Zapomeňte na tuctově předžvýkané pravdy rádoby nutričních expertů a výživových poradců, zvlášť takové, které vám tvrdí že něco musíte, dělají to přece všichni, je to nezbytné… Každé lidské tělo je do značné míry originálem a někomu prostě víc sedí život bez snídaní, zatímco jiný si bez ní vážně neumí představit začátek dne. Řiďte se tím, co cítíte a co vám našeptává váš organismus. Většinou vás nenápadně upozorňuje, jen když je něco v nepořádku. Je nezbytné mu naslouchat – a pokud se neprojevuje negativně (například únavou, nabíráním hmotnosti, nebo naopak hubnutím či jinými signály), nejspíš to děláte dobře.

Vaše zaměstnání a pracovní doba, výdej energie podle měnícího se programu (v úterý se třeba nenadřete tolik jako ve čtvrtek), individuální výkonnost metabolismu, to vše vás jako člověka činí unikátním. A proto žádný recept na snídani – její složení ani objem – nemá univerzální platnost a není aplikovatelný na všechny bez rozdílu. Dbejte na pestrost, ale určitě si nekazte začátek dne snídaní, kterou jíte jenom proto, že by to snad mělo být bezpodmínečně zdravé.

Začátek dne

Oblíbeným snídaňovým menu jsou cereálie. Představují vynikající zdroj vitamínů skupiny B, minerálů (železo, zinek, jód, měď, mangan, vápník, draslík, hořčík), selenu a vitamínu E a také jsou nabité pořádnou porcí zvláště důležité vlákniny. Většinou. Záleží totiž na tom, jaký proces má produkt za sebou. Pokud cereálie prošly rafinací, jsou ve své podstatě jen extrudovanými výrobky z obilí. Často mohou být navíc uměle dochuceny cukrem a s výčtem zdravých dobrot uvnitř to už zdaleka tak horké nebude. Pokud se nechcete splést, zkuste se dobrat informace o tom, kolik gramů vlákniny získáte jednou snídaňovou porcí.

Za den byste měli sníst asi 20 až 35 gramů a snídaně může být dobrým startem k tomuto cíli. Vlákninu rozlišujeme rozpustnou a nerozpustnou. Ani jedna sama o sobě moc stravitelná není. Ta první je spíš krmením pro mikroorganismy ve vašem zažívacím traktu (prebiotikum), druhá čistí střeva zevnitř a urychluje chod trávení. Pšeničné otruby jsou například charakteristické vyšším podílem nerozpustné vlákniny, ovesné vločky zase té rozpustné. Chybu neuděláte ani s jedněmi. Háček je v tom, že pokud si do misky naložíte otruby nebo vločky dehydrované, přínos takové snídaně vašemu zdraví se bude limitně blížit nule, pokud ne přímo minusu. 

Velké negativum představuje právě přidaný cukr, který výrobci do svých produktů dávají, aby jejich snídaně chutnala. V jedné misce křupinek ho může být i 10 gramů. Cornflakes a další křupavé pochutiny sešly ze správné cesty už dávno. Zrada číhá všude tam, kde v balení najdete více jak 15 gramů cukru na 100 gramů produktu.

Co si asi myslí müsli?

Müsli, dnes populární snídaňové menu, se zrodilo na samém počátku 20. století. Původně sloužilo jako předkrm, později jako strava chudých nemocných. Příslib zdraví a chuti se poté proměnil v recepturu, kterou důvěrně známe dnes. Je dobrý nápad pustit se do nich ráno? Záleží na způsobu jejich výroby, tedy jsou-li zapékané, či křupavé (sypané). První se pečou a smaží na tuku, a pro organismus jsou po ránu spíše zátěží než přínosem. Sypané se praží pomalu, každá složka zvlášť, bez narušení buněčných stěn vloček. Není to úplná výhra, ale je to lepší.

V zájmu vyrovnané bilance kalorií byste se ale měli zříct müsli dochucovaného, respektive měli byste si jej „doladit“ čerstvým ovocem sami těsně před konzumací. Ideálně třeba banánem nebo jablky. Do nebe a ještě výš je dnes vynášena granola, pražená směs obilnin. Sama o sobě je naprosto v pořádku a výtečná. Ale tam, kde ji začínají během výroby doslazovat medem nebo cukrem, nastávají problémy. Pochoutka přestává být zdravá a začíná být přeslazeně tučná.

Pokud je opravdu zdraví a optimální příjem vlákniny vaší prioritou, vyplatí se vsadit spíš na snídaňové kaše. Na trhu najdete nepřeberné množství druhů, například rýžové, ovesné, pohankové, kroupové, nebo i kuskusové. Když si je dochutíte místo kakaa a cukru domácím sušeným ovocem nebo krájenými křížalami, posypete mákem nebo oříšky, připravíte svému tělu blaho. Jen to chce vynechat instantní verze a obětovat trochu času na poctivou přípravu.

Co na chleba?

Pomazánky představují u snídaně něco jako divokou kartu. Mohou být zdravé a ideální, ale také těžké a problematické. Důležité je na nich „pojivo“, tedy poměr nasycených tuků másla, případně trans-mastných kyselin nejrůznějších margarínů. Zajímavostí je, že na tradiční anglické snídani jsou nezdravější fazole. Opravdu. Pokud byste dokázali třeba z červené čočky vytvořit pomazánku, jste určitě na správné cestě. Komplikace naopak mohou představovat džemy a marmelády. Může v nich být totiž příliš cukru, zvlášť v těch průmyslově konzervovaných.

