Játra jsou metabolickou továrnou a čističkou lidského těla. Jejich onemocnění vždy vyžadují pozornost a časem se mohou vyvinout ve velmi závažné stavy. Jen ve Spojených státech trpí asi 80 milionů lidí nealkoholickým ztučněním jater, čili steatózou. Souvisí s obezitou a diabetem, přičemž se z ní časem může stát jaterní cirhóza nebo rakovina jater.

Doposud proběhlo několik pokusů o vývoj vhodného léku, prozatím ale byly neúspěšné. Steatóza jater je komplikovaný stav a vyvíjené léky se ukázaly jako málo účinné anebo naopak toxické. Sanda Win z americké University of Southern California a její kolegové přišli s novou experimentální léčbou, která se jeví velmi slibně.

Cíl: gen SAB

Jejich léčba cílí na gen SAB, jehož biologickou funkci objevili právě na University of Southern California, zhruba před 10 lety. Tento gen vyrábí protein pro vnější membránu mitochondrií, tedy organel, které mají v buňce na starost energii. Před časem vyšlo najevo, že aktivace tohoto genu a hladina příslušného proteinu prohlubují steatózu jater. Čím je SAB aktivnější, tím horší játra jsou.

TIP: Experimentální nanoléčba genetickým editorem CRISPR výrazně omezuje cholesterol

Vědce proto napadlo gen SAB tlumit. Dělají to důmyslným způsobem, pomocí takzvaných antisense (protisměrných) oligonukleotidů (ASO). Jde o krátké sekvence syntetické RNA, které představují zrcadlový obraz části sekvence mRNA tlumeného genu. Jejich podávání vede k dočasnému tlumení či vypínání aktivity tohoto genu. U myší to fungovalo skvěle a léčba zbavila jejich játra steatózy. Další výzkum bude nyní muset ověřit, zda bude zmíněný postup podobně úspěšný i u lidí.

Izrael je doslova zřídlem archeologických nálezů, které jsou historicky cenné a zároveň velmi zajímavé. Nejnovějším příkladem je zlatý prsten s polodrahokamem, který byl objeven ve městě Javne (Jabne), 25 kilometrů jižně od izraelské metropole Tel Avivu. Archeologové ho našli při vykopávkách dávného vinařství, které ve své době dominovalo zdejší krajině.

Prsten proti kocovině

Vinárna zde byla v provozu v časech Byzantské říše. Jak uvádí Izraelský památkový úřad (IAA), podle všeho šlo o největšího producenta vína široko daleko, který vyvážel kvalitní víno jak v rámci tehdejšího Izraele, tak i za jeho hranice. Prsten, který se ocitl v zemi v 7. století našeho letopočtu, zřejmě s touto živností souvisel. Měl svému nositeli zajistit ochranu před neblahými důsledky popíjení alkoholu, případně zařídit, aby jeho majitel mohl pít, aniž by se opil.

TIP: V Izraeli odkryli byzantský kostel zasvěcený neznámému mučedníkovi

Polodrahokam prstenu z Javne fialové barvy je nejspíš ametyst, tedy odrůda křemene. Ametyst je přitom odpradávna v různých kulturách používán jako talisman proti nepříjemným následkům pití. Takový prsten nejspíš nosila vysoce postavená osoba, přičemž mohlo jít o muže i ženu. 

Samotné jméno „ametyst“ pochází z řeckého výrazu „amethystos“, což znamená střízlivý. Dlouhou dobu byl ceněný podobně jako smaragdy nebo rubíny. V 19. století ale v Brazílii objevili velká ložiska tohoto minerálu, což podstatně snížilo jeho cenu.

Ve 13. století obdržel ostrůvek Mainau darem řád německých rytířů, který ve středověku patřil vedle templářského a maltézského řádu k nejbohatším a nejmocnějším. Poklidné rozjímání rytířů přerušila až třicetiletá válka, kdy na ostrov vtrhli švédští vojáci a nemilosrdně ho vydrancovali. Tehdy vznikla legenda o tak zvaném „švédském kříži“. Jedná se o velmi naturalistické, manýristické bronzové sousoší Ježíše se dvěma odsouzenci v životní velikosti. Údajně stálo u zámeckého kostela a Švédové ho díky zázraku nebyli schopni odvézt, proto ho raději hodili do jezera. Podle legendy sousoší vylovili pobožní sedláci a vztyčili je u vstupu na ostrov. Poté se stal významným poutním místem.

(foto: Flickr, Márcio Cabral de Moura, CC BY-NC-ND 2.0)

Mnoho majitelů

Během napoleonské éry připadly statky řádu německých rytířů nově založenému bádenskému velkovévodství. V roce 1827 byl ostrov prodán šarmantnímu, vzdělanému, leč neklidnému mecenáši umění, rakouskému maršálovi a uherskému magnátovi knížeti Miklósi II. Esterházymu. Ten začal s velkými náklady stavět na ostrůvku hráze, sázet cenné stromy i mnoho exotických rostlin. Nicméně si nedokázal ostrov dlouho udržet a v roce 1830 jej přenechal svému nemanželskému synovi. Ten ho brzy prodal milence bádenského velkovévody. Za této majitelky se ostrov kromě lávky poprvé spojil s pevninou kamennou hrází.

V roce 1853 koupil Mainau bádenský velkovévoda Fridrich I. jako letní sídlo. Bádenskému rodu zůstal ostrov i po zániku monarchie v roce 1918. O deset let později přešel do rukou princezny Viktorie Bádenské, provdané švédské královny. Zajímavé bylo, že Viktorii kolovalo v žilách více švédské královské krve než jejímu manželovi Gustavu V. z rodu Bernadotte. Tento rod totiž pocházel od francouzského maršála neurozeného původu, který dosedl na švédský trůn v turbulentní napoleonské éře.

