Zikmundovou zpupností pohněvaní čeští předáci bez jeho vůle a účasti svolali v červnu 1421 zemský sněm do Čáslavi. Zde se usnesli, že Lucemburka jako krále odmítají, a jeho korunovaci označili za neplatnou. Českou korunu namísto něho nabídli polsko-litevskému knížeti Zikmundu Korybutovi a prozatím vytvořili 20člennou zemskou stavovskou vládu. Naproti tomu moravští zástupci Lucemburka za krále přijali. Bylo mezi nimi mnohem více Němců, odpůrců kalicha, a Morava obecně nebyla reformací zdaleka tak nasáklá. Na katolické, tedy Zikmundově straně zůstaly též vedlejší země Koruny české – Slezsko a obě Lužice.

Zhrzený vladař se daný stav pokusil ještě zvrátit novou křížovou výpravou následujícího roku, ale byl u Německého Brodu znovu na hlavu poražen. Tehdy pochopil, že české vzbouřence vojensky nezničí, stáhl se a české země po dalších 14 let nenavštívil. Všechny zbývající křížové výpravy proti husitům se odehrávaly již bez jeho účasti. O to víc se ovšem snažil v rovině zákulisního jednání a diplomacie. Trpělivě navazoval kontakty s katolickou i umírněnou kališnickou stranou a vyčkával na svou chvíli. 

Návrat klenotů

Na konci dvacátých let 15. století se začalo hovořit o potřebě uspořádat nový církevní koncil. Zájem zúčastnit se projevili i husité, kteří tu hodlali katolické představitele přesvědčit o správnosti svých teologických výkladů. Zikmund zavětřil příležitost. Pokud se do věci vloží coby zprostředkovatel mezi oběma tábory, mohl by z toho pro sebe mnohé vyzískat. Proto se počínaje rokem 1429 s husitskou stranou opakovaně setkával při jednáních, jichž se často účastnili také zástupci koncilu, jenž byl svolán do Basileje. Také husitská strana již byla unavena nekonečnými boji a faktickým bezvládím, a přála si nalézt východisko. Proti zůstávali pouze kališničtí radikálové. Když však v roce 1434 utrpěli porážku u Lipan, dohodě s Lucemburkem již nestálo nic v cestě. 

Vše vyústilo v setkání zástupců koncilu, českých stavů obou konfesí a Zikmunda Lucemburského v létě 1436 v Jihlavě, kde dospěli k slavnému kompromisu v podobě takzvaných kompaktát. Ta husitům přiznávala právo na přijímání pod obojí způsobou a začlenila je do církve. Jednalo se o kompromis, který dosud neměl obdoby.

Nebývalé ústupky učinil také Zikmund, od roku 1433 římský císař. Vydal privilegium, v němž na úkor vlastní moci potvrdil českým stavům vše, co si během revoluce vydobyly, a slíbil navrácení korunovačních klenotů a zemských desek. Když několik dní nato tyto drahocennosti do Jihlavy opravdu doputovaly, nic už nebránilo tomu, aby zemští předáci oficiálně uznali Zikmunda českým králem. 

Triumf v metropoli

Z Jihlavy tak římský císař nastoupil vítěznou cestu do Prahy, tentokrát za zcela jiné atmosféry než před 16 lety. Tehdy jako nepřítel a uzurpátor, nyní coby očekávaný král. V úterý 23. srpna 1436 po druhé odpolední po boku své manželky Barbory Celjské triumfálně vstoupil do pražských bran za doprovodu téměř čtyřtisícové družiny. Jeho první zastávkou byl symbolicky chrám Matky Boží před Týnem, jenž se stal během revoluce hlavní husitskou svatyní. Zde vyslechl uvítací řeč pražského utrakvistického arcibiskupa Jana Rokycany.

Vrchol slavnosti pak nadešel 26. srpna, kdy Zikmund na Staroměstském náměstí usedl na vyvýšené pódium se svatováclavskou korunou na hlavě. Přední čeští šlechtici vedle něj třímali další odznaky jeho královské moci: žezlo, jablko a meč. Na výzvu arcibiskupa přítomný lid zvedl dva prsty pravé ruky a volal: „Ať žije Zikmund, náš český král!“ 

TIP: Liška pod znamením kříže: První vladařské měsíce Zikmunda Lucemburského

Do císařových rukou byly symbolicky odevzdány klíče od královských hradů. Poté Zikmund pronesl slavnostní řeč, v níž zdůraznil, že do Čech přijel v míru bez použití síly. Shromážděné vyzval, aby se vyslovili, zda ho jako krále přijímají, protože bez jejich vůle se vlády zmocnit nehodlá. Odpovědí mu bylo jednohlasné a nadšené „Ano!“. Na závěr zaznělo slavnostní Te Deum, čímž skončil velkolepý obřad, jejž veřejnost vnímala jako skutečnou korunovaci. Tu pak ještě zpečetilo korunování Barbory Celjské ve svatovítské katedrále v únoru následujícího roku. 

