Středověký Halifax zbohatl na obchodě s látkami. Před továrnami se nechávalo na rámech sušit velké množství drahých látek. Krádeže znamenaly vážný problém a městští obchodníci potřebovali účinný odstrašovací prostředek. Na místním popravišti proto vyrostly dva pětimetrové dřevěné sloupy, mezi nimiž visela železná sekera, zavěšená na olovem vyplněném nosníku, který se ovládal lanem a kladkou. Podle oficiálních záznamů na něm bylo v letech 1286 až 1650 popraveno nejméně 53 lidí.

Demokratická smrt

Toto a později i podobné skotské zařízení zvané „panna“ pravděpodobně inspirovalo Francouze, kteří si pro přístroj vymysleli vlastní jméno. Doktor Joseph Ignace Guillotin byl humánní, mírumilovný lékař, jemuž vadily veřejné popravy. Roku 1789 během Velké francouzské revoluce předložil novému národnímu shromáždění ambiciózní plán reformy francouzského trestního systému a zavedení humánnějších metod. Navrhoval standardizovaný mechanický způsob popravování, jenž by neznevýhodňoval chudé (byli nedbale věšeni) a nenahrával bohatým (kteří byli vždy čistě sťati). Většina návrhů byla rovnou zamítnuta, ale myšlenka efektivního stroje na zabíjení se ujala.

Guillotinovo doporučení převzal a vypiloval doktor Antoine Louis, tajemník Chirurgické akademie. Byl to on, a nikoli Guillotin, kdo v roce 1792 sestrojil první funkční zařízení s charakteristickou diagonální čepelí. Nějaký čas se mu podle jeho strůjce dokonce říkalo Louison nebo Louissette. Z jakéhosi důvodu se však nakonec ujalo spíše Guillotinovo jméno a navzdory snahám jeho rodiny už se popravčímu stroji jinak neříkalo. Lidová legenda, že Guillotina zabil jeho stejnojmenný vynález, se nezakládá na pravdě. Joseph Guillotin zemřel roku 1814 na infekci z hnisavého zánětu v rameni.

TIP: Popravy na domácí způsob: Historie trestu smrti v Česku

Gilotina se stala první „demokratickou“ popravčí metodou a začala se používat po celé Francii. Za prvních deset let její existence na ní bylo podle odhadů historiků sťato 15 tisíc lidí. Toto číslo překonalo pouze nacistické Německo, kde v letech 1938 až 1945 skončilo na gilotině zhruba 40 tisíc odsouzenců. Poslední Francouz, kterého na gilotině popravili, byl tuniský přistěhovalec Hamida Djandoubi, odsouzený v roce 1977 za znásilnění a vraždu mladé dívky. Není možné přesně dokázat, jak dlouho zůstává uťatá hlava při vědomí, pokud vůbec. Nejbližší odhad je patrně pět až třináct vteřin.

Pyramidy jsou pro většinu z nás symbolem, či přímo synonymem starověkého Egypta a jeho faraonů. Jsou to ikonické hrobky egyptských vládců, které vypovídají mnohé o tehdejších lidech a jejich době. Přesto období stavby pyramid představuje jenom část historie starověkého Egypta.

První pyramidu vybudoval v Sakkáře faraon Džoser, který byl 2. panovníkem 3. dynastie, kolem roku 2600 před naším letopočtem. Jeho následovníci stavěli pyramidy o něco déle než tisícovku let. Nejmladší známou pyramidu postavil faraon Ahmose I., který byl zakladatelem 18. dynastie a vládl v letech 1550–1525 před naším letopočtem. Proč Egypťané se stavbou pyramid vlastně přestali?

Končící věk pyramid

Podle egyptologa Petera Der Manueliana z Harvardovy univerzity existuje na toto téma řada teorií, které zahrnují různé aspekty tehdejšího Egypta. Jedním z hlavních důvodů byl ale zřejmě fakt, že vládnoucí faraoni byli svědky, jak tehdejší lupiči pyramidy znesvěcují a vylupují je. Vládci na vlastní oči viděli, jak dopadají ostatky jejich předchůdců, a obávali se o bezpečnost vlastní hrobky.

