Clementine na veřejnosti působila vždy jako oddaná manželka velkého premiéra. Byla spolehlivá a starostlivá a vždy ustoupila do pozadí, když její choť dělal „velkou politiku“. Jenže to byla jen vnější fasáda… 

Šlechtična z předměstí 

Clementine bylo pouhých šest let, když se její rodiče rozešli. Pro dcerku ze šlechtického rodu to mělo velmi nepříjemné následky. Kvůli neustálému nedostatku peněz se musela s matkou často stěhovat a ani nechodila do tak dobré školy, jak by ráda. Peníze byly navíc značnou překážkou vstupu do takzvané lepší společnosti – když začaly její schůzky s Churchillem, smetánka se jí posmívala, že si šije šaty sama. 

S budoucím prvním mužem Británie se poprvé potkala na plese v roce 1904, ale nemotorný a poněkud sebestředný Winston na Clementine valný dojem neudělal. To až při jejich dalším setkání o čtyři roky později. Winstonova kariéra už slušně zářila a Clemetine jej tentokrát označila dokonce za zajímavého. On jejímu kouzlu a inteligenci zcela propadl. Svatba se konala do roka a udělala čáru přes rozpočet londýnskému bulváru. Ten totiž šířil klepy, že Churchill „nemá chlupy na hrudi“ (tj. že je homosexuál). 

Zdatná manželka

Winston Churchill v Clementine získal nejen partnera v manželství, ale i silného politického oponenta. On sám zastával konzervativní hodnoty, Clementine sociální a liberální. Často to byla právě ona, kdo Winstona odradil od nejradikálnějších politických rozhodnutí. Například svému choti rozmluvila (společnými silami s králem Jiřím VI.) jeho nápad jít sledovat vylodění v Normandii přímo na místo. Spolupracovala s ním však tam, kde to bylo možné a bezpečné, a o to intenzivněji. Proslulé byly například její večírky a slavnostní večeře, v jejichž uvolněné atmosféře se vyřešil nejeden diplomatický zádrhel.

Jako paní domu však byla Clementine nelítostná. Jedna příhoda za všechny – jednou byl u Churchillů na obědě francouzský generál Charles de Gaulle a hovořilo se o potopené francouzské flotile. Během jídla generál uštěpačně francouzsky utrousil, že by její zbytek rád namířil proti Britům. K překvapení celého sálu mu paní domu perfektní francouzštinou opáčila, že takové poznámky jsou přinejmenším nevhodné pro spojence ve válce, natož hosta v jejím domě. 

Clementine si mohla ráznost dovolit. Byla vysoké postavy – vyšší než její manžel – a na rozdíl od něj také sportovně založená. Vynikala v tenise, plavání a byla i obstojná lovkyně. Většinu času jí nechyběla ani kuráž a sebevědomí. Byla to pro ni výhoda – jinak by bylo obtížné žít s někým, koho budoucí premiér Clement Attlee popsal jako „z poloviny génius, z poloviny krvelačný blázen“. 

Společná kariéra 

Těžké roky na politické scéně pár potkaly, když se Winston rozhodně postavil proti politice appeasementu, uplatňované tehdejším premiérem Nevillem Chamberlainem. Stal se z něj doslova politický outsider, štváč proti míru v Evropě. To s sebou přinášelo i neblahé finanční následky, přestože se Winston snažil vydělávat dostatek peněz psaním knih a článků. Pro Clementine, která sama vyšla z chudých poměrů, to bylo o to více stresující období. Tento problém se v zásadě vyřešil Winstonovým politickým vítězstvím a získáním premiérského postu, ale pracovní tempo změnil jen málo. Jeho osobní bodyguard se jednou vyjádřil, že Winstonův denní harmonogram je asi tak pravidelný, jako lesní požár. A nad tím vším neúnavně bděla Clementine. 

Málo místa pro děti 

Během pozdějších let byl Winston většinou zaneprázdněn vlastní karié­rou nebo cestoval. K tomu Clementine čas od času trápily psychické potíže. Pocítila to zvlášť první dcera Churchillových, Diana. Následoval syn Randolph, který se pro změnu stal cílem veškerých nenaplněných ambicí svého otce, pod jejichž náporem se prakticky zhroutil. Třetí dítě, dcera Sarah, se pod okolním tlakem později uchýlila k alkoholu (dokonce kvůli tomu strávila krátký čas ve vězení) a čtvrtý potomek, Marigold, zemřel na infekční onemocnění ve velmi raném věku.