Tak Zikmund završil své vladařské dílo, jímž nezůstal nic dlužen památce svého slavného otce. Zemřel v prosinci následujícího roku 1437 jako jediný, dvojnásob korunovaný český král.

Vyklízení mrazáku v centru pro výzkum vakcín v Pensylvánii přineslo nepříjemné překvapení. Laboratorní pracovník, který měl vyklízení na starosti, zde objevil několik lahviček, označených jako „Smallpox“, což znamená, že by měly obsahovat vzorky pravých neštovic. Nález vzbudil velký poprask. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a úřady již tuto záležitost vyšetřují. Podle prvních zpráv jsou tyto lahvičky uzavřené a neporušené. Zaměstnanec, který je nalezl, měl rukavice a roušku a podle všeho nedošlo ke kontaktu s obsahem lahviček.

Světová zdravotnická organizace WHO v roce 1980 prohlásila pravé neštovice za oficiálně vymýcené. Byl to ohromující úspěch očkování. Neštovice měly na svědomí mnoho milionů mrtvých, a ještě více znetvořených jizvami. Před očkováním se každým rokem touto strašlivou chorobou nakazilo asi 15 milionů lidí, z nichž asi třetina zemřela.

Vzorky, které neměly existovat

Od té doby by měly být veškeré světové kultury živého viru neštovic umístěné ve dvou laboratořích s nejvyšším stupněm zabezpečení. Jednu z nich provozuje v USA Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí, druhou výzkumné centrum Vektor v bývalém Sovětském svazu. Nikde jinde by žádné vzorky pravých neštovic být neměly. 

TIP: Doktor Edward Jenner: Otec očkování, který dokázal porazit smrt

Jak je ale vidět, občas se nějaké najdou. V USA to ostatně nebylo poprvé. V roce 2014 zaměstnanci agentury National Institutes of Health objevili ve starém skladu výzkumného centra v Bethesdě v Marylandu šest lahviček, rovněž označených jako neštovice. Dvě z nich obsahovaly životaschopný virus. Ani tehdy se nikdo nenakazil. Kolem uchovávání posledních vzorků neštovic probíhá vášnivá debata. Příznivci jejich zachování argumentují výzkumem, vývojem vakcín, a tím, že se neštovice či podobný virus mohou objevit zcela nečekaně, jak ukazuje i nový případ z Pensylvánie.

Rychlost prvních obrněnců, které poprvé vyjely do akce koncem léta 1916, zřídkakdy překračovala 10 km/h a v terénu ještě klesala. Vzhledem k jejich úkolu to však nebylo na závadu, protože pěšáci ověšení zbraněmi a výstrojí se stejně nemohli krajinou posetou krátery pohybovat kdovíjak svižně. Navíc museli s tanky udržet krok – jen tak mohli bezprostředně navázat na jejich průlomy, zabezpečit je a prohloubit.

Premiéra na Sommě

Úvodní britské pokusy o tankové údery (k prvnímu došlo 15. září 1916 mezi obcemi Flers a Courcelette) ukázaly nevyzrálost nové zbraně. Neohrabaným monstrům selhávaly motory i převodovky, stroje vázly v kráterech a mnoho z nich ztrácelo kontakt s doprovodnou pěchotou. Další potíž spočívala v malém počtu dostupných exemplářů – při zářijové ofenzivě jich královská vojska měla méně než 50.

Přesto kolosy prokázaly svůj potenciál a recept na účinnější podporu infanterie byl poměrně jednoduchý: zvýšit mechanickou spolehlivost a rozjet produkci na plné obrátky. Otec britských tankových vojsk plukovník John Fuller trpělivě čekal, až mu továrny a výcvikové tábory dodají dostatek techniky i osádek, a v létě 1917 z nich ustavil Tankový sbor. Tato síla měla být v listopadu 1917 nasazena u Cambrai, přičemž Fuller hodlal využít koncentrované síly tanků a vrhnout je na Němce ve velkém počtu na jediném úseku fronty.

Symbióza v poli

Takový přístup předznamenal taktiku druhoválečné Panzerwaffe, kdy němečtí generálové nechávali ocelové klíny prorazit frontu v pečlivě vybraném bodě zvaném Schwerpunkt. V roce 1917 ale velení britské armády vidělo věc jinak a rozdělilo tanky rovnoměrně k divizím. Udělalo podobnou chybu jako francouzští vojevůdci o dvě dekády později – rozdrobilo obrněnce tak, že jich nikde nebyl dostatek.

Tankový sbor zahájil 20. listopadu útok, při němž osádky podporovaly infanterii novou taktikou. Obrněnce postupovaly v trojicích, a zatímco první stroj napadal Němce v zákopech, zbývající kryly vlastní pěšáky. Jeden ze tří tanků měl na trupu připevněné hatě, které dovezl až k zákopu a svrhl je do něj. Vytvořil tím můstek, po němž obrněnce i vojáci příkop překonali a mohli postupovat do hloubky obrany.

