V 19. století se v Paříži objevuje nový typ žen: kurtizány orientované na členy nejvyšší šlechty či příslušníky bohaté buržoazie. Do jisté míry nahradily tradiční metresy či favoritky evropských panovnických dvorů, které fungovaly nejen jako panovníkovy milenky, ale i jako jeho rádkyně. Dokázaly získat velký politický vliv – a využít jej. Kurtizány tyto ambice postrádaly. Netoužily po vlivu, ale prahly po penězích či majetku. Tyto exkluzivní dámy svou přízeň „spravedlivě“ dělily mezi několik „mecenášů“, které si pečlivě vybíraly. Čím žádanější kurtizána byla, tím prominentnější ctitelé o ni usilovali. A naopak – čím vyšší status zákazník měl, tím získávala kurtizána na ceně.

Talentovaná módní ikona

Ne zrovna typickým příkladem byla Cléo de Merode. Ta totiž měla mnohem širší záběr. Určovala módní trendy své doby. Nejen Pařížanky jí mimo jiné vděčily za účes zvaný coiffure à la Mérode – dlouhé rovné či mírně zvlněné vlasy upevněné úzkou stuhou obepínající čelo. Ten se v uplynulém století několikrát vrátil do módy a skoro se nechce věřit, že má svůj původ na počátku 20. století v období tzv. belle époque neboli secese… Tato tanečnice rakouského původu byla nádherná jako obrázek, a tak není divu, že ji čtenáři různých časopisů volili v anketách jako nejkrásnější ženu Evropy. Podle fotografií by nejspíš obstála mezi současnými modelkami i v dnešní době.

Narodila se v roce 1875 jako Cléopâtre Diane de Mérode v Paříži, i když někde se uvádí jako rodiště Bordeaux či tehdy velmi módní lázně evropské smetánky Biarritz. Jejím otcem byl vídeňský malíř-krajinář Carl von Mérode, absolvent vídeňské Akademie výtvar­ných umění a potomek belgického šlechtického rodu. Matkou Cléo byla vídeňská herečka. Informace o jejím nejranějším dětství chybějí. Odmalinka ale udivovala svým pohybovým nadáním. Do baletní školy začala chodit v sedmi letech a jako jedenáctiletá už poprvé v Paříži vystupovala. Bez ohledu na talent, největší devízou byla bezesporu její krása, která upoutávala pařížské umělce – a nejen ty. 

Maloval ji kdekdo – uveďme třeba malíře baletek Edgara Degase, dále Henriho de Toulouse-Lautreca či Giovanniho Boldiniho. Fotil ji slavný Félix Nadar i jeho syn Paul a už v roce 1895 měla svou sochu v muzeu voskových figurín Musée Grévin.

Po studiích působila jako tanečnice v pařížské Opeře i v řadě varieté.  Vystupovala i v mnoha evropských metropolích a v roce 1897 poprvé pracovně navštívila USA a New York. Ačkoli se její fotografie v obchodech prodávaly dlouho předem, přijetí nakonec nebylo tak vřelé, jak se očekávalo. Cléo to vynahradily americké honoráře, které byly nesrovnatelně vyšší než v Evropě. Ostatně fotografie vynesly Cléo de Mérode hotové jmění. Cléo si totiž jako zdatná obchodnice zajistila podíl z obratu.

Téma bulváru 

Jako krásná a žádoucí žena byla spojována s bohatými a mocnými muži tehdejšího světa. Jejím nejprominentnějším milencem se měl stát belgický král Leopold II. Ten svou manželku Henriettu bezostyšně veřejně podváděl s prostitutkami. Do Paříže se jezdil povyrazit docela často, protože si tady mohl vybírat. Speciálně pařížský baletní soubor byl považován za doupě kurtizán.