O postoji k dětem svědčí příhoda, v níž měla Clementine své přítelkyni lady Hamiltonové, která sama nemohla mít děti, u kávy nabídnout své nenarozené dítě k adopci. Diana nakonec spáchala sebevraždu a Randolph se prakticky upil k smrti. Až pátý potomek se vyhnul všem skandálům a tragédiím – dcera Mary se provdala a jako lady Soamesová zemřela až v roce 2014. Všechny své sourozence úspěšně přežila o celá desetiletí. 

Stín sebe sama

V polovině padesátých let byl už Winston Churchill zcela zjevně unavený a nemocný, ale přesto si znovu vybojoval křeslo premiéra. Ne na dlouho. Už o dva roky později utrpěl silnou mrtvici a na nějakou dobu byl zcela neschopen řídit zemi. Jeho nejbližší se sice pokusili celou záležitost utajit nejen před veřejností, ale rovnou i ministerským kabinetem, ale bylo jasné, že Churchill už vládu vést dlouhodobě nemůže. V roce 1955 rezignoval na premiérské křeslo a později i na poslanecký mandát. V té samé době byla i Clementine hospitalizována v nemocnici s těžkými depresemi. Ani jeden z rodičů proto nenavštívil pohřeb dcery Diany, která po rozvodu svého manželství spáchala sebevraždu.

TIP: Winston Churchill: Temná tvář britského buldoka

Winston zemřel v roce 1965. Clementine poté odmítla v jejich domě ještě někdy spát. O tři roky později zemřel i jejich syn Randolph na srdeční selhání, ke kterému podle lékařů značně dopomohl jeho způsob života. Clementine zemřela ve věku dvaadevadesáti let v prosinci 1977. Churchillův nejvyšší vojenský velitel o ní řekl: „Bez ní by Winston Churchill i dějiny světa byly zcela jiným příběhem.“

Říkalo se jí různě – Cockaigne, Cucaña, Kukania. Představy o ní se však vždy shodovaly: Neexistovaly tam krutosti a nástrahy středověkého života, hlavně toho poddanského. Člověk se mohl radovat a bavit, aniž by mu hrozil trest. Obyvatelé žili v pohodlí, netrpěli hladem, mohli se oddávat sexu a nikdo se na nich nedopouštěl násilí. Původní latinský název Cucaniensis se odvozoval od pojmenování koláče, který ve středověké Francii prodávaly děti na trzích. Jméno by se tedy dalo volně přeložit jako „koláčová země“.

Kraj blahobytu

Podle jednoho dobového líčení jsou domy v Cockaigne postavené právě z koláčů a cesty dláždí pochoutky. Další texty popisují, že se tam prasata procházejí s nožem zabodnutým v zádech, takže si každý kolemjdoucí může kousek odkrojit. Vzduchem také létají pečené husy a přistávají strávníkům rovnou do úst – v naší kotlině se asi mluvilo spíš o holoubátkách. V Cockaigne neexistuje práce a všechno je zadarmo: Zemědělci a rolníci se tak pro chleba nemusejí lopotit a obchodům ani trhovcům nedocházejí zásoby, takže si je lidé mohou volně brát…

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Postupem času však zakořenily trochu jiné kontexty slova „cockaigne“. Španělské „el país de cucaña“ lze volně přeložit jako „ráj peciválů“ a v Neapoli zas podle tradice stavějí májku zvanou „tyč bláznů“ neboli „cuccagna“, která se potírá tukem: Na vrcholku se nachází odměna, například dobrá šunka, a samozřejmě se soutěží, kdo vyšplhá nahoru. Ztřeštěná zábava se rozšířila všude, kam dosáhla románská kultura, a posléze ještě dál – ostatně anglické „cuckoo“ také odkazuje na pomatence.