Královna Viktorie jako hrdá Němka a vznešená dáma přesvědčená o tom, že je moc panovníkům dána od Boha, si u Švédů příliš sympatií nezískala. Přitom byla všestranně umělecky nadaná, malovala a na klavíru dokonce přehrávala bez not opery Richarda Wagnera. Své nové vlasti věnovala rozsáhlou sbírku egyptských památek, z nichž některé sama coby nadšená archeoložka vykopala.

Vzhledem k tomu, že Gustav V. byl homosexuál, nečekalo na Viktorii šťastné manželství. Útěchu ale nalezla v přátelství se švédským lékařem Axelem Munthem, s nímž trávila dlouhé měsíce v Itálii. Občas pobývala taktéž na Mainau, ale příliš se o něj nestarala. Zámek postupně zpustl, zahrady byly plné plevelu a parky se podobaly pralesu. Po Viktoriině smrti zdědil Mainau její mladší syn, švédský princ Vilém. 

V rukou princů

Vilém se stal námořním důstojníkem. Ve volném čase se věnoval fotografování, psaní básní, románů a povídek, podílel se na mnoha etnografických a archeologických expedicích, ze kterých pomáhal natáčet dokumentární filmy. Oženil se s ruskou velkokněžnou Marií Pavlovnou, vnučkou cara Alexandra II. Manželství sice začalo šťastně, nicméně Marii nevyhovovala přísná etiketa na stockholmském dvoře, manželovy dlouhé pobyty v zahraničí, ani švédské klima. V roce 1913 opustila muže i syna a vrátila se do Ruska. Až svá poslední léta prožila u syna na Mainau, kde byla i pohřbena.

Vilém měl s Marií pouze jedno dítě, prince Lennarta Bernadotteho, který se narodil ve švédské metropoli roku 1909. Rodiče se rozvedli, když mu bylo pět let, takže jeho výchovu převzala babička, švédská královna Viktorie. V roce 1932 předal princ Vilém správu Mainau třiadvacetiletému synovi. Týž rok se Lennart zřekl případného nástupnictví i všech práv, která měl jako princ královského rodu, aby se mohl oženit s neurozenou dcerou švédského továrníka, Karin Nissvandtovou.

Nyní již bývalý princ začal „nový život“. Sám napsal, že byl „sociálně dezorientován“ a hledal úkol, který by ho naplňoval. Již se nemohl věnovat reprezentaci královské rodiny a odebráním apanáže přišel o podstatný zdroj svých příjmů. Stáhl se na Mainau, učinil z něj svůj domov a vzhledem k nutnosti vydělávat přišel s ideou jeho turistického využití. Necelý rok po jeho přestěhování do Německa však převzali vládu nacisté. Lennart Bernadotte se jako švédský občan nijak politicky neangažoval, ale ve svých pamětech neskrýval počáteční obdiv k mnoha opatřením nacistické vlády. Konkrétně zmiňoval odstranění obrovské nezaměstnanosti a budování dálnic.

Cíl německých turistů

Hitler potřeboval loajální a spokojené dělníky, a proto přikázal instituci Kraft durch Freude (Radostí k síle): „Postarejte se mi o to, aby nervy pracujících mas zůstaly díky dovolené a zotavení silné a zdravé, abychom mohli realizovat silnou politiku!“ Jeho režim vybudoval systém masové turistiky, kromě běžných rekreačních destinací v horách nebo u moře se vybíraly turisticky neznámé oblasti, což mělo podpořit ekonomiku a vytvářet pracovní místa. Zájezdy nejčastěji směřovaly do středověkého městečka Rothenburg ob der Tauber, do pohoří Harc, do Mnichova a taktéž k Bodamskému jezeru do Kostnice a na Mainau.

Díky národnímu socialismu zažil ostrov Mainau obrovský turistický boom. Již v sezóně roku 1934 ho navštívili první němečtí turisté. Mainau vzkvétalo, po celém Německu bylo oblíbené jako „ostrov květin“ se středomořským nádechem. Počet návštěvníků se v letech 1932–1938 zvýšil z 50 000 na 275 000 osob.

Když v září 1939 vypukla druhá světová válka, turistická idylka na ostrově Mainau skončila. Lennart Bernadotte se s ženou i dětmi odebral do své neutrální švédské vlasti. Do deníku si poznamenal: „Je to zcela strašlivé… Byl to velmi, velmi podivný pocit, opouštět tento překrásný ostrov.“

Ve Švédsku Lennart Bernadotte plnil úkoly poručíka švédské armády a vydělával si jako šéfredaktor fotografického časopisu a jako filmař, přičemž v pamětech neskrýval, že jeho „finanční poměry byly dost zoufalé“. 

Právě nedostatek peněz donutil Bernadotteho znovu využít ostrov Mainau jako turistický cíl. Německý ministr zbrojního průmyslu, architekt a Hitlerův důvěrník, Albert Speer totiž v roce 1943 konstatoval, že je „mimořádně nutné, aby se (…) zaměstnanci ministerstva mohli dostatečně rekreovat“ a svým nejbližším spolupracovníkům položil konkrétní otázku: „Nemohlo by být pro tyto účely vybráno Mainau?“ 

Sídlo nacistů a kolaborantů

Lennart Bernadotte a jeho správci se při provozování ostrova potýkali se značnými obtížemi. Uprostřed války měli nedostatek pracovních sil a návštěvnost se zcela propadla. Hrozilo, že se ostrov stane ztrátovým podnikem. Proto Bernadotte přistoupil na nabídku, aby za 5 000 říšských marek Mainau nacistům pronajal. Měsíční pronájem odpovídal přibližně 35 000 protektorátních korun. Český dělník si tou dobou při desetihodinové pracovní době vydělal týdně asi 600 až 700 korun.