Tudy vede cesta

Stovky tanků u Cambrai Němce překvapily, donutily je ustoupit, nebo je postřílely. Do večera Britové postoupili o 9 km, za což zaplatili 49 tanky a 4 000 muži, zatímco vilémovské oddíly vykazovaly dvojnásobné ztráty. Úspěch masového nasazení obrněnců znamenal přelom v myšlení britské generality a přes všechny dětské nemoci si spolupráci s tankovou zbraní oblíbila i samotná pěchota.

Vojáci si uvědomovali, že pancíř zachytává kulky a šrapnely místo nich. A nezapomínali ani na psychologický efekt, jak potvrzuje deníkový zápis britského vojína z října 1918: „Skutečně děsivý pohled. Silnice vedla v polovině svahu. Tanky se jednoduše vyškrábaly kolmo na svah, se zvednutým předkem přejely přes silnici a opět prakticky kolmo šplhaly dál, jako by je nic nemohlo zastavit.“

TIP: Monstra pod drobnohledem: Jaký byl nejlepší tank Velké války?

Když Velká válka o měsíc později skončila, byly položeny základní stavební kameny taktických postupů kombinujících silné stránky jednotlivých druhů zbraní. Ačkoliv od té doby uplynulo sto let, mnohé výdobytky tehdejších teoretiků a vojevůdců se používají i na současných „digitálních“ bojištích. 

Je po dešti a v mokrém listoví sedí malý ptáček. Z načepýřeného okrově hnědého peří se na mě dívá velkým černým okem, upřeně sleduje každý můj pohyb. Mladá červenka své úhledné rodiče moc nepřipomíná, snad jen právě tím velkým, jako studna hlubokým okem. Přes evidentní nedůvěru mi dovoluje udělat alespoň jednu fotografii, ale pak nemotorně přelétá do houští. Tito drobní ptáčci žijí poměrně skrytým životem. Vyfotografovat nedávno vyvedené mládě proto stojí opravdu hodně námahy.

Rváči pod rouškou vegetace 

Červenka obecná (Erithacus rubecula) původně obývala lesy s bujným podrostem. Dnes ji můžeme potkat i v zarostlejších parcích a v přírodě blízkých zahradách, v nichž se může podle potřeby skrýt. Lidí se podle literatury moc nebojí, ačkoliv já osobně mám spíše opačné zkušenosti. V každém případě se uchyluje do spleti bylin, kde hledá potravu a ve skrytu při zemi si v těchto místech také staví hnízdo. K životu na zastíněných lokalitách má uzpůsobené oči, které jsou na první pohled nápadně velké. Díky tomu pojmou více světla a tím července ve stinném prostředí usnadňují orientaci. 

Přes „skrytý“ život červenky pozoroval drobného ptáčka s červenou náprsenkou čas od času asi každý, kdo se nepohybuje výhradně v centrech velkoměst. Z prostého pozorování se však o životu červenky mnoho nedozvíme, a tak pro většinu lidí zůstává i nadále běžným, ale svým způsobem tajemným ptákem. Tito něžně vyhlížející ptáčci jsou totiž ve skutečnosti nemilosrdní rváči. Jejich boje o teritorium bývají tvrdé a nelítostné; ornitologové odhadují, že každá desátá červenka, která se dožila prvního hnízdění, zahyne při obraně teritoria. 

Vytrvalí pěvci rán i nocí

Zpěv červenek patří mezi nejbohatší hlasové projevy ptačí říše. Je složený z tlumeného úvodu s poměrně ostrými tóny a pokračuje velice zvučnou trylkovou melodií, kterou zakončují flétnově znějící hvizdy. Pro bohatost přednesu se na Slovensku července říká „slávik červienka“. Přitom ale její zpěv zná velmi málo lidí. Červenky totiž nezpívají příliš nahlas a v denním ruchu (zvláště pak ve městech) jejich zpěv zaniká. Vysoká hladina hluku, kterou lidská společnost denně produkuje, vadí koneckonců i samotným červenkám. Proto na lokalitách zamořených hlukem (např. ve velkoměstech) zpívají pravidelně v noci, až když se v okolí rozhostí klid. V přírodě ale červenky zaslechnete již časně zrána a rovněž patří mezi naposledy umlkající ptačí zpěváky. 

Třebaže s největší intenzitou zpívají červenky jako všichni ostatní středoevropští ptáci na jaře, jejich zpěv můžete zaslechnout už v lednu. Zajímavá je také skutečnost, že na konci hnízdní sezóny, kdy se rodičovský pár rozpadne, začnou zpívat i samice. Svým zpěvem totiž musí obhájit životní prostor, který po odloučení samečka ztratil „mužského ochránce“. 