Ještě před tím, než faraoni přestali podporovat stavby pyramid, nechávali své ostatky pohřbívat do pohřebních komor mimo pyramidy. Kupříkladu poslední pyramida, kterou Ahmose I. postavil v Abýdosu, má pohřební komoru ukrytou v poušti, více než 500 metrů daleko od samotné pyramidy. 

Později byli faraoni pohřbíváni ve vyhloubených hrobkách v Údolí králů nedaleko Luxoru. Zdejší vrchol Thébských vrchů - Al-Qurn ostatně připomíná pyramidu, což mohlo pro faraony představovat přijatelný kompromis. Spočinutí pod pyramidou bylo pro tehdejší vládce důležité, neboť pyramida byla chápána jako místo „vzestupu a transformace“ směrem k posmrtnému životu. Dalším důvodem mohla být prostorová náročnost a celková nákladnost staveb. Luxor byl zkrátka pro nové pyramidy příliš malý a jejich výstavba drahá a komplikovaná.

Odznak bohatství

Zatímco faraoni od výstavby nových pyramid postupně upouštěli, velkolepé stavby si naopak dopřávali boháči té doby. Dokládá to například 3 300 let stará hrobka v Abydu, která byla postavena pro písaře Horemheba, jejíž vchod zdobí sedm metrů vysoká pyramida. 

TIP: Jak se stavěly pyramidy: Používali Egypťané astronomii?

K rozmachu stavby pyramid došlo i v tehdejší Núbii (dnešní oblast Súdánu a části jižního Egypta), kde vznikaly pyramidy jak pro vládnoucí královské rodiny, tak i pro zástupce bohatých vrstev té doby. Podle Marka Lehnera, ředitele a prezidenta společnosti Ancient Egypt Research Associates, bylo pro královské rody vystavěno zhruba 180 pyramid, těch soukromých vzniklo ale mnohem více.

Výzkumníci se v dotazníku ptali nejen na názor na různé typy takzvaných sexbotů, od umělé panny či panáka bez jakékoliv inteligence či jednání po robota v jednání i vzhledu totožného s člověkem, ale i na jejich možné výhody či nevýhody, preferovaný vzhled či etiku jejich využívání. Podle autorů výzkumu Davida Černého z Ústavu státu a práva AV ČR a lékaře Zlatka Pastora jde o jediný výzkum na podobné téma v tomto rozsahu v Čechách. 

Rozsáhlý on-line dotazník o 180 otázkách respondenti vyplňovali od června 2019 do května 2020. Výzkum vycházel z odpovědí 1 375 Čechů, z nichž bylo 48 procent žen. Autoři upozornili, že nešlo o reprezentativní vzorek populace, ale spíše o názory mladších lidí, kteří se jsou o tématu sexuálního styku s roboty ochotni bavit. Podrobnější výsledky i demografii dotazovaných lze najít ve veřejně přístupných souborech statistika a psychologa Daniela Dostála.

Pomáhat a sloužit

Na 89 procent oslovených podle výzkumu souhlasilo, že sex s robotem by byl bezpečný. Více než tři čtvrtiny také souhlasily, že takový styk by byl podobný masturbaci, nepovažovali by ho za nevěru a mohl by mimo jiné zpestřit sexuální život. Podle 71, respektive 72 procent dotazovaných by mohl umožnit pedofilům a zoofilům uspokojit jejich potřeby, aniž by způsobil újmu dětem či zvířatům.

Za největší problém lidé považovali fakt, že by sex s roboty mohl utvářet nerealistické představy o sexu a vedl by ke ztrátě zájmu o sex s lidmi. S těmito tvrzeními souhlasilo 91, respektive 86 procent lidí. Za nepřirozený styk s roboty označilo 58 procent lidí, více žen než mužů. Ty se také více než muži domnívaly, že sex s roboty by posílil představu, že je partner či partnerka pouhým objektem k uspokojení sexuálních potřeb.

