V červnu 1985 se na palubě raketoplánu Discovery vydal v rámci mise STS-51-G do vesmíru první zástupce Arabů. Saúdský princ Sultán bin Salmán zastával funkci specialisty na užitečné zatížení, a jeho cesta do kabiny raketoplánu tak byla poměrně krátká. Do posádky ho jmenovali v březnu 1985, o měsíc později zahájil výcvik a už 17. června se vydal za brány atmosféry nejen coby první Arab, nýbrž také jako první příslušník královské rodiny.

V rámci letu se kromě vypuštění komunikačního satelitu Arabsat-B, mexické družice Morelos I a soukromého satelitu Telstar-3D odehrálo i několik desítek experimentů. Jeden z nich byl označen zkratkou LCO, jež skrývala nenápadný název Lunar Crescent Observation, tedy „pozorování Měsíce v první čtvrti“. LCO se vysvětloval jako „aktivita, během níž se Sultán bin Salmán pokusí prostým okem pozorovat z oken orbiteru Měsíc v první čtvrti bezprostředně po novoluní v okamžiku, kdy bude viditelný blízko západního horizontu po západu Slunce 17. nebo 18. června“.

Vůbec žádná věda

Skutečný cíl „experimentu“ ovšem neměl s vědou nic společného. V době pobytu raketoplánu na oběžné dráze se totiž odehrával muslimský svatý měsíc ramadán. A ten končí v okamžiku, kdy lze poprvé pozorovat srpek Měsíce poté, co prošel fází novoluní. Pod pláštíkem LCO měl tedy bin Salmán jednoduše provést náboženský úkon.

Zbytek posádky zprvu o skutečném pozadí akce nic netušil. Když velitel Daniel Brandenstein zjistil, která bije, začal mít obavy, že princ využije příležitost a bude z orbity pronášet náboženské výzvy souvěrcům – tedy že palubu Discovery promění v nejvýš položený minaret v historii. Proto se s bin Salmánem dohodl na přesném znění toho, co v daný okamžik pronese. Tím však záležitost neskončila.

V průběhu mise směrovalo tiskové oddělení NASA k letovému řediteli podivnou žádost – týkala se oblečení během konference z paluby raketoplánu. Posádka byla vyzvána, aby pro danou příležitost zvolila místo obvyklých šortek dlouhé kalhoty. Důvod byl nasnadě: Oddělení pro styk s veřejností děsila představa protestů arabského světa poté, co se bude princ vznášet v záběru vedle holých nohou astronautky Shannon Lucidové. Požadavek se naštěstí podařilo zahrát do autu, ovšem po ukončení mise přišla další potíž, týkající se opět jediné ženy v posádce STS-51-G.

Honorární muž

Celý tým astronautů měl odjet do Saúdské Arábie, kde by se mimo jiné uskutečnila audience u krále Fahda. Shannon Lucidové se však cesta nezamlouvala, tamní zacházení s ženami ji odpuzovalo. Navíc podle muslimských pravidel musel každou ženu doprovázet manžel či rodinný příslušník, ovšem její muž nemohl v danou dobu cestu podniknout. Muslimští klerikové našli řešení: Shannon může být jmenována honorární dcerou Dana Brandensteina či honorární sestrou dalšího člena posádky Johna Fabiana. Největší urážku ovšem pro feministku Lucidovou znamenala třetí možnost: Mohli by ji prohlásit za… honorárního muže!

Není divu, že astronautka definitivně odmítla. Když tedy do žhavé výhně letiště v Džiddě vystoupili z Boeingu 747 členové posádky STS-51-G, Shannon mezi nimi nebyla – což krále velmi zklamalo. Svou nevoli vzápětí vyjádřil po telefonu prezidentovi Ronaldu Reaganovi, který jej vyslechl, sám zvedl jiný telefon – a Lucidová přiletěla hned následující linkou. Částečně však dosáhla svého, protože se na rozdíl od ostatních zdržela pouze necelý den, aby potřásla Fahdovi rukou, a okamžitě se vrátila domů. Střet kosmonautiky a náboženství se prostě občas neobejde bez pocitů nepřátelství… 

Odpoledne 18. září 1944 přistála u Arnhemu druhá vlna parašutistů, ale na celkovém vývoji operace Market Garden už nic změnit nemohla. Britové nedokázali v prudkých bojích ovládnout město a muži pod vedením podplukovníka Johna Frosta zůstali u mostu osamoceni. Jejich počet neustále klesal a dopoledne 21. září Němci překonali poslední organizovaný odpor. Zbytek obránců včetně zraněného Frosta se vzdal, ale vojáci se rozhodně neměli za co stydět. Vždyť se jim tři dny a tři noci dařilo držet arnhemský most proti velké přesile. Po těžkých ztrátách se nakonec ostatní britské jednotky stáhly do obrany v perimetru u předměstí Oosterbeek, kde se jejich situace každým dnem zhoršovala.