Romance mezi Cléo a Leopoldem, kterému se díky tomu říkalo Cléopold, se stala vděčným tématem pro francouzský bulvární tisk. Nebylo nic platné, že tento „vztah“ Cléo kategoricky popírala. Noviny barvitě líčily dary, které tanečnice od krále dostala. Jenže ji pobuřovalo, že ji házejí do jednoho pytle s nejznámějšími kurtizánami. Údajně rozhořčeně prohlásila, že tak krásná žena jako ona by se nikdy nesnížila k poměru s mužem tak starým a odpudivým, jakým je Leopold! Mohla si to dovolit – jako superstar tehdejší společnosti vydělávala tolik, že byla finančně zcela nezávislá.

Samozřejmě měla houfy bohatých i urozených ctitelů, kteří ji zahrnovali dary, ale od běžných pařížských kurtizán se lišila svým šlechtickým původem. Byla na něj patřičně hrdá a dávala to najevo. Cítila se být něco víc.

Ještě ve svých téměř pětasedmdesáti letech se urazila, když ji ve své knize Druhé pohlaví označila feministická spisovatelka Simone de Beauvoir za dámu z polosvěta a opět vytáhla onu „aféru“ s Leopoldem. Označila Cléo za lepší kurtizánu, a to už bylo na Cléo příliš. Na spisovatelku podala žalobu a žádala pět milionů franků jako náhradu škody. Soud sice vyhrála, ale odškodné nevysoudila. Simone de Beauvoir se jí musela omluvit a inkriminované pasáže z dalšího vydání knihy vypustit.

TIP: Zlobivé holky historie: Excentrická markýza Luisa Casati Stampa di Soncino

Psalo se o ní během těch let zkrátka ledacos. Údajně byla zasnoubená s ruským hrabětem, americkým milionářem i vévodou z Manchesteru, kterému vztah „zatrhla“ jeho babička. Spekulovalo se o jejím vztahu s francouzským boháčem i polským aristokratem. Skutečnost byla mnohem prozaičtější. Cléo se nikdy nevdala, neměla děti a osudové muže přiznala jen dva. První z nich – francouzský aristokrat, zemřel na tyfus. Španělský diplomat ji zase opustil kvůli jiné ženě. Cléo de Mérode se nakonec dožila krásného věku 91 let. Zemřela v roce 1966 a je pochována na hřbitově Père Lachaise. 

Jak se dnes můžeme přesvědčit ve světovém zpravodajství, Kanárské ostrovy mají nejen vulkanickou minulost, ale i současnost. Erupce sopky Cumbre Vieja na kanárském ostrově La Palma trvá již několik týdnů. Evropská vesmírná agentura ESA vyslala na Kanárské ostrovy tým astronautů, inženýrů a geologů, nejen evropských, ale i amerických, kteří tam v rámci pravidelné pozemské mise Pangaea trénují geologický výzkum.

Této mise se mimo jiné účastní i americká astronautka Kathleen Rubins, která je součástí skupiny astronautů, určených k přistání na Měsíci v rámci programu Artemis. Na Měsíci bude geologický průzkum zásadní, protože se plány na průzkum a případné trvalejší osídlení Měsíce točí kolem surovin, dostupných přímo na místě.

Geologický výcvik na Zemi

Účastníci mise Pangaea se učí odebírat vzorky, identifikovat zajímavé horniny a minerály nebo hledat případné stopy života. Kromě Kanárských ostrovů astronauté navštívili rovněž italské Dolomity a kráter Ries v Německu. Jejich výuku mají na starost přední evropští vědci. 

TIP: Autonomní rover NASA objevoval život v chilské poušti Atacama

Pokud jde o výcvik na Kanárských ostrovech, astronauté navštívili ostrov Lanzarote. Ten je z větší části pustý a pokrývají ho vulkanické horniny charakteristické červenohnědé barvy, vytvarované poměrně nedávnou sopečnou aktivitou. Člověk tam snadno získá pocit, že je na jiné planetě či měsíci. Lávové proudy připomínají krajinu měsíčních moří, zatímco zdejší sopky zase některé oblasti Marsu.