Nejvíce oslovení souhlasili s tím, že by bylo správné sexboty využít k zajištění kvalitního sexuálního života hendikepovaných lidí (94 procent) či jako náhrada za prostitutky a prostituty (89 procent). V 83 procentech lidé souhlasili s tím, že by takový robot mohl sloužit k uspokojení nejtajnějších sexuálních fantazií.

TIP: Sexboti budou umět odmítnout sex, pokud na něj nebudou mít náladu

Co se týče vzhledu sexbotů, respondenti by upřednostnili zejména jejich adaptabilitu, tedy kromě možnosti vybrat si celkové vzezření i například možnost měnit velikost poprsí či penisu. Na 97 procent lidí také souhlasilo s tím, že by měli roboti mít více módů chování, jako například vášnivý, mazlivý, submisivní či dominantní.

Rok po pořízení tohoto snímku byl jeho autor Viktor Bulla buď ve vyhnanství, nebo mrtev. Viktor, fotograf stejně jako jeho otec Karl, vystudoval své řemeslo v Německu a převzal pak otcovu živnost. Za rusko-japonské války pracoval jako fotoreportér Sibiřské záložní brigády a spolu s bratrem začal točit dokumentární filmy.

Revoluci roku 1917 dokumentoval Viktor ve filmu i fotografiích a stal se oficiálním portrétním fotografem sovětské komunistické strany; fotil Lenina, Stalina a další předáky. Na konci třicátých let byl však jedním zaměstnancem rodinné firmy označen jako „nepřítel lidu“. Byl donucen přiznat se ke špionáži a odeslán do vyhnanství, uvězněn, nebo možná přímo zastřelen.

TIP: Zvůle komunistického režimu: Jak se v Sovětském svazu vyráběli blázni

Na této fotografii je vidět velké množství dětí – skupinu pionýrů – demonstrujících v roce 1937 svou válečnou připravenost pro případ plynového útoku. Pionýři neboli Všesvazová pionýrská organizace Vladimíra Iljiče Lenina byli jedinou sovětskou mládežnickou organizací pro děti mezi deseti a patnácti lety. 

Stejně jako se potkávají tělesa v rámci Sluneční soustavy, potkávají se i hvězdy v hustých systémech a přirozeně se na cestách vesmírem dostávají do vzájemné blízkosti rovněž galaxie. Častěji k tomu dochází v jádrech galaktických kup: Hvězdné ostrovy na sebe při blízkých průletech gravitačně působí a navzájem si „vytrhávají“ celé stálice i galaktický plyn, který pak mezi nimi formuje rozsáhlé slapové ohony.

TIP: Nečekané pozorování: Galaxie, s neobvykle dlouhým ohonem

V uvedených strukturách se rovnováha v galaktickém plynu nezřídka naruší, takže se stávají novými oblastmi intenzivní tvorby hvězd. Popsané slapové ohony tedy patří mezi projevy galaktického kanibalismu.

Podle statistik z roku 2017 trpí srdečním selháním přes 26 milionů lidí, přičemž 5 % nemocných dospěje do terminální fáze a jejich šance jsou velmi nízké: Méně než polovina diagnostikovaných přežije déle než pět let. Jediné dlouhodobé řešení spočívá v srdeční náhradě, nicméně poptávka převyšuje nabídku, a každý rok se tak uskuteční asi jen 5 500 transplantací. Problém samozřejmě nastává, pokud se stav pacienta čekajícího na orgán rapidně zhoršuje. S ohledem na vysoký věk či doprovodné komplikace může být dotyčný z pořadníku dokonce vyškrtnut. Poslední záchranu potom skýtá srdce umělé, jež pomůže překlenout čekací lhůtu nebo biologický orgán nahradí úplně. 

Předním výrobcem na daném poli se stala americká společnost SynCardia: Svoji první umělou náhradu dokončila v roce 2002 a o dva roky později ji schválil národní Úřad pro kontrolu potravin a léčiv. Srdce od firmy SynCardia se od té doby dočkalo přes 1 250 lidí a jejich šance na přežití déle než rok po zákroku se pohybují okolo 67 %.  