Mezi vojáky se pohyboval korespondent BBC Stanley Maxted, který později na prožité události vzpomínal: „Nyní dělostřelecká a minometná palba neustávala ani ve dne, ani v noci. Uvnitř našeho obvodu bylo boží dopuštění, které se nebudu pokoušet popsat. Hodinu co hodinu jsme napjatě naslouchali, zda se neblíží 2. armáda, a netrpělivě čekali na nějaké zprávy o ní. Nepřicházely. Její tanky byly pořádně pohmožděny, když se snažily dostat dál po té jediné vyvýšené silnici, ale bylo to marné.“

Odpoledne 21. září ještě seskočilo v blízkosti Arnhemu přes tisíc mužů 1. polské samostatné parašutistické brigády, kteří už během přistávání utrpěli německou palbou značné ztráty. Jejich zbytky se potom přepravily na člunech přes Rýn do perimetru u Oosterbeeku.

Boj o koridor

Zatímco výsadkáři vedli u Arnhemu svůj zoufalý boj, probíjeli se tankisté XXX. sboru pomalu kupředu. V průběhu 18. září se spojili s americkými parašutisty 101. divize u Eindhovenu, ale Němci zničili mosty přes Vilemínin kanál u vesnic Son a Best severně od města. Britští ženisté most u Sonu horečně opravovali, přesto jej však první obrněnce mohly překročit až nad ránem 19. září. Do Arnhemu přitom zbývalo ještě 80 km, ale postup se nyní zrychlil, takže tankistům se podařilo zdolat 50 km za pouhé dvě hodiny.

Po cestě je vítali jásající Holanďané, nadšení z toho, že se po víc jak čtyřech letech konečně zbavili nenáviděné německé okupace. Ještě v průběhu dopoledne pronikli Britové až k předměstí Nijmegenu, ale tamější dálniční i železniční most stále drželi Němci. Překotný postup XXX. sboru měl navíc svou stinnou stránku, protože vytvořený koridor byl příliš úzký a po jeho obou stranách zůstávaly silné německé jednotky, které nyní začaly prudce útočit.

Cesta smrti

Není divu, že hlavní silnice, po níž britské tanky postupovaly, si vysloužila přezdívku „pekelná dálnice“. Na různých úsecích hořela spojenecká vozidla a buldozery se je snažily odtlačit do příkopů, aby komunikace zůstala průjezdná. Pokusy Britů a amerických parašutistů o dobytí obou mostů u Nijmegenu 19. září ztroskotaly a te prve následujícího dne odpoledne překonali výsadkáři na člunech řeku Waal a v prudkých bojích své cíle obsadili.

Němci se sice pokusili vyhodit dálniční most do vzduchu, ale připravené nálože selhaly (pravděpodobně proto, že jeden nizozemský odbojář k nim přestříhal dráty) a Spojenci jej tak získali neporušený. Do Arnhemu už zbývalo jen 17 km, avšak britské tankové kolony se na noc zastavily. Američtí důstojníci zuřili a obviňovali své spojence, že nedokázali využít příležitosti. Velitel 504. výsadkového pluku plukovník Reuben Henry Tucker se na adresu Britů lapidárně vyjádřil: „Vedli válku podle příručky. Utábořili se na noc a jako obvykle se zastavili na čaj.“

Operace je v troskách 

Situace v britském perimetru u Arnhemu se mezitím stále zhoršovala. Obklíčené parašutisty neustále zasypávala palbou německá děla, minomety i raketomety a zůstávalo otázkou, jak dlouho to ještě vydrží. Korespondent Maxted o tom napsal: „Neděle a pondělí byly jako hrůzný přízrak. Náš obvod se teď zmenšil na obdélník asi 1 750 yardů (1 600 m – pozn. red.) dlouhý a 900 yardů (820 m – pozn. red.) široký, a muži stále dravě a odhodlaně bojovali, většinou bez potravy a bez vody – popravdě neměli nic než divokou odvahu. Vypadali jako armáda šílených kominíků.“

Britští tankisté mezitím dopoledne 21. září provedli první pokus o průlom z nijmegenského předmostí k Arnhemu, avšak marně. Nepřítel je nyní měl jako na dlani, protože obrněnce musely jet po rovné silnici se strmými náspy a příkopy po obou stranách. V ose postupu u vesnice Elst zahájila palbu německá protitanková děla a brzy stály všechny čtyři stroje čelní čety v plamenech. Bez podpory dělostřelectva a pěchoty se tak postup beznadějně zadrhnul pouhých deset kilometrů od cíle.

Následujícího dne selhal i útok 43. pěší divize směrem k dolnímu Rýnu. Vojáci této formace se moc nepředvedli, protože ve vesnici Oosterhout jim trvalo osm hodin, než zdolali obranu tvořenou jedinou německou rotou. Každá hodina zdržení přitom byla v dané situaci kritická. Němci navíc neustále útočili na spojenecký koridor a v prostoru Udenu jej dokonce na čas přeťali, takže britská Gardová obrněná a 43. divize byly odříznuty společně s americkou 82. výsadkovou. Horrocks tak musel postup k Arnhemu zastavit a poslat část svých sil do ohroženého úseku. Teď už bylo jasné, že operace Market Garden selhala.