V pamětech Lennarta Bernadotteho můžeme najít informaci, že nacisté hodlali po „konečném vítězství“ Německa ostrov znárodnit, aby ho mohli „darovat“ Albertu Speerovi. Jenže v žádných dokumentech se tento plán nepodařilo potvrdit a Speer, souzený po válce v norimberském procesu, to popřel. 

Proměnu ostrova v zotavovnu pro úředníky Němci nestihli uskutečnit. Na podzim 1944 byly budovy na ostrově přiděleny francouzským kolaborantům vedeným fašistou a bývalým ministrem vichystického režimu Jacquesem Doriotem. Do konce války organizovalo jeho dvě stě stoupenců jako exilová vláda z Mainau odpor proti „komunisticko-gaullistické“ nadvládě ve Francii. Formálně veleli všem francouzským jednotkám na německé půdě, měli k dispozici rozhlasový vysílač, vydávali vlastní časopis a snažili se organizovat sabotáže na území osvobozené Francie.

Začátkem roku 1945 se na Mainau prohlásili Francouzským osvobozeneckým výborem. Jejich činnost ovšem neměla valného ohlasu, a jakmile se k ostrovu přiblížily americké jednotky, Francouzi uprchli. Doriot zemřel na útěku a jeho přeživší spolupracovníci z Mainau byli zadrženi a souzeni.

Osvobození a poválečný turismus

V dubnu 1945 dorazily na ostrov jednotky svobodné Francie. Protože kvůli nebezpečí epidemie nesměly převážet tyfem a úplavicí těžce nemocné bývalé vězně z koncentračního tábora v Dachau do Francie, zřídily na Mainau sanatorium a karanténu. Ostrov vyklidily na počátku roku 1946, kdy Lennart Bernadotte opět převzal jeho správu. Francouzské okupační jednotky budovy údajně „vyrabovaly a zničily“.

Lennart sice již nebyl formálně princem, ale Mainau patřilo jeho otci, a to byl švédský princ, syn krále, bratranec norské královny a belgické královny, takže diplomatické intervence ve prospěch žádosti o odškodnění nakonec u pařížské vlády zabraly. V roce 1948 dostal švédský majitel ostrova 310 780 německých marek za škody, které způsobily francouzské jednotky a uživatelé Mainau v letech 1945–1946. Odškodnění odstartovalo poválečný rozvoj ostrova.

V padesátých letech 20. století zažívalo západní Německo nebývalý hospodářský rozkvět, který byl výsledkem poválečné obnovy, americké pomoci a tradiční píle i spořivosti obyvatelstva, které si pozvalo na těžkou práci statisíce gastarbeiterů. Ostrov Mainau se opět stal vyhledávaným cílem statisíců turistů a milovníků zahrad. To by však nebylo možné bez předchozího období, kdy nacisté zapojili Mainau do masivně podporovaného turistického ruchu, a bez francouzského odškodnění. Ostrov ale těžil i z „hospodářského zázraku“ a rozvoje soukromé automobilové dopravy. Pracovití Němci si užívali míru, obnovené prosperity a našetřených peněz.

TIP: Hitlerova cestovka: Kraft durch Freude byla nejoblíbenější nacistickou organizací

Nicméně hrabě Bernadotte prokázal mimořádné schopnosti tím, že osobně řídil obnovu ostrova, budování nového parku, zahrad a různých lákadel pro amatérské zahradníky i rodiny s dětmi. Vybudování Palmového skleníku, kde se vystavují tisíce druhů tropických rostlin, nebo zřízení Pavilonu motýlů, se ukázalo být trefou do černého. Obě budovy jsou stále vyhledávanou turistickou atrakcí. Například v devadesátých letech 20. století navštívily ostrov ročně dva miliony osob a také dnes představuje hlavní cíl turistů v oblasti u Bodamského jezera. 

Otom, že prostituce v 19. století v Praze jen kvetla, svědčí i rozmanitost a množství přezdívek nejstaršího ženského řemesla – prodávajícím se ženám se říkalo amazonka veselosti, cajdrnožka, sajtka, škeble, koštěkotka, nočňátko anebo třeba obchodnice s chlupatou kapustou. 

Pražské ulice přitom v polovině 19. století zaplnil sexuálním obchodem paradoxně právě zákon: Učinil totiž z prostitutek živnostnice a z provozování nevěstinců legální podnikání. V té době se navíc u ženicha předpokládala sexuální zkušenost, zatímco u nevěsty panenství, tudíž se s prostitutkami na ulici jednoduše počítalo. Jen v Praze jich kolem roku 1918 působilo přes dva tisíce (a to měla metropole před připojením okolních obcí pouhých 220 tisíc obyvatel). 

Kromě zákona o prostituci jako živnosti sehrály významnou roli i další faktory: „Druhá polovina 19. století byla epochou, kdy se sexualita zvolna osvobozovala. Nezapomínejme ani na to, že tehdy v Praze přibývalo studentů,“ popisuje historička Milena Lenderová. 

Burza prodejné lásky

Kolem pražské Prašné brány vedla před staletími důležitá obchodní cesta směrem na Kutnou Horu a právě tudy putovaly do města korunovační klenoty českých králů. Na stejném místě bylo také už od středověku možné najít společnici k příjemným chvilkám. Výjevy, jež tam pravděpodobně patřily na denní pořádek, připomíná i výzdoba zmíněné novogotické stavby: Jedna ze sošek například zachycuje muže, který se snaží dostat dívce pod sukni. 