Evropa zaostává

Na druhé straně oceánu, konkrétně ve francouzské společnosti Carmat, se na prototypu umělého srdce začalo pracovat v roce 2008. A již roku 2013 se počítalo s prvními pacienty, kteří by implantát obdrželi: Transplantace se tehdy sice uskutečnila, nicméně 75letý pacient nakonec 2,5 měsíce po zákroku zemřel.

Ani v následujících letech se nepodařilo krátkou dobu přežití eliminovat, a v roce 2016 dokonce Evropská léková agentura klinické testování firmy Carmat zastavila. Oficiální prodej vylepšené srdeční náhrady nazvané Aeson začal teprve loni v prosinci a první transplantaci provedl letos v červenci profesor Jan Schmitto se svým týmem v německé Medizinische Hochschule Hannover. 

TIP: Bije jako zvon: EU schválila použití prvního kompletně umělého lidského srdce

Umělé srdce lékaři voperovali mladému pacientovi s vrozenou srdeční vadou, který se v té době nacházel v kritickém stavu. Přestože srdce podle lékařů pracovalo nad očekávání, pacientův vážný stav již zachránit nedokázalo. Funkčnost umělého srdce lékaře přesto povzbudila, a i přes nepříznivý konec prvního nasazení věří, že v budoucnu může zachránit mnoho lidských životů a pomoct řadě pacientů s vrozenou srdeční vadou.

Ankylosauři byli mohutně obrnění dinosauři z období křídy, kteří měli celé tělo, včetně očních víček, pokryté kostěnou „zbrojí“. Byli to býložravci vybavení vražednou zbraní, v podobě ocasu přetvořeného na nebezpečnou palici. S tímto ocasem mohli prudce švihat ze strany na stranu a drtit kosti svých protivníků, ať už vlastního druhu nebo dravců té doby.

Paleontologové nedávno objevili na nehostinném a promrzlém jihu Chile doposud neznámého ankylosaurida, kterého označili jako „velmi zvláštního“. Pojmenovali ho Stegouros elengassen a popsali ho podle dobře zachovalé kostry. Dotyčný stegouros zahynul u řeky a zřejmě ho rychle pohřbil písek, což přispělo k jeho kvalitní fosilizaci – paleontologové získali zhruba 80 % jeho kostry.

Výstřední ankylosaurus

Stegouros náleží k pozdním ankylosaurům – žil před 74,9 až 71,7 miliony let, tedy relativně blízko samotného konce období křídy i celých druhohor. Na rozdíl od jiných ankylosaurů v této části planety byl jen lehce obrněný a měl hlavu zakončenou úzkým a prohnutým zobákem, což není pro ankylosaury typické.

TIP: Zuul: Nový dinosaurus se jmenuje podle záporáka z Krotitelů duchů

Vědce zaujal především stegourův ocas, který vypadá spíš jako meč než jako kyj či palice. Jeho ocas byl opatřený dvěma řadami kostěných výrostků a připomíná slavný aztécký bojový kyj zvaný macuahuitl – plochou dřevěnou palici, lemovanou dvojitou řadou čepelí z obsidiánu, ostřejších než ocelové žiletky. Přestože stegourosův macuahuitl rozhodně nedosahoval takové ostrosti, nepochybně s ním mohl rozdávat skutečně devastující rány.

V centru prakticky každé galaxie se ukrývá supermasivní černá díra a ani naše domovská galaxie – Mléčná dráha není v tomto směru výjimkou. Existují ale i galaxie, které hostí hned dvojici supermasivních černých děr. Obvykle k tomu dochází po splynutí dvou galaxií. Tým astronomů využil teleskopy soustavy Very Large Telescope (VLT) Evropské jižní observatoře v Chile a objevil nejbližší takovou dvojici.