Rodinný život červenek

U červenek tráví každý jedinec zimu „na vlastní pěst“. Většina středoevropských jedinců odlétá zimovat na jihozápad a na jejich místa přilétají červenky ze severu. Na jihu Evropy, kde je výrazně tepleji, jsou populace těchto pěvců stálé. 

Na jaře samička zpravidla spojí teritorium s územím svého souseda, protože raději zůstává na území, které dobře zná. Svou připravenost k páření oznamuje zvláštním hlasem. Je to období, kdy si ji partner musí před dalšími potenciálními nápadníky hlídat a v tu dobu ji také intenzivně krmí. Někdy se samice navzdory své konzervativnosti vydá i „na neznámou půdu“ a sama se přestěhuje do teritoria některého ze svých sousedů. Výjimečně jednoduše vyčkává, až se k ní sameček připojí.

Samička staví hnízdo z přírodních materiálů (kořínky, chlupy atd.), přičemž využívá nejrůznějších přirozených dutin a prohlubní nízko nad zemí. V době stavby či snášení vajíček je samice nejcitlivější na vyrušení a někdy může hnízdo i snůšku nadobro opustit. Hnízdění probíhá rychle a po dvou týdnech sezení na vajíčkách jsou mláďata dalších čtrnáct dní krmena oběma rodiči. Po vyvedení se o ně často stará jen samec, zatímco samička hned zakládá další snůšku. Téměř všechny české červenky zvládnou za sezónu dvě hnízdění, polovina tři a celá pětina hnízdí dokonce pětkrát. Průměrná délka života vyvedených červenek je však jen něco málo přes jeden rok. 

Nárazy do neviditelných zdí

V porovnání s některými jinými druhy ptáků je u nás červenka obecná zatím hojná. Přesto ji Česká společnost ornitologická zvolila ptákem roku 2016. Důvodem tohoto výběru byla snaha upozornit na skutečnost, že i široce rozšířené druhy čelí různým nástrahám ze strany člověka. Jedná se především o riziko nárazů do skleněných ploch (např. skleněné zastávky, protihlukové stěny, prosklené zdi – zvláště pak rohové apod.), které jsou bez patřičného označení pro všechny ptáky, nejen červenku, neviditelné. Podle statistik zahyne v Evropě po nárazu do skel až 100 milionů ptáků ročně! Přitom lze těmto kolizím účinně předcházet nebo riziko alespoň snížit.

Na rozdíl od lidí mají ptáci oči umístěné po stranách hlavy, a proto nejostřeji vidí do stran. Nejvíce pozornosti za letu věnují tedy prostoru kolem sebe a pod sebou – ne tolik místům, která jsou před nimi (výjimkou jsou sovy, ty se však také velmi zřídka stávají obětí prosklených ploch). Skleněné stěny často věrně odráží své okolí a ptáci si jich vůbec nevšimnou. Vidí v nich zeleň, oblohu a třeba i strom, ke kterému zamíří jako ke svému cíli. Náraz do plochy pak většinou nepřežijí.

Boj proti skleněným zdem

Pokud jde odrazy ve skleněných plochách, hraje u červenek významnou roli i jejich přirozená agresivita: v případě, že uvidí ve skle svůj odraz, mohou na něj zaútočit. Sameček červenky se v takovém případě načepýří, vystaví na odiv svoji červenou náprsenku, ale protivník ve skle udělá totéž. Pak už zbývá jen přímý útok, ale nad tvrdým sklem zvítězit nejde. Jsou zdokumentovány i případy, kdy se sameček při útocích na domnělého nepřítele doslova umlátil.

Červenky patří mezi patnáct ptačích druhů, u nichž jsou nárazy do skel reportovány nejčastěji. Jen si nesmíme myslet, že stačí jedna nalepená černá silueta.

TIP: Svazky nezaměstnaných opeřenců: Ptačí rodičovství a homosexualita

Pokud ve svém okolí naleznete nezabezpečenou prosklenou plochu (např. zastávku MHD v blízkosti zeleně, protihlukovou stěnu na mostku nad vodotečí atd.) či mrtvolku ptáka u prosklené plochy, upozorněte majitele a vyberte způsob, jak plochu zabezpečit, aby se předešlo dalším podobným případům. Ornitologické výzkumy v mnoha zemích dokazují, že při správném postupu mohou být nárazy ptáků do skel silně redukovány a v některých případech úplně eliminovány. Další informace najdete na: www.ochranaptaku.cz

O exoplanetách obvykle víme, jak jsou velké nebo hmotné, v jaké vzdálenosti obíhají hvězdu beno jak jsou zhruba staré. S informacemi o jejich chemickém složení je to už horší, především u kamenných planet. Za normálních okolností nevidíme, jak vypadají uvnitř.