Jak si stojí u ranní tabule paštiky? Pokud se nejedná o domácí produkty, bude nejspíš zbytečné nalhávat si, že by byly nějak extra zdravé. Přesto snídaně nemusí být bez masa, tělo docení rostlinnou i živočišnou složku. Jen zbystřete: jako nás u cereálií omezují cukry, u živočišných bílkovin je třeba hlídat soli. Taková šunka je proto naprosto fajn, jen vyberte kvalitní, s co nejvyšším podílem masa a svalových bílkovin (a obsahem solí do 2,5 %). Ani s rybou rozhodně chybu neuděláte.

Mléčné výrobky podle zažitých představ zkrátka patří ke zdravé snídani. Nebo ne? Ve skutečnosti jsou předmětem debat už hodně dlouho. Nejaktuálnější vědecké poznatky vycházejí z toho, že pravidelný přísun mléčných výrobků napomáhá s plněním výživových doporučení a je ochranou před chronickými onemocněními. U dětí jsou mléčné výrobky prevencí obezity, u starších snižují rizika vzniku cukrovky druhého typu. Znamená to, že je tedy všechno v pořádku? Ne úplně. Jogurty sice obsahují tolik žádaný vápník a mléčný tuk, ale tyto klady platí v zásadě jen pro jogurty bílé, nedochucené, bez přidaného cukru. Do takových už se strávníkům ale moc nechce. Jogurty smetanové a ochucené ale ideální zdaleka nejsou.

Na zdraví. A úspěšný den

Že je to všechno třeba něčím spláchnout? Určitě. Navíc po dlouhé noci naše tělo tekutiny ocení víc, než byste na první pohled řekli. Pozitivním startem do nového dne může být obyčejná sklenka vody, dochucená kouskem citronu. V průběhu snídaně můžete pokračovat mlékem (100 ml dobrého plnotučného mléka vynahradí masitou složku), hrnkem neslazeného bylinného nebo zeleného čaje (300 ml). Ani káva překvapivě nepředstavuje problém, pokud tedy počítáte s jejími lehce močopudnými účinky.

TIP: Snídaně šampionů: Co snídají nejlepší sportovci planety?

Nedokážete si představit snídani bez džusu? Pozor na něj. Jestli si nepřipravujete 100% rostlinnou šťávu i s dužninou a dření, ideálně čerstvou a hned z odšťavňovače, nejspíš si neprospíváte. Do těla si s průmyslově zpracovaným produktem pustíte stabilizátory, konzervanty, umělá aromata a dodané cukry. V jedné skleničce džusu je přitom cukru skoro jako ve třech pomerančích. Mimochodem, u zdravé snídaně by ovoce rozhodně chybět nemělo. Aspoň jeden kousek každé ráno. Jeho výběr už je na vás. 

Zvířata žijící ve vodě a blízko ní vytvářejí úžasná společenství a dohromady s rostlinstvem tvoří v optimálním případě vyvážený ekosystém. Každý druh v něm má své opodstatnění a s ostatními jej pojí vzájemné vazby a souvislosti, o kterých většinou ani nevíme vše. Společenství fauny a flóry směřuje k ekologické rovnováze, kterou v největší míře narušuje člověk. Někdy velmi radikálně, a to až k vymizení určitého druhu. Takový je i příběh bobra evropského (Castor fiber), který se do naší přírody vrátil po více než 150 letech nepřítomnosti.

Neslavná bobří historie

Bobr evropský patří k původním druhům evropské fauny, o čemž se zachovaly důkazy už od středověku. První písemná zpráva o výskytu bobrů v našich zemích pochází z roku 1251 a asi není náhoda, že zmiňuje bobří lovce na řece Turiec. Už tehdy byl totiž bobr ceněným úlovkem. Poskytoval maso a velmi cennou kožešinu, která díky své hustotě (23–30 tisíc chlupů na jeden centimetr čtvereční) a jemnosti patřila mezi nejkvalitnější. K tomu ještě získávali lovci z bobřích análních žláz „kastoreum“, používané při výrobě voňavek. Bobři tímto výměškem značkují teritorium a zvyšují i vlastní atraktivitu v období páření. Anální žláza měří u dospělých zvířat až osm centimetrů a váží kolem 160 gramů. 

Pro tyto vlastnosti a možnosti využití byl bobr loven takovou měrou, že se na více než 150 let zcela vytratil z Evropy. Jak se později ukázalo, přežil v malém počtu na severu ve Skandinávii, Německu, Polsku a v Rusku. Z území České republiky zcela vymizel již na přelomu 17. až 18. století. Koncem 18. století byl sice znovu vysazen v jižních Čechách, ale po obnovení lovu byl znovu vyhuben. K jeho vymizení přispěly kromě intenzivního lovu i změny v ekosystémech a možná i záměrné hubení, jelikož byl považován za škůdce. Poslední bobr v Čechách byl zaznamenán v roce 1852 a na Slovensku roku 1858. Na přelomu 19. a 20. století se početnost celé evropské populace pohybovala jen kolem 1 200–2 000 jedinců. 

Útěk s výstřelem a vodní hrady

Bobr je soumračný a noční živočich, který není zrovna snadno k zahlédnutí. Nejjistějším důkazem jeho přítomnosti jsou kmeny stromů ohryzané do typického tvaru přesýpacích hodin. Pozornému znalci přírody se autor této práce prozradí neobvyklým zvukem, který připomíná suchý výstřel. Rána se ozve tehdy, když se poplašený bobr vrhne do vody a úderem plochého ocasu o hladinu urychlí ponoření. Zároveň tím upozorní ostatní zvířata na hrozící nebezpečí. Obyčejně však vklouzne do vody nehlučně a my můžeme vidět jen „véčko“ z vln, které se na hladině dost rychle pohybuje. 

