Muž pracoval z domova a každé ráno scházel z ložnice po točitém schodišti o patro níže k pracovnímu stolu, jednou ale upadl a zlomil si obratel. Muž nikdy před prací nesnídal, zdůraznil soud ve svém verdiktu, a proto lze jeho první cestu považovat za „dojíždění do zaměstnání“. Později soud vysvětlil, že zákonné úrazové pojištění se vztahuje pouze na „první“ cestu do práce, což naznačuje, že cesta na snídani poté, co již usedl k pracovnímu stolu, by mohla být zamítnuta.

TIP: Nástrahy postelových hrátek: Jaké jsou nejčastější úrazy při sexu?

Dva soudy nižší instance se neshodly, zda lze několik metrů mezi postelí a stolem považovat za dopravu do práce, federální soud si je v tomto ohledu jistý. Pojistka se podle čerstvého verdiktu vztahuje na všechny zaměstnance bez ohledu na to, kde zrovna vykonávají svou práci.

Pokud uvážíme, že ještě ve středověku a v raném novověku zde převažovaly smíšené lesy, v nichž měly výrazné zastoupení listnaté stromy (kromě horských oblastí), v 19. století byla situace již zcela opačná. Podle odhadů zabíraly v roce 1848 jehličnany přes 83 % lesní plochy na území Čech. Pouze 12 % rozlohy lesní krajiny představovaly smíšené lesy a 5 % listnaté. Do roku 1900 se podíl jehličnatých dřevin zvýšil na 89,3 % a naopak plocha smíšených lesů klesla na 6 % a listnatých na 4,7 %. 

Úvodní část: Na prahu kalamity? Dřívější zásahy do lesní krajiny se projevují dodnes (1)

Na Moravě a ve Slezsku byla situace o něco příznivější. Kolem roku 1900 tu podíl jehličnatých lesů činil 56,4 %, listnatých 22,2 % a smíšených 21,4 %. Do roku 1910 se však plocha, již zabíraly jehličnany, zvýšila o 4,5 %. Na počátku 20. století tak v českých zemích drtivě převažovaly jehličnaté stromy. Tyto změny sice umožnily rychlou obnovu zdevastovaných míst a krajině se v mnoha lokalitách vrátil její lesní ráz, ale sázka na jehličnany měla svá rizika, která se brzy naplno projevila.

Až do počátku 20. století způsobovali nejrozsáhlejší lesní pohromy v českých zemích především abiotičtí činitelé (vítr, sucho, sníh, ledovka, mráz), avšak masivní rozšíření jehličnatých monokultur přispělo k četným hmyzím kalamitám. Některé z nich napáchaly škody srovnatelné s největšími větrnými pohromami.

Dle statistik vznikal v letech 1900 až 2000 průměrně milion m³ kalamitní těžby dřeva každý rok. Z této sumy připadlo 63 % na škody způsobené abiotickými činiteli a zbylých 37 % na hmyz (z toho 25 % bekyně mniška a 12 % lýkožrout smrkový). Kromě škůdců stojí za lesními kalamitami také imise, které byly do padesátých let 20. století důsledkem především klimatických vlivů. V současnosti jsou zapříčiněny hlavně průmyslovým znečištěním a zplodinami výfukových plynů.

Vichřice a škůdci

Lesní kalamity dokládají již záznamy, které pocházejí ze středověku. Například v Kosmově kronice české se lze k roku 1119 dočíst: „Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany (…). Tato vichřice byla tak silná, že kdekoli zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě.“

Rovněž zmínky o přemnožení hmyzích škůdců jsou starého data a souvisejí především s koncem 15. století, kdy došlo k velkému rozšíření bekyně mnišky ve střední Evropě. Před mnoha staletími byli ale dobře známí i lýkožrouti (neboli kůrovci), aktivní spíše v horských porostech, kde převládaly jehličnaté stromy. Z nich smrk, borovice a modřín patří k nejzranitelnějším vůči napadení hmyzem. S postupným zaváděním jehličnatých monokultur do nižších poloh se pak hmyzí škůdci začali profilovat jako celoplošný problém. S jejich přemnožením se ještě na počátku minulého století lesníci nedokázali vypořádat, což mělo za následek uhynutí množství stromů. 

V letech 1868–1870 řádila na Šumavě větrná pohroma následovaná invazí kůrovce, které padlo za oběť minimálně 5 milionů m³ dřeva. Kalamitou století byla nazývána větrná smršť z roku 1984. Tehdy bylo vytěženo asi 8,2 milionu m³ polomového dřeva, přičemž odstraňování následků probíhalo ještě následující dva roky. Dalekosáhlejší následky ale měla zkáza způsobená větrem roku 2007, kvůli níž muselo být vytěženo přes 12 milionů m³ dřeva. Vůbec nejrozsáhlejší zaznamenanou kalamitou v českých dějinách však byla hmyzí kalamita z let 1917–1927, kdy došlo k masivnímu přemnožení bekyně mnišky. 

