Podle dobových pramenů byla osmnáctiletá Eliška Přemyslovna krásnou a urostlou dívkou. Po svých předcích zdědila hrdost a vznešenost, ale také panovačnost, přehnanou ctižádostivost a neústupnost. K teprve dospívajícímu, čtrnáctiletému Janovi Lucemburskému se tak příliš nehodila. Koneckonců i Janův otec, římský král Jindřich VII. (vládl 1308–1313) dlouho váhal, než dal k sňatku souhlas. Podle kronikáře Petra Žitavského se panovník Svaté říše římské snažil oženit s Eliškou spíš svého bratra Walrama. Odpor českých elit byl prý ale natolik silný, že Lucemburk nakonec ustoupil.

Římský král žení syna

Svatba se konala ve Špýru. Zde král Jindřich 31. srpna 1310 nejdříve předal Janovi české země v léno, načež proběhla velká oslava. Navečer se všichni přítomní odebrali do královského paláce, kde kolínský arcibiskup spojil ruce obou snoubenců. Samotný svatební obřad následoval druhý den. Princezna musela tentokrát odložit svůj drahocenný šat a k velkému údivu kronikáře Petra Žitavského: „(…) podivili jsme se nad věcí námi v českých krajinách předtím nevídanou. Neboť vycházela tehdy nevěsta ze své ložnice s vlasy rozpuštěnými a sem tam po svých ramenou rozvolněnými, zcela bez vínku a koruny, ozdob hlavy, celá oděná, nezdobeným velmi dlouhým rouchem francouzským.“ Následovala slavnostní mše ve špýrském chrámu, kde ženich a nevěsta přijali od mohučského arcibiskupa požehnání.

Brzy po bohoslužbách byla vystrojena bohatá hostina. Když už byl předložen chléb a oba králové, římský a český, si podle obyčeje omývali ruce, došlo ke při mezi mohučským a kolínským arcibiskupem. Arcibiskup z Mohuče, Petr z Aspeltu, totiž chtěl usednout po pravici římského panovníka, aby kolínský arcibiskup Jindřich musel sedět po levici. Kolínský prelát však pravil: „Mně právem odedávna patří seděti po pravici.“ 

Kdo usedne po pravici?

Došlo tak k prudké hádce, která málem přerostla v ozbrojenou potyčku, neboť jak popisuje Žitavský: „(…) četní z jejich přátel a služebníků začali běžeti do zbraně, takže náhle vzniklo v onom městě prudké pobouření.“ Naštěstí se do celé situace vložil sám Jindřich VII., který vzal oba arcibiskupy za ruku a dovedl je do svého příbytku, kde jim vystrojil soukromou hostinu a celý spor tak byl rázem urovnán.

TIP: Lvice a Rytíř: Proč zkrachoval vztah Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského?

Kronikář dále uvádí, že neshody obou prelátů nebyly ničím novým: „Když jsou tito dva arcibiskupové, mohučský a kolínský, na místech nějaké soukromé hostiny, navzájem se předstihují a nijak se nepřou, kde by kdo seděl nebo jak by šel, neboť na místě a hostině soukromé, neslavnostní, dává každý z nich před sebou přednost druhému; když však slaví římský král sjezd nebo nějakou slavnost, tehdy dychtivě pospíchá předstihnout jeden druhého.“

V červnu 1940 probíhala u pikardského města Compiègne jednání o podobě příměří mezi Francií a nacistickým Německem. Výsledkem byl dokument, který tvořilo 24 článků.

Předchozí část: Německá odplata za staré pokoření: Příměří v Compiègne 1940 (1)

Kromě zajištění okupovaného francouzského území, které mělo sloužit jako nárazníkové pásmo a zároveň odrazový můstek k invazi do Anglie, požadoval Hitler okamžité propuštění všech válečných zajatců a stejně tak i vězňů odsouzených za proněmeckou činnost. V případech, kdy nešlo vyhovět (například osoby odvezené do kolonií nebo vojáci, kteří utrpěli zranění a museli zůstat po určitou dobu ve zdravotní péči), museli Francouzi co nejdříve poskytnout přesný seznam všech dotyčných se zdůvodněním a přesným místem, kde se nacházejí.