Letošní rozhodnutí japonské vlády vypustit skladovanou vodu z poškozené jaderné elektrárny Fukušima I do Tichého oceánu vyvolalo poprask po celém světě. V prostoru elektrárny je uloženo velké množství radioaktivní vody a místní úřady již nemají žádnou jinou rozumnou možnost, jak s touto vodou naložit.

Podle nové studie týmu čínských odborníků se radioaktivní voda z Fukušimy, která obsahuje především problematický radioaktivní izotop vodíku tritium, po vypuštění během 120 dní rozšíří po ohromné ploše Tichého oceánu. Za déle než tři roky se dostane k břehům dalších kontinentů a za více než šest let část radioaktivní vody pronikne Panamským průplavem do Atlantiku a na druhé straně světa zase do Indického oceánu.

Obavy nejsou na místě

Přesto podle vědců není důvod k obavám. Tritium je teoreticky nebezpečné jen při požití a nehromadí se v živých organismech. Ještě mnohem významnější je ovšem skutečnost, že fukušimské tritium bude v mořské vodě v nesmírně malé koncentraci, odpovídající extrémně zředěným homeotickým přípravkům.

TIP: Japonští odborníci obklopili reaktory ve Fukušimě ledovou zdí

Je pravda, že obsahem tritia voda v zásobnících v prostoru fukušimské elektrárny asi stokrát překračuje bezpečnostní limit Světové zdravotnické organizace WHO, po naředění celým Tichým oceánem ale jeho koncentrace dramaticky poklesne. Jak upozorňují odborníci, jen samotné zařízení pro zpracování jaderného odpadu v La Hague na severu Francie, vypustí každým rokem do Lamanšského průlivu každoročně asi 13krát více tritia, než kolik ho teď celkem obsahuje voda uskladněná ve Fukušimě.

Malé a lehké exoplanety se kvůli používaným metodám obvykle hledají hůře než ty velké a těžké. Přesto postupně objevujeme i malé světy a řada z nich jsou velice zajímavé exoplanety. Platí to i pro malou planetu, kterou nedávno objevila německá astronomka Kristine Lam z německého výzkumného centra Deutsches Zentrum für Luft- und Raumfahrt (DLR).

Ve vzdálenosti pouhých 31 světelných let od Země našla jednu z nejlehčích exoplanet, na jaké jsme zatím narazili. Poloměr planety GJ 367b představuje asi 72 procent poloměru Země, zatímco její hmotnost astronomové odhadují asi na 55 procent hmotnosti naší planety. Z těchto údajů vyplývá, že jde o malou terestrickou planetu, o něco větší než Mars, jejíž hustota je vyšší než průměrná hustota Země.

Planeta ze železa

Szilárd Csizmadia z DLR, který se na výzkumu podílel, je přesvědčený, že „vysoká hustota planety naznačuje, že ji z převážné části tvoří masivní jádro ze železa“. V tomto je exoplaneta GJ 367b podobná našemu Merkuru, který má oproti ostatním kamenným planetám rovněž velmi velké jádro ze železa a niklu.

TIP: Rozpálená superzemě s teplotou 2 300 °C má atmosféru jako naše planeta

Mateřská hvězda exoplanety GJ 367b je červený trpaslík, zhruba poloviční a také chladnější než naše Slunce. Exoplaneta ale obíhá trpaslíka v těsné blízkosti, přičemž jeden oběh zvládne za pouhých osm hodin. Její povrch skrápí záření asi 500krát intenzivnější, než jaké zažíváme na Zemi. Teplota na povrchu exoplanety GJ 367b by se mohla pohybovat kolem 1 500 °C, což je blízké teplotě tání železa (1 538 °C).

Padesátiletý muž chtěl získat covidový pas vyšší úrovně, takzvaný super zelený pas, který bude od dnešního dne v Itálii potřeba pro vstup do vnitřních prostor barů či restaurací a kin. Nyní do těchto prostor stačí zelený pas dosvědčující třeba jen negativní test na koronavirus.

„Tento případ by mohl být směšný, pokud by se netýkal tak vážné záležitosti, takové chování je nepřijatelné vzhledem k obětem, které si pandemie vyžádala na lidských životech i v ekonomických a sociálních ohledech,“ napsal na facebooku šéf regionální vlády kraje Piemont Alberto Cirio.

