Za dvěma korunovacemi nestála rozmařilost panovníka, jenž by toužil překonat ostatní a něco si dokazovat. Zikmunda k tomuto kroku dovedla nutnost, vyvolaná složitými poměry, v nichž se české království zmítalo minimálně od konce 14. století. Pomyslný olej do ohně pak přilila smrt Jana Husa v Kostnici, jež v Čechách rozpoutala opravdovou revoluci.

Nadějný dědic

Málokdo to měl s uchopením moci tak obtížné jako Zikmund. A to i přesto, že vzhledem k bezdětnosti svého staršího bratra Václava IV., o jehož neschopnosti zplodit potomka se všeobecně vědělo, byl od roku 1411 jediným dalším mužským Lucemburkem, a tedy jasným kandidátem na trůn. Na rozdíl od „neschopného a líného“ Václava ho navíc domácí stavovská obec zpočátku přijímala kladně. V protestním listu z roku 1415 proti Husovu upálení, k němuž připojily stovky českých a moravských předáků své pečeti, se o něm hovoří jako o „nejjasnějším panovníkovi a pánovi, panu Zikmundovi, římském a uherském králi, dědici a pánu našem milostivém, který, jak věříme a doufáme, jest nevinen“.

Přidat k titulům uherského (1387) a římského (1411) krále vládu v zemích Koruny české, stoleté mocenské základně lucemburského rodu, pro něj bylo věcí prvořadé důležitosti. Jenomže právě české země se od defenestrace novoměstských konšelů husitskými radikály roku 1419 nacházely ve stavu otevřeného boje. Zikmund měl také nevýhodu v tom, že zde 15 let nebyl, takže mu s tamními poměry chyběla přímá zkušenost. 

Nepřítel na Hradě

Poté, co Václav IV. v půlce srpna 1419 stižen mrtvicí zemřel, obrátily se na Zikmunda coby následníka trůnu české kališnické stavy a obratem mu zaslaly soubor podmínek pro přijetí za českého krále. Jedenapadesátiletý pragmatik a zkušený diplomat Zikmund nepochyboval, že se i s konfesně odlišnými Čechy nějak dohodne. Na konec roku 1419 svolal české i moravské zástupce, jak katolické, tak kališnické, do Brna, aby s nimi svůj nástup na trůn dojednal. Vše se zdálo být na dobré cestě. Jenomže proti byli radikální husité, především v Praze, ale i dalších českých městech jako Hradec Králové, Plzeň, Slaný či Louny, přičemž nesmíme zapomenout na rodící se husitskou obec v jihočeském Táboře. Ti všichni se vůči Zikmundovi ostře vymezili a za krále ho odmítali, dokud nepřistoupí na jejich věroučné požadavky.

Přestože prakticky uvažující Zikmund by sám jistě byl schopen nějaký modus vivendi s husity najít, nemohl tak učinit, aby se v očích katolického světa sám nepasoval na heretika. Proto mu nezbylo než jejich požadavky ignorovat a zmocnit se trůnu silou. S požehnáním papeže tak začal chystat křížovou výpravu. 

Pokud si myslel, že tím opozici zastraší, opak byl pravdou. Čeští husité v čele s Prahou se semkli a jejich přední představitelé, Čeněk z Vartenberka a Oldřich z Rožmberka zaslali Zikmundovi listy, v nichž ho nazvali „ukrutným nepřítelem království a národa českého“. Po úspěšném tažení východními Čechami dospěl Zikmund na počátku léta 1420 ku Praze. Navštívil klíčová místa jako Karlštejn, Zbraslav i Vyšehrad a nakonec, 30. června 1420 „po slavnostní mši byl sám s některými přednějšími od kněžstva s procesím, zvoněním na veliké zvony a chvalozpěvy a písněmi přijat na Pražský hrad“. Sídlo českých králů mu totiž vydal nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka, jenž se zalekl a přeběhl dočasně na jeho stranu.

Zrychlený obřad

Jenomže pražská města na opačném břehu Vltavy se za pomoci posil z dalších husitských center sveřepě bránila. Za těchto okolností se 14. července odehrála bitva na hoře Vítkov, v níž Zikmund utrpěl drtivou porážku. Nepomohla ani diplomatická vyjednávání, žádná ze stran nehodlala ustoupit. Kvůli patové situaci se Lucemburk rozhodl neotálet a za vydatné asistence ozbrojeného doprovodu se 28. července nechal na Pražském hradě spěšně korunovat českým králem.

Ceremoniál nemohl proběhnout v ideální podobě, jak jej ve svém korunovačním řádu stanovil Karel IV. Z pochopitelných důvodů odpadla například slavnostní jízda městem na Pražský hrad. To nejdůležitější však Zikmund splnil: z Karlštejna si nechal dovézt korunovační klenoty zhotovené jeho otcem, korunovace proběhla náležitě v pražské katedrále a asistoval během ní pražský arcibiskup, Konrád z Vechty. Obřadu se zúčastnila část českých a moravských pánů, včetně několika knížat ze Slezska, Uher a říše. To pro platné převzetí trůnu z formálního hlediska stačilo. 

