Mozek průměrného člověka spotřebuje až pětinu denního energetického příjmu. Orgán vážící sotva půldruhého kilogramu je tak v poměru ke svému podílu na celkové hmotnosti organismu suverénně největším konzumentem kalorií. Energii spaluje dokonce i ve chvílích, kdy člověk nevyvíjí žádnou činnost, a to v zájmu zachování základních životních funkcí. Dvě třetiny jeho energetického „rozpočtu“ přitom využívají neurony k vysílání signálů, zbytek připadá na obnovu a údržbu těchto klíčových buněk.

TIP: Zázrak lidské paměti: Jak na ni vyzrát a jaká je kapacita lidského mozku?

Primární palivo představuje pro mozek glukóza, kterou neustále čerpá z krve. Kdyby se její přísun z nějakého důvodu přerušil, má orgán k dispozici nouzové zásoby přibližně na dvě minuty. Pokud však otázka zní, zda je pro něj energeticky náročnější řešení matematických úloh, nebo koukání z okna, nepanuje podle všeho v popsaných činnostech téměř žádný rozdíl.

Podle výzkumů Národního ústavu pro duševní zdraví (NUDZ) se v době pandemie potýká s depresivní poruchou každý třetí dospělý člověk. Už v květnu 2020 se počet duševních onemocnění zvýšil na 30 % a během celého roku, kdy se pereme jak se světovou pandemií, tak tvrdými opatřeními proti jejímu šíření, počet psychiatrických poruch ve společnosti neklesá. Spíše naopak.

Podle studie týmu dr. Petra Winklera z NUDZ se také v době pandemie o 60 % zvýšil počet těch, kteří pijí pravidelně každý týden nadměrné dávky alkoholu. Počet rozvodů se sice snížil, ale uzavření partnerů a dětí v jedné domácnosti vede často k neshodám ústícím v některých případech až v domácí násilí. Vedle toho všeho začali francouzští lékaři pozorovat zvláště u dětí tzv. syndrom zakuklení, který především u těch nejmenších může mít i dlouhodobé následky.

Bouření emocí

Syndrom zakuklení nepatří mezi psychiatrické poruchy: Jedná se spíše o přechodný emoční stav, jejž je možné překonat. Jeho příznaky se však často podobají depresím či úzkostným poruchám, které jsou v době pandemie také na vzestupu. Aby bylo možné tento syndrom pochopit v celé jeho šíři, je třeba se vrátit na začátek pandemie. První uzavření škol vláda vyhlásila 11. března 2020 a o den později omezila volný pohyb občanů, což pro většinu z nás znamenalo radikální změnu životního stylu.

Tou dobou jsme ještě doufali, že se to všechno přežene a bude to v pořádku, přesto už v březnu minulého roku jsme si z domovů podvědomě začali tvořit jakousi sebeobrannou zbraň. Kuklu, která nás a naše blízké ochrání před nákazou. „Být doma“ se stalo jedním ze symbolů boje proti koronaviru. U mnohých však tento symbol a zbraň přerůstá v problém. Opuštění domova se pro některé stává téměř nemožnou výzvou.

Historie zakuklení

Přesnější označení jevu, jenž se u lidí s postupující pandemií začal projevovat, je tzv. „kabinový syndrom“ a není úplnou novinkou. Poprvé se ukázal na začátku 20. století současně se zlatou horečkou. Jeho příznaky, se kterými se setkáváme i dnes, postihovaly muže, kteří se v nadšení vydávali hledat zlaté nugety. Při náročné práci v horách však trávili mnoho času o samotě, zavření v malých chatrčích. Po návratu do normální společnosti se tito muži nedokázali znova otevřít. Ztráceli zájem o společenské události i komunikaci s dalšími lidmi, trpěli nedůvěrou ke svému okolí a čím dál tím více se uzavírali sami do sebe. Také prožívali nostalgii po chvílích naprosté samoty. Syndrom se někdy označuje jako „syndrom vězně“. Často se s ním totiž lze setkat u vězňů, kteří se bojí opustit „bezpečný“ svět vězení a vstoupit zpět do normálního světa.

Stejně tak se může projevit u dlouhodobě hospitalizovaných pacientů či u lidí se samotářskými profesemi, například u strážců majáků. Nejedná se tedy o úplnou novinku, která by se pojila čistě s pandemií covid-19. Poprvé se však s tímto syndromem setkáváme i u dětí a v rámci běžného života.

