Pomyslným vrcholem Crowleyho okultistických rituálů se stalo vyvolávání démona Choronzona, údajného pána chaosu, roku 1909 v alžírské poušti. Ostatně černý kontinent zaujímal v jeho životě významnou pozici už dřív. V roce 1903 zamířil se svou první, a nikoliv poslední manželkou Rose Kellyovou na svatební cestu do Káhiry. Nevěsta měla pro jeho netradiční záliby pochopení, a dokonce mu prý pomáhala, když se pokoušel vyvolávat staroegyptská božstva. Kromě toho se tam novomanžel ponořil do studia islámského mysticismu a arabštiny. 

Úvodní část: Sex, drogy a magie: Kdo byl nejslavnější okultista Aleister Crowley

Vůbec největší zážitek si však odnesl, když k němu údajně promluvil jeho anděl strážný a posel boha Hora zvaný Aiwass. Ten mu měl nadiktovat Knihu zákona a Crowley ji během třídenního transu celou sepsal. Hlavní formule textu zněla: „Jediným zákonem ať je dělat si, co chceš.“ A zmíněným heslem se také Aleister později řídil, když na Sicílii zakládal vlastní náboženství.

Démon s kozlí hlavou

Ještě během líbánek přibyla do už tak dlouhého seznamu Crowleyho životních rolí další: Stal se otcem. Dcerku pojmenovali Nuit Ma Athanoor Hecate Sappho Jezebel Lilith, její život však vyhasl předčasně už ve dvou letech, když při rodinné cestě po Číně zemřela na tyfus. Tragédie se stala jedním z hřebíčků do rakve hroutícího se manželství, a zatímco Rose utápěla žal v alkoholu, Crowley hledal útěchu u milenek. Přesto se jim ještě v roce 1907 narodila druhá dcera, Lola Zaza, ale ani ona se nedožila dospělosti. Nepříliš šťastný svazek ukončil o dva roky později rozvod. 

Aleister zůstal sám a jeho finanční zdroje se povážlivě tenčily. Prodal tedy skotskou usedlost a začal dávat soukromé lekce okultismu. Magické rituály nyní provozoval za asistence svých obdivovatelů před publikem – provedl například sérii sedmi veřejných vyvolávání antických bohů. Setkal se však s rozporuplnou reakcí a novináři, kteří jeho aktivity okamžitě zaznamenali, jej nazývali satanistou a obviňovali ho z homosexuality. V britském deníku The Looking Glass se objevilo dokonce značně urážlivé označení „nejchladnokrevnější ničema a jeden z nejbezbožnějších lidí, kteří kdy žili“. 

Crowley se tím nicméně nenechal rozházet. Na osobní pozvání německého okultisty Theodora Reusse pak vstoupil do jím založeného řádu Ordo Templi Orientis a při iniciačním rituálu v Berlíně přijal jméno Bafomet, podle známého démona s kozlí hlavou.

Blázen, nebo špion?

Během první světové války se Aleister uchýlil na druhou stranu Atlantiku, kde se poté odehrála jedna z nejkontroverznějších kapitol jeho života. Podle množství více či méně průkazných dokladů tam totiž působil jako dvojitý agent: Navenek vystupoval ve prospěch Německa, ale ve skutečnosti tajně donášel britské vládě. Historikové se dodnes neshodnou, zda se dané hypotézy zakládají na pravdě. Jisté však je, že ani během pětiletého pobytu v USA nepřestal Crowley zdokonalovat magické rituály. V hlavě se mu líhla myšlenka na založení nového náboženského směru a snil o vlastním opatství. 

Po válce proto koupil vilu v sicilském Cefalù a s okruhem svých příznivců tam rozvinul systém Thelema, založený na dřívějších spirituálních prožitcích při setkání s mytickým Aiwassem. Tehdy byl sice již silně závislý na heroinu, nicméně zavedl přísný režim pravidelných rituálů a sexuální magie. Výsledkem se stalo bezuzdné hýření v nehygienických podmínkách, což nakonec vyústilo přinejmenším v jedno úmrtí: Jistý návštěvník zemřel na jaterní infekci poté, co podle tvrzení své manželky musel vypít krev obětované kočky. Událost vyvolala pozdvižení, načež tehdejší italský vůdce Benito Mussolini nařídil sicilské opatství zavřít a Crowleyho vyhostit ze země. Tutéž nepříjemnost zažil Aleister ještě roku 1928 v Paříži, odkud ho deportovali pro jeho pověst a také z obavy, že jde o německého agenta.

