Na území Slovinska se vyskytuje více než 80 druhů orchidejí, z nichž celá řada roste v Julských Alpách, resp. na území Triglavského národního parku, nebo v jeho bezprostředním okolí.

Zpátky do slovinských hor

Řadu týdnů před odjezdem na Slovinsko jsem sháněl informace o výskytu orchidejí na území Julských Alp. V devadesátých letech jsem do těchto hor několikrát zavítal. Přesto, že jsem se tehdy věnoval především hmyzu, některá místa, kde se vyskytovaly zajímavé orchideje, mi uvízla v paměti a rozhodl jsem se, že se na ně opět pojedu podívat.

Protože jsem měl jen kusé informace, poprosil jsem svého přítele botanika, se kterým jsem do Alp několikrát zavítal, o nějaké tipy, kam za orchidejemi vyrazit. Vybaven turistickými mapami a poznámkami na malém papíře jsem první červencový týden vyrazil do malé podhorské vesnice Dovje, kde jsem měl zajištěno ubytování.

Běžná krása podél cest

Hned moje první cesta vedla do Trenty, malé vesničky nedaleko pramene řeky Soči. Tato řeka určitě patří k těm nejhezčím, jež můžete v Evropě vidět. Hluboké kaňony, průzračně modrá voda a spousta peřejí dodávají toku nezaměnitelný charakter. V okolí Trenty je několik údolí, z nichž především Zadnja Trenta je pro milovníky přírody opravdovým rájem. Téměř na každém kroku tady můžete vidět pětiprstku žežulník (Gymnadenia conopsea). V červenci jde o nejběžnější orchidej, která roste podél silnic, na loukách, ale i na lesních světlinách. V nižších polohách již pětiprstky pomalu začaly odkvétat, ale výš v horách byly v plném květu.

Další orchidejí, která určitě upoutá vaši pozornost, je okrotice červená (Cephalanthera rubra). Roste ve světlých lesích, podél cest, ale i v nivách řek. Přestože se jedná o jednu z nejběžnějších orchidejí, pohled na loučku u cesty, na níž kvete dvacet těchto krásných orchidejí, vás určitě nenechá chladnými. Dalším druhem orchideje, který je v okolí Trenty velmi hojný, je kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens). Roste zde ve světlých lesích, především s výskytem borovic, ale i na písečných přesypech, loukách a jinde. Několik exemplářů jsem dokonce viděl vyrůstat z kamenitých zídek podél cest.

Na schovávanou s toříčkem

Mým hlavním cílem tady však byla velmi drobná orchidej toříček jednohlízný (Herminium monorchis), která se měla vyskytovat v údolí Zadnji Trenty. Všude kvetly pětiprstky, ale po toříčku ani památka. Tato maličká orchidej roste na loukách, a tak jsem pročesával rozkvetlé horské louky podél vyschlého říčního koryta. Jednou jsem se už začal radovat, že toříček vidím, ale při bližším pohledu jsem zjistil, že jde o jiný malý druh orchideje, a to o měkčilku jednolistou (Malaxis monophyllos). Jasná obloha a teplota kolem třiceti stupňů zvyšovaly náročnost pohybu a mě pomalu začala opouštět energie.

Nikdy jsem toříček v přírodě neviděl, a to mé hledání ztěžovalo. Podle literatury tato rostlina dorůstá velikosti od 7 do 30 cm. Jak velké však budou rostlinky zde jsem netušil. Ve vzdálenosti asi 15 metrů jsem zahlédl drobné květenství nějaké menší orchideje, ke které jsem se ihned vydal. Už z větší vzdálenosti jsem poznal, že jde o velmi pěkný vstavač osmahlý (Orchis ustulata). Tento druh jsem viděl jen na tomto místě a přesto, že některé rostlinky byly odkvetlé, pár exemplářů bylo ještě v plném květu.

Množily se nálezy měkčilek, ale hledaný toříček pořád nikde. Na jednom místě jsem našel skupinku krásně rozkvetlých měkčilek a řekl jsem si, že si některé z nich vyfotografuji. Když jsem si však chystal stativ, zahlédl jsem asi půl metru vedle měkčilek další drobnou rostlinku. Podíval jsem se blíž a srdce se mi rozbušil, protože jsem v ní poznal vytoužený toříček jednohlízný. Ani jsem se nedivil, že jsem měl zpočátku problém tuto orchidej najít, protože rostlinky byly vysoké jen asi deset centimetrů. Jakmile jsem je ale „dostal do oka“, začaly se nálezy množit. Nakonec se mi podařilo najít asi deset toříčků velikých od 7 do 10 cm.

Co se skrývá v stínech

Po úspěšném pátrání jsem si dopřál krátký odpočinek a pozoroval štíry rodu Euscorpius na okraji bukového lesa. Pak jsem se vydal pátrat po další orchideji, která byla v mém seznamu hledaných druhů na druhém místě. Smrkovník plazivý (Goodyera repens) roste i na našem území a měl se vyskytovat i v okolí Trenty.

Hledání začalo v nivě řeky Soča, kde se na ploše několika set metrů čtverečních rozkládal řídký borový lesík, na okrajích se smrčinami a bujnými porosty mechů. Právě na těchto místech jsem drobnou orchidej hledal. Netrvalo dlouho a začal jsem objevovat první smrkovníky – v mechu pod smrky, ale i pod borovicemi. A to na nejvlhčích a zcela zastíněných místech. Právě díky nedostatku světla a velmi drobným květům není vůbec snadné tuto orchidej dobře zdokumentovat.