Oproti tomu francouzští vojáci měli zůstat v zajateckých táborech až do skončení celé války. Poražená armáda měla složit zbraně a námořnictvo odzbrojit svá plavidla. Výjimku představovaly ty útvary, letadla a lodě, které udržovaly pořádek v konkrétních oblastech. Němci potřebovali udržet stabilní vládu v zámořských územích, která by se jinak mohla zapojit do války na straně Britů.

Námořnictvo nedáme

Další významné omezení představoval zákaz jakýchkoliv letů nad francouzským územím. Každé letadlo, které by narušilo tento vzdušný prostor, bez ohledu na původ, mohla Luftwaffe považovat za nepřátelské. Dokonce i letiště v neokupované části Francie měla spadat pod kontrolu Německa a Itálie, které je mohly i zlikvidovat. Kromě toho bylo zapovězeno veškeré bezdrátové vysílání rozhlasových stanic v celé Francii.

Za přesně vymezených podmínek mohlo časem dojít k obnovení vysílání ze svobodné zóny. Očekávanou samozřejmostí bylo povolení průchodu německých i italských vojsk přes neokupovanou zónu. Pro další vývoj války měl nesmírný význam článek dohody, který řešil osud francouzského námořnictva. Phillipe Pétain instruoval delegaci před odjezdem, aby v případě požadavku odevzdání loďstva či kolonií jednání přerušila.

Proti bývalým spojencům

Premiér dosáhl navzdory katastrofální situaci na frontách svého. Jednotlivé lodě musely zakotvit, s výjimkou těch nezbytných pro údržbu kolonií, měly být odzbrojeny a ponechány pod francouzskou kontrolou, byť často v přístavech s německou správou. Vítězové pochopili, že by pokořená země své lodě raději sama potopila nebo v horším případě předala Britům. Ti se však přesto obávali nejhoršího a v rámci dodnes kontroverzního červencového útoku na Mers-el-Kébir jádro vichistického námořnictva zneutralizovali.

Ač se to nemusí s ohledem na tvrdé podmínky příměří zdát, francouzská delegace dokázala na místě téměř nemožné a skutečně vymohla lepší oficiální podmínky, než Němci původně žádali. Jako úlitba v tomto směru působí například článek umožňující vládě neokupované zóny zvolit si za své sídlo i Paříž, přičemž okupanti by zajistili její spojení se zbytkem země. Pétainův kabinet si však nakonec vybral Vichy a později i cestu čím dál větší kolaborace. 

Compiègne dnes

Hned 25. června 1940 Němci začali likvidovat památník prvoválečného příměří. Památník Alsaska-Lotrinska rozebrali a převezli do Říše. Zbytek, jako například přístřešek pro vagon, poničili, květiny vytrhali, stromy pokáceli a došlo i na použití dynamitu. Na místě zůstala jen socha maršála Ferdinanda Foche, který měl shlížet na pustinu. Vagon sloužil v Berlíně jako ukázka triumfálního vítězství, později musel být kvůli hrozbě bombardování přesunut do porýnského Ohrdrufu na nádraží vedle koncentračního tábora.

TIP: Znamení smrtihlava (1): Jakých výsledků dosáhla Waffen-SS ve Francii

Pravděpodobně se tam nacházel i na samém konci války, když byla stanice vybombardována, je ale možné, že tuto tichou připomínku dějinných událostí zničili Němci sami. Památník Alsaska-Lotrinska válku přežil a byl znovu instalován na svém původním místě 11. listopadu 1946. V roce 1950 ho doplnil vagon z téže výrobní série vybavený stejně jako původní vůz. V současnosti při památníku funguje muzeum, které se stará o jeho údržbu a pořádá vzdělávací programy

Od dob, kdy mořeplavci vyráželi na výpravy do neznámých krajů za obzorem oceánu, odvedli kartografové pořádný kus práce. V současnosti je skutečně kompletně zmapovaný celý povrch naší planety, i když s rozdílnou mírou detailů. S výjimkou některých polárních oblastí a nedostupných pralesů Střední a Jižní Ameriky lze drtivou většinu míst na Zemi nalézt na mapách přinejmenším v měřítku 1 : 500 000. 

TIP: Proč nám mapy lžou?

Větší potíž představuje aktualizace: S tím, jak se podoba zemského povrchu mění, je potřeba přizpůsobovat i jeho zobrazení v atlasech. Zejména v Africe se však nachází poměrně dost lokalit, u nichž od poslední aktualizace mapy uplynuly již desítky let. 

