili Řekové a v 6. století př. n. l. se stal kolonií Sparty. V jihozápadní části se na vrcholu kopce začala rozvíjet osada s názvem Théra, která později dala jméno celému ostrovu. Během archeologických výzkumů se zde našly doklady prosperujícího sídliště s obchodními kontakty po celém východním Středomoří. 

TIP: Největší katastrofa v dějinách lidstva: Na celé Zemi zůstalo jen 10 000 lidí

Ve 3. století př. n. l. se zde usídlila ptolemaiovská válečná flotila a určitou míru prosperity si Théra zachovávala i v rámci Římské říše. Toto osídlení zde přetrvalo až do roku 726 n. l. kdy se sopka opět probudila. Po relativně malé erupci zasypala znovu město vrstvou popela a vyhnala obyvatele na dalších téměř 700 let z ostrova.

Trish Wilcherová měla pocit, že pod postelí zahlédla smetí, a tak se pro něj sehnula. K jejímu nemilému překvapení se však nepořádek začal hýbat a vzápětí už bylo jasné, že jde o klubko hadů. Návštěva plazů není v domácnostech státu Georgie úplně neobvyklá, proto Trish přispěchala za manželem Maxem, aby vetřelce polapil.

Bylo jich celkem osmnáct – hadí matka a 17 mláďat a Wilcherovi je následně vypustili do přírody. Přivolaný specialista je posléze ujistil, že nezvaní hosté nebyli jedovatí – jednalo se o severoamerické užovky rodu Thamnophis. Tyto užovky dobře znají zejména teraristé, neboť jsou vděčným chovatelským druhem. Mláďata těchto užovek po narození měří 15–20 cm a jsou plně samostatná. Většinou jich je 10 až 40, starší a tudíž větší samice mívají větší počet mladých.

Kráter Koperník má při sledování ze Země řadu předností. Jednak jde o nápadný útvar o průměru 97 km, a na měsíčním kotouči ho tudíž snadno rozeznáme už v divadelním kukátku. Navíc leží poblíž středu přivrácené strany, takže vidíme přímo do jeho dna. Kromě toho na hladkém a tmavém povrchu Moře ostrovů dobře vyniká a za úplňku ho prozradí i nápadná síť světlých paprsků. Pokud si tedy chceme užít pohled na velký impaktní kráter, lepší exemplář na Měsíci nenajdeme.

Nejstarší mladík

Koperník představuje velmi zachovalý otisk velkého impaktu. Už na první pohled jde o poměrně „čerstvý“ útvar, zjistit jeho stáří ovšem nebylo snadné. Tzv. absolutní stáří známe – poněkud překvapivě – jen u devíti lunárních kráterů, ale Koperník mezi ně naštěstí patří. Jeho věk se podařilo určit díky radiometrickému datování vzorků o souhrnné hmotnosti necelých 0,5 kg, které získala posádka Apolla 12 v listopadu 1969. Z dřívějších analýz vycházelo, že vznikl zhruba před 810 miliony let, dnes se vědci přiklánějí k názoru, že se tak stalo před 782 miliony roků.

V každém případě se kráter z pohledu naší civilizace zrodil neuvěřitelně dávno. Před 800 miliony let totiž neexistovala ani česká kotlina, a dokonce ani Evropa. Náš domovský kontinent tehdy tvořil pouze základ pevninského bloku, který se nacházel při jižním polárním kruhu. Kdyby Koperník nevznikl na Měsíci, nýbrž na Zemi, zbývaly by z něj dnes jen trosky. Vrásnění pohoří a eroze by ho totiž z povrchu planety dávno vymazaly. Z hlediska vývoje Měsíce ovšem patří k mladším útvarům, a vědci jej dokonce využívají jako milník pro skupinu nejmladších lunárních formací. Geologové tak občas v žertu tvrdí, že jde o nejstarší mladý kráter na našem souputníkovi. 

Pohroma pro celou Evropu

Nenechte se zmást podobou Koperníka v dalekohledu. Tento lunární „kroužek“ vznikl při dopadu zhruba sedmikilometrové planetky, jejíž střet se Zemí by měl v současném světě fatální důsledky. Obrovská energie skrytá v rychlosti dopadajícího tělesa by se vmžiku proměnila v energii gigantického výbuchu a místo nárazu by čelilo mnohonásobně vyšší teplotě, než panuje na povrchu Slunce! Pokud by taková planetka zasáhla Prahu, vše živé v oblasti střední Evropy by zahynulo a následné změny klimatu by na dlouhé roky postihly celý svět.