Nezničitelná mniška

Zásadní vliv na invazi mnišky na počátku 20. století mělo pravděpodobně suché a teplé počasí v kombinaci s nedostatečnou prevencí monitorování lesních škůdců, která v důsledku první světové války značně upadla. Napadeny byly především smrky a v menší míře i jiné jehličnaté stromy. Rozsah neštěstí dokládá mimo jiné množství lidí, kteří byli zapojeni do odklízení škod. Vláda si dobře uvědomovala, že lesníci nemohou katastrofu zvládnout sami. Do práce byli proto povoláni vězni, armáda, a dokonce i děti ze škol a školek (viz Lidská bezmoc). Likvidace škod probíhala podobně jako dnes. Napadený strom bylo nutné pokácet a jeho dřevo z lesa odstranit. Pro snadnější odvoz vytěženého dřeva byly dokonce budovány lesní železnice, jejichž pozůstatky se mnohde dochovaly až do současnosti. 

Mniškovou kalamitu v krajině připomínají takzvané mniškové kameny. Jedná se o jakési improvizované náhrobky s vyrytým letopočtem a datem, kdy škůdce daný les zlikvidoval. Během desetiletého trvání pohromy bylo potřeba vytěžit 75 tisíc ha lesa. Zpracováno bylo nejméně 20 milionů m³ dřeva. Řada lesních ploch zmizela zcela, jiné se změnily k nepoznání.

Po vypořádání se s invazí bekyně mnišky bylo nutné obrovské vytěžené plochy znovu zalesnit. Až 97 % holin bylo opět osázeno smrkem, ačkoli se tato dřevina ukázala jako značně nestabilní a náchylná k výkyvům klimatických podmínek, což usnadňuje její napadení hmyzími škůdci. Tento krok nepřímo způsobil dnešní kalamitu kůrovce, která trvá s menšími přestávkami prakticky od roku 2003 a v posledních čtyřech letech graduje. Rozsah pohromy se pomalu začíná blížit situaci před sto lety. Je proto otázkou, jakou cestu zvolit po skončení současné kůrovcové kalamity. 

Jak dál?

Jako možné řešení by se mohlo jevit omezení stavu jehličnanů v českých lesích, a to především v takových polohách, kde nemají své přirozené opodstatnění. Zvýšením počtu smíšených lesů a listnatých stromů v nich by mohlo pomoci zabránit nebo alespoň výrazně omezit invaze hmyzu.

Zastoupení jehličnatých stromů v české krajině však zůstává již téměř 200 let na podobné úrovni. Za posledních sto let počet jehličnanů sice mírně poklesl, nicméně úbytek je tak malý, že se na skladbě lesa téměř neprojevil. Podle dat z roku 2015 se aktuální stav jehličnanů v českých lesích pohybuje okolo 73 % (z toho více než 50 % tvoří právě smrky), na listnaté stromy připadá stále jen 27 %. Z ekonomického hlediska je totiž výhodnější pěstování jehličnatých dřevin, a to především tolik diskutovaných smrků. Jejich materiál je stále nejpoužívanějším dřevem jehličnanů v průmyslu a má i další široké využití (papírenský průmysl, nábytkářství, stavební materiál).

Rozhodnutí za nás ale možná učiní planeta sama. Měnící se klimatické podmínky nejspíš velmi brzy znemožní pěstování smrků v nižších polohách, čímž by zároveň mohlo dojít k přirozené obnově skladby lesa.

Kůže nosorožců tedy v žádném případě není svým majitelům na obtíž. O tom svědčí fakt, že těžkopádnost těchto zvířat je také jen zdánlivá. Na krátké vzdálenosti dokážou vyvinout rychlost až 50 km v hodině a rovněž jejich pohybová koordinace je velmi hbitá.

Krátkozrací a nečekaně rychlí

Stejně jako jejich afričtí „bratranci“jsou také indičtí nosorožci (Rhinoceros unicornis) extrémně krátkozrací. Špatný zrak ve velké míře kompenzují vynikajícím čichem, sluchem a právě nečekaně rychlými pohybovými reakcemi.

Indičtí „rytíři“ jsou býložravci, kteří v první řadě spásají trávu a listí. Vhodným doplňkem stravy jsou pro ně i vodní rostliny, a proto dávají přednost pastvinám v těsné blízkosti řek nebo jiných vodních těles. Podél cest a přes pastviny se pohybují vysokou travou, v níž vytvářejí jakési tunely.

Nosorožci jsou převážně samotářská zvířata. Jednotlivé kusy se potkávají pouze během období rozmnožování. Pokud mimo tento čas uvidíte v těsné blízkosti se pohybující dvojici nosorožců, jde skoro určitě o matku s mládětem. Když se však různí jedinci potkají například u napajedel nebo v bahništi, jeden druhého tolerují a neprojevují se vůči sobě nijak agresivně. Jiná situace nastává u samců v období říje, kdy o vzájemné potyčky není nouze. Souboje bývají nelítostné a soupeři si z nich často odnášejí těžká poranění.