Velmi šťastnou ruku měl před pěti lety Američan, který při prodeji pozůstalosti koupil za 30 dolarů (700 Kč) kresbu, která měla být moderní kopií díla renesančního umělce Albrechta Dürera. Kunsthistorici ale nakonec prokázali, že se jedná o originál, jehož cena by se v aukci mohla vyšplhat až na 50 milionů dolarů (více než miliardu korun).

Perokresbu s názvem Panna Marie a Ježíšek s květinou na travnaté lavici měl ve své sbírce americký architekt Jean-Paul Carlhian, který zemřel v roce 2012. Když o tři roky později zemřela i jeho manželka, prodávali dědicové vybavení jejich domu poblíž Bostonu, a to včetně zmiňované kresby. Mělo se za to, že jde o kopii Dürera z 20. století. Nový majitel dal ale později dílo posoudit odborníkům a ti nakonec dospěli k překvapivému závěru, že jde o originál vytvořený v prvních desetiletích 16. století.

„Když jsem toho Dürera viděl, byla to neuvěřitelná chvíle. Přede mnou ležela buď naprosto dokonalá kopie, nebo mistrovské dílo,“ řekl serveru Art Newspaper Clifford Schorer, partner londýnské galerie Agnews, která se nyní o dílo stará. Podle něj se znalci Dürera jednoznačně shodli, že perokresba je pravá. Nejspíš jde o přípravnou skicu ke kresbě Madona se zvířátky, která je ve sbírkách vídeňské Albertiny (obraz na fotografii vpravo).

TIP: Poklad z blešího trhu: Fotka za 10 dolarů může sběrateli vynést miliony

Clifford Schorer s majitelem kresby uzavřel důvěrnou dohodu o prodeji a předem mu zaplatil blíže neupřesněnou částku, která jeho rodině dovolila splatit dluhy z kreditních karet, zaplatit opravu střechy a koupit nové auto. Šedesátník, který na kresbu před lety narazil, ale může očekávat, že bude zajištěný až do konce života, protože cena díla se odhaduje na desítky milionů dolarů.

Polští archeologové si připsali velmi zajímavý nález. Během vykopávek v polské jeskyni Stajnia objevili pozůstatky přívěsku z mamutí slonoviny, který byl vyroben přibližně před 41 500 lety. Slonovinový přívěsek je v současné chvíli nejstarším známým zdobeným šperkem, který byl kdy nalezen v oblasti Eurasie.

Přívěsek byl objevený ve dvou kusech během vykopávek v roce 2010, informace o nálezu ale byly zveřejněné až nyní. Stáří přívěsku určilo radiokarbonové datování. Na přívěsku se nachází asi 50 prohlubní a dva kompletní otvory, které procházejí skrz. Badatelé se domnívají, že prohlubně by mohly vyjadřovat záznamy o úspěšných lovech, nebo možná cykly Slunce a Měsíce.

Přívěsek doby kamenné

Jak uvedla vedoucí výzkumu Sahra Talamo, která působí na italské Boloňské univerzitě, přívěsek pravděpodobně někdo nosil kolem krku. Zda tomu tak bylo ale nelze s jistotou říci, neboť přívěsek vznikl v době kamenné, kdy lidé našeho druhu teprve začínali vyrábět šperky a další typy ozdob. Mezi odborníky zatím nepanuje shoda ani na tom, co je k tomu vedlo.

TIP: Překvapení: Analýza DNA šperků ze slonoviny v Kambodži odhalila mamuta

Jeskyně Stajnia je exponovaným místem zajímavých archeologických objevů. Vykopávky, které zde probíhaly v letech 2006 až 2010, odkryly například množství pozůstatků neandertálců, množství artefaktů doby kamenné nebo řadu pozůstatků stepních a tundrových zvířat, která obývala místní krajinu před 2,58 miliony až 11,7 tisíci let.

Sluncem zalitá krajina rozpínající se na jihu Francie od Orange až po Nice učarovala nejednomu malířskému mistrovi. Provensálský venkov a příroda totiž nešetří barvami: Okouzlí vás fialové lány levandulí, zlatavá pole slunečnic, průzračná voda Azurového pobřeží, stezky mezi okrovými skálami fantastických tvarů či osvěžující zelená vegetace nejhlubšího kaňonu v Evropě. Malebný region se sice stal pro celý svět symbolem poetické letní romantiky, ale tamním obyvatelům nelze upřít ani horkokrevný jižanský temperament. Není tedy těžké pochopit, proč tam často hledali inspiraci Paul Cézanne, Vincent van Gogh i Pablo Picasso.