Kotě ruské modré kočky se kvůli dědičné genetické mutaci narodilo s dvěma páry uší. Tělesná vada mu ale vynesla hvězdnou popularitu – instagramový účet @midas_x24 si během pouhého měsíce našel desetitisíce příznivců.

TIP: Kočičí kleptomanka: Panička v Oregonu má kočku, která krade v sousedství

Midase, jak se kotě jmenuje, se krátce po narození ujala turecká majitelka Canis Dosemeci, která jej získala od své kamarádky. Podle veterináře nepředstavuje nadbytečný pár uší pro Midase žádnou výhodu ale naštěstí ani žádnou újmu. Sluch kočky je podle všeho zcela normální. Pár uší navíc ale není jedinou zvláštností kočičí hvězdy – na svém břiše se pyšní i roztomilou bílou skvrnou ve tvaru srdce. 

Zatímco se šiky českých a moravských pánů vydaly bojovat na Moravské pole, někteří členové Vítkovského rodu sledovali zápolení z bezpečí bavorského hradu. Za hranicemi českého státu dleli Ojíř z Lomnice a Záviš z Falkenštejna, jehož osudová role na velkolepém českém politickém jevišti měla teprve přijít.

Vítkovci proti královně

Zatímco rodiny oplakávaly své mrtvé z Moravského pole, oba Vítkovci neurvale vpadli do Čech, aby se opět chopili svých někdejších statků. Rychlému a nikým nebráněnému nájezdu neunikly ani nechtěné České Budějovice, ani klášter Zlatá Koruna. Jeho vypleněním si Záviš z Falkenštejna, nesoucí už tak na ramenou břímě všeobecné viny za prohru u Suchých Krut, připsal na svůj účet další provinění. Jeho vpád s obavami sledovala z Prahy zdrcená královna Kunhuta, aniž by v nejmenším tušila, že onen zlořád plenící jižní Čechy záhy ulehne do jejího lože jako milovaný a uctívaný protějšek.

Vdova Kunhuta zůstala osamocena s malým synem a bázlivě očekávala příští události. Tělo jejího manžela tlelo kdesi v daleké cizině, od jihu spěchaly do Čech uchvatitelské voje Vítkovců a z Moravy přicházelo vojsko samotného Rudolfa Habsburského. Situace vypadala beznadějně. Tak beznadějně, že se královna musela obrátit za hranice země do Braniborska. Že její výzva k tamějšímu markraběti Otovi Dlouhému byla osudným omylem, zjistila hned v následujících týdnech. Namísto dvorného a spolehlivého ochránce, který by zajistil chod českého státu, ochránil ji i malého Václava a navíc zabezpečil zemi před nájezdem uchvatitelského Rudolfa Habsburského, dorazil do Čech v čele vojska muž lačně toužící po moci, k níž se hodlal ubírat potíráním veškerých překážek. A jednou z nich byla sama královna.

Poznání přišlo příliš pozdě a následná snaha byla nadto další chybou. Bezradná Kunhuta se totiž obrátila na samotného Rudolfa Habsburského a došlo ke vzájemnému sblížení. Na situaci v Čechách to však mnoho nezměnilo. V Praze zůstal Ota Dlouhý Braniborský a královnu se svým synem dokonce nechal internovat na Bezdězu. Kunhuta však v pevných zdech severočeského hradu dlouho nepobyla a svého syna opustila.

Milencem královy matky

Královna dlela na svém skromném dvoře na Opavsku v Hradci nad Moravicí, který byl jen odleskem někdejší slávy pražského dvora. Kunhuta svou bitvu o syna prohrála. Ani po svém útěkem z Bezdězu nedokázala najít mocnou ochrannou ruku, která by malého Václava vytáhla ze zajetí a dokázala čelit vojskům Oty Dlouhého.

