Obrovská krasová jeskyně Devetaška Peštera se nachází cca 180 km od hlavního bulharského města Sofie, nedaleko od malé vesničky Devetaki. Na několika místech hyzdí interiér jeskyně obrovské vybetonované kruhy naplněné pískem. Jde o stopy minulosti ohraničené roky 1952 a 1990, kdy byla jeskyně využívána jako sklad paliva pro bulharské ministerstvo obrany. Od roku 1996 je ovšem přírodní památkou a jako taková je také chráněna.

TIP: Největší podzemní bludiště – Hádanky Amatérské jeskyně

Navzdory neblahému působení lidí je totiž jeskyně zásadním útočištěm pro místní faunu. Žije zde mimo jiné 12 druhů chráněných plazů a obojživelníků a 15 druhů netopýrů (z nichž dva druhy jsou klasifikované jako ohrožené druhy). Především kvůli nim je jeskyně v červnu a červenci uzavřena, aby netopýři, ale i různé druhy savců, mohly v klidu přivést na svět novou generaci.

Takový koktejl antioxidantů, minerálů a vitaminů bychom však jinde našli jen stěží. Kombucha, přezdívaná někdy také „šampaňské života“, představuje zkvašený čaj se zvláštní mikrobiologickou kulturou. Shluk bílkovin, kvasinek a bakterií tvoří mateční kulturu – tzv. scoby – jež kopíruje obvod nádoby, takže bývá kulatá. Během fermentace pak vznikají organické kyseliny, katechiny, enzymy i další bioaktivní látky. 

Co nápoj, to originál

V jednom mililitru kombuchy bychom napočítali až deset milionů zdraví prospěšných mikroorganismů. „Ať už jde o kvasinkovou, nebo bakteriální buňku, každá se potřebuje něčím živit. V tomto případě slouží jako potrava uhlík obsažený v cukru. Důležitý je také dusík, proto se kombucha vyrábí z čaje, který je na něj bohatý díky obsaženému kofeinu,“ vysvětluje Marie Makovská z České zemědělské univerzity. 

Pravidelné popíjení kombuchy údajně detoxikuje, podporuje střevní mikroflóru a napomáhá trávení. Připravit si vlastní nápoj přitom není složité: Internet nabízí mnoho receptů a osvědčených rad (viz Ochutnat a přecedit). Zároveň platí, že má každá varianta vlastní specifickou chuť, i když vznikne podle shodného receptu. Roli totiž hraje nespočet proměnných, od teploty přes kvalitu surovin až po sterilitu prostředí či rodokmen pěstované kultury. Pokud je některá z nich nevyhovující, nálev může zplesnivět, nebo v něm dokonce vzniknou toxické látky. 

Pokusy s nálevy

Své o tom ví dnes již úspěšný výrobce kombuchy Marek Siwy. Než u ní dosáhl požadovaných vlastností, vylil tisíce litrů a vyzkoušel mateční kultury ze všech koutů světa. „Začínal jsem u babičky v kuchyni. Neměla moc radost, když jsem poprvé experimentoval s nálevy. Tvrdila, že jsem blázen,“ usmívá se Marek.

TIP: Vykvašené pochoutky: Návrat ke kořenům gastronomie

Dnes připraví čtyřicet tisíc láhví měsíčně, přesto má na své zboží čekací listinu. „Kombuchu nevnímám jako typický nápojářský produkt. Rád říkám, že se nevyrábí, ale pěstuje. Pravá kombucha se má uchovávat v lednici. Pokud k ní přistupujete jako ke klasickému potravinářskému výrobku a filtrujete ji, pasterujete, nebo i konzervujete, nejde z mého pohledu o kombuchu,“ dodává. 

Vzávěru letošního roku získá večerní obloha nad jihozápadem stěží přehlédnutelnou dominantu. Do svého maximálního lesku, konkrétně −4,7 mag, totiž dospěje Venuše, usazená po celý prosinec v souhvězdí Střelce. 

Střídání planet

O něco výš nad obzorem jí budou v Kozorohovi sekundovat Saturn a Jupiter, ovšem pouze v první polovině měsíce, neboť v té druhé už Jupiter zahlédneme v Blížencích. Mezi 6. a 9. prosincem pak kolem zmíněných oběžnic, seřazených na nebi takřka v jedné linii, projde úzký srpek dorůstajícího Měsíce. 

Mluvíme-li o podvečerní obloze a planetách, nesmíme zapomenout na Merkur. Zůstane mu však vyhrazeno jen několik posledních dní letopočtu 2021, kdy se začne objevovat v blízkosti Venuše těsně nad jihozápadem. Nicméně všechny zmíněné oběžnice se z nebeské klenby vytratí ještě v průběhu pozdního večera. Až do rána pak zůstane obloha bez planet a teprve s rozedněním vystoupá nad jihovýchodní horizont Mars, putující v prosinci z Vah přes Štíra do Hadonoše. Na Silvestra se navíc dočkáme konjunkce oranžové planety s podobně zabarvenou stálicí Antares ze Štíra a s uzoučkým měsíčním srpkem.

