Amatérští archeologové se opět blýskli. V západním Norfolku během několika let odkryli doposud největší poklad zlatých mincí anglosaského období. Tvoří jej 131 mincí a 4 zlaté artefakty. Podle odborníků Britského muzea byla větší část pokladu objevena jediným nadšencem s detektorem kovů, který si přeje zůstat v anonymitě.

S nalezeným pokladem se pojí zajímavý „kriminální“ příběh. Deset mincí tohoto pokladu našel pomocí detektoru kovů dnes již bývalý policista David Cockle. Cockle si ovšem nechal nález pro sebe a ilegálně jej prodal za 15 tisíc liber (přes 440 tisíc Kč). Když na to britské úřady v roce 2017 přišly, byl Cockle zatčen, propuštěn od policie a odsouzen na 16 měsíců do vězení. Z deseti mincí, které prodal, jich bylo nalezeno jen osm.

Anglosaský zlatý poklad

Většinu mincí norfolkského pokladu tvoří francké tremissisy, malé mince z doby po pádu západořímské říše, které obvykle obsahují 85 až 95 procent zlata. V pokladu je rovněž zastoupeno 9 byzantských solidů, což jsou o něco větší zlaté mince, jejichž hodnota byla oproti tremissisům trojnásobná. Poklad byl z nejasných důvodů ukrytý někdy kolem roku 600 našeho letopočtu.

TIP: V Dánsku objevili zlatý poklad náčelníka doby železné

Podle Garetha Williamse, kurátora raně středověkých mincí v Britském muzeu, jde o mimořádně významný nález. Společně s dalšími nedávnými nálezy ve východní Anglii totiž podle něj ukazuje vývoj a uspořádání ekonomiky i společnosti raně anglosaské Anglie, v době před jejím sjednocením.

Rusko během včerejšího dne otestovalo protidružicovou zbraň ASAT a zničilo vlastní vysloužilý 3,5 metru velký satelit Ikar 39L z programu Celina-D z roku 1982. Zničený satelit se proměnil v mračno 1 561 sledovatelných úlomků a stovky tisíc menších kousků, které ohrozily posádku Mezinárodní vesmírné stanice. Posádka ISS musela uzavřít části stanice a uchýlit se do kosmických lodí Sojuz a Crew Dragon.

Bezohledné a nebezpečné

Administrátor NASA Bill Nelson považuje akci Ruska za nezodpovědný a destabilizační čin. „Při dlouhé a bohaté historii Ruska na poli pilotované kosmonautiky je nepředstavitelné, že by ohrozilo nejen astronauty americké i mezinárodních partnerů, ale i své vlastní kosmonauty. Jejich činy jsou bezohledné a nebezpečné. Ohrožují i čínskou kosmickou stanici a tchajkonauty na její palubě. NASA bude v dalších dnech, a i poté pokračovat ve sledování úlomků, aby bylo zajištěno bezpečí naší posádky na oběžné dráze.“

Posádka ISS dostala v reakci na událost pokyn uzavřít průlezy z centrální osy stanice do bočních modulů včetně Kibó, laboratoře Columbus, víceúčelového modulu Leonardo, modulu BEAM a Quest. Posádka se navíc musela dvakrát zhruba na dvě hodiny přesunout do dokujících kosmických lodí Sojuz a Crew Dragon. Na ISS se v současné době nachází celkem 7 členů posádky – čtyři Američané, dva Rusové a Němec Matthias Maurer.

TIP: Nepořádek na orbitě: Kolik odpadu se nyní nachází v kosmu?

Podle odborníků mohou trosky ze zničeného satelitu představovat reálné nebezpečí po dlouhou dobu. Úlomky přitom nepředstavují nebezpečí jen pro vesmírné stanice, ohrozit mohou i další satelity na oběžné dráze a komplikovat mohou i budoucí starty v příštích letech. 