Pokud bychom popsaný impakt sledovali z Brna, dorazila by k nám už pět sekund po střetu mohutná tepelná vlna a sežehla by většinu stromů i dřevěných staveb. Necelou minutu po nárazu by město zasáhly otřesy půdy o síle dosud největšího zaznamenaného zemětřesení: Odehrálo se 22. května 1960 na jihu Chile a dosáhlo 9,5 stupně Richterovy škály. Zhruba čtyři minuty po dopadu by se na nás snesl déšť hornin vymrštěných z „pražského kráteru“ a dílo zkázy by dokonala tlaková vlna, jež by se zpustošenou moravskou metropolí prohnala deset minut po impaktu a dalece by překonala i ta nejničivější známá tornáda. 

Vzhůru ke dnu!

Řekněme, že od srážky uběhlo několik týdnů a na mapě Evropy se nyní vyjímá kráter Koperník. O věrnou kopii lunárního originálu by se však jednat nemohlo. Na Zemi totiž panují jiné podmínky než na Měsíci, takže se stopy po dopadech kosmických projektilů na obou tělesech liší. Kdybychom střed Koperníka přenesli do Prahy, lemovalo by hranice Středočeského kraje pohoří tyčící se až 900 m nad okolí. Čechy by se proměnily v kopcovitou krajinu protkanou řadou hřbetů a údolí, směřujících k centru kráteru. Celou Prahu i s Kladnem a Českým Brodem bychom našli na dně obří prohlubně, „zatlačené“ dopadem planetky víc než 3 km pod úroveň okolního terénu.

Kruhové pohoří obepínající Středočeský kraj by mělo v důsledku gravitačních sesuvů terasovitě uspořádané vnitřní stěny valů. Záhy po impaktu by se totiž utvořila dočasná prohlubeň, hlubší a s příkřejšími valy, než má kráter dnes. Nestabilní prudké stěny přechodné dutiny by „sklouzly“ na dno a zevnitř by se na valech zformovaly stupně, připomínající schody gigantického amfiteátru. 

V centru kráteru by se nacházely izolované i propojené pahorky, vypínající se až 1,2 km nad okolí. Tyto tzv. středové vrcholy začínají být patrné u měsíčních kráterů s průměrem nad 15 km a vznikají v důsledku změny toku sil, jež impaktní strukturu vytvářejí. Horniny v místě nárazu se ihned po vzniku přechodné dutiny chovají plasticky a zvedají se. Nastává tak podobný efekt, jaký pozorujeme při dopadu kapky na hladinu. Materiál středových vrcholů Koperníka pochází podle vědců z hloubky 20–30 km. 

Kobercový nálet 

Mezi poznávací znaky lunárního kráteru Koperník patří paprsčité sítě sekundárních kráterů, jež připomínají území zasažené leteckými pumami. V tomto případě však „bombardování“ zavinily ohromné bloky hornin, vyvržené z hlavního kráteru rychlostí okolo 1 500 km/h. 

Kdyby se jeho střed nacházel v Praze, dopadal by na Berlín, Varšavu i Milán déšť obřích balvanů o velikosti až jednoho kilometru! Výsledkem by se staly krátery seskupené do řetězů, které by mohly svou délkou pokrýt celý úsek dálnice z Prahy do Brna, přičemž směrem k centru kráteru – tedy k hlavnímu městu – by jejich velikost postupně narůstala. A jelikož se vymrštěný materiál pohyboval pomaleji než impaktor, nedošlo při jeho dopadu k explozi, jaká provází impakty. Proto jsou sekundární krátery Koperníka protažené, nikoliv přesně kruhové.

Lunární specialita

Stopy po vzniku kráteru Koperník bychom na mapě Evropy rozeznali od Jadranu po Balt – až tam by sahala komplikovaná síť světlých paprsků. Musíme si však uvědomit, že v pozemském prostředí by zmíněná ozdoba vůbec nevznikla. Světlé paprsky se totiž na Měsíci utvářejí proto, že jeho povrch nechráněný atmosférou postupně tmavne vlivem okolních podmínek. 

Na lunárním povrchu se pomalu formuje tmavá vrstvička materiálu, jakoby spečeného dopadem mikrometeoroidů a působením kosmického záření. Pokud ji překryje světlejší látka vymrštěná z místa dopadu, vytvoří se kolem kráterů světlé paprsky. Jde také o hlavní důvod, proč je na Měsíci pozorujeme jen u mladších útvarů zmíněného typu – obvykle jsou krátery s nápadnými paprsky staré „pouze“ několik stovek milionů let. Koperník tak patří k nejdávnějším kráterům s dobře viditelnými paprsky. 