Při plavání na hladině bobrovi vyčnívají z vody pouze nozdry, oči a uši, přičemž v uších a v nose má proti vniknutí vody chlopně. Život bobra je s vodou bytostně spojen. Na zadních nohách má mezi prsty plovací blány, umí výborně a elegantně plavat a potápět se. Na souši se oproti tomu pohybuje nemotorně a těžkopádně.

Bobři vytvářejí několikačlenné rodiny. Žijí v norách vyhrabávaných do hliněných břehů nebo staví tzv. bobří hrady. Ze dřeva a bláta navýší kopu, která je často několik metrů vysoká a má průměr 3–5 metrů. Základ stavby důmyslně zakotví zapíchnutím větví do dna a využijí tlak vody pro její stabilizaci. Ve středu této kupy je suchá komora – o průměru cca 80 cm a výšce kolem 35 cm. Přístup do ní umožňuje několik nor, které mají z bezpečnostních důvodů vchody pod vodou. 

Sklad dřeva na dně řeky

Bobr je přísný vegetarián. Mohutnými oranžově zbarvenými řezáky obvykle dokáže jako ostrým dlátem ohlodat do podoby přesýpacích hodin stromy do tloušťky 20 cm. Bobří řezáky ovšem vyvinou tlak cca 80 kilopascalů (u člověka je to 40 kPa), takže si tento hlodavec poradí i se stromem, jehož průměr se blíží k metru. S neomylnou přesností navíc umí svalit strom do vody tak, aby se dostal k jeho olistěné koruně. Za větvičkami potopeného stromu se potápí, oddělí je od kmene a vynáší si je k břehu. Po okusu kůry zůstávají na místě oloupané větvičky. Když už nemá v blízkosti vhodné stromy, okusuje větší haluze, které stahuje k vodě. Živí se především měkkými, nezdřevnatělými částmi a dává přednost například topolům, vrbám a osikám. Jako všichni hlodavci si bobr kousáním dřeva obrušuje své hlodavé zuby, které mu po celý život dorůstají. 

Potravu aktivně shání celý rok a na zimu si vytváří zásoby tak, že zapichuje větve do dna. Odhaduje se, že bobří rodina si dokáže takto uložit několik metráků dřeva. Svou činností bobři zadržují vodu v zemi. Ve výběru potravy je bobr celkem flexibilní a doplňuje si sortiment různými rostlinami a jejich plody, které jsou aktuálně dostupné v blízkosti jeho stanoviště – např. jablky, kukuřicí, apod. Potravu si podobně jako větve stahuje do vody a konzumuje ji na břehu blízko hladiny. 

Návrat oslavovaný i odsuzovaný

V roce 1976 byli bobři vysazeni v lužních lesích východně od Vídně a odtud se jejich populace šířila Dunajem a Moravou na naše území. Současně se bobři začali objevovat i na severovýchodním Slovensku, kam pronikli z Polska. Zpočátku šlo o senzaci. První nálezy typických ohryzů na Záhorí v roce 1977 a o několik let později i na Podunají vyvolaly nevšední zájem odborníků i veřejnosti. 

Přirozená kulminační křivka růstu populace zažívá boom, který však zřejmě nebude trvat do nekonečna. Přirozená bobří aktivita brzy vzbudila negativní reakce zejména v řadách vodohospodářů, lesníků a zemědělců. Kvůli škodám na porostech a vyhrabávání doupat v hrázích se vyhranila skupina odpůrců, kteří by rádi bobří populaci regulovali. Dokonce sílí hlasy, aby byl bobr zahrnut mezi lovnou zvěř. Společnost se rozdělila na ochránce a pronásledovatele bobrů a zdá se že lidstvo je nepoučitelné a historie se znovu opakuje. Naštěstí byl bobr prohlášen za chráněný druh a v rámci platné legislativy je za způsobené škody možné požadovat odškodné od státu. 

Vodohospodáři proti bobrům bojují zasypáváním děr a redukcí výsadby měkkých dřevin. Naopak ponechávají u řek akáty, které bobři nekonzumují. Obalování kmenů stromů na březích pletivem je také sice pracný, ale účinný způsob ochrany. 

TIP: Návrat bobrů do Česka: Vodní inženýři se vracejí

Lze předpokládat, že početnost bobrů během 20–30 let samovolně klesne. Počet mláďat se totiž přirozeně reguluje, když se obydlené teritorium populačně zahušťuje. Autoregulace by tedy měla zajistit přijatelnou rovnováhu ovlivněnou i teritorialitou a potravními možnostmi. Zůstává na nás, abychom se s bobry naučili žít v rovnováze.

V roce 1997 přišla profesorka Kristen Hawkesová z Univerzity v Utahu s tzv. „teorií babiček“. Podle této teorie byly babičky jedním z hlavních důvodů, proč v evoluci došlo k výraznému prodloužení života lidí. Ženy ve vyšším věku pomáhaly dcerám a snachám, které mohly tak mohly mít děti v kratších intervalech. Babičky takto měly předat „geny dlouhověkosti“ většímu počtu potomků a život lidí se z generace na generaci prodlužoval.

Dlužno dodat, že tato evoluční teorie vědců z Utahu vysvětlující postupné prodlužování života během evoluce, je podle řady odborníků kontroverzní. Podle některých vědců je nedostatek hypotézy v tom, že nezahrnuje účast otců. Kritizován je také fakt, že nezohledňuje postupné zvětšování mozku, lov velké zvěře a další faktory, které podle vědecké většiny hrály v minulosti našich předků významnou roli.

