Klobouky jsou znakem elegance a krásy. Právě takové motto razí slavný irský designér a modista Philip Treacy, jehož mistrovská díla nosí na hlavě řada světových osobností. Poměrně nedávno byly klobouky, které svým vzhledem připomínají spíše umělecké předměty, k vidění na výstavě v největším muzeu současného umění v Rusku – v petrohradském muzeu Erarta.

Humr jako inspirace?

Opravdu je na co koukat. Blyštivá party buřinka osázená drobnými kamínky z broušeného křišťálového skla, škraboška jako stvořená pro lesní žínky nebo opulentní klobouk, s nímž si budete připadat jako loď plující po moři. To je jen pár kousků z extravagantní kolekce známého návrháře.

Treacyho osobitý styl je kombinací těch nejdivočejších fantazií – není výjimkou, když je vzhled klobouku inspirován třeba humrem. A s materiály je tomu v dílně světoznámého módního mága podobně. Při tvorbě originálních kousků neváhá použít plasty, kovy, rostliny nebo elektroniku.

Zpátky na „místo činu“

Do druhého největšího ruského města se prý slavný návrhář vydal kvůli tomu, aby obyvatelům Petrohradu přinesl v době epidemie koronaviru aspoň špetku rozptýlení. Pokud bychom měli soudit podle reakcí návštěvníků, zřejmě se mu to podařilo. „Tohle nejsou klobouky, to jsou umělecká díla, stejně jako třeba krásné obrazy nebo fotografie. Je jasné, že jen málo lidí si je odváží vzít na sebe. Jsou ale skutečně překrásné,“ soudí třeba Rašíd Chryumkin, který se na výstavu také přišel podívat.

Do bývalého sídelního města ruského impéria slavný Ir zavítal už v roce 2015. I tehdy se projevy jeho kreativního ducha setkaly s pozitivními ohlasy. Tentokrát bylo vystaveno celkem 46 děl, jež jsou podle Jekatěriny Miljukovové, která se v muzea Erarta stará o propagaci, absolutními hity. „Několik z nich jsme představili už na předchozí výstavě. Jsou tady ale i zbrusu nové kousky, které ještě nikdo neviděl,“ s nadšením popisuje Jekatěrina. 

Inspirace na podzim?

Treacy se ve světě proslavil už v roce 2011. Jeho klobouky se tehdy dostaly na jednu z nejsledovanějších svateb všech dob – sňatek prince Williama a vévodkyně Kate. Honosila se jimi většina pozvaných – včetně Camilly, která je manželkou prince Charlese a vévodkyní z Cornwallu. Treacyho klobouky má dnes v oblibě třeba také herečka Sarah Jessica Parker nebo zpěvačky Lady Gaga či Madonna.

TIP: Je libo paraplíčko? Jak se z deštníku se stal nepostradatelný módní doplněk?

V porovnání s minulostí, kdy byly roztodivné pokrývky hlavy nezbytným módním doplňkem, je dnešní doba na klobouky docela skoupá. Módní trendy se ale, jak víme, často vracejí. Tak proč si už teď skříně s oblečením malinko nepředzásobit? Inspirace máte i díky tomuto článku víc než dost. 

Ležíte pod hvězdnou oblohou, když ji náhle pročísne meteor. A další. Další. A ještě jeden. Frekvence závratně stoupá, až není na nebi místo, kde by v niterný okamžik nezazářila „padající hvězda“. Každou sekundu jich nad vámi sviští víc, než je prstů na ruce, a všechny vylétají z jednoho bodu, tzv. radiantu. Některé vybuchují, jiné dokonce oslňují. Strhující podívaná trvá desítky minut a pak jako když utne, vše se zase zklidní. Na hvězdném nebi se právě odehrálo jedno z nejdynamičtějších divadel – meteorický déšť.

Když z nebe „lije“ za sucha

Z oblohy během něj skutečně „lije“ za sucha. Za jedinečnou nebeskou show stojí průchod Země hustým proudem ledoprachových částic, jež za sebou zpravidla zanechá nějaká kometa či drolící se planetka. Dosahují velikosti zrnek písku, jsou jich miliony a vstupují do atmosféry rychlostí až 260 000 km/h. Třením o její molekuly se prudce zahřejí, zazáří, shoří – a právě tehdy pozorujeme „padající hvězdu“. 

S nadsázkou tak můžeme říct, že meteorické roje tvoří hořící částice kosmického smetí. A protože přicházejí z jednoho směru, tak se – podobně jako při pohledu na sbíhající se koleje na obzoru – vlivem perspektivy zdá, že vylétají z jediného bodu. O meteorickém dešti pak hovoříme, když frekvence překoná magickou hranici tisíce meteorů za hodinu.

Pod prašnou sprchou

Nejčastěji se lidé s meteorickými dešti setkávali v souvislosti s každoročním rojem Leonid, který vrcholí po půlce listopadu. Obvykle kolem jeho maxima mezi 17. a 19. dnem podzimního měsíce každoročně sledujeme jen slabý roj, s frekvencí okolo 15 meteorů za hodinu. Zhruba třikrát za století, když se ke Slunci vrátí mateřská kometa 55P/Tempel–Tuttle, však může hustší rozdrolený prach táhnoucí se za vlasaticí vykouzlit nezapomenutelné „dešťové“ představení. Nezřídka jej Leonidy nabízejí i několik let po průletu 55P, pochopitelně vždy v období svého listopadového maxima. 