Název oblasti Provence, česky také Provensálsko, má kořeny v antice – první římská provincie za Alpami tehdy dostala jméno Provincia Romana. Z té doby se dochovalo množství památek: vítězný oblouk i římské divadlo v Orange, akvadukt Pont du Gard a také amfiteátry v Nîmes či Arles. Dřív sloužily coby dějiště gladiátorských klání, zatímco dnes se tam od Velikonoc do října konají tradiční býčí hry, tzv. camargský běh. 

Camargue představuje chráněné území okolo ústí řeky Rhôny do moře, je plné mokřadů i bažin a stalo se domovem polodivokých bílých koní či stád volně se pasoucích camargských býků. Inteligentní a prudké plemeno se chová převážně na maso a pouze zhruba každý desátý tur se projevuje natolik divoce, aby mohl sehrát roli v aréně.

Nejzuřivější sochy

Zatímco při klasické koridě se toreador snaží přežvýkavce usmrtit a stát se oslavovaným hrdinou, během camargského běhu se tucet mladých mužů v bílém pokouší býka připravit o barevné stužky a kroužky neboli kokardy připevněné na jeho rozích. A krev při tom téměř neteče. Odvážní mladíci, tzv. raseteurs, musejí spolupracovat: Někteří odvádějí pozornost zvířete halekáním a sprintem, jenž většinou končí akrobatickými skoky na vysokou ohradu kruhové arény. 

Přestože diváci mladým francouzským „toreadorům“ za obratné kousky nadšeně tleskají, hvězdná sláva čeká hlavně na býky. Místní je znají podle jmen, a nejzuřivějším čtyřnohým bojovníkům dokonce postavili sochy. O nejdivočejších býčích legendách se navíc vyprávějí příběhy ještě desetiletí po jejich smrti.

Voňavka pro pány 

Modrofialová tsunami zaplavuje provensálské louky každé léto od půlky června do poloviny srpna. Levanduli tam díky příhodným podnebným podmínkám pěstovali už staří Římané: Prospívá jí horko a dostatek slunečních paprsků. Voňavá léčivka má mnoho odrůd, ale za tu pravou se považuje levandule lékařská, jež roste v nadmořské výšce 600–1 600 metrů a vyniká jemnou vůní. Jenže přičichnout si k ní můžete už jen vzácně, neboť z horských luk postupně mizí. 

Provensálští farmáři se stále častěji zaměřují na méně náročné pěstování v nížinách, kde se daří odrůdě lavandin: Charakterizuje ji silnější, až štiplavé aroma, robustnější květ a především trojnásobně vyšší obsah esenciálních olejů. Proto hraje významnou roli při výrobě parfémů, kosmetiky i přípravků pro aromaterapii. Největší levandulový „boom“ zažily rodinné parfumerie v okolí města Grasse nedaleko Nice v 19. a počátkem 20. století. Tehdy totiž převládal názor, že v pánské voňavce se dá z květin tolerovat maximálně fialka či právě levandule.

Když obživne vápenec 

Slavný impresionista Paul Cézanne strávil v rodném Aix-en-Provence většinu života. S oblibou maloval různé motivy místní krajiny, ale od jedné dominanty jako by se nemohl odpoutat: Nad Aix se tyčí hora Montagne Sainte-Victoire, a malíř ji na svých plátnech z různých pohledů zvěčnil dokonce třicetkrát. O jeho posedlosti se můžete přesvědčit v ateliéru ve zmíněném městě, kde umělec pracoval několik let před svým skonem roku 1906. 

I když se zrovna nepočítáte mezi fanoušky galerií, v Provensálsku narazíte na jednu opravdu netradiční obrazárnu, kterou by byla škoda minout: Představte si, že se octnete v magické jeskyni, kde se v přítmí rozezní hudba, bílé stěny se rozzáří barvami a každou chvíli před vámi vykouzlí jiný snový výjev. A přesně takový zážitek na vás čeká v bývalých vápencových lomech u vesnice Les Baux-de-Provence. 