Existuje ale jedna pozoruhodná metoda, která nám umožňuje do jisté zkoumat vnitřní části terestrických planet, přesněji řečeno bývalých planet. Jde o takzvanou nekroplanetologii – studium zničených planet, obvykle v soustavách bílých trpaslíků. Když umírá hvězda podobná Slunci, prochází fází červeného obra, kdy se mnohonásobně zvětší, z části rozplyne a nakonec z ní zůstane bílý trpaslík. Během toho může dojít zničení alespoň části planet. Kusy zničených planet padají na bílého trpaslíka a astronomové mohou v jeho záři detekovat chemické prvky, které tyto planety obsahovaly.

Nekroplanetologie s bílými trpaslíky

Keith Putirka z americké California State University a Siyi Xu z observatoře Gemini na Havajských ostrovech analyzovali záření 23 bílých trpaslíků, vzdálených maximálně 650 světelných let a zjišťovali, jaké je složení hmoty z rozbitých planet, která jejich záření ovlivňuje. 

TIP: Astronomové vystopovali bílého trpaslíka s přeživším plynným obrem

Jak se dalo předpokládat, kamenné exoplanety se skládají z podobných prvků, jako planety Sluneční soustavy. Badatelé zjistili stopy vápníku, křemíku, hořčíku a železa. Když ale rekonstruovali minerální složení těchto planet, čekalo je překvapení. V některých případech měly exoplanety podobné minerály, jako ve Sluneční soustavě, ale většinu tvořily exotické minerály, s nimiž se u „našich“ planet nesetkáváme, například ze skupiny pyroxenitů a periklasů. Pro vědce to jsou velmi cenné údaje, které nám mohou objasnit strukturu zmíněných exoplanet a jejich vývoj.

Soud vyhlásil rozsudek 28. října 1914. Trojce mladých atentátníků Gavrilo Princip, Nedeljko Čabrinović a Trifko Grabež dostali maximální možný trest: dvacet let těžkého žaláře. Tím je nechvalně proslulá Malá pevnost Terezín.

Sám Princip prožíval roky svého věznění v cele číslo čtyřicet šest, která sestávala ze dvou malých místností bez oken. Dvakrát denně mohl jít na krátkou vycházku pod dohledem dozorců. Ani při ní mu však nesundávali těžké okovy. Trávil v nich dny i noci. Nohy z nich měl rozedřené do krve. To ho však netrápilo tolik jako nedostatek knih. On, který byl celý život zvyklý číst! A trápily jej také informace z venku. Zvlášť osud jeho milovaného Srbska, které bylo dočasně vymazáno z map.

Okovy a kostižer

Ulevit mu mohl až příkaz z Vídně. Podle něj už neměli vězni trávit veškerý čas v okovech. Když však měli odstranit řetězy i Principovi, velitel věznice mu nejdříve položí otázku: „Litujete svého činu?“ Gavrilo jen zavrtí hlavou a vrátí se v okovech zpět do cely. Křehký a slabý mladík, který nad to už léta trpí tuberkulózou, je na tom zdravotně čím dál tím hůř.

Dva roky po uvěznění devastuje jeho tělo silná tuberkulóza kostí. Je převezen do nemocnice, kde se podrobí několika operacím. Lékaři jej odmítnou operovat s okovy na nohou. Teprve tehdy si je nechá sundat. I když je pod neustálým bedlivým dohledem strážného, pokouší se o sebevraždu. Lékaři mu však jeho nezáviděníhodný život zachrání. Čeká ho tak postupné bolestivé umírání.

TIP: Odsouzení vrazi: Jaký byl osud méně slavných sarajevských atentátníků?

Na sklonku života je už částečně ochrnutý a kvůli postupující nemoci mu musí amputovat ruku. Smrt je tak pro něj vykoupením. Zemře 28. dubna 1918. Je mu dvacet čtyři let a váží pouhých čtyřicet kilogramů! Ani on, ani dva další uvěznění atentátníci, se tak konce války nedočkají.

Když bojový letoun dostane ve vzduchu zásah nebo dojde k poruše a hrozí, že se zřítí, nastávají pro pilota krušné chvíle. Potřebuje stroj co nejrychleji opustit, aniž by se přitom fatálně zranil. A to není právě jednoduchý úkol, zvlášť v časové tísni a malém kokpitu nezřídka stravovaném plameny. Takový scénář patřil k nočním můrám letců už v dobách druhé světové války, kdy museli manuálně odhodit překryt kabiny a navzdory náporu vzduchu se vysoukat ven. Ani poté však neměli vyhráno, neboť tělo mohlo narazit do ocasních ploch, což mívalo devastující účinky.

Pionýrské návrhy

Statistiky amerického letectva říkají, že v roce 1942 se při nouzovém opuštění stroje zranilo 45,5 % mužů a ve 12,5 % případů letec nepřežil. Není divu, že si inženýři začali lámat hlavy, jak tato čísla snížit. Mohli se přitom inspirovat průkopnickými pracemi starými pěknou řádku let. Kupříkladu už na podzim 1916 si britský vynálezce padáků Everard Calthrop nechal patentovat vystřelovací sedadlo využívající stlačený vzduch. Pokrokovější variantu představil rumunský inovátor Anastase Dragomir, jehož katapultovací „padáková buňka“ byla roku 1929 úspěšně otestována přímo ve vzduchu.