Prostituce v lokalitě bujela i mnohem později: „V devatenáctém století bylo v okolí Prašné brány navečer tak živo, že někteří neváhali oblast označit za ‚burzu prodejné lásky‘,“ dodává Josef Schwarz, spoluautor knihy Nevěstince a nevěstky. 

Luxusní salony i „pajzly“ 

V Platnéřské ulici, v místě, kde se dnes vyjímá honosná secesní budova pražského magistrátu, stával podnik zvaný Batalion. V roce 1893 ho policie uzavřela, protože se tam stahovaly podvratné živly a nejnižší spodina. Naproti se tyčil jeden z nejluxusnějších podniků v Praze – salon Emanuela Kauckého. „Kaucký jako bývalý detektiv a státní konfident dostal místo v podstatě za zásluhy. Není bez zajímavosti, že ve zmíněném podniku začínala i známá vražedkyně Tonka Šibenice, tedy Antonie Havlová,“ vysvětluje Radim Kopáč, spoluautor knihy Nevěstince a nevěstky. Dům, kde Tonka okouzlovala své zákazníky, si však dnes již neprohlédnete – vzal totiž za své při pozdější asanaci. 

Kabelka a houpavá chůze 

Ačkoliv pověst pražských honosných nevěstinců přesáhla hranice českých zemí, většina sexuálních obchodů se odehrávala na ulici či po hospodách. Dům, v němž sídlila Stará krčma, stojí dodnes. Policisté jej tehdy vedli jako známou adresu. „Například v Národních listech z roku 1929 se píše o dvou umorousaných dívkách, údajných číšnicích, které tam jistého typografa připravily o dvacet tisíc korun, což byla tehdy obrovská částka,“ popisuje Schwarz.

TIP: Příliš drahá rozkoš: Nejslavnější kurtizány starověkého Řecka 

Na prostituci se dávaly hlavně dělnice a služky. Prodejné ženy se na rozdíl od těch poctivých líčily, a pokud na to měly, nosily výrazné oblečení. „Charakteristické pro ně bylo, že točily kabelkou a snažily se komunikovat s potenciálními zákazníky. Měly prý i specifický typ chůze – houpaly se v bocích a vrtěly pozadím,“ dodává Lenderová. 

A na jaké sumy si lehké děvy přišly? Zatímco pouliční holka stála kolem roku 1900 jednu korunu, dívka z luxusního salonu si mohla ročně vydělat víc než univerzitní profesor. Zlatá éra českých nevěstinců pak definitivně skončila v roce 1922, kdy byly podniky provozující erotické služby oficiálně zrušeny.

„Všichni víme, že existuje chemický prvek fluor, protože každý den používáme zubní pastu, která ho obsahuje v podobě sloučenin – fluoridů,“ říká vedoucí studie Maximilien Franco z britské University of Hertfordshire. Jako většina prvků kolem nás i fluor původně vznikl uvnitř hvězd. „Až dosud jsme však přesně nevěděli, jakým způsobem k tomu dochází, ani jaký typ hvězd většinu fluoru ve vesmíru produkuje!“ 

Fluor z časů počátku vesmíru

Maximilien Franco a jeho spolupracovníci zaznamenali fluor (v podobě sloučeniny fluorovodík, fluoran, HF) v rozsáhlých oblacích plynu ve vzdálené galaxii NGP–190387, kterou pozorujeme tak, jak vypadala v době, kdy byl vesmír pouze 1,4 miliardy let starý (což je asi desetina jeho současného věku). Jelikož hvězdy v závěrečných stadiích vývoje vyvrhují do svého okolí chemické prvky vytvořené ve svém nitru, je zřejmé, že ty, které ve sledované mladé galaxii vyrobily fluor, musely prožít svůj životní cyklus a zaniknout velmi rychle.         

Členové týmu se domnívají, že nejpravděpodobnějšími producenty fluoru jsou Wolf-Rayetovy hvězdy – velmi hmotné stálice, které žijí pouze několik milionů let, což je jen ‚okamžik‘ ve srovnání s historií vesmíru. S jejich pomocí je možné vysvětlit pozorované množství fluorovodíku, které astronomové zaznamenali. Wolf-Rayetovy hvězdy byly jako možný zdroj fluoru navrženy již v minulosti, ale vědci až dosud nevěděli, jak významné tyto objekty byly při jeho produkci v raných fázích vývoje vesmíru.     

„Ukázali jsme, že Wolf-Rayetovy hvězdy, které patří k nejhmotnějším stálicím ve vesmíru a mohou v závěrečné fázi vývoje prudce explodovat, nám svým způsobem pomáhají udržovat zdravé zuby,“ vtipkoval Maximilien Franco.   

Kromě stěžejní úlohy těchto hvězd byly v minulosti navrženy také další scénáře, jak by ve vesmíru mohlo docházet ke vzniku a šíření fluoru. Jedním z příkladů jsou pulsace obřích vyvinutých stálic s hmotností až několikrát převyšující Slunce, které jsou označovány jako hvězdy asymptotické větve obrů. Členové týmu si však myslí, že tyto alternativní scénáře, u nichž je v některých případech potřeba až miliard let vývoje, nemohou plně vysvětlit množství fluoru pozorované v galaxii NGP–190387.  