Pátrání po babičkovských emocích

Neurovědec a antropolog James Rilling z americké Emory University se na tuto problematiku podíval z trochu jiného úhlu. Rilling se svými kolegy použil zařízení pro funkční magnetickou rezonanci a skenoval s ním mozky 50 babiček. Součástí experimentu byly i snímky různých lidí, které dobrovolnice během vyšetření sledovaly. Na obrázcích byla vnoučata sledovaných subjektů (ve věku 3 až 12 let), neznámé děti, vlastní děti a neznámí dospělí.

Ukázalo se, že když babičky sledovaly snímky vlastních vnoučat, magnetická rezonance u nich vykázala intenzivní zapojení nejen empatických, ale i emočních okruhů v mozku. Babičky se podle badatelů dokáží doslova vcítit do svých vnoučat. Když babičkám ukázali obrázky jejich dospělých dětí, tedy rodičů vnoučat, mozek babiček opět zapojil empatii, už ale nedocházelo k tak silné emoční reakci.

TIP: Spánek řízený evolucí: Proč mnoho starších lidí vstává tak brzy?

Podle Rillinga šlo o první výzkum tohoto druhu, který se zaměřil na „babičkovský“ mozek. Výsledky podle něj potvrzují, že babičky mají vnoučata v hlavě a dovedou se s nimi naladit na podobnou emoční vlnu. Rilling dokonce uvádí, že řada babiček si svou roli užívá více než svou dřívější roli matky.

Existenci deváté planety Sluneční soustavy poprvé připustili vědci z Caltechu v lednu 2016. Její přítomnost naznačují zvláštnosti oběžných drah transneptunických těles – objektů, které obíhají Slunce za oběžnou drahou Neptunu. Podivné trajektorie těchto těles (které podle části vědců odporují současným teoriím o Sluneční soustavě) by podle badatelů mohla vysvětlovat existence doposud neobjevené planety – pětkrát až patnáctkrát hmotnější než Země, pohybující se ve vzdálenosti 100 AU od Slunce.

S novým vysvětlením gravitačních anomálií nedávno přišla dvojice teoretických fyziků – James Unwin z Chicagské univerzity a Jakub Scholtz z Univerzity v Durhamu. Podle obou mladých vědců by tajemným objektem na okraji Sluneční soustavy nemusela být planeta ale prastará černá díra.

Pět Zemí v pěti centimetrech

Vědci představili teorii, podle které by se mohlo jednat o takzvanou primordiální černou díru. Tato tělesa jsou vysoce spekulativními objekty, které se zatím nepodařilo v kosmu nikdy pozorovat. Měly vzniknout krátce po samotném velkém třesku, tedy těsně po vzniku vesmíru; tehdejší podmínky mohly nahrávat tomu, aby tato drobná, ale současně velmi hmotná tělesa vznikala spontánně, a přitom ve značně velkém množství.

Jakub Scholtz a James Unwin soudí, že ty nejméně hmotné primordiální černé díry se už odpařily, ale ty hmotnější by mohly přežít až do současnosti. Hypotetická planeta Devět, která by mohla ležet asi 300–1 000 astronomických jednotek od Slunce, by mohla být právě takovým objektem.

Jejich teoretická černá díra by mohla měřit pouhých pět centimetrů, její hmotnost by ale překračovala pětinásobek hmotnosti Země. Díky tomu by byla prakticky neviditelná, s teplotou takřka stejnou jako okolní vesmír. Svá tvrzení vědci opírají o soubor podivných gravitačních anomálií, které nedávno zaznamenal experiment Optical Gravitational Lensing Experiment (OGLE). Výzkumníci během tohoto experimentu odhalili nejméně šest mikročočkových jevů, které podle nich mají na svědomí objekty o hmotnosti zhruba 0,5 až 20násobku hmotnosti Země. Podle badatelů by mohlo jít o primordiální černé díry.

TIP: Záhadná planeta X: Najdeme někdy dalšího člena Sluneční soustavy?

Autoři se pokusili také popsat způsob, jak po takovém temném tělese pátrat; navrhují hledat pohyblivé zdroje vysokoenergetických částic, které by jejich hypotézu mohly potvrdit. Výzkum vyšel na webu arXiv, kde se objevují vědecké práce, které ještě neprošly recenzním řízením. Je tedy možné, že tato hypotéza bude zavržena – přesto je pro vědu zajímavá tím, že přináší jiný a nečekaný pohled na letitý problém gravitačních anomálií v oblasti za oběžnou drahou Neptunu.

Dlouhý celoevropský konflikt přinesl především obrovité populační ztráty. Přesnou bilanci už nikdo nikdy nesestaví, protože chybějí podklady. Co se týká zemí Koruny české, nedokázali se historici shodnout, a tak se odhady pohybují se v rozmezích ztrát od 25 do 80 % obyvatel. Každopádně počet českého a moravského obyvatelstva nebyl v roce 1700 vyšší než v roce 1600. To znamená, že z populačního hlediska jako by se vývoj na celé století zastavil či dokonce vrátil zpátky.

Zdecimované srdce Evropy

Představa, že v kotli války zůstali čtyři lidé z pěti, je příšerná. Dostatečně krutý je však i předpoklad, že zahynul jeden ze čtyř obyvatel. Jsou ovšem důvodné obavy, že procent lidských ztrát v našich zemích bylo přece jen vyšší než oněch 25 %. Úbytkem obyvatel byla zasažena prakticky celá střední Evropa, ne však všechny země stejnou měrou. Byly oblasti, jež třicetiletý konflikt zasáhl málo – mezi ně patří těžko dostupná horská údolí, ležící stranou spojovacích cest. Ale to byly jenom výjimky.