Tuhý kořínek

Vzhledem k jeho životnímu stylu je s podivem, jakého věku se nechvalně proslulý mág dožil. Ačkoliv ho ve stáří sužovaly stále intenzivnější následky dlouholeté závislosti na nejrůznějších halucinogenech, k nimž se přidružilo ještě astma, nezabránilo mu to pokračovat ve všech více či méně kontroverzních aktivitách.

TIP: Invaze přízraků a duchů zemřelých: Kde se vzal fenomén spiritistických seancí

I na sklonku života byl pro mnohé ženy zjevně neodolatelný, takže v roce 1937 přišel na svět ještě jeho syn Randal. Crowley, tehdy již dvaašedesátiletý, mu ovšem říkal Aleister Atatürk. Nicméně chlapec si otce užil jen deset let, než opěvovaného i zatracovaného muže skolil zápal plic.

Hodnosti admirála představovaly v letech 1914–1918 nejvyšší kariérní metu ve všech námořnictvech – s výjimkou Ruska, které je zrušilo v revolučním roce 1917. Nicméně ani mužům, kteří veleli eskadrám a flotilám, se bojové ztráty nevyhnuly, i když k nim docházelo v neúměrně menší míře než u jejich kolegů z pozemních sil.

Není kde bojovat

Úmrtnost admirálů byla také nižší ve srovnání s válkami minulého století, a to hlavně kvůli nižšímu počtu námořních bitev. Úsilí obou stran o uchránění velkých bitevních lodí a křižníků vedlo k létům nečinnosti, což se projevilo zejména v případě centrálních mocností. Německo a Rakousko-Uhersko se o ně bály natolik, že do akce posílaly raději ponorky a malá hladinová plavidla.

Snad s výjimkou bitvy u Jutska (31. května–1. června 1916) nedošlo k velkým a rozhodujícím srážkám jako byla čtyřdenní střetnutí během druhé anglo-holandské války (1665–1667) či bitva u Trafalgaru (1805) – při každé z nich padlo pět námořních vojevůdců. Dokonce i obléhání Sevastopolu během krymské války (1853–1856) stálo životy 17 admirálů a generálů. 

Příliš studené kupé

Mezi námořními mocnostmi byly admirálské hodnosti nejčastěji rozděleny do tří tříd od nejnižšího kontradmirála přes viceadmirála až po vyšší hodnost admirála. V některých zemích existoval ještě jeden nejvyšší stupeň velkoadmirála, případně admirála flotily.

Hodnostně nejvyšším námořním velitelem, který nepřežil první světovou válku, se stal rakousko-uherský velkoadmirál Anton Haus (1851–1917). Ten nicméně nepadl na moři, ale zemřel na zápal plic v důsledku silného nachlazení, k němuž přišel v nevytopeném vlaku na cestě z Vídně do hlavní námořní základny monarchie v Pule.

Rána do zad

Většina ztrát mezi admirály v letech 1914– 1918 nepochází jen z námořního boje, ale na svědomí je měla i takzvaná únorová revoluce v Rusku (březen 1917). Vzápětí po svržení cara se vzbouřili námořníci v Kronštadtu a ubodali velitele základny admirála Roberta Virena (1857–1917), jeho náčelníka štábu kontradmirála Alexandra Butakova a 74 dalších důstojníků Baltské flotily.

Pokračování: Admirálové padlí za 1. světové války (2): Leberecht Maass a Christopher Cradock

Poté byl během nepokojů na bitevní lodi Andrej Pervozvannyj zastřelen velitel 2. brigády bitevních lodí kontradmirál Arkadij Něbolsin a nakonec přišel pod bajonety vzbouřenců samotný velitel flotily viceadmirál Adrian Nepenin spolu s 38 dalšími důstojníky.

Ve vesmíru kolem sebe pozorujeme velké množství spirálních galaxií. Mají společný základní tvar, v řadě detailů se ale liší. Astronomové si pro ně vymysleli svéráznou „taxonomii“, která tyto struktury popisuje. Zahrnuje i struktury, které „vyčnívají“ ze spirálních ramen. Podle tvaru a úhlu, pod kterým takové struktury vystupují, rozlišují například větve (branches), třísky (splinters) nebo pírka (feathers).