Krvavý účet

U Arnhemu v té době Němci pod Harzerovým velením metodicky ostřelovali britský perimetr a ničili jeden po druhém domy, ve kterých měli výsadkáři svá postavení. Situaci obránců ještě komplikoval déšť, který znemožňoval spojeneckým letounům efektivně podpořit pozemní jednotky. Také pokusy o zásobování obležených u Oosterbeeku ze vzduchu končily většinou neúspěšně, protože perimetr byl příliš malý a kontejnery se zásobami dopadaly mimo něj. Bylo jasné, že obránci se už dlouho neudrží a další prodlužování beznadějného boje v tomto prostoru by přineslo jen zbytečné ztráty. Velitel 2. britské armády Dempsey proto rozhodl zbývající výsadkáře po šesti dnech bojů v perimetru evakuovat.

TIP: Souboj elitních výsadkářů: Krvavá bitva o Carentan v roce 1944

Během noci z 25. na 26. září bylo na jižní břeh Rýna staženo na člunech celkem 2 398 přeživších. Ztráty britské 1. výsadkové divize tak od 17. září přesáhly tři čtvrtiny početního stavu, když ztratila 1 200 mrtvých a 6 642 nezvěstných, zraněných nebo zajatých. Operace Market Garden skončila jasným spojeneckým neúspěchem zapříčiněným přeceněním vlastních sil a podceněním nepřítele. Most u Arnhemu zůstal v německých rukou a vytvořený stokilometrový koridor byl bez něj k ničemu. Tím padly naděje na rychlé překročení Rýna a ukončení války v roce 1944. Spojenci naopak ještě museli čelit nečekané německé ofenzívě v Ardenách ve druhé polovině prosince, která je stála desítky tisíc mužů.

Když se 16. června 1940 stal francouzským premiérem hrdina Velké války Philippe Pétain, v rozhlasovém projevu k národu uvedl, že hodlá začít vyjednávat o míru. Adolf Hitler zvolil jako místo této historické události les u pikardského města Compiègne, asi 60 km severně od Paříže. Výběr lokality byl velmi symbolický. Na stejném místě došlo v listopadu 1918 k podpisu příměří, které ukončilo světový konflikt a posléze přineslo versailleský mírový systém. Ten odsuzoval Německo coby hlavního viníka války a měl za cíl jej co nejvíce oslabit.

Znovu na místě činu

Zatímco v roce 1918 šlo o prázdný prostor, kam dohodové mocnosti pouze umístily vagon, v němž probíhala jednání, o dvě dekády později tam stál památník, jehož hlavní motiv představovala mečem probodnutá německá orlice.

Dne 20. června 1940 k ní dojela německá delegace pod vedením Adolfa Hitlera. Zástupci Říše si prohlédli památníky i okolí a diktátor přitom dával velmi jasně najevo své pohoršení, protože z jeho pohledu nešlo o památník francouzského vítězství, nýbrž německé porážky. Většinu symbolů nařídil diktátor převézt do Německa, ale všemu vévodící sochu vrchního velitele dohodových sil maršála Foche nechal na místě shlížet na holou planinu, která měla připomínat prázdný francouzský triumf.

Hitler odchází

Samotná jednání probíhala podobně jako před lety, jen role se otočily. Hitler si na tom dal záležet a stejně jako maršál Ferdinand Foch v roce 1918 odešel krátce po zahájení jednání 21. června. Za třetí říši u jednacího stolu zůstali pouze „vojenští úředníci“ vedení náčelníkem Vrchního velitelství Wehrmachtu generálplukovníkem Wilhelmem Keitelem, kterého v jednu chvíli vystřídal náčelník jeho operačního oddělení generálmajor Alfred Jodl. Ti měli za cíl najít hranici toho, co je francouzská delegace vedená armádním generálem Charlesem Huntzigerem ochotná přijmout. 

Němci velmi nelibě nesli Huntzigerovu potřebu opakovaně se radit s vládou. Navíc na závěr odmítal dokumenty podepsat a trval na tom, že je musí nejdříve prezentovat Pétainovi a zbytku kabinetu. Rozčílený a netrpělivý Keitel dokonce Francouzům 22. června pohrozil, že pokud nedosáhnou během jedné hodiny dohody, tak ukončí vyjednávání a pošle delegaci zpátky. K podpisu příměří došlo ještě 22. června v 18.36. Vzhledem k nutnosti dojednat podobné podmínky i s Itálií pak vstoupilo v platnost až o půlnoci na 25. června.