Oběti lockdownu

Syndrom zakuklení se může projevit u každého. Neexistuje žádná více či méně ohrožená skupina a minimálně s úzkostí ze současného stavu se čas od času setkáváme všichni. Nejvíce ohrožené samotným syndromem i jeho následky jsou však děti, maminky na mateřské dovolené či singl lidé s minimem kontaktů. „Problém se sociální izolací se může projevit možná i více u lidí extrovertně laděných, kteří strádají omezením sociálních kontaktů,“ říká PhDr. Štěpán Vymětal Ph.D., psycholog se zaměřením na krizové situace. Nedostatek sociálních kontaktů už však dopadá i na uzavřenější děti i dospělé.

Vymětal uvádí, že zatím není existence syndromu zakuklení vědecky prokázána. Neexistuje dostatek dat a také ještě nedošlo k dostatečnému rozvolnění na to, aby bylo možné syndrom odborně popsat. U dospělých i dětí se však objevuje sociální stažení. Z praxe dětských psychiatrů také přicházejí zprávy, že aktuálně u dětí v ČR dochází k nárůstu problémů v oblasti duševního zdraví. Dominujícím obrazem je depresivita.

Introverti v ohrožení

Na první pohled se může zdát, že pro introverty je současná situace vlastně tak trochu „výhrou v loterii“. Tyto děti kontakt nijak zvlášť nevyhledávaly a on-line výuka je pro mnohé z nich snad i splněným snem. Mnohdy se u nich zlepšily jak studijní výsledky, tak i celková spokojenost. I tato skupina však může být současnou situací ohrožena. Tráví totiž více času na internetu a sociálních sítích.

Děti i dospělí mohou mít nedostatek pohybu a z toho plynoucí problémy se zády. Příliš časté koukání do monitoru či mobilu může vést k problémům se spánkem. A návrat do běžného života pro ně bude pravděpodobně také o něco náročnější oproti jejich společenštějším protějškům. Proto je i u této skupiny velmi důležité dbát na dostatečnou komunikaci alespoň v rámci rodiny a pravidelné procházky či jiný pohyb podle momentálních možností.

Věnujme se dětem

Z dlouhodobého hlediska může mít syndrom zakuklení největší dopad na nejmenší děti. Nedostatek socializace s jejich vrstevníky na hřišti či ve školce, stejně jako omezení kontaktů se širší rodinou mohou vést k tomu, že se u nich dostatečně nevyvinou sociální návyky a později budou mít problém se začleněním do kolektivu. 

 „Reakce dětí jsou individuální, stejně jako jejich schopnost zvládat zátěž, takže nelze popsat žádný univerzální obraz potíží. Co se týká práce s dětmi, je dobré proaktivně posilovat jejich vzájemné vrstevnické vazby a další sociální kontakty alespoň on-line formou. Důležité je podporovat i sociální rozvoj v rámci on-line kontaktů dítěte se školou a přímé interakce dítěte v rámci rodiny. Užitečné může být prostě si s dítětem více povídat o vztazích apod. Samozřejmě zde budou v potřebách rozdíly podle věku dítěte,“ dodává Vymětal.  

Méně nápadné příznaky

Nový syndrom zatím není diagnostickou kategorií, spíše jde o popis současné situace. Neexistuje žádný oficiální test ani způsob, jak zjistit, zda se s ním právě vy či vaše děti potýkáte. Rozpoznání tohoto syndromu se tak řídí především emocemi a pocity. Důležité je uvědomit si, že jeho projevy začínají pozvolna a ze začátku nenápadně.

Může jít například o častější úzkosti a vystupňování stresu z představy, že máte jít ven. Máte pocit, že jste v bezpečí pouze mezi čtyřmi zdmi svého domova? Přepadá vás strach z obchodů či veřejné dopravy, z toho, že se jednou budete muset vrátit do běžného pracovního života? Pak podle francouzských psychologů syndromem zakuklení trpíte.

Ohrožený druh

Na seniory, kteří již v minulosti neměli příliš kontaktů, může izolace dopadat se stejně negativními účinky jako na děti. Snažte se se svými rodiči či prarodiči udržovat kontakt alespoň telefonicky. Pomůže také, pokud jim občas přinesete nákup a popovídáte si alespoň při nasazeném respirátoru a s dostatečným rozestupem.