Nejvíce lidí, kteří přišli o život, bylo mezi obyvateli vesnic a měst. Mnozí přitom podlehli epidemiím moru, jenž byl jedním z průvodních jevů války. Kromě toho bylo mnoho lidí zavražděno žoldnéřskými tlupami nebo zemřelo hladem. Německý historik Jürgen Kuczynski uvádí, že poměr mrtvých k celkovému počtu obyvatel za třicetileté války byl na území Německa nejméně patnáctkrát vyšší než za druhé světové války. 

„V Čechách a na Moravě se ztráty dají s těmi německými srovnávat,“ zjišťujeme v knize historika Arnošta Klímy Dlouhá válka. Čechy měly před válkou asi 1 700 000 obyvatel, po válce zde zbylo už asi jenom něco přes 900 000 lidí. Pro celou zemi se dá hovořit o pravděpodobných ztrátách ve výši 40 %. Morava měla před válkou 800 000 obyvatel a po válce jen půl milionu, takže ztráty zde nebyly o mnoho nižší. V českých zemích bylo na 6 000 obcí zcela zničeno. Jeden ze švédských velitelů, plukovník Adam Pfühl se chlubil, že dal sám vypálit na 800 vesnic. 

Podobně jako v Německu byly v Čechách oblasti, kde ztráty daleko převyšovaly celkový průměr. To platí především pro úrodné Polabí, které bylo po válce skoro liduprázdné. Švédský generál Banér rozbil v Brandýse nad Labem svůj hlavní stan a šest jeho pluků zde mělo zimní ležení. Nedaleko odtud zřídil zimní ležení svých vojsk i císařský generál Gallas a pro ležení si ji vybral rovněž generál Torstensson. Celá oblast byla dlouho obsazena Švédy, kteří odešli z Brandýsa nad Labem teprve v září 1649.

Zdejší obyvatelé opouštěli své vesnice a městečka a táhli jinam, aby unikli řádění žoldnéřů. Odcházeli do méně úrodných oblastí, které neležely při rušných cestách, často do Posázaví. Tam žili do konce války a pak se zase vrátili do Polabí. Někteří si pak mohli dokonce vybrat lepší domy i s poli, kterých bylo všude dost. 

Nuzota z lidí lotry činí

Úbytek lidí a hmotná bída nebyly jedinými důsledky války. Mnohem horší byla degradace lidství. Obyčejní lidé vyrostli za dlouhé války bez vzdělání, bez náboženství a uprostřed ekonomického i správního chaosu. Za celý svůj život nepoznali nic jiného než krev a loupežení. Nebylo divu, že duchovně zpustli, zesurověli, stali se tupými ke všemu lepšímu. Jednou z hlavních postav této války byl švédský král Gustav Adolf. Když viděl, jak se žoldnéři chovají na obsazeném území, řekl: „Válka není řekou, ale mořem všech zločinů.“

Německému spisovateli Hansi Jakubu von Grimmelhausenovi nebylo v době, kdy jeho rodné město dobyla císařská armáda, ani čtrnáct let. Jako dospělý muž napsal o svých zážitcích knihu Simplicius Simplicissimus, a v ní výčet toho, v čem spočívala ta dlouhá válka: „Žraní a chlast, hlad a žízeň, smilnění a vyhrožování, řinčení a hraní, hýření a potlačování, zabíjet a být zabit, sužovat a být proháněn, hnát a být hnán, nahánět hrůzu a trpět hrůzou, loupit a být olupován, ničit a být ničen, vyhrožovat a trpět vyhrožováním, působit bolest a trpět bolestí, bít a být bit.“

„Jsem plný vší, ubohé, opuštěné stvoření,“ citujeme z dopisu, který poslal své manželce praporčík Christian Schneiden, sloužící v kolínském dělostřeleckém pluku. „Šaty mi hnijí na těle, nemám ani punčochy, ani boty [...]. Nikdo si nás necení, ať jsme zdraví nebo nemocní, ať stojíme či ležíme. Nezbylo nás z celého pluku ani 150 mužů [...]. Ležíme jako mrtvý dobytek. Trpíme velkou nouzi. Kéž bychom měli chléb a čerstvou vodu. Dostáváme jednou za čtyři dny libru chleba. To je vše. Až doposud jsem se choval poctivě a rytířsky, jak se má chovat poctivý praporčík, ale déle už nebudu moci.“

Ti, kteří loupili a drancovali, si přilepšili, ale zdaleka ne všichni. Ať už to byli žoldnéři nebo civilové, decimovaly je hlavně zimy a mořil je hlad. Lidé byli zesláblí a nedokázali vzdorovat epidemiím. Pole ležela ladem, protože hodně sedláků zemřelo a nezůstal, kdo by je obdělával. Následkem toho ceny potravin stoupaly. Bylo jen málo těch, kteří si mohli koupit chléb, obilí nebo dokonce maso. 

V bludném kruhu

Na rozdíl od starších dob existuje o třicetileté válce řada svědectví. Zanechali je domácí kronikáři, lidé znalí písma, duchovní nejrůznějšího vyznání. Jedním z nich byl český jezuita Bohuslav Balbín. Ten o těch časech píše: „Spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeti bránu, sloup, ohromné trosky veliké budovy. To je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal. Jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice či tvrze, jež pohltily plameny. Nebylo by možná uvést města, ba ani hradu, který by nebyl vypálen.“ 

Kromě domácích svědectví se však dochovaly i dobové zprávy těch, kdož se k nám v době války dostali zvenčí. Například francouzský úředník jménem Balthasar Monconys k nám zajel na návštěvu v době, která byla pro turistiku nejméně vhodná: „Cesty jsou hluboce rozježděny, ve vsích se nedostane k jídlu než to, co si kdo přinese, a k spaní jen sláma. V Plzni, kde jsme se ubytovali u Zlatého orla, nespali jsme lépe než obyčejně, na slámě rozestřené doprostřed pokoje a přikryti špatnou peřinou. Náměstí a ulice v Praze jsou sice dosti pěkné, ale tak nečisté a krámy kupců tak nuzné, že se město zdá nepříjemné. Viděl jsem tandlmark židovský, potom kožešnický. V obou zeje jen holá bída.“