Život v Hradci byl jednotvárný, dokud se před branami královských statků neobjevil Záviš z Falkenštejna. Muž, který dosud trápil královnu vdovu stejně jako neurvalé šiky braniborského markraběte. Jeho pozice v Čechách však doznala podstatných změn. Zatímco se většina členů Vítkovské rodiny před novým českým pánem pokořila, Záviš z Falkenštejna neúprosně zůstával v opozici proti Braniborům. Jeho názory ho proto vedly až na dvůr královny Kunhuty. A právě tam, v odlehlých končinách českého království, se královna se Závišem sblížila. Vzájemné poznávání bylo brzy nahrazeno blízkým intimním vztahem.

Nerovný svazek mezi královnou a mocným, přesto však pouhým pánem, nezůstal dlouho v tajnosti. Přestože dvorská kultura pracovala s představou rytíře a jeho dámy, doba středověku v praxi podobným vztahům nepřála. Navíc Záviš ulehl do sotva vychladlého lože po muži, jemuž v rozhodující chvíli ani nepřispěchal na pomoc. Královská památka Přemysla Otakara II. tak byla zneuctěna a stín nevěry a cizoložství padl rovněž na hlavu královny. Vyprávělo se, že Kunhuta zcela propadla osidlům démonického Záviše, který ji zanedlouho obtěžkal potomkem a slavila se nerovná svatba. Pomluvy a předsudky obestřely mileneckou dvojici jako pavučina a následný ničivý hladomor byl dokonce přičítán jejich nerovnému svazku. Záviš s Kunhutou však osočování čelili i poté, kdy museli Opavsko opustit a uchýlit se na Falkenštejnovo panství. Do země se totiž vrátil někdejší opavský pán Mikuláš.

Dokončení: Záviš z Falkenštejna: Démonický zrádce a královnin milenec (2)

Rodinnou idylu nerušenou očerňováním a předsudky kalila jen nepřítomnost malého Václava. Po dlouhých a svízelných jednáních byl však Přemyslův syn konečně propuštěn a roku 1282 za jásotu obyvatel vstoupil do Prahy. Přestože ho matka v nejobtížnějších okamžicích opustila a přestože po jejím boku vystupoval dřívější zrádce vlastního otce, navrátivší se Václav oba manžele přijal na milost. Záviš mladého Václava zcela oslnil a na jeho dvoře získal na několik let neotřesitelnou pozici. Královské úředníky dle své libosti vyměnil především za členy vlastního rodu a na dlouhou dobu se stal nejvýznamnější osobou království. Nic na tom nezměnila ani pozdější Kunhutina smrt. 

Poranění míchy stále zůstává závažným úrazem, který má často devastující a bohužel trvalé následky. Jen v USA je takto postiženo téměř 300 tisíc lidí. Navzdory velkolepému pokroku v medicíně stále v řadě případů nejsme schopni poranění míchy uspokojivě léčit do té míry, aby došlo k obnovení ztracené pohyblivosti a dalších funkcí, o které úraz pacienta připraví.

V posledních letech se ale rýsují pozoruhodné technologie, které by mohly v dohledné době přinést pronikavé zlepšení současného stavu. Velmi slibný je zbrusu nový výzkum týmu americké Northwestern University, který v těchto dnech publikoval prestižní časopis Science.

Léčba peptidovými nanovlákny

Jak uvádí vedoucí týmu Samuel Stupp, jejich léčba by měla zabránit pacientům s poraněním míchy, aby kvůli němu ochrnuli. Moderní léčebné postupy při poranění míchy obvykle zahrnují kmenové buňky. Nová léčba Stuppova týmu naproti tomu spočívá v injekci speciálního gelu, který obsahuje nanovlákna tvořená bioaktivními peptidy. Vpíchnutí gelu do tkáně v místě poranění míchy vytvoří prostředí vhodné pro regeneraci nervů.

