Pštrosí mozek je menší než oko tohoto ptáka! Je to sice dáno nebývale velkýma očima pštrosů, ale na druhé straně jejich mozek velikostí nijak neomračuje. Pták s hmotností kolem 45 kilogramů má mozek těžký jen 25 gramů. Ostatní opeřenci na tom ovšem s mozky nejsou o mnoho lépe. Pokud bychom měřili inteligenci jen velikostí mozku, měli by ptáci patřit k největším hlupákům přírody. Ve skutečnosti je všechno jinak. Rovnice „malý mozek = hloupý tvor“ ale rozhodně neplatí. Opeřenci nás naopak udivují svými duševními výkony.

Geniální skladníci a „jazykovědci“

Američané používají slovo „coot“ jak pro označení lysek, tak i ve významu „hlupák“. Lysky americké (Fulica americana) přitom ale rozhodně hloupé nejsou. Ukázalo se, že si umějí velmi dobře spočítat vejce v hnízdě a díky tomu poznají, jestli se jim sousedi nepokusili podstrčit svá vejce v naději, že se o podvržené „kukačky“ postarají. Ostatně i česká nadávka: „Ty huso!“ je urážkou nejen pro osočenou osobu, ale i pro husu, jejíž divoký předek husa velká (Anser anser) patří k velmi chytrým opeřencům.

Straka obecná (Pica pica) pozná sama sebe v zrcadle, což je výkon, na jaký se nezmohou ani psi nebo kočky. Americká sojka chocholatá (Cyanocitta cristata) si zase zapamatuje nejen pozici stovek skrýší, do kterých si uložila zásoby potravy na zimu, ale také jejich obsah a dokonce i dobu, po kterou je potrava v úkrytu uskladněná. Rychle se kazící potravu vyzvedává dříve než trvanlivé zásoby. Mláďata pěvců, papoušků a kolibříků se učí zpěvu od rodičů a zvládají podobně náročný úkol jako děti, které se učí mluvit. Papoušci napodobují i lidskou řeč a naučí se stovky různých slov.

Mazaní výrobci nástrojů

Učiněnými Einsteiny ptačí říše jsou vrány novokaledonské (Corvus moneduloides), které si pro lov hmyzu ukrytého v nejrůznějších skrýších zhotovují nástroje z větviček. Ve „výrobním programu“ mají hned několik typů nástrojů, např. „háček“ nebo „párátko“, ale navíc si je upravují s ohledem na to, zda je raději drží na pravé nebo levé straně zobáku. Po použití navíc nástroje neodhazují, ale odkládají si je pro další použití. Skrýš pak celkem spolehlivě najdou.

Vrána novokaledonská zachycená při jednom z pokusů. Neomylně odhazuje bokem stejně vypadající polystyrenové bloky a používá těžší kvádříky, které vhazuje do vodou naplněného cylindru. Když se vodní hladina zvedne, dostane se vrána k vytoužené pochoutce.

V laboratorních podmínkách podávají vrány novokaledonské ještě neuvěřitelnější výkony. Pokud jejich oblíbená potrava plave v úzké, vysoké nádobě a vrány na ni zobákem nedosáhnou, nahází do nádoby kameny, aby se hladina zvedla a pamlsek se dostal blíž k okraji. Kusy polystyrénu nabízené společně s kameny ptáci ignorují, jakmile zjistí, že v nádobě plavou a hladinu nezdvihnou.

Především papoušci (Psittaciformes) a pěvci z čeledi krkavcovitých (Corvidae) se duševními výkony v řadě ohledů vyrovnají lidoopům (Hominidae). Jak to opeřenci všechno se svými miniaturními mozky zvládnou?

„Přecpané“ ptačí mozky

Vědci dlouho spekulovali o tom, že se ptáci překvapivě vysoké inteligence dopracovali jiným propojením mozkových center, než jakým jsou vybaveny mozky savců. Evoluční cesta savců a ptáků se rozdělila před 300 miliony roků, a tak měly mít obě skupiny obratlovců na rozdílné uspořádání mozku dost a dost času. Zevrubné studie mozku holubů však ukázaly, že ptáci a savci mají mozková centra propojená velmi podobně. V čem tedy tkví vysoká efektivnost práce ptačího mozku, který s malým objemem nervové tkáně zvládá i velmi náročné úkoly?

Záhadu rozluštil tým biologů pod vedením Pavla Němce z Přírodovědecké fakulty University Karlovy v Praze. Ve spolupráci s kolegy z Rakouska a Brazílie srovnávali čeští vědci velikost mozků různých druhů ptáků a savců a zároveň počítali neurony v mozcích těchto živočichů. Výsledky jejich výzkumu publikované v předním vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences přinesly velké překvapení. Ptáci mají v porovnání se savci mozky přímo „nacpané“ neurony.