Nástup sovětského středního tanku T-34 představoval pro Němce šok. Převyšoval totiž jejich standardní obrněnce PzKpfw IV Ausf. F1 a PzKpfw III Ausf. J pancéřováním i výzbrojí. Panzerwaffe reagovala ustavením zvláštní komise, která měla situaci na východní frontě důkladně zhodnotit a navrhnout patřičná řešení. Objevily se i návrhy „téčko“ okopírovat, jenže to Němcům nedovolovala nejen jejich hrdost, ale také nedostatek klíčových surovin, zejména hliníku.

Tigerův lehčí sourozenec

Nakonec se proto rozhodli pokračovat ve vývoji již rozpracovaného těžkého tanku (budoucí PzKpfw VI Tiger) a souběžně rozběhnout práce na lehčím obrněnci, který by disponoval všemi hlavními přednostmi T-34 – účinným skloněným pancéřováním, výkonným dlouhým kanonem a velkými pojezdovými koly.

Vývoj dostaly na starost firmy MAN a Daimler-Benz, které v lednu 1942 představily dřevěné modely, následně vypracovaly podrobné technické specifikace a již v květnu téhož roku komise rozhodla ve prospěch návrhu prvně jmenované společnosti. Ta obdržela pokyn urychleně zahájit výrobu a sériové tanky dodávat již od listopadu 1942. Později se měly do produkce zapojit i další továrny včetně poražené Daimler-Benz.

Problémová věž

Stanovený šibeniční termín se téměř podařilo dodržet, když první sériové panthery sjely z výrobní linky v lednu 1943. Následné zkoušky v Grafenwöhru a Kummersdorfu ale odhalily řadu vážných potíží. Jako problémová se ukázala věž – zejména systém jejího otáčení, dále motor Maybach HL230 P30, který byl nespolehlivý a velmi náchylný k samovznícení. Stejně tak převodovka vojáky při testech rozhodně nepřesvědčila. To vše museli konstruktéři řešit za pochodu, kdy sériová výroba dále běžela a navíc nabírala na intenzitě – nové stroje tak odcházely z výroby rovnou do opravárenských dílen.

Do poloviny června zařadila armáda do výzbroje pouhých 65 strojů a o stavu vývoje svědčí také fakt, že i generálplukovník Heinz Guderian v té době považoval panther za neodladěný a nevhodný k frontovému nasazení. I když šlo o uznávaného odborníka a koneckonců generálního inspektora tankových vojsk, nebylo to nic platné. Bojový křest tanku PzKpfw V Panther přišel ještě téhož léta.

Ohnivá předpremiéra

Prvními jednotkami, které dostaly panthery do výzbroje, se staly speciálně zformované tankové prapory 51 a 52. Ty byly pro potřeby operace Citadela podřízeny štábu tankového pluku 39 a podléhaly tankové brigádě 10, která se začlenila do elitní divize tankových granátníků Grossdeutschland. Každá rota disponovala čtyřmi četami po pěti pantherech a se dvěma štábními stroji tak čítala celkem 22 tanků PzKpfw V. Celý pluk (zvaný někdy podle svého velitele také von Lauchert) tedy měl úctyhodnou sílu 200 pantherů a čtyř vyprošťovacích vozidel. Jako celek ale neprošel dostatečným secvičením a také samotné osádky ještě nebyly stoprocentně připraveny a před bitvou například nestihly provést test radiostanic.

Pokračování: Jen pár kroků k dokonalosti: Německý tank Panther na bojišti (2)

Železniční transporty vezoucí oba prapory dorazily do zázemí fronty mezi 1. a 3. červencem a tankisté následně zahájili přesun po vlastní ose do místa soustředění u Tomarovky. Přitom Němci zažili první šok, neboť dva stroje jim kvůli vznícení motoru kompletně vyhořely už při vykládání z vagonů a dalších 20 pak po cestě postihly více či méně závažné technické problémy.

Přestože jde o práci spíš pro silnější pohlaví, známe z historie i několik žen a dívek, jež svým otcům na majáku buď pomáhaly, nebo z různých důvodů jejich roli dokonce plně převzaly.