Boj proti „okusovačům nehtů“

Počátkem 20. století došel indický nosorožec téměř na hranici existenční propasti, když ve volné přírodě zůstalo naživu jen asi 600 kusů. Nosorožci byli neúprosně loveni pro své rohy, jejichž „zázračné“ schopnosti hojně využívá tradiční čínská medicína. Pravda je ovšem taková, že roh není obsahově nic jiného než stará kůže, vlasy či chlupy (keratin). S lehkou nadsázkou jde o velké „nehty“.

Nevím, jestli kdy byl takový případ pozorován nebo zdokumentován, ale osobně mám za to, že kousáním nehtů se ještě nikdo impotence nezbavil. Nesmlouvavá ochranná opatření pomohla indické nosorožce do určité míry „resuscitovat“. Vzestup poptávky po tradičních léčivých přípravcích ale i tak pytláky opět „nutí“ do akce!

Kromě činnosti pytláků byla pro nosorožce velkou ranou také postupná ztráta přirozeného biotopu kvůli rozšiřujícímu se zemědělství. Zdá se, že kromě samotného ničení původního biotopu jim škodí i zavlečení nepůvodních druhů rostlin. Množství potravy pro nosorožce je tak omezeno, což má přímý vliv na to, jak často mají samice mladé.

Na zachování stávajících populací indických nosorožců se dnes podílí vlády Indie a Nepálu spolu s různými nevládními organizacemi. Jejich záměrem je rozšířit chráněná území a k tomu odstranit plevel a rostliny, které nosorožcům brání uplatňovat jejich původní stravovací návyky.

Nezapomenutelný pohled ze sloních zad

Výrazným příkladem místa, kde pytlákům vyhlásili nekompromisní válku je indická Kaziranga. Turisticky přístupná oblast rezervace je zde dělená na čtyři části a to centrální, východní, západní a vzdálenější část známou jako Burapahar. Každá z nich má něco do sebe a pokud máte dost času, stojí za to projet si je hezky postupně všechny. Pro každý typ safari (s výjimkou sloního) si můžete zvolit jinou oblast/zónu – samozřejmě po předchozí domluvě se správou parku. Administrativa je i v tomto velice silně cítit, ale mám za to, že relativní „omezování“ je jen malou daní za možnosti, které park návštěvníkům nabízí.

TIP: Batole z rodiny kolosů: První dny mláděte nosorožce tuponosého

Safari naší skupiny začínalo každý den brzkou ranní vyjížďkou na slonech v centrální části parku a jelikož to byla má vůbec první zkušenost s jízdou na slonech, užíval jsem si pohled ze hřbetu obřího suchozemského savce každou minutu. Pro účely fotografování sice není tento způsob úplně vhodný, ale zážitek to je úžasný.

Otevře se vám tak možnost bezprostředního setkání s nosorožci, ale také příležitost dostat se opravdu blízko ke stádu jelenů barasinga (Rucervus duvaucelii) či jelínků vepřích (Hyelaphus porcinus). Poslední ráno jsme měli dokonce možnost vidět a pozorovat přibližně týden staré nosorožčí mládě, které pobíhalo poblíž starostlivé matky. Za sebe mohu bez otálení říct, že se do těchto míst (a k těmto neobyčejným tvorům) rád kdykoli vrátím. 

Naše Slunce je sice poměrně klidná hvězda, přesto ale prakticky neustále projevuje nějakou aktivitu. Mimo jiné rovněž produkuje výtrysky plazmatu, které se pak řítí směrem do Sluneční soustavy. Výzkum těchto solárních výtrysků přispívá k lepšímu porozumění samotnému Slunci, i tomu, jak Slunce ovlivňuje Zemi a další planety.

Na solární výtrysky se zaměřil i nový projekt občanské vědy „Solar Jet Hunter“ (Lovec solárních výtrysků), který s podporou NASA vedou odborníci Minesotské univerzity. Jak říká vedoucí projektu, astronomka Lindsay Glesener, solární výtrysky mívají energii milionů vodíkových pum a dochází k nim vlastně docela blízko. Je v našem zájmu o nich vědět co nejvíc.