Například pěvec králíček obecný (Regulus regulus), který je jedním z nejmenších ptáků naší přírody, má mozek velký asi jako myš. V jeho mozku je však natěsnáno 164 milionů neuronů zatímco myš jich má jen 71 milionů. Špaček obecný (Sturnus vulgaris) se velikostí mozku vyrovná potkanovi, ale počtem bezmála půl milionu neuronů trumfne tohoto hlodavce více než dvakrát. Podobně se váhou podobají mozky lysky černé (Fulica atra) a sviště horského (Marmota marmota), ale mozek ptáka má neuronů rovněž více než dvojnásobek.

Králíček obecný (Regulus regulus) je asi devětkrát menší než myš. Přitom mají oba živočichové stejně velký mozek a králíček v něm disponuje 164 miliony neuronů. Myš jich má jen 71 milionů.

Afričtí primáti komby (Galagonidae) sice soupeří váhou mozku 10 gramů s australským papouškem kakadu žlutočečelatým (Cacatua galerita), ale v počtu neuronů s ním jasně prohrávají. Zatímco papouščí mozek skrývá více než dvě miliardy neuronů, v mozku komb se jich nachází slabá polovina.

Velmi lichotivá urážka

Počtem neuronů v předním mozku, kde se odehrává většina procesů důležitých pro inteligentní jednání, se ptáci vyrovnají nejinteligentnějším savcům – primátům. Kupříkladu sojka obecná (Garrulus glandarius) má přední mozek ve srovnání s jihoamerickými opicemi mirikinami (Aotidae) pouze čtvrtinový, ale počtem neuronů přesahujícím půl milionu se jim bohatě vyrovná.

Havran polní (Corvus frugilegus) počtem neuronů v předním mozku konkuruje velmi chytrým jihoamerickým opicím malpám (Cebinae), i když hmotností je jeho mozek čtvrtinový. Přední mozek papouška ary ararauna (Ara ararauna) má při velikosti jádra vlašského ořechu a při čtvrtinové hmotnosti ve srovnání s opicemi makaky (Macaca) o něco víc neuronů.

Ptáci vykazují i vysoký poměr hmotnosti mozku k celkové hmotnosti těla. Již zmíněný králíček obecný je asi devětkrát menší než myš, ale oba živočichové mají stejně velký mozek a pták v něm skrývá více než dvojnásobný počet neuronů.

TIP: Prastaré kořeny ptačího rodu: Jak ptáci přišli o zuby?

Co vedlo ptáky k tomu, aby si během evoluce tak výrazně mozky „zahustily“? Ptačí organismus je mnoha různými způsoby odlehčen, aby opeřenci nebojovali s nadměrnou hmotností při letu. Menší a tudíž i lehčí mozek jim přinášel významnou výhodu. Růst velkého počtu neuronů představoval sice v útlém věku zátěž, ale ti nejinteligentnější ptáci, jako jsou pěvci a papoušci, se o čerstvě vylíhlá mláďata pečují a krmí je. To dává ptáčatům pro náležitý rozvoj mozku dostatek času, živin i energie. Nahuštěné neurony přinášejí i jednu velkou výhodu pro práci mozku. Neurony dělí v ptačím mozku výrazně kratší vzdálenosti než neurony v mozku savců. Přenos vzruchů je proto mnohem rychlejší a to přispívá ke kvalitnější práci malého ptačího mozku. 

Označení „ptačí mozek“ sice chápeme jako urážku, ale ve skutečnosti by to měla být pro každého lichotka. Ptačí mozky patří k nejúžasnějším výtvorům přírody a umožňují svým majitelům podávat úchvatné duševní výkony.

Červenobílé tenisky značky Nike Air Ship, v nichž Michael Jordan nastupoval ve své nováčkovské sezoně v Chicago Bulls roku 1984, byly vydraženy v síni Sotheby’s za pohádkovou částku. Věhlasný sběratel Nick Fiorella za ně zaplatil 1 472 000 amerických dolarů (v přepočtu zhruba 32 milionů korun). 

TIP: Rekordní aukce: Kanadský sběratel zaplatil za raritní tenisky 10 milionů

Sportovní obutí bývalé superstar, jež ukončila kariéru v roce 2003, se rázem stalo nejdražším sběratelským kouskem svého druhu v historii. Prodej překonal cenu za další Jordanův pár, v němž odehrál v roce 1985 exhibiční zápas v Itálii. Za ty sběratel zaplatil „jen“ 615 tisíc dolarů (13 milionů korun). Zcela nejdražšími teniskami ale Jordanův vydražený pár není. Boty rapera Kanyeho Westa se při dubnové soukromé akci prodaly za 1,8 milionu dolarů.

Sledování hvězdného nebe v listopadu ohraničí pětice planet viditelných i bez dalekohledu. Tou první a nejjasnější se stane zářivá večernice Venuše, pozorovatelná již krátce po západu Slunce nízko nad jihozápadem v souhvězdí Střelce. Záhy ji však budou následovat i planetární giganti Jupiter a Saturn, kteří se zjeví v Kozorohovi vysoko nad jihem až jihozápadem. 