Předchozí část: Poustevníci moře: Jak se žilo strážcům a strážkyním majáků (1)

Kupříkladu v polovině 19. století se správy ostrovního majáku Lime Rock u Newportu chopila tehdy ještě ani ne plnoletá Ida Lewisová. A podle dobových záznamů muselo jít o výjimečnou mladou dámu: Už ve dvanácti letech pomohla vytáhnout z rozbouřených vln čtyři tonoucí muže a později během víc než padesátileté služby zachránila čtrnáct dalších životů. 

Své povinnosti musela začít vykonávat  poté, co její otec v roce 1857 utrpěl mrtvici. Každý večer za soumraku a poté ještě jednou o půlnoci tak plnila lampu olejem a zapalovala ji, načež ji za úsvitu zase zhasínala, pravidelně zastřihávala knoty, leštila reflektory a zajišťovala zásobování. Kromě toho se starala, aby její mladší sourozenci navštěvovali školu na pevnině, což znamenalo s nimi každý všední den veslovat do zhruba dvě stě metrů vzdáleného Newportu a zpět. 

Poté, co Ida zachránila několik tonoucích vojáků, se z ní v očích veřejnosti stala „nejodvážnější žena Ameriky“. Vděční muži pro ni dokonce zorganizovali finanční sbírku a jeden z nich jí věnoval zlaté hodinky. Díky zájmu novinářů se brzy ocitla ve středu pozornosti a k majáku se hrnuly davy zájemců, aby se s ní osobně setkali. Dostávala také anonymní dary, dopisy, ale i nabídky k sňatku. Občas sice zaznívala kritika, že se podobná práce pro ženu nehodí, ale Idu podpořil i guvernér a mimo jiné se zasloužil o to, aby dostávala pravidelné státní prémie. Její roční plat ve výši 780 dolarů byl tehdy mezi všemi strážci majáků ve Spojených státech rekordní. Jako první žena navíc obdržela od vlády Zlatou medaili za záchranu života.

Když v roce 1911 coby 69letá podlehla mrtvici, visely vlajky v Newportu na půl žerdi a jejím ostatkům se přišlo poklonit na 1 400 lidí. Místo, kde strávila celý život, dnes v mapách najdeme pod názvem „Maják Idy Lewisové“. Jako první a dosud jediný v USA nese jméno na počest nějakého člověka. 

Rozložení kláves u prvních psacích strojů, jejichž vznik spadá do poloviny 19. století, kopírovalo abecední pořadí. Písmena pak zaujímala dvě až sedm řad nad sebou – šlo například o tři řady pro malá písmena, tři pro velká a jednu pro číslice. Brzy se však ukázalo, že při rychlém psaní se mechanická ramínka s klávesami zasekávají. Nový, dodnes používaný typ klávesnice tak vznikl ve snaze zpomalit příliš hbité prsty pisatelů. Autorem novinky se stal roku 1873 americký vynálezce a výrobce psacích strojů Christopher Sholes. Písmena jsou na ní přitom rozmístěna tak, aby se jejich časté shluky v angličtině – například th – nacházely u sebe kvůli omezení překlepů. 

TIP: Zauzlované abecedy: 5 nejpodivnějších písem a jazyků

Uspořádání typu QWERTY, podle prvních šesti písmen v horní řadě, postupně převzali všichni výrobci a v současnosti ho oficiálně stanovuje mezinárodní norma z roku 2003. Ta ovšem připouští i národní modifikace: Proto si například u nás a v německy mluvících zemích písmeno Y vyměnilo pozici s častěji používaným Z. Již v 30. letech se zrodila také tzv. Dvorakova klávesnice, určená pro anglické texty díky ergonomičtějšímu rozložení v souladu s četností jednotlivých znaků.