TIP: Infekce, nebo vakcína? Je lepší imunita z očkování, nebo ta po prodělání nemoci?

Pokud sami cítíte úzkosti, strach nebo ztrátu motivace, nebojte se požádat o pomoc. Zjistěte si, zda vaše pojišťovna přispívá na sezení u psychoterapeutů či psychologů a domluvte si schůzku. V dnešní době je často možné i sezení v on-line podobě. I jen promluvit si s někým o vašich pocitech, obavách a strachu může mít přímo zázračný ozdravující účinek pro vaši duši. 

Ač je korida ve všeobecném povědomí neodmyslitelně spjata se Španělskem, není Iberský poloostrov rodnou kolébkou této v současnosti vysoce kontroverzní kratochvíle. Nejstarší doklady o býčích zápasech se totiž vážou k minojské kultuře, kde mladí muži přeskakovali hřbety býků v plném trysku tak, jak to ukazují dobová vyobrazení v paláci v Knóssu. Má se za to, že se jednalo o adepty na kněžský úřad a že minojská protokorida jako taková nekončila smrtí zvířat. Nicméně následné rituální utracení některých kusů coby oběti bohům nelze zcela vyloučit. Z Kréty se pak v průběhu doby bronzové tento typ her šířil Středomořím.

Římská zábava

Do Hispánie je v 1. století přinesli Římané, kteří pro býky nacházeli mnohostranné využití. Nasazovali je spolu se lvy a medvědy v zápasech samotných šelem i ve hrách, kde se zvíře stavělo proti člověku. Nejkultivovanější podobu býčích zápasů ve starém Římě pěstovala nobilita, jejíž mladí příslušníci touto formou dokazovali své lovecké dovednosti. Naopak svědky nejdrsnější podívané byli účastníci poprav křesťanů odsouzených k rozervání rozzuřenou zvěří. Býci se někdy objevovali také v gladiátorských hrách.

Na Iberském poloostrově se tehdy nejvíce zápasů odehrávalo v oblasti dnešního Katalánska, jež bylo centrem romanizace a absorbovalo nejvíce římských vlivů. Uvádí se, že historicky vůbec první korida na Iberském poloostrově s největší pravděpodobností proběhla kdesi v okolí dnešního Empurias.

O osudech koridy na ostatním iberském území a zejména pak v následujících staletích panují vzhledem k absenci pramenů nejasnosti a dohady. Má se však všeobecně za to, že určitou formu klání s býky znali a provozovali jak Vizigóti, kteří od 5. století proudili ze severu, tak i muslimové, již ve století osmém začali pronikat z jihu. Prokázány jsou například býčí zápasy na córdobském dvoře chalífátu Omeya či v prostředí království Nazarí v Granadě. Křesťané se naopak od počátku stavěli ostře proti této drastické zábavě a pořádání býčích her zakazovali a trestali. 

Pro chudé i urozené

Navzdory zákazům, které se v dalších letech množily, bylo nesmírně obtížné čím dál oblíbenější zábavu vymýtit, neboť popularita koridy procházela napříč sociálními vrstvami. Dekret kastilského krále Alfonsa X. Moudrého ze sedmdesátých let 13. století zakazuje účastnit se býčích her pro peníze, což naznačuje, že již v této době existovali hráči, pro něž byla korida zdrojem obživy. Tito hráči se nazývali toreadoři či matatores (doslova „zabíječi býků“, později pouze „zabíječi“ – matadoři) a své především venkovské publikum bavili jednoduchými vystoupeními založenými na skocích a dráždění divokých dobytčat pomocí dlouhých kopí.

Sofistikovanější verzi koridy v této době předváděli šlechtici, kteří mívali v zápase s býkem k dispozici jednak koně a jednak častokrát i páže, jež svému pánovi vydatně pomáhalo nejen odváděním pozornosti býka, ale ve vyhrocených situacích i přímou účastí v klání. Zdaleka ne všechny pomazané hlavy se totiž ke koridě stavěly odmítavě. Zejména ty v renesančním období v ní nacházely obzvláštní zalíbení a na svých dvorech ji vítaly. Mezi velké příznivce patřil například Karel I. (římský císař Karel V.) či jeho syn Filip II., kteří býčími zápasy s oblibou zdobili rodinné oslavy.