Snímky vesmírné solární observatoře

Badatelé mají k dispozici výtečné snímky Slunce, které pořídila americká vesmírná solární observatoř Solar Dynamics Observatory (SDO). Obsahují množství cenných informací. Jak ale uvedla Glesenerová, „náš malý výzkumný tým by tyto snímky analyzoval deset let a nejspíš ještě déle. Proto žádáme veřejnost o pomoc.“

TIP: Úspěch dobrovolníků: Amatérští vědci objevili superzemi v obyvatelné zóně

Vědečtí dobrovolníci mohou jako „lovci solárních výtrysků“ studovat snímky Slunce od observatoře SDO. Zároveň se ale mohou podílet i na tvorbě algoritmů, které by měly do budoucna zrychlit pátrání po solárních výtryscích. Pokud se chcete připojit k projektu, můžete navštívit webovou stránku Solar Jet Hunter na platformě občanské vědy Zooniverse.

Navzdory úspěchu v bitvě u Coronelu se německý viceadmirál Maximilian von Spee (1861–1914) dostal do mimořádně obtížné situace. Tisíce kilometrů od domova zůstával závislý na lodích dodávajících uhlí jeho eskadře, kterou Dohoda odřízla od německých kolonií i vlasti.

Ve všech koutech světa

Císařský velitel měl přitom za sebou úspěšnou kariéru, během níž se plavil do vilémovských afrických kolonií, velel přístavu v Kamerunu, ale těžký revmatismus ho přivedl zpět do Evropy. Poté, co se zúčastnil potlačení povstání boxerů v Číně, zastával od roku 1910 funkci náčelníka štábu Námořní stanice Severního moře v hodnosti kontradmirála.

Jeho posledním postem se o dva roky později stalo velení Východoasijské eskadry; krátce před vypuknutím války se dočkal jmenování viceadmirálem. V srpnu 1914 musela jeho eskadra opustit dosavadní základnu křižníků v Čchingtau a vyplout na volné moře, aby ji nepřítel neuzavřel v přístavu.

Tragédie jedné rodiny

Němci několik měsíců unikali dohodovým válečným plavidlům a připsali si oslnivý úspěch u Coronelu, pak ale přišel 8. prosinec 1914 a bitva u Falkland. Tam Východoasijská eskadra utrpěla porážku od uskupení Royal Navy pod velením viceadmirála Dovetona Sturdeeho. Kromě von Speeho vlajkového pancéřového křižníku Scharnhorst Britové poslali ke dnu také Gneisenau, Leipzig a Nürnberg.

V jednom dni navíc kromě viceadmirála rodina ztratila také jeho dva syny Ottu a Heinricha, kteří sloužili jako námořní důstojníci. Poválečná Reichsmarine Výmarské republiky na počest tohoto velitele pojmenovala kapesní bitevní loď Admiral Graf Spee a po druhé světové válce nesla jeho jméno také školní fregata Graf Spee. Současně jej připomínají také názvy ulic v 16 německých městech.

Záhuba na Jadranu

Úspěchy podunajské monarchie v námořních bojích bývají připisovány malým jednotkám a ponorkám namísto přísně střežených dreadnoughtů. Jednou z kořistí habsburských podmořských člunů se stal i francouzský obrněný křižník León Gambetta. Ten po vstupu Itálie do konfliktu operoval severně od Otrantské úžiny, ale v noci 27. dubna 1915 se plavil asi 25 km od mysu Santa Maria di Leuca, když jej torpédovala rakousko-uherská ponorka SM U-5 poručíka řadové lodi Georga Ludwiga von Trapp.

Dokončení: Admirálové padlí za 1. světové války: Horace Hood a Robert Arbuthnot (4)

Obrněný křižník se potopil za 10 minut a do hlubin vzal 684 námořníků z celkové posádky 821 mužů. Všichni důstojníci přišli o život včetně velitele druhé lehké divize kontradmirála Victora-Baptistina Senèse (1874–1915). Ten se tak stal jediným francouzským admirálem, který padl během Velké války na moři. Měl za sebou účast v námořních kampaních v Tunisku, ve Vietnamu či proti Osmanům na Krétě. Nešťastnému obrněnému křižníku León Gambetta a celé 2. lehké divizi velel od roku 1911. Přímým důsledkem potopení křižníku se stalo přemístění dohodové blokády jižněji na úroveň řecké Kefalonie.

Obávaná neurodegenerativní Alzheimerova choroba, která je bohužel stále častějším průvodcem ve stáří, zůstává v ohnisku zájmů odborníků celého světa. Nedávný výzkum badatelů americké nemocnice Cleveland Clinic, považované za jednu z nejlepších v USA, odhalil těsnou souvislost mezi sildenafilem, populárním prostředkem na poruchy erekce známým jako Viagra a nižším rizikem rozvoje Alzheimerovy choroby.

Viagra jako lék na Alzheimera?

Feixong Cheng, odborný asistent ústavu molekulární medicíny, přitom původně nezkoumal jen konkrétně Viagru. Společně se svými kolegy analyzoval více než 1 600 medikamentů, schválených americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), a zjišťoval jejich případný účinek v léčbě Alzheimerovy choroby. Viagra v tomto srovnání vyšla jako nejslibnější kandidát.