Profesor Masaryk již v podzimních měsících roku 1914 objížděl západní Evropu a sbíral informace o probíhajícím konfliktu a možnostech podpory české státní svébytnosti. Poté se vrátil do Prahy k nutným poradám se svými spolupracovníky včetně Edvarda Beneše, načež v prosinci definitivně opustil Rakousko-Uhersko. Uchýlil se do politického exilu, neboť od přátel obdržel varování, že na něj byl vydán zatykač a nemá se za žádnou cenu vracet do vlasti. V zahraničí začal organizovat protihabsburský odboj. 

Podpora z české Ameriky

Pro zahájení odbojové činnosti potřeboval Masaryk pochopitelně finance, na západě měl ovšem jen pár přátel z řad inteligence a novinářů. Naštěstí přispěchali na pomoc američtí krajané. Obecně se soudí, že od porážky revoluce v roce 1848 do propuknutí první světové války se za oceán odstěhovalo na 350 000 Čechů. Jedním z hlavních důvodů jejich odchodu byl odpor vůči německé dominanci, katolické církvi a habsburské monarchii. Proto když se objevil silný vůdce, odhodlaný bojovat navzdory nepříznivým okolnostem za sebeurčení českého národa, neváhali jej podpořit.

Nutno dodat, že Masaryk nebyl v USA neznámou osobností. S chotí Charlottou se kdysi oženil v New Yorku a v letech 1902 a 1907 uspořádal pro americké univerzity a krajanské spolky přednášková turné, kterým se dostalo značné pozornosti i v tisku. 

Američtí Češi v New Yorku, Chicagu a dalších místech po vyhlášení války a útoku c. a k. armády na Srbsko v létě 1914 zmobilizovali síly, pořádali veřejné protesty a schůze, kde docházelo k revolučním prohlášením a strhávání symbolů mocnářství. Již během zmíněného podzimního pobytu na západě, konkrétně v Rotterdamu, Masaryk obdržel prostřednictvím krajana Emanuela Vosky vůbec první platbu ze zámoří. 

V nadcházejících měsících a letech Masaryk a jeho společníci byli zcela závislí na tomto příjmu. Podzemní organizace Maffie, komunikace s domácími členy odboje, náročné cestování, publikace, budování československých legií, to vše se mohlo realizovat díky šekům, které přicházely v hojné míře z USA. Masaryk zprvu neopomínal vést důkladné záznamy a za každý přijatý obnos poděkoval odesilatelům dopisem z Ženevy, Paříže, Londýna či jiného města, v němž se zrovna nacházel. 

Nedocenění krajané

Když v březnu 1917 padl v Rusku carismus a moci se ujala prozatímní vláda, Masaryk přispěchal z Londýna, aby z válečných zajatců rekrutoval tisíce mužů do československých legií. Turbulentní vývoj, zakončený bolševickou revolucí na konci roku, jej donutil k dalšímu přesunu. Cílem se logicky staly USA, které 7. prosince vyhlásily Rakousko-Uhersku válku. 

Masaryk absolvoval vyčerpávající několikatýdenní putování z Petrohradu přes Sibiř, Japonsko a Kanadu do Chicaga, kde byl 5. května 1918 vítán mnohatisícovými davy. Než se v červnu konečně setkal s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem, aby mu předložil své ideje o budoucím uspořádání Evropy, navštívil všechna větší města s početnou krajanskou komunitou (New York, Baltimore, Filadelfie, Cleveland, Pittsburgh, Boston), řečnil, děkoval za dosavadní štědrou pomoc a zároveň upozorňoval, že dosud není dobojováno.

TIP: Z Chicaga do Prahy aneb Triumfální návrat Čechoameričana Tonyho Cermaka

Čechoameričané správně vycítili historickou šanci, jejich nadšení a úsilí nabíralo na obrátkách, částky adresované odboji narůstaly a příspěvky pravidelně přicházely až do samotného vyhlášení Československa 28. října. T. G. Masaryka zpráva o zvolení prezidentem nového státu ostatně zastihla ještě v New Yorku při obědě. Ani po sto letech od těchto památných událostí bohužel nejsou zásluhy české Ameriky zcela známé a po zásluze doceněné.