Případ se stal ve čtvrtek večer ve městě Biella v kraji Piemont. Protéza byla velmi kvalitní, ale když zdravotní sestra dotkla mužovy ruky, pojala podezření a požádala muže, aby svlékl košili. Když zjistila, že jde o protézu, muž ji požádal, aby dělala „jako by nic“, což sestra odmítla. Cirio k tomu řekl, že muž se bude z této snahy o podvod zodpovídat před úřady.

TIP: Litevští lékaři vyjmuli ze žaludku muže více než kilogram šroubů, hřebíků a dalších kovových předmětů

Italská vláda kvůli zhoršující se epidemické situaci v předchozích týdnech přijala zpřísňující opatření proti šíření koronaviru. Ode dneška v zemi platí dva druhy covidových pasů – takzvaný super zelený pas, potvrzující očkovaní či prodělání covidu-19, bude nutný do vnitřních prostor restaurací, kin či divadel. Zelený pas, tedy potvrzení o negativním testu, bude nadále potřeba mimo jiné na pracovišti a také pro cestování veřejnou dopravou, kde bude nově nutný i pro regionální spoje a místní veřejnou dopravu; dosud byl potřeba pro dálkové spoje.

Alan Shepard prodělal mezi léty 1968 a 1971 pozoruhodnou změnu: Projevy Menièrova syndromu (nemoc postihující funkci vnitřního ucha. Projevuje se mimo jiné tinnitem, nedoslýchavostí a závratěmi doprovázenými nevolností), které jej dlouhé roky trápily, se díky experimentální operaci v květnu 1968 staly pouhou vzpomínkou. Z věčně nabroušeného „ledového kapitána“, jak mu říkali, se stal relativně příjemný člověk s jasnou vizí vlastní budoucnosti. Jakmile ho lékaři uznali schopným návratu do letového stavu, promluvil si s přítelem Dekem Slaytonem, jenž měl mimo jiné na starosti nominace do posádek. Shepard chtěl totiž místo velitele v nejbližší lunární expedici. 

Slayton mu slíbil křeslo v Apollu 13. Tehdy však zasáhla vyšší místa NASA s tím, že Shepard nebude mít dost času na výcvik, a tak se musel Alan spokojit až s postem velitele „čtrnáctky“. Jak ovšem víme, Apollo 13 se na Měsíc nedostalo. Pokud by mu tedy Shepard velel, na lunárním povrchu by nakonec nestanul nikdo z legendární původní sedmičky amerických astronautů.

Šílený golfový nápad

Dočasné zastavení letů k Měsíci po událostech Apolla 13 dalo Shepardovi a jeho posádce čas na dodatečný výcvik. A právě během příprav navštívil Středisko pilotovaných lodí v Houstonu (dnešní Johnsonovo kosmické středisko) známý herec, komik a zpěvák Bob Hope. Zatímco jej Slayton a Shepard po areálu provázeli, nedal Hope z ruky svou golfovou hůl. Coby golfový fanatik ji neodložil ani při prohlídce simulátorů a zařízení pro výcvik. Některá z nich si i vyzkoušel, přičemž se mu velmi líbila instalace umožňující zažít pohyb v šestinové gravitaci. Ani tam se ovšem hole nevzdal a Sheparda při pohledu na něj napadla šílená myšlenka: Co kdyby vyzkoušel odpálit golfový míček přímo na Měsíci?

Alan byl sám nadšeným golfistou, přestože nepodával nijak oslnivé výkony. O svém záměru informoval Slaytona, který nic nenamítal. Tvrdší oříšek však představoval šéf střediska, legendární Bob Gilruth. Jeho rezolutní reakce zněla: „Ani náhodou.“ Jenže Shepard všechno dobře promyslel – nechtěl vézt na Měsíc celou golfovou hůl, ale jen speciálně upravenou hlavu z „šestky železa“, jak se nejpoužívanější holi říká. Jako násada měla posloužit teleskopická tyč určená pro sběr nouzového vzorku. Hlavu a dva míčky chtěl astronaut koupit ze svého, takže by to daňové poplatníky nestálo ani dolar. 