Jiný názor však měli čeští husité. Zikmundova urychlená korunovace rámovaná vojenskými porážkami se stala předmětem posměšných skladeb a pamfletů. Ty mimo jiné kritizovaly fakt, že po obřadu zabavil a nechal roztavit drahocennosti z pokladnic katedrály i svatojiřského kláštera (viz Malovaní rytíři). Lucemburk skutečně potřeboval zvýšené množství hotovosti na financování svých vojsk, a proto též hojně zastavoval královský i církevní majetek. To znamenalo, že se vzdával měst, hradů, lesů a dalších statků ve prospěch těch, kteří mu za ně jednorázově zaplatili a mohli výtěžků z nich užívat do doby, než by je král vykoupil zpět.

TIP: Evropa proti kacířům: Jaký byl postoj církve vůči husitům?

Množství zástav bylo ovšem tak velké, že Zikmund ztratil reálnou možnost je ještě někdy znovu získat. Zároveň ze země rozkázal odvézt korunní archiv a české i říšské korunovační klenoty. Na podzim 1420 se ještě jednou pokusil Prahu dobýt, dostalo se mu však další drtivé porážky u Vyšehradu… 

Dokončení: Proč se Zikmund dal uvést na český trůn dvakrát?

Víte, že se v češtině zdravíme tak, jak se v jiných jazycích zdraví námořníci? Řeč je o neformálním pozdravu „ahoj“. Zmíněné slovo se poprvé objevilo v angličtině v polovině 18. století: Nejdřív tamní „ahoy“ zaznívalo výhradně mezi námořníky, kteří tak na sebe volali z míjejících se lodí. Následně se ujalo coby pokřik vodáků a trampů v němčině, odkud ho převzala čeština a rozšířila jeho uplatnění na povšechný pozdrav.

TIP: Nazdar! Jazykovědma prozrazuje, kde se vzal oblíbený pozdrav

Proč u nás zapustilo kotvy zdravení po námořnicku, ačkoliv nejsme námořní velmoc, není zcela jasné. Snad tomu napomohl fakt, že citoslovce „ahoj“ znala čeština už dřív, ovšem používala jej pro usměrňování zapřaženého dobytka při práci na poli. Dnešní pozdravné „ahoj“ zní tedy stejně, ale z hlediska původu jde o jiné slovo.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Mohl z něj být úspěšný lékař, místo toho jej všichni znají kvůli jeho nešťastnému osudu. Janu Opletalovi, studentovi pražské lékařské fakulty, bylo čtyřiadvacet let. Stejně jako tisíce jiných chtěl i on při výročí vzniku Československa 28. října 1939 vyjádřit svůj nesouhlas s německou okupací. Nacisté ale proti demonstrantům tvrdě zakročili.

Při bojích byli vážně postřeleni dva lidé – pekařský pomocník Václav Sedláček a Jan Opletal. První zemřel již během převozu do nemocnice, druhý byl sice operován, ale 11. listopadu zranění rovněž podlehl.

V den pohřbu 15. listopadu 1939 se s Janem přišly rozloučit tisíce studentů. Setkání opět přerostlo v protinacistickou demonstraci. Hitler rozhodl rázně zakročit, 17. listopadu 1939 Němci uzavřeli české vysoké školy. Na dvanáct set studentů bylo odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen a devět funkcionářů studentských organizací bylo popraveno. Každodenní život v Protektorátu získal nový smutný rozměr.

Rituál kambo proslul pod mnoha dalšími názvy: V Brazílii se mu nejčastěji říká „vacina-do-sapo“ nebo jednoduše „sapo“, což portugalsky znamená „ropucha“. Západní svět zavedl sousloví „kambo cleaning“ neboli „očista kambo“. V obou případech jde však o totéž – dobrovolník si nechá popálit pokožku a na rány se následně aplikuje stěr z kůže jihoamerických žab. Výsledkem je především prudká nevolnost, která přejde ve zvracení. Zájemce podstupuje nepříjemná muka proto, aby své tělo očistil od toxinů všeho druhu. Kambo totiž podle alternativních léčitelů funguje jako univerzální wellness procedura. Nicméně západní věda o jakýchkoliv jejích pozitivních účincích na zdraví zatím nenalezla důkazy…

Kambo tvoří běžnou součást tradiční medicíny původních amazonských kmenů. Podle některých etnografických studií pochází od lidu Noke Koi nebo také Noke Kuin, z oblasti dnešního brazilského státu Acre. Aktuálně však „očistu“ praktikují hlavně kmeny Matsés, Katukina, Kaxinawa, Yawanawa a Shawanawa. U nich každopádně oblíbenost kamba nekončí a osvojil si ho bezpočet dalších skupin i jednotlivců nejen v Brazílii, ale také v okolních zemích – v Peru, Bolívii, Kolumbii či Venezuele. Dle tradičního výkladu totiž vyhání z těla zlé duchy, pomáhá s potencí a mimo jiné přináší štěstí při lovu. 