Zdá se to neuvěřitelné, ale naše planeta se každý rok střetne asi s 80 tisíci tunami kosmického materiálu. Většinou se jedná o docela drobné částice nebo prach, občas se však Zemi do dráhy připletou i několikametrové balvany či skály velké jako rodinné domy. Právě takto hmotná tělesa ztrácejí při střetu se vzdušným obalem Země svou kosmickou rychlost a padají hluboko do atmosféry.

I když se většina z nich během letu rozpadne, mohou jejich zbytky dopadnout až na zemský povrch. Takový „kámen“ potom označujeme jako meteorit a v současné době byste jich ve všech muzejních, vědeckých i soukromých sbírkách napočítali přes padesát tisíc.

K hledání meteoritů se nejvíce hodí oblasti, kde se tělesa z vesmíru hromadí na jednom místě a kde se dají dobře odlišit od hornin pozemského původu. Zdaleka nejvhodnější světovou lokalitou pro sběr meteoritů se ukázaly být oblasti ledových štítů v Antarktidě, kde bylo do roku 2011 sesbíráno celkem 36 tisíc meteoritů, což představuje 70 % všech jejich světových sbírek! Od 90. let minulého století se pozornost hledačů soustředila i do oblastí saharské pouště, kde případné meteority dobře kontrastují se světlým pískem.

Meteority jsou těžší

V mnoha případech se meteority liší od běžného kamení již na první pohled. Některé však dokážou pořádně zamotat hlavu i skutečným odborníkům. V několika případech musely dokonce jejich kosmický původ potvrdit až velmi nákladné a přesné laboratorní analýzy.

Pro čerstvé meteority je typická především tmavá kůrka natavení, jež vypadá, jako by povrch ošlehly plameny. Vzniká při prudkém zahřívání povrchu meteoroidu, které způsobuje odpor vzduchu během velmi rychlého průletu atmosférou, a je zpravidla tmavší než vnitřek meteoritu. Pokud má tedy podezřelý kámen stejné zabarvení na povrchu i na čerstvých lomech, nejspíš to meteorit nebude. Mějte na paměti, že kůrka natavení je velmi tenká a její tloušťka málokdy překračuje 1–2 mm.

Meteority často prozradí i jejich hmotnost, přesněji řečeno hustota. Když si potěžkáte meteorit  a běžný pozemský kámen podobných rozměrů, budou meteority o poznání těžší. Zatímco u nejrozšířenějších pozemských hornin, jako je žula, vápenec, čedič nebo pískovec, nepřekračuje hustota 3 000 kg/m³, u nejběžnějšího typu meteoritů – tzv. chondritů – to bývá kolem 3 400 kg/m³. Nejvíce se však svou velkou hustotou prozrazují železné meteority, jejichž měrná hmotnost dosahuje 7 000–8 000 kg/m³.

Pro mnohé, zvláště železné meteority je důležitým rozpoznávacím znakem přítomnost zaoblených jamek, které připomínají vtisky prstů. Vypadá to, jako by někdo uhnětl tvar meteoritu z hlíny. Tyto tzv. regmaglypty vyhlubují do meteoritu vířivé nadzvukové proudy žhavého vzduchu během jeho průletu atmosférou.

Bez ostrých hran

Pokud se nejedná o fragmenty jednoho rozpadlého kusu, pak meteority nemají ostré hrany nebo rovné plochy. Při průletu meteoroidu zemskou atmosférou se totiž odtaví až 90 % hmoty meteoritu, což způsobí, že se jeho ostré hrany ohladí. Avšak na rozdíl od oblázků a valounků pozemských hornin, které vznikly díky činnosti vody a větru, nemají meteority až na naprosté výjimky tvar oblázků.

V případě kamenných meteoritů jsou zejména na řezech a lomech dobře patrné kuličkovité útvary, kterým se říká chondry. Jde o tělíska s průměrem od půl milimetru až do velikosti vlašského ořechu. V pozemských horninách se chondry vůbec nevyskytují, přičemž se jedná o roztavená zrnka prachového disku, z něhož později vznikly zárodky planet Sluneční soustavy. Původ opakovaných zahřátí překračujících teplotu 1 027 °C je však stále neznámý.