Díky rychlému objevu smrkovníku jsem měl ještě dost času se po lokalitě víc porozhlédnout. Všude kvetly kruštíky modročervené a okrotice červené a na několika místech jsem našel další druh kruštíku, který zatím nemám určený. Teplota vzduchu byla stále nad třiceti stupni, a tak jsem se rozhodl zchladit v řece Soča. Když jsem se blížil k vodě, narazil jsem na malou bažinku. Nejprve jsem ji jen ledabyle proběhl, ale pak mi to nedalo a pozorněji jsem se podíval do porostu ostřic. Upoutaly mě poměrně velké bílé květy, v nichž jsem s velkým překvapením poznal krásný kruštík bahenní (Epipactis palstris). Kruštíky byly v plném květu, a tak jsem si na závěr celodenního hledání orchidejí dopřál pohled na tuto velmi dekorativní a krásou orchidej.

Křehký květ bez listí

Další dny mě čekaly cesty za vzácnými horskými a vysokohorskými orchidejemi a také za orchidejí, která byla na mém seznamu asi nejvýše. Šlo o sklenobýl bezlistý (Epipogium aphyllum), vzácnou a poměrně nenápadnou orchidej, jež roste ve stinných lesích. Nezřídka kvete pod zemí, a tak je na lokalitě jen obtížně k nalezení.

TIP: V záplavě pestrobarevných květů: Orchideje italského Gargána

Má první zkušenost s tímto druhem přesně odpovídala očekávání. Když už jsem někde v dáli zahlédl menší hnědý květ a s nadšením k němu běžel, zjistil jsem, že jde o hnilák smrkový (Monotropa hypopitys). Nakonec ale má snaha přinesla úspěch. Na velmi stinném místě v malé roklince jsem zahlédl drobné květy vykukující z bukového listí. S myšlenkou, že jde určitě opět jen o hnilák smrkový, jsem se šel podívat blíž a s nadšením jsem zjistil, že tentokrát se tady dere na svět několik květů sklenobýlu. Další vzácná orchidej mi tak alespoň poodhalila tajemství svého života.

Jsme obyvateli vodního světa. Obyvateli obří vesmírné oázy, která se řítí prázdným kosmickým prostorem kdesi mezi Venuší a Marsem. Voda formuje náš svět i nás samotné. Její možný nedostatek v nás vzbuzuje obavy. Víme, že bez ní to nepůjde. Proto je zpravidla také tím prvním, co si přibalíme na jakoukoliv delší cestu.

A to jsme pořád na Zemi, kde je voda téměř všude na dosah. Co když se ale vydáme někam opravdu daleko? Třeba do vesmíru? Vždyť hledání vody v našem nejbližším kosmickém okolí – tedy ve Sluneční soustavě – je jednou z priorit současné astronomie.

Po stopách vody ve Sluneční soustavě

Proto budeme po vodě v brněnském digitáriu pátrat napříč Sluneční soustavou: uvnitř hlubokých měsíčních kráterů, v žíravé výhni Venušiny atmosféry, v pouštích marsovských planin i na zamrzlých družicích Jupiteru a Saturnu. Budeme se vznášet nad gigantickými ledovými příkrovy, utajenými oceány i mezi vodní tříští podivuhodných kryovulkánů.

Představení Vesmírné oázy uvádí Hvězdárna a planetárium Brno ve 2D i 3D verzi s podmanivým komentářem Jany Štvrtecké a zvukem i hudbou Romana Kašníka z brněnského studia Reset. Na produkci spolupracovali Pavel Gabzdyl, Ondrej Kamenský, Pavel Karas, Jan Píšala a Roman Ponča z Hvězdárny a planetária Brno. Na působivých animacích se dále podíleli špičkoví tvůrci z ukrajinského studia UMA Vision – Yuriy Gapon a Maksym Kutlakhmetov. Kdy se vydáváme hledat vodu ve Sluneční soustavě, zjistíte na www.hvezdarna.cz.

V roce 1682 proběhl v Moskvě palácový převrat, díky němuž se moci chopila princezna Žofie Alexejevna jako regentka. Vlastního bratra, cara Ivana V. nechala hlídat v Kremlu, zatímco nevlastního, „mladšího“ cara Petra I. poslala do vesnice Preobraženskoje, vzdálené pět kilometrů od Moskvy. Zde, uprostřed luk a lesíků, žil Petr ve skromných podmínkách v dřevěném loveckém zámečku.

Hra na vojáky

Petr vyrůstal společně s několika chlapci z bojarských rodin, služebnictvem, lovci a prostými vesnickými vrstevníky. U nich nepožíval přirozeného respektu kvůli svému původu, naopak si ho musel vydobýt fyzickou silou, vůdcovským nadáním, úspěchy u děvčat a pitím alkoholu. I proto se po celý život vyžíval v krutých žertech, pitkách a jednoduchém stolování, zároveň se stal neobyčejně šetrným. Jeho hry na vojáky se záhy proměnily ve skutečný vojenský výcvik.

V Preobraženském kolem sebe soustředil několik set rekrutů ze všech společenských vrstev, rozčlenil je na pěchotu, jízdu a dělostřelectvo, nechal pro ně postavit kasárna a ušít uniformy v západním stylu. Instruktory se stali cizinci. Petr se vypracoval od píky, v jedenácti letech uměl střílet z děla, ve třinácti z pistolí i mušket a absolvoval cvičení, při kterém se svými vojáky dobýval dřevěnou pevnost. Stříleli koženými koulemi z opravdových děl. Při těchto hrách vznikly dva pluky, preobraženský a semjonovský, a Petr získal základy válečného umění. Americký historik Richard Pipes o něm ve svých dějinách Ruska uvedl: „Jeho nevyčerpatelná energie byla již od nejranějšího mládí směřována k aktivitám zahrnujícím soutěžení a fyzické nebezpečí.“ Hry ho ale připravily na skutečnou válku.

Milované námořnictvo

V létě 1689 nechal Petr I. s pomocí svých dvou pluků Žofii přemístit do kláštera a sám usedl na trůn. Věřil, že budoucnost Ruska leží na oceánech, proto nejdříve navštívil jediný ruský přístav Archangelsk, ležící u zamrzajícího Bílého moře. Odtud vyplul na lodi na širé moře. „A tak se Ledovému moři poprvé dostalo cti, že na své hrudi neslo vladaře,“ napsal jeden z dobových spisovatelů. Po návratu se Petr stal nadšeným námořníkem, studoval potřebné vědy a při budování námořnictva dohlížel téměř na vše.