Nejdůležitější argument pak Alan přidal na konec své přesvědčovací kampaně: „Šéfe, uděláme dohodu. Když to zvoráme, selže technika nebo se na povrchu stane něco, kvůli čemu bychom ty nebo já mohli mít ostudu, neudělám to. Tak lehkomyslný nebudu. Počkám až na úplný konec mise. Postavím se před televizní kameru, napálím ty dva míčky, složím hůl, dám ji do kapsy, vylezu po žebříku, zavřu příklop a budeme pryč.“ Tím Gilrutha přesvědčil a golfový plán dostal zelenou.

Míle a míle

Kromě Slaytona, Gilrutha a Shepardovy manželky neměl o záměru nikdo ani tušení. Alan potají trénoval jednoruční odpaly na zahradě za domem. Před startem se pak několikrát vykradl z ubytovny pro posádky a ve skafandru piloval techniku, aby se před miliony televizních diváků neztrapnil. Potřebné propriety propašoval na palubu lodi v jedné z náhradních ponožek.

Pátého února 1971 přistál lunární modul Antares po dramatickém sestupu v oblasti pahorkatiny Fra Mauro. Shepard stanul na Měsíci jako pátý pozemšťan a současně jediný člen Mercury 7, jemuž se podařilo ujít celou cestu od opatrných krůčků ve zmíněném programu až na povrch našeho souputníka – ke které Spojené státy vyzval prezident John F. Kennedy tři týdny po Shepardově suborbitálním letu v roce 1961.

O den později, na konci druhé lunární vycházky, překvapil Alan televizní diváky přesně tak, jak si předsevzal. Postavil se před kameru a ohlásil: „Houstone, mám v ruce rukojeť lopatky na nouzový vzorek a úplnou náhodou je na jejím konci šestka železo. V levé ruce držím malý bílý míček, který důvěrně znají miliony Američanů. Teď ho pustím na zem.“ První míček neodpálil podle svých představ, ale u druhého už se mu zadařilo. „Míle a míle a míle,“ pronesl s trochou nadsázky.

Ani dolar pro sebe

O míle a míle však nešlo. Pokud by Shepard zasáhl míček v naprosto dokonalém úhlu a maximální silou, teoreticky jej mohl odpálit až šestkrát dál než na Zemi. Rekord v pozemských podmínkách má hodnotu 472 metrů, astronaut tedy mohl míček poslat do vzdálenosti zhruba tří kilometrů. Jenže měl na sobě skafandr A7L, výrazně omezující pohyb, a navíc „hůl“ držel jen jednou rukou. Míček tak podle jeho pozdějšího odhadu dolétl asi do 180 metrů. Nakonec vyšlo najevo, že i uvedená hodnota byla hodně nadsazená. Na základě analýzy fotografií z počátku tohoto roku se oba míčky podařilo najít: První leží zhruba 22 metrů od místa odpalu a druhý 36,5 metru daleko.

TIP: Alan Shepard: První Američan ve vesmíru. A jeden z těch, co kráčeli po Měsíci

Je snadné podrobit Shepardovu golfovou show kritice. Každá minuta pobytu astronautů na lunárním povrchu stála obrovské peníze. Také doprava hlavy a dvou míčků o hmotnosti přibližně 350 gramů znamenala v přepočtu tisíce dolarů z kapes daňových poplatníků. Shepard však z celé záležitosti neměl ani dolar a všechny snahy o komerční využití svého odpalu do konce života odmítal. Dodnes se například neví, která firma dva nejznámější golfové míčky v historii vyrobila. A když se jeden producent pokusil tvrdit, že se na měsíčním povrchu nachází právě jeho výrobek, Shepard zmíněné snahy velmi ostře zarazil.

V závažnosti rakoviny i v úspěchu její léčby hraje velmi významnou roli, zda a do jaké míry nádor metastázuje, tedy tvoří druhotné nádory na různých místech po těle. Vědci amerického Princetonu již v roce 2004 objevili gen MTDH (metadherin), který je klíčový pro metastázování rakoviny prsu, a který je také zodpovědný za rezistenci těchto nádorů vůči používané chemoterapii.