Regenerace poškozené míchy myši. Červeně jsou znázorněny nervy, které regenerují v místě poranění. (foto: Northwestern University, Samuel I. Stupp, CC BY-SA 4.0)

Badatelé svou léčbu otestovali u myší. Poranili jim míchu a počkali 24 hodin, aby nasimulovali situaci u lidských pacientů, u nichž často dochází k podobným prodlevám. Pak pokusným myším vpíchli zmíněný gel. Po čtyřech týdnech léčby se myším vrátila schopnost chůze. Chodily téměř stejně dobře, jako před poraněním. Neléčené myši zůstaly ochrnuté.

TIP: Úspěšná léčba: Lidské kmenové buňky pomohly paraplegickým potkanům chodit

Podle Samuela Stuppa je jejich léčba jedním z prvních příkladů nastupující generace „supramolekulárních“ léčiv – látek tvořených nikoliv jednou molekulou, ale seskupeními mnoha molekul. Léčba je bezpečná, použité látky se za pár týdnů vstřebají do těla. Vzhledem k výraznému úspěchu a podobnosti nervových systémů mezi savci bude pravděpodobně brzy následovat klinický test nové léčby s lidskými pacienty, snad již příští rok.

Koncem 18. století spatřil přírodovědec Carl Linné na tržišti v Kapském Městě vodní melouny, v Evropě do té doby poměrně málo známé. Plody jej zaujaly a na základě pozorování je zařadil do rodu Citrullus neboli lubenice. Následující generace botaniků pak neměly důvod o jeho úsudku pochybovat. 

Že se věhlasný Švéd mýlil, odhalilo až nedávné sekvenování DNA rodu Citrullus, které provedl tým evoluční bioložky Susanne Rennerové z Washington University v St. Louis. Ukázalo se, že vodní meloun dělí zřejmě od ostatních příslušníků zmíněné skupiny daleko větší genetická propast. Podle nových závěrů se osvěžující plodina nejspíš vyvinula z melounu rodu Kordofan, pocházejícího z někdejší Núbie v oblasti dnešního Súdánu. 

Červená mutace

Myšlenka jihoafrického původu melounů tak dostala povážlivé trhliny. Tomu, že spatřily světlo světa v severnějších oblastech, napovídá i několik podobných plodů na vyobrazeních starých přibližně 4 300 let, jež archeologové objevili v egyptské Sakkáře. Na první pohled se přitom oba druhy poměrně liší: Oválný kordofan dorůstá průměru jen 15 centimetrů a nemá červenou dužinu, ale bílou. 

TIP: Geneticky modifikované růžové ananasy míří na prodejní pulty

Vědci mezi oběma plody skutečně nalezli celkem 15 824 rozdílů v genetické informaci, nicméně všechny pravděpodobně vznikly teprve při cíleném šlechtění. Původní kordofany například postrádají gen pro charakteristické červené zbarvení dužiny, jež se tak zrodila zřejmě jako náhodná mutace. A naopak disponují genem sladké chuti, který se pěstitelům podařilo zachovat. 

Polní maršál Bernard Montgomery velel koncem léta 1944 britské 21. skupině armád. V té době se jednalo o nejrespektovanějšího velitele Jeho Veličenstva s velkými zkušenostmi z předchozích bojů v severní Africe, Sicílii, Itálii i Normandii. Spojenci již počátkem září 1944 ovládali většinu Francie, ale jejich velení mělo rozdílné představy o dalším vedení bojových operací. Montgomery poukazoval na rostoucí zásobovací obtíže a tvrdil, že je třeba se soustředit na vybraný úsek fronty a zde provést rozhodující úder. Cílem mělo být zajištění předmostí na Rýně a následné rychlé proniknutí do oblasti Porúří, což by podle něj vedlo k brzkému zhroucení Německa.

Obsaďte mosty! 