Naposledy se kometa ke Slunci vrátila v roce 1998 a větší kusy materiálu tehdy vytvořily „bolidový déšť“, kdy do hodiny padaly stovky meteorů jasnějších než Venuše! Deště pak byly pozorovatelné až do roku 2002. Znovu vlasatice přilétne v roce 2031, kdy bychom také mohli vyhlížet další nebeský „spektákl“.

Zasažení zpuchýřujícím jedem se projevuje i u trávicího systému – subjektivně nevolností a bolestí v nadbřišku, objektivně sliněním, úporným zvracením a průjmem s příměsí krve. V extrémním případě může dojít až k hypovolemickému šoku neboli nedostatečnému prokrvení orgánů kvůli masivní ztrátě tekutin. Postižená místa se špatně a dlouho hojí, bojová látka i její metabolity navíc vyvolávají různé komplikace a mohou vést třeba k selhání ledvin nebo jater.

Image

Čtěte také

Dusivý oblak nad hlavou: Jak fungují chemické zbraně? (1)

Zásoby z minulosti

K nejznámějším zástupcům patří yperit a lewisit. Zasažené vojáky musejí medici co nejrychleji transportovat ze zamořeného prostředí, nasadit jim prostředky individuální ochrany a odmořit kůži i oděv například prostředkem DESPRACH. Jde o takzvanou valchařskou hlinku neboli přírodní prášek absorbující zbytky jedu. Nanáší se buď pomocí tamponů, nebo speciálních rukavic, které mají v dlaňové partii kapsu pro sorbent. Na DESPRACH sází většina moderních armád, existují ovšem i alternativy – například nanosorbent FAST-ACT. Ten do sebe otravnou látku nejdřív rychle „natáhne“ a poté ji zničí rozkladnou chemickou reakcí.

Léčba zahrnuje výplach očí a omytí pokožky například manganistanem draselným, inhalaci bikarbonátu a výplach žaludku. Následují různá antidota, širokospektrá antibiotika, kortikoidy i další medikamenty. Dodejme, že vývoj zpuchýřujících látek byl sice zastaven více než před 30 lety, přesto jich armády stále mají značné zásoby a jejich likvidace je velmi obtížná.

Když dochází kyslík

Dusivé látky do těla pronikají přes plíce, v nichž postupně vyvolávají otoky. Zjednodušeně řečeno dojde k hromadění vody uvnitř buněk a narušení buněčných stěn, načež kapalina zaplní plicní sklípky. Finální příčinou smrti bývá snížení koncentrace kyslíku v krvi nebo dechová nedostatečnost. 

Nebezpečnost těchto látek zvyšuje fakt, že vůči nim neexistuje protilátka a osoby zasažené dusivými jedy lze léčit jen zmírňováním příznaků. Navíc jde v některých případech o chemikálie používané třeba při produkci plastů. Kromě bojového užití tedy hrozí i zasažení obyvatelstva během havárií a úniků v továrnách.

Nezáviděníhodným titulem dusivé látky prvně použité v boji se honosí chlor, co do významu jej ovšem předčil fosgen. V základním stavu představuje rychle se vypařující kapalinu, která v ovzduší vytváří bílá oblaka s charakteristickou vůní sena. Ve výčtu nesmí chybět Bergerova dýmotvorná směs (oxid zinečnatý, hexachloroetanol a granulovaný hliník) nebo oxidy dusíku, jež tvoří také součást fotochemického smogu.

Inhalovat kyslík

Příznaky otravy se u zasažených vojáků mohou při slabší koncentraci projevit až po 24 hodinách, u fosgenu nicméně rychle nastupuje pocit dráždění očí a nosní dutiny. Pronikne-li do těla kůží nebo v potravě či vodě, nevyvolává plicní otoky – k jejich vzniku se do organismu musí dostat vdechnutím. Nejjednodušší způsob prevence spočívá v použití ochranných prostředků, zasažené osoby je opět nutné evakuovat a dekontaminovat prostředkem DESPRACH. Léčba symptomů zahrnuje omezení fyzické aktivity, inhalaci kyslíku nebo nitrožilní podávání krystaloidů a koloidů.

Zároveň se lékaři snaží odstranit plicní edémy. Jestliže voják otravu dusivými látkami přežije, může k obnovení jeho bojeschopnosti dojít překvapivě rychle. Při podráždění očí a horních cest dýchacích bez dalších známek intoxikace jde už o 12 hodin, v případě dušnosti bez příznaků plicního otoku o dvojnásobnou dobu. Muži a ženy vykazující symptomy edému se na frontu vrátí nejdříve po 48 hodinách – ovšem jen mají-li v pořádku rentgen plic, tlak krevních plynů i výsledky celkového vyšetření.