Badatelé se na tento gen zaměřili a od té doby ho intenzivně zkoumají. Podařilo se jim například prokázat, že myši, které se narodily s již vypnutým genem MTDH, normálně rostly a nebylo na nich znát žádné poškození. Když se ale setkaly s rakovinou prsu, vznikaly u nich mnohem menší nádory a hlavně u nich nedocházelo k metastázování. Podle badatelů by tyto zkušenosti bylo možné využít v léčbě rakoviny. 

Vyřazení genu MTDH

Vedoucí výzkumného týmu Yibin Kang a jeho spolupracovníci po usilovaném pátrání nakonec nalezli látku, která dokáže „vypnout“ aktivitu genu MTDH i u těch myší, které se narodily s aktivním genem. Podání této látky mělo podle vědců u pokusných myší podobně výrazný protinádorový účinek.

TIP: Geneticky vylepšené T-lymfocyty bojují proti rakovině slinivky

Američtí vědci jsou optimističtí a očekávají, že by jejich objev mohl brzy vést k nové léčbě, kterou by bylo možné kombinovat s chemoterapií a imunoterapií. Mohla by z toho být zásadní nová zbraň proti metastazujícím nádorům. Zatím se zdá, že tento postup funguje nejen u nádorů prsu, ale také prostaty, plic, tlustého střeva, jater a řady dalších nádorů.

V těsném závěsu za postupujícími saskými vojenskými oddíly proudili na území Polabských Slovanů misionáři, kteří usilovali o konverzi pohanského slovanského obyvatelstva na křesťanskou víru. Zpočátku mělo jejich snažení jen skromné výsledky (viz Podivné křesťanství).

Předchozí část: Germáni proti Slovanům: Krvavý konflikt, nebo výhodná spolupráce uprostřed barbarské Evropy?

V roce 948 tedy Ota I. inicioval založení prvního biskupství na území Polabských Slovanů v Brandenburgu, jehož biskupem se stal Sas Thietmar (Dětmar). V roce 962 bylo založeno arcibiskupství v Magdeburku a do konce desetiletí se k nim přidala biskupství v Míšni, Ziči/Zeitzu, Merseburgu (na území Lužických Srbů), Starigradu/Oldenburgu, Holsteinu a Havelbergu (u Veletů). Tento rozmach christianizace byl umožněn přelomovou porážkou Maďarů v bitvě u Lechu v roce 955, která definitivně ukončila jejich nájezdy i možnost pomoci Polabským Slovanům. 

Slovanská odveta

Po smrti císaře Oty I. nastalo na východ od Labe období klidu, které bylo zčásti způsobeno nepřítomností jeho nástupce Oty II. (vládl 973–983), snažícího se bránit své císařské zájmy v Itálii. Avšak v létě 983 markrabě Severní marky, vyčleněné po Gerově smrti z jeho velké Východní marky, Thiedrich arogantním chováním vůči lutickým kmenům Chyžanů, Črezpěňanů, Dolenců a Ratarů vyvolal velké povstání, které brzy nabylo charakter boje proti daním určeným pro novou církevní vrchnost.

Vzbouření Luticové dobyli koncem června Havelberg, kde zničili sídlo tamního biskupa a obsadili i Brandenburg, kde z hrobu vytáhli ostatky nenáviděného biskupa Dodila a vyplenili církevní pokladnu. Vítězství vzápětí oslavili jako triumf svých bohů. Biskupové, mniši a nižší klérus si zachraňovali životy útěkem na opačný břeh Labe. 

Reakci ze strany říše zbrzdila nečekaná smrt Oty II. začátkem prosince 983. O tři roky později se k povstání přidali Obodrité pod vedením svého knížete Mstivoje, kteří rovněž vyhnali všechny preláty ze svého území, zničili Hamburg a také biskupství v Oldenburgu. Následně podnikli i několik nájezdů na opačný břeh Labe do Nordalbingie. Jedině Lužičtí Srbové nepovstali, protože už byli pevněji připoutáni k říši.

Nedospělý Ota III. (vládl 983–1002) nebyl schopen Slovany definitivně porazit, a přestože se jeho vojskům podařilo v roce 993 dobýt alespoň Brandenburg, musel se smířit s tím, že politická i církevní organizace na levém břehu Labe, budovaná jeho předchůdci, je úplně v troskách.