Cizí galaxie pozorujeme relativně snadno. S Mléčnou dráhou je to ale úplně jiné – je to naše domovská galaxie, takže se na ni díváme zevnitř. Proto je velmi obtížné zkoumat strukturu Mléčné dráhy. Mezinárodní tým astronomů nedávno dosáhl významného úspěchu a zřejmě vystopoval první „pírko“ Mléčné dráhy. Jde o strukturu tvořenou chladným plynem, převážně vodíkem a heliem, jejíž tvar vlastně ani moc nepřipomíná pírko, ale spíše sinusoidní vlnu.

Vlna Gangotri

Astronomové strukturu pojmenovali Gangotri Wave, tedy Vlna Gangotri, podle ledovce, který napájí řeku Gangu. Vlna Gangotri (na diagramu zeleně) měří cca 6 až 13 tisíc světelných let a nalézá se ve vzdálenosti asi 17 tisíc světelných let od centra Galaxie. Její celková hmotnost je minimálně 9 milionů Sluncí.

TIP: Svižní superobři: Spirální supergalaxie rotují extrémní rychlostí

Vlnu Gangotri vědci vystopovali díky pečlivé analýze rozložení oxidu uhelnatého, který byl pozorován v rámci několik projektů průzkumu oblohy. Jak je v těchto případech obvyklé, oxid uhelnatý představuje jen malé procento plynu v takové struktuře, na rozdíl od jiných plynů se ale mnohem lépe sleduje našimi teleskopy.

Zatímco některé druhy rostlin jsou velice málo variabilní a jedinci z celého areálu výskytu jsou morfologicky shodní, u pivoněk je situace jiná. Pivoňky totiž mají velká a těžká semena, která se jen obtížně šíří na větší vzdálenosti. Jejich jednotlivé populace jsou od sebe izolovány a procházejí samostatným vývojem, a proto není divu, že se vzájemně odlišují. A to i v rámci jednoho druhu.

Kavkazské otazníky

Pro botaniky je pak obtížné rozhodnout, které odchylky jsou podstatné a případně jak je klasifikovat. Jedná se o variety, poddruhy či dokonce samostatné druhy? Je velký rozdíl zkoumat rostliny v terénu, kde máte možnost posoudit barvu a strukturu listů i celkový habitus rostliny, nebo popisovat exempláře v herbářích, kde se taxonomové u pivoněk zaměřují na přítomnost chlupů jak na listech tak květních orgánech. 

Snad nejvíce se rozdílný přístup projevil právě u kavkazských pivoněk. Názory na klasifikaci se výrazně liší u západních, ruských, gruzínských i čínských botaniků. A rozdílný náhled mají také zahradníci, kteří rostliny znají z kultury, mohou je porovnat vedle sebe a mají možnost posoudit znaky, které v terénu nevidíme nebo nemůžeme posoudit. 

Taxonomické určení je přitom velice důležité v ochraně – mimo jiné při tvorbě seznamů ohrožených druhů. Je rozdíl, zda všechny žlutě a růžově kvetoucí pivoňky s širokými listy považujeme za jeden druh rozšířený v celém regionu, či za několik druhů vyskytujících se v relativně malých areálech.

Pivoňka mlokosevičova (Paeonia mlokosewitschii)

V botanických zahradách byla popsána celá řada rostlin a to nejenom v odborných článcích a publikacích, ale také v Indexech Seminum, tedy seznamech semen nabízených k výměně mezi jednotlivými zahradami. Pivoňka Mlokosevičova byla popsána v botanické zahradě v Tbilisi, kde vyrostla ze semen zaslaných Ludvigem Mlokosevičem. Tento polský šlechtic trávil vyhnanství v údolí Lagodechi, kde se věnoval především lesnictví. Usiloval o vyhlášení chráněných přírodních území na Velkém Kavkaze, vytvoření rezervace v údolí Lagodechi navrhoval již v roce 1898.

• Výška: 70 cm
• Barva květu: žlutá 
• Rozšíření: Vysoký Kavkaz, Gruzie (Lagodechi), Arménie, Ázerbájdžán. Podobné rostliny rostou i v Íránu. 
• Ekologie: křovinaté horské svahy, ve světlinách listnatých lesů

Pivoňka kavkazská (Paeonia caucasica)

Pivoňka kavkazská má okrouhlé lístky, řepovité kořeny a většinou růžové květy. Jedná se o snadno poznatelný druh, což ví skoro každý český skalničkář. Byla k nám totiž často dovážena jak z Turecka tak z Kavkazu a patří u nás k nejčastěji pěstovaným pivoňkám. Někteří autoři tento druh neuznávají a spojují ho s pivoňkou dahurskou. Ta má ale sivé listy, které jsou na okrajích zvlněné. Pivoňka dahurská v rozporu se svým jménem roste také na Kavkaze, na Krymu a na Balkáně. Své jméno získala omylem, záměnou slov taurica (rostoucí na Krymu) za daurica (rostoucí v Zabajkalí).