Vědci následně prozkoumali medicínská data více než 7 milionů lidí a zkoumali podrobnosti o vztahu mezi užíváním Viagry a Alzheimerovou chorobou. Ukázalo se, že lidé, kteří užívají Viagru, mají o 69 procent nižší pravděpodobnost, že se u nich rozvine Alzheimerova choroba – v porovnání s lidmi, kteří Viagru neužívají. Z provedených laboratorních testů vyplývá, že by Viagra mohla podporovat růst nových mozkových buněk a zároveň potlačovat některé patologické projevy této neurodegenerativní choroby.

Korelace není kauzalita

Prokázat skutečný přínos užívání Viagry v souvislosti s Alzheimerovou chorobou ale nebude nic jednoduchého. Ostatně krátce po zveřejnění studie na to poukázala Tara Spires-Jones z Edinburské univerzity. Podle této neuropatoložky je známo, že Alzheimerova choroba snižuje sexuální libido pacientů a může tak i snižovat potřebu užívat preparáty na poruchu erekce. Jonesová tak poukazuje na známou vědeckou zásadu, kdy korelace ještě nemusí implikovat kauzalitu. Vztah mezi Viagrou a nižším rizikem rozvoje Alzheimerovy choroby by podle ní mohl být jen zdánlivý. 

TIP: Látka z kalifornského keře by se mohla stát lékem na Alzheimerovu chorobu

Jonesová také poukázala na fakt, že Alzheimerovou chorobou trpí častěji ženy než muži, přičemž Viagru užívají v drtivé většině právě muži. Americká studie také podle ní nezohledňuje ani socioekonomický status pacientů, který má na rozvoj onemocnění významný vliv. Viagru přitom podle ní častěji užívají lidé s vyšším socioekonomickým standardem. Určitě je proto na místě opatrnost v úsudku a potvrzení možných přínosů Viagry bude třeba dále ověřit v podrobných klinických studiích.

Hvězdami poseté nebe pro člověka odjakživa symbolizovalo něco fascinujícího, úchvatného a nedosažitelného. Bohužel s hustotou a rozlohou měst roste i míra škodlivého světelného znečištění. Jeho intenzita často sahá daleko za hranice lidských sídel, a výhledy na nefalšovanou tmavou noční oblohu tak představují stále větší vzácnost. Jak škodlivé může zmíněné znečištění být? A proč stojí za to o hvězdné nebe bojovat?

Vybledlá krása

Na přesvětlené městské obloze dnes zahlédneme sotva 20 nejjasnějších stálic, zatímco na místě s výhledem k temnému nebi bychom jich napočítali přes 3 500! Města navíc produkují spoustu smogu, a světlo se tak rozptyluje do všech směrů. I stovky kilometrů od velkých aglomerací lze pořád zaznamenat vliv světelného znečištění na tmavost oblohy. 

Mladé generace už často ani nevědí, že můžeme Mléčnou dráhu pozorovat ze Země. Některé ze zmiňovaných sedmi perel astronomie jsou nám v aglomeracích s přemírou světelného smogu zapovězeny. Polární záře z Česka? Ano, ale jen vysoko v horách a daleko od měst. Meteorický déšť? Totéž. A kolik z vás si opravdu vychutnalo letošní vlasatici NEOWISE? 

TIP: Rytíři temna: Obyvatelé ostrova Niue jsou prvním národem „temného nebe“

Naštěstí i v tuzemských končinách dosud existuje několik lokalit s tmavší oblohou. Kvůli hustotě okolního osídlení sice zdaleka nedosahují pověstnosti chilské pouště Atacama či Kanárských ostrovů, přesto jasně dokládají, o co se v přesvícených obcích připravujeme. 

Vývojem plavidla, které bude schopno přepravit z moře na pobřeží vojáky i těžkou techniku a poskytnout jim palebnou podporu, byla na konci 70. let pověřena Ústřední námořní konstruktérská kancelář Almaz. Ta vyvinula vznášedlo poháněné pěti turbovrtulovými motory Kuzněcov NK-12MV, z nichž dva slouží k vytváření vzduchového polštáře a tři k pohonu lodě.

Po zuby vyzbrojen

Pohyb vpřed zajišťují tři stavitelné vrtule o průměru 5,5 m. Nosnou část představuje obdélníkový ponton, na němž spočívá nástavba rozdělená na tři části. Ve střední je prostor pro převážená vozidla, v bočních pak hlavní a pomocné pohonné jednotky a prostor pro posádku a přepravované vojáky.

K palebné podpoře výsadku slouží dva 22hlavňové raketové komplety A-22 Ogoň ráže 140 mm. Protivzdušnou obranu zajišťují čtyři čtyřnásobné protiletadlové raketové komplety krátkého dosahu Igla-1M a dvě věže AK-630M, každá se šestihlavňovým 30mm rotačním kanonem.