Porada se šamanem

Před zahájením procedury je potřeba získat žabí sekret. Obojživelník ho údajně „poskytuje“ dobrovolně, ale v praxi tomu tak úplně není. Domorodci totiž odchyceného tvora přivážou ke kouskům dřeva, aby zůstal napnutý. Stresované zvíře pak vylučuje toxický sekret, který mu sběrači stírají z kůže. Tím naštěstí traumatizující zážitek pro žábu končí a následně je vypuštěna zpět do přírody. Pro stěr může posloužit několik druhů, ale nejčastěji jde o listovnici dvoubarvou. Sekret se smíchá se slinami či vodou, vytvoří se z něj malé kuličky a nechají se zaschnout.

V rámci klasického postupu předchází rituálu několik hodin až dní pomyslné předehry, kdy zájemce konzultuje svůj zdravotní stav s šamanem, užívá různé byliny a měl by také rozjímat o životě. Pár hodin před aplikací se pak musí zcela postit a vypít větší množství vody. Nakonec dostane kbelík na zvracení…

Výbušná očista

Nejprve se účastníkovi vypálí žhavým klacíkem do kůže několik bodů, obvykle na ruce či na noze. Jejich přesné umístění a počet závisí na uvážení toho, kdo kambo aplikuje, a odvíjí se od jeho zkušeností či příslušnosti – obvykle se jedná o 3–12 míst. Neexistuje však žádný jednotný postup, a to ani mezi šamany přímo v Brazílii. Do každé rány se pak vloží kulička sekretu a nechá se působit. Efekt se dostavuje za několik minut: Člověk začne být dýchavičný, zrudne a opuchne. Následně se mu udělá nevolno a postihne ho zvracení, případně i průjem, které se dají označit za explozivní. Zhruba po 10–20 minutách se sekret vyjme a dotyčný se poměrně rychle vrátí do normálního stavu. Podle některých výkladů se má procedura po pár hodinách opakovat, ale běžně jde o jednorázovou záležitost.

Dle domorodých léčitelů není kambo všespásné a slouží hlavně coby „povzbuzovač“ samoléčebných procesů těla. Silné zvracení, které představuje přirozenou reakci organismu na kúru, se považuje za žádoucí očistu od všeho špatného. Západní léčitelé však o kambu mluví jako o zázračném všeléku, jenž dokáže ulevit od čehokoliv – počínaje rakovinou až po AIDS. Údajně se osvědčuje i proti ekzémům, které mají jako zázrakem mizet již za několik dnů. Navzdory ne právě příjemné podstatě se rituál propaguje coby jistý druh wellness a detoxu, během nějž se tělo kompletně zbaví toxinů a člověk se fyzicky cítí mnohem lépe, má víc energie i silnější imunitu. Procedura prý také pomáhá od depresí, únavy, závislostí i bolesti.

Důkazy neexistují 

Současná lékařská a vědecká veřejnost zůstává ke kambu značně skeptická, neboť doba, kdy se intenzivní zvracení považovalo za legitimní léčebný proces, dávno minula. Dnes naopak víme, že veškeré detoxikační kúry znamenají pouhou past na peněženku: Očistu si naše tělo zajišťuje samo a navíc zcela zdarma prostřednictvím jater, ledvin i kůže. Zároveň je vědecky prokázáno, že zvracením či průjmy se rakoviny ani dalších zmíněných nemocí zbavit nelze. A co hůř – intenzivní detoxikační kúry mohou podlomit zdraví a v konečném důsledku ublížit. 

Na základě studií a praxe vnímá většina lékařských kapacit kambo jako potenciálně nebezpečnou praktiku, jejíž případné „zdravotní benefity“ spadají do kategorie placeba: Pacientovi se uleví jen proto, že věří v její blahodárný účinek, ačkoliv žádný neexistuje. Navíc se mu během rituálu udělá velmi špatně, ale poté přichází rychlá úleva, což vyvolává až euforický stav. Také zde se však jedná o sebeklam spojený s tím, že se tělo z prožitého utrpení překotně zotavuje. 

Kambo mimo zákon

Z vědeckého hlediska se ještě nepodařilo proces působení kamba na lidské tělo plně zmapovat. Nicméně sekret odebíraný z kůže stresované žáby obsahuje množství sloučenin, jež jsou toxické – obojživelník se jimi totiž brání před útočníky. Lze proto tvrdit, že otoky, zvracení a další příznaky tvoří přirozenou reakci na otravu. Abychom se tedy domněle cítili lépe, z vlastní vůle se otrávíme a prožijeme doprovodná muka. 

Zatímco u většiny lidí proběhne „očista“ bez trvalejších následků, byly zaznamenány i fatální případy: Pitevní zpráva neoznačila za hlavní příčinu úmrtí samotné toxiny – nicméně stav, který u pacienta vyvolaly, zhoršil jeho skryté či právě léčené problémy. Některým se stala osudnou srdeční arytmie, jiní podlehli otoku mozku. Naposledy vyvolala rozruch smrt 39leté Natashy Lechnerové z Austrálie, jíž se při kambu zastavilo srdce. Tragédie upozornila úřady, že s rituálem není všechno v pořádku, načež v australském státě Victoria skončil mimo zákon. 