Po naleptání železných meteoritů zředěnou kyselinou se na naleštěných plochách objevují typické Widmanstättenovy obrazce, které jsou tvořeny dvěma typy slitin železa a niklu. Podrobné studium ukázalo, že hmota meteoritů, jež tyto obrazce obsahují, musela chladnout velmi pomalu – řádově miliony roků. To znamená, že železné meteority pocházejí z jader vznikajících planet. Existují však i železné meteority bez těchto obrazců!

Jako magnety

Jelikož meteority obsahují železo v kovové formě, jsou často magnetické. Drobná zrnka železa jsou přitom mnohdy patrná i u kamenných meteoritů. Pozemské horniny ovšem železo v kovové formě neobsahují, a pokud jsou magnetické, pak proto, že obsahují minerál magnetit. Některé velmi vzácné typy meteoritů nebo silně zvětralá tělesa však magnetická nejsou.

Meteority neobsahují světlý křemen nebo kalcit. Křemen je totiž hojným minerálem v pozemských horninách, ale v meteoritech se nevyskytuje. Poznáte jej podle toho, že je čirý, zpravidla bílý, průhledný, průsvitný i neprůhledný, skelně lesklý, neštěpný a má lasturnatý lom. Nejvíce ho však prozrazuje jeho tvrdost. Je dokonce tak tvrdý, že jako jediný běžný minerál ryje do skla. Pokud tedy ostrou hranou podezřelého kamene uděláte rýhu do skla, pak nejspíš nejde o meteorit. Kalcit zase šumí ve zředěné kyselině chlorovodíkové nebo v silném octu. Jestliže tedy kámen „šumí“, rovněž to není meteorit.

TIP: Chondrity, pallasity, achondrity: Jaké druhy meteoritů existují a jak se poznají?

V některých pozemských typech hornin jsou patrné drobné dutinky a póry, které vznikají při chladnutí magmatu, z něhož unikají plyny. Takováto pórovitá struktura je však pro meteority velmi vzácná, takže pokud dutinky na kameni vidíte, s velkou pravděpodobností se nejedná o meteorit – nebo naopak držíte v ruce opravdu nesmírně vzácný typ vyvřelé horniny z Měsíce či Marsu!

Připraveno ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

„Záviš z Falkenštejna byl zajat!“ Zpráva se rozeběhla Prahou jako lavina. Ještě včera žil mocný Vítkovec spokojeně na svém rodovém hradě, sotva však přibyl do Prahy, byl bez okolků vsazen do Bílé věže Pražského hradu. Rodinné štěstí s v pořadí již třetí manželkou bylo násilně přetrženo.

Předchozí část: Záviš z Falkenštejna: Démonický zrádce a královnin milenec (1)

Alžběta Kumánka, dcera uherského krále Ladislava IV. a nová žena Záviše z Falkenštejna, která měla nahradit někdejší královnu vdovu Kunhutu, zatím netušila nic o osudu svého manžela. V dalším nerovném sňatku spatřovali čeští šlechtici novou mistrnou taktiku mocného pána uchvátit část majetku a prestiže patřící po právu českému králi.

Záviš z Falkenštejna si nový manželský život hýčkal. Alžběta záhy povila syna a rodinnému štěstí zdánlivě nestálo nic v cestě. Narození potomka a jeho křest pojal Záviš zároveň jako akt usmíření a opětovného přiblížení se českému králi. Netušil, jak se změnily poměry v prostředí pražského dvora, a jak zakolísala jeho vlastní pozice v očích samotného Václava II. Někdejší Závišova sláva a moc byla pryč, aniž by si to sám mocný Vítkovec uvědomil. Předpokládaje, že jeho postavení na královském dvoře zůstává i přes jeho dlouhou nepřítomnost neotřesitelné, pozval českého krále na křtiny na hrad Svojanov. Král odpověděl, že se obřadu zúčastní, ovšem pouze za předpokladu, když ho ze sídelního města doprovodí sám Záviš. 