Jako panovník chtěl získat přístup k nezamrzajícímu moři, a to konkrétně na jihu na hranici s Osmanskou říší. Proto v létě 1695 podnikl své první válečné tažení a oblehl pevnost Azov. Po dvou nezdařených útocích ale od obléhání upustil, protože si uvědomil, že podcenil nepřítele a nemá k dispozici válečné loďstvo schopné překazit zásobování jeho pevnosti z moře. Poté zřídil ve Voroněži loděnici, kde nechal stavět válečné galéry. Tyto velké veslice byly sice již ve své době zastaralými plavidly, ale měly jednoduchou konstrukci, takže jejich stavba byla snazší a rychlejší. Díky tomu car získal během rekordně krátké doby válečné loďstvo, s jehož pomocí Azov v červenci 1696 dobyl.

Během tažení, kdy se nechal oslovovat „kapitáne“, se neohroženě sám vrhal do boje. Po zbytek své vlády podporoval rozvoj válečného námořnictva. Například v novém hlavním městě Petrohradu nechal zřídit loděnici, která se záhy stala největším ruským závodem, v němž bylo zaměstnáno na deset tisíc lidí.

Po úspěchu u Azova byl Petr I. přesvědčen, že nadešla vhodná doba k sestavení velké protiturecké koalice, proto se osobně vypravil na evropské dvory, aby ji vyjednal. Tím šokoval své poddané, protože žádný panovník dosud nikdy Matičku Rus neopustil. Jenže Evropa měla jiné starosti než válčit s Turky, proto car přijal nabídku saského kurfiřta a polského krále Augusta II. a dánského krále Frederika IV. ke společnému boji proti Švédsku.

Útěk, nebo rozvaha?

Velká severní válka ale začala v roce 1700 nezdařeným saským útokem na Rigu a porážkou Dánů na jejich vlastním území. Díky tomu se z mladičkého spartánského švédského krále Karla XII. stal nový severský lev. Projevil se jako velký taktik, ale i jako svéhlavý stratég a špatný diplomat. Byl nadšeným válečníkem, miloval vojenský život, a přestože dovedl svou zemi na pokraj katastrofy a připravil ji o velmocenské postavení, je dodnes oslavován jako národní hrdina. Na začátku války mu ale přálo štěstí, neboť v roce 1700 porazil i Rusy.

Petrova armáda totiž v září vstoupila do švédské Ingrie a oblehla pevnost Narvu, město v dnešním Estonsku. Karel tehdy neváhal a přispěchal obleženým na pomoc. Jakmile car zjistil, že se blíží švédské vojsko, povolal ve tři hodiny ráno 30. listopadu (podle juliánského kalendáře 19. listopadu) saského „přidělence“, vévodu von Croye do svého stanu a předal mu velení nad ruským vojskem. Sám odjel do Novgorodu, aby přivedl posily. Jinými slovy ujel před nepřítelem a střetu se nezúčastnil. 

Karel zahájil bitvu, přestože hustě sněžilo a nepřítel měl mnohem více mužů. Prohlásil, že „sníh nám fouká do zad, ale nepříteli vane přímo do obličeje“. A měl pravdu. Rusové ve většině případů netrefili cíl, proto jejich výstřely nezpůsobily žádnou škodu. V nastalé řeži nenalezli ostřílení švédští vojáci v ruských neukázněných a vyděšených mužicích skutečné soupeře. Opilý Croy rezignovaně prohlásil: „Ani ďábel by nemohl bojovat s takovými vojáky,“ a vzdal se. 

Petr věděl, že Rusové nemohou ze střetnutí u Narvy vyjít vítězně. Měl proto na výběr, buď spojí svůj osud s armádou a padne či se nechá zajmout, nebo ji přenechá jejímu osudu a zahájí válku znovu až poté, co vycvičí a vystrojí novou armádu. A vybral si druhou cestu... 

„Miluji ženy a vždy jsem jim odpouštěl. Ještě nikdy jsem žádnou neuhodil, příliš snadno se jim totiž dělají modřiny, což je pak velký problém…“ Urážlivé poznámky na adresu žen, které měl v televizním pořadu New Zealand Today pronést Ian Brackenbury Channell, známý spíše jako Čaroděj z Nového Zélandu, pohoršily radní novozélandského města Christchurch. V reakci na jeho vystoupení s ním město po 23 letech ukončilo spolupráci. Poslední výplatu tak jediný oficiální městský čaroděj na světě dostane letos v prosinci.

Podle Lynn McClellandové, asistentky generálního ředitele městské rady, šlo o složité rozhodnutí. Christchurch se podle ní mění a rada očekává, že se bude prezentovat jako moderní město plné života a rozmanitosti. Čaroděj Channell byl na městské výplatnici od roku 1998 a jeho náplní práce byla právě popularizace a prezentace města. Měl status živého uměleckého díla a ročně si přišel na 16 tisíc novozélandských dolarů (v přepočtu zhruba 250 tisíc korun).

Čaroděj doby minulé

Podle čaroděje Channella je pravým důvodem rozchodu skutečnost, že se radním nehodí do obrazu moderního města. Radní přitom označil za „byrokraty bez špetky fantazie“ a oznámil, že umělecké centrum v Christchurch hodlá navštěvovat i nadále. „Pořád budu pokračovat. Budou mě muset zabít, aby mě zastavili,“ prohlásil v reakci na ukončení spolupráce dosluhující čaroděj.