TIP: Létající silák: Těžký vrtulník Sikorsky CH-53K King Stallion unese přes 12 tun

Plavidlo může přepravovat například tři hlavní bojové tanky nebo osm bojových vozidel pěchoty BMP-2 spolu se 140 vojáky, případně samotných 360 plně vystrojených námořních pěšáků. Zubr se dokáže pohybovat také po pevnině a překonávat malé překážky, například zákopy. První plavidlo vstoupilo do služby v roce 1988, celkem jich bylo vyrobeno 15. Rusko dnes provozuje dvě jednotky, po čtyřech nakoupily Řecko a Čína. 

Navzdory poklesu provozu způsobenému pandemií strávili od ledna více než stovku hodin v zácpách i řidiči v Paříži, Bruselu, Moskvě, New Yorku či Římě. Praha v žebříčku figuruje na 110. místě, v české metropoli letos řidiči prostáli 51 hodin v kolonách. Ještě o dvě hodiny více strávili v autě řidiči v Hradci Králové.

Prvenství si Londýn vysloužil kvůli tomu, že se provoz v devítimilionovém městě ani během pandemie příliš nezmenšil. Loni britská metropole figurovala v žebříčku na 16. místě. Provozní šéf společnosti Inrix Peter Lees uvedl, že negativní vliv na zahlcení města měl i vznik nových pruhů pro cyklisty.

TIP: Pět impozantních dopravních kolapsů: Woodstock, vánice i pád Berlínské zdi

Celkově řidiči ve velkých městech díky protipademickým opatřením a sníženému provozu letos ztratili v zácpách méně času. Například v Bogotě, Bostonu, Torontu nebo Petrohradu se prostoje v kolonách snížily zhruba o polovinu, v Istanbulu o více než 40 procent, v Praze o 20 procent, v Londýně ale jen o jediné procento.

Na louce zalité letním sluncem se popásají srny. Čas od času zvednou hlavu, větří a rozhlížejí se. Teď strnuly. Od nedalekého rybníka se k nim přes čerstvě sklizené obilné pole blíží jedna z největších hrozeb, jakou znají. Člověk! Jde rázným krokem, jen občas se zastaví a zvedne k očím triedr. Pak zase letmo zkontroluje střelku buzoly, kterou svírá v dlani…

Útěk podle buzoly

Jak se kráčející podivín blíží, nervozita srn stoupá. Neklidně stříhají ušima, větří, přešlapují na místě. Teď! Zvířata už neunesla rostoucí napětí a dávají se na útěk. Plavnými skoky se ženou mořem trávy pryč, do bezpečí. V ten okamžik člověk zastavuje, aby si pečlivě poznamenal údaje odečtené z buzoly a přístroje GPS. Pak odměří vzdálenost, na jakou před ním srny prchly. Úsek, který ušel od chvíle, kdy ho zvířata zaznamenala, do chvíle, kdy se srny daly na útěk, už změřil a zapsal.

Takhle nějak si můžete představit jednu z mnoha epizod tříletého výzkumu, který podnikli vědci z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze společně s německými kolegy z Přírodovědecké fakulty při Universitě Duisburg-Essen. Badatelé pod vedením pražského profesora Jaroslava Červeného a essenského profesora Hynka Burdy vyhodnotili dohromady bezmála dvě stovky podobných střetnutí člověka se srncem obecným (Capreolus capreolus). Zajímal je útěk zvířat před nebezpečím a zjistili, že v něm sehrává důležitou roli srnčí vnitřní kompas. Stádo totiž neprchá bezhlavě. Všechna zvířata se rozběhnou stejným směrem a ten jim ukáže magnetické pole Země.

Pasoucí se střelky

Výzkumu orientace zvířat podle vnitřního kompasu se česko-německý tým věnuje dlouhodobě. Vědci vedení Jaroslavem Červeným a Hynkem Burdou na sebe poprvé upozornili studií publikovanou v prestižním vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences. V ní dokazovali, že krávy se na pastvě nestaví náhodně, ale většina z nich zaujímá pozice, při nichž osa jejich těla směřuje severo-jižním směrem. Burda, Červený a jejich spolupracovníci tento závěr vyčetli ze satelitních snímků pastvin veřejně dostupných na internetovém portálu Google Earth. Podobnou orientaci zaznamenali také u volně se pasoucích jelenů.

V další studii čeští a němečtí vědci demonstrovali, že pokud se zvířata pohybují pod dráty vedoucími elektrický proud s vysokým napětím, jejich vnitřní kompas má zřejmě narušenou činnost. Pasoucí se skot se totiž pod dráty světových stran nedrží.

Spor o „magnetické krávy“

Výzkum o „magnetických kravách“ vyvolal bouřlivé diskuse mezi odborníky i laiky. Objevily se dokonce pokusy studii zopakovat a její závěry vyvrátit. Tým kolem českého lékaře Jana Heřta, jenž neměl se sledováním zvířat žádné zkušenosti, si stáhl z Google Earth snímky pastvin se skotem a na základě jejich analýzy zveřejnil v časopise Journal of Comparative Physiology A studii, ve které se snažil prokázat, že pasoucí se zvířata jsou natočena naprosto náhodně.