Padlí bohové

Povstání z roku 983 vzbudilo v říši přesvědčení, že Polabští Slované jsou nenapravitelní pohané, k jejichž definitivnímu podrobení lze dospět pouze neúprosnou dobyvačnou politikou a kolonizováním jejich území německými křesťanskými osadníky. Finální nápor ovšem zpomalily války proti vznikajícímu polskému státu Boleslava I., které zaměstnaly Otovi nástupce Jindřicha II. a Konráda II. Boje s Poláky pokračovaly až do roku 1033 a Luticové v nich hráli roli spojenců německých císařů, což vyvolávalo protesty vysokých církevních představitelů v říši. 

Poté nastalo oživení snah o pevnější kontrolu území Polabských Slovanů, které nezastavila ani skutečnost, že stále více slovanských knížat se stávalo křesťany. Postupně došlo k obnovení zničených biskupství, a naopak preláti s podporou ozbrojených oddílů poskytnutých markrabaty systematicky ničili centra slovanských pohanských kultů. Během výpravy proti Luticům zničil biskup Burchard z Halberstadtu na přelomu let 1067/1068 svatyni boha Svarožiče v Retře. 

Po úpadku Luticů zůstával mocným kmenový svaz Obodritů, kterému vládl už pokřesťanštěný kníže Gotšalk (1043 až 1066), po něm naopak pohanský vládce Krut (1066–1105) a nakonec znovu křesťan, Gotšalkův syn Henryk (1105 až 1127). Po jeho smrti moc Obodritů slábla a dostávali se do stále větší závislosti na saských vévodech. Ztrátu samostatnosti urychlila také takzvaná Venedská křížová výprava z roku 1147, zahájená ve stejném roce jako druhá křížová do Svaté země. Směřovala nejen proti zbytkům Luticů, ale i proti Obodritům, takže koncem 12. století tento kdysi mocný kmenový svaz podlehl Sasům úplně. 

TIP: Krvavé oběti bohům: Jak vypadaly rituály dávných Slovanů

Poslední baštou pohanského ritu zůstávala svatyně boha Svantovíta na mysu Arkona na ostrově Rujana, kterou obýval kmen Ránů patřící k Luticům. Dánové ji dobyli a vypálili v roce 1168.

Ačkoliv Polabští Slované nakonec přijali křesťanství, v následujících desetiletích museli přihlížet, jak do jejich zemí německá světská i církevní vrchnost přivádí osadníky z různých částí říše i z Flander. Války a povstání z druhé poloviny 12. století vedly k úbytku počtu Polabských Slovanů, ale Vendové (jak se zdejším Slovanům začalo říkat) mluvili vlastním jazykem ještě v 16. století. Germanizace ovšem pokračovala, takže původní slovanský jazyk se dochoval už jen u dnešních potomků Lužických Srbů.

Mnohdy se říká, že od léta 1940 do léta 1941 stála Velká Británie proti agresivnímu Německu takřka sama, nicméně toto tvrzení opomíjí jeden velmi důležitý fakt v podobě existence britského impéria. To mohlo těžce zkoušeným ostrovům poskytovat obrovskou podporu a skutečně tak činilo. Do války tudíž zamířili například Kanaďané, Australané a Novozélanďané, kteří měřili síly s Osou především na středomořském a severoafrickém bojišti. Třetí říše tam sázela na svou tehdy mimořádně progresivní manévrovou taktiku, do které zapadalo i masivní nasazení rychlých motorizovaných sil. Ty měly sloužit primárně pro taktický průzkum, ovšem v praxi se velmi často zapojovaly i do přímého boje.

Válka se blíží

Nový Zéland v meziválečném období udržoval jen útvary teritoriální obrany, jež odpovídaly jedné lehké pěší divizi. Je však nutné dodat, že to platilo pouze organizačně, nikoli z hlediska počtů, jelikož zákon z roku 1930 limitoval velikost těchto sil na pouhých 6 000 mužů, což byl přibližně třetinový stav běžné divize. Zároveň nahradil povinnou vojenskou službu za dobrovolnou. Oba tyto kroky odpovídaly společensky tehdy silně rozšířenému pacifismu, jenž se odrážel i v politické sféře, neboť vláda hleděla na ozbrojené síly se zjevnou nechutí jako na nutné zlo.