Hvězda Čaroděje z Nového Zélandu poprvé naplno zazářila v roce 1974, kdy se přistěhoval do Christchurch. V dlouhém plášti a špičatém klobouku tehdy vystupoval a řečnil na náměstí Cathedral Square, jakési obdobě londýnského Hyde Parku. Brzy se stal místní celebritou a uznávanou turistickou atrakcí. V roce 1980 získal titul Arci-čaroděje z Canterbury a o dva roky později byl Asociací uměleckých galerií vyhlášen živoucím uměleckým dílem. V roce 1990 jej tehdejší premiér Mike Moore jmenoval Čarodějem Nového Zélandu.

TIP: V zemi rudého krále: Bydlí v chýši, nesmí vlastnit televizi, telefon ani boty

Vedle řady titulů se čaroděj Channell může pochlubit i unikátní sbírkou „kouzelnických počinů“ – účastnil se například protestů proti demolicím památkově chráněných budov po zemětřesení v Christchurchu v roce 2011 a svedl (neúspěšnou) „dvanáctidenní bitvu“ s telefonním operátorem, který se rozhodl změnit tradiční červenou barvu telefonních budek na modrou. Nyní se zdá, že se kariéra městského čaroděje chýlí k definitivnímu konci a přesune se tam, kam čarodějové obvykle patří – do světa legend.

Obzvlášť na tmavé obloze je nepřehlédnutelná: vlasatice s jasnou hlavou a majestátním mlhavým ohonem, který se táhne přes čtvrtinu nebeské klenby. Doprovází jej slabší protáhlý iontový chvost mířící přesně od Slunce, jež se v tu chvíli schovává pod obzorem. Každý jasný večer – ať už ve svitu Měsíce, nebo uprostřed přezářených měst – zůstává patrná alespoň hlava komety. Fotografové se vzdávají spánku ve snaze nenechat si ujít jediný moment s ní, nadšenci na ni míří dalekohledy, ale postačí i pohled pouhýma očima.

Trvá to týdny, nanejvýš měsíce. Z jádra vlasatice se pod náporem slunečního větru denně drolí tuny ledoprachových částic do prostoru o rozměrech až milionů kilometrů a Slunce je ochotně nasvětluje. Kometa prolétne kolem Země a opět zamíří do vzdálených koutů naší soustavy. Následující desítky dní zvolna slábne, až úplně zmizí z dohledu kvůli rostoucí vzdálenosti a menší aktivitě na jejím povrchu. Po protáhlé dráze se možná někdy vrátí, ale zpravidla ne dřív než za tisíce let. Jiná výrazná kometární podívaná znovu nastane za 20–30 roků. Takové vlasatice se opravdu objevují jen párkrát za století.

Velké a odolné

Kdyby vám někdo řekl, že právě v tuto chvíli lze na obloze pozorovat asi čtyři desítky komet, nejspíš byste mu nevěřili. Ve skutečnosti tam jsou, jen příliš slabé, než aby je bylo možné spatřit třeba i komerčně dostupnými dalekohledy. Sluneční soustavou jich ročně prolétají desítky, ne-li stovky. Nicméně nevýhodná poloha dráhy, velikost či aktivita na povrchu jádra je činí velmi slabými. Aby tedy zazářily opravdu majestátně, musí jádro měřit alespoň pár kilometrů a dostatečně odolávat slunečnímu větru, který kometu jako špinavou sněhovou kouli doslova opéká. A je-li její trajektorie dobře situovaná vůči Zemi, můžeme doufat v nevšední představení.

TIP: Rekordní vlasatice: Ohon komety 153P/Ikeya-Zhang měřil více než miliardu kilometrů

Každopádně, ani opravdu jasná kometa ještě nezaručuje pěknou podívanou. Například v roce 2007 mimořádně zjasněla kometa 17P Holmes, díky překotnému uvolnění materiálu na povrchu. Při pohledu ze Země však vypadala spíš jako nafukující se bublina. Okouzlujících vlasatic je jako šafránu, ale statisticky se v životě nejméně jedné dočkáme. Mohla by se k nim ostatně zařadit i NEOWISE z loňského července, přestože by se v historii našly ještě památnější. A kdy přilétne nějaká další? Těžko říct: možná za dvacet let, třeba už za rok. Zajímavé komety se totiž mnohokrát podařilo objevit jen několik měsíců před začátkem hlavního dějství… 

Lidský druh je bohužel náchylný ke kornatění tepen, čili k ateroskleróze, kdy se do stěn cév ukládají tukové látky, jako je například cholesterol. Příčin je celá řada, od genetiky až po nezdravý životní styl. Cévy se postupně zužují a výsledkem může být celá řada nebezpečných onemocnění, jako je infarkt nebo mrtvice. Ateroskleróza a její důsledky představují jeden z nejvážnějších zdravotních problémů dnešní doby.

Mnoho výzkumných týmů po celém světě hledá nové léky a léčebné postupy, které by pomohly pacientům s těmito obtížemi. Molekulární bioložka Ariane Pessentheiner z rakouské Medizinische Universität Graz a její spolupracovníci při tomto hledání spoléhají na neobvyklý zdroj. Soustředili se na látky obsažené v mateřském mléce, konkrétně na oligosacharidy (HMO, podle anglického Human milk oligosaccharide), kterých lidské mateřské mléko obsahuje až 200. V kravském mléku jich je přitom méně než desetina.

Zázračné látky z mléka

Tyto cukry mají v těle celou řadu funkcí, které stále známe jen z malé části. Některé podporují imunitu, aniž by vyvolávaly mohutné imunitní reakce. Jiné nejsou po snězení strávené a zpracované ve střevech, ale pronikají přímo do krve. Pessentheinerová a její kolegové zjišťovali, zda by se oligosacharidy z lidského mléka daly použít v boji proti ateroskleróze.