Poklady královny

Každopádně ať už se na nebe podíváte zvečera, o půlnoci, nebo ráno, vždy na něm naleznete Kasiopeju se stálicemi uspořádanými do charakteristického „W“. Nebeská královna totiž v našich zeměpisných šířkách nikdy nezapadá za obzor. Nejlepší výhled se však naskytne večer, kdy souhvězdí spatříte nedaleko zenitu, vysoko nad hlavou. Připočteme-li velmi tmavé zimní noci, nabízejí se v prosinci k jeho prohlídce ideální podmínky. Kasiopeja přitom střeží přehršel nebeských pokladů, a čtyři z nich lze navíc pozorovat současně, pěkně pospolu. 

Zkusit to můžete už s triedrem s objektivy o průměru alespoň 50 mm, určitě ale použijte stativ. Třesoucí se obraz totiž spolehlivě zneviditelní značnou část níže popsaných cílů. Větší přístroje se proto hodí lépe a zahlédnete v nich víc. A kam dalekohled namířit, aby vaše počínání korunoval úspěch? Přibližně doprostřed mezi Delta a Epsilon Cassiopeiae, stálice 3. velikosti – a pak už se stačí jen kochat. Myslete však na to, že přístroj musí mít zorné pole alespoň 2°, abyste v něm viděli vše podstatné naráz. 

Zářící rozcestník

Jako první vás trkne do očí otevřená hvězdokupa NGC 663. Na ploše čtvrt úhlového stupně spatříte patnáctku nepravidelně uspořádaných hvězd 8. a 9. velikosti, doplněnou šesti desítkami ještě slabších stálic. Při bedlivějším pohledu pak uvnitř uskupení odhalíte dvě samostatné oblasti s četnějším hvězdným zastoupením. 

NGC 663 můžete skvěle využít jako rozcestník. Pokud se od ní vydáte zhruba 1,5° směrem na jihozápad, spatříte hvězdokupu M103 neboli NGC 581. Tentokrát ovšem nečekejte klasickou rozložitou „otevřenku“ sestávající z desítek podobně jasných hvězd roztroušených na větší ploše. M103 je mnohem kompaktnější a při menších zvětšeních vypadá spíš jako neostrá světlá skvrna o úhlovém průměru 6′, usazená mezi dvěma stálicemi 7. a 8. velikosti. Ve větších přístrojích a s narůstajícím zvětšením se postupně rozpadne, nejdřív na kaskádu několika hvězdných párů obklopených nezřetelným halem a posléze na změť slabých stálic 11. velikosti.

Pro větší přístroje

Vraťme se nyní k rozcestníku v podobě NGC 663: Vydáte-li se od ní přibližně 0,75° na severozápad, doputujete k otevřené hvězdokupě NGC 654. Pokud vyrazíte opačným směrem, asi 0,5° na jihozápad, narazíte na otevřenku NGC 659. Zmíněná dvojice však již rozhodně nepatří mezi snadno rozeznatelné objekty, zejména třeba v triedru 10×50. Může za to malý jas i totožné úhlové rozměry obou uskupení kolem 5′, takže si vyžádají spíš dalekohled s objektivem o průměru alespoň 80 mm. 

Ve větších přístrojích stojí za pohled zejména NGC 659: Má podlouhlý tvar a lze ji také snáz rozložit na jednotlivé členky. Při pozorování NGC 654, rozprostírající se v těsné blízkosti nápadné stálice 7. velikosti, pak neváhejte použít výraznější zvětšení. Zjistíte tak, že ona nezřetelná skvrna v zorném poli ve skutečnosti nepředstavuje mlhovinu, nýbrž skrumáž mnoha velmi slabých hvězd.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Střelce, 21. prosince v 16:59 SEČ vstoupí do znamení Kozoroha; nastane zimní slunovrat a začne astronomická zima.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na sklonku prosince večer nízko nad jihozápadem
• Venuše – viditelná večer nad jihozápadem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný večer vysoko nad jihozápadem
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný večer vysoko nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v prosinci 2021

• 1. prosince – úzký měsíční srpek poblíž Spicy z Panny na ranní obloze
• 4. prosince – Venuše dosahuje maximální jasnosti v roce 2021, −4,7 mag
• 6. až 9. prosince – seskupení úzkého měsíčního srpku, Venuše, Saturnu a Jupitera na večerním nebi; dorůstající Měsíc postupně projde okolo jednotlivých planet 
• 14. prosince – v ranních hodinách maximum činnosti meteorického roje Geminid 
• 17. prosince – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na noční obloze 
• 20. prosince – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 23. prosince – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 28. prosince – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 28. a 29. prosince – setkání Merkuru a Venuše na podvečerním nebi nízko nad jihozápadem (cca 4,3°)
• 31. prosince – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Marsu a hvězdy Antares ze Štíra na ranní obloze nízko nad jihovýchodem, na ploše o průměru cca 8° 

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Doba tradičních antibiotik se dost možná chýlí ke konci. Vědci a lékaři intenzivně hledají náhradní řešení, která by nám poskytla ochranu zejména před stále častějšími rezistentními bakteriemi. Jak ukazují studie z Washingtonské univerzity v St. Louis, náhradou za dosluhující antibiotika nemusí být jen směs nových chemických léčiv. Vědci navrhují používat ultrakrátké pulzy ultrafialového laseru.