„V případě této galaxie trvalo pouze desítky, maximálně stovky milionů let než dosáhla obsahu fluoru, který je srovnatelný s hvězdami v Mléčné dráze staré 13,5 miliardy let. Je to zcela nečekaný výsledek,“ říká spoluautor studie profesor Chiaki Kobayashi. „Naše měření přináší zcela nový pohled na původ fluoru, který vědci zkoumají po dvě desetiletí.“ 

Vesmírná zubní pasta

Objev v galaxii NGP–190387 představuje jedno z mála pozorování fluoru mimo Mléčnou dráhu a její nejbližší galaktické okolí. Astronomové sice již v minulosti detekovali přítomnost tohoto prvku ve vzdálených kvasarech – hyperaktivních jádrech mladých galaxií, kterým energii dodávají superhmotné černé díry, ale dosud se jim nepodařilo zaznamenat ho v galaxii s probíhající tvorbou hvězd v takto rané fázi vývoje vesmíru.

TIP: Za zdravé zuby možná vděčíme dávno mrtvým hvězdám

Detekce fluoru byla v tomto případě náhodným objevem, který se podařil díky využití kosmických a pozemních observatoří. Galaxie NGP–190387 původně objevená Herschelovým kosmickým dalekohledem a následně pozorovaná pomocí radioteleskopu ALMA, je na svou vzdálenost mimořádně jasná. Data získaná pomocí ALMA potvrdila, že výjimečná zářivost NGP–190387 byla částečně způsobena jinou hmotnou galaxií, která se nachází velmi blízko spojnice mezi námi a NGP–190387. Hmotná galaxie zesílila signál, který pozorovali Franco a jeho tým, což jim umožnilo zaznamenat slabé záření emitované fluorem v NGP–190387 před miliardami let.

Finští vojáci pózují se sovětským praporem, který se stal jejich kořistí po znovudobytí města Sortavala dne 15. srpna 1941. V horní části vlajky je v azbuce nápis „Proletáři všech zemí, spojte se!“ a uprostřed se nachází státní znak Sovětského svazu doplněný o písmena SSSR.

Co nepřítel dal

Za povšimnutí stojí také různorodá výstroj a výzbroj finských pěšáků. Někteří mají ukořistěné sovětské samonabíjecí pušky SVT-40 ráže 7,62 mm. Muž zcela vpravo má kromě nových bot v rukou také sovětský obranný granát F-1. Seržant zcela vlevo drží kromě praporu i suvenýr v podobě šavle. Tři vojáci mají také původně československé přilby vz. 32, takzvané „hříbky“, které Finsko v počtu 50 000 kusů obdrželo v roce 1940 od Německa.

Urputná obrana

Sortavala leží na severním břehu Ladožského jezera a po zimní válce připadla podle podmínek moskevského míru Sovětskému svazu. Během úvodní finské ofenzivy pokračovací války se jednotkám VI. a VII. sboru na začátku srpna podařilo vytlačit obránce z jejich pozic severně od města přímo do Sortavaly a jejího blízkého okolí, nicméně 168. střelecká divize plukovníka Andreje Bondareva se i přes početní nevýhodu nadále urputně bránila, přičemž do karet jí hrál i vhodný terén.

Urputná obrana

Tři finské divize zahájily rozhodující úder 14. srpna a již následujícího dne byla po těžkých bojích nad Sortavalou opět vztyčena finská vlajka. Podařilo se přitom zajmout 540 rudoarmějců, zhruba 9 000 Bondarevových mužů ale dokázalo relativně spořádaně ustoupit na jih do zátoky Rautalahti, kde shromáždili dostatek plavidel, a unikli na ostrov Valaam.

TIP: Nechtěný konflikt mezi soby: Laponská válka mezi Finskem a Německem (1)

Sortavala se stala prvním městem ve finské Karélii, které se během pokračovací války podařilo osvobodit, a tento fakt měl velký dopad na morálku vojáků ze země tisíců jezer.

O templářích můžeme s nadsázkou mluvit jako o první nadnárodní korporaci v dějinách. Prakticky ve všech zemích Evropy i křesťanského Blízkého východu se řád usadil na vrcholku moci a poskytoval nenahraditelné služby, jež chtěl využívat každý: od prosperujícího tesaře, který potřeboval peníze na rozvoj své dílny, po neúspěšného krále, jehož stahovala ke dnu vyčerpávající válka. 

Tzv. komendy neboli templářská opevněná správní a duchovní centra představovala vzor organizační efektivity a stability uprostřed světa často zmítaného chaosem (viz Jak fungovaly komendy?). Členové řádu zůstávali mimo dosah světské spravedlnosti, a neohlíželi se tak na zájmy baronů a vévodů. A tam, kde by je někdo chtěl nutit, měli pádnou odpověď v podobě disciplinovaného a skvěle trénovaného rytířstva s nezlomnou morálkou. Ani takový kolos však nakonec nedokázal čelit tlakům historie. 

Křesťanské dědictví

Křesťané rozhodně nebyli ve Svaté zemi neznámí, naopak. Nevelký region mezi řekou Jordán a Středozemním mořem – zahrnující dnes zhruba území Izraele, Palestiny a části Sýrie i Libanonu – pro ně představoval domov už od zrodu jejich víry. Ačkoliv roku 638 dobyli oblast muslimové, stoupencům Ježíšova učení se tam velmi dařilo již od chvíle, kdy křesťanství povýšilo na státní náboženství Říma. Jeho rozkvětu pomohla rovněž pozdější nadvláda Byzance, jež podporovala poutě na svatá místa: Jedné z nich se počátkem 4. století zúčastnila i matka císaře Konstantina. S křesťany navíc žili promíseni původní židovští obyvatelé, takže ačkoliv se o Svaté zemi často mluví jako o muslimské, tvořili vyznavači islámu asi jen polovinu tamní populace. Moc však drželi v rukou chalífové a později si lokalitu podrobili seldžučtí Turci. 