• Výška: 1 metr
• Barva květu: růžová
• Rozšíření: Kavkaz, JZ Asie, Turecko
• Ekologie: okraje lesů, křoviny
• Status: červený seznam Ruské federace

Je snadnější napsat, čím muž narozený v říjnu 1875 jako Edward Alexandr Crowley nebyl, než naopak. Jen Wikipedie uvádí pod jeho heslem dvaadvacet položek, od mága a okultisty přes spisovatele, básníka, malíře, špiona, šachistu či astrologa až po horolezce. Čas a prostředky na to měl dostatečné: Díky dědictví po otci si nemusel dělat starosti s živobytím, a veškerým svým zájmům se tak mohl věnovat naplno. 

Rebel proti morálce

Pro změnu jména se rozhodl ve dvaceti letech, během studií na univerzitě v Cambridgi. A jistě nešlo o náhodnou volbu – jako „Alastor“, s významem „ochránce člověka“, se ve starořečtině označoval Zeus. Mladíkův příklon k antické mytologii byl rovněž příznačný: Výchova v přísně puritánské rodině mu nevyhovovala, a jen co dorostl do puberty, začal se proti vštěpované křesťanské morálce ostře vymezovat. 

Hodiny náboženství ve škole nesnášel, o panictví prý přišel ještě před patnáctými narozeninami a experimentoval s návykovými látkami všeho druhu. Matka, která na jeho výchovu zůstala po smrti manžela sama, syna nezvládala. A tak se jí nakonec možná i ulevilo, když se rozhodl studovat na Cambridgi. Zřejmě se uklidňovala tím, že mu nové obzory získané na věhlasné škole otevřou oči a domů se vrátí jako jiný člověk. 

Nejzhovadilejší muž planety

Aleister si na studiích obzory skutečně rozšířil, ovšem nikoliv směrem, v jaký jeho matka doufala. Zmíněné sexuální zkušenosti znamenaly ve skutečnosti jen první krok ke zhýralství, které po zbytek života dál umocňoval. Nedělal rozdíly mezi ženami a muži a nezbrzdil jej ani fakt, že homosexualita tehdy stála v Británii mimo zákon. Tělesná rozkoš se proměnila v Crowleyho vášeň a přivedla ho k závěru, že morálka a systém pravidel nastavený ve společnosti brání lidem ve štěstí. 

„Dokud budou sexuální vztahy komplikovat náboženské, společenské a finanční ohledy, nepřestanou způsobovat všechny druhy zbabělého, nečestného a nechutného chování,“ tvrdil. Sám se pak uvedenými slovy stoprocentně řídil a novináři jej později titulovali jako „nejzhovadilejšího muže planety“.

Básně plné erotiky

Ke cti mu naopak slouží, že neméně intenzivně rozvíjel i další zájmy, jejichž spektrum obsáhlo značně odlišné oblasti. Jako by se snažil poznat hranice možného a zkoušel, kam až může člověk dosáhnout. Při pobytu v Cambridgi – odkud nakonec po třech letech předčasně odešel bez titulu – v sobě objevil šachistu a začal se věnovat také poezii. Obojí mu vydrželo po celý život, navzdory faktu, že na poli veršů právě nevynikal. 

Kritiky zjevně pohoršovalo, že jsou Crowleyho básně mnohdy plné erotiky, ba dokonce pornografie. Jednu z prvních sbírek proto raději vydal v Nizozemsku, jelikož redaktoři v puritánské Británii by jí patrně nikdy nedovolili spatřit světlo světa. S přibývajícími léty se navíc nijak nekrotil, ba naopak. Když v sedmačtyřiceti vydal autobiografický Deník drogového zloducha, muselo být dílo staženo z prodeje. Mimochodem, drogy pozvedl na piedestal skrz literaturu už v roce 1909: Tehdy vyšla jeho Psychologie hašiše, v níž zmíněnou návykovou látku prosazoval coby cestu k mysticismu. 

Vyloučen z řádu

A právě zájem o okultismus a magii nakonec sehrál v Crowleyho pozoruhodném příběhu hlavní roli. Svou první mystickou zkušenost si údajně připsal už coby jednadvacetiletý na prázdninách ve Stockholmu. Jeden z jeho životopisců tvrdil, že tehdy poprvé navázal Aleister i homosexuální vztah. Oba prožitky pro něj byly natolik intenzivní, že je později s oblibou propojoval.