Jde o supermasivní černé díry v srdci galaxie NGC 7727 v souhvězdí Vodnáře, která je od nás vzdálená asi 89 milionů světelných let. Badatelé zjistili, že dvojici tvoří dvě nestejně veliké supermasivní černé díry. Hmotnější z nich odpovídá asi 154 milionům Sluncí, zatímco menší asi 6,3 milionům Sluncí. Podezření, že se v galaxii NGC 7727 nachází dvojice supermasivních černých děr, měli vědci již delší dobu, teprve nyní se ale jejich podezření podařilo potvrdit. 

Nejtěsnější dvojice

Z pozemského pohledu jde o dalece nejbližší dvojici supermasivních černých děr tohoto typu – další takovou dvojici od nás dělí přibližně pětkrát větší vzdálenost (490 milionů světelných let). Zároveň jde o nejtěsnější dvojici supermasivních černých děr, jakou známe. Dělí je pouhých 1 600 světelných let. Podle vědců je zřejmé, že obě supermasivní černé díry se nacházejí na kolizním kurzu a v budoucnosti je čeká srážka a splynutí do jediné obří supermasivní černé díry.

TIP: Astronomové objevili dvojici titánských černých děr na kolizním kurzu

Jde zároveň o první případ, kdy se astronomům povedlo určit hmotnost dvojice supermasivních černých děr s využitím jejich gravitačního působení na okolní hvězdy. Dosáhli toho díky zařízení MUSE (Multi-Unit Spectroscopic Explorer), které pracuje na soustavě teleskopů VLT, a také díky relativně malé vzdálenosti od Země.

Hlavonožci se barvou kůže umí dokonale přizpůsobit okolí a pro náhodného pozorovatele se stávají prakticky neviditelnými. Dokážou se však i barevně „rozparádit“, a pak se naopak nedají přehlédnout.

Chameleóni barev i tvarů

Jak tito mořští tvorové mění barvy? Těsně pod povrchem kůže mají sépie a další hlavonožci uložené zvláštní buňky označované jako chromatofory a v každé této buňce se nachází pružný váček vyplněný pigmentem. Sépie mají „na skladě“ pigmenty černé, hnědé, oranžové, červené a žluté. Složitým systémem nervů a svalů dokážou vyvolat smrštění nebo naopak roztažení váčků. Pokud je váček roztažený, je jeho obsah jasně patrný. Když se smrští, ztrácí pigment v kůži na intenzitě.

Další výbavu sépií pro chameleonské proměny tvoří iridiofory a leukofory. Iridiofory obsahují vrstvičky reflexního materiálu, na jehož povrchu vznikají kovově lesklé modré, zelené, stříbrné i zlaté barvy podobným mechanismem, jakým se na povrchu kaluží tvoří duhové olejové skvrny. Leukofory fungují jako mikroskopická zrcátka odrážející okolí. Právě ony přispívají k dokonalé kamufláži. Aby byla iluze dokonalá, umí sépie napodobit i povrchovou strukturu okolních předmětů. Může kůži „přeskupit“ tak, že je hladká, hrbolatá nebo třeba ostnitá.

Barevné vzkazy barvoslepých

Sépie využívají změny barvy nejen k maskování, ale také ke vzájemné komunikaci. Například samečci olihně karibské (Sepioteuthis sepioidea) se zbarvují rudě tehdy, když chtějí nalákat samičku. Naopak soky v námluvách zahánějí bílým zbarvením. Sameček dokáže řešit i situaci, kdy se ocitne mezi vyhlédnutou samičkou a konkurentem. Prostě zbarví každou polovinu těla jinak – bok vystavený směrem k samičce vybarví rudě, strana vystavená sokovi zbělá.

Noční snímek olihně karibské (Sepioteuthis sepioidea)

Mistrem barevných změn je kalmar peruánský (Dosidicus gigas), který umí rychlou změnou vybarvení vytvořit krátké „záblesky“. Vědci kalmary podezírají, že tímto způsobem komunikují podobně jako námořníci, kteří dříve záblesky reflektorů signalizovali z lodi na loď zprávy v morseovce. Jestli je to pravda a co si kalmaři sdělují, zůstává zatím obestřeno tajemstvím.