Experimenty amerických vědců potvrzují, že laserové pulzy ultrafialového záření mohou zlikvidovat běžné bakterie a viry, stejně jako rezistentní bakterie a bakteriální spory, které jsou velice odolné, a bývá těžké je zničit. Badatelé s pomocí pulzů UV laseru zničili více než 99,9 procent nechvalně proslulých „masožroutských“ zlatých stafylokoků MRSA a rovněž velmi nebezpečných bakterií E. coli ESBL. V obou případě jde o vysoce rezistentní bakterie. Se stejným úspěchem touto metodou zlikvidovali i spory potravinového patogenu Bacillus cereus.

TIP: Nové antibiotikum zničí rezistentní bakterii jako otrávená šipka

Použití pulzů má značnou výhodou v tom, že jsou neškodné pro lidské buňky. Aby ultrafialový laser ohrozil pacienty, muselo by jít o pulzy, jejichž výkon by byl o několik řádů vyšší. Díky tomu by se taková „laserová antibiotika“ mohla stát slibnou alternativou chemických preparátů, ozařování či ohřívání pro dezinfekci. Pulzy UV laseru by mohly dezinfikovat místo poranění nebo třeba kapaliny během dialýzy.

Odhalit lež je i v dnešní přetechnizované době těžší, než by se možná mohlo zdát. Přitom zařízení, jež by dokázalo spolehlivě odhalit lež, je snem všech policejních vyšetřovatelů, tajných služeb ale i třeba náborářů a pracovníků oddělení lidských zdrojů obecně. Izraelští výzkumníci z Telavivské univerzity věří, že jejich nová technologie to dokáže. Vyvinuli nanotechnologické zařízení, které pomocí senzorů sleduje nepatrné pohyby obličejových svalů. Podle vědců je lháři mimovolně aktivují a je takřka nemožné je vědomě ovládat.

TIP: Pravda o detektoru lži: Jak je vlastně spolehlivý?

Vývojáři vybavili několik dobrovolníků obličejovým detektorem a podrobili je testům pravdomluvnosti. Detektory zaznamenávaly nepatrné elektromyografické signály produkované pohybem obličejových svalů a figuranty přitom snímala vysokorychlostní kamera. Data následně zpracovávala umělá inteligence. Testy ukázaly 73% úspěšnost identifikace lži, což je lepší výsledek, než jakým se může pochlubit jakákoli jiná dostupná technologie.

Vědci nyní data vyhodnocují a pracují na verzi, která by se obešla bez obličejových detektorů. K odhalení lháře by poté měla stačit jen vysokorychlostní kamera, napojená na umělou inteligenci.

Říká se, že jedinou životní jistotu představují daně a smrt. Dokonce ani druhé jmenované však nemusí platit: Už dnes totiž existují místa, kde je dražší zemřít než žít. V bezmála osmimilionovém Hongkongu – který se považuje za nejhustěji osídlenou oblast planety, přičemž zastavěno není jen 8 % tamní plochy – zemře ročně 50 tisíc lidí. Místní populační pyramida je navíc tak atypická, že se do roku 2039 zdvojnásobí podíl obyvatel starších 80 let, což uvedený trend ještě uspíší. 

Důsledky lze přitom sledovat již dnes: Soukromé hrobové místo v autonomním čínském regionu vychází v přepočtu na necelých 16 milionů korun. Levnější variantu skýtají veřejné hřbitovy, nicméně v takovém případě musí budoucí nebožtík počítat s tím, že jeho tělo spočine v zemi pouhých šest let. Poté se ostatky exhumují a zpopelní, aby se uvolnil prostor novým „příchozím“. Ovšem ani zesnulý, který za života disponoval dostatečným kapitálem, zdaleka nemá vyhráno. Průměrná čekací doba na volný hrob totiž přesahuje 4,5 roku. 

Výklenek za pět milionů

Protože si obyvatelé Hongkongu zpravidla nemohou dovolit zaplatit klasické místo na hřbitově, 90 % z nich dnes volí kremaci – navzdory faktu, že se zpopelnění ve východoasijské kultuře nevnímá jako přijatelný způsob odchodu z tohoto světa. Ve většině tamních náboženství hraje úcta k zemřelým předkům významnou roli a možnost navštěvovat fyzické místo, kde spočívá jejich tělo, je pro pozůstalé velmi důležitá. Urna danou tradici nahradit nedokáže. 