Přes všechny dějinné kotrmelce ovšem poutě na svatá místa nikdy neustaly, ačkoliv s odchodem byzantských vládců proud poutníků výrazně zeslábl. Okolo roku 1000 nicméně zájem opět narostl, a řád špitálníků dokonce otevřel v Jeruzalémě ubytovnu a nemocnici. Představovat si ovšem poutníky jako lidové „turisty“ by bylo zavádějící: Cestovat tisíce kilometrů, platit si výlohy za přepravu lodí, ubytování a jídlo a během té doby přijít o výdělek doma – to si mohli dovolit výhradně úspěšní kupci nebo šlechtici. Ani pro zmíněnou elitu přitom nebyla výprava snadná či bezpečná. V přístavech, oázách i podél cest číhalo nemálo banditů, kteří si na neopatrné poutníky převážející peníze rádi počíhali. 

Vratká stabilita

Situace se nijak nezlepšila ani poté, co v Evropě vypukla křižácká horečka. Nezrodila se samozřejmě z ničeho – za vším stála snaha byzantského císaře Alexia odlehčit náporu, který vytvářeli seldžučtí Turci na hranicích jeho říše. Jelikož krátce předtím dobyli Jeruzalém, přišlo panovníkovi vhodné „připomenout“ křesťanským souvěrcům na západě, že je třeba si vzít svatá místa zpět. Doufal, že omezená vojenská operace bude pro Turky dostatečným vyrušením. Nadšené přijetí jeho návrhu papežem Urbanem II. ho překvapilo a shromáždění stotisícové armády, jež se následně vydala do Svaté země, nejspíš také. 

Křížová výprava po mnoha krvavých střetech uspěla a roku 1099 skončil Jeruzalém v křesťanských rukou – jen aby se tam okamžitě odehrál krutý masakr civilistů. Většina dobyvatelů se poté vrátila domů a ve Svaté zemi zůstalo pouze několik tisíc odhodlaných jedinců. Celý Jeruzalém například držely jen tři stovky mužů!

V tomto kritickém období měli křižáci obyčejné štěstí. Muslimský svět se dělil na tři mocné znesvářené bloky: sunnitský sídlící v Bagdádu, šíitský v Káhiře a turecký v perském Isfahánu. Jeruzalém pro ně sice představoval náboženský symbol, ale také vzdálenou a ekonomicky nedůležitou výspu, které se zmocnili málo početní fanatici ze západu. Hrozba od tradičních muslimských sousedů se jim jevila jako mnohem větší a akutnější, díky čemuž měla nově ustavená křesťanská vláda šanci se stabilizovat. 

Dejte jim kříž a meč

A zmíněný okamžik zrodil templáře. Pomoc poutníkům skrz špitály byla sice potřebná, ale na bezpečí cest neměla vliv. S rostoucím přílivem „turistů“ se stále víc ukazovala jejich zranitelnost. Osm rytířů proto oslovilo jeruzalémského krále Balduina a předestřeli mu zcela nový koncept náboženského řádu, který by cestovatele chránil. Jeho členové měli být mnichy a dodržovat přísná pravidla i celibát, ale zároveň by šlo o jedince trénované a zocelené v boji. 

Panovník nápad schválil, a roku 1128 tak rytíři poslali petici papeži Honoriovi, ačkoliv netušili, jak se k myšlence postaví. Církev sice vždy hovořila o „boji“, ale mínila spíš zápas duchovní, směřující ke spasení. Katolické instituce neprolévaly krev z principu nikdy – i při inkvizičních procesech, kdy se používalo mučení a upalování, vykonávaly tyto neradostné povinnosti orgány světského práva, takže církev mohla zůstat formálně čistá. Nová situace si však žádala neotřelá řešení, a papež tedy o jedenáct let později založení řádu posvětil. 

Pro své hlavní sídlo dostali rytíři k dispozici část královského paláce přímo na Chrámové hoře, o níž se věřilo, že ukrývá ruiny Šalamounova chrámu. Nově vzniklý řád si tak dal do vínku vskutku ctihodné jméno – Chudí rytíři Kristovi Šalamounova chrámu – a prvním velmistrem se stal Francouz Hugues de Payens. 

Rodí se nová moc

Podle středověkých standardů znamenal nový řád okamžitý hit. Poutníci vracející se do Evropy nešetřili chválou a díky na adresu statečných mužů, kteří je doprovázeli na cestách a v klíčových přestupních uzlech vybudovali bezpečná útočiště. K řádu se přidávaly stovky ostřílených rytířů středního věku, kteří dosáhli vrcholu sil a cítili, že další úspěchy už je v životě nečekají, zatímco mohli dojít spasení skrze svatou službu. Příležitost ke kariérnímu vzestupu dostali rovněž příslušníci nižších vrstev, neboť se mohli stát „seržanty“ – nejen služebníky, ale také kaplany, úředníky či vojáky. 

Spojení až fanatické čestnosti a pokory s bojovými schopnostmi vyřešilo také staletí trvající problém, jenž se stal jedním z motorů raketového vzestupu řádu. Mezi šlechtou i vyšším měšťanstvem bývalo zvykem ukládat cennosti a peníze do úschovy u církevních institucí, přičemž se předpokládalo, že znesvěcení a rabování svatých míst se armády v časech války vyhnou. Morálka však byla obvykle jen slabým strašákem a vyplenit klášterní pokladnu chráněnou muži, kteří z principu nikdy nebojují, představovalo ohromné lákadlo pro obyčejné lapky i loupeživé barony. Nicméně úschova v komendě, kde majetek střeží nezkorumpovatelní a nejodvážnější válečníci křesťanského světa, a to zcela zdarma? Zájemci se jen hrnuli. 