Druhováleční konstruktéři tyto nápady dále rozpracovali, přičemž nejlepších výsledků dosáhly firmy Heinkel a SAAB. Rané modely německých vystřelovacích sedadel využívaly ke katapultáži stlačený vzduch a historicky prvním člověkem, jenž novinku úspěšně použil k záchraně života, se v lednu 1942 stal Helmut Schenk. Testoval tehdy prototyp stíhačky He 280, který se kvůli námraze stal neovladatelným, a pilotovi nezbylo než se spolehnout na nový vynález. Švédští technici zase jako první usilovali o katapultáž poháněnou střelným prachem a v letech 1943–1944 takové sedadlo zkoušeli na letounu Saab 17.

Ve věku turbín

Do sériové výroby nicméně vystřelovací sedadla uvedli opět Němci, a to pro některé typy letounů z konce války. Šlo například o Dornier Do 335, u něhož křížové ocasní plochy a tlačná vrtule znemožňovaly standardní opuštění kokpitu. Dále Luftwaffe osadila novinkou noční stíhačky He 219 nebo proudové He 162. Podle dostupných informací zachránila katapultovací sedadla do konce války život asi šedesátce pilotů.

S příchodem proudové techniky se systém pro bezpečné opuštění kokpitu stal zcela nezbytným, protože vyšší rychlost i hodnoty přetížení už prostě nedovolovaly letci vyskočit. Do čela vývoje se postavilo americké vojenské letectvo, jehož technici experimentovali s různými nápady včetně katapultáže směrem dolů pomocí pružin. Nakonec se však prosadilo racionálnější řešení zpoza oceánu, konkrétně z dílny irského inženýra Jamese Martina. 

Nálož pod zadkem

Ten už v roce 1934 s testovacím pilotem Valentinem Bakerem založil společnost Martin-Baker vyvíjející bojové letouny. Baker sice roku 1942 zahynul při havárii prototypu stíhačky, ale Martin pokračoval v práci a o dva roky později ho londýnské ministerstvo letecké výroby oslovilo s osudovým zadáním: vyvinout systém umožňující záchranu pilota z extrémně rychlého stroje.

Po prozkoumání různých možností se konstruktér rozhodl, že nejlepší metoda spočívá v katapultáži pilotního sedadla pomocí explozivní nálože. Po vystřelení mimo dosah letounu se pilot měl oddělit od sedačky a otevřít padák obvyklým způsobem.

Italský psycholog Giovanni Caputo z univerzity v Urbinu se touto otázkou začal zabývat již před jedenácti lety. V ojedinělém experimentu tehdy zavřel padesátku dobrovolníků do místnosti vybavené zrcadly a zadal jim zdánlivě jednoduchý úkol: po dobu deseti minut sledovat vlastní obraz. Zní to možná jako nudná ztráta času (a u leckoho nejspíš vyvolá pochybnosti, zda jsou zdroje na financování vědy vynaloženy správně), závěry italského výzkumníka však prokázaly, že i na první pohled zbytečný pokus může přinést nečekané výsledky. 

Vidět mrtvé předky

Stačilo jen několik desítek sekund a obličej v zrcadle se začal měnit. Jak zúčastnění později vypověděli v dotazníku, v jednu chvíli jejich tvář najednou nabývala neobvyklých rysů a její tvary a obrysy se natolik zkreslily, že spíše než lidskou připomínala zvířecí. Mnozí namísto vlastního obličeje spatřili tváře zemřelých předků, a nebylo výjimečné vidět dokonce různé nadpřirozené bytosti, případně monstra.

Už to samo o sobě psychology – a bezpochyby i samotné dobrovolníky – samozřejmě překvapilo. O dva roky později však šel Caputo ještě dál: Experiment zopakoval s tím rozdílem, že původní zrcadla nahradily oči jiného živého člověka. A jak se ukázalo, zúčastnění tentokrát zaznamenali ještě pozoruhodnější prožitky.

Caputo shromáždil čtyřicet dobrovolníků, jimž oznámil, že se budou účastnit jednoduché studie o meditaci. Následně je rozdělil do dvou skupin a každou z nich ještě do dvojic. Zatímco členové první skupiny dostali za úkol sedět zády k sobě a zírat do holé zdi, druhé požádal sednout si naproti sobě ve vzdálenosti jeden metr. Osvětlení v místnosti Caputo záměrně ztlumil do té míry, že bylo možné sice relativně dobře rozpoznat změny ve tvářích druhého, ale nestačilo to například k vnímání barev.

Mimo vlastní tělo

Co se stalo během následujících deseti minut, zřejmě nečekal nikdo. Dvojice hledící si navzájem upřeně do očí již za tak krátkou dobu zjistily, že se před jejich očima – a nejen tam – odehrávají nečekané scenerie. Stejně jako při výše popsaném pokusu s hleděním do zrcadla i nyní se tvář druhého člověka rychle zdeformovala (stalo se to u 90 % účastníků), u podobně vysokého podílu (75 %) se změnila v podivné bytosti a někteří rovněž spatřili dávno mrtvé příbuzné.