Ideálem je nechat se pochovat v horách s výhledem na moře, ale vzhledem k mimořádně omezenému počtu lokalit, kde lze takový pohřeb legálně provést, jde pro většinu lidí jen o zbožné přání. Není-li to možné, berou si příbuzní popel raději domů. Jenže i tím se proviňují proti zvyklostem, neboť urny se považují za negativní prvek narušující v domácnosti principy feng-šuej. Jiná možnost však často neexistuje, jelikož i kolumbária jsou často plná na několik let dopředu. Kdo nechce čekat tak dlouho, může využít kolumbária soukromá – pokud má tedy k dispozici pět milionů korun, za něž se výklenek o velikosti krabice od bot běžně pronajímá. 

Rozptyly netáhnou

Budovat nové hřbitovy je takřka nereálné – nejen kvůli nedostatku volné plochy v husté zástavbě, ale zejména pro odpor starousedlíků, kteří se obávají dopravních komplikací, přicházejících davů, hluku i pachu a kouře ze spalování. Hongkongská vláda marně hledá řešení přinejmenším od 60. let, kdy se absence hrobových míst projevila poprvé. Spustila proto vlnu kampaní s cílem změnit náhled veřejnosti na kremaci, která skutečně získala na popularitě. Z hlediska optimálního využití prostoru ovšem pořád zahrnuje mnohé stinné stránky. Podle oficiálních statistik bude do roku 2023 potřeba zajistit přinejmenším 400 tisíc nových míst pro urny. 

Jako možná alternativa se nabízejí přírodní pohřby, kdy se popel rozptýlí buď do moře, nebo do tzv. zahrady vzpomínek. V současnosti se jich ve městě nachází jedenáct, jenže odpor k podobným „novinkám“ způsobuje, že tam končí asi jen 2 % spálených ostatků. Nepomáhají ani reklamní plakáty v metru či motivace v podobě bezplatného zajištění obřadu a následných výletních plaveb k danému místu. V roce 2007, kdy se s rozptylováním do moře začalo, se konalo pouhých 160 obřadů. O deset let později už jich byl sice čtyřnásobek, pořád se ovšem jedná o pouhý zlomek nezbytného množství.

Řada obyvatel Hongkongu se tak nakonec rozhodne koupit hrob raději v zahraničí, nejčastěji v Číně – ačkoliv i tam jejich ceny kvůli čím dál palčivějšímu nedostatku prostoru vzrostly za uplynulou dekádu desetinásobně.

Dvanáct vrstev mrtvých

Problém s přeplněnými hřbitovy netvoří jen specifikum východní Asie. Evropu či Ameriku trápí podobně, a ve skutečnosti možná ještě palčivěji. Už v dávné historii se kvůli šetření místem pochovávalo „na několik pater“, jak dokazuje třeba Starý židovský hřbitov v Praze. První náhrobek tam vztyčili v roce 1439 a poslední obřad se konal koncem 18. století. Za tu dobu se plocha celkem sedmkrát rozšiřovala, přesto nikdy nepostačovala. Ostatky více než 100 tisíc lidí tak spočívají ve dvanácti vrstvách nad sebou. 

Tehdy se však jednalo spíš o výjimku vynucenou omezeným prostorem židovských ghett. Například Green-Wood Cemetery v newyorském Brooklynu nabízel po svém založení v roce 1838 pro jednoho nebožtíka 35 m². Typicky americká představa o nevyčerpatelnosti okolních zdrojů ovšem rychle vzala za své: Dnes tam na každý hrob připadá v průměru 3,7 m² a umísťují se do něj rovnou tři rakve. Ani po zmenšování parcel, zužování uliček a kácení stromů se nový prostor již najít nedá. V USA se přitom brzy dostane do důchodového věku silná generace tzv. baby boomers, narozených v éře ekonomické prosperity po druhé světové válce. A pokud by všichni měli spočinout v klasických hrobech, vyžadovalo by to plochu větší než Praha.  

Často jedinou možnost, jak „nafouknout“ už tak kriticky plné areály, dnes proto v řadě zemí skýtá tzv. recyklace: Hrob se pronajímá pouze na určitý počet let, a pokud o něj po uplynutí dané doby nikdo neprojeví zájem, ostatky se vyjmou a přesunou na hromadné pohřebiště, zatímco původní místo se nabídne dalším v pořadí. Lhůta se liší stát od státu a zpravidla se pohybuje kolem 10–20 let. Může být ovšem i výrazně kratší – například v Řecku či Portugalsku platí pravidlo pouhých pěti roků – což s sebou ovšem nese jiný problém: Až dvě třetiny těl se za tak krátkou dobu dostatečně nerozloží. 

Jen kosti a prach

Z hlediska úspory místa nabízí výrazně vhodnější řešení kremace, i ta má však řadu negativ, především co se týče energetické náročnosti. Navíc znečišťuje ovzduší zplodinami, mezi nimiž figuruje mimo jiné rtuť ze zubních plomb – například v Británii připadá údajně až 15 % emisí zmíněné toxické látky právě na kremace. Alternativu s podstatně nižší zátěží pro životní prostředí tvoří tzv. resomace neboli chemická kremace. K rozkladu využívá alkalickou hydrolýzu a již roku 1888 si ji nechal patentovat Amos Herbert Hobson, tehdy však pouze pro zvířecí mršiny. O znovuobjevení metody se před 16 lety postarala skotská firma Bio-Response Solutions, která vyvinula první zařízení na resomaci lidských ostatků. 