Sourozenci na Zemi

Skupina japonských vědců loni publikovala práci, v níž se snažila vystopovat pachatele nejmladších lunárních impaktů. Analýza 59 tamních kráterů odhalila, že sedm z nich vzniklo ve stejné době jako Koperník. Měsíc tak před 800 miliony let čelil zvýšenému bombardování kosmickými projektily. 

TIP: Svědkové dávných kolizí: Největší krátery Sluneční soustavy

Autoři studie dokonce označili „hlavního podezřelého“: Asi před 730–1 200 miliony roků se totiž v pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem odehrála kolize, z jejíchž trosek vzešla rodina planetek označovaná jako Eulalia. Z teorie vyplývá, že materiál ze srážky později spustil kamennou smršť, jež u Měsíce vyvrcholila asi před 800 miliony let. A nejen u něj: Ostřelování tehdy neunikla ani Země. Podle předpokladů se na obě tělesa snesl materiál o 30–60násobku hmotnosti impaktoru, který před 66 miliony lety způsobil hromadné vymírání druhů. Koperník měl tedy nejspíš na Zemi sourozence, ale naše aktivní planeta jejich stopy dávno zahladila.

Už dlouho víme, že někteří parazité dovedou manipulovat chování svých hostitelů. Extrémním příkladem jsou v tomto směru houby hmyzomorky ze skupiny zygomycet (spájivých hub). Hmyzomorka muší (Entomophthora muscae) například dokáže dokonale zneužít sexuální pud hostitelských much. Prokázal to tým, který vedl ekolog Andreas Naundrup z dánské Kodaňské univerzity. Vědci zjistili, že když je moucha nakažena touto houbou, parazit ji donutí vyletět na vysoko položené místo, tam ji nechá zemřít a vytvoří velice silné afrodiziakum, které přiláká zdravé sexuchtivé samce much.

Smrtící sexuální past

Muší samci jsou tímto „afrodiziakálním dryákem“ tak ovládnutí, že se chtějí pářit i s mrtvolami much. Muší mrtvoly jsou ale porostlé vražednou houbou a jakmile se muší samci přiblíží k objektu své touhy, jsou okamžitě obaleni infekčními sporami a šíří nákazu dál. Mrtvá moucha při takovém pokusu o nekrofilii někdy doslova exploduje a spory se rozletí do širokého okolí.

TIP: Parazitované včely vyhledávají květy s léčivým pylem a nektarem

Ukazuje se, že mnoho různých parazitů a patogenů v přírodě zneužívá sexuální pud. Očividně je to velmi účinné a hmyzomorky tuto strategii dotáhly téměř k dokonalosti.

Andreas Naundrup provedl řadu analýz a zjistil, že houba na muších mrtvolách vyrábí složitou směs neobvyklých těkavých látek, které dohromady vytvářejí návnadu a smrtící muší afrodiziakum v jednom. Některé látky působí na větší vzdálenost a patrně mouchám připomínají pach potravy. Když nalákaní samci much přiletí blíž, jejich mysl ovládne zničující sexuální apetit.

Jistěže ne, odpoví rychle poučený čtenář. Vždyť Komenský žil v letech 1592 až 1670 a svobodné zednářství se u nás objevilo až v roce 1741 s francouzskými důstojníky v rámci války o dědictví rakouské (1740–1748).

Příliš oddaný ctitel

Celý problém je však trochu složitější. Komenský byl mimořádný myslitel, kterého již v renesanci znala většina Evropy. Sám byl výrazně ovlivněn svými předchůdci a prostřednictvím rozsáhlého díla dokázal své myšlenky předat následovníkům. To dokládá například archivář Zemské banky a dekadentní básník Emanuel Lešetický z Lešehradu (1877 až 1955), který měl za to, že učitel národů byl coby člen jednoty bratrské ovlivněn hnutím stavitelů chrámů (původ zednářů totiž má být odvozen od cechu stavitelů, což naznačuje už jejich název).

Tím však přehled složitých vazeb nekončí. Následně pak prý charismatický intelektuál ovlivnil zednáře, a to prostřednictvím svého díla. Návaznost Lešetický našel dokonce v samotných Konstitucích svobodných zednářů. 

Za další důležitý důkaz pak považoval Komenského dílo Via lucis, ve kterém autor uvádí své plány na všenápravu lidstva. Mnohé naznačuje už rozsáhlý podtitul Cesta světla dosud vyhledaná a i nadále vyhledávaná, to jest promyšlené pátrání, jak v blížícím se soumraku světa úspěšně šířit světlo rozumu, moudrost, po všech myslích všech lidí a po všech národech.