Planetární trpaslíci

Ranní obloha za svítání bude naopak vyhrazena planetárním trpaslíkům v podobě Merkuru a Marsu, ovšem jen v omezené míře. Zatímco menší z oběžnic zahlédneme pouze na počátku listopadu v blízkosti světlého východního horizontu v již nerozpoznatelném souhvězdí Panny, Marsu se dočkáme až ve druhé polovině měsíce nad jihovýchodem v souhvězdí Vah. 

U planet ještě chvíli zůstaňme, ale jelikož půjde o trpasličí oběžnici, vyžádá si její sledování alespoň malý dalekohled. V noci z 2. na 3. listopadu jej zkuste zacílit na Aldebaran, velmi nápadnou stálici první velikosti v souhvězdí Býka. Zhruba 9‘ od ní najdete trpasličí planetu Ceres, s jasností 7,5 mag, a do rána pak zmíněný rozestup klesne ještě o čtvrtinu. K planetce Ceres se však určitě zkuste vrátit i během následujících nocí: Uvidíte, jak doslova utíká od Aldebaranu pryč směrem na severozápad. 

Prvotní odraz

Pro pořádek musíme dodat, že se 19. listopadu dočkáme i částečného zatmění Měsíce. Proč pro pořádek? Protože bude z našeho území v podstatě nepozorovatelné. Začne totiž až v sedm hodin ráno, kdy se bude úplňkový kotouč nacházet těsně nad severozápadním obzorem. A jelikož za něj zapadne již o 15 minut později, „spatříme“ během oné čtvrthodinky pouze první fázi extrémně nevýrazného polostínového zatmění. 

Naopak na bezměsíčném tmavém nebi se můžete pokusit o galaktický trojskok, musíte se však pořádně odrazit: Hned na úvod je totiž potřeba překlenout asi 2,5 milionu světelných roků – přibližně tak daleko se nachází první meta, známá spirální galaxie M31 neboli NGC 224 v souhvězdí Andromedy. Zhruba s 3,4 mag představuje nejjasnější objekt svého druhu na pozemské obloze, takže se na ní můžete skvěle rozcvičit.

Stačí se vydat necelé 4° na sever od stálice čtvrté velikosti Ný Andromedae, kde pouhýma očima zahlédnete oválnou mlhavou skvrnu o úhlovém průměru asi 2°. Vezmete-li si na pomoc malý dalekohled, přidá se k jejímu jasnému jádru i okolní slabé halo a rozměry M31 narostou o čtvrtinu. Ostatně nejde o žádného drobečka: V jejím nitru sídlí přes bilion stálic!

S triedrem do Trojúhelníku

Udělejte nyní další skok: na obloze do sousedního souhvězdí Trojúhelníku, ve vesmíru pak tři miliony světelných roků daleko od Země. Druhou metu tvoří spirální galaxie M33 neboli NGC 598, ve srovnání s M31 je však výrazně menší – obsahuje pouze 40 miliard hvězd. A protože leží ještě o kus dál, je také se svými 6 mag mnohem méně nápadná. 

I za dokonalých podmínek a pod velmi tmavou oblohou zůstává M33 na hranici viditelnosti bez dalekohledu, proto bude lepší po ní zapátrat třeba s triedrem v ruce. Zkuste se vydat od hvězdy třetí velikosti Alfa Trianguli zhruba 4,5° na severozápad a ve vašem zorném poli spočine takřka kruhová mlhavá skvrna o úhlovém průměru 0,8°. Mimochodem, různý tvar obou galaxií v dalekohledu není dán jejich uspořádáním, nýbrž úhlem, pod jakým je sledujeme. Jak M31, tak M33 mají totiž podobu plochého disku s jasným galaktickým jádrem. Na první z nich ovšem hledíme zboku, takže se jeví silně eliptická, zatímco druhou sledujeme z nadhledu, a proto vypadá spíš kruhová.

Náročný vrchol

Třetí skok vás zavede na jih, do souhvězdí Ryb, bude však ze všech nejnáročnější. Na jeho konci totiž čeká jeden z nejobtížněji pozorovatelných objektů slavného Messierova katalogu: Spirální galaxie M74 či NGC 628 má jasnost jen 9,5 mag, a tu plošnou dokonce ještě o 4,5 mag menší! Abyste ji tedy zahlédli, připravte si dalekohled s objektivem o průměru alespoň 50 mm a použijte malé zvětšení, díky němuž se galaxie snáz oddělí od hvězdného pozadí. 