TIP: Svědectví 500 let staré mumie: I přes zdravou stravu trpěli dávní Inuité aterosklerózou

První výsledky jsou velmi slibné. Když badatelé testovali cukry z lidského mléka v buněčné kultuře, podařilo se jim potvrdit, že velmi dobře působí proti klíčovému mechanismu aterosklerózy a zpomalují ho. Ateroskleróza je ve své podstatě určitý typ zánětu a výsledky výzkumu potvrzují, že cukry z lidského mléka mají protizánětlivé účinky. Teď bude nutné pečlivě ověřit, zda by taková léčba nemohla být mít škodlivé vedlejší účinky. Časem by se ale mohly objevit léky inspirované lidským mlékem.

Kategorii letálních chemických zbraní uzavírají všeobecně jedovaté látky. Účinkují takřka okamžitě (smrt nastává za 6 až 8 minut), přesto má jejich vojenské použití výrazné limity. Jednak se extrémně rychle vypařují, jednak pro smrtící efekt bývá zapotřebí vysoká koncentrace. A také proti nim existují účinné protilátky.

Voní po mandlích

K hlavním reprezentantům se řadí kyanovodík a jeho soli (kyanidy), stejně jako chlorkyan. Jedná se o vysoce těkavé kapaliny dobře rozpustné ve vodě i většině organických rozpouštědel. V detektivních románech se dočteme, že voní po hořkých mandlích – což je pravda, jenže téměř polovina lidské populace nedokáže z genetických důvodů tento typ pachu zaznamenat.

Jakmile jed pronikne do organismu, kyanidový iont se bleskově naváže na železo obsažené v bílkovině cytochrom a3. Tato reakce zabrání přenosu kyslíku z krve do tkání, takže buňky musejí přejít na anaerobní metabolismus. Přitom vzniká velké množství kyseliny mléčné a dostaví se takzvaná metabolická acidóza (pokles koncentrace hydrogenuhličitanů), která zahubí buňky – a tím i člověka.

Rychlé příznaky otravy

Kyanidy se dostávají do těla přes oči, pokožku a sliznice dýchací i trávicí soustavy. Příznaky otravy se při vysoké koncentraci dostaví po pouhých 15 vteřinách. Nejprve jde o zrychlené a prohloubené dýchání, jež může vyvrcholit až zástavou dechu. Cévy se rozšíří a nastoupí arytmie následovaná selháním srdce. Po oněch několik minut, které otrávenému vojákovi zbývají, se dostavuje úzkost, rozrušení, pocity slabosti, křeče, závratě a poruchy vědomí.

Po evakuaci a dekontaminaci lékaři podávají látky podporující tvorbu krevního barviva methemoglobin, sloučeniny doplňující do organismu síru, soli kobaltu a vitamin B12. Zmírnit příznaky napomáhají dávky bikarbonátu sodného, léků proti křečím a kyslíkové inhalace.

Přes rychlý účinek činí zmíněné nevýhody z kyanidů a jejich derivátů málo efektivní bojový prostředek, který by v praxi způsobil jen nepatrné procento ztrát. U lehce a středně těžce zasažených vojáků by byla bojeschopnost obnovena už za několik hodin, u vyléčených těžce zasažených osob by se návrat k jednotce počítal na dny.

Průsvitná kůže, téměř bílé vlasy, řasy i ochlupení a někdy až rudě zářící oči. Jen málokterá skupina lidí si kvůli své odlišnosti vytrpěla tolik jako albíni. A zdaleka přitom nejde jen o dávnou minulost. Především v afrických zemích přetrvává řada nesmyslných mýtů, na něž mohou albíni doplatit i životem.  

Když chybí melanin 

Jedinec postižený albinismem trpí od narození nedostatkem enzymu tyrozinázy, který je nutný pro tvorbu hnědočerného pigmentu melaninu. Porucha propuká, pokud dítěti předají gen albinismu oba rodiče, a jen v Severní Americe a v Evropě postihuje přibližně jednoho z 20 tisíc lidí. V Africe se v některých zemích vyskytuje mnohem častěji, především kvůli dlouhodobým sňatkům mezi příbuznými.

Nutno dodat, že průsvitná světlá kůže není u albinismu podmínkou – například někteří afričtí albíni mohou mít vlasy oranžové či žluté a kůži pouze o několik tónů světlejší než ostatní. Každopádně, narodit se s touto poruchou do některé ze subsaharských zemí se často rovná vstupence do opravdového pekla. K rozšířeným pověrám tam totiž patří, že albíni představují „vtělené zlo“ a přinášejí zkázu do rodin i vesnic, že jsou méně inteligentní nebo že si takový jedinec odpykává v neobvyklém těle trest za hříchy z minulých životů. 

Na jedné straně představují albíni údajně zlé nesmrtelné duchy, na druhé straně však prý jejich těla vynikají léčivou mocí, a léčitelé je proto mohou využít při svých rituálech. Není výjimkou, že mnozí lidé s poruchou tvorby melaninu – často děti – končí s useknutou končetinou, případně za svou „nemoc“ zaplatí i životem.  

Bílí štvanci z Tanzanie 

Smutné prvenství ve statistikách zavražděných albínů drží Tanzanie, kde bylo od roku 2006 hlášeno přes sedm desítek takových případů – a to se jedná pouze o oficiální čísla. Právě ve zmíněné zemi se rodí možná až jeden albín na 1 400 lidí.

Mýtus o „magických“ schopnostech albínů v Tanzanii údajně zakořenil, když tamní rybáři začali vplétat jejich světlé vlasy do svých sítí, což jim přineslo lepší úlovek. Pověru pak podpořili i místní podnikatelé, jimž prý obřady s částmi bělostných těl zajistily úspěšný byznys. 

Dokonce ani po smrti přitom nemají světlí Tanzanci klid. Jejich hroby se stávají cílem zlodějů, kteří se snaží ukořistit cenný „léčebný“ artefakt. Svou roli samozřejmě hrají i peníze: Pokud někdo prodá tělo albína, přijde si v místních poměrech na nepředstavitelné peníze – celá „léčebná sada“ sestávající z vlasů, krve, uší, jazyka, genitálií a končetin se prodává až za 75 tisíc dolarů (asi 1,7 milionu korun). 