V osamělém obýváku

„S kambem se pojí řada nebezpečí. Toxiny mohou ztížit dýchání, vyvolat záchvat i silné křeče,“ tvrdí Ian Musgrave z University of Adelaide. „Toxiny se jim neříká náhodou. Nepříjemné vedlejší efekty vyvolávají proto, abychom se jim vyhýbali.“ Obecně lze samozřejmě tvrdit, že s ohledem na počet Jihoameričanů, kteří kambo podstupují, tvoří mrtví jen pomyslnou kapku v moři. Na druhou stranu nikdo nedokáže zaručit, že zrovna vy nebudete mít smůlu. 

Ačkoliv o přínosech rituálu neexistují vědecké důkazy, na internetu naleznete spoustu „zaručených“ svědectví o jeho zázračných účincích, či dokonce záznamy průběhu očisty. V podání moderních léčitelů ovšem kambo nezřídka přichází o klasické pojetí. Z deštného pralesa se přesunulo do obývacích pokojů a změnilo se ve sterilní „wellness sešlost“, mnohdy pouze jeden na jednoho. Netřeba dodávat, že domorodí léčitelé nejsou z importu tradice na Západ a z její proměny v zážitkovou terapii nadšeni. 

Nástupce ayahuascy?

Další negativum zvýšené popularity kamba spočívá v dopadu na populace žab, jejichž odchytem si začali přivydělávat pytláci. Brazílie proto již v roce 2004 obchod s malými obojživelníky zakázala. Chilská vláda zas v reakci na několik úmrtí přisuzovaných rituálu postavila mimo zákon dovoz žabích produktů. Ani přísná nařízení však nakonec nedokázala kúru ukrýt před světem a v roce 2010 vypukl její západní boom: Podstupovali ji hlavně alternativně zaměření jedinci, aby si zajistili duševní očistu. Chladnými ovšem nenechala ani vážně či fatálně nemocné, které neuspokojovala konvenční medicína. Dnes se o kambu mluví jako o nástupci halucinogenního rostlinného nápoje ayahuasca, jehož pití za účelem očisty se proměnilo v celosvětový trend. 

TIP: Trip na „liáně mrtvých“ z peruánské Amazonie vyvolává lucidní snění

Každopádně rituál ani v nejmenším nevyvolává závislost – na to jde o příliš nepříjemný zážitek. A navzdory hrstce nesporně odstrašujících případů se jedná o relativně bezpečnou záležitost. Hlavní riziko kamba tudíž spočívá v tom, že jím někteří vážně nemocní nahrazují běžnou léčbu. Když pak přijdou k lékaři s tím, že se jejich stav nelepší, nemusí už jim být pomoci.  

Po úplném prozkoumání hrobu a vyzvednutí všech ostatků byly nalezené kostry převezeny na ústav soudního lékařství v Jekatěrinburgu. Přítomný antropolog složil jednotlivé kosti tak, jak k sobě náležely, a provedl také jejich očíslování. S identifikací ostatků přijeli pomoci také mikrobiolog Vladislav Plaskov a expert na antropologii Sergej Abramov, neboť jekatěrinburské úřady odmítly ostatky předat k dalšímu zkoumání do Moskvy.

Mnoho lovců – zajícova smrt

V létě roku 1992 zavítal na návštěvu do města tehdejší americký ministr zahraničí James Baker. Jeho původním cílem sice byla prohlídka jaderného komplexu v Čeljabinsku, během večeře s místním gubernátorem se ale dověděl o nálezu možných pozůstatků carské rodiny a o problémech s jejich identifikací. Obratem slíbil pomoc a dle jeho pokynů byl v USA sestaven tým armádních znalců a vyšetřovatelů FBI. Dva dny před plánovaným odletem však ruské úřady své pozvání stáhly. Důvodem se ukázal být typicky ruský informační šum, v němž se informace o pomoci z USA nedonesla k duchovnímu otci celé akce Alexandru Avdoninovi, který mezitím vyjednal spolupráci s týmem expertů na DNA z Floridy. Do již tak prekérní situace navíc moskevské úřady oznámily, že zkoumáním kosterních pozůstatků pověřily výzkumné středisko z Velké Británie.

Aby do té doby nepřehledná síť vyšetřovacích procesů a vazeb získala pevný řád a strukturu, byla roku 1993 v Moskvě zřízena komise, která měla na celou záležitost dohlížet a řídit její další směřování. Do jejího čela byl dosazen Vladimír Solovjov, jeden z nejuznávanějších ruských kriminologů, který byl navíc podrobně obeznámen se všemi vyšetřovacími spisy případu i se samotnou jeho historií.

Záludné komplikace

Po předběžném prozkoumání zkompletovaných kosterních pozůstatků nastal roku 1993 čas na identifikaci ostatků dle DNA. Díky britskému princi Filipovi, který ochotně poskytl svůj vzorek ke srovnávací analýze, se brzy podařilo prokázat přítomnost kostry carevny Alexandry a následně také příbuznost těchto ostatků s kostrami tří dcer. Problém nastal se vzorkem otce, v jehož mitochondriální DNA, která byla k testování použita, se našla anomálie. Odhalená mutace nebyla v obecném měřítku neznámá a v linii po matce byla její dědičnost zaznamenána i v jiných zkoumaných případech. Bylo tedy nutné provést kontrolní srovnání s jiným vzorkem DNA stejné osoby nebo některého příbuzného z matčiny strany.