Po ukončené těžbě pro nedaleký hrad a pevnost zůstal v hoře prázdný tunel a po čtyřiceti letech, v roce 1977, jej doslova rozsvítil nápad novináře Alberta Plécyho promítat na obří bílé kvádry slavné obrazy. Z novátorské myšlenky se nejdřív zrodil každoroční festival a později stálá světelná a zvuková show, řízená moderní technikou v jedinečném místě. Lomy světla – Carrières de Lumières – rozpohybují každý rok díla jiných umělců a letos lákají na tvorbu Cézanna i abstraktního ruského malíře Vasilije Kandinského.

Francouzský western 

Ačkoliv si většina lidí Provensálsko spojuje s procházkami v olivových hájích či mezi lány levandulí za cvrkotu cikád, pro objevování některých tamních krás se vyplatí nazout pohorky. Řeka Verdon vyhloubila mezi skálami jeden z nejhlubších kaňonů Evropy, 21 kilometrů dlouhou a až 700 metrů hlubokou soutěsku Gorges du Verdon. Její stěny se rozevírají i na šířku sta metrů, zatímco jinde se přibližují sotva na šestimetrový „skok“. 

Úchvatnou scenérii lze spatřit z několika vyhlídek podél silnice, praví dobrodruzi však raději vyrážejí na 14kilometrovou Martelovu stezku, jež se klikatí po dně kaňonu. Zblízka si tak užijí smaragdovou zeleň vegetace, pohledy z kolmých útesů i koupání v chladivém proudu pod skalisky. Túra nese jméno francouzského zakladatele moderní speleologie Édouarda-Alfreda Martela: Jeho expedice se v roce 1905 jako první vrhla do prozkoumání nebezpečné soutěsky, kde burácely peřeje divokého Verdonu.

TIP: Levandule: Voňavý zázrak z Provence

Na pohodlnější výletníky čekají v Provensálsku dvě vycházky krajinou jako z Divokého západu: Nedaleko obcí Rustrel a Roussillon totiž objeví okrové homole roztodivných tvarů a pestrobarevné kopečky v teplých odstínech. Tzv. provensálské Colorado a Okrovou stezku spoluutvářela eroze i lidská ruka – dřív se tam získával pískovec bohatý na rudo-oranžový a žlutý pigment pro výrobu barviva. Fasády ve zmíněných ohnivých tónech lze potom obdivovat právě v Roussillonu, kde materiál posloužil při stavbě domů. 

Například hvězda Achernar v souhvězdí Eridanu se otočí zhruba jednou za dva dny a v důsledku své rotace je viditelně zploštěná. Mezi rekordmany však patří degenerované zbytky po vývoji hmotných stálic: bílí trpaslíci či neutronové hvězdy. Zmíněné objekty prošly značnou redukcí velikosti, ale zachovala se u nich podstatná část úhlového momentu, takže musejí rotovat velmi rychle. 

TIP: Rekordní rotace v Galaxii: Masivní žhavá hvězda se točí rychlostí 540 km/s

Extrém představuje pulzar – neu­tronová hvězda se silným magnetickým polem, které tvoří zdroj rádiového záření – s označením PSR J1748-2446ad. Byl objeven v roce 2004, jeho odhadovaná hmotnost odpovídá dvojnásobku hmotnosti Slunce a to vše se těsná v kouli o poloměru asi 16 km. Objekt se nachází v hvězdokupě Terzan 5, zhruba 18 tisíc světelných let od Země. A kolem své osy rotuje s neuvěřitelnou periodou 716 otoček za sekundu.

Od středověkých dob vyjadřovala černá barva zbožnost, pokoru a strohost. Mniši a kněží skrze ni odkazovali na svou společenskou roli a na začátku novověku se stala úředním odstínem oděvu soudců, kteří tak manifestovali službu nestranné spravedlnosti. Ostatně, ve většině zemí jsou taláry černé dodnes. Barvu smutku za zemřelé oproti tomu představovala od středověku bílá. Ze stejného důvodu se i dnes pokládají na hrob bílé květiny a totéž pozadí mají zřejmě rodové pověsti, v nichž nešťastné události a skon zvěstuje „bílá paní“. Tímtéž spojením se ostatně označovaly francouzské královny-vdovy, neboť po smrti manžela odcházely do ústraní a bílou již nesundávaly na znamení věčného smutku. 