Ambiciózní plán počítal s tím, že v první fázi operace nazvané Market obsadí 82. a 101. americká společně s 1. britskou výsadkovou divizí několik mostů přes řeky Mázu a Rýn, které poté zajistí do příjezdu pozemních jednotek. Nejobtížnější úkol připadl právě Britům pod velením generálmajora Roye Urquharta, jelikož měli být v součinnosti s polskou 1. samostatnou parašutistickou brigádou vysazeni 120 km za frontovou linií u nizozemského Arnhemu. Tam měli překvapivým úderem obsadit velký silniční most přes Dolní Rýn.

Mezitím by začala druhá fáze operace nazvaná Garden, během níž měly jednotky 2. britské armády pod velením generálporučíka Milese Dempseye vyrazit co nejrychleji na sever vstříc výsadkářům. Cestu měl razit XXX. sbor generálporučíka Briana Horrockse. Plán počítal s tím, že britští a polští výsadkáři budou muset držet most u Arnhemu nanejvýš tři dny (optimisté mluvili o 48 hodinách), než k nim pozemní síly dorazí. Pokud by zůstal most neporušený, mohly by pak přes něj spojenecké jednotky projít a následně stočit osu postupu na východ směrem k nepříliš vzdáleným německým hranicím. Plánovači však byli až příliš optimističtí, když se domnívali, že Němci jsou již v koncích a jejich obrana bude slabá. Představa celé operace jako idylického nedělního výletu ale vzala rychle za své. 

Počáteční úspěchy 

V neděli 17. září 1944 spojenecké letectvo zahájilo nálety na německou protileteckou obranu. Tu se podařilo celkem bez obtíží eliminovat, takže se letouny s parašutisty nesetkaly s větším odporem a ztráty jednotek během seskoků byly nízké. Mužstvo tří výsadkových divizí a jeho vybavení musel přepravit úctyhodný počet 1 545 transportních letadel a 478 kluzáků.

Zprvu se zdálo, že operace skutečně proběhne podle plánu. Na jihu muži z americké 101. výsadkové divize přistáli ve městě Eindhoven a jeho okolí, kde obsadili celkem osm neporušených silničních a železničních mostů přes zdejší vodní kanály. Narazili přitom jen na slabý odpor. Výsadkáři z 82. výsadkové divize seskočili severněji u Nijmegenu a zajistili celkem tři neporušené mosty. Jeden z nich křižoval řeku Mázu, další dva vedly přes kanál Máza–Waal. Hlavní dálniční most u Nijmegenu však dobýt nedokázali a parašutisté se posléze dostali do prudkých bojů. Ještě horší situace nastala u Arnhemu. 

Proti elitním esesákům

Zóny seskoků britských výsadkářů z 1. divize byly zhruba osm kilometrů od cíle, protože blíže k mostu se nenacházelo dostatečně velké otevřené prostranství, kde by tisíce parašutistů mohly přistát. Britové navíc věděli, že okolo města jsou rozmístěny silné baterie protiletadlového dělostřelectva.

Spojenecké velení ale netušilo, že velitel německých sil na západě polní maršál Walter Model nařídil pár dní před spuštěním operace Market Garden II. tankovému sboru SS, aby se stáhl z fronty. Formaci velel SS-Obergruppenführer Wilhelm Bittrich a tvořily ji dvě elitní divize SS – 9. tanková „Hohenstaufen“ a 10. tanková „Frundsberg“. Po prožitých dvouměsíčních bojích potřebovali Bittrichovi muži odpočinek a toho se jim mělo dostat víc jak sto kilometrů za frontou. Ke smůle Britů právě v okolí Arnhemu.

Mise Apollo 14 se vyznačovala hned dvěma neobvyklými epizodami. První se odehrála v režii pilota lunárního modulu Edgara Mitchella, který příliš nezapadal do škatulky astronauta s ostře řezanými rysy a robotickým pojetím práce. Uznávali ho však pro výjimečný přehled o systémech a počítači lunárního modulu, a dokonce i šéf letových operací posádek Deke Slayton jej v oddíle astronautů považoval za „jednoho z těch chytřejších“. Ovšem Eda zajímaly rovněž věci mezi nebem a zemí. A když ho pak jmenovali do posádky Apolla 14, rozhodl se vyzkoušet, zda se dá uskutečnit telepatický přenos myšlenek přímo z vesmíru.