Ovšem oproti prvnímu případu tentokrát přibylo ještě něco: „obyčejné“ iluzorní představy vystřídaly prožitky připomínající dění ve snu. Pohled do očí druhého člověka vyvolal změněné vnímání barev, které se náhle jevily intenzivnější a jasnější než obvykle. Kromě toho bylo slyšet nepřirozeně hlasité zvuky, mnohým dokonce připadalo, jako by se ocitli mimo vlastní tělo, a zdálo se jim, že čas náhle běží pomaleji než obvykle. 

Co dokáže zírání do zdi

Všechno to jsou projevy tzv. disociace, tedy změněného stavu vědomí – ten lze přitom jinak navodit jen několika málo způsoby, a to pomocí halucinogenních látek, hypnózou nebo smyslovou deprivací. Caputova hypotéza předpokládá, že při jeho experimentu hrála roli poslední jmenovaná příčina: Účastníci se do transu dostali v důsledku nedostatečné stimulace mozku, již vyvolalo dlouhodobé strnulé zírání na jedno místo. Jak je ale možné, že u těch, kteří sledovali holou zeď (a nikoliv oko živého člověka), k ničemu takovému nedošlo?

Zde se dostáváme k jevu známému jako „Troxlerův efekt“. Tato optická iluze, kterou již v roce 1804 popsal švýcarský lékař Ignaz Troxler, popisuje důsledek dlouhého zírání na jediný nehybný bod (například tečku v bílém poli, nebo právě oční zornici): Pozorovatel začne rychle vnímat okolí tohoto bodu jako rozmazané a blednoucí, až nakonec vymizí úplně. Ostatně můžete si to snadno vyzkoušet sami na obrázku.

Když budete fixovat zrak přímo do středu tohoto obrázku, pastelové pozadí po několika sekundách „zmizí“. Tento klam je dnes známý jako Troxlerův efekt. (foto: Wikimedia Commons, Bautsch, CC0)

Vrátíme-li se ke Caputovým experimentům, pak lze vlastně podivné prožitky jeho účastníků vysvětlit docela prostě právě s pomocí Troxlerova jevu. Zatímco člověk upřeně hledí do očí naproti sedící osoby, veškeré vizuální podněty z jejího okolí se náhle rozmažou a vytratí. Mozek se následně uchýlí ke své přirozené schopnosti domýšlet si „prázdno“ něčím, co je mu důvěrně známé. Namísto původního obličeje tedy dosazuje jiné tváře a podobné tvary. Čím déle udržujeme oční kontakt, tím aktivnější jsou oblasti zodpovědné za představivost a fantazii, takže „halucinace“ jsou o to pestřejší a mnohdy i děsivé a nesmyslné. 

Zrcadlové neurony

V průběhu experimentu si Caputo zaznamenal ještě jedno zajímavé zjištění: k asociativním prožitkům u dvojice pozorujících se osob docházelo zpravidla přesně ve stejnou dobu, jako by se jejich mozky dokázaly navzájem synchronizovat. Ačkoliv to zní velmi nepravděpodobně, neurologové nabízejí relativně snadno uchopitelnou teorii, proč tomu tak je: ke slovu zde přichází schopnost vcítění se do druhého na základě jeho výrazu.

Díky tzv. zrcadlovým neuronům lidský mozek disponuje schopností představit si pocity či prožitky druhého člověka, kdykoliv spatří mimiku v jeho tváři. Snadno tak nejen pochopí například to, že dotyčný cítí bolest, ale sám ji krátkodobě pocítí také. Děje se tak mnohdy nevědomky – na tomto principu funguje například nechvalně známá „nakažlivost“ zívání. Konkrétní výraz ale dokážeme napodobit i záměrně, čímž v sobě vyvoláme odpovídající emoce.

TIP: Experimenty s lidskou myslí: Co odhalily kontroverzní pokusy na lidech?

Mnozí vědci dokonce považují tuto schopnost za jeden z hlavních rysů, kterými se lišíme od zvířat – umožňuje nám totiž empatické uvažování. Právě zrcadlové neurony mohly sehrát klíčovou roli i v experimentu s halucinogenním pohledem z očí do očí. Jakmile totiž jeden z účastníků začal vykazovat stav disociace, v jeho tváři se promítl změněný výraz a druhý z dvojice jej podvědomě napodobil. Vzápětí se podobná reakce objevila i u něj a trans se tak dále prohloubil.

V jihoegyptském guvernorátu Asuán několik dní intenzivně pršelo a padaly kroupy. Nezvykle silné bouřky vyhnaly z děr a úkrytů místní obyvatele pustiny, mezi nimiž bylo opravdu velké množství štírů, zřejmě různých druhů. Vypuzení štíři hledali úkryt v lidských sídlech, kde se pochopitelně střetli s lidmi.