Pouze zdánlivě bezvýznamnou zprávičku čteme v Dějinách královského města Kolína nad Labem. Vztahuje se ke konci dlouhé války a říká se v ní: „Rodičky rodily tehdy plod slabý a neduživý, takže ani přebytkem porodů nad úmrtími nevzrůstal počet obyvatel. Důkazem toho jest, že mládeže ve věku od 9 do 14 let bylo v Kolíně v tu dobu jen 59 hlav, kdežto při počtu komunikantů [těch, kteří přijímali svátost oltářní] dle nynějšího poměru mělo dětí býti ne 59, ale 108 hlav.“

Strasti války, hlad a přímo neskutečná bída ovlivňovaly tehdejší porodnost. O hospodaření se nikdo nestaral, protože bylo málo lidí. Lidí bylo málo, protože byla zoufalá nouze. Nouze byla, protože se nikdo nestaral o hospodaření. Byl to začarovaný kruh. 

Také jedna ztracená generace

Nastal toužebně vyhlížený mír. Boj ukončila generace znající víceméně jenom krev a pustošení, generace otrlá i zubožená. Její oběť bude celoživotní. Dokud tato generace neopustí svět, bude atmosféra poznamenána zostřenou surovostí a bezcitností. Prostředky duchovní obnovy budou dlouho dosahovat jen hubených výsledků, protože se budou obracet k vyprahlým srdcím a otupělým mozkům. Jaký život ty lidi čekal? V jakém světě?

TIP: Uloupené poklady: Švédská loupež uměleckých děl v Praze

Silnice budou krajně nebezpečné. Práce na polích se na léta stane riskantní. V kdejakém temném zákoutí bude číhat smrt. V loupežích, v organizovaných přepadech povozů či samot, ve vraždách kvůli košili nebo ovci a v dalších projevech devastovaného lidství, v tom všem bude doznívat drsná třicetiletá zkušenost války jako všedního dne.  

Amatérští archeologové si připsali další významný úspěch. Jeden z nich, vysokoškolský student Lucas Schmid, nedávno ve Švýcarsku u vesnice Tiefencastel objevil zdobenou dýku, která před asi 2 tisíci let patřila římskému legionáři. Takové nálezy samy o sobě bývají velmi vzácné. V tomto případě ještě navíc objev dýky vedl k odkrytí stovek dalších cenných artefaktů.

(foto: Archeological Service Graubünden, CC0)

Archeologové zjistili, že nalezli místo dávné bitvy římského vojska s Réty. Drsní horalové Rétové byli v té době nejmocnějším kmenem v oblasti Alp. Pro nás jsou stále velmi záhadní. Není například jasné, zda byli spřízněni s Etrusky, kteří žili jižně od nich, anebo s Kelty, kteří rovněž žili v této oblasti. Obyvatelé budoucí provincie Raetie dlouho Římanům vzdorovali a udrželi si nezávislost až do doby, kdy do jejich země v roce 15 před naším letopočtem proniklo přes Brennerský průsmyk římské vojsko, vedené Augustovým nevlastním synem Drúzem. Rétové byli poraženi a jejich země se stala součástí římské říše. O těchto bojích ale doposud existovaly jen historické zprávy.

Obětovaná dýka

Archeologové se domnívají, že objevená dýka, která se nalézala asi 30 cm pod povrchem půdy, může být děkovnou obětinou, kterou po vítězství na místě bitvy pohřbili římští legionáři. Doposud byly nalezeny jen čtyři podobné dýky, na celém území bývalé římské říše. 

TIP: Římské mince nalezené u brodu nizozemské řeky Aa byly zřejmě obětinami za přechod řeky

Archeologové prozkoumali místo nálezu dýky. Na ploše přes 35 tisíc metrů čtverečních objevili spoustu větších i menších kusů výzbroje a výstroje římských legionářů, kusy mečů, štítů a kopí, které podle všeho patřily rétským bojovníkům. Podle nalezených římských mincí, z nichž nejmladší pocházejí z doby Augustovy vlády, z let 29 až 26 př. n. l., usuzují, že jde o místo jedné z bitev, možná místo rozhodující bitvy římské kampaně proti Rétům v roce 15 př. n. l.

Takzvané mankalové hry mají poměrně dlouhou historii, hrály se už ve starém Egyptě. Prastará hra se v některých zemích, například v Kyrgyzstánu, v Turecku nebo v Kazachstánu, předává z generace na generaci.

Hra pro úplně každého

Ve hře, jejíž provedení je různé, ale většinou vypadá jako soustava mističek a v nich umístěných hracích žetonů (kuliček), prý neexistují hranice ani limity. Podle hráčů potřebujete jen chuť hrát a rozvíjet své logické a matematické myšlení.

„Máme důkazy, že toguz korgool lidé hráli už před více než dvěma tisíci lety. Některé tabulky uchováváme i v historických muzeích,“ říká Kamčibek Kasymov, jenž je prezidentem kyrgyzské federace toguz korgool. „Naším úkolem je hru uchovat a dál šířit, protože je to také dobrý nástroj k posílení přátelství mezi národy. Pro mnohé jiné hry člověk potřebuje sílu nebo je třeba omezen věkem – pro naši hru je třeba jen touha hrát.“

Devět ovčích bobků

Toguz může hrát opravdu každý. Ve světě se každoročně pořádají nejrůznější mezinárodní turnaje, v rámci Kyrgyzstánu je oblíbený například tradiční ženský turnaj v hlavním městě Biškeku.