S podobnými závěry souhlasí i komeniolog a svobodný zednář Rudolf Jordán Vonka, který však kouzlu velkého evropského myslitele podlehl až příliš: „Pracoval jsem v Komenském rád, představoval jsem si ovšem, že té práce k poznání vedoucí bude více. Když jsem objevil, že vycházíme z Komenského, někteří starší bratří se domnívali, že jde o mou manii (…).“

Jeden prsten vládne všem

Souhlasil však s Amosovým vlivem na zednářství i někdo jiný než jen několik konkrétních badatelů? Vždyť kolem celého bratrstva panují miliony dohadů, polopravd a mýtů, mezi kterými často těžko hledají pravdu i samotní zednáři. Za člena tak někdy bývá označován třeba Tomáš Garrigue Masaryk, který jím však nikdy nebyl.

Jisté konkrétní vazby však najít přece jen můžeme. Například klenotem řádu je zlatý prsten, na kterém stojí: „Nikdo z nás nežije sobě samému.“ To velmi souzní s Amosovým: „Člověk nerodí se sobě samému, ale i Bohu a bližnímu.“

Vrátíme-li se pak k dílu Via lucis, může nás zaujmout pasáž: „K dosažení stanovených cílů všeobecného ozáření (Panaugie) stanovíme nyní vhodné prostředky. Jsou celkem čtyři: universální knihy, universální školy, universální sbor učených mužů a universální jazyk. Všechno to je nové a musí to být novou péčí od základů vybudováno.“ Svobodné zednářství přitom klade hlavní důraz na onu svobodu sboru.

Další vazbu můžeme najít v jednom z vydání Komenského díla Pansophiae prodromus, v němž je zobrazena ženská postava, které u nohou leží například i úhloměr (úhelník) a kružítko (kružidlo), tedy známé zednářské symboly. Nic z toho však samozřejmě není žádný nevyvratitelný důkaz. 

Existuje však i přímá vazba, kterou vyjadřuje název zednářské lóže Jana Amose Komenského, která byla založena 12. května roku 1919. Inspirace v podobě názvu však není zdaleka vše, tato lóže se totiž programově hlásí k odkazu učitele národů, jeho myšlenkám a ideovému dědictví.

TIP: Kdo tahá za nitky světa? Opravdu nám vládnou svobodní zednáři?

České zednářství navíc vyzdvihuje odkaz národní minulosti a velkými inspiračními zdroji se tak stali Petr Chelčický, Jan Hus, Josef Dobrovský a v neposlední řadě samozřejmě i Jan Amos Komenský. Aby také ne, vždyť šlo o jednoho z nejoriginálnějších myslitelů, kterými se naše dějiny mohou pochlubit.   

V září 1941 vrcholil německý útok na Leningrad. Sovětským obráncům vydatně pomáhala početná děla Baltské flotily zakotvené ve válečném přístavu Kronštadt blízko severské metropole. Salvy palubních děl – zejména těch nejmocnějších ráže 305 mm – umístěných na dvou bitevních lodích, zasahovaly postavení německých jednotek na pevnině, vyřazovaly okolo stovky mužů denně a bránily přesunům vojsk.

Skrze protiletadlový deštník

Německá 2. eskadra střemhlavých bombardérů proto dostala rozkaz vyřadit svými nálety protivníkovo loďstvo z činnosti. Jedné ze skupin eskadry velel ostřílený pilot, kapitán Ernst-Siegfried Steen, veterán bojových akcí od začátku války. Teď však měl v sestavě mnoho nováčků a mezi nimi málo zkušeného, ale ambiciózního nadporučíka Hanse-Ulricha Rudela, který absolvoval své první střemhlavé útoky teprve v červnu 1941.

Hlavním cílem náletu z 22. září se staly bitevní lodě Marat a Okťabrskaja revolucija (Říjnová revoluce). S výtlakem 23 000 tun a mohutnou výzbrojí, zejména 12 děly ráže 305 mm, představovaly nejsilnější plavidla Baltské flotily. Příznivou zprávou pro útočníky bylo poškození lodi Marat při předchozím bombardování, kvůli kterému musela bitevní loď zakotvit v kronštadtských docích k opravě. Nalézt tak velký nehybný cíl nebylo složité. Problém ale představoval průlet velmi hustou protileteckou obranou, která sovětská válečná plavidla, a zejména Marat, těsně obklopovala. 

Létající dělostřelectvo

V té době představoval bombardér Junkers 87 (známý jako Stuka) hlavní bitevní letoun Luftwaffe. Útočil střemhlavým letem pod úhlem asi 75°, což umožňovalo zasahovat jednotlivé cíle s velkou přesností, nepředstavitelnou u horizontálních bombardérů. Letoun nesl bojovou nálož do celkové váhy jedné tuny. Většinou se kombinovaly bomby o hmotnosti 50–500 kg, mohl však nést jednu 1 000kg pumu. K lepšímu zaměření mohl pilot střemhlavý pád zpomalit vysunutím pohyblivých klapek – takzvaných brzd střemhlavého letu.