Výsledkem bylo více než 500 lidí se závažným bodnutím štírem, které si v řadě případů vyžádalo hospitalizaci. Tři z těchto lidí zemřeli. Úřady v guvernorátu Asuán rozeslaly přes tři tisíce dávek protijedu, místním nemocnicím a dalším zdravotnickým zařízením. Bodnutí štírem není nic příjemného, i když ho člověk přežije. Obvykle ho provází prudká bolest, pocení, zvracení, průjmy, horečky či svalové křeče.

V Egyptě žije asi 31 druhů štírů. Jsou mezi nimi i prudce jedovatí a nebezpeční štíři rodu Androctonus, a také obávaný štír s výmluvným jménem štír nejjedovatější (Leiurus quinquestriatus). Právě tito štíři by mohli být zodpovědní za přinejmenším část napadení v Asuánu.

TIP: Léčba štírem: Látka ze štířího jedu pomáhá léčit revmatickou artritidu

Na první pohled to vypadá, jako by Asuán zasáhla jedna z biblických ran. Jak ale uvedl Mahmoud Shaheen, ředitel egyptského meteorologického centra Center for Weather Analysis and Forecasts, vysvětlení zmíněné události je nejspíš velmi moderní. Na extrémním počasí v Asuánu se zkrátka podílely klimatické změny.

Stříbřitý úplněk září na nebi tak jasně, že by se při něm dalo číst. Náhle se však začne měsíční kotouč jevit z jednoho okraje tmavší, jako by ho někdo zašpinil sazemi. Po pár desítkách minut se zdá, že jinak dokonalou kruhovou lunu cosi neviditelného ukusuje. Když už je pryč víc než polovina, obloha povážlivě tmavne. Zmizelá část našeho souputníka však na nebi přece jen svítí, i když pouze velmi slabým načervenalým odstínem. 

Nakonec se úplněk celý ztratí v rudém hávu a z majestátní noční lucerny zbude nezvyklý nebeský pomeranč. Ve městech se vyjímá nad elegantně nasvícenými historickými památkami, daleko v přírodě jej záhy obklopí spousta hvězd, jež za běžného úplňku kompletně zaniknou v jeho záři. Dnes už víme, že jde o pouhou kosmickou stínohru, poněkud nepřesně nazývanou „úplné zatmění Měsíce“: Luna totiž z nebe zpravidla zcela nezmizí.

Ve stínu Země

Už ze základní školy víme, že za úplným zatměním Měsíce stojí pouhá optika. Přirozený satelit obíhá okolo Země a planeta vrhá do prostoru za sebou díky záři Slunce dlouhý kuželovitý stín, jímž náš průvodce občas projde. Aby nastalo zatmění, musejí se všechna tři tělesa dostat do jedné přímky. Ve skutečnosti je to však poněkud složitější…

Zemský stín je ve vzdálenosti Měsíce přibližně třikrát větší než průměr luny na obloze, který činí asi 0,5°. Měsíční dráha se ovšem sklání výrazně víc, přibližně o 5° od roviny ekliptiky – tudíž ne pokaždé, kdy se náš souputník v úplňku ocitne na opačné straně oblohy než Slunce, se může do zemského stínu „trefit“. Zhruba každého půl roku se k němu dostává dost blízko, ale statisticky skrz něj dokonale projde asi jednou za rok a půl. Jelikož ovšem působivý akt trvá až hodinu a tři čtvrtě (obvykle alespoň hodinu) a je pozorovatelný z celé noční zemské polokoule, spatří jej každý z nás i několikrát za život – aniž by musel cestovat.

Průvodce v barvách

Čím se tedy úplné zatmění Měsíce řadí mezi sedm astronomických perel? Jednoznačně barvami. Během úkazu se náš satelit sice zanoří do neprůhledného zemského stínu, ale atmosféra planety láme sluneční červánky a „posílá“ je k měsíčnímu povrchu. Během úkazu tak sledujeme pozvolné rozložení jejich odstínů, jak postupně obarvují lunární tvář. Vzácně lze na začátku i na konci jevu spatřit také tyrkysový lem, když atmosférický ozon pohltí dlouhovlnné záření slunečního světla. Vzduch tak funguje jako optický hranol, jenž na Měsíc během zatmění směruje některé barvy duhy.

TIP: Noc krvavého Měsíce: Nejlepší snímky zatmění Měsíce

Občas navíc úplné zatmění proběhne krátce po nějakém silném sopečném výbuchu. A vulkanický prach může zemskou atmosféru zakalit natolik, že se i zmíněný jev odehrává podle zcela odlišného scénáře: Oproti klasické cihlově rudé či oranžové barvě tak Měsíc třeba zhnědne, či dokonce zčerná jako uhel. Každé jeho úplné zatmění zkrátka stojí za pozornost!