Území a vojáci

Podmínky příměří tvořilo 24 článků. Poražení museli předat značnou část území zahrnujícího i Paříž přímo Němcům. Šlo o severní Francii a dále o pás podél atlantského pobřeží až po hranici se Španělskem, přičemž se skutečně počítalo s tím, že Francie okupovaná území získá zpátky, až bude britské impérium sraženo na kolena. O řízení těchto oblastí se teoreticky dělily domácí úřady a okupační vojenská správa, de facto však o všem rozhodovala Říše.

TIP: Rozhádaní dohodoví spojenci: Podmínky příměří pro císařské Německo (1)

Ve Vichy sídlící vláda „svobodné zóny“ navíc měla hradit náklady spojené s pobytem německých vojáků a zajistit návrat všech uprchlíků do jejich domovů. Francouzi měli zakázáno z okupované části odvézt cokoliv cenného či vojensky využitelného; sklady materiálu, továrny, technika, pevnosti ani další objekty nesměly být zničeny, ale předány do rukou vítězů; stejná opatření se vztahovala i na ceniny nebo umělecká díla. Poražení museli také poskytnout říšským orgánům informace o přesném umístění všech námořních min.

Dokončení v neděli 28. listopadu

Když nedávno kanadský herec Elliot Page veřejně oznámil, že je mužem, vyvolalo to nemalé pozdvižení, jelikož ho dosud všichni znali jako herečku Ellen Pageovou. Elliot přitom není zdaleka jediný, kdo v posledních letech přiznal, že pociťuje rozpor mezi biologickým pohlavím, s nímž se narodil, a tzv. genderovou identitou – tedy tím, s jakým pohlavím se identifikuje. O zmíněných jedincích mluvíme jako o transgenderových osobách či transgenderech. Pokud člověk přijde na svět jako žena, ale identifkuje se coby muž, označujeme ho za transmuže. Narodí-li se naopak jako muž a cítí se být ženou, hovoříme o transženě. Navíc se někdy lidé odmítají škatulkovat na dva póly a pokládají se za kombinaci obou pohlaví neboli za osoby „nebinární“. 

Stovky až tisíce 

Ačkoliv by se mohlo zdát, že se problematika transgenderu začala řešit až v posledních letech, nejde o nijak nový fenomén. Řecká mytologie zná příběh bohů Herma a Afrodity, kteří zplodili syna Hermafrodita vykazujícího znaky obou pohlaví. Také indický bůh Šiva a bohyně Párvatí tvoří ve védách dokonalou oboupohlavní bytost, podobně jako Višnu a Lakšmí. Zmíněný jev stál nicméně v pozadí coby trpěná nutnost, stejně jako homosexualita. Teprve nyní ho umíme jasně pojmenovat a přinejmenším ve vyspělých zemích se translidé nemusejí bát pronásledování či ostrakizace – přestože stále potřebují odvahu snášet opovržlivé pohledy konzervativnější části společnosti. 

Nesoulad mezi fyzickým tělem a vlastními pocity však stále víc lidí řeší otevřeně. Přiznat pravdu sobě i okolí je totiž důležité pro duševní zdraví translidí – řada z nich trpí tzv. genderovou dysforií, která může vyústit v závažné psychické problémy, úzkosti, deprese či sebevražedné sklony. K řešení někdy stačí konzultace s odborníky a veřejné oznámení pohlavní identity. Jindy je nutné přistoupit k hlubším zásahům, jako jsou hormonální terapie či chirurgické zákroky.

Větší tolerance společnosti vedla k postupnému růstu poměrného zastoupení translidí, a to především mezi mladšími ročníky. Odhady jejich počtu v populaci se výrazně liší: Z analýzy starších studií provedených mezi roky 1968 a 2014 vzešla velmi konzervativní hodnota 4,6 jedince na 100 tisíc obyvatel. Šetření provedené v roce 2016 mezi středoškolskými studenty v Minnesotě na druhou stranu uvádí 2 700 translidí na stotisícový vzorek. V běžné populaci se pak bude hodnota zřejmě pohybovat kolem 500–600. 

Rozdíly existují

Získané údaje naznačují, že počet jedinců pociťujících nesoulad mezi genderovou identitou a biologickým pohlavím výrazně převyšuje dřívější předpoklady. Translidé se proto stále častěji stávají subjekty vědeckých studií: K nejzajímavějším patří nepochybně výzkumy neurovědné, jež se snaží odhalit, zda mozek transgenderových osob odpovídá spíš jejich biologickému pohlaví, nebo tomu, s nímž se identifikují – popřípadě jestli se v měřených ohledech nachází někde uprostřed. 

Jedna z prvních prací na dané téma pochází z roku 1991 a zaměřila se na anatomické rozdíly v kalózním tělese, což je struktura spojující mozkové hemisféry. Ačkoliv tehdy studie nenašla významný rozdíl mezi transgenderovými osobami a kontrolními skupinami mužů či žen, o čtrnáct let později panovala jiná situace. Výzkum provedený v roce 2005 na základě podoby kalózního tělesa dokázal téměř se 75% pravděpodobností odlišit obě pohlaví a ukázal, že u transgenderových osob se daná mozková struktura podobá spíš pohlaví, s nímž se identifikují. 