Název toguz korgool v překladu znamená „9 ovčích bobků“ (v Kazachstánu se hře říká toguz kumalak, tedy „devět oblázků“) a princip hry je podle hráčů velmi jednoduchý. Hraje se na desce, která má dvě řady po devíti důlcích a v každém z nich je na začátku právě devět kuliček. Ty pak hráči podle daných pravidel různě posouvají a sbírají a vítězí ten, který jako první získá 82 kuliček. Hra je pro dva hráče.

Postaru je to nejlepší

V minulosti se místo kuliček používaly vhodně tvarované a velké kameny a hra byla údajně oblíbená hlavně mezi dětmi. „V dobách, kdy neexistovaly žádné školy, se děti musely učit jinak – třeba právě s pomocí těchto deskových her. Rozvíjelo se hlavně logické a strategické myšlení a také paměť,“ tvrdí Kamčibek Kasymov.

Toguzu se také často přezdívá nomádská algebra, protože kromě strategického myšlení je třeba i mnoho matematických výpočtů. Nejen v Kyrgyzstánu se proto snaží deskovou hru propagovat na národní, ale i celosvětové úrovni.

Mladé se pak snaží nalákat třeba i na počítačové a mobilní verze. Podle milovníků toguzu se ale kontaktu s deskou, kuličkami a protivníkem z masa a kostí nic nevyrovná a hraní na prastarých vyřezávaných deskách je tím nejlepším zážitkem. 

Do operace Citadela zahájené 5. července vstoupilo 184 tanků PzKpfw V Panther a o jejich výkonech snad nejlépe vypovídá předběžná zpráva generálplukovníka Heinze Guderiana, který se již 10. července vypravil na inspekci přímo na bojiště. Situaci pluku von Lauchert po sedmi dnech bojů popsal „rychlý Heinz“ takto: „Vzhledem k nepřátelským akcím a technickým problémům se bojová síla během prvních dnů rychle propadla. K večeru 10. července se na frontové linii nacházelo pouze 10 bojeschopných pantherů. Dalších 25 muselo být odepsáno jako totální ztráta (23 vyřazeno nepřítelem, dva vyhořely při přesunu). Sto pantherů vyžadovalo opravu (56 poškozeno zásahy a minami, 44 poruchami).“

Předchozí část: Jen pár kroků k dokonalosti: Německý tank Panther na bojišti (1)

Guderian pokračoval: „Zhruba 60 % mechanických závad může být snadno opraveno. (…) Večer 11. července bylo 38 pantherů bojeschopných, 31 zcela odepsáno a 131 vyžadovalo zásah mechaniků. Lze sledovat pomalý nárůst bojové síly. Velký počet ztrát způsobených nepřítelem koresponduje s těžkými boji. (…) Celkově lze říci, že panthery se v bitvě úspěšně osvědčily. Vysoký počet mechanických závad se dal očekávat vzhledem k tomu, že zdlouhavé vojskové zkoušky ještě nebyly ukončeny. Křivka bojeschopných pantherů stoupá.“

Čelem k nepříteli

V podrobném hlášení Guderian dále mimo jiné napsal, že nepřátelská protitanková děla ráže 76,2 mm dokázala panthery vyřadit pouze palbou do jejich boků a k průrazu čelního pancéřování nikdy nedošlo. Proto měl být napříště kladen velký důraz na ochranu křídel útočících PzKpfw V a příslušné velení mělo za tím účelem nasadit všechny dostupné zbraně.

Zároveň Guderian považoval za nezbytné, aby panthery útočily ve zvlášť širokých formacích, což mělo omezit riziko obchvatného manévru nepřítele. Při palbě měly jednotlivé stroje zaujímat vůči protivníkovi vždy čelní postavení. Kromě toho měla být samozřejmostí spolupráce s ženisty při překonávání minových polí, bažin a řek tak, aby nedocházelo ke zbytečnému zdržení a ztrátám.

Řeč čísel

Další souhrnné hlášení z 12. července pak výše zmíněná čísla, která vycházela z prvotních odhadů, ještě poupravilo. K 10. červenci vyžadovalo opravu 131 vozidel, o dva dny později 116. Bez zajímavosti není ani souhrn o stavu obou praporů po jejich stažení z operace. K 20. červenci bylo z původních 200 pantherů 41 bojeschopných, 85 opravitelných u jednotky, 16 odeslaných do Německa k celkové opravě, 56 zničených během operace a dva před jejím zahájením.

I když tak německé velení v čele s Guderianem nepovažovalo první nasazení pantherů za fiasko a upozorňovalo na řadu pozitiv – například že kanon 7.5 cm KwK 42 L/70 dokáže vyřadit T-34 i na vzdálenost větší než 3 000 m – bylo zřejmé, že vržení PzKpfw V do bitvy bylo uspěchané a k dosažení stoprocentní bojové efektivity musely být doladěny nejen stroje, ale také výcvik osádek a taktika. To prokazuje i srovnání s výkony jiných jednotek nasazených u Kurska.

Seznámení se Spojenci

Že mají Němci novou zbraň, pochopitelně rudoarmějcům nemohlo uniknout. „Nepřítel nasadil nový tank. Tvarem se podobá ‚třicetčtyřce‘. Tank je tězce pancéřován, váha odhadována na 40–50 t. Vyzbrojen je pravděpodobně kanonem ráže 88 mm. Máme bojové ztráty na vzdálenosti přesahujícící 2 000 m...“ To je část rádiové zprávy z 8. července 1943, kdy ještě Sověti disponovali pouze kusými a nepřesnými informacemi. Jejich povědomí o pantheru se ale brzy zlepšilo a své poznatky předali i západním spojencům.