Bezpečně na cestách

Úschova pokladů se tak vedle ochrany poutníků ukázala jako nejvíc vyžadovaná služba a vděční šlechtici věnovali řádu nemálo pozemků i zlata. Templáři sami sebe nikdy neprezentovali coby otevřeně ziskový projekt, nýbrž jako charitu, jež veškeré obdržené prostředky používá na budování hradů chránících nově vzniklé křesťanské státy v Palestině a Sýrii. Jejich výstavba a udržování posádek však polykaly astronomické částky, a řád proto svou „nabídku“ záhy rozšířil. 

Mezi hlavní služby patřilo vydávání směnek cestovatelům. Ti mohli složit obnos v některé z evropských komend a obtěžkáni pouze listinou si peníze zase vyzvedli ve Svaté zemi, což výrazně omezovalo choutky lupičů. Vděčný poutník sice formálně nemusel nic zaplatit, avšak obvykle řádu dobrovolně věnoval slušný obnos coby dar. Templáři začali peníze také půjčovat, aby se však vyhnuli nařčení z „lichvy“, nesměli si účtovat žádné úroky. Velmi chytře tedy přišli se systémem skrytých provizí a do smluv vkládali dodatečné podmínky: Pokud by například v období zápůjčky hodnota měny klesla, byl dlužník vracející peníze nucen dorovnat vzniklý rozdíl fixní částkou – a podle dochovaných účetních knih k nějakému tomu „poklesu“ došlo vždycky. Podobně dostávali templáři za finanční půjčky do držení půdu a mohli volně nakládat s jejími plody.

Další privilegia se jen hrnula. Komendy obvykle obklopovala pole a vinohrady a na jejich pozemcích vyrůstaly mlýny či dílny, které templáři pronajímali. Komendy měly také právo pořádat místní trhy a vybírat mýto. Peníze se tak kupily a obratem putovaly do Svaté země v přísně střežených konvojích. 

Image

Čtěte také

Za poklady templářů (2): Kam zmizelo ohromné bohatství po zničení mocného řádu?

Americká vesmírná agentura NASA připravuje zajímavou lunární misi se společností Intuitive Machines z texaského Houstonu. Její součástí je experiment Polar Resources Ice-Mining Experiment-1 (PRIME-1), což je těžařský robot, který bude na Měsíci vrtat a pátrat po ledu. Kvůli povaze mise bylo obtížné vybrat správné místo na povrchu Luny, kde by měl PRIME-1 zkusit štěstí.

NASA a Intuitive Machines v těchto dnech ohlásili, že jako místo přistání této mise, k němuž by mělo dojít v prosinci 2022, zvolili hřeben u kráteru Shackleton, jehož okraj se dotýká jižního pólu Měsíce. Vybraná lokalita musela splňovat přísné podmínky. Mise potřebuje solární energii, což znamená ozáření Sluncem a zároveň přímý výhled na Zemi kvůli komunikaci.

Místo pro hledání ledu

Současně musejí být podmínky místa přistání takové, aby tam byla slušná šance na objevení ledu do hloubky zhruba 1 metru. To je hloubka, do které se dostane speciální vrták The Regolith Ice Drill for Exploring New Terrain (TRIDENT). Na příliš osluněných místech by to byl problém. Pro NASA představuje experiment PRIME-1 významný krok pro přípravu těžby surovin na Měsíci i dalších vesmírných tělesech. Bez této těžby se důkladný průzkum vesmíru a stavba kolonií zřejmě neobejde.

TIP: NASA představila nákladní lunární modul pro přepravu roverů na Měsíc

Scénář mise počítá s tím, že na Měsíci přistane lander Nova-C společnosti Intuitive Machines. Přiveze experiment PRIME-1 a řadu dalších experimentů, včetně experimentu společnosti Nokia s vytvořením vysokorychlostního internetu na Měsíci a „skákajícího“ roveru Micro-Nova, který by měl „prohopsat“ nedaleký kráter.

Impuls k založení rozhlasové stanice, která by do sovětizovaných zemí střední a východní Evropy přenášela nezkreslené zprávy, vzešel od amerického ministerstva zahraničí a zpravodajské služby CIA. Po dvouletých přípravách začalo 1. května 1951 Radio Free Europe (RFE) s pravidelnými relacemi na středních vlnách. V jedenáct hodin dopoledne promluvil poprvé Ferdinand Peroutka, v nadcházejícím desetiletí ředitel československé redakce. Poděkoval Američanům za veliký dar Čechům a Slovákům v exilu a přislíbil lidem doma, že je rádio bude provázet v tvrdé realitě života v totalitním zřízení až do okamžiku osvobození. To se mělo blížit. 

Vzkazy domovu

Národní redakce (vedle československé ještě polská, maďarská, bulharská a rumunská) fungovaly na obou stranách Atlantiku. Vedení a sekce programu sídlily v Empire State Building v New Yorku, kdežto nahrávací studia se nacházela v Mnichově, od roku 1952 v rozlehlém komplexu zvaném Anglická zahrada. Toto řešení se kvůli neustálému převážení textů a nahraných pásek přes oceán a kompetenčním i osobním sporům příliš neosvědčilo a začátkem šedesátých let se vysílání definitivně přesunulo do Mnichova.  

Vysílání dominovala strategie kontrapropagandy, kdy zprávy a komentáře československých státních médií redaktoři opatřovali svými komentáři. Výjimečný počin představovaly Vzkazy domovu vysílané před osmou večer. Umožňovaly uprchlíkům dát prostřednictvím vysílání svým blízkým vědět, že se v pořádku dostali na Západ. Neuváděla se konkrétní jména, přečtená sdělení v sobě skrývala různé kódy, smluvená hesla a zkratky, aby nemohlo dojít k odhalení a ohrožení příbuzných doma. 