Ve švýcarském Zermattu jej tou dobou nadchly myšlenky ezoterického řádu zlatého úsvitu a nechal se zasvětit pod jménem Perdurabo neboli „vytrvám“. Jeho „magickým“ učitelem se stal jistý Alan Bennet a ve společném bytě rituálně užívali drogy. Řídili se při tom například středověkou knihou Lemegeton, s dochovanými popisy čarodějnických praktik. Crowleyho působení v řádu však netrvalo dlouho. Sám sice projevoval nadšení a toužil v hierarchii stoupat výš, ostatním bylo ovšem trnem v oku jeho až příliš odvázané chování a bisexualita. 

TIP: Invaze přízraků a duchů zemřelých: Kde se vzal fenomén spiritistických seancí

Rozkol vyvrcholil, když Aleister se svou milenkou vykradl londýnský trezor řádu, obdržel soudní zákaz styku s jeho členy a musel nedobrovolně vystoupit. Obrátil proto pozornost jinam: Nějakou dobu koketoval s buddhismem a při pobytu v Indii jej pro změnu zaujal hinduismus. Oba směry však nakonec opustil a dal přednost západnímu okultismu, který jej pak nepřestal lákat po zbytek života. V roce 1899 koupil vyhořelé skotské panství Boleskine a proměnil ho ve svatyni, kde vykonával rituály podle středověké knihy mága Abramelina. 

Dokončení: Sex, drogy a magie: Kdo byl nejslavnější okultista Aleister Crowley (2) (vychází v pátek 26. listopadu)

„Bylo potěšující pozorovat, jak se rodí nový útes,“ uvedl Gareth Phillips, mořský biolog který tento fenomén sledoval ve vodách nedaleko města Cairns ve státě Queensland. Podle Phillipse, který vede průzkum zaměřený na reprodukci Velkého bariérového útesu, to ukazuje, že jeho ekologické funkce stále fungují. „Toto množení je dalším důkazem, že se útes zotavuje,“ domnívá se Phillips.

Podle mořského biologa je letošního rozmnožování zvláště důležité. Minulý rok odumřelo totiž nejméně 35 procent severní a střední části útesu. Za devět měsíců roku 2016 v jeho nejkrásnější severní části uhynulo největší množství korálů v historii. V tomto 700kilometrovém pásu jich zmizely téměř dvě třetiny. 

Podle Phillipse reprodukce korálů nastává, pokud se naplní několik podmínek. Množení se obvykle odehrává v noci mezi koncem listopadu a začátkem prosince a teplota vody se musí pohybovat kolem 26 stupňů. Obvykle se tak stává po úplňku, kdy je příliv i odliv méně intenzivní. Fenomén trvá tři až šest nocí.

TIP: Umírající poklad Austrálie: Velký bariérový útes má hodnotu 56 miliard dolarů

Ekologové již mnoho let varují před negativními jevy, jako je bělení, které zasahují Velký bariérový útes. To nastává, když se koráli v důsledku oteplování mořské vody začnou zbavovat barevných řas, které jim dopravují výživné látky. V roce 2019 australské úřady ve svém pětiletém hodnocení zhoršily prognózu této přírodní památky na nejnižší možnou úroveň. Za hlavní hrozbu pro tento unikátní ekosystém označily globální změny klimatu a oteplování. Předchozí výzkumy poukazovaly na to, že bělení a další podobné fenomény se negativně promítají i do schopnosti reprodukce korálů.

K prvním ostrým testům vystřelovacích sedaček došlo v roce 1946 na letounu Gloster Meteor a systém se plně osvědčil. Značka Martin-Baker se rychle šířila a do konce 40. let se objevila v desítkách prototypů i sériových strojů z různých zemí.

Image

Čtěte také

S výbušninou pod sedadlem: Jak fungují vystřelovací sedadla v letounech? (1)

Nezáviděníhodný primát odzkoušení systému v reálném ohrožení života náleží Johnu Lancasterovi, který se 30. května 1949 pomocí modelu Martin-Baker Mk 1 katapultoval z neovladatelného prototypu samokřídla Armstrong Whitworth A.W.52. „Em ká jednička“ se poté stala standardní součástí výbavy mnoha vojenských strojů (bombardér Canberra, bitevník Wyvern či stíhačky Attacker, Meteor nebo Hunter) a učinila ze společnosti Martin-Baker lídra v oboru. 