Pražský královský dvůr se chvěl očekáváním jeho příjezdu. Nikoli však v radosti, nýbrž v neblahém vyčkávání rozhodujícího okamžiku. Mladičký český král Václav II. s obavami hleděl vstříc svému někdejšímu příteli a rádci, s nímž nyní hodlal zcela proti svému dřívějšímu přesvědčení skoncovat. Dvorští našeptávači již dávno získali nad Václavem převahu a posunuli jeho názory na Záviše z Falkenštejna do zcela odlišné polohy. „Je to zrádce“. Neslo se Prahou. „Chystá úkladnou vraždu mladého Přemyslovce“. Pražský biskup Tobiáš z Bechyně spolu s další dvorskou panskou klikou ponoukal Václava II. k rozhodujícímu kroku. Největším odpůrcem Záviše z Falkenštejna však byla sama královna Guta. K většímu vlivu na svého mladého manžela snad přispěla i předčasná smrt jejich nově narozeného dítěte. Společná ztráta mladý pár stmelila. Záviš se k českému králi dostavil ve slepé naději, že se jejich vzájemné vztahy zkonsolidují. Hned po příjezdu však byl násilně zajat.

Neslavný konec

Vězeňské útrapy se zdály být nekonečné. Přesto však Závišův pobyt ve věži Pražského hradu sliboval alespoň pramalou naději, že se věci opět obrátí v jeho prospěch. Za „démonického“ Vítkovce se totiž postavil celý mocný rod. Přestože předpojatý soud vyřkl nad Ronovcem konečný rozsudek a rozhodl o jeho vině coby zrádce, Vítkovci odmítli ortel přijmout. Ztráta Závišova hrdla i statků naopak vedla k další snaze po nápravě stavu. Prosby a žádosti o pomoc byly směřovány do Uher i do Slezska. Zoufalá situace nakonec zdrcené pány rodu pětilisté růže vedla až k rozhodujícímu okamžiku, kdy se obrátili na Jindřicha, knížete vratislavského, řečeného Probus a nabídli mu českou královskou korunu. Takové počínání však bylo v Čechách nemyslitelné. Ať se dělo cokoliv, vždy zůstávala zachována úcta a respekt vůči nedotknutelnému přemyslovskému rodu. 

V roce 1290 byl Záviš konečně vyvlečen z vězeňské kobky. Nikoliv však proto, aby byl osvobozen a mohl se vrátit k manželce a dětem, ale aby sehrál poslední a ponižující roli ve svém partu. Závišovým katem se měl stát jeden z jeho největších soků a nepřátel Mikuláš Opavský, který se svého úkolu chopil s neobyčejnou kreativitou. Záviše vyvedl z vězení a jal se ho vozit před všechny pevné hrady, na nichž dosud dleli vzbouřenci, kteří neochvějně vytrvali na straně Záviše z Falkenštejna.

Pokořující cesta přinesla své výsledky. Mikuláš získal pro krále Václava II. nazpět hrady na Opavsku stejně jako panství Závišových bratrů Hroznaty a Smila. Pokaždé však Záviš neunikl nervy drásajícím přípravám na konečný ortel. Před popravou ho vždy zachránila bázeň a soucit svých příbuzných. Jejich pochopení však nebylo nekonečné. Závišův bratr Vítek sedící za mocnými zdmi hradu Hluboká v jižních Čechách totiž poslušnost odmítl. Nic nepomohlo provolávání a příprava k popravě. 

TIP: Příliš riskantní dobrodružství: Co plánoval Václav II. v Uhrách?