S pozorováním začněte u hvězdy čtvrté velikosti Éta Piscii a vydejte se od ní 1,5° na severovýchod. M74 bude vypadat jako nepatrné difuzní zjasnění v zorném poli, zkuste však trochu „zašilhat“ (viz Boční vidění), a promění se v okrouhlou mlhavou skvrnku o úhlovém průměru 8′. S rostoucím průměrem objektivu pak bude čím dál zřetelnější: Ten 10centimetrový přidá světlé bodové jádro, uložené poněkud mimo geometrický střed útvaru, a v dalekohledu s 20–25centimetrovým objektivem se objeví i dvojice spirálních ramen. 

Jak daleko jsme tedy nakonec doskočili? Asi do vzdálenosti 30 milionů světelných roků – což bohatě stačí, aby se z majestátní galaxie o průměru 100 tisíc světelných let a se 100 miliardami hvězd stal na pozemské obloze snadno přehlédnutelný mlhavý flíček…

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Štíra, 22. listopadu ve 3:34 SEČ vstupuje Slunce do znamení Střelce.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na začátku listopadu ráno nízko na východem
• Venuše – viditelná večer nad jihozápadem
• Mars – viditelný ve druhé polovině listopadu ráno nízko nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný téměř po celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2021

• 2. listopadu – setkání trpasličí planety Ceres a Aldebaranu z Býka na noční obloze, nejmenší vzdálenost cca 0,12° ráno 3. 11.
• 3. listopadu – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Merkuru a Spicy z Panny před rozedněním nízko nad jihovýchodem, na ploše o průměru cca 7°
• 5. listopadu – Uran v opozici se Sluncem
• 7. a 8. listopadu – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na soumrakovém nebi nízko nad jihozápadem (7. 11. cca 8°, 8. 11. cca 6°), nad jihem pozorovatelné také planety Saturn a Jupiter
• 10. a 11. listopadu – seskupení Měsíce, Saturnu a Venuše na večerní obloze: 10. 11. Měsíc cca 5° od Saturnu, 11. 11. cca 5,5° od Jupitera
• 17. listopadu – v noci nastává maximum činnosti meteorického roje Leonid
• 19. listopadu – částečné zatmění Měsíce, z ČR v podstatě nepozorovatelné
• 20. listopadu – takřka úplňkový Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 23. listopadu – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze 
• 27. listopadu – Měsíc poblíž Regula ze Lva na ranním nebi; trpasličí planeta Ceres v opozici se Sluncem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Na sklonku období křídy a celých druhohor byl ostrov Jamese Rosse u pobřeží východní Antarktidy porostlý lesy plnými jehličnanů, kapradin, kvetoucích rostlin a samozřejmě také dinosaurů. Podle nedávných paleobotanických nálezů to ale rozhodně nebyl idylický ráj.

Tým odborníků, který vedla Flaviana Jorge de Lima z brazilské Federal University of Pernambuco v Recife, prozkoumal fosilní vrstvy na ostrově Jamese Rosse a narazil na množství zuhelnatělých zbytků rostlin. Nálezy jim prozradily, že přibližně před 75 miliony let v této oblasti zuřily četné lesní požáry.

Zuhelnatělé lesy 

Objevené uhlíky dávných lesních požárů nejsou velké, měří maximálně pár centimetrů. Badatelé přesto pomocí snímků rastrovacího elektronového mikroskopu zjistili, že jde o zuhelnatělé zbytky dřeva jehličnanů, zřejmě ze skupiny blahočetů (araukárií). Jde o první doklady o dávných lesních požárech, které známe z této části světa.

TIP: Před 50 miliony lety kralovali antarktickému nebi draví ptáci s šestimetrovým rozpětím křídel

Výzkum na ostrově Jamese Rosse se stává dalším potvrzením představy, že v tomto období křídy byly v Antarktidě požáry mnohem častější, než si vědci doposud mysleli. Hořelo ostatně po celém světě, ale doposud jsme o tom měli důkazy spíše ze severní polokoule. V té době se rozpadal superkontinent Gondwana a v Antarktidě probíhala intenzivní sopečná činnost. Ta mohla podle vědců podstatným způsobem přispět k častým lesním požárům.

S vypuknutím druhé světové války čítal Sbor královských ženistů kolem 60 000 příslušníků. V rámci britského expedičního sboru bylo do Francie posláno celkem 22 rot královských ženistů, kteří se tam věnovali zejména dílenským pracím, stejně jako obnově cest a železnic. Ve Francii ale působily také tři roty chemické a čtyři roty tunelářů a minérů, navíc i jedna rota průzkumná a dvě coby bojová záloha.

Předchozí část: Miny, mosty, výbušniny: Britský Corps of Royal Engineers (1)

Na všech frontách

Během operace Dynamo byla většina těchto sil dislokována u Bray-Dunes, odkud se větší část podařilo úspěšně evakuovat na lehkém křižníku Calcutta a minolovce Halcyon zpět do Británie. Poté sbor fungoval v rámci domácí fronty, kde vykonával podobné práce jako ve Francii.