Ani se nechce věřit, že pachatelé těchto podmořských barevných orgií z řad hlavonožců vidí černobíle a jsou barvoslepí. Jejich oko má totiž na sítnici jen jeden typ buněk schopných reagovat na světlo. Proč si tedy předávají „barevné vzkazy“? Nepodstupují tím zbytečně riziko, že je zahlédnou nepřátelé vybavení očima pro barevné vidění? A jak se může sépie nebo chobotnice barevně maskovat, když barvy ve svém okolí nevidí? Odpověď na tyto znepokojivé otázky se nachází v prapodivně tvarované zornici oka hlavonožců.

Vada ve tvaru W

Člověk má kulatou zornici. Světlo jí prochází do oční čočky, která paprsky láme a zaostřuje do jednoho bodu na sítnici. Díky tomu vidíme ostře a v jasných barvách. To platí při stažené zornici. Pokud máme zornice doširoka roztažené, například po podání některých léků při vyšetření u očního lékaře, vidíme rozmazaně a každý objekt navíc na obrysech hraje barvami. Odborně se tomuto barevnému efektu říká chromatická vada. Ta vzniká proto, že čočka v našem oku láme odlišně různé barevné složky bílého světla. Nejméně se láme červené světlo, nejvíce naopak světlo fialové. Čím více máme roztaženou zornici, tím větší prostor pro lom světla na čočce a pro chromatickou vadu nabízíme.

Většina tvorů má oko s co nejužší zornicí, aby chromatickou vadu omezili na minimum. Hlavonožci však mají zornici velkou a tvarovanou do U nebo W. Příroda jako kdyby se u nich snažila, aby chromatická vada oka byla co největší. Evoluce takovou anatomii zornice upřednostnila, protože to hlavonožcům přináší výhodu – mohou přeci jen vnímat barvy.

Trvalý trénink inteligence

Jak přesně tento neobyčejný mechanismus funguje? Díky široce roztažené zornici vidí hlavonožci rozmazaně. Tato rozmazanost obrazu však závisí na barvě pozorovaného objektu. Vědci byli doslova šokováni, jak se ostrost obrazu na sítnici hlavonožců mění s barvou.

Ačkoli tedy skutečné barvy nevidí, z barevnosti okolního světa jim mnoho neuteče. Široce roztažitelná zornice navíc dovoluje vidět i ve velmi špatných světelných podmínkách. Takový systém vnímání barev je však vysoce náročný na vyhodnocování informací přicházejících z oka do centrálního nervového systému. Nelze proto vyloučit, že hlavonožci vděčí za svou překvapivě vysokou inteligenci kromě jiného i neustálému tréninku nervového systému ve vyhodnocování barev.

V hlavní roli chobotnice

Chobotnice maskovaná (Thaumoctopus mimicus), objevená teprve koncem 90. let minulého století v teplých pobřežních vodách Indonésie, doplňuje barevné změny i formováním těla, pohybem a chováním, takže se doslova převtělí v úplně jiného živočicha, např. kraba nebo rybu. Dovede ho zahrát tak přesvědčivě, že by jí to mnozí herci mohli závidět.

Chobotnice maskovaná (Thaumoctopus mimicus) dokáže nejen měnit barvy těla, ale také jeho formu.

Chobotnice maskovaná umí „zahrát“ jedovaté tvory, například ryby perutýny (Pterois) nebo hady vodnáře (Hydrophiinae), a převleky se chrání před přirozenými nepřáteli.

TIP: Pořádek ve změti končetin: Proč si chobotnice nezauzlí svá chapadla?

Chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena lunulata) si na jedovatou nehraje. Ve svém těle hostí bakterie produkující smrtelně jedovatý tetrodotoxin. Používá jej k usmrcení kořisti i k obraně. Když je vyrušená, varuje vetřelce kresbou jasně fialových kroužků s tmavě hnědými středy. To je celkem jednoznačný vzkaz: „Nech mě na pokoji!“