Když se ale autoři původní studie v čele s Hynkem Burdou podívali na data svých kritiků, bylo jim jasné, že o „zopakování“ nemůže být řeč. Nezkušení výzkumníci si totiž na snímcích například spletli krávy s velkými balíky slámy. Seno pochopitelně vnitřní kompas nemá a světových stran se nedrží. Jindy sice kritici správně identifikovali na snímku krávy, ale nevšimli si, že se zvířata právě vracejí z pastvy do nedalekého chléva. Orientace těl těchto krav byla pak dána směrem cesty, po níž zvířata zrovna šla. Polovina „krav“ byla ve studii Heřtova týmu falešná a naopak zdaleka ne všechny skutečné krávy zachycené na snímcích vědci započítali.

Když tým Hynka Burdy a Jaroslava Červeného „očistil“ data svých kritiků od podobných omylů a prozkoumal orientaci těl krav během nerušené pastvy, došel ke stejným závěrům jako při původním výzkumu. Krávy nestojí náhodně, ale osou těla preferují směr sever-jih. Z velkolepého „vyvrácení“ studie o „magnetických kravách“ se tedy nakonec vyklubalo její nezávislé potvrzení.

K čemu je kachnám kompas?

V období, kdy byl česko-německý tým nucen obhajovat závěry svého výzkumu, zároveň podroboval zkoumání další typy živočichů. Při orientaci podle světových stran se vědcům podařilo přistihnout pestrou paletu dalších živočichů počínaje kapry v kádích na předvánočních trzích a konče prasaty bradavičnatými (Phacochoerus aethiopicus) v africké divočině. Skeptici předhazovali česko-německému týmu potměšilou otázku: „A k čemu je to vlastně zvířatům dobré?“

Jednu z prvních odpovědí podal Vlastimil Hart z České zemědělské univerzity v Praze. Pozoroval hejno divokých kachen březňaček (Anas platyrhynchos) přistávajících na hladinu jednoho finského jezera, která se v bezvětří leskla jako zrcadlo. Podvědomě se přitom podíval na buzolu. Kachny dosedaly ve směru sever-jih. To mohla být samozřejmě náhoda. Jenže i další kachny přistávaly buď od severu k jihu, nebo z jihu na sever. Hartovi bylo jasné, že může být na stopě zajímavého zvířecího chování. Jenže co když je severo-jižní přistávací manévr z nějakého důvodu výhodný jen na tomhle jezeře?

Pozorování na českých rybnících a dokonce i na jezerech v Africe však potvrdila, že kachny dosedají na hladinu severo-jižním směrem bez ohledu na zeměpisnou polohu. Muselo však být bezvětří, nebo jen velmi slabý vánek! Když foukal vítr, klesaly kachny k hladině vždy přímo proti proudění vzduchu, což je pro přistání obecně nejvýhodnější.

Přistávání je pro ptáky jednou z nejrizikovějších fází letu a v hejnu je celý manévr ještě náročnější. Pokud ale všichni ptáci zamíří k hladině proti vanoucímu větru, drží stejný směr a nehrozí jim vzájemné srážky. V bezvětří ale tento „větrný ukazatel“ nefunguje a pak se musí ptáci na společném přistávacím kurzu buď nějak domluvit, nebo se řídit jinou „směrovkou“. Vlastimil Hart ukázal, že za bezvětří ukazuje kachnám kurz magnetické pole Země a přistávající ptáci se řídí svými vnitřními kompasy.

Zvířata ve startovních blocích

Nová studie o „magnetických srncích“ publikovaná ve vědeckém časopise Behavioral Ecology and Sociobiology naznačuje, že u býložravců může mít poloha těla během pastvy význam pro zdárný útěk před nebezpečím. Pasoucí se tur, jelen nebo srnec nikdy neví, kdy na něj zaútočí šelma. Jedinou šanci na záchranu pak slibuje bleskový útěk. Jednotlivá zvířata ve stádě ale nemohou vyrazit libovolným směrem, protože by v chaosu docházelo ke srážkám a pádům. Vyvolané zdržení by pak pro uprchlíka mohlo mít fatální následky, protože útočící šelmy si vybírají opozdilce. Srnci proto hromadně prchají nejčastěji k jihu nebo k severu a vyhýbají se tak kolizím. Podobně jako kachny přistávající za bezvětří na vodní hladinu.