S raketovým pohonem

První generace poválečných systémů využívala výbušnou patronu s tuhou pohonnou látkou. Nacházela se uvnitř teleskopické trubky, která po aktivování sedačku i s pilotem jednoduše katapultovala směrem vzhůru. Stále vyšší rychlost bojových strojů ovšem způsobila, že se tato metoda záhy jevila jako nedostatečná – nedokázala totiž letce včas dopravit do bezpečné vzdálenosti od letadla.

Nápady na užití většího množství explozivní látky byly rychle smeteny ze stolu, protože by se enormně zvýšila pravděpodobnost poškození páteře katapultované osoby. Jako správné řešení se naopak ukázal raketový pohon, který se po úspěšných zkouškách v roce 1958 poprvé objevil u vystřelovacího sedadla pro americkou stíhačku F-102 Delta Dagger.

Jedna pro všechny

V těchto dobách záchranné systémy ještě většinou vyvíjel přímo producent letounu a pro každý nový stroj se připravoval i nový typ sedadla. Letouny F-86 a F-100 tak nesly systémy značky North American, námořní stíhačky F9F Panther obdržely sedačky od mateřské společnosti Grumman a podobně.

Katapultovací sedadla se však postupně stala natolik specifickým zařízením, že se jako účelnější i ekonomičtější ukázal opačný přístup – pro určitou kategorii letounů bude k dispozici jediný unifikovaný systém vyráběný úzce specializovaným týmem. Tato změna pohledu otevřela další cestu k úspěchu mimo jiné právě firmě Martin-Baker, jejíž inženýři vytvořili sedadlo podobné tomu z F-102 – s několika raketovými jednotkami ústícími do společné trysky. Výsledkem byl větší tah, jenž umožnil pilotovi katapultáž do dostatečné výšky, i když se letoun pohyboval blízko země.

Snaha o bezpečnost

Vývoj se pochopitelně nezastavil a ve druhé polovině 20. století vznikla dlouhá řada modelů. Inženýři se zaměřili především na možnost užití v jakýchkoliv podmínkách a libovolné fázi letu. V současnosti se za standard považují sedadla s parametry nula–nula, která dovolují katapultáž v nulové výšce za nulové rychlosti (tedy ze stroje stojícího na zemi). Tuto funkčnost zajišťují speciální rakety, jež vynesou sedadlo do dostatečné výšky pro otevření padáku, a malá nálož, jejíž exploze padák vytáhne z pouzdra.

Ačkoliv se typy sedadel různých výrobců v jednotlivostech liší, základní prvky se podobají. Patří mezi ně například vysoká opěrka hlavy poskytující oporu krční páteři nebo sofistikovaný systém popruhů. Dávají pilotovi relativní volnost pohybu, ovšem při katapultáži se kolem jeho těla stáhnou podobně jako bezpečnostní pásy v autech.

Speciální popruhy ve spodní části přitáhnou letcovy nohy k sedadlu, čímž brání jejich „rozhození“, kontaktu se stěnami kokpitu a vážnému zranění. Vzhledem k tomu, že k nouzovému opuštění letounu může dojít nad neobydleným územím, nechybí plastový kontejner s nouzovým vybavením. Po oddělení sedadla zůstává připevněn ke kombinéze pomocí popruhu a letec v něm najde kupříkladu nafukovací člun, potraviny nebo vysílačku kombinovanou s majákem.

Aukční dům Christie’s měl v úterý 23. listopadu, ve své pařížské centrále, na programu dražbu velmi vzácného vědeckého rukopisu. Jeho autorem není nikdo jiný než slavný Albert Einstein se svým kolegou a přítelem, inženýrem Michelem Bessem. Rukopis o 54 stranách představuje klíčový krok při formulaci základů obecné teorie relativity.

Experti Christie’s před aukcí odhadovali, že by se rukopis mohl vydražit za 2,4 až 3,5 milionů dolarů (53 až 77 milionů korun). Už to by z něj udělalo nejdražší Einsteinův spis, co se kdy prodal. Podle oficiálního prohlášení Christie’s jde o bezpochyby nejhodnotnější Einsteinovo dílo dražené na aukci.