Jak bojovat proti bakteriálním rezistencím? Mezinárodní tým vědců, který vedl profesor Bart Hoogenboom z britské University College London, se jim „podíval na zoubek“. Vědci použili speciální technologii s nanojehličkou, která „ohmatala“ povrch bakterie E. coli. Mohli tak vytvořit nejdetailnější snímky bakterie v historii a zobrazit molekulární struktury povrchu bakterie.

Jde o osvědčený postup pro boj s bestiemi, který úspěšně využil Bard Lučistník, když v Tolkienově Hobitovi skolil obludného draka Šmaka Černým šípem. Zjistil totiž, že drak má ve své odolné šupinaté kůži zranitelné místo, kam jej může zasáhnout. Vědci nyní zjistili, že podobné slabiny mají ve své „kůži“ i bakterie.

Odhalená slabá místa

Bakterie E. coli náleží k takzvaným gramnegativním bakteriím, jejichž buňka je chráněná mohutným obalem z několika vrstev, včetně lipopolysacharidové membrány. Mezi tyto bakterie patří řada rezistentních kmenů a právě odolný obal bývá součástí jejich rezistence vůči antibiotikům. 

TIP: Bakterie se v boji s antibiotiky dokáží obětovat ve prospěch kolonie

Badatelé díky snímkům zjistili, že povrch bakterie E. coli netvoří jednolitá vrstva, ale hustá síť proteinů. V některých částech povrchu ale převažují glykolipidy, které zajišťují pevnost membrány a její pružnost. V místech s proteiny brázdí povrch bakterie E. coli velké množství nepatrných otvorů, jimiž bakterie přijímá potřebné látky. Teď, když víme, jak povrch bakterie jako E. coli opravdu vypadá, můžeme lépe cílit strategii na prolomení její obrany.

Santiago de Compostela v Galicii na severozápadě dnešního Španělska založili Římané na přelomu 4. a 5. století. Tehdy ovšem jeho název zněl Campus Stellae (tedy „hvězdné pole“, respektive „Mléčná dráha“), a teprve později byl zkomolen na Compostela. Jeho neutuchající sláva spojená s křesťanskou vírou se však zrodila až v 9. století. Podle legendy spatřil jednoho dne roku 814 poustevník Pelagius v místě dnešního města tajemné světlo, které silně ozařovalo římskou hrobku uprostřed lesa.

Cíl křesťanských poutí 

Křesťanským světem se brzy roznesla zpráva, že poustevník zázrakem objevil hrob sv. Jakuba, jednoho z apoštolů Ježíše Krista, kterého roku 44 popravili v Jeruzalémě. Jeho ostatky ovšem měly být převezeny právě do Galicie, kde světec za svého života působil, a následně zapomenuty. 

Po Pelagiově objevu nechal král Alfons III. Veliký nad hrobem vystavět kostel, který se záhy stal důležitým poutním místem, přitahujícím tisíce lidí z celé Evropy. Kolem hrobky vyrostlo malebné městečko, se značným vlivem na architekturu okolní oblasti. Sláva lokality se ovšem rozšířila i za hranice Španělska – v severských ságách byla například celá Galicie známá coby Jakobsland.

Katedrála s průčelím slávy 

Santiago neproslulo jen jako poutní místo – svého času se stalo i symbolem boje španělských křesťanů proti islámu. Muslimové ho v 10. století vyplenili, ale Španělé jej v následujícím století kompletně zrekonstruovali. Románské, gotické i pozdější barokní budovy starého města dnes utvářejí jednu z nejkrásnějších historických čtvrtí na světě.

Tip na netradiční výlet: V italském městečku Caldari di Ortona teče z fontány víno

Komplex zapsaný na seznamu UNESCO zahrnuje staré město Santiaga spolu s odlehlým klášterem Santa Maria de Conxo. Za mistrovské dílo se považuje zejména románská katedrála sv. Jakuba Staršího, kde jsou uloženy i světcovy ostatky. Zdobí ji původní románský portál Pórtico de la Gloria („průčelí slávy“), klenot středověkého sochařství. Dalším architektonickým skvostem a zároveň symbolem města je západní barokní fasáda katedrály, která tvoří jednu ze stran působivého náměstí Obradoiro. 

Málokde můžete v jeden okamžik zahlédnout desítky barevných horkovzdušných balonů, jak se vznášejí nad nádhernými skalními útvary, jež někomu připomínají cukrové homole, jinému přerostlé houby a dalšímu zase vztyčené falické symboly. „Divadlo na obloze“ se přitom v turecké oblasti Kappadokie odehrává téměř každý den při východu slunce – pokud tedy nefouká příliš silný vítr. 

Na cestovatele však čeká mnohem víc než jen balonová fantazie. Historický region protkávají jeskynní domy, podzemní tunely i malebná údolíčka, kde se o neopakovatelné dekorace postaraly výbuchy nedalekých sopek. Navíc můžete navštívit přes tři tisíce kostelů z dob prvních křesťanů i Byzantské říše a obdivovat fresky na jejich stěnách.