Česko-německý tým zjistil, že i srnci a srny upřednostňují během pastvy postavení, v němž osa jejich těla míří severo-jižním směrem. Vzhledem k tomu, že se zvířata vydávají na útěk stejným směrem, je toto postavení vlastně jakousi přípravou na útěk. Zvíře si tak ušetří obrátku, kterou by muselo absolvovat na samém začátku útěku, pokud by osa jeho těla směřovala třeba ve směru východ-západ. Pasoucí se zvíře se tak trochu podobá sprinterovi zakleknutému ve startovních blocích a čekajícímu na startérův výstřel. Ačkoli se tedy srnec na první pohled jen poklidně pase, je zároveň všemi možnými způsoby připraven k útěku před nebezpečím.

Trable se psí toaletou

Kritiky výzkumu česko-německého týmu jistě neumlčí ani studie o orientaci srnců podle světových stran. Vždyť skeptici často zpochybňují samotnou existenci zvířecího kompasu. Z fyzikálního hlediska jim přijde nemožné, aby zvířata dokázala reagovat na velmi malé odchylky magnetického pole. Jeden takový spor se rozhořel poté, co tým vedený Vlastimilem Hartem publikoval výsledky sledování psů. Vědci zjistili, že když pes močí nebo kálí, opět preferuje takovou polohu těla, aby osa jeho těla směřovala od severu k jihu.

Amatérské pokusy o zopakování studie opět závěry česko-německého týmu zpochybňovaly. Venčení psi si při nich s polohou těla při močení a kálení hlavy nelámali a vnitřním kompasem se neřídili. Kdyby se ale Hartovi následnici nespokojili jen s novinovými články a přečetli si originální studii ve vědeckém časopise Frontiers in Zoology, zjistili by, že během pokusů Hartova týmu se psi pohybovali bez jakéhokoli omezení a v pro ně zcela novém terénu. Pokud si tedy někdo vyšel na obvyklou vycházku se psem na vodítku a čekal, že se jeho Azor či Trixi při kálení nebo močení natočí ve směru sever-jih, nemusel se dočkat.

Za bouře je vše jinak

Snaha vyvrátit závěry Hartovu týmu byla natolik výrazná, že téměř překryla klíčový objev celé studie se psím kompasem. Ten vyplynul z případů, kdy se ani Hartovi a spol. psi severo-jižním směrem při kálení a močení nenatáčeli. První pohled na data ze všech pozorování vědcům zamotal hlavy. V některých dnech se psi vnitřním kompasem řídili, jindy ho naprosto ignorovali. Hynek Burda se s tímhle problémem dlouho trápil. Pak ho ale napadlo zadat datum všech dní, kdy psi kompas nerespektovali, do internetového vyhledávače. Čekal, co z počítače vypadne a zpočátku ani nechtěl výsledku vyhledávání věřit. Zjistil totiž, že právě v daných dnech zuřily magnetické bouře!

Při magnetických bouřích dochází k velmi malým výkyvům zemského magnetického pole a jeho síla kolísá zhruba o 1 %. Psi toto narušení evidentně vnímali a reagovali na ně. Pokud tedy amatéři opakovali pokus se psy během magnetické bouře, potvrzovala neochota psů stavět se ve směru sever-jih výsledky Harta a jeho kolegů. Právě schopnost zvířat registrovat i malé změny magnetického pole představovala největší překvapení, které výzkum českých a německých biologů přinesl.

Výzkum k pousmání a zamyšlení

Rozruch kolem „psího kompasu“ nanovo vypukl poté, co Vlastimil Hart získal za svou studii ve Spojených státech cenu Ignáce Nobela. Toto ocenění začali udělovat recesisté už v roce 1991 za experimenty, které „nemohou nebo by neměly být opakovány“. Jednoduše řečeno, cenu slabomyslného Ignáce Nobela, fiktivního bratra slavného vynálezce dynamitu a zakladatele skutečné „nobelovky“ Alfreda Nobela, dostávali autoři pokusů, pro které platí: „Žádný pokus není zbytečný, vždycky může posloužit jako odstrašující příklad.“

Postupem času si ale organizátoři ceny Ignáce Nobela kladli stále více za cíl upozornit na zcela seriózní výzkum, který laikům možná připadá poněkud bizarní, ale řeší seriózní problémy. Když v roce 2014 přebíral cenu Vlastimil Hart, udělovala se za „výzkum, který vás nejprve rozesměje, ale pak vás donutí k zamyšlení“.

Pokračování: Magnetická orientace živočichů: Různé typy zvířecích kompasů

A zamyšlení nad zvířecími kompasy bylo namístě. Nerozřešena zůstávala otázka, jak mohou zvířata vnímat i tak slabé odchylky magnetického pole Země, jaké provázejí magnetické bouře. Skeptici využili udílení ceny Ignáce Nobela k další ofenzivě a nechávali se ve sdělovacích prostředcích slyšet, že z čistě fyzikálního je reakce zvířat na slabé změny magnetického pole vyloučená. O tom, že i na tyto námitky lze racionálně a přesvědčivě odpovědět, se dočtete příště.