Už v roce 1939 dostal také za úkol plnit pyrotechnickou službu. Vznikly tak speciální týmy, které zejména likvidovaly nevybuchlé bomby po náletech. I když měli v tomto ohledu ženisté jen minimální výcvik a prakticky nedisponovali potřebným vybavením, učili se rychle. Zatímco v červnu 1940 zlikvidovali jen 20 pum, v srpnu jich bylo již 300 a v září přes 3 000. Do července 1941 pak bezpečně odstranili dalších 24 000 německých bomb.

Ženisté ale působili také na frontě, kde prováděli čištění minových polí či výstavbu prefabrikovaných ocelých mostů (Bailey Bridge). Vzhledem k této roztříštěnosti úkolů na různých místech byly jednotlivé roty dány k dispozici vyšším útvarům či samostatným divizím, což vedlo k vyšší efektivitě takového bojového tělesa. Prakticky na každém úseku frontové linie tak bylo možné najít královského ženistu – od Británie po Maltu, od Barmy po severní Afriku, ať už s minohledačkou, kleštěmi nebo za rýsovacím prknem.

Umělé přístavy

Zřejmě největším „projektem“ královských ženistů se nicméně staly přípravy spojeneckého vylodění v Normandii. Benzinové potrubí Pluto stejně jako umělé přístavy Mulberry A a B dostaly nejvyšší prioritu a termín jejich dokončení tudíž ovlivňoval konečné datum invaze. Bez zapojení těchto zařízení, stejně jako betonových kesonů Phoenix, transportních ramp Whales a mnoha dalších prvků umělých přístavů, by invaze nejspíše do měsíce skončila, jak tomu bylo v Anziu v lednu téhož roku.

Mulberry A se nacházel v americkém sektoru pláže Omaha, Mullbery B v britském sektoru pláže Gold. První vozy se zásobami projely po umělém přístavu 14. června, ovšem čtyři dny nato se zhoršilo počasí a strhla se bouře, dle tehdejších pamětníků nejhorší za posledních 20 let. Ta zcela zničila americký Mullbery A, zatímco britský vážně poškodila. Zachráněné díly pak ženisté použili k opravě druhého jmenovaného přístavu a tím zvětšili jeho plochu na 5 km².

Ačkoli konstruktéři předpovídali životnost těchto speciálních konstrukcí jen na tři měsíce, vydržely osm měsíců, než se podařilo opravit mola zničených přístavů v Cherbourgu a Le Havre. Zbytky kesonů umělého přístavu Mulberry B, smontovaného, udržovaného a provozovaného královskými ženisty u Arromanches v Normandii, jsou k vidění dodnes.

Hobbartovy legrácky

Během plánování vylodění vznikl také problém efektivního průchodu z pláží do vnitrozemí. Z toho důvodu byl z vojenské penze znovu povolán všemi neoblíbený generálmajor královských ženistů Percy „Hobo“ Hobbart, který se v duchu tradice sboru nebránil žádné inovaci a improvizaci.

TIP: Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii

„Hobo“ vzal tanky typu Churchill a Sherman a začal s nimi dělal pokusy, při nichž tyto stroje upravil pro účely invaze a dalšího postupu do vnitrozemí. Tanky byly dodány 79. obrněnou divizí, kterou kvůli tomu velení přeorganizovalo na ženijní. Speciální obrněnce dostaly přezdívku „Hobbartovy legrácky“, u nezasvěcených vojáků mnohem jednodušeji „Funnies“ (šašci).

Za Kuiperovým pásem se rozkládá ještě mnohem vzdálenější a rozsáhlejší zásobárna ledových kometárních jader – Oortův oblak, obří sférická obálka obklopující celou Sluneční soustavu. Na rozdíl od planet, těles hlavního pásu i četných členů Kuiperova pásu totiž objekty Oortova oblaku necestovaly bezpodmínečně stejným směrem ve společné orbitální rovině okolo centrální hvězdy. Místo toho kolem ní putovaly po dráhách s rozmanitým sklonem vůči ekliptice, a vytvořily tak hustou sférickou bublinu. Proto astronomové sáhli k označení „oblak“, nikoliv „pás“. 

Předchozí část: Na předměstí Sluneční soustavy: Tajemný Kuiperův pás a Oortův oblak

Oblasti se někdy říká též Öpikův–Oortův oblak. Už v roce 1932 estonský astronom Ernst Öpik předpověděl, že mají dlouhoperiodické komety původ v mračnu na nejvzdálenějším okraji naší soustavy. Roku 1950 danou myšlenku oživil jeho nizozemský kolega Jan Oort (viz Ti, kteří viděli dál), jenž nezávisle vyslovil hypotézu o lokalitě, odkud dlouhoperiodické vlasatice pocházejí: Na základě pozorování drah komet dospěl k závěru, že musejí existovat miliardy potenciálních kometárních jader ve sférické obálce kolem Sluneční soustavy.