Jste tím, kým se cítíte být?

Díky rozvoji neurozobrazovacích metod dokážeme v současnosti kromě porovnávání struktury mozku studovat i rozdíly v jeho funkcích či propojenosti. Například studie z roku 2012 odhalila, že u transžen je mozková kůra v průměru silnější než u cismužů – předponou „cis“ se označují lidé, jejichž genderová identita odpovídá biologickému pohlaví. Obecně se zdá, že z hlediska objemu šedé hmoty koresponduje mozek transgenderů spíš s jejich biologickým pohlavím; a naopak v případě mikrostruktury bílé hmoty se odchyluje k pohlaví, s nímž se identifikují.

Pozoruhodné výsledky přinesly práce zaměřené na pohlavně charakteristické rozdíly ve fungování klíčového orgánu. Kupříkladu studie z roku 2008 zkoumající, jak mozek zpracovává některé čichové podněty, odhalila, že hypotalamus transžen reaguje na setkání s mužskými feromony podobně jako hypotalamus cisžen. Zajímavé je, že daný výsledek nastane až po nástupu puberty – u dětí odpovídá reakce jejich biologickému pohlaví. Jiný příklad odlišného mezipohlavního fungování mozku reprezentuje prostorová představivost, v níž jsou muži průměrně o něco lepší než ženy. Studie z roku 2010 ukázala, že aktivita temenního laloku, o který se zmíněná dovednost opírá, se u transžen i cisžen podobá.

Na dlouhé cestě 

Popsané výzkumy naznačují, že zatím nelze najít konkrétní vlastnost, oblast či strukturu mozku, jež by přímo souvisela se vznikem nesouladu mezi biologickým a vnímaným pohlavím. Existuje však řada charakteristik, v nichž se řídící orgán translidí podobá spíš mozku pohlaví, s nímž se identifikují. Slovy biologa Roberta Sapolského: „Není to tak, že by si transgenderové osoby myslely, že mají jiný gender než v reálu. Skutečnost je spíš taková, že uvízly v těle odlišného pohlaví.“ 

TIP: Partnerská ruleta: Jak na výběr ideálního partnera pohlížejí biologové?

Hledání odpovědí na otázky ohledně translidí se nachází teprve v plenkách, neboť dosud proběhlo velmi málo studií. Řada z nich navíc trpí nedostatky, jako jsou nízké počty účastníků, nebo neberou v potaz, zda již zkoumané osoby podstoupily hormonální terapii. Další problém spočívá v nevhodném výběru kontrolních skupin, s následkem v podobě míchání heterosexuálních a homosexuálních subjektů. Není proto jasné, zda výsledky bádání souvisejí spíš s pohlavní identifikací, nebo se sexuální orientací – což jsou dvě rozdílné věci. Každopádně můžeme očekávat, že po vyřešení počátečních obtíží přinese výzkum další zajímavé poznatky. 

Lidé se dnes dožívají úctyhodného věku. Má to ale svá úskalí. Ve stáří číhají zdravotní problémy, mezi jinými i demence. Velkou většinu demencí má na svědomí nechvalně proslulá Alzheimerova choroba. Jde přitom o nemoc, kterou je obtížné zachytit v počáteční fázi a zároveň na ni stále neexistuje uspokojivá léčba.

Pravidla hry by výhledově mohla změnit účinná vakcína, která by bránila rozvoji choroby. První, byť zatím nesmělé pokusy se již naštěstí objevují. Pokud uspějí v klinických testech, mohly by fungovat jako netoxická léčba a zároveň jako účinná prevence.

Dvakrát do nosu

V americké univerzitní nemocnici Brigham and Women’s Hospital v Massachusetts aktuálně startuje klinický test nové vakcíny proti Alzheimerově chorobě, která má formu nosního spreje. Jde o první kolo klinických testů, které má ověřit především bezpečnost vakcíny. Testu se účastní 16 pacientů s Alzheimerem v rané fázi. Všichni dobrovolníci jsou ve věku 60 až 85 let a v celkově dobré kondici. Připravené jsou pro ně dvě dávky vakcíny s odstupem jednoho týdne.

TIP: Nanotechnologie vs Alzheimer: Nanopasti vychytávají nebezpečné peptidy

Na první pohled je zvláštní, že dokážeme vyvíjet vakcíny proti onemocnění, kterému doposud plně nerozumíme a ani vlastně do detailu nevíme, jak přesně vzniká. Vděčíme za to „náhodným“ objevům. V tomto případě je vakcína založena na látce zvané Protollin, která se jinak už dlouho používá jako podpůrná látka pro jiné vakcíny. Vědci si všimli, že tato látka stimuluje imunitu do té míry, že bílé krvinky „uklízejí“ v mozku takzvané amyloidní plaky, které představují jeden z hlavních projevů nemoci.