Setkání mimo prostor…

Celou záležitost zorganizoval potají. Vybral si čtyři přátele a dohodl s nimi způsob provedení experimentu. Hodlal použít Zenerovy karty – balíček 25 listů s pěti jednoduchými symboly. Běžně při pokusu vybere jeden experimentátor z balíčku náhodnou kartu a druhý by měl uhodnout její symbol. 

Ed však postup upravil: Vytvořil tabulky s 25 políčky, přičemž každé obsahovalo náhodně zvolené číslo od jedné do pěti. Mitchell chtěl vždy ke každému z pěti čísel náhodně přiřadit jeden obrázek Zenerových karet. Pak se měl postupně soustředit na jednotlivá políčka a u každého si vytvořit mentální obraz odpovídající kartě. Na jedno políčko si určil soustředění v délce 15 sekund, takže celá tabulka by zabrala zhruba šest minut. Ed plánoval šest seancí a jejich časy také s přáteli předem dohodl. Čtveřice mužů na Zemi pak měla zaznamenat svá pozorování. Jenže ne všechno se odvíjelo podle plánu.

… i mimo čas

Během mise nenašel Mitchell k provádění pokusu dostatek času a nepodařilo se mu ani dodržet dohodnuté termíny – mimo jiné vlivem čtyřicetiminutového odkladu startu, v důsledku čehož se během letu musely posunout palubní hodiny. Jeho přátelé na Zemi tak zaznamenali jednotlivé sekvence karet, ještě než je Ed zahájil. Navíc místo šesti seancí stihl jen čtyři.

Asi týden po návratu se experimentu s telepatií dopátrala média. Velitele Sheparda to nijak zvlášť nevzrušilo a poměrně vstřícný byl i šéfastronaut Slayton. Posléze se nechal slyšet, že to stálo za pokus, protože „k čertu, NASA nemůže znát úplně všechno“. Překvapivě našel Mitchell zastání také u konstruktéra Wernhera von Brauna.

Důkaz spojení

O výsledcích experimentu existují rozporné záznamy. Podle jistého zdroje dosáhla úspěšnost u jednoho ze čtyř přátel 51 %, další zdroj uváděl rezultát téměř dokonale korespondující s jinými pokusy tohoto druhu a sám Mitchell v jednom případě zmínil zajímavý výsledek v tom smyslu, že byla úspěšnost výrazně nižší, než by odpovídalo normálu. Podle něj daná absence správných pozorování telepatické spojení vlastně přímo dokazovala.

TIP: Kontroverzní projekt Stargate: Jasnovidci ve službách americké vlády

Ať už ovšem z experimentu plynuly jakékoliv závěry, příhoda dokládá, že ani v kosmonautice není nouze o jedince ochotné vstoupit na tenký led na hraně obecně přijímaného náhledu na svět – a někdy i za ni. Přinejmenším v dohledné budoucnosti však telepatie, pokud existuje, rozhodně nenahradí konvenční komunikační technologie na Zemi ani ve vesmíru. 

Osádky německých junkersů letících v září 1941 nad Krondštadtem pod sebou jasně viděly bitevní loď Marat a vedle ní kotvící křižník Kirov. Kapitán Luftwaffe Ernst-Siegfried Steen zahájil střemhlavý let a nadporučík Hans-Ulrich Rudel jej v těsném závěsu následoval. Před akcí bylo domluveno, že k přesnějšímu zaměření použijí brzdy střemhlavého letu, což zpočátku oba učinili. Náhle Rudel zjistil, že se mu Steen vzdaluje, neboť vypnul zpomalovací klapky ve snaze proletět palebnou clonou co nejrychleji. To samé tedy učinil i on.