Oortův oblak skutečně může obsahovat miliardy až biliony těles, přičemž některé odhady hovoří o dvou bilionech vlasatic. Jeho celkovou hmotnost odhadují vědci na pětinásobek Země. Jedná se o zásobárnu kometárních jader, obsahujících ledy z dob vzniku Sluneční soustavy. Jejich výzkum by tak mohl astronomům pomoct osvětlit podmínky v období zrodu našeho systému.

Mrak uvnitř oblaku

Vnitřní okraj Oortova oblaku začíná zhruba 1 000 AU od Slunce, vnější hranice leží v odhadované vzdálenosti 100 000 AU. Světlo z naší centrální hvězdy se k Zemi dostane asi za osm minut a k Neptunu doputuje za 4,5 hodiny. Za další tři hodiny projde vnějším okrajem Kuiperova pásu, k dosažení heliopauzy pak potřebuje 14 hodin: V dané oblasti se sluneční vítr, tedy proud nabitých částic šířících se od Slunce rychlostí 400 km/s, střetává s mezihvězdným prostředím. Než se ovšem sluneční paprsky „dotknou“ vnější hranice Oortova oblaku, musejí cestovat ještě asi 1,5 roku.

Oortův oblak tvoří již zmiňované sférické vnější mračno, sahající zřejmě do vzdálenosti 100 000 AU (odhady se různí v rozmezí 50 000–200 000 AU), a dále vnitřní disk ve tvaru koblihy: Označuje se jako Hillsův oblak, rozkládá se ve vzdálenosti 1 000–20 000 AU a jeho existenci predikoval v roce 1981 americký astronom Jack Hills. Podle modelů by se právě tam mělo nacházet mnohem víc kometárních jader než ve vnějším oblaku.

Vyhnanství na okraji

Převažující idea vzniku Oortova oblaku předpokládá, že se místní ledová tělesa nenacházela vždy tak daleko od Slunce. Po zformování planet před 4,5 miliardy let se v naší soustavě vyskytovalo velké množství zbytků, tzv. planetesimál, které se při tvorbě oběžnic neuplatnily. Gravitace planet, především Jupitera, je pak rozptýlila do větších vzdáleností prakticky do všech stran.

Některé objekty mladou soustavu opustily, jiné se dostaly na eliptické dráhy. Tam je stále ještě držela gravitace Slunce, zároveň se však pohybovaly dostatečně daleko, aby na ně působily galaktické vlivy. Slapové síly Galaxie zřejmě zapříčinily jejich rozptýlení v oblasti, kde je planety již nemohou ovlivňovat a kterou dnes označujeme jako Oortův oblak.

Miliony let na cestě 

Ve vzdálenostech, kde se objekty Oortova oblaku pohybují, panuje už jen velmi slabý gravitační vliv Slunce. Proto mohou i nepatrné gravitační poruchy vymrštit tělesa mimo jeho dosah, směrem k jiným hvězdám. Čas od času je však ledový objekt po narušení dráhy nasměrován do vnitřních oblastí naší soustavy, čímž započne jeho cesta k centrální hvězdě trvající miliony let.

Z poslední doby takto známe například návštěvu komet C/2012 S1 (ISON) a C/2013 A1 Siding Spring. První zmíněná se rozpadla poté, co se v roce 2013 dostala příliš blízko Slunci. Druhá prolétla roku 2014 v těsné blízkosti Marsu a do vnitřních oblastí naší soustavy se nevrátí dřív než za 740 tisíc let.

TIP: Velký úlovek: Astronomové objevili 461 nových objektů ve Sluneční soustavě

Většinu známých dlouhoperiodických komet se v dosavadní historii podařilo zaznamenat pouze jednou, protože mají příliš dlouhé oběžné doby kolem Slunce (odtud také jejich označení). Dlouhoperiodické komety přitom představují 80 % všech vlasatic, které známe. Většinu ledových objektů Oortova oblaku ovšem lidé nikdy nespatřili – právě proto, že se kolem centrální hvězdy pohybují po velmi protáhlých elipsách. Některé mají tak dlouhou periodu oběhu, že když naposledy procházely vnitřní Sluneční soustavou, člověk možná Zemi ještě neobýval. A jiné se během miliard let své existence do blízkosti Slunce zatím nedostaly vůbec. 

Podle severokorejského uprchlíka Tche Yong-hoa obyvatelé komunistické země přes den oslavně provolávají jméno Kim Čong-una, zatímco večer potají sledují jihokorejská dramata či poslouchají tamní hubu. Po vzoru svých idolů se pak oblékají a přebírají od nich také způsob vyjadřování.