Ve třicátých letech 20. století zůstával ve Spojených státech stále nejvýznamnějším prostředkem masové komunikace a zábavy rozhlas. Stovky místních rozhlasových stanic nabízely téměř nepřetržitý proud hudby, lokálních zpráv a reklamy, jež tvořil trvalou zvukovou kulisu dne Američanů rozhlasového věku. Posluchači si však mohli naladit též vysílání společností s celonárodním dosahem. Jejich program obsahoval i přenosy ze sportovních podniků a koncertů, projevy politiků, diskuse a vzdělávací pořady nebo velmi oblíbené rozhlasové hry, mezi nimiž nechyběly dramatizace románů. Na jejich realizaci se podíleli známí herci, někteří se dokonce specializovali pouze na rozhlasovou tvorbu, dále režiséři a celé týmy techniků a odborníků na nejrůznější triky. 

Mystifikační veledílo

Nejlepší profesionálové pracovali pro jednu z předních amerických stanic CBS. Columbia Brodcasting System vznikla 18. září 1927 a záhy se stala symbolem rozhlasu ve Spojených státech. V této době ještě neměla pověst levicového sdělovacího prostředku jako později její televizní divize a poslouchaly ji po celé zemi miliony lidí všech politických orientací. Pracovat pro CBS, či vystupovat v nějakém jejím programu bylo snem každého hlasatele či autora a své dílo jí nabídl i mladý, tehdy třiadvacetiletý režisér Orson Welles.

Dramatizaci novely Herberta Georga Wellse Válka světů (1898) připravil scénárista Howard Koch a oba se tak podíleli na mystifikaci, která se stala ukázkou možností vlivu prostředků masové komunikace na myšlení a jednání veřejnosti. Welles se pak sice stal legendou toho nejlepšího v americkém filmu a jeho Občan Kane (1941) kultovním snímkem, Válka světů nicméně zůstala jeho zřejmě nejčastěji zmiňovaným výtvorem.

Útok z Marsu oznámil během vysílání 31. října 1938 rozhlasový reportér, v jehož roli vystoupil sám Welles. Uprostřed hudebního pořadu upozornil na záhadné záblesky na rudé planetě a následné přistání vesmírné lodi na Zemi. Vše bylo představeno s takovou mírou věrohodnosti, že iluzi propadly ne sice miliony, jak později tvrdili novináři, ale zcela jistě tisíce posluchačů. Panika je zachvátila i přesto, že na počátku pořadu a dvakrát v jeho průběhu zazněla jasně formulovaná informace, že se nejedná o přímou reportáž, ale pouze rozhlasovou dramatizaci.

Režisér na pranýři

Obyvatelé New Jersey, kam údajně mířil marťanský výsadek, tedy nepáchali sebevraždy skoky z oken a neumírali na infarkt, jak uváděl už následující den americký tisk, ale posílali rozhořčené dopisy Wellesovi i rozhlasové stanici. Psali o děsu, který je během vysílání zachvátil, a těžce jim vyčítali strach, jímž během poslechu trpěli. V novinách se objevily nemilosrdné kritiky počínání bezohledného režiséra, který měl podle autorů s reakcí posluchačů počítat.

Welles se omlouval a hájil na tiskové konferenci. Chtěl hrou vzbudit zdání reality, ale přitom se snažil posluchače ušetřit nejhoršího a ukázat, že o skutečnost nejde. Z dramatizace proto vyřadil některé zvlášť působivé pasáže, a naopak do hry inkorporoval chybné údaje svědčící o fiktivním charakteru pořadu. Kritiky a tím méně vyděšené posluchače svými argumenty sice nepřesvědčil, ale reálné zprávy konce podzimu a zimních měsíců let 1938 a 1939 o hrozících konfliktech v Evropě i Asii nakonec rozruch kolem rozhlasové Války světů přehlušily.

TIP: Netopýří lidé na Měsíci: Jeden z nejzábavnějších hoaxů vznikl v roce 1835

Na skandální dramatizaci ovšem nezapomněli odborníci na masové sdělovací prostředky a psychologové. Zůstala pro ně trvalým předmětem zájmu a ukázkou možností, jež rozhlas, tisk a potom i televize pro manipulaci posluchačem, čtenářem a divákem nabízejí.

Amazonský prales v Brazílii mezi srpnem 2020 a červencem letošního roku podle brazilského Národního ústavu pro výzkum vesmíru (INPE) přišel o 13 235 kilometrů čtverečních své rozlohy. Zjištění se opírá o satelitní data. 

„Je to ostuda. Je to zločin,“ řekl Márcio Astrini, šéf sítě ekologických neziskových skupin Observatorio del Clima. „Vidíme ničení amazonského deštného pralesa vládou, která ničení životního prostředí učinila svou veřejnou politikou,“ dodal.

Drancování pralesa

Brazilský ministr životního prostředí Joaquim Leite poznamenal, že data představují „výzvu“. Úřady podle něj musí „proti těmto zločinům“ důrazněji postupovat. Zároveň ale doplnil, že „údaje zrovna neodrážejí situaci z posledních několika měsíců“.