Když sopka maluje

Do země krásných koní, jak zní překlad perského názvu Kappadokie, se dostanete z Istanbulu letadlem nebo nočním autobusem, přičemž budete směřovat do měst Nevşehir či Kayseri. Na rozdíl od většiny kappadockých obcí nezávisí živobytí obyvatel zhruba milionového Kayseri převážně na přílivu turistů. Jde o jednoho z průmyslových tahounů Turecka – a zároveň o město, kde má islám stále velmi silné slovo, takže například prodejny s alkoholem byste tam spočítali na prstech jedné ruky. V restauracích či obchodech vás navíc téměř vždy budou obsluhovat muži, protože ženy se starají o domácnost. 

V Kayseri objevíte středověké památky z období Seldžucké říše. Impozantnost pevnosti z 13. století, seldžuckého komplexu Hunat Hatun či hrobky Döner přesto bledne při pohledu na majestátní vyhaslou sopku Erciyes, tyčící se nad městem. Mohutný stratovulkán dosahuje výšky 3 916 metrů a v současnosti láká hlavně lyžaře či alpinisty. V minulosti však právě on vytvořil typický ráz pohádkové krajiny: Snové skalní komíny, jako z plátna Salvadora Dalího, vznikly nahromaděním sopečných hornin na stromech. Není úplně jasné, kdy naposledy chrlil Erciyes lávu. Podle geologů k tomu došlo v 7. tisíciletí př. n. l., nicméně na římských mincích ražených v Kappadokii se explodující vulkán objevoval i mnohem později…

Na modlitbu do jeskyně

Zatímco Kayseri mnoho cestovatelů bez výčitek mine, městečko Göreme přitahuje turisty jako magnet. Právě odtud za rozbřesku stoupají k nebi desítky horkovzdušných balonů, a pokud vás láká sledování jejich baletu, můžete si jej tam vychutnat takřka z každé ulice. Nejlepší výhled však nabízí kopec nad městem, který dělí od centra deset až patnáct minut chůze. Komu navíc nevadí si přivstat a projít se dál, ten najde kouzelných míst k pozorování balonů mnohem víc. Údolí Mečů, údolí Lásky, Bílé, Růžové nebo Červené údolí pak potěší i všechny milovníky nenáročných pěších túr. 

Nádherná měsíční krajina s roztodivnými přírodními výtvory jde přitom ruku v ruce s tisíci kostelů a kapliček vytesaných do skal. Poustevníci se v Kappadokii usazovali krátce po zrodu křesťanství, ale hlavní období rozkvětu náboženství se v regionu datuje do 4. století, kdy tam přebývali tzv. kappadočtí Otcové: Sv. Basil, Řehoř z Nyssy a sv. Řehoř z Nazianzu prosadili do církevní nauky koncept trojjedinosti, tedy existence Boha ve třech osobách – Svatého Ducha, Otce a Syna. 

Indiana Jones v Turecku

Při procházkách kappadockými údolími se nevyhnete prolézání skalních příbytků a domů. Pokud se po takovém objevování staré architektury stále nebudete cítit jako Indiana Jones, zamiřte do Sloupového kostela v Červeném údolí. Žádná šipka či ukazatel vás na něj neupozorní, takže když po dřevěném můstku vstoupíte dovnitř a ocitnete se v místnosti vybudované kolem roku 1000, neubráníte se úžasu objevitele. Strop navíc podepírají čtyři kamenné sloupy, vysoké 8,5 metru.  

Návštěva Tmavého kostela nabízí zas trochu jiný zážitek: Svatostánek tvoří součást muzea pod širým nebem v Göreme, které patří k nejnavštěvovanějším místům Kappadokie. Velmi pravděpodobně tedy budete čekat ve frontě a ještě zaplatíte zvláštní vstupenku, i když už jste si koupili lístek do areálu muzea. Šetřit se nicméně nevyplatí, neboť fresky na stěnách Tmavého kostela platí za nejkrásnější v celé Kappadokii. Fotit se však uvnitř nesmí a nad bezpečím uměleckých děl bdí ostraha. 

Podzemní města

Vedle nádherných scenérií a kostelů představují hlavní kappadocké lákadlo komplexy podzemních měst, jejichž labyrinty se táhnou desítky metrů do hloubky. Někdy se mylně traduje, že je vybudovala křesťanská komunita, aby se začátkem 1. tisíciletí měla kam ukrýt před Římany. Rozsáhlá síť ovšem vznikla až během 7. a 8. století, kdy se křesťané potřebovali chránit před arabskými nájezdníky. Díky systému signálních ohňů, spojujících Jeruzalém s Konstantinopolí, se o blížícím nebezpečí dozvěděli včas, aby se schovali pod zem i s dobytkem, koňmi a zásobami. 

Dnes je turistům přístupná jen malá část složitého labyrintu – tunely můžete prozkoumat třeba pod městy Derinkuyu či Kaymaklı. Chodby ve druhém zmíněném jsou užší a strmější, proto zájemci častěji míří právě do Derinkuyu. Dnes už nicméně na křesťany v Kappadokii téměř nenarazíte. Jako poslední větší skupina se k této víře hlásili Řekové, ovšem i oni museli při výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem region opustit, na základě Lausannské smlouvy z roku 1923. 