Od pověr ke znásilnění

Kolem roku 2007 začal hon na albíny v Tanzanii nabírat podoby organizovaného zločinu a do celé situace se musela vložit vláda, která „lovcům“ vyhlásila válku. Ochrana albínů ovšem i přes zásahy policie zůstává nadlidským úkolem a bude jím zřejmě až do doby, než se děsivé pověry podaří vymýtit. Není divu, že drtivá většina bílých Tanzanců prchá před pronásledováním a hrozící smrtí do metropole Dar es Salaam, jež jim ve srovnání s venkovem poskytuje bezpečnější útočiště a kde působí i organizace na jejich ochranu. 

Mimo zmíněnou africkou zemi čelí albíni perzekuci i v celé řadě dalších států černého kontinentu, především v Zambii a Malawi. Úřad OSN pro lidská práva obdržel v letech 2000–2013 přes 200 zpráv o vraždách těchto jedinců a rituálním čtvrcení jejich ostatků, k nimž došlo v patnácti různých zemích Afriky. V mnoha oblastech se navíc ve stejné době roznesla pověra, podle níž dokáže tělo albína léčit nákazu virem HIV. Kvůli hromadnému znásilňování nakaženými se pak nemoc AIDS v albínské komunitě značně rozšířila. 

Zrození zlého albína 

Nutno dodat, že negativní vnímání albinismu se projevuje také v západní kultuře, i když ne tak okatě a brutálně. Organizace na podporu albínů si například stěžují, že se v řadě evropských i amerických populárních děl objevuje stereotyp „zlého albína“, vykresleného jako darebáka s nekalými úmysly. Negativního hrdinu s bílou pletí, platinovými vlasy a rudýma očima známe například z filmových trháků Šifra mistra Leonarda nebo Matrix Reloaded. 

Spojení průsvitné pokožky a světlé kštice se zlem ovšem historicky značně přesahuje éru Hollywoodu. Zmíněný stereotyp má podle řady historiků kořeny už v neolitické východní Evropě, kde některé kultury zobrazovaly smrt jako bledou ženu se světlými vlasy.  

Zlato v hlavě 

V Africe se ovšem kvůli děsivým pověrám nemusejí bát o život jen albíni. Například v mosambické oblasti Milange stačí, když vaši hlavu pokrývá pleš. Domorodci totiž věří, že mezi plešatostí a bohatstvím existuje rovnítko, a co hůř – že se v hlavách plešatých mužů zlato skutečně nachází. Vydolovat z lebky vzácný kov zvládne samozřejmě pouze znalý šaman, a když uvnitř žádné nenajde – nevadí. Části mozku lze využít pro rituální účely, které v budoucnu majetek určitě přinesou.

V posledních měsících lovci lysých lebek zřejmě přitvrdili: Jen v prvních dvou týdnech letošního června našla místní policie těla pěti holohlavých mužů. Podle vyšetřovatelů měly jejich hlavy a některé orgány putovat do rukou léčitelů v Tanzanii a Malawi. 

Spojenci Jidáše

Za pověrami o odlišném vzhledu samozřejmě nemusíme chodit jen do exotických zemí. Například rusovlasé jedince, kteří v současnosti tvoří necelá 2 % světové populace (tedy asi 140 milionů lidí), dlouho opřádala řada nesmyslných mýtů i v dnešních vyspělých evropských státech. A některé z nich v menší míře stále přežívají. 

Už staří Egypťané spojovali nositele rudé hřívy s bohem zla Sutechem, který byl zároveň pánem pouště, války, temnoty a chaosu. Věhlasný učenec Aristoteles zas tvrdil, že existuje přímá spojitost mezi rezavými vlasy a zlou povahou. Ostatně ve starověkém – a jinak pokrokovém – Řecku se zrodila i další pověra o rudé barvě vlasů: Jejich majitelé prý patří k savým upírům, což „dokládá“ jejich světlá pokožka. 

Ani v dobách křesťanství neměli zrzci na růžích ustláno. Rudá kštice, mateřská znaménka a pihy – to vše se považovalo za symbol ďábla a rezavé ženy bývaly pronásledovány jako čarodějnice. Koneckonců, podle spekulací některých „znalců“ Písma byl rezavý dokonce i Ježíšův vrah Jidáš. 

Předsudky stále živé 

Určité předsudky o zrzavých lidech přetrvaly dodnes – zrzavé ženy jsou prý vášnivější než blondýnky a brunetky, zatímco rezaví muži jsou pro opačné pohlaví méně atraktivní. Nic z toho samozřejmě nebylo vědecky prokázáno. 

O tom, že jsou pověry o rudé kštici v západní kultuře stále živé, svědčí i jedna soudní pře z roku 2001, při níž jistého zrzavého Ira obvinili z výtržnictví. Soudce pak podle svého „pevného přesvědčení“ v rozsudku uvedl, že jsou právě zrzavé vlasy jasným důkazem mužovy vznětlivosti a výbušnosti, a proto je vinen. Později své tvrzení odvolal s tím, že se nechal unést předsudky. 

TIP: Redhead Day: V nizozemské Bredě se konalo největší setkání zrzků a zrzek

Zbarvení vlasů má na svědomí recesivní gen MC1R, který ovlivňuje produkci červenohnědého pigmentu feomelaninu. Rusovlasost, odborně zvaná rutilismus, poskytuje svým nositelům kromě specifického vzhledu i jednu velkou výhodu – schopnost efektivněji zpracovávat vitamin D vyprodukovaný při kontaktu pokožky se sluncem. Proto mohli zrzaví lidé osídlovat severní a západní Evropu, kde nebylo slunečních paprsků nikdy nazbyt. Zrzavé vlasy se také často vyskytují u keltských a germánských národů. 