Při resomaci se tělo ve speciální vysokotlaké nádobě rozloží na tekutinu a kosti, jež se následně rozemelou na prášek (foto: Profimedia)

Ve speciální nádobě se silnou žíravinou se tělo zesnulého pod vysokým tlakem zahřeje asi na 180 °C, takže z něj za několik hodin zbude jen tekutina a kosti, jež se poté rozemelou na prášek. Ve většině zemí včetně Česka zatím resomace nezískala legální status. Nicméně tam, kde se praktikuje – mimo jiné v 18 amerických státech, některých kanadských provinciích, Británii či Austrálii – mají její zastánci v rukou silný argument: Ve srovnání se standardním pohřbem žehem jde o mnohem ekologičtější řešení, takže je atraktivní ve shodě se stoupajícím povědomím o nutné ochraně životního prostředí. 

Nový život z popela

Popel lze ovšem využít i jinak než ho jen „bezúčelně“ rozsypat. Pokud neposlouží k výrobě diamantu do šperku, může například cestovat, a to dokonce vysoko nad planetou. Před šesti lety odstartovala z Havaje první soukromá raketa a vynesla do kosmu sto kapslí s popelem zesnulých. Na oběžné dráze poté setrvaly několik měsíců, než shořely v atmosféře. Za netradiční službou stojí někdejší inženýr NASA Thomas Civeit a údajně o ni projevují zájem hlavně Japonci, kteří věří, že jejich duše putovala vesmírem, než se narodili na Zemi.  

Opačným směrem se mohou vydat klienti podvodního kolumbária Neptune Memorial Reef, které vzniklo v roce 2012 nedaleko Miami, 12 m pod hladinou Atlantiku. Šestihektarový areál pojme ostatky až 125 tisíc lidí a jeho autoři jej zamýšleli jako největší uměle vytvořený útes na světě. Popel funguje coby přirozené hnojivo, vyživuje vodní rostliny a místo postupně osidluje bohatý podmořský život. Pozůstalí pak mohou netradiční hřbitov navštívit v rámci potápěčských výprav.

TIP: Hrob pod osvíceným Buddhou: Moderní technologie v japonském pohřebnictví

Ostatně myšlenka využití popela zesnulých jako zdroje pro nový život se opakuje i u jiných projektů. Americká firma Memorial Tree Urns kupříkladu nabízí urny z jílu, do nichž spolu s popelem vloží semena zvoleného stromu, a sazeničku pak přemístí na speciální hřbitov koncipovaný jako les. S podobným nápadem pracuje 43letá designérka Katrina Spadeová, zakladatelka společnosti Recompose, která umožňuje vytvořit z ostatků substrát pro rostliny. Tělo umístěné do zvláštní tlecí nádoby se díky intenzivní mikrobiální aktivitě po 30 dnech promění v kompost bohatý na živiny. Pozůstalí si pak mohou vybrat, zda hnojivo využijí sami, nebo jej věnují na obnovu lesů ve státě Washington. 

K zajímavým archeologickým objevům dochází i během lockdownů. Jim Irvine z farmy v hrabství Rutland ve střední Anglii objevil v roce 2020 velice vzácnou mozaiku z doby římské říše. Kontaktovaní archeologové rychle rozpoznali význam nálezu, sehnali finance a zařídili další nezbytné kroky.

V těchto dnech byla římská mozaika, společně s celým komplexem římské villy, u níž se nachází, oficiálně vyhlášena chráněným archeologickým monumentem (Scheduled Monument). Honosná mozaika představuje podlahu místnosti, o které se archeologové domnívají, že sloužila ke stolování či zábavě.

Výjev z Trojské války

Římské mozaiky jako takové nejsou v Británii zase tak výjimečné. Bývaly běžné v soukromých i veřejných budovách římské říše. Na 11 × 7 metrů velké mozaice z Rutlandu je ale unikátní hlavně její námět. Zobrazuje část příběhu řeckého hrdiny Achilla.

TIP: Nevábný objev: V Anglii vykopali zkažená vejce z dob antického Říma

Mozaika zachycuje legendární bitvu Achilla s trojským princem Hektorem, jednu z klíčových scén Trojské války. Místnost s mozaikou je součástí velké římské villy, která byla obydlená v pozdním římském období Británie, okolo 3. a 4. století našeho letopočtu. Villa pak byla zřejmě opuštěna a po čase znovu využívána lidmi, což dokládá poškození mozaiky ohněm i násilím, stejně jako lidské ostatky objevené v suti na mozaice.

Za posledních 25 let astronomové objevili více než 4 500 exoplanet – často podivuhodných světů, kroužících kolem jiných hvězd, než je Slunce. Mnohé z těchto světů se velmi liší od těch, které známe ze Sluneční soustavy. Nově by na tento seznam mohly přibýt i (zatím hypotetické) bizarní kamenné planety, kterým odborníci přezdívají „skořápkové planety“ (eggshell planets). Přestože jde zatím o hypotetické objekty, badatelé již znají trojici možných kandidátů.