Objekt Alfa

Poúnorový exil se okamžitě stal terčem nenávistné komunistické propagandy. Na stránkách Rudého práva, Práce či Lidové demokracie se pravidelně objevovaly útočné články proti „zrádcům lidu“, „válečným štváčům“ či „zaprodancům imperialismu“. Když prominentní emigranti začali promlouvat k domovu prostřednictvím rádia, komunističtí lídři nařídili Státní bezpečnosti zakročit. Už od roku 1952 byly v provozu rušičky vysílání a koncem roku 1955 přijala rozvědka první systémovou směrnici proti Svobodné Evropě s krycím názvem Objekt Alfa.  

Než se rozvědce povedlo infiltrovat samotné redakce, musela informace získávat od lidí, kteří se vrátili do republiky, popřípadě které unesla. Ze střípků zpráv příslušníci bezpečnosti poslepovali poznatky o vnitřní struktuře a personálním obsazením stanice. Pak zjišťovali vazby redaktorů, analytiků, technických či administrativních pracovníků na Československo. Nejlépe vydíratelní byli ti, jejichž rodina zůstala za železnou oponou. Státní bezpečnost se je prostřednictvím příbuzných snažila kontaktovat a přesvědčit buď ke spolupráci, nebo návratu domů. Několik zaměstnanců Svobodné Evropy se skutečně nechalo zlákat a podle připraveného scénáře pak v komunistických sdělovacích prostředcích očerňovalo exulanty a život na „prohnilém Západě“. 

Jako efektivnější se ukázaly takzvané rušivé akce – fyzické útoky, psychický nátlak, ničení majetku, distribuce falešných letáků a dopisů. Měly pracovníkům rádia ukázat, že ani v západním Německu pod ochranou americké armády nejsou v bezpečí. Vykonavateli těchto operací bylo několik naverbovaných agentů. 

Mluví Otec Křišťan

Muži a ženy nebyli ohrožení jen ve studiích. Měli za sebou útěk z Československa, často za dobrodružných okolností, a za dosavadními životy učinili tlustou čáru, což pro ně nebylo vždy lehké. Ale vnímali rádio jako jednu z účinných zbraní na bojišti studené války a byli práci pro Svobodnou Evropu ochotni obětovat mnohé. Na druhé straně éteru tušili pravidelné posluchače, kteří možná neznali jejich pravá jména, vnímali však hlasy, které považovali za věrohodné a s postupem času i důvěrné.

Ferdinand Peroutka, Jára Kohout, Pavel Tigrid a Josef Pejskar patřili mezi nejvýraznější osobnosti československé sekce Rádia Svobodná Evropa (foto: Archiv RFE)

V mnichovské i newyorské redakci se prosadila dlouhá řada osobností, jejichž podíl na vysílání patří k fenoménům moderní československé publicistiky. Kromě již uvedených musíme alespoň zmínit spisovatele Egona Hostovského a Jana Čepa, bývalé poslance Jarmilu Tumlířovou a Martina Kvetka, diplomata Karla Erbana, národohospodáře a někdejšího komunistu Miloše Vaňka, herečku Rozinu Jadrnou či duchovní Bedřicha Osuského a Alexandra Heidlera. Jelikož ve stalinistickém Československu začalo být náboženství omezováno, hlad některých lidí po tradiční duchovní útěše se zčásti přenesl na vlny Svobodné Evropy.

TIP: Návrat do totalitní vlasti: Co čekalo na exulanty, kteří se vrátili domů?

Největšího věhlasu dosáhl právě Alexander Heidler (1916–1980) neboli Otec Křišťan (na snímku vpravo). Od února 1950 pomáhal potřebným v uprchlických táborech v Ludwigsburgu. Na jaře následujícího roku se již nesla éterem jeho nedělní kázání v češtině a slovenštině z kostela sv. Štěpána v Mnichově, kam byli autobusy sváženi věřící přímo z táborů. Mimo to se intenzivně věnoval katolické misijní službě v Německu a publikoval.

Invaze nových organismů mohou být velice rychlé a šokující. Obyvatele severní části amerického státu Georgie letos děsí invaze mnoha milionů nepůvodních pavouků. Jejich výraznou aktivitu nelze přehlédnout, protože tkají masivní sítě, které mohou měřit až tři metry. Místní lidé nalézají pavučiny na elektrickém vedení, na zahradách, poštovních schránkách i na verandách.

Jde o zástupce nefil kyjovitých (Trichonephila clavata). Tito velcí žlutočerní zástupci čeledi křižákovitých nejsou pro lidi nebezpeční. Jejich jed je naštěstí jen velmi slabý. U lidí trpících arachnofobií by ovšem takové množství pavouků mohlo vyvolat nepříjemný záchvat paniky.

Invaze z východní Asie 

Nefily kyjovité pocházejí z východní Asie, kde žijí v Japonsku, v Koreji, na Tchaj-wanu a v Číně. V roce 2014 byly ale překvapivě objeveny asi 130 kilometrů severovýchodně od Atlanty v Georgii, kam se zřejmě dostaly v přepravním kontejneru z Asie. Od té doby se populace nefil v Georgii stále zvětšuje, až doposud šlo o růst spíše pozvolný.

TIP: Invaze krasavců: Proč jsou perutýni ohniví v oceánu tak úspěšní?

Letos ale zažívají tito pavouci v Georgii doslova populační explozi. Zatímco v loňském roce bylo podle entomologa Willa Hudsona z místní University of Georgie možné narazit na několik kusů nefil, letos jejich počty připomínají scény z hororových filmů. Většina pavouků zřejmě zahyne s příchodem chladného počasí, jejich zvýšené počty se ale podle entomologa dají očekávat i v následujících letech. Odborníci navíc předpokládají, že se nefily budou šířit i do dalších států USA.