Řešení se zdálo být nasnadě, neboť v petrohradské romanovské hrobce se mezi dalšími pohřbenými členy rodu nacházely i ostatky Mikulášova mladšího bratra Georgije, který zemřel roku 1899. Proti se ale postavil tehdejší starosta Petrohradu Anatolij Sobčak, který se obával rizika poškození mohutného mramorového náhrobku a možných vysokých nákladů na opravu.

Hledání vhodné DNA

Možnost jednoduššího a levnějšího řešení překvapivě nabídlo japonské město Otsu. Místní muzeum totiž ve svých sbírkách uchovávalo kapesník, jímž si carevič Nikolaj zastavoval krev z rány, kterou mu během oficiální návštěvy Japonska roku 1891 zasadil při pokusu o vraždu jeden ze členů jeho policejní ochranky. Po prozkoumání vzorku se ale bohužel ukázalo, že získaná DNA je až příliš kontaminována stopami od dalších osob, které se kapesníku později dotýkaly, a tudíž ke srovnání nepoužitelná.

Slibnější, ale časově a technicky náročnější se ukázala být metoda získání vzorku DNA od některého z dosud žijících Mikulášových příbuzných. Pomocí pečlivého genealogického výzkumu byl jako nejvhodnější kandidát vybrán Tichon Kulikovskij, syn carovy sestry Olgy. Ten celý výzkum pokládal za podvod a odmítl se jej zúčastnit, ovšem poté, co roku 1993 zemřel, kontaktovala vyšetřovatele jeho dcera s nabídkou vzorku DNA, který si její otec nechal odebrat, když krátce před smrtí změnil na výzkum carských ostatků názor.

Souběžně s touto linií výzkumu se roku 1994 podařilo pokročit také v linii zkoumání DNA Mikulášových sourozenců. Po získání povolení byl otevřen hrob carova bratra Georgije, jehož vzorek DNA vykázal anomálii zcela totožnou s tou, kterou obsahoval vzorek, odebraný z ostatků domnělého cara. Tento výsledek je dodnes považován za možná vůbec nejpádnější důkaz o pravosti nálezu.

Slavnostní pohřeb a církevní pochyby

Výzkum nalezených ostatků probíhal až do roku 1997, k žádným zásadním badatelským průlomům však již nedošlo. Pokud pomineme pochybnosti, vyjadřované některými ruskými emigranty, žijícími v USA, o pravosti celého výzkumu, ustálila se celá zapojená vědecká obec postupně v názoru, že zkoumané ostatky opravdu patřily caru Mikuláši II., carevně Alexandře, dvěma z jejich dcer a členům služebnictva doktoru Botkinovi, osobnímu strážci a komorníku Truppovi, kuchaři Charitonovi a komorné Děmidovové.

Sedmnáctého července roku 1998 pak byly u příležitosti osmdesátého výročí smrti v petrohradské katedrále svatých Petra a Pavla tyto ostatky pohřbeny do rodinné hrobky, když je den předtím po slavnostním ceremoniálu letecký speciál přepravil z Jekatěrinburgu. Bohoslužbu celebrovali prostí kněží a celý akt se odehrál bez jakékoli účasti nejvyšších církevních představitelů. Ti se totiž stále zdráhali uznat ostatky za pravé a k přehodnocení názoru je nepřiměl ani dopis, v němž vrchní vyšetřovatel Solovjov již v lednu roku 1998 objasnil patriarchovi Alexijovi II. všechny okolnosti, jež provázely vyšetřování, a ve kterém se také pokusil vyvrátit námitky, které předkládali skeptikové a názoroví odpůrci.

Chybějící ostatky pod drobnohledem

Další kolo vědeckých výzkumů a pochybností veřejnosti odstartoval nález z července roku 2007. Poblíž hlavního hrobu byl Leonidem Vochmjakovem objeven druhý, menší hrob, který obsahoval dvě částečně spálené kostry – jednu dívčí, jednu chlapeckou. Státní zástupce Solovjov tak musel znovu otevřít již jednou uzavřený případ a opět se začít podrobně zabývat výsledky měření, analýz a expertiz.

Od ukončení předchozího pátrání bylo objeveno několik dalších artefaktů, které mohly napomoci k jednoznačné identifikaci jak nově nalezených, tak již v té době téměř deset let pohřbených ostatků. V depozitáři petrohradského muzea byla mimo jiné nalezena košile, kterou měl car Mikuláš na sobě při japonském pokusu o atentát. Díky dosavadním vědeckým pokrokům se následně z košile podařilo získat nekontaminované vzorky Mikulášovy krve.