Podle vědců by mohlo jít o malé a staré světy, značně vzdálené od svých mateřských hvězd. Za jistých specifických podmínek by takové planety mohly mít křehkou litosféru, jejíž tloušťka by mohla být silná jen několik málo kilometrů. Na Zemi přitom tloušťka litosféry, pevného obalu planety, tvořeného kůrou a svrchním pláštěm, činí zhruba 70 až 100 kilometrů. Taková planeta by do jisté míry připomínala vajíčko (odtud označení „skořápková planeta“).

Planetární vajíčka

Podle planetárního vědce Paula Byrneho z americké Washingtonské univerzity v St. Louis, který na možnou existenci těchto planet upozornil, by tenká vnější skořápka zřejmě vylučovala, aby na těchto planetách existovaly hory. Slabá slupka by je jednoduše neunesla. Také by na nich nejspíš nemohla fungovat desková tektonika, díky které máme hory na Zemi. „Skořápkové planety“ by proto měly velmi hladký povrch, připomínající povrch vejce.

Absence deskové tektoniky by podle Byrneho také mohla značit, že na těchto planetách by zřejmě nemohl existovat život, jak ho známe ze Země. „Desková tektonika pomáhá regulovat teplotu Země a pomáhá tím i udržovat relativně příjemné teploty na jejím povrchu,“ řekl Byrne. „Nelze s jistotou říct, zda je desková tektonika pro obyvatelnost a existenci života nutností, rozhodně ale obojímu přispívá“. 

TIP: Část exoplanet v Mléčné dráze zřejmě tvoří diamant s příměsí křemene

Že nejde o plané teoretizování, ukazují nedávné průzkumy, které odhalily hned tři světy, které by do Byrneho modelů zapadaly. Pokud časem s pokročilými přístroji dohlédneme na jejich povrch, s velkou pravděpodobností uvidíme krajinu podobnou Venuši, kde se rozlévají velké plochy lávy a zároveň tam neexistují vyšší hory.

Nasazení pantherů na východní frontě pokračovalo i po bitvě u Kurska a postupně se tyto stroje dostávaly do výzbroje dalších formací. Jednou z nich se stal I. prapor tankového pluku 2, jehož velitel kapitán Bollert sepsal o zkušenostech z bojů mezi 9. a 19. říjnem obsáhlé hlášení. Z něj je patrné, že technické potíže nadále představovaly největší problém, s nímž se jeho muži museli potýkat. Ve zmíněném období měla Bollertova jednotka čítající na počátku 71 pantherů průměrně každý den bojeschopných jen 22 strojů.

Ani celkové výsledky nebyly na německé poměry nijak oslnivé: při ztrátě osmi pantherů (vše v boji) si útvar nárokoval vyřazení 46 nepřátelských tanků, čtyř útočných děl, 28 protitankových děl a 15 pěchotních děl a minometů.

Krvavý úspěch

Během roku 1943 Němci na východní frontu poslali 841 pantherů a do konce roku jich přežilo 217, z toho pouze 80 se nacházelo v bojeschopném stavu. Zbylých 624 obrněnců, tedy celých 74 % muselo být odepsáno jako totální ztráta. I přes tato děsivě vyhlížející čísla napsal Guderian 5. března 1944 hlášení, které není nijak pesimistické: „Nejnovější zkušenosti od tankových praporů ukazují, že s výjimkou drobných nedostatků jsou panthery konečně zralé pro nasazení na frontě.“

Jako příklad Guderian uváděl raport z 22. února od tankového pluku 1, podle nějž jsou panthery již zcela nadřazené nepřátelským T-34 a téměř všechny dětské nemoce byly vyléčeny: životnost motoru se pohybuje mezi 700 a 1 000 km, jeho selhání již není tak časté a také poruchy řízení a převodovky se nevyskytovaly v takové míře jako dříve.

Německé šelmy neopravovat!

Technické potíže se ale s vyšší frekvencí znovu objevily s nástupem jara, kdy se zmrzlá půda proměnila na pověstné ruské bahno. Není jistě bez zajímavosti, že problémů se spolehlivostí pantherů si byli vědomi i sami Sověti. V pokynech z konce roku 1944 velení Rudé armády navrhovalo zařazovat do služby kořistní PzKpfw IV a StuGy III, neboť byly spolehlivé a existovalo pro ně dostatek náhradních dílů.

Případné opravy nepředstavovaly významnou komplikaci. Naproti tomu panthery a tigery sice mohly být taktéž zařazeny, ale jen do doby, než se porouchají. Poté se mechanici neměli pokoušet o jejich opravy, protože „mají špatné motory, převodovky a zavěšení kol“.

V Itálii a na západě

Panthery ale zdaleka nebojovaly jen na východní frontě. V severní Itálii se poprvé objevily v srpnu 1943, a to ve výzbroji I. praporu tankového pluku SS 1, nicméně 71 strojů se se západními Spojenci nestřetlo a v říjnu putovalo zpět do Německa. Teprve I. prapor tankového pluku 4 se svými 76 panthery měl tu čest, a to na počátku února 1944 během útoku na spojeneckého předmostí u Anzia. Jeho úder byl ale odražen, a to i za pomoci lodních děl.