Když v roce 1700 nastoupil na trůn Filip V. z bourbonské dynastie, zdálo se, že koridě definitivně odzvonilo. Cizozemský panovník neměl pro nejmilejší zábavu svých dvořanů pochopení a v roce 1723 dokonce zakázal provozování jízdní koridy. Jistě by v tu chvíli nikoho ani ve snu nenapadlo, že paradoxně právě tím významně přispěje ke zrodu tradiční podoby býčích zápasů. Oč menší totiž začala být účast šlechticů bojujících s býky ze hřbetů koní, o to více se začala rozvíjet pěší podoba koridy. 

Moderní korida

Postupně se zformovala vrstva profesionálních toreadorů převážně neurozeného původu, kteří zdokonalovali jednotlivé prvky a celému klání vtiskávali stále pevnější a unifikovanější podobu. Místo někdejších pážat zaujali cvičení pomocníci, jejichž počet se po čase ustálil na třech a z nichž pouze jeden – picador – zůstal jízdní. Tato tříčlenná cuadrilla úzce spolupracovala vždy s jedním toreadorem a provázela jej obvykle několik sezón. 

V polovině 18. století se začaly stavět první arény, do nichž se korida přesunula z provizorních ohrad či náměstí, kde se dosud odehrávala. Mimochodem, řada španělských náměstí bývala k tomuto účelu přímo adaptována – unifikované fasády s očíslovanými balkony, ze kterých přihlížející sledovali krvavou podívanou, jsou dodnes k vidění například v Madridu, Salamance či San Sebastianu. Vznikaly také první tauromaquías neboli psané sumáře technik definující moderní umění koridy.

Smrtonosné nástroje

Korida vždy stála a stojí na osobnosti toreadora, který je – pochopitelně spolu s býkem – hlavním aktérem zápasu. Prvním v předlouhé řadě slavných statečných mužů vstupujících do arény byl Francisco Romero (1700–1762). Do historie se zapsal jako otec moderní koridy a současně zakladatel první slavné toreadorské dynastie.

Byl to právě on, kdo rozdělil zápas na výše popsané třetiny a standardizoval používání pro toreadory tak typického červeného šátku. Na tomto místě je třeba zároveň říci, že lehký šátek výrazné červené barvy zvaný muleta je v tradiční španělské koridě určen výhradě pro závěrečnou třetinu těsně před smrtí býka. Tak jako je detailně rytmizován a ritualizován celý průběh zápasu, jsou přesně určeny i nástroje, které má matador k dispozici.

TIP: Rapa das bestas: Stříhání divokých koní

V úvodní části koridy se vedle dlouhých kopí zvaných varas používá těžká, několik kilogramů vážící pláštěnka zvaná capote. Nejčastěji bývá z jedné strany růžová, z druhé žlutá a díky použití opravdu hutné tkaniny a středovému vyztužení efektně vlaje. Ve druhé třetině přicházejí na řadu již zmiňované banderillas, 70–80 centimetrů dlouhé barevné tyče s ostrými háky. V poslední třetině se pak zaskví muleta, následovaná dlouhým ostrým mečem zvaným espada či dýkou nazývanou puntilla. Oba tyto smrtonosné nástroje jsou ostré pouze na špičce, aby během nebezpečného finálního manévru nedošlo k náhodnému zranění toreadora.

Když v roce 1993 kolumbijská policie zastřelila narkobarona Pabla Escobara, z jeho panství Hacienda Nápoles uprchli čtyři afričtí hroši. Ukázalo se, že jim jihoamerická příroda svědčí. Dnes jich tam je asi 80 a z bývalých mazlíčků se stal vážný environmentální problém. Ukazuje se, že „kokainoví“ hroši jsou zdatným invazním druhem.

Podle kolumbijských úřadů se kokainoví hroši vymykají kontrole. Rychle se přizpůsobují prostředí, až nečekaně dobře se množí, a také je dost nebezpečné je potkat, natož je chytat. Kolumbijští úředníci se rozhodli hrochy nepostřílet. Namísto toho je sterilizují pomocí důmyslné vakcíny GonaCon, kterou v 90tých letech vyvinulo americké výzkumné centrum National Wildlife Research Center ministerstva zemědělství.