Od září roku 2007 také probíhala komplexní analýza nalezených koster a zubů. Podle jejích závěrů patřily nalezené ostatky dívce ve věku mezi sedmnácti a devatenácti a chlapci ve věku mezi dvanácti a patnácti lety. Na kostech obou těl byly zjištěny stopy po poranění střelnou zbraní a v korunkách stoliček byly nalezeny plomby z vysoce kvalitního stříbrného amalgámu – tedy ze stejného materiálu, z jakého byly vyrobeny plomby zbývajících tří Mikulášových dcer Olgy, Taťány a Anastázie.

Pokusy o genetickou analýzu se zpočátku potýkaly s obtížemi, neboť z ohněm a kyselinou sírovou značně poškozených koster nebylo snadné získat neporušený materiál ke zkoumání. Přesto však nakonec DNA získaná z těchto vzorků při srovnání s DNA extrahovanou z košile cara jasně ukázala na rodovou příbuznost.

TIP: Vyvraždění carské rodiny: Proč museli Romanovci zemřít?

V červenci roku 2008 byly uzavřeny i poslední analýzy, probíhající v laboratořích v Rusku i v USA. Hodnocení odborníků v podobě rozsáhlých zpráv se postupně sbíhala ke státnímu zástupci Solovjovovi, který na jejich základě mohl s konečnou platností potvrdit, že ostatky nalezené v letech 1991 a 2007 opravdu patří členům carské rodiny a jejich služebnictva. Jekatěrinburský masakr tak byl konečně v celém svém průběhu objasněn. 

Normální těhotenství trvá 40 týdnů. Pokud k porodu dojde před ukončeným 37. týdnem, hovoříme o předčasném porodu, přičemž za dolní hranici pro šanci plodu na přežití je podle současných znalostí a doporučení považován ukončený 24. týden těhotenství.

Dítě, které se narodí v 32. týdnu, má asi 95procentní šanci na přežití. Při porodu ve 24. týdnu je to už méně než 50 procent. Dvojčata Curtis a C’Asya Butlerovi se narodila ve 21. týdnu těhotenství, tedy prakticky v polovině obvyklé doby a lékaři jim proto nedávali mnoho šancí. Holčička bohužel zemřela hned první den po narození. Její bratr ale žije dodnes. Curtisi Butlerovi je dnes 16 měsíců a stal se oficiálním držitelem rekordu nejpředčasněji narozeného přeživšího dítěte, což stvrzuje i zápis v Guinnessově knize rekordů.

Malý rekordman

Když se Curtis narodil, vážil jen 420 gramů, tedy jen méně než jednu osminu váhy průměrného novorozence. Potřeboval intenzivní péči v inkubátoru, kde dostával kyslík a léky, které mu pomáhaly s dokončením vývoje. Podle Briana Simse, jednoho z Curtisových ošetřujících lékařů, bylo ale vidět, že Curtis je bojovník a nechce to vzdát. Uplynulo 275 dní, než Curtise propustili z nemocnice, což je mimochodem zhruba stejně dlouhá doba, jakou obvykle trvá těhotenství. V té době sice ještě potřeboval kyslík a umělou výživu, jinak byl ale zdravý a relativně fit.

TIP: Lékaři bijí na poplach: Počet císařských řezů se za 15 let zdvojnásobil

Curtis Butler tím o jediný den překonal předchozí rekord nejpředčasněji narozeného přeživšího dítěte, který doposud držel Richard Hutchinson z Wisconsinu. Stalo se tak po dlouhých 34 letech, což naznačuje, že ani současná pokročilá medicína zřejmě nedokáže výrazně dříve narozeným dětem pomoci.

Samotný seskok západně od města proběhl klidně a výsadkáři nenarazili na žádný odpor. Zahájení operace německé velení naprosto zaskočilo, takže 5 191 mužů první vlny včetně velitele divize generála Urquharta přistálo bez problémů a poté vyrazili ke splnění svých úkolů. Němci v okolí města nevěřícně zírali na množství nepřátelských kluzáků snášejících se z nebe, ale jejich velitelé zareagovali rychle. Bittrich si ihned uvědomil, že bude třeba udržet zejména mosty u Arnhemu a Nijmegenu, a podle toho vydal rozkazy svým podřízeným.

Předchozí část: Montgomeryho příliš smělý plán: Operace Market Garden (1)

Oblast Arnhemu měla zajistit 9. tanková divize SS pod velením SS-Obersturmbannführera Waltera Harzera. Velkou úlohu hrál čas a Bittrich dobře věděl, že je třeba zaútočit co nejdřív, než si nepřátelští výsadkáři upevní své pozice. V bezprostřední blízkosti seskokových zón se nacházeli muži 16. výcvikového a záložního praporu SS pod velením SS-Sturmbannführera Josefa Kraff ta a tento velitel správně odhadl, že cílem útoku je arnhemský dálniční most. Proto nařídil svým mužům zadržet postup Britů do města. 

Klíčový most

Ve 14.20 se rozštěkaly německé kulomety a zprvu sporadické přestřelky brzy přerostly v boje o přístupy k Arnhemu. Krafftovi muži kladli tuhý odpor a britské ztráty narůstaly každou minutou. Výsadkářům navíc selhalo rádiové spojení, což velmi zkomplikovalo spolupráci jednotlivých součástí 1. divize. Generál Urquhart se znepokojením pozoroval vývoj situace, která se mu začínala vymykat z rukou.