Amazonie se rozkládá na území několika států, šedesát procent její rozlohy se nachází v Brazílii. Dokáže pohltit významné množství uhlíku, čímž přispívá ke zpomalení globálního oteplování. Je domovem zhruba tří milionů rostlinných a živočišných druhů, stejně jako milionu původních amerických obyvatel.

Ke zrychlenému tempu odlesňování dochází, přestože se prezident Bolsonaro nyní snaží ukázat, že jeho vláda to s ochranou amazonského pralesa myslí vážně. Na nedávné klimatické konferenci COP26 v Glasgow brazilská vláda oznámila závazek ukončit nelegální odlesňování do roku 2028, což by vyžadovalo výrazné meziroční poklesy v odlesňování. Bývalý armádní důstojník a nyní prezident Bolsonaro však stále volá po rozšíření těžby a komerčního zemědělství v chráněných částech pralesa.

TIP: Těžký úkol strážců Amazonie: Kdo ochrání bohatství amazonského pralesa?

Před začátkem Bolsonarova mandátu v lednu 2019 nezaznamenala brazilská Amazonie meziroční úbytek lesů přesahující 10 000 kilometrů čtverečních. V letech 2009 až 2018 bylo v průměru ročně vykáceno 6 500 kilometrů čtverečních pralesa. Od té doby ale roční průměr vyskočil na 11 405 kilometrů čtverečních.

Blikání hvězd na obzorem, tzv. scintilace, není projevem jejich vlastní proměnnosti. To si lze ostatně snadno ověřit, budeme-li sledovat blikající stálici (třeba Sirius z Velkého psa), jak stoupá nad horizont. Blikání se bude postupně vytrácet a vysoko na nebi zůstane hvězda svítit stálým světlem. 

TIP: Když nás šálí zrak: Kdy můžeme zahlédnout tzv. Brockenský přízrak?

Důvodem scintilace je průchod světla stálice zemskou atmosférou: Plynný obal naší planety působí na procházející paprsky jako soustava obřích čoček, jež se v čase mění s tím, jak přízemní vrstvou vzduchu protékají bubliny teplejšího vzduchu přehřáté na pozemních objektech. Obří proměnné čočky tedy míří každou chvíli do jiných směrů, a to ještě různě pro odlišné vlnové délky (neboť lom světla závisí na vlnové délce záření). V důsledku hvězda různě barevně bliká, a při pohledu dalekohledem navíc ve své pozici „poskakuje“. Výš nad obzorem procházejí stálice menší vrstvou přízemního vzduchu, a blikají tedy méně. Přízemní vrstva je obzvlášť neklidná v zimě v osídlených oblastech, kdy se ohřívá na vytápěných budovách. Proto si scintilace nejvíc všímáme právě v uvedeném období.

Planety na rozdíl od hvězd představují plošné objekty – například rozměr Venuše na nebi může dosáhnout až téměř jedné úhlové minuty – takže jejich disky scintilace tolik nepostihuje.

Kuching sice nepatří mezi nejznámější destinace Malajsie, o to příjemněji však dokáže překvapit. Hlavní město bohatého ropného státu Sarawak se rozkládá podél stejnojmenné řeky a dosud ho nezaplavili turisté. Pokud ho tedy zařadíte na svůj cestovatelský seznam, začněte s jeho poznáváním na nábřeží Kampung Boyan, kam se nejlépe dostanete lodí. Můžete krátce obdivovat několik dřevěných staveb, ale teplota i vlhkost vzduchu vám jasně napovědí, že bude lepší se přesunout do nedalekého parku, stíněného bezpočtem stromů. A z něj už zbývá jen pár kroků k jednomu ze symbolů města – pevnosti Margherita.  

Skotsko v Malajsii

V jejích zdech přežívají legendy o koloniální dynastii, která se ujala vlády nad Sarawakem v roce 1841: Brit James Brooke tehdy obdržel od brunejského sultána Omara Alího Sajfuddína II. v okolí Kuchingu kus země. Krátce nato jej panovník nechal titulovat „rádža“, a britský dobrodruh se tak stal unikátním orientálním vladařem a zakladatelem dynastie, jež se poté na ostrově Borneo udržela u moci více než sto let. 

Pevnost je maličká a nebýt všeobjímajícího horka a vlhkosti, mohlo by se zdát, že stojí někde v srdci Skotské vysočiny. Okolí dřív porůstala bujná zeleň, postupně ji však vystřídala zástavba metropole s dominantními výškovými budovami. Dnes se uvnitř nachází muzeum věnované historii dynastie bílých rádžů. Samotný James Brooke přitom pevnost nikdy ani nespatřil, neboť vznikla až na popud jeho následovníka Charlese Brookea. 

Čelem vpřed!