Hlášení z další významné akce pantherů, které se 23. května snažily zastavit spojeneckou ofenzivu, mimo jiné říká, že při ztrátě jednoho stroje se podařilo odrazit všechny nepřátelské útoky, přičemž bylo zničeno 28 protivníkových tanků, které ihned vyhořely. I přes řadu vlastních úspěchů ale bojová síla praporu v těžkých bojích rychle klesala. Podle hlášení z 26. května 1944 zůstávalo ve stavu jednotky 48 pantherů, z nichž se jen 13 nacházelo v provozuschopném stavu.

Dokončení: Jen pár kroků k dokonalosti: Německý tank Panther na bojišti (4)

Jak ale dokazuje britské hlášení z 12. června 1944, technické obtíže již nepředstavovaly takový problém. Spojenečtí zpravodajci prozkoumali celkem 16 pantherů mezi takzvanou Hitlerovou linií a Římem a zjistili, že sedm vozidel vyřadil zásah protitankovou municí, jeden vyhořel pravděpodobně kvůli technickým problémům a zbylých osm zničily jejich vlastní osádky zřejmě kvůli nedostatku paliva.

Miliardy let evoluce vytvořily svět plný nejrozmanitějších tvorů, jejichž životním smyslem je udržet se naživu dost dlouho na to, aby se jim podařilo zplodit potomky. Existují živočichové, kteří za tím účelem na ostatních bezostyšně cizopasí: paraziti. Jsou všude kolem nás. Typickými parazity jsou helminti čili parazitičtí červi, již se podle tvaru těla rozlišují na oblé (hlístice) a ploché (motolice a tasemnice).

Podivné články

Jedním z hlavních příznaků infekce tasemnicí je vylučování koncových článků, v nichž jsou obsažena její vajíčka. Těchto článků si lidé všímali už od antických dob a jejich pohyb naznačoval, že se jedná o něco živého. Někteří dokonce uvažovali, že jde o červy, zejména když před sebou měli několik spojených článků, takže výsledný „červ“ mohl mít i metr nebo dva. Jiní se naopak domnívali, že je to pouze střevní výstelka. Odpověď však na sebe nechala nějakou dobu čekat. 

Jedním z prvních „parazitologů“, který se touto otázkou zabýval, byl anglický vědec a lékař Edward Tyson (1651–1708). Zajímalo ho, zda má vůbec potenciální tvor hlavu, jak by se na každého slušného červa slušelo. Uvolněné články totiž nic, co by připomínalo hlavovou část, neměly. V roce 1683 proto na soukromém setkání v pitevním sále (nazývaném tehdy Theatrum Anatomicum) londýnské Lékařské koleje provedl pitvu infikovaného psa a v jeho střevu skutečně našel červa, který byl pevně přichycený ke stěně střeva. Vyjmul jej a zaznamenal, že hlavička tvora, kterou se drží střevní stěny, je mnohem tenčí než zbytek těla, jenž se postupně rozšiřuje.

Drobný červíček

Jak se ale tvor do střeva vůbec dostal? Nejsnadnějším řešením se jevilo jeho samoplození (spontánní vznik) přímo na místě. Tuto domněnku však brzy vyvrátil francouzský lékař Nicolas Andry (1658–1742), kterému se při zkoumání jednoho z takových červů (patrně tasemnice bezbranné) podařilo odhalit, že články obsahují vajíčka, a usoudil, že se z nich tvor vyvíjí. To se také později potvrdilo a zároveň se objevil názor, že se střevní červi rozmnožují hermafroditicky, tedy produkují oba typy pohlavních buněk a oplozují sami sebe. Zjistilo se též, že červi patří k různým druhům, avšak o jejich životním cyklu nebylo známo vůbec nic.

Klíčové bylo spojení tasemnic s dalším neznámým útvarem, který lidé rovněž už od antiky nacházeli ve tkáních (svalech či orgánech) různých zvířat, ale i v mozku lidí, kteří trpěli epilepsií. Dnes ho označujeme jako boubel či larvocysta. Brzy se ukázalo, že tyto útvary jsou patrně živé. Nejenže se po vložení do vody hýbaly, ale po sejmutí povrchového obalu bylo zřejmé, že se uvnitř nachází drobný červíček. 

Byly tady tedy další červi nacházející se v tělech jiných organismů, jenže tentokrát velmi drobní a uvěznění v jakýchsi obalech. Že je s tasemnicemi badatelé zpočátku nespojovali, napovídá i fakt, že tito tvorové dostávali vlastní latinské názvy: například s larválním stadiem tasemnice hráškové (Taenia pisiformis) se i dnes můžete setkat pod označením Cysticercus pisiformis, přestože jde o dvě vývojová stadia (byť značně odlišná) téhož druhu. S hypotézou vysvětlující jejich původ přišel v roce 1844 německý zoolog Karl von Siebold (1804–1885), jenž se domníval, že by mohlo jít o nevyvinutá a degenerovaná stadia tasemnic. Dnes už víme, že se mýlil, ale tehdy to tak zřejmé nebylo.