Vakcína proti rozmnožování

GonaCon funguje u samců i u samic. Vakcína stimuluje tvorbu protilátek, které likvidují pohlavní hormony gonadotropiny. Tím dochází k poklesu sexuální aktivity a přerušení rozmnožování. Účinek vakcíny by měl vydržet několik let. Vakcína GonaCon se již osvědčila při kontrole populací jelenů a koní v USA i klokanů v Austrálii.

TIP: Narcos proti přírodě: Hroši Pabla Escobara devastují ekosystémy v Kolumbii

Americké ministerstvo zemědělství věnovalo kolumbijské organizaci CORNARE (Regional Autonomous Corporation of the Negro and Nare River Basins) 55 dávek sterilizační vakcíny, které již byly aplikovány hrochům. Během příštích měsíců by měl být „očkován“ zbytek hrochů. Jsou to ale velká zvířata a podle odborníků budou zřejmě muset dostat až tři dávky, aby byl zásah účinný. I tak je ale tento přístup levnější a bezpečnější, než by byl lov kvůli utracení nebo chirurgické kastraci.

Když před 4,6 miliardami let vznikala ze žhavé koule mladá Země, s velkou pravděpodobností neměla prakticky žádnou atmosféru. Během ochlazování se vytvořila prvotní atmosféra, nejspíš bohatá na oxid uhličitý a dusík. Po objevení prvních organismů s kyslíkovou fotosyntézou se v atmosféře postupně hromadil kyslík a povaha atmosféry se zhruba před 2,5 miliardami let změnila do dnešní podoby.

Nadja Drabon z Harvardu a její kolegové jsou  přesvědčeni, že za dlouhým obdobím nástupu kyslíkové atmosféry stojí dlouhodobé a intenzivní bombardování Země meteority, v období před 4 až 2,5 miliardami let. Podle jejich výzkumu bylo toto bombardování silnější, než jsme si doposud mysleli.

Meteority a atmosféra

Na Zemi v uvedeném období dopadlo množství malých i velkým meteoritů, z nichž některé se vyrovnaly tomu, který vyhubil neptačí dinosaury a další tvory na konci druhohor. Takové bombardování meteority přitom podle vědců zásadně ovlivňovalo chemii tehdejší atmosféry, především pokud jde o obsah kyslíku. Podle jejich modelů časté dopady meteoritů vedou k ubývání kyslíku v atmosféře.

TIP: Výzkum australského kráteru prozradil, jak často Zemi zasahují větší meteority

Jak uvedl vedoucí výzkumu Simone Marchi z coloradského institutu Southwest Research Institute v Boulderu, hladina kyslíku v atmosféře podstatně vzrostla, až když před 2,5 miliardami let na Zemi konečně poklesla intenzita „deště meteoritů“. Tím se otevřel prostor pro nástup organismů, které dýchají kyslík, jejichž potomky jsme i my.

V prosinci 1941 došlo na první střety stíhaček Hajabusa Ki-43 s Brity a brzy se ukázalo, že nad hurricany RAF mají jasnou převahu. Pokud došlo na manévrový souboj, Ki-43 se dokázala dostat hurricanu za ocas po pár otáčkách. Japonci díky tomu dokázali nepřátelům vnutit svůj styl boje a opanovali oblohu nad Barmou.

Předchozí část: Stíhačka pro samuraje: Japonský letoun Nakadžima Ki-43 Hajabusa (1)

V japonské firmě Nakadžima zatím nezaháleli a poněkud zesílili konstrukci ocasních ploch, která měla tendenci se při prudkých obratech bortit. Z jejích výrobních linek už také tou dobou sjížděla subvarianta Ki-43-Ib, vyzbrojená jedním kulometem ráže 7,7 mm a jedním značně účinnějším 12,7mm. Po zvýšení dodávek velkorážních zbraní byla do výroby zařazena verze Ki-43-Ic se dvěma těmito kulomety.

Dvojka jde do akce

V únoru 1942 nařídil Hideo Itokawa stáhnout z výrobních linek pět rozestavěných draků a do jejich přídí nechal zamontovat motor Nakadžima Ha-115 o výkonu 890 kW. Tak vznikly prototypy nové verze Ki-43-II, jejíž sériová produkce začala v listopadu 1942. Na první pohled se odlišovala od předchůdce třílistou stavitelnou vrtulí. Měla také vyztužené křídlo se zmenšeným rozpětím, které skrývalo palivové nádrže s jednoduchými gumovými ochrannými obaly. Pilotní sedadlo již bylo pancéřované a dosavadní teleskopický zaměřovač nahradil modernější gyroskopický.