Na ďáblově straně 

S předsudky se odedávna potýkají i leváci, kterých se ostatně právě mezi zrzavými lidmi nachází vysoké procento. S dominantní levicí se přitom rodí přibližně každý desátý člověk. 

Po tisíce let se levorukost spojovala s ďáblem. Římané se například domnívali, že nás ďábel pozoruje přes levé rameno, a podíváme-li se přes něj naopak my sami, můžeme spatřit zlé duchy. Pokud se mladý Říman při výcviku do legií projevil jako levák, přivázali mu ruku k tělu, aby se naučil používat pravačku.  

Vnímání leváctví silně ovlivnila také Bible: Odborníci spočítali, že narážek na šťastnou pravou stranu se v ní objevuje asi sto, zatímco 25 zmínek poukazuje na neblahé události spojené s levicí. Později přibyla pověra, podle níž ďábel křtil své následovníky právě levou. Toutéž rukou se měly zdravit čarodějnice, a pokud se na levé části těla navíc našla mateřská znaménka či pihy, cesta na hranici byla téměř jistá. 

Hlavně nemít levé ruce 

Podobně se k levé straně stavěl islám: Levorukost se v něm pojí se vším nečistým, což je dáno i historickým zvykem, kdy se levá ruka a voda používaly místo toaletního papíru. K neštěstí se levice váže také v řadě dalších kultur (viz Zlo přichází zleva). Inuité považují leváky za čaroděje, v Číně se leváctví ještě nedávno posuzovalo jako „zločin“, který se trestal, a pokud manžel v Japonsku zjistil, že je jeho žena levačka, mohl ji zapudit. Tradičně brutálně „léčili“ leváctví v Africe: Ruku mladého nešťastníka polili vařící vodou a ponořili do bahna, dokud nervy v končetině neodumřely. Dítě pak muselo začít používat pravici. 

I v češtině najdeme překvapivě mnoho odkazů na neblahý vliv levorukosti. Když někdo jedná špatně, označíme ho za „leváka“, je-li někdo nešikovný, „má obě ruce levé“. Pokud se nám nějaký den nedaří, říkáme, že jsme „vstali levou nohou“, a pro štěstí se naopak doporučuje „vykročit pravou“. 

Pravákem z donucení 

Právě pro hluboce zakořeněný odpor k leváctví se mnozí rodiče a učitelé především v asijských zemích stále snaží levoruké děti „přeučit“ na pravou ruku. Tím se ovšem narušuje přirozený vývoj nervové soustavy a může to vést k řadě zdravotních komplikací, včetně poruchy učení, dyslexie či koktání.

TIP: Mezi pravou a levou rukou: Jaká jsou rizika přeučování leváků?

Na otázku, jak leváctví vzniká, vědci dosud nenašli přesnou odpověď. Podařilo se sice již identifikovat dva geny (PCSK6 a LRRTM1), jejichž mutace možná za preferenci levé ruky odpovídá, ve hře však zůstává celá řada dalších faktorů: například předčasný porod nebo hladina testosteronu v matčině těle během těhotenství. Příčinu leváctví tak nadále halí tajemství, a jak již historie nesčetněkrát ukázala – co je tajemné, je zároveň podezřelé. Vzniká tak úrodná půda pro nesmyslné pověry a mýty, které vytrvale odolávají jakýmkoliv racionálním argumentům. 

Vombat obecný (Vombatus ursinus) je jedním z 320 druhů dodnes žijících vačnatců. Tedy savců z nadřádu Marsupialia, pro něž je typické, že jejich narozená mláďata jsou velmi malá a nedostatečně vyvinutá. Vývoj novorozenců totiž dále pokračuje v břišním vaku matky. Naprostá většina diverzity tohoto řádu je koncentrovaná na australském kontinentu a několik druhů žije také v Americe. Vombat obecný patří do čeledi vombatovitých (Vombatidae), která má v dnešní době již jen tři zástupce, z nichž je vombat obecný nejpočetnější.

Největší „norníci“ mezi savci

Vombat obecný patří mezi největší žijící vačnatce. Dosahuje hmotnosti až 38 kg a délky 115 cm a jeho zavalité tělo stojí na hodně krátkých a silných nohách. Nápadná je na něm jeho robustní, avšak neobvykle roztomilá hlava připomínající plyšovou hračku. Z mnoha pohledů téměř neviditelný je naopak velmi krátký ocas. Kdyby měl být tento tvor přirovnán k nějakému zvířeti z našich zeměpisných šířek, dalo by se říct, že vypadá jako zhruba dvěstěkrát zvětšený, dobře vykrmený křeček.

Vombati jsou samotáři, a když se vzájemně potkají (mimo dobu páření), prakticky o sebe nejeví zájem a zdálky se vyhnou. Jsou to největší savci, kteří si hloubí nory. Jejich chodby mohou být dlouhé až 20 metrů a vombati zde tráví spánkem celý den. Na pastvu vylézají až navečer. Podobně jako například sysli i vombati mohou v suchých letních měsících upadnout ve svých norách na nějakou dobu do letní hibernace (opak zimního spánku) a tím přečkat na potravu nepříznivé období roku.

Setkání bez ostychu

S vombatem jsme se poprvé setkali na studijní stáži v Tasmánii, kterou z velké části velkoryse financovala Přírodovědecká fakulta Jihočeské univerzity. Když jsme se na Maria Islandu, což je maličký ostrov ležící poblíž východního pobřeží Tasmánie, s tímto roztomilým stvořením setkali poprvé, všimli jsme si hned klidu, který z něj vyzařuje. Zvíře jsme zahlédli za nečekaných okolností, když jsme se na otevřeném travnatém svahu pokoušeli fotografovat klokany obrovské (Marcopus giganteus). Dobře jsme si hlídali směr větru, aby nezanesl náš pach ke klokanům a my se k nim mohli dostat co nejblíž. Když jsme se přikradli dost blízko, usadili jsme se za kmenem mrtvého stromu a věnovali se focení. Prostoru, který byl od nás po větru, jsme nevěnovali žádnou pozornost.