Předehra teorie relativity

Dokument vznikl mezi červnem 1913 a počátkem roku 1914, tedy prakticky v předvečer první světové války. Zachycuje pokusy o řešení tehdejších záhad fyziky, především problém s oběžnou dráhou planety Merkur, která se nepatrně odchyluje od předpovědi klasické newtonovské fyziky. Einstenovou rukou je napsáno 26 stran, Besso jich napsal 24 a zbytek sepsali společně. Fascinující jsou například četné poznámky obou učenců, z nichž lze vyčíst postupný vznik obecné teorie relativity.

TIP: Einsteinův dopis se slavnou rovnicí se v aukci prodal za více než milion dolarů

Einstein a Besso v tomto rukopisu problém s oběžnou dráhou Merkuru ještě nevyřešili. Vznikly v něm ale rovnice, které pak přímo vedly k formulaci obecné teorie relativity. Rukopis nakonec získal anonymní zájemce, za více než 13 milionů dolarů (přes 293 milionů korun). Jak vidno, i 66 po své smrti Albert Einstein stále táhne.

Lapků a mordýřů byste našli ve 14. století v českých a moravských lesích nepočítaně. A nebylo to jen proto, že král Jan Lucemburský raději rajsoval po světě, než aby doma řádně hospodařil a neřádstvo mordýřské hubil. Obživa se prostě tehdy špatně hledala, a tak si ji mnozí chlapi brali železem.

Přeživší sirotek

Nedaleko Koryčan tak jednoho kalného rána nalezli místní převržený vůz a kolem něj několik mrtvých. Už od pohledu šlo o loupežné přepadení a div byl, že mrtvým zůstaly šaty. Truhla byla vyrabovaná a koně pryč. Když lidé přišli blíže a popatřili na ono vlčí dílo, všiml si kdosi, že v náruči chladnoucího ženského těla se cosi hnulo. To malý chlapec křečovitě svíral matčinu ruku netuše, co se to s jeho světem stalo.

Když začali nakládat mrtvé na vůz a chystali se je odvézt do Koryčan, kde měli ulehnout k poslednímu odpočinku, zjevil se z lesa vousatý prostovlasý muž, který se jen ztěžka opíral o berli zdobenou křížem. Zaražení místní tak poznali, že to není zapomenutý lapka, ale místní poustevník Ivan, kterého z lesů přivedl nebývalý rozruch na cestě. Vida, co se přihodilo, rozhodl se o nebohého sirotka postarat. Vzal ho k sobě do trosek kláštera na svatoklimentské hoře, kde každou neděli kázal a od toho dne se také ptal, zda se někdo z věřících, kteří se před oltářem týden co týden scházeli, nedoslechl něco o chlapcových rodičích.

Příspěvek markraběte

Jednou na kázání přišel prý sám markrabě Jan Jindřich, mladší bratr nového krále Karla IV. Nedávno koupil blízký hrad Cimburk a chtěl poznat jeho okolí a lid. Když se dozvěděl, jaký osud potkal nebohého sirotka a viděl, v jak zuboženém stavu je klášter, rozhodl se, že to tak nenechá. Mladého Cyrila, jak poustevník svého chráněnce pojmenoval, poslal do Brna učit se na kněze a klášter na svatoklimentské hoře dal do správy augustiniánů, kteří jej z markraběcích peněz nechali opravit. Poustevník Ivan v něm měl dostat pokojík, ale nelenil a raději se vypravil na pouť po širé Moravě. Kam přišel, všude vyprávěl příběh o tom mordu strašlivém, co se udál u Koryčan. Živil naději, že nalezne Cyrilova otce, když matka zahynula.

Šťastný osud

Jednoho dne přibyl Ivan na hrad Světlov, kde byl tehdy pánem jakýsi Dětřich. Když Ivan započal svůj příběh, seběhla se kolem něj čeleď a jeden ze zbrojnošů, šedivý a zjizvený po chvíli vykřikl: „To se muselo stát tehdy, když jsme byli s panem Dětřichem v Litvě! Král Jan tam pomáhal německým rytířům proti pohanům. K Světlovu se tehdy blížili Uhři Matěje Trenčanského a pánův otec poslal jeho ženu s malým k příbuzným do Rajhradu. Tam však nikdy nedorazili, jako by se po nich slehla zem…“

TIP: Hrady, ze kterých mrazí: Tři historická sídla opředená krvavou historií

Hned jak se Dětřich doslechl o příběhu, který vyprávěl starý poustevník, vypravil se na cestu. Na Svatoklimentskou horu dorazil s nešporami a již se smrákalo, když zabušil na bránu. Bratr, který zrovna držel stráž, jej dovedl za mladým knězem, který před časem přibyl z Brna, aby ve zdejším klášteře kázal. Dětřich nevěřil svým očím, když poprvé po letech uviděl svého syna, nyní mladého muže. Když mu však ten ukázal zlatý křížek, který jako zázrakem loupežníci nesebrali a poustevník mu jej předal jako jediné dědictví po matce, věděl, že to je on...