Životní cykly

Boubele dal do správné souvislosti s parazitickými červy německý lékař Friedrich Küchenmeister (1821 až 1890), jehož kroky sice původně směřovaly k teologii, avšak později se stočily k medicíně, kterou studoval v Lipsku a nějaký čas i v Praze. V roce 1846 zahájil praxi v hornolužické Žitavě na trojmezí Německa, Česka a Polska. Vedle mnoha jiných zájmů si jeho pozornost získali právě parazitičtí červi, s nimiž měl díky svým pacientům bezpochyby bohaté zkušenosti. Na základě znalostí předchozích výzkumů jej napadlo, jestli cysty nacházené ve tkáních některých živočichů nemají něco společného s červy ve střevech jiných zvířat, která se navíc těmi prvními často živí. 

V roce 1851 proto vzal čtyřicet boubelů Cysticercus pisiformis a infikoval jimi lišku. Následně ji usmrtil, prozkoumal její vnitřnosti a ve střevech skutečně našel dospělé stadium tasemnice hráškové. Stejný postup zopakoval s myšmi a kočkami, čímž ukázal na přenos tasemnice kočičí (Taenia taeniaeformis). V následujícím roce provedl další pokus, při kterém získal z ovcí a hovězího dobytka larvy tehdy známé jako Cysticercus tenuicollis a podal je psům, v jejichž útrobách následně našel dospělé tasemnice vroubené (Taenia hydatigena). Opět se tedy ukázalo, že jde o jeden a tentýž druh. 

Později u několika druhů tasemnic sledoval kompletní životní cyklus od vajíčka přes larvální stadium v mezihostiteli po dospělce produkujícího vajíčka v hostiteli definitivním. Přelomová povaha závěrů i fakt, že Küchenmeister nepracoval pod záštitou univerzity, ale experimenty prováděl na vlastní pěst, vyvolaly nevoli akademiků. Hlasitě protestoval zejména von Siebold, jehož teorie o boubelích coby degenerovaných dospělcích, kteří se nedokázali uhnízdit ve střevě, padla. Nakonec však musel dát Küchenmeisterovi za pravdu, i když se údajně snažil si jeho objevy do jisté míry přivlastnit.

Poslední jídlo

Zbývalo vyřešit ještě jednu otázku, a to odkud se berou parazitičtí červi ve střevech lidí. Už v roce 1852 Küchenmeister na základě odlišného tvaru hlavičky rozpoznal, že jedna z běžných lidských tasemnic ve skutečnosti není jedním, nýbrž dvěma druhy: šlo o dnes dobře známé druhy, konkrétně tasemnici dlouhočlennou a bezbrannou. Už v roce 1853 nakrmil belgický zoolog a paleontolog Pierre-Joseph van Beneden (1809–1894) prase vajíčky tasemnice dlouhočlenné, a když bylo po necelých pěti měsících poraženo, našly se v jeho svalovině boubele. Küchenmeister šel však mnohem dál. 

V roce 1855 shromáždil boubele Cysticercus pisiformis (z králíků) a Cysticercus tenuicollis (z prasat) a zamíchal je do nudlové polévky nic netušícímu odsouzenci, který čekal na popravu. Jelikož ani u jedné z tasemnic, jež se z boubelů vyvíjejí, není definitivním hostitelem člověk, patně by se nic nestalo. Pár dní před popravou však objevila Küchenmeisterova manželka v mase z restaurace cysty tasemnice dlouhočlenné v larválním stadiu (Cysticercus cellulosae). Neváhal a pár dní před popravou dostal odsouzenec 61 boubelů zapracovaných do prejtu a polévky. Dva dny po popravě byla provedena pitva nebožáka a v jeho střevech se skutečně našla drobná dospělá stadia tasemnice dlouhočlenné.

Podobný experiment Küchenmeister (i slabí znalci němčiny vytuší, že jeho jméno v překladu do češtiny znamená „mistr kuchař“) zopakoval o čtyři roky později. V tomto případě dostal odsouzenec v několika fázích od listopadu 1859 do ledna 1860 čtyřicet boubelů vyjmutých z vepřového masa. Samotná poprava proběhla v březnu a při pitvě se tentokrát podařilo objevit červy i půldruhého metru dlouhé. Küchenmeister tak přesvědčivě ukázal životní cyklus tasemnice dlouhočlenné.

Za své experimenty, přestože nebyl zdaleka jediným, kdo pojal nápad využít ve jménu vědy lidi odsouzené na smrt (viz Svoboda za neštovice) byl kritizován nejen doma v Německu, nýbrž i v Anglii, kde vyšel překlad jeho práce. Z kritiky si však mnoho nedělal a své činy nadále obhajoval. Spravedlnosti bylo koneckonců učiněno zadost a hranice poznání se posunuly zase o kus dál.