Za další koloniální historií státu se můžete vypravit podél řeky Sarawak, kterou lemuje řada památek z éry zmíněné dynastie. Váš zrak však nakonec chtě nechtě přitáhne budova sarawackého parlamentu, jež do městského koloritu nezapadá ani vzdáleně: Je moderní, špičatá a připomíná cirkusové šapitó. Odráží se v ní touha Malajsijců po všem neotřelém, vize národa, který se odmítá zabývat minulostí a za každých okolností hledí vpřed.

O kousek dál spatříte palác Astana, v němž bydlel už Charles Brooke, zatímco dnes tam sídlí sarawacký guvernér Abdul Taib Mahmud. Přímo naproti, na opačném břehu, se pak na nevelkém náměstí tyčí nenápadná věž: V dobách bílých rádžů strážila okolí a sloužila i jako vězení, postupem času ji však téměř pohltila rozrůstající se zástavba.  

Ve stínu zákonů

Pokud je pevnost Margherita historicky nejvýznamnější památkou Kuchingu a palác Astana tou nejdůležitější, potom budova soudu bezpochyby představuje tamní nejkrásnější stavbu. Už zdálky zaujme čistými koloniálními rysy a ani při bližším pohledu o své kouzlo nepřichází. Jedná se přitom o rušnou instituci, kudy neustále proudí lidé – někteří míří za pracovními povinnostmi, zatímco jiní jednoduše hledají v masivních stěnách úkryt před tropickým sluncem. 

Mezi řekou a soudem narazíte také na památník Charlese Brooka, který shlíží na kolemjdoucí z kruhového portrétu. Monument přitom zdobí i reliéfy Dajáků, Kajanů, Malajců a Číňanů, tedy čtyř etnik tvořících obyvatelstvo Sarawaku. 

Město koček

Na březích řeky tedy najdete ikony města, zatímco kolorit, díky němuž si metropoli zamilujete, se skrývá v jejích rušných čtvrtích. Indická ulice je plná stánků a vůní: Objevíte tam obchody se suvenýry, bižuterií a oblečením i pouliční jídlo v podobě kari a palačinek. Na chvíli se tak neubráníte pocitu, že jste se skutečně ocitli v Indii. Už po pár metrech se ovšem kulisy změní na čínské – co se různorodosti týče, Malajsie zkrátka nemá konkurenci. 

Všudypřítomné hravé dekorace vám také napovědí, proč se Kuchingu přezdívá „město koček“. Zástavbu totiž zkrášluje nepřeberné množství maleb, jež vedle malých šelem znázorňují třeba bornejské ptáky či zapomenutá řemesla. Většinou jde o přírodní výjevy, krásně ilustrující vřelý vztah domácích k ostrovu Borneo (viz Třetí na světě). Kuching tak může směle konkurovat i George Townu na malajsijském ostrově Penang, kterému se říká „hlavní město streetartu“.

Co patří do laksy?

Zároveň vás však Kuching velmi rychle ujistí, že si zaslouží i další přezdívku, a sice „gastronomická mekka Bornea“. Od časného rána až do večera přitahují některé tamní ulice jako voňavé magnety lidi z celého okolí. Někde natrefíte na prodejce masových špízů satay v arašídové omáčce, jinde zas koupíte hrubé sladké palačinky apam balik. Srdce gurmánské tradice města ovšem tvoří polévka sarawak laksa, kterou každá rodina vaří podle vlastního receptu předávaného po generace. 

Připravit silný vývar podbarvený kokosovým mlékem, krevetovou pastou, perfektním chilli a limetkou znamená úplnou alchymii. Šéfkuchaři na stáncích přitom předvádějí doslova divadlo: Každý jejich pohyb jako by odpovídal dobře zvládnuté choreografii, a postupně tak před vámi vznikne kulinářská dokonalost. Po lakse každopádně nezapomeňte ochutnat i lahodné buchtičky pau se sladkou či slanou nádivkou nebo tradiční kolo mee, tedy nudle s kousky masa. 

Za hranice města 

Chcete-li poznat další tvář Kuchingu, vraťte se k nábřeží a naskočte do některé z dřevěných loděk. Nabízí se samozřejmě také velká turistická plavba, ale právě malá bárka představuje ideální prostředek k výpravě za klidem a romantikou, jež navíc vyjde na pouhých pár desítek ringitů. Řeky kdysi tvořily hlavní dopravní tepny země a na severu Bornea dodnes hrají klíčovou roli pro obchod. Navíc se po nich dá přesouvat mnohem rychleji než po cestách probíjejících se skrz džungli.

TIP: Ostrov Borneo: Dřívější domov lovců lebek je dnes cestovatelským rájem

Z paluby se vám postupně naskytne pohled na hustě obydlené břehy, orientálně zdobenou mešitu, dřevěné domky rybářů i krásné kopce za městem, které učarovaly mnoha koloniálním umělcům. O něco dál spatříte obydlí na kůlech, jejichž majitelé si vybrali život v anonymitě a klidu. Zapadající slunce pak zalije panoráma Kuchingu teplými barvami a přiláká vás zpět do metropole, kde už se bude zvolna probouzet noční život.