V americkém vojenském časopise Tactical and Technical Trends tak začátkem listopadu 1943 mohl vyjít podrobný článek, v němž již byly informace poměrně detailní a přesné. V závěrečném zhodnocení zpravodajci konstatovali, že i když má panther lehčí pancéřování a výzbroj než obávaný PzKpfw VI Tiger, disponuje stejným motorem, a tak je rychlejší a v terénu pohyblivější.

Pokračování: Jen pár kroků k dokonalosti: Německý tank Panther na bojišti (3)

Spoléhat se ale museli výhradně na zkušenosti Rudé armády: „Rusové tvrdí, že i když panther dokáže lépe manévrovat, lze jej oproti tigeru vyřadit mnohem jednodušeji. Palba ze všech typů pušek a kulometů proti průzorům a periskopu, základně věže a štítu kanonu tank oslepí nebo způsobí zaseknutí zmíněných částí. Tříštivotrhavé a průbojné granáty ráže 54 mm a vyšší jsou účinné proti věži na vzdálenost 800 m a nižší. (…) Zápalné průbojné granáty jsou zvláště účinné při zásazích benzinových nádrží a skladiště munice, které se nachází za pozicí řidiče.“

Přes svoji zajímavou stavební koncepci a slavné vlastníky se zámek Slavkov a jeho blízké okolí zapsaly do historie ponejvíce proslulou bitvou. V dějinách vojenství se o ní píše, že to byl čítankový příklad strategicky vyhrané srážky, která byla na počátku pro budoucího, v prostoru bojiště téměř uvězněného císaře takřka bezvýchodná. 

Na jedné straně stála jeho francouzská armáda, která čítala zhruba 75 tisíc vojáků, proti nim bojovala koalice rakouského císaře Františka I., který měl k dispozici sice jen cca 15 tisíc vojáků, ale jeho koaličním partnerem byl ruský car Alexandr I., jehož armádní sbor čítal kolem 75 tisíc mužů. Spojenci se mylně domnívali, že se Napoleon proti početní převaze nepostaví přímým útokem, navíc pak nešikovně vyklidili hlavní dominantu bojiště: Pracký kopec a Staré vinohrady. Ty by totiž při správně zvolené taktice byly pro Francouze nedobytné. Navíc byl začátek prosince, doba pro válčení ne zcela vhodná. Na vojáky doléhala zima, okolí Slavkova bylo doslova „vyžrané“, šířily se nemoci, rostla nespokojenost… 

Krvavá daň

Napoleon však měl přece jen lepší důstojníky a daleko výraznější kázeň v mužstvu. Mlha nad krajem, chybné rozkazy spojeneckých důstojníků a řada dalších „epizod“ nakonec obě spojené armády roztrhly a vyřadily elitu rakouské armády - kyrysnický pluk. Obě spojenecká vojska se dala na ústup. Muži padali po stovkách, po tisících se dostávali do zajetí, po desítkách tisíc prchali.

Krvavá daň zaplacená na slavkovském bojišti byla strašná. Zahynulo zde přinejmenším patnácti tisíc mužů všech tří armád. Řada zraněných později zemřela na špatnou léčbu či spíše „neléčbu“ a na tyfovou epidemii, která krátce po bitvě postihla Brno a okolí. Po svém slavném vítězství Napoleon mezi 3. a 7. prosincem na zámku nocoval a zde zahájil také první mírová jednání.

Zakopaná válečná pokladna 

Právě v souvislosti s bitvou se traduje legenda o slavkovském pokladu, resp. o válečné pokladně, která je údajně zakopána někde na slavkovském bojišti. Zkazky o ukrytém bohatství se v okolí v různých modifikacích vyrojily téměř okamžitě po utichnutí válečných událostí. Jde pravděpodobně o mýtus, leč v tomto případě podepřený několika nepřímými důkazy. V archivech bylo nalezeno několik zápisů o událostech z roku 1829, kdy bylo po pokladu poprvé úředně pátráno. Stalo se tak na základě svědectví jistého Josefa Andrejovského, který byl údajně jako příslušník Preobraženského pluku přítomen vlastnímu zakopání pokladny. Úkol skrýt ji prý dostal poručík Udom s padesáti muži spolu s pokynem, aby až se situace uklidní, byla opět vykopána. 

Z úředních spisů lze soudit, že Andrejovský byl ruským zběhem a úřady na poklad upozornil s žádostí, aby směl nadále zůstat v Rakousku. On sám se již pokoušel poklad hledat a prý byl schopen určit místo jeho uložení. Podle jeho výpovědi se mělo jednat o hlavní carskou pokladnu, umístěnou ve dvanácti soudcích, těžkých 20 až 30 kg. Šest soudků mělo obsahovat zlato, dalších šest stříbro. 

TIP: Nechtění hosté: Jak si počínali Napoleonovi vojáci v českých zemích

Ovšem - vlastní Andrejovského výpověď se nedochovala, konec konců nebyl žádný elitní voják, ale jen obyčejný vozataj. Když na něj „uhodili“, začal všelijak mlžit. Uváděl, že tehdy nebyl úplně při smyslech. Zkrátka a dobře si celou věc nejspíš vymyslel. Někdy ve čtyřicátých letech 19. století byla zpráva o pokladu znovu přiživena, ale nová ruská komise opět odjela s nepořízenou. Poklad zřejmě zůstane už navždy kdesi v podzemí slavkovského bojiště a nepochybně i do budoucnosti nedá spát různým dobrodruhům a hledačům záhad…