Nevyzpytatelný Mikuláš Opavský totiž mínil sehrát rozehranou partii až do samého konce. Přípravy k popravě snad původně měly být pouhým divadlem pro přihlížející, před Hlubokou však nabyly konkrétních rysů. Život démonického a charismatického pána Záviše z Falkenštejna spěl mílovými skoky ke svému konci. A tam před Hlubokou před zraky vlastního bratra padla Závišova hlava k nohám svého přemožitele. Kapitola o mocném Vítkovci byla jednou provždy uzavřena.

Ve snaze bojovat s globálním oteplováním se Evropská unie zavázala, že do roku 2020 budou 20 % její energetické spotřeby pokrývat elektrárny poháněné obnovitelnými zdroji. Následně členské země finančně podporovala ve výstavbě slunečních, vodních a větrných elektráren. Obzvlášť poslední jmenovaná kategorie zaznamenala za uplynulé dvě dekády překotný růst a jednu z předních pozic v něm zaujala i Česká republika. 

Ze srovnání produkce větrné energie mezi roky 2000 a 2018 vyplývá, že zdaleka největší rozmach zažilo Polsko, jež ve zmíněném období „poskočilo“ o neuvěřitelných 249 900 %. V praxi to znamená, že před dvaceti lety nebyly v zemi téměř žádné větrné turbíny, zatímco dnes jich stojí tisíce. Přesto naši sousedé pokrývají větrem pouhých 7,5 % své energetické poptávky, kdežto uhlí se na produkci elektřiny stále podílí ze 75 % (údaj z roku 2018). 

Zdánlivé vítězství

Z podobného důvodu se na druhé příčce umístilo Česko s 69 900 %: Na začátku 21. století u nás totiž podíl produkované větrné energie činil pouze 0,001 %, tedy nejméně z měřených evropských států. Obrovský nárůst vypadá impozantně, přesto jsme k roku 2018 pokrývali větrem jen 0,7 % domácí energetické poptávky.

TIP: Na východním pobřeží USA vyroste větrný park s největšími turbínami světa

Na druhou stranu zdaleka nejmenší posun zaznamenala trojice Španělsko, Lucembursko a Dánsko – poslední jmenované se zlepšilo o 287,29 %. Jedná se však o důsledek faktu, že zmíněné země spoléhaly na vítr již před rokem 2000. Ačkoliv byl tedy jejich „skok“ relativně malý, v roce 2018 krylo Dánsko produkcí větrných elektráren celkem 45,7 % potřeby svých obyvatel. Španělsko pak vzdušné turbíny poháněly z 18,5 % a Lucembursko z 11,6 %.

Zmrzlé Grónsko není místem, kde by se nacházela jedna fantastická fosilie dinosaura za druhou. Vlastně jsme odtamtud donedávna neznali žádného. Evropský tým paleontologů nedávno popsal jednoho z prvních dinosaurů, nalezených v Grónsku, z něhož se vyklubal velice zajímavý exemplář.

Tedy vlastně hned dva exempláře. Jde o dvě pěkně zachovalé lebky, které byly objeveny v roce 1994 při vykopávkách ve východním Grónsku. Vědci si nejprve mysleli, že minimálně jedna z lebek patří dinosaurovi rodu Plateosaurus, to se ale nakonec nepotvrdilo. Detailní analýzy fosilií s pomocí výpočetní mikrotomografie (microCT) ukázaly, že obě lebky náležejí doposud neznámému druhu dinosaura, jedna z nich byla mláděte, druhá dospělého dinosaura.

TIP: Dinosauří diskotéka na ostrově Skye odhaluje život jurských dinosaurů

Jde o býložravého dinosaura z příbuzenstva plateosaurů, který byl pojmenován Issi saaneq, což v jazyce grónských Inuitů znamená „studená kost“. Objevený dinosaurus žil ve druhohorách – před 214 miliony lety, v druhé polovině období triasu. V té době se začíná rozpadat superkontinent Pangea a vytváří se severní část Atlantického oceánu. Přestože se Issi saaneq pohyboval po dvou, byl předchůdcem početné skupiny často až monstrózně velkých sauropodů, pod nimiž se v pozdějších obdobích druhohor třásla země.