S češtinou pochodíte

V Kappadokii se dá strávit klidně týden, a je proto škoda, že tam mnoho turistů zůstane jen den či dva při okružní cestě Tureckem. Za návštěvu určitě stojí také městečka v okolí Göreme – třeba Çavuşin s ruinami skalního hradu nebo Uçhisar, jehož panoráma vypadá jako krajina na planetě Tatooine, kde žil Anakin Skywalker z Hvězdných válek. 

TIP: Archeologický zázrak: Nejstarší chrám světa vznikl s nečekanou znalostí geometrie

Zastavte se rozhodně i v malebném městě Avanos, proslulém keramikou z typicky červené hlíny, kterou hrnčíři získávají z řeky Kızılırmak. Zatímco tamní muži se věnují hrnčířství, ženy pletou koberce. Obchod Sentez Hali navíc nabízí bezplatné prohlídky, kde se o výrobě luxusních dekorací dozvíte vše. A když se vás zeptají, v jakém jazyce si výklad přejete, nebojte se zmínit, odkud jste. V kobercovně totiž působí i turecký průvodce obstojně ovládající češtinu, neboť v naší kotlině strávil dvacet let života. 

Už jsme si zvykli, že jantar z Myanmaru obsahuje spoustu zajímavých fosilních nálezů z období křídy, tedy ze sklonku druhohor. A stále se objevují další. Nejnověji jde o pozoruhodný nález starobylého kraba, který dostal jméno Cretaspara athanata. Fosilie z této skupiny jsou přitom v jantaru naprosto výjimečné.

Členovci se v jantaru nacházejí běžně. Obvykle jde ale o převážně suchozemské skupiny, jako je hmyz, mnohonožky nebo třeba štíři, jejichž zástupci lezou po stromech a snadno se mohou dostat do kontaktu s čerstvou pryskyřicí. U krabů, kteří obvykle žijí ve vodě, je to ale obtížně představitelné, pokud by nešlo o suchozemské zástupce.

Krab s obojživelnými sklony

Krab objevený v jantaru žil asi před 105 až 95 miliony let. Měří jen dva milimetry a podle odborníků je skvěle zachovalý. Krab Cretaspara athanata zřejmě žil dílem ve sladké vodě a dílem na souši. K této úvaze paleontology přivedl fakt, že stromy, které produkují pryskyřici, obvykle rostou daleko od slané vody.

Nalezená fosilie je vůbec nejlépe zachovalým dokladem o tomto tvorovi, zachovaly se dokonce i měkké tkáně a jemné části, které jinak zub času ohlodá úplně dokonale. „Tento exemplář je naprosto velkolepý, protože je jediný svého druhu. Je naprosto kompletní, nechybí mu vůbec nic,“ uvedl hlavní autor studie Javier Luque z Harvardu.

TIP: Extrémně vzácný nález: Vědci objevili vyhynulého hlavonožce v jantaru

Severní Maynmar má jedny z nejbohatších zásob jantaru na světě. Teď ale nejspíš tento zdroj zajímavých objevů poněkud vyschne. Paleontologové totiž kvůli nepřijatelnému jednání myanmarské vojenské junty a páchání genocidních zločinů vyhlásili moratorium na výzkum myanmarského jantaru, který byl objeven po roce 2017.

Rok 1859 je významný pro každého biologa. Právě tehdy totiž Charles Darwin vydal své přelomové dílo O vzniku druhů. V téže době došlo i k řadě dalších významných událostí a nikoli poslední z nich jistě bylo otevření obřího parku ve středu New Yorku. V zimě předcházejícího roku zde byl vyhlášen největší městský park v USA.

Desítky milionů návštěvníků

Newyorský Central Park má čtyři kilometry na délku, necelý kilometr na šířku a plochu tří a půl kilometru čtverečních. Asi každý z nás toto parkové monstrum viděl ve filmu – patří totiž mezi nejčastěji filmovaná místa zeměkoule. Zároveň je nejčastěji navštěvovaným městským parkem Spojených států; ročně tudy projde či proběhne kolem 35 milionů návštěvníků.

Na základě takových informací byste asi čekali jen anglicky střižený trávník a pečlivě oholené okrasné keře v řádcích. Tedy místo nejméně vhodné pro pozorování přírody. Jenže realita je mnohem pestřejší.

Prales u stěn mrakodrapu

Celkový dojem z Central Parku je – podobně jako z americké kultury – smíšený. Ústřední park tvoří na jedné straně velké plochy anglického trávníku, široké silnice, umělá jezírka s mostky, kterých tu je celkem 36. Toto první zdání, které se vám nabídne po příchodu z okolních částí Manhattanu, však nevytváří kompletní obrázek. Stačí jen pár kroků a dostanete se do velmi neučesaně vyhlížející části parku zvané „The Rambles“. Padlé kmeny i stromy, které tlejí „ve stoje“, mají až nádech pralesa.

Podobně působí i oblast „The Ravine“ s podmáčeným okolím potůčku, za jaký by se nemusel stydět ani kdekterý „panenský“ les v hloubi některého ze severoamerických národních parků. Tady se opravdu cítíte jako v lůně přírody, daleko o civilizace. Alespoň do chvíle než z ulice lemující park zazní troubení taxíku a mezi korunami stromů probleskne palčivé světlo odražené velkou skleněnou plochou mrakodrapu.