Junkers 87 a postup při bombardování (foto: Wikimedia Commons, Aleksej fon Grozni, CC0)

Tím ale prodlužoval čas strávený nad cílem a zvyšoval riziko zasažení protiletadlovou palbou. Na druhou stranu let bez použití brzd působil značné přetížení organismu, které špatně snášeli i vycvičení piloti. Zčásti to kompenzoval účinný systém zaměření.

Dvoučlennou osádku tvořil pilot, který v pravou chvíli uvolňoval bomby, a střelec z kulometu sedící k němu zády a chránící zadní polosféru. Velkou nevýhodou Ju 87 byla malá rychlost, kvůli které utrpěly ve druhé polovině války značné ztráty, a nahrazovaly je protorychlejší Focke-Wulfy. Až na nižší rychlost si štuky letci oblíbili pro jejich spolehlivost, dobrou ovladatelnost a odolnost při zásahu. 

Nálet začal

Po zjištění leteckého průzkumu, že poškozená bitevní loď Marat kotví v doku, proběhl další nálet hned druhý den, 23. září 1941. Bylo krásné počasí s modrou oblohou a dobrou viditelností. Pod každý ze tří desítek bombardérů Steenovy skupiny připevnili mechanici tisícikilogramovou bombu. Letouny se pak vznesly do obvyklé útočné výše (asi 3 000 m) a brzy se dostaly na dohled ke Kronštadtu.

TIP: Jakou taktiku uplatňovali před branami Leningradu vojáci Wehrmachtu?

Tam vlétly do velmi silné protiletecké palby, která útočící sestavu prakticky rozbila. Bombardéry začaly měnit směr i výšku v naději, že tak zmatou protiletadlové dělostřelce. Avšak Steen a po jeho boku letící nováček Rudel pochopili, že protivník spíš než o přesné míření usiluje o vytváření palebných clon a že manévrování nemá velký smysl. V té chvíli se jim zdálo lepší vsadit vše na rychlost útoku…

Dokončení: Zásah tunovou bombou: Potopení sovětské bitevní lodi Marat (2) (vychází v neděli 14. listopadu)

Analýza snímků evropského satelitu CryoSat ukázala, že extrémní případy tání ledu v Grónsku jsou za posledních 40 let stále častější a intenzivnější, zvyšují hladinu moří a zvyšuje se i riziko vzniku záplav po celém světě. Badatelé zjistili, že za uplynulých 40 let se zvýšilo množství vody, které roztává v Grónsku, přibližně o 21 procent. Tání grónského ledu se také stává méně předvídatelným.

Tající Grónsko

Jen za poslední desetiletí z Grónska odtálo do oceánu přibližně 3,5 bilionů tun vody. Takové množství by zaplavilo celou Velkou Británii do výšky asi 15 metrů. Hladinu světového oceánu takové množství vody zvedlo zhruba o jeden centimetr.

Podle vedoucího autora studie Dr. Thomase Slatera z Univerzity v Leedsu je alarmující zejména fakt, že třetina uvedeného množství pochází ze dvou horkých let 2012 a 2019. V těchto sezónách vedlo extrémně horké počasí k rekordnímu tání grónského ledu. Právě extrémní počasí, jako jsou vlny veder, jsou teď hlavní příčinou ubývání ledu v Grónsku.

Během poslední dekády dosahoval odtok z Grónska v průměru 357 miliard tun ročně a maxima dosáhl v roce 2012, kdy z oblasti odtálo 527 miliard tun ledu. To je více než dvojnásobek minimálního odtoku 247 miliard tun, ke kterému došlo v roce 2017. Podle spoluautorky studie Dr. Amber Leesonové navíc odhady modelů naznačují, že grónský ledový příkrov přispěje ke globálnímu vzestupu hladiny moří do roku 2100 o 3 až 23 cm.

TIP: Zběsilé tání: V Grónsku zmizely dvě miliardy tun ledu za jediný den

Zvýšená hladina moří způsobená táním ledu podle vědců nejen že zvyšuje riziko záplav pro pobřežní oblasti, vážným způsobem narušuje i mořské ekosystémy Severního ledového oceánu. Vyšší hladina oceánu může také změnit vzorce oceánské a atmosférické cirkulace, které ve svém důsledku ovlivňují povětrnostní podmínky na celé planetě.