Úkolem zmocnit se arnhemského dálničního mostu pověřil 2. parašutistický prapor podplukovníka Johna Frosta. Obsazeny měly být i další dva přechody přes Rýn, ale železniční most nacházející se o čtyři kilometry blíž po proudu řeky se německým ženistům podařilo na poslední chvíli vyhodit do vzduchu. Zhruba 1,5 km před dálničním pak stál pontonový most, z něhož ale Němci odstranili pontony ve střední části, takže ani ten se nedal využít. Když potom vyčerpaní Britové dorazili za neustálých bojů ke svému hlavnímu cíli, dokázali obsadit jen severní stranu dálničního mostu. 

Horrocks útočí 

Mezitím se o 120 kilometrů jižněji daly do pohybu obrněnce Horrocksova XXX. sboru. Generálovi se nelíbilo, že útok začíná v neděli, protože s boji v tento den neměl dobré zkušenosti. Později si poznamenal: „Žádný útok nebo zteč, kterých jsem se během války zúčastnil, zahájený v neděli, nebyl nikdy zcela úspěšný.“ Ani tentokrát tomu nemělo být jinak. Úder začal soustředěnou palbou 350 děl na úzkém úseku fronty, načež ve 14.35 vyrazily po silnici kupředu tanky Sherman 2. praporu irské gardy.

Zprvu šlo vše hladce a obrněnce bez problémů překročily nizozemské hranice. Nikdo netušil, že po obou stranách silnice se nacházejí dobře maskovaná postavení německých protitankových dělostřelců, jimž spojenecká palba nijak neublížila. Obsluhy nechaly v klidu projet první britské stroje a poté nečekaně zahájily přesnou palbu. Devět tanků stálo brzy v plamenech a jejich vraky zatarasily silnici, takže ostatní nemohly jet dál. Očekávaný rychlý průlom fronty tím skončil ještě dřív, než vůbec začal. Spojenecké velení pak nasadilo do bojů stíhačky Hawker Typhoon, které zasypaly nepřátelská postavení neřízenými raketami.

Řada německých pozic byla postupně zničena, ale důstojníci z Horrocksova štábu si uvědomovali, že ve směru postupu XXX. sboru se nachází mnohem víc protivníkových jednotek, než původně předpokládali. Jednalo se zejména o části 1. parašutistické armády generálplukovníka Kurta Studenta a vojáky Bittrichova II. tankového sboru SS. Do večera 17. září se britským tankistům podařilo překonat jenom deset kilometrů z původně plánovaných dvaceti a časový plán ofenzivy se tak dostal do výrazného skluzu. 

Peklo ve městě 

Situace Britů v Arnhemu se od dopoledních hodin 18. září postupně zhoršovala. K městu se stahovaly německé posily a izolovaná skupina Frostových mužů s vypětím všech sil bránila severní část mostu. Hlavní část 1. výsadkové divize se mezitím pokoušela probít do Arnhemu, ale sílící jednotky nepřítele v tom Britům během tvrdých pouličních střetů bránily. Ztráty výsadkářů rychle rostly a jednotlivé části divize mezi sebou navíc stále neměly rádiové spojení.

Odpoledne 18. září sice přistála u Arnhemu druhá vlna parašutistů, ale na celkovém vývoji situace už nic změnit nemohla. Britové nedokázali v prudkých bojích ovládnout město a Frostovi muži zůstali u mostu osamoceni. Jejich počet neustále klesal a dopoledne 21. září Němci překonali poslední organizovaný odpor. Zbytek obránců včetně zraněného Frosta se vzdal, ale vojáci se rozhodně neměli za co stydět. Vždyť se jim tři dny a tři noci dařilo držet arnhemský most proti velké přesile. 

Často opakovaná slova, že poškozené bývají v prvé řadě nepůvodní dřeviny, jsou sice pravdivá, ale vzniklá situace v porostech i její příčiny představují komplexnější problematiku. Podílejí se na ní škodlivé imise, vlivy klimatických změn a často extrémního počasí, aktivace biotických škůdců a jejich přemnožení, stejně jako rozšíření smrku na stanoviště, kam původně nepatřil.

Příběh smrku

Smrkové monokultury tvoří zhruba 17 % slovenských lesů. Jejich vysazování bylo vyvoláno zvýšenou poptávkou po této rychle rostoucí dřevině, a to zejména v devatenáctém a v první polovině dvacátého století. Ve velkém objemu se tak dělo v Čechách i Německu, tento trend neobešel ani území Slovenska. Smrky byly vypěstovány z kvalitního ale nepůvodního semene, což se projevilo v horší odolnosti zejména u starších porostů. Na zdravotním stavu lesů se s přibývající industrializací země začaly projevovat imise z místních i vzdálenějších zdrojů. Od devadesátých let minulého století jsou smrkové porosty stále výrazněji ohrožovány větrnými kalamitami.