Příroda podle Shakespeara

Městské prostředí primárně vnímáme jako pro přírodu nevhodné – je tady hluk, smog, odpadky, chodci i motorová doprava, tedy žádná selanka. Přesto některé druhy rostlin i živočichů do měst pronikají a někdy je dokonce upřednostňují. Nejnápadnější jsou, jako všude jinde, ptáci. V Central Parku byly zaznamenány neuvěřitelné tři stovky ptačích druhů! Asi třetina z nich se sem pouze zatoulala, ale zbývajících asi dvě stě druhů se tu vyskytuje pravidelně a často dokonce i hnízdí.

Ani ten, koho opeřenci vůbec nezajímají, nemůže přehlédnout hlasité špačky obecné (Sturnus vulgaris) či hašteření vrabců obecných (Passer domesticus). Jak se zde tyto starosvětské druhy ocitly? Vysvětlení je samozřejmě obsaženo v činnosti člověka. Americká aklimatizační společnost si totiž předsevzala introdukovat do Severní Ameriky všechny druhy, které ve svých dílech zmínil William Shakespeare. Nad takovým hlupáctvím dnes můžeme jen nevěřícně kroutit hlavou. Nicméně špačci (vypuštění v roce 1890) i vrabci (1852) se za oceánem uchytili a dnes dokonce patří k nejpočetnějším ptačím druhům, které obývají nejen Central Park, ale celou Severní Ameriku.

Pestrost přitahuje ornitology

Nepůvodním ptákům se tedy v srdci New Yorku daří. A co původní, nezavlečené druhy? Našince v první řadě zaujme barevnost místních ptáků, která je mnohem výraznější než u nás v Evropě. Pokochat se krásně modrou sojkou chocholatou (Cyanocitta cristata), nádherně karmínovým samcem kardinála červeného (Cardinalis cardinalis) nebo doslova zářícím samečkem čížka žlutého (Spinus tristis) je zážitek pro každého návštěvníka. A to nemluvím o záplavě pestrobarevných lesňáčků (čeleď Parulidae), kteří se parkem proženou během jarního i podzimního tahu.

Tito malí ptáčci nejsou o moc větší než naši budníčci, ale pestrostí barev a vzorů je na celé čáře předčí. Na jaře se park zaplní desítkami pozorovatelů ptáků, kteří pasou právě po lesňáčcích a mnoha dalších druzích, které parkem protahují. V květnu se tu během jediného dne nahloučí i celé stovky ptáčkařů!

Z původních druhů je nápadná také pestrá škála různých druhů kachen, které brázdí hned několik vodních ploch uvnitř parku (všechny uměle vybudované). Potkáme i „naše“ druhy, jako kachnu divokou (Anas platyrhynchos) nebo kopřivku obecnou (Anas strepera). Známkou kvalitního prostředí je i fakt, že v parku hnízdí hned tři druhy strakapoudů. A snad každého potěší, když zahlédne miniaturního kolibříka rubínohrdlého (Archilochus colubris), který tu také protahuje.

Život na městských základech

Městští ptáci mají docela jiný život než příslušníci stejného druhu z prostředí mimo město. Město je spěch, město je stres. Z toho by jeden zešedivěl. Ptáci to mají asi podobně. Různé barevné úchylky, ať už úplné (albinismus) nebo částečné (leucismus) nám zkříží cestu ve městech podstatně častěji než v lese nebo na poli. V Central Parku jsem zřejmě proto zahlédl hned několik podivně vybarvených drozdů stěhovavých (Turdus migratorius), kteří tu ekologicky zastupují našeho kosa černého.

Ptáci města se od ptáků okolní krajiny liší v mnoha ohledech. Většiny z těch „divoce žijících“ si našinec nepovšimne, leda že by dohledal hnízdo. Pak by se možná podivil, proč je v něm tak málo vajec. Naopak lze těžko přehlédnout, že hustoty ptáků, v Central Parku, třeba právě drozdů stěhovavých nebo strnadců zpěvných (Melospiza melodia), jsou nápadně vyšší než za městskými humny. A krotkost opeřenců, kteří sdílejí životní prostor s víkendovými piknikáři a joggery, je do očí bijící.

Krásné místo

Další obyvatelé parku už nejsou tak nápadní – mývalové severní (Procyon lotor) i vačice virginské (Didelphis virginiana) jsou aktivní v noci a skokany volské (Rana catesbeiana) sice najdete, ale vyžádá si to trochu úsilí. Některé druhy se dokonce ukrývají natolik, že dlouhá léta unikaly pozornosti i bdělému zraku přírodovědců. Ti až v roce 2002 právě v Central Parku odhalili a popsali pro vědu nový druh stonožky Nannarrup hoffmani. Celkem park obývá 14 druhů savců, 9 druhů ryb a 8 druhů obojživelníků a plazů, včetně nepůvodních.

TIP: Jak vylepšit Central Park v New Yorku? Zanořenou krajinou s horami a jezery

Central Park je však atraktivní nejen svými živými obyvateli. Ještě před 12 000 lety tu kraloval ledovec a zanechal po sobě bludné balvany i krásně vyhlazené skalní výchozy. Místní sedimentární horniny dokonce tvoří nejstarší část severoamerické tektonické desky – jsou staré skoro půl miliardy let.