Dne 7. srpna 1942 se na Japonci okupovaném ostrově Guadalcanal vylodili vojáci americké námořní pěchoty. Zaskočení okupanti pod náporem ustupovali a Američané rychle obsadili rozestavěné letiště, kam už 20. srpna přelétly stíhačky Grumman F4F Wildcat. Ty byly velmi robustně stavěné, měly kvalitní pancéřování pilotního prostoru a benzinové nádrže potažené samosvornými obaly. Za to však musely platit vyšší hmotností, než jakou měly japonské stíhačky, a tudíž i menší obratností.

Japonské oskary

Ostrov se nacházel v doletu japonských stíhaček z Rabaulu a okamžitě propukly intenzivní letecké boje. Nej prve zde operovalo jen námořní letectvo, ale Japonci do Rabaulu brzy přesunuli i 1. a 11. sentai s hajabusami. Američané si je ze začátku pletli s námořními zery, pak jim ale pro odlišení dali vlastní pojmenování Oscar.

TIP: Micubiši A6M2: Japonský drak, jenž děsil Američany

Boje nad ostrovem trvaly až do února 1943 a mnoho Ki-43 skončilo na dně moře mezi Rabaulem a Guadalcanalem. Jejich lehká konstrukce totiž velmi špatně snášela zásahy z amerických kulometů ráže 12,7 mm. Japonci si uvědomili, že cena za udržení ostrova by byla příliš vysoká, a začali s evakuací. Jako obrovský problém se také ukázaly americké těžké čtyřmotorové bombardéry, které snesly značné poškození, a piloti hajabus měli s jejich ničením velké potíže. 

Dokončení v úterý 2. listopadu

Gwenny Blanckaert a Marino Vaneeno jsou hrdými rodiči jedenácti dětí – sedmi dívek a čtyř chlapců. Všechna jejich dítka mají čtyřpísmenná jména a všechna jsou sestavená ze čtyř stejných písmen – A, E, L a X.

První dvě dítka dostala jména Alex a Axel. Pro jména devíti dalších si pak Gwenny a Marino vystačili se stejnou čtveřicí písmen. – A, E, L a X. Jejich potomci se jmenují Xela, Lexa, Xael, Xeal, Exla, Leax, Xale, Elax a Alxe. Na jaře příštího roku čeká pár další přírůstek a ani jeho jméno nebude žádným překvapením. Vzhledem k tomu, že čtyři písmena umožňují 24 různých kombinací, mají na výběr ještě dalších 13 variant křestního jména.

TIP: Pár ve Švédsku chtěl pro syna jméno Vladimir Putin, úřady to zamítly

Podle rodičů není výběr jména až tak složitý, jak by se možná mohlo zdát. Jinak se prý ale na věc dívají učitelé, zvlášť když hned pět dětí Gwenny a Marina navštěvují stejnou školu.

Nizozemec Boyan Slat přišel v roce 2013 se smělým plánem sběru oceánského plastu. Jeho vize postupně prošla několika proměnami, nicméně princip je jednoduchý: Na oceán se vyveze speciální plovoucí konstrukce, z níž ční do hloubky tří metrů textilní lem. Vlny, proudy a vítr pak zařízení přirozenou cestou prohnou do písmene „U“, v němž se bude hromadit odpad. Nakonec loď sebraný plast odveze na pevninu k recyklaci. Cílem je do roku 2040 odstranit z oceánu 90 % plastů.

Počátky ambiciózního projektu provázely porodní problémy – část oceánského lapače se rozpadla po třech měsících provozu. Neuspěla ani novější verze představená v roce 2019. Ukázalo se totiž, že na splnění plánu by bylo zapotřebí stovek podobných lapačů. Loni proto Ocean Cleanup představil nový koncept obří plovoucí bariéry, který dostal jméno „Jenny“. Jde o kombinaci plovoucí bariéry a ponorné sítě vlečené dvojicí lodí.