Po kalamitě v roce 1996 se ještě podařilo včas zpracovat kalamitní dřevo a zabránit vzniku následné kůrovcové kalamity. Lesníci považují za průlomový rok 2002, kdy se změnil přístup zejména na územích s vyšším stupněm ochrany. Orgány Státní správy ochrany přírody a krajiny přestaly udělovat povolení k zpracování dřeva v některých oblastech, což vytvořilo optimální podmínky pro přemnožení podkorního hmyzu a následně vedlo k zániku již zasažených, ale i okolních porostů. Současný stav smrkových porostů považují odborníci za kritický a podle odhadů lesních inženýrů může do třiceti let na Slovensku ubýt až 415 000 hektarů smrkového lesa.

Pak už nám to bude jedno

Podle odborné literatury mají rozpad smrkových porostů na svědomí dva typy poškození. Primární je ten, který způsobují abiotické faktory, v první řadě vítr a následné přemnožení podkorního hmyzu, který má v oblasti příznivé podmínky pro vícegenerační vývoj, až se postupně stává primárním škůdcem. Jen velmi malé části lesů se týká druhý typ poškození: odumírání a rozpad vysokohorských smrčin v důsledku souběžného vlivu zakyselení půdy, ozonu, klimatických extrémů a vysokého věku porostů.

„Jedna věc je počasí a škůdci, druhou je ekonomický rozměr těžby,“ dozvídám se od jednoho z obyvatel rožňavského okresu, se kterým na toto téma diskutujeme. Nepřeje si však být jmenován. „Ochránci i lesníci jsou za současný stav spoluodpovědní. Když se někde objeví lýkožrouti, vznikne takzvaný kotel. Pokud škůdce v tomto místě nezničíme a dřevní hmotu neodstraníme, kotel se zvětšuje a poškozené budou i stromy v okolí. První rok je ještě dřevo z nich použitelné, vyschnou až později. Proti škůdcům se často zasahuje pozdě nebo vůbec. Těžba v této části Rudohoří přitom probíhá masivním způsobem i s použitím harvestorů, přičemž takový stroj denně vytěží i tři sta kubíků dřeva. A dřevo je zisk. Na okolí je smutný pohled. Lesy zde jistě opět narostou, ale za mnoho desítek let. Nám to už pak bude jedno, krásné bychom je chtěli mít teď!“ dodává sympatický pán, který v lesích nad Rožňavou strávil velkou část života.

Snaha přibrzdit odumírání 

Jak se v praxi proti škůdcům bojuje? Důležité je zpracovat co největší množství zlomů a vývratů předtím, než se začnou rojit kůrovci. Důležitou roli hrají i návnadové kmeny a feromonové lapače lýkožrouta smrkového (Ips typographus), lýkožrouta lesklého (Pityogenes chalcographus) a dřevokaza čárkovaného (Trypodendron lineatum). V případě dřevokaza čárkovaného je třeba umístit lapače již v březnu. Na řadu přichází vícenásobné ošetřování leteckým postřikem – čtyři až pět týdnů před výletem první generace kůrovců a následně po výletu druhé generace, čili čtyři až pět týdnů od vrcholu rojení. Během aplikace i krátce po ní je oblast turistům uzavřena, následující měsíc vždy platí zákaz sběru lesních plodů.

Jako by problémů s lesy v Slovenském rudohoří nebylo dost, v posledních letech k nim přibyly i lesní požáry. Leteckou techniku, kterou v těchto případech bylo nutné využít v zájmu rychlé lokalizace požáru, lze nad lesy spatřit i v jiných souvislostech – při již zmíněných postřicích proti kůrovci, vápnění a hnojení. Úkolem posledních dvou činností je kompenzovat vliv kyselých složek ovzduší na lesní půdy, zpomalit jejich další ochuzování o živiny a vyrovnat nedostatky vápníku a hořčíku ve výživě dřevin. 

Ani takové zásahy ovšem nejsou všemocné. Někteří odborníci upozorňují, že na základě současných poznatků nelze považovat velkoplošné vápnění, hnojení, nebo aplikaci biologicky aktivních látek za univerzální opatření, které by dokázalo utlumit, nebo dokonce zastavit novodobé odumírání smrčin.

Výhled do budoucnosti

Okřídlenou větu, podle které si „příroda sama pořadí“, lze z úst ekologů slyšet často. V takovém případě však přichází na mysl i jiné přísloví, podle kterého „všechno bude, jen my nebudeme“. Bez ohledu na nejrůznější prognózy vývoje je zřejmé, že obnově lesů a jejich přechodu k (odolnějšímu) smíšenému složení v oblastech, kde dnes nejsou původní porosty, je potřeba dopomoci. 

TIP: Poklady moravskoslezského pohoří: Beskydy, pohoří bez hranic

Jen tak lze slovenské hory zachovat zelené i v následujících obdobích, která stále viditelněji přinášejí klimatické změny. O jejich globálních příčinách zde není třeba diskutovat – chování lidstva potřebuje výraznou změnu. Jen tak se v hlubokých zelených údolích a na hřebenech budeme moci setkávat i v budoucnosti.