Z Evropy jsme zvyklí, že jakmile zvířata ucítí pach člověka, zdaleka se místu vyhnou. Proto si možná dokážete představit naše překvapení, když jsem se po půl hodině fotografování náhodou otočil na stranu nasycenou naším pachem a všiml jsem si na zemi vombata. Byl od nás jen asi sedm metrů daleko a vzdálenost rychle zkracoval. Brzy se přiblížil na jediný metr a já musel rozčarovaně odložit fotoaparát s připevněným teleobjektivem, určeným pro záběry vzdálených klokanů. Zrcadlovku jsem prostě odložil a možná naivně nastavil vombatovi ruku. Nemotorný vačnatec došel až ke mně, ruku očichal, pak chvíli poklidně stál a nakonec se vydal na další část své pouti.

Když zmizel za prvními kameny, chvíli jsme přemýšleli, jestli se nám všechno jen nezdálo. Takové chování jsme dosud u žádného jiného savce nezažili. Toho dne jsme s blížícím se večerem potkali ještě několik vombatů a pořídili pár pěkných záběrů. Když jsme se k nim ale snažili nepozorovaně přiblížit, utekli. Zázračné první setkání se bohužel neopakovalo. Večer ve stanu jsme pak usínali celí nadšení a přemýšleli, jak neobvyklé přiblížení na dotek ruky zopakovat.

K lidem rovnou za nosem

V průběhu následujícího brzkého odpoledne jsme při procházení ostrova žádné vombaty nepotkali; první z nich se začali objevovat až kolem páté hodiny. Když jsme se k nim ovšem snažili nepozorovaně přiblížit, pokaždé se utíkali schovat do nory. Způsob, jak se ke zvířatům dostat na dotyk ruky a nevyplašit je, za nás vombati nakonec vyřešili sami. Po nějaké době, v okamžiku, kdy jsme začali na jejich nadhánění rezignovat, k nám totiž zase jeden pomalými kroky došel úplně sám. Opět se přišoural až k nám a nechal se bez vyrušení pohladit. Od tohoto okamžiku nám bylo jasné, že první blízké setkání nebyla náhoda. Nejlepší způsob, jak se k tomuto zvířeti dostat, spočívá v taktice, kdy jej s dostatečnou rezervou obejdete, v klidu se posadíte po větru a čekáte. Nezbývá než doufat, že vombat nezmění směr chůze. Pokud ne, přiloudá se prostě až k vám a nic ho nerozruší.

Za pár dní, které jsme věnovali pozorování a focení těchto tvorů, jsme si ověřili, že australští valící se plyšáci mají neuvěřitelně mizerné smysly. Se zrakem je na tom vombat tak špatně, že mu nevadí ani to, když jej večer fotografujete s bleskem na vzdálenost jednoho metru. Ani sluch zřejmě nemá nijak mimořádný, protože třeba zvuk chůze ho vůbec nerozruší. Jeho nejsilnějším smyslem je čich a když vombata svým lidským pachem náhle překvapíte, vyplašíte ho a on uteče. Zároveň ale vombati nevnímají člověka jako nebezpečného predátora. Pokud jim tedy dáte dostatek času na přivyknutí si nezvyklému pachu, klidně přijdou až k vám. Očichají si vás, chvíli budou jen tak nemotorně stát a nakonec vás minimálním obloukem obejdou, aby mohli pokračovat v cestě.

Spánek ve dvojitém brnění

Jak je možné, že jsou vombati takoví kliďasi? Příčinou je skutečnost, že v přírodě nemají mnoho přirozených nepřátel. V dřívějších dobách pro ně byl největší hrozbou dnes již s největší pravděpodobností vyhubený vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus). Ani ten však vombata většinou neohrozil, protože měl i přes svou velikost poměrně slabé čelisti. Společná evoluce obou druhů vybavila vombata jeden centimetr silnou kůží, na níž by si vakovlk doslova vylámal zuby. Kromě odolné kůže má vombat ještě silnou a hustou srst, která představuje dodatečnou ochrannou vrstvu. Právě kvůli tomuto dvojímu brnění je to takový malý roztomilý tlouštík. Jeho ochranné vrstvy, nikoliv tedy nadměrné množství tuku, mu dodávají nezaměnitelný vzhled.

V dnešních dobách dokáže vombata v přírodě pravděpodobně ulovit pouze pes dingo (Canis dingo), před nímž se ovšem vačnatec může ukrýt do nory. Na ostrově Tasmánie se však tento divoký pes nevyskytuje a nikdy nevyskytoval. Proto jsou zde vombati při svých procházkách úplně klidu.

Když jsme vombatům několikrát byli na dosah ruky, zažili jsme opravdu nezvyklou reakci na naše „reportérské dotírání“. Zřejmě jsme zvíře přestávali bavit a čekali bychom, že se v tom okamžiku prostě sebere a odkráčí nebo uteče do své nory. Tak, jak to dělá, když ho nečekaně překvapíte. Jenomže místo toho si vombat znuděný naším dotíráním prostě lehnul na břicho, zavřel oči a usnul. Spát vydržel až do okamžiku, kdy naopak focení přestalo bavit nás.

TIP: Obři s vakem: V Austrálii žili vačnatci dvakrát těžší než lední medvědi

Je dost možné, že tento opravdu originální způsob obrany používal v dřívějších dobách při setkáních s vakovlkem. Když na něj vakovlk se svými slabými čelistmi zaútočil, vombat si lehnul, dřímal a takto čekal, až vakovlka přestane marné dorážení bavit. Pokud setkání těchto dvou druhů opravdu dříve vypadalo takto, je to jako příběh z jiného světa. Ze světa, kde je vše obráceně. Prostě jako u protinožců...