TIP: Život v polévce z plastů: Děsivá fakta o světových oceánech 

Minulý týden proběhl zatím poslední test nového typu lapače. Jenny z oblasti přezdívané Velká tichomořská odpadková skvrna dokázala na pevninu dopravit 10 tun plastového odpadu, který následně zamířil k recyklaci. Podle Boyana Slata by k vyčištění tichomořské odpadkové skvrny, která podle odhadů čítá až 1,8 bilionu kusů platového odpadu, byla zapotřebí desítka podobných lapačů. V takovém případě by se podle něj dala zmíněná oblast vyčistit během pouhých pěti let.

Už jsme objevili tisíce exoplanet. Nově objevený plynný obr 2M0437b je ale přeci jen jiný – jde o velmi mladou planetu, nacházející se u čerstvě zrozené hvězdy, kterou jsme pozorovali přímo a nikoliv jen obvyklými nepřímými metodami. Takové objekty jsou velmi cenné pro naše pochopení vzniku a vývoje planet.

Mezinárodní tým astronomů, který vedl Eric Gaidos z Havajské univerzity, to považuje šťastný a významný objev. Planeta 2M0437b, která je několikrát hmotnější než náš Jupiter, se přiřadí na seznam privilegovaných planet, které můžeme přímo pozorovat teleskopy. To přináší řadu zásadních výhod, včetně analýz složení takové planety. V budoucnu se na ni určitě zaměří Hubbleův vesmírný dalekohled a připravovaný vesmírný teleskop Jamese Webba.

Mladičký plynný obr

Badatelé odhadují, že tento plynný obr vznikl před pouhými několika miliony let, záhy po zformování jeho mateřské hvězdy. Planeta 2M0437b je tak mladá, že je stále ještě horká, díky energii, kterou dostala do vínku při svém vzniku. Gaidos s kolegy museli planetu pozorovat tři roky, aby potvrdili, že jde skutečně o oběžnici dané hvězdy a nikoliv nějaký vzdálenější objekt. 

TIP: Plynný obr v mladém planetárním systému je úplně jinde, než by měl být

Hvězda s planetou 2M0437b je součástí molekulárního mračna v souhvězdí Býka. Jde o nejbližší známou hvězdnou porodnici, kde se ve vzdálenosti asi 430 světelných let od Sluneční soustavy nacházejí stovky čerstvě narozených hvězd. Planetu 2M0437b můžeme pozorovat především proto, že je velká a zároveň se nachází velmi daleko od své mateřské hvězdy – zhruba stonásobně větší, než kolik činní vzdálenost od Země ke Slunce.

Archeologové si na vykopávkách odpracují mnoho pozoruhodných nálezů. Některé velké objevy se ale odehrávají v mnohem klidnějším prostředí muzeí, kde se shromažďují předměty z archeologických nalezišť. Nedávno se to povedlo v Britském muzeu, kde hlavní roli v objevu sehrál vedoucí kurátor sbírek středního Východu Irving Finkel. 

Filolog a asyriolog Dr. Finkel prováděl výzkum hliněných destiček s odkazy na duchy. Na jedné hliněné destičce z Babylonu, která je stará 3 500 let, objevil zajímavou kresbu a přeložil text, který ji doprovázel. Z kresby se vyklubalo nejstarší známé zobrazení ducha a text popisuje rituál vymítání takového ducha, když se ho někdo potřebuje zbavit.

Jak se zbavit otravného ducha v domácnosti?

Obrázek znázorňuje špatně naladěného ducha, vousatého muže, který je přivázaný na provaze, za který jej vede do podsvětí žena. Doprovodný text exorcistovi vysvětluje, že otravného mužského ducha je možné neutralizovat tím, že mu seženete ženu. Finkel se domnívá, že tento rituál byl použitelný, pokud se jednalo o úporného ducha v domácnosti.

TIP: 2300 let starý džbán z athénské Agory ukrýval dávnou kletbu

Tabulka bohužel není kompletní. Ze zachovalé části vyplývá, že exorcista měl vyrobit figurky muže a ženy, s příslušnou výbavou. Tyto figurky měly být pohřbeny při východu Slunce, zatímco exorcista pronesl zaříkadlo, které začíná vzýváním slunečního boha Šamaše (též nazývaného Utu), jenž měl mimo jiné na starost přesun duchů do podsvětí. Zbytek zaříkadla chybí. Britské muzeum tuto destičku získalo s tisícovkami dalších podobných destiček v 19. století. Pocházejí z Babylonu v dnešním Iráku a otevírají nám okno do každodenního života ve starověkém Babylonu a širokém okolí.