Soudkyně všech

Obrat v barevné symbolice přinesl červenec roku 1559, kdy na následky zranění z turnaje zemřel francouzský král Jindřich II. Jeho o dvacet let starší milenka Diana de Poitiers, do níž se zamiloval už coby šestnáctiletý mladík a po celý život jí zůstal věrný, tak měla projevit smutek. Jenže byla zároveň provdána za jiného muže, a formálně tudíž na smuteční barvu neměla nárok. Problém vyřešila šalamounsky: Oblékla šaty kombinující bílou i černou, a chodila tak až do své smrti o šest let později. 

Odění do bílé se naopak očekávalo od Jindřichovy ženy Kateřiny Medicejské, jenže královna-vdova tak odmítla učinit, zřejmě v reakci na nenáviděnou sokyni. Po zbývajících třicet let života, kdy většinou vládla za své tři syny, tedy nosila téměř výhradně černou: Manifestovala tím nejen zbožnost, jak se ostatně slušelo na papežovu neteř, ale rovněž zdůrazňovala svou proklamovanou roli usmiřovatelky katolíků s protestanty a hlavní soudkyně království. Přízvisko „černá královna“ přitom dokonale shrnovalo její intrikánskou a tvrdou vládu. 

Svatba v bílém

Jako třetí žena se o změnu trendu zasloužila skotská královna Marie Stuartovna. Roku 1558 Paříž oslavovala její svatbu s budoucím francouzským panovníkem Františkem II., synem Kateřiny Medicejské.

TIP: Svatební tradice: Proč se unáší nevěsta a jakou roli má ženichův svědek?

Nevěsta však doslova vyrazila přítomným dech, když v rozporu se zvyklostmi oblékla bílou, zřejmě aby zvýraznila svou snědou pleť. Spekulaci, že šlo o barvu smutku, musela následně sama vyvracet tvrzením, že volba podtrhovala její panenství. Na pomoc jí přispěchali i dvorní básníci, kteří skládali sonety o krásné nevěstě v bílém. Propaganda se ujala, řada šlechtičen posléze zvolila svatební šaty ve stejné barvě – a zvyk přetrval dodnes. 

Achondroplázie je charakterizována jako disproporcionální trpaslictví s krátkými končetinami. Lidé trpící tímto genetickým onemocněním dorůstají v dospělosti průměrně pouhých 125 cm. Toto onemocnění patří k nejčastějším kostním dysplaziím – objevuje se zhruba u 1,5 dítěte z 10 000 živě narozených.

Příčinou onemocnění jsou mutace v genu FGFR3, jehož produktem je protein, který se podílí na vývoji kostí. Zmutovaný gen vyrábí příliš mnoho proteinu, který pak „sabotuje“ především růst dlouhých kostí. To vede k abnormálně krátkým končetinám lidí s achondroplazií.

Léčba geneticky podmíněného trpaslictví

Americká společnost BioMarin Pharmaceutical již řadu let vyvíjí a testuje léčbu achondroplazie. Jejich úsilí nyní dosáhlo zásadního úspěchu, když americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) schválil používání této léčby pro děti starší pěti let.

Rozhodnutí FDA vychází z úspěšných klinických testů pozoruhodného léčiva, které nese označení Voxzogo (vosoritid). Nejde přitom o genovou léčbu, jak by bylo možné očekávat v případě mutace, ale spíše o léčbu biologickou, která využívá našich detailních znalostí o vývoji a růstu kostí.

TIP: Záhada centimetrů: Proč jsou lidé generaci od generace stále vyšší?

Voxzogo je látka, která se váže na receptor pro jeden specifický peptid (natriuretický peptid typu B), který se nachází u buněk v kostní tkáni a chrupavce. Svým navázáním spustí Voxzogo signalizaci v dotyčných buňkách, která přehluší problematický vliv „přemnoženého“ proteinu FGFR3. Kostní tkáně a chrupavky se "zklidní" a rostou normálně. 

Výsledky klinických testů ukazují, že pokud děti s achondroplazií užívají tento lék, rostou podobně jako děti zdravé. Jde o nákladnou léčbu – léčebná procedura na jeden rok vychází na 320 tisíc dolarů (asi 7 milionů 300 tisíc Kč). Kritici léku také namítají, že řeší pouze tělesnou výšku a nikoliv další možné zdravotní následky mutací souvisejících s achondroplazií.