Předchozí část: Zásah tunovou bombou: Potopení sovětské bitevní lodi Marat (1)

Jako na dlani

Další líčení útoku vychází z Rudelova popisu událostí po vypnutí brzdy: „S maximální rychlostí se řítím za ocasem letounu přede mnou, jsem mnohem rychlejší a již nemohu zastavit. Těsně před sebou vidím zděšenou tvář Steenova palubního střelce, který očekává, že každou chvíli odříznu svou vrtulí kormidla jejich letounu. Přecházím do ještě kolmějšího letu, jistě je to 90 stupňů. Maximální rychlost vylučuje možnost přibrzdit.

Jako blesk míjím Steena, je asi řízením osudu, že jsme do sebe nenarazili. Střed bitevní lodi mám přesně v zaměřovači, můj Ju 87 rovnoměrně padá a vůbec se netočí. Mám pocit, že minout cíl je nemožné. Marat vidím před sebou v celé jeho mohutnosti, po palubě běhají námořníci, přinášející další munici. Na řídicí páce tlačítkem uvolňuji bombu a poté páku ze všech sil přitahuju. Bude to ještě stačit k úniku?“

Loď vybuchuje!

Rudelovy vzpomínky pokračují: „Pochybuji, vždyť jsem střemhlav útočil bez použití brzdy a jsem na výšce ne více než 300 metrů. Kapitán Steen nám přitom před akcí řekl, že bomby o hmotnosti 1 000 kg se musí shazovat z více než kilometrové vzdálenosti, protože jejich střepiny působí až do úrovně 1 000 metrů a mohou zasáhnout naše vlastní stroje. Na to však nemyslím. Znovu a znovu tahám za řidící páku, bez citu, pouze silou. Přetížení je příliš velké, nic nevidím, mám mlhu před očima a krátký výpadek vědomí, což jindy neznám.“

„Mám pocit, že letoun nereaguje. Avšak pokud to ještě půjde, musím se pokusit o únik. Ještě nejsem zcela při sobě, když slyším hlas palubního střelce ‚Pane nadporučíku, loď vybuchuje‘. Pokouším se o pozvolnou zatáčku a dívám se ven. Marat mizí ve 400 metrů vysokém sloupu kouře. Zřejmě explodoval sklad munice. Letíme asi 3–4 metry nad hladinou kronštadského přístavu a stále jsem naživu.“

Celkový výsledek

Po Rudelově zásahu, který skutečně vyvolal výbuch v úložišti munice, se od 180 m dlouhé bitevní lodě Marat odtrhla celá příď. Plavidlo se rychle potopilo, což zabránilo šíření požáru a druhotným explozím. Při zásahu bombou zahynulo 326 členů posádky včetně velitele lodi kapitána 2. stupně P. Ivanova. Podařilo se zachránit asi 800 dalších námořníků, kteří přežili explozi, mnoho z nich však potřebovalo nemocniční péči.

Kronštadský přístav byl v místě zásahu natolik mělký, že část bitevní lodi po dosednutí na dno vyčnívala z vody a jedna dělová věž se mohla později účastnit obrany Leningradu. Plnohodnotnou bitevní lodí se již Marat nikdy nestal.

TIP: Souboj elitářů: Námořník Royal Navy vs. námořník Kriegsmarine

Kromě poškození této chlouby sovětského loďstva dokázaly nálety střemhlavých bombardérů na Kronštadt zničit nebo vyřadit ještě druhou bitevní loď, dva křižníky, čtyři torpédoborce a mnoho menších plavidel. Velení německé 18. armády, pokoušející se v té době o zteč Leningradu, hlásilo štábu skupiny armád Sever, že se po náletech „palba z nepřátelských lodních děl výrazně zmenšila a 38. armádní sbor mohl opět obnovit svůj postup“.