Situace se začala postupně měnit až na konci 30. let, kdy bylo zřejmé, že válka se neúprosně blíží. Stav novozélandské divize tak narostl na zhruba 10 300 osob a začalo se také s budováním druhé divize, jež dostala oficiální název 2nd New Zealand Expeditionary Force. Odpovídalo to tomu, že se počítalo s jejím nasazením pro obranu impéria, kdežto původní 1st New Zealand Division se měla nadále starat o bezpečnost Nového Zélandu.

Formování expediční divize

Každá divize obsahovala zejména tři pěší brigády a kromě nich i několik pomocných jednotek na úrovni pluků a praporů, například obrněné, dělostřelecké, ženijní a zásobovací. Narůstal i počet dobrovolníků, který se blížil číslu 60 000, jenže asi čtvrtina neprošla zdravotními testy, a tak se v červnu 1940 musela obnovit povinná vojenská služba a její horní věková hranice se zvedla z 35 na 40 let.

Bylo ale velice příznačné, jak se měnila etnická struktura vojska, respektive podíl domorodých Maorů. Před válkou totiž jevili o službu poměrně malý zájem, ale reálné ohrožení země silně zapůsobilo na jejich mentalitu a kulturu, která měla v zásadě válečnický charakter. Akcentovala čest, kamarádství a ochranu společenství, do něhož jednotlivec patří. Maorové se tedy hromadně hlásili, byť se museli potýkat s přetrvávajícím rasismem, jenž omezoval jejich služební postup, ovšem i to se záhy zlepšilo a Maorové se dostávali na velitelské pozice.

Problémy s disciplínou

Navzdory nástupu do armády se ale odmítali vzdát některých svých zvyků a tradic, a proto se nadále oddávali původním rituálům včetně válečnických tanců. Velení na to zpočátku hledělo všelijak, ale nakonec se rozhodlo toto specifikum tolerovat a poskytlo Maorům prostor, aby si své tradice uchovali. Ony tance totiž měly i nepopiratelný praktický efekt, jelikož zlepšovaly fyzickou kondici, posilovaly společného ducha jednotek a v neposlední řadě měly i pozitivní efekt na psychiku před bitvou.

Problematičtější už byl maorský poněkud svérázný pohled na disciplínu. V jejich společenství fungovala demokracie a o všem včetně vojenských otázek se hlasovalo, takže když muži považovali rozkaz za chybný či nesmyslný, občas se nechtěli podřizovat, zvláště ne bílým důstojníkům. Maorové zkrátka důvěřovali jedině tomu, u koho viděli příklad opravdové osobní statečnosti.

Stateční domorodí válečníci

Pokud ale došlo na skutečný boj, předváděli novozélandští domorodci úžasné výkony. Těch bylo třeba, jelikož co do výbavy představovaly tyto expediční síly v rámci impéria příslovečné chudé příbuzné. Postrádaly tanky a zprvu i protitankové zbraně, ve srovnání s britskými útvary provozovaly méně motorových vozidel, přestože po stránce pěchotní výzbroje se shodovaly s britskými předpisy.

TIP: Nejlepší opakovačky světových válek: Lee Enfield

Každé pěší družstvo tudíž mělo pušky Lee-Enfielda lehký kulomet Bren, kdežto o podporu se staraly těžké kulomety Vickers a minomety ráže 51 mm, pro ty ale byla často k dispozici jen kouřová munice. Také pěchotní výcvik, jehož závěrečná fáze se obvykle odehrávala v Egyptě, odpovídal britským normám, nicméně dnes bychom jej hodnotili jako nedostatečný, šablonovitý a málo vhodný pro vzdorování modernější německé taktice. Něco podobného platilo také pro spojení, neboť Novozélanďané měli jen málo vysílaček, které navíc v horách Řecka a Kréty fungovaly značně problematicky, takže se často používaly polní telefony. Ty byly spolehlivější, jenže do manévrového boje se příliš nehodily.

Dokončení v neděli 12. prosince