V každém případě není Central Park jen relaxační znouzecnost pro vystresované manažery spěchající do práce. I století a půl od svého založení zůstává tento obří park místem, které je pro každého zájemce o přírodu atraktivní samo o sobě.

Ztěchto důvodů Heinrich Himmler vytvořil „badatelskou“ organizaci SS-Ahnenerbe a vyslal ji do světa pátrat po starogermánských poselstvích. 

Reichsführerova vášeň

Adolf Hitler na podivné záliby svého nejvěrnějšího paladýna hleděl zčásti s pochopením, zčásti s neskrývanými posměšky. Vždyť Himmler důvěřivě naslouchal radám nejrůznějších šarlatánů, před každým závažným rozhodnutím si nechal vyhotovovat astrologické předpovědi, zkoumal starogermánské eposy i runové písmo, jehož údajných magických schopností chtěl využít k válečným účelům. Vedle toho toužil nalézt archu úmluvy, kopí osudu, kámen mudrců či pozůstatky bájné Atlantidy. 

K plnění pestré směsice pseudovědeckých úkolů na pomezí historie, mytologie a esoteriky vznikla již v roce 1932 soukromá nevýdělečná společnost Německé dědictví předků – Společnost pro studium prehistorie duchovního dědictví (Deutsche Ahnenerbe – Studiengesellschaft für Geistesurgeschichte). Jakmile nacisté ovládli celé Německo a Himmlerovi coby druhému nejmocnějším muži režimu se otevřely téměř neomezené možnosti, získalo nový rozměr také pátrání po „dědictví předků“. 1. července 1935 Himmler spolu s ministrem zemědělství a nadšeným stoupencem pohanských rituálů Richardem Waltherem Darré a nizozemským esoterikem Hermanem Wirthem stáli za zrodem nové podoby společnosti pod zjednodušeným názvem Ahnenerbe. 

Za dávným věděním 

Hlavním účelem spolku bylo s použitím exaktních vědeckých metod vyhledávat místa, činy a dědictví dávné indogermánské rasy, zkoumat kořeny její duchovní síly a informovat německý národ o výsledcích těchto bádání, které měly navíc potvrdit správnost Hitlerova učení o nadřazenosti a vůdčí úloze německého národa.

Původně zaštiťovalo aktivity Ahnenerbe pouhých osm osob. Když se v roce 1937 do čela dostal renomovaný profesor, indogermanista Walther Wüst z mnichovské univerzity, přivedl do ní mnoho akademiků a organizace se začala významně rozšiřovat, stejně jako záběr jejích aktivit. Před propuknutím druhé světové války již Ahnenerbe nabobtnala do spletitého molochu akademií, výzkumných center a knihoven, který zaměstnával přes sto vědeckých pracovníků. Byla přímo včleněna do struktur SS a podřízena Himmlerovu hlavnímu štábu. Útočiště zde našli uznávaní etnologové, archeologové, orientalisté, biologové, botanici, lingvisté, folkloristé, genetici či muzikologové, ale i celá řádka podivných individuí, která svými fantasmagorickými teoriemi pod rouškou vědy dokázala účelově zdeformovat platná historická zjištění na pelmel polopravd a náznaků ze severské mytologie.

Fantasti v uniformách

Někteří z Himmlerových vědců ve stejnokrojích SS vzývali boha Wotana, hlásili se k nacionalistickému a silně antisemitskému učení armanismu a ariosofii. Jiní věřili v magický geomantický čtyřúhelník spojující Vídeň, egyptské pyramidy, svatyně v mongolské Urze (dnes Ulánbátár) a sídlo dalajlámy v Tibetu, nebo byli přesvědčeni, že v runovém písmu, oslavách slunovratu či rituálech teutonských rytířů naleznou cestu k věčnému životu. Himmler se vyžíval v četbě pamfletů těchto nových praporečníků germánské vědy a díky pochybným finančním machinacím získával štědré dotace pro jejich nákladné výpravy a experimenty. A skutečně nešetřil. Některé prameny uvádí, že Ahnenerbe všeho všudy utratilo více peněz, než Američané investovali do vývoje atomové bomby. 

Ahnenerbe se chlubilo národu svými „převratnými zjištěními“ na stránkách měsíčníku Germanien a dalších specializovaných časopisů, kterými Himmler usilovně zaplavoval stranické sekretariáty, univerzity a školy po celé říši. Málokdo mimo SS však bral organizaci vážně. Dokonce sami esesáčtí generálové považovali Ahnenerbe za soukromý vrtoch  jejich šéfa, který se poněkud vymyká kontrole. Vojáci se smrtihlavem na čepicích, které si vůdce vychovával k dobyvačným tažením, totiž moc dobře nechápali, jak jim výzkum erbů, starověkých pohřebišť nebo pohanských písní a legend pomůže ke konečnému vítězství. Heinrich Himmler se však nenechal odradit a dál pátral po svém svatém grálu. 