Ideologická a kulturní otrava

Vláda si „problému“ všímá stále víc a nově zavedla pokuty pro rodiče, jejichž dětem se podaří prokázat náklonnost k jihu poloostrova. Je-li někdo přistižen při dovážení jihokorejské kultury, hrozí mu až patnáctileté nasazení v pracovním táboře. Trest se může rozšířit i na doživotí, pokud je pašované množství veliké. A objemný kontraband amerického či japonského vývozu může znamenat dokonce smrt.

Tvrdé sankce pro obyčejné Severokorejce ostře kontrastují s chováním nejvyšších prominentů. Sám Kim Čong-un studoval na mezinárodní škole ve Švýcarsku, mluví několika jazyky a z mnoha indicií vyplývá, že je fanouškem rockové hudby a počítačových her.

TIP: Neuvěřitelná země: Jak se žije v severokorejském ráji pracujících

Jeho bývalí spolužáci ze Švýcarska například před časem prozradili, že si vzpomínají na jeho posedlost značkovými teniskami, lásku k basketbalu a náklonnost k písním německé skupiny Modern Talking. Americký basketbalista Dennis Rodman, který se s Kimem několikrát osobně setkal, novinářům popsal, že spolu poslouchali hudbu kapel Pearl Jam, Van Halen a Rolling Stones. I v tvrdé komunistické diktatuře tak zjevně platí okřídlené: „Co (je) dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.“

„Noste na stůl!“ kývne král Richard III. zlehka rukou. Hodovní tabule se rychle plní. Sloužící přinášejí mísy s vybranými pokrmy. Je tu vše, co má mladý král rád. Pečení pstruzi, uzení lososi a vařená štika s pikantní omáčkou. Richard je obzvláště zvědavý, jaké jeho lovčí nachytal ptáky. Tady se to nese! To byl ale úlovek! Richardovi se sbíhají sliny. Pečená labuť, několik volavek a také nadívaný jeřáb. Král sáhne po labutím stehýnku a za chvíli už se mu vousatá brada leskne omastkem. 

„Víno!“ poroučí. „Hodně vína!“ Zvedne číši ke rtům. Vzápětí ji vztekle odhodí a pranic nedbá na to, že víno zkropilo tváře nejblíže sedících dvořanů „Vždyť je kyselé jako ocet! Copak nemáme v královských sklepích sud dobrého sladkého vína?“ Sloužící rychle přinášejí nové konvice. Král ani nečeká, až mu naplní číši. Zavdá si přímo. Lačně polyká doušky a víno mu rudě třísní nádherně vyšívanou kazajku.

Jídelní lístky z hostin pořádaných anglickým králem Richardem III. se nám nedochovaly. Dokonce ani doboví kronikáři o nich nezanechali svědectví. Přesto mají historici celkem jasno o tom, co Richard během svého života jedl a pil. Prozradily to izotopové analýzy jeho zubů a kostí. Král neměl vždycky bohatě prostřený stůl, ale poté, co ve třiceti letech usedl na anglický trůn, si žil opravdu „jako král“.  

Svědectví zubů a kostí

Kostra Richarda III. nalezená před dvěma roky pod asfaltem parkoviště v anglickém Leicesteru se dochovala ve velmi dobrém stavu. Kosti stále ještě obsahovaly molekuly Richardových bílkovin a také zuby zůstaly relativně neporušené. Tým Jane Evansové z Britské geologické služby na nich mohl provést analýzy izotopů nejrůznějších chemických prvků. Ty se dostávají do organismu s potravinami a nápoji. Z kostí a zubů se tak dá vyčíst nejen, co člověk v různých obdobích života jedl a pil, ale také kde pobýval, protože v zastoupení izotopů ze zkonzumované vody, rostlin a zvířat se odráží chemické složení místních hornin. 

Protože druhé zuby se zakládají v čelisti už v dětství, vypovídá jejich složení o potravě, nápojích a místech pobytu právě v tomto období života. Izotopové „svědectví“ z dětství je v zubech „zamčené“ až do smrti. Jinak je tomu u kostí. Jejich hmota se neustále rozkládá a zase obnovuje. Proto se jejich izotopové složení může za života měnit. Velké kosti se obnovují poměrně pomalu a např. izotopy z kosti stehenní nesou zprávu o tom, co člověk jedl, pil a kde žil v posledních deseti až patnácti letech. Menší kosti, jako například žebra, se obnovují rychle a prozrazují, kde a jak člověk pobýval v posledních dvou až třech letech. Jane Evansová a její spolupracovníci analyzovali zuby, žebro a stehenní kost Richarda III. a to jim dovolilo nahlédnout do králova osobního života. 

Královský luxus

Kost Richardova žebra obsahovala jiné poměry izotopů dusíku a kyslíku, než zuby i stehenní kost. To signalizuje, že Richard v posledních dvou letech života pojídal maso živočichů stojících poměrně vysoko v potravním řetězci – především divokého ptactva a sladkovodních ryb. Velká obliba ryb měla původ v náboženských praktikách. Jejich maso bylo totiž povoleno jíst i v postní dny. Prostí lidé si dávali v den půstu obvykle levné slanečky. Richardovi připravovali kuchaři luxusnější krmi, například štiku. 