Příprava planetární obrany Země před možnou hrozbou střetu s vesmírným tělesem, který by někdy mohl způsobit nedozírnou katastrofu, přechází do aktivní, i když zatím jen zkušební fáze. Americká vesmírná agentura NASA ve středu zahájila svou první misi, s označením DART, jejímž cílem je otestovat možnosti ovlivnění dráhy letu planetky nárazem.

Z Vandenbergovy základny amerických vesmírných sil v Kalifornii odstartovala raketa Falcon 9 společnosti SpaceX. Do kosmu úspěšně vynesla aparát, který na podzim příštího roku dorazí k binárnímu systému planetky Didymos. 

Pozemšťané vrací úder

Přímým cílem je malý měsíc Dimorphos, který kolem planetky obíhá. Náraz rychlostí 6,6 kilometru za vteřinu by měl podle předpokladů vědců oblety tohoto menšího tělesa o průměru kolem 160 metrů pozměnit a tím i ovlivnit trajektorii 780 metrů velkého Didymosu. 

Vzhledem k tomuto záměru také pracovníci NASA misi, jejíž náklady dosáhly 330 milionů dolarů (7,5 miliardy korun), označili jako DART. Jde o zkratku plného názvu Double Asteroid Redirection Test (zkouška přesměrování dvojplanetky). Binární systém Didymos pro Zemi nyní nebezpečí nepředstavuje, byl jen vybrán k otestování možností ovlivňování trajektorie těles pomocí kinetické energie, tedy nárazem.

Výsledek mise budou zkoumat odborníci především pomocí teleskopů na Zemi. Cenné údaje jim ale poskytne i malý italský satelit LICIA, který se od impaktního aparátu včas oddělí a bude celý manévr dokumentovat. Ten je vybavený dvěma snímači pojmenovanými Luke a Leia – jejich jména jsou narážkou na populární kosmickou ságu Star Wars, kde jsou Luke a Leia potomky Darth Vadera.

Studování účinků tohoto projektu bude věnována také mise Hera, kterou by Evropská kosmická agentura (ESA) měla odstartovat v roce 2023 nebo 2024. Její součástí bude vyslání dvou malých satelitů, které budou asteroidy všestranně zkoumat a zřejmě i přistanou. Na přípravě jednoho z nich, označeného APEX, se vedle švédských, finských a německých partnerů podílejí i čeští odborníci.

Obavy vědců z planetek kroužících vesmírem jsou oprávněné vzhledem k tomu, že dopad takového tělesa na Zemi před zhruba 66 miliony let měl zřejmě za následek hromadné vymírání druhů, včetně dinosaurů. Právě proto se specialisté zabývají planetární obranou a možnými metodami včasného odvrácení hrozby, jež by mohla znamenat i zánik veškerého života na naší planetě.

Jak ubránit Zemi před vesmírnou hrozbou 

Planetární obrana má dvě fáze. První znamená odhalit co nejvíce vesmírných těles a poté je pozorně sledovat, aby odborníci mohli modelovat jejich trajektorie a porovnávat je s oběžnou dráhou Země dlouho do budoucnosti. Podle záznamů NASA vědci zatím identifikovali v relativní blízkosti Země více než 27 tisíc asteroidů, z nichž téměř 10 tisíc je větších než 140 metrů. To je velikost, při které se experti obávají, že by těleso mohlo způsobit velké regionální škody.

TIP: Čína má vlastní plán, jak odvrátit nebezpečnou srážku s planetkou Bennu

Vědci prozatím nevědí o žádném rozměrnějším objektu, který by mohl zasáhnout modrou planetu. Pokud by však nějaký takový odhalili, přišla by ke slovu druhá fáze planetární obrany – tedy udělat něco, co by lidstvo ušetřilo osudu dinosaurů. Zvažováno je několik technik k případnému vychýlení nebezpečných skalisek z jejich dráhy, včetně například použití jaderné bomby, popularizované filmem Armageddon. Mise DART je ale zaměřená na využití kinetické energie, které je mnohem méně riskantní. Exploze bomby by totiž mohla blížící se vesmírné těleso rozbít na více menších kusů, které by Zemi stejně zasáhly a měly by velké ničivé důsledky.