Cesty hákového kříže

Paleontologické, archeologické či zoologické výpravy, které Ahnenerbe od poloviny třicátých let vysílalo do světa, měly režimu sloužit především k politickým a propagandistickým účelům. Nacisté počítali s brzkým osidlováním oblastí obývaných dosud rasově méněcennými národy. Organizace budoucím osadníkům na nálezech starověkých sídlišť ukazovala, jak postupovali při kolonizaci tehdejší Germáni. Ahnenerbe pátralo, jak stavěli vesnice a zohledňovali při tom astrologická hlediska, jaká koňská plemena a hospodářská zvířata chovali, jaké plodiny pěstovali. Není třeba zmiňovat, že s výsledky bádání bylo manipulováno, aby přesně zapadaly do nacistické ideologie. Prehistorickou keramiku, nalezenou v Polsku a Rusku, tak například zruční umělci z SS uměle obohacovali o „německé znaky“ včetně svastiky, některé hliněné nádoby prastarého vzezření se pro jistotu rovnou vyráběly.

Jak už bylo řečeno, coby primární úkol nadřízení uložili Ahnenerbe odhalit ztracenou historii fiktivní rasy nordických nadlidí a sehnat důkazy, že tito árijci, původně dlící v krajích věčného mrazu na severu Evropy, stáli za rozkvětem antického Řecka a Říma nebo že ovládali mocné říše v Orientu a na Dálném východě. Himmler schválil mnoho expedic, do nichž vkládal velké naděje.

Ahnenerbe působilo v Nizozemí na Fríských ostrovech, ve finské Karélii, známé jako země šamanů. Na jihošvédské pahorkatině Bohuslän vědci z SS luštili skalní rytiny, zkoumali jeskynní komplexy v Itálii, pozůstatky obchodních stezek v Transylvánii, dostali se až do Bagdádu a Damašku. Himmler se nadšeně chytil i teorie, že výtvorem árijských stavitelů jsou dokonce pyramidy v bolivijských Andách, a hodlal za oceán vyslat další týmy.

Propuknutí druhé světové války ovšem učinilo nákladným expedicím přítrž. Musely se odložit již naplánované výpravy na Krym, Kanárské ostrovy a do hlubin roklí na Kavkaze. Ani vytouženého vylodění oddílů SS u arktických břehů už se Heinrich Himmler nedočkal. Chuť mu spravily alespoň loupeživé nájezdy Ahnenerbe na muzea, univerzity a galerie na okupovaných územích, odkud putovaly do Německa exponáty často nevyčíslitelné umělecké a historické hodnoty. 

Dokončení: Mystika třetí říše (2): Himmlerova Ahnenerbe hledala kořeny „čisté rasy“ (vychází ve středu 3. října)

Exoplanet – tedy planet, obíhajících jinou hvězdu než Slunce, známe již více než čtyři tisíce. Tisíce dalších jsou pak na čekací listině „kandidátů“. Všechny se ale nacházejí v Mléčné dráze. Američtí astronomové teď dost možná objevili vůbec první planetu mimo naši Galaxii. Objekt zhruba o velikosti Saturnu je od Mléčné dráhy vzdálený desítky milionů světelných let.

Na hledání mimo galaxii se zaměřil tým z Centra pro astrofyziku v americké Cambridgi pod vedením doktorky Rosanne Di Stefanové. Postupovali ale jinak, než při hledání bližších exoplanet. Obvykle se existenci nových exoplanet daří odhalovat díky jejímu tranzitu přes mateřskou hvězdu. Planeta během tranzitu hvězdu částečně zastíní a výsledný pokles jasu je pak vidět teleskopem. Takové pátrání ale funguje jen do určité vzdálenosti. Astronomové proto tentokrát zvolili novou cestu a pátrali ve spektru rentgenových paprsků. Použili k tomu teleskop Chandra americké vesmírné agentury NASA.

V rentgenovém stínu

Cílem jejich pozorování byly tzv. rentgenové dvojhvězdy – těsné dvojhvězdy (tvořené hvězdou a neutronovou hvězdou, případně hvězdou a černou dírou), které produkují silné rentgenové záření. Podle vědců je pravděpodobné, že tranzit planety přes takovou rentgenovou dvojhvězdu by bylo možné zaznamenat podobně, jako zaznamenáváme změnu v jasnosti viditelného spektra u tranzitu exoplanet. 

TIP: Co dokážou astronomové vyčíst z různých částí světelného spektra?

Badatelé se zaměřili na trojici galaxií a zvláštní signál se jim podařilo objevit ve spirální Vírové galaxii (M51) ze souhvězdí Honicích psů. U rentgenové dvojhvězdy M51-ULS-1 zaznamenali po dobu několika hodin úplný pokles rentgenového záření a jeho opětovné obnovení. Podle vědců by zmíněný jev mohl svědčit o tranzitující planetě. Zmíněnou teorii navíc podporují i počítačové simulace. Na to, aby byl úkaz způsobený jinou hvězdou, trvalo zatmění dvojhvězdy příliš dlouho a bylo příliš výrazné. Plynový nebo prachový oblak by zase nebyl tak dobře ohraničený. Tým z Cambridge ovšem připouští, že nejde o důkaz existence exoplanety a je třeba získat další data, která by jejich odvážné závěry potvrdila.