Izotopy kyslíku se dostávají do těla v největší míře z vody. Pokud jsou v kostech či zubech patrné změny v jejich poměru, pak to s vysokou pravděpodobností signalizuje, že se člověk přestěhoval do jiného kraje. V novém bydlišti pak pil vodu, jež nachytala z místních hornin jiné spektrum izotopů. Analýzou izotopů kyslíku si tak vědci z týmu Jane Evansové mohli ověřit informace z historických dokumentů o místech králova pobytu.  Přitom narazili na záhadu. Richard III. žil ke konci svého života výhradně ve východní Anglii. Přesto je v jeho kostech z posledních dvou let života patrná změna v poměru izotopů kyslíku. Jak je to možné?

Jane Evansová je přesvědčená, že Richard v té době zdaleka nepil jen vodu. Začal silně holdovat vínu. Jako král si to mohl dovolit, i když víno tehdy představovalo opravdový luxus. Z účtů anglické šlechty dochovaných z 15. století plyne, že zhruba pětina útraty za potraviny padla právě na nákup vína. Po nástupu na trůn si Richard dopřává, co hrdlo ráčí. Asi pětina izotopů kyslíku v jeho žebrech pochází právě z tohoto nápoje. Zbytek se do králových žeber dostal z vody. 

Olovo z pohárů i z vína

Izotopy vypovídají o tom, jak se Richard III. stěhoval. Z historických pramenů víme, že se narodil ve východní Anglii na hradě Fotheringhay. Zprávy o králově dětství jsou ale útržkovité. Dochovalo se svědectví, že jako sedmiletý snad pobýval ve Walesu na hradě Ludlow. Zastoupení izotopů stroncia a kyslíku v zubech tomu odpovídá. Král musel trávit dětství v oblasti s velmi starými horninami a intenzivními srážkami. Tomu podmínky panující ve Walesu celkem dobře odpovídají. Analýzy stehenní kosti prozrazují, že se král jako teenager vrátil na východ Anglie.

TIP: Ambiciózní Jindřich VII.: Jak se mu podařilo získat a udržet anglický trůn?

V souladu s tím, co je známo o životě ve středověku, vědce nepřekvapil vysoký obsah olova v Richardových ostatcích. Tento těžký kov se používal k výrobě trubek, jimiž se rozváděla pitná voda. Olovo obsahovaly i nádoby, v nichž se uchovávaly nápoje, a číše, ze kterých lidé pili. Král mohl dostat do těla významnou dávku olova i díky své slabosti pro víno. Nepoctiví obchodníci tehdy běžně „vylepšovali“ víno přídavkem octanu olovnatého, který má sladkou chuť. Král v sobě neměl tolik olova, aby na sobě pociťoval jeho toxické účinky. Výhody kralování si ale užíval pouhé dva roky…

V jednom z hrobů chrámové mohyly v peruánském Huaca Loro byly objeveny ostatky muže středního věku s impozantní pohřební výbavou o celkové hmotnosti 1,2 tuny. Jeho hlava byla oddělena od skrčeného těla a umístěna poblíž. Na obličeji měla nasazenou zdobenou masku ze zlata. Maska i kostra byly nabarvené na červeno.

Vědci již před 30 lety zjistili, že použitým barvivem byla rumělka, tedy sulfid rtuťnatý. Britskou chemičku Elisabete Pires z Oxfordské univerzity a její spolupracovníky ale zajímalo, jaké tehdejší lidé použili pojivo. Pomocí moderních metod se nakonec dopracovali k překvapivé odpovědi.

Krvavé proteiny 

Vědci využili hmotnostní spektrometrii a proteomiku (neboli výzkum souboru proteinů), díky čemuž identifikovali proteiny, které se v rudé barvě vyskytovaly. Mimo jiné objevili stopy vaječného proteinu albuminu, z čehož badatelé usoudili, že při výrobě barvy byla použita i vejce. To ale nebylo všechno. Vědci identifikovali i šest proteinů, které pocházejí z lidské krve, včetně sérového albuminu a protilátky imunoglobulinu G. Právě lidská krev byla zřejmě jednou z klíčových složek zkoumané barvy, pravděpodobně z rituálních důvodů.

TIP: Inkové obětovali děti na vrcholcích sopek: Vystavovali je zde úderům blesků

Pohřbený muž s maskou pomalovanou krví byl podle všeho místní vládce. V té době žili v Huaca Loro lidé kultury Sicán (Lambayeque), kteří skvěle zacházeli s kovy, jak ostatně dokládá i zmíněná maska. Jejich kultura existovala od 8. do 14. století našeho letopočtu (750 až 1375), což přibližně odpovídá době panování Přemyslovců. Sicánce poté vystřídali Inkové.