Více než stovka rádžasthánských pevností cíleně vyrostla v místech přirozených bariér proti nepříteli, v podobě hustých lesů, horských jezer či pouštní krajiny. V kombinaci s mohutným opevněním, jež se v řadě případů táhne na délku několika kilometrů, tak vznikla doslova nedobytná zóna. Vnější hradby pevnosti Kumbhalgarh měří dokonce 36 kilometrů, a v žebříčku rekordmanů jim tudíž patří druhé místo hned za Velkou čínskou zdí.

Vyvolená šestice

Důvod k obraně byl zřejmý: Za hradbami se nacházela sídla válečné šlechty, obchodní centra i chrámy, sloužící zároveň jako střediska vzdělanosti a kultury. Na řadě míst se pak dochovaly zavlažovací systémy, jež fungují dodnes. 

Právě unikátní architektura rozhodla o nedávném zařazení historických pevností Rádžasthánu na seznam UNESCO. Privilegia se sice dostalo „pouhým“ šesti z nich, přesto se pro největší indický stát jednalo o zprostředkovanou finanční injekci v podobě dalšího přílivu turistů: Například Amer neboli Žlutá pevnost jich denně přivítá na pět tisíc. 

Tajná chodba pro vladaře

V opevněném městě z roku 1592 stojí mimo jiné 18 chrámů, tři mešity a stejný počet džinistických svatyní. Pevnost považovaná za klenot mughalské architektury proslula bohatou výzdobou a sloužila coby sídlo mahárádžů až do roku 1728. Poslední z nich, Džaj Singh, nechal jen o dva roky dřív vybudovat tajnou chodbu do nedaleké pevnosti Džajgarh, kam mohli panovníci v ohrožení uprchnout. 

TIP: Pevnost v Ágře: Rudá perla Indie

Rovněž tato stavba dnes figuruje na seznamu světového dědictví a uvnitř hradeb dlouhých přes tři kilometry ukrývá například pojízdný kanon: S hmotností okolo 50 tun a délkou přes šest metrů šlo v době jeho vzniku o největší zbraň tohoto typu na světě.

Důkazy technické zdatnosti dávných Indů skýtá i pevnost Gagron: Jako jediná v severní Indii vyrostla přímo nad vodou, a to již ve 12. století, takže patří k nejstarším ze zmíněné šestice. Ze stejné doby pochází ještě opevněné město Džajsalmér, založené roku 1155 na křižovatce obchodních tras poblíž hedvábné stezky. Zhruba čtvrtinu tamní populace přitom dodnes tvoří potomci původních obyvatel.

Objetí může být vřelým pozdravem, vyjádřením intimity nebo třeba aktem útěchy. Britští psychologové z University of London se rozhodli fascinující fenomén objetí prozkoumat blíž. Zjišťovali, jaké faktory ovlivňují míru potěšení, které objetí s jinou osobou poskytuje.

Badatelé uspořádali dva experimenty. V prvním z nich testovali objímání za velmi specifických podmínek. Jako účastníky experimentu vybrali pouze ženy, které měly zakrytý zrak, aby neviděly, s kým se objímají. Šlo o 48 žen, které se různým způsobem objímaly s jednou badatelkou.

Experimenty s objímáním

Dobrovolnice pak měly zhodnotit, jaké potěšení jim objetí přineslo. V druhém experimentu výzkumníci procházeli kampusem University of London a žádali náhodné dvojice lidí, s nimiž se setkali, stejného i opačného pohlaví, aby se navzájem obejmuli. Poté je rovněž požádali, aby zhodnotili svůj pocit a míru potěšení z objetí.

TIP: Vyhněte se trapasu: Mapa polibků poradí, jak správně líbat

V obou případech vyšlo najevo, že většina faktorů nemá příliš velký vliv na potěšení z objetí. Určitou výjimku představoval způsob objetí, který u žen nehrál roli, nicméně dvojice mužů preferovaly objetí křížem. Rozhodující vliv ale měla jediná věc – délka trvání objetí. V obou experimentech lidé jako „účinnější“ hodnotili objetí, která trvala déle. Vše nasvědčuje tomu, že kvalitní objetí by mělo trvat nejméně 5 až 10 sekund.

U některých druhů ptáků jsme svědky toho, že si rodič povídá s ještě nevylíhlým potomkem ve vejci. Mládě ptáka dytíka úhorního (Burhinus oedicnemus) odpovídá skrze skořápku na volání rodiče. V daný čas se líhne plně vyvinuté a okamžitě následuje matku při hledání potravy. Dobrou komunikaci si odzkouší dřív, než se vyklube z vejce.

Když si vejce povídají

U mnohých ptáků se v hnízdě vyvíjející se zárodky ve vejcích vzájemně „domlouvají“ zvláštním zvukem. Přírodovědci se původně domnívali, že tento zvuk vzniká klováním mláděte na vnitřní stranu skořápky vajíčka, nebo že ho zárodek ve vejci sám aktivně vydává. Dnes je jasné, že zvuk vzniká v plicích zárodku při nadechování, ale pravdou je, že mláďata se s jeho pomocí dohodnou, kdy se vyklubou z vajíček. 

Taková vzájemná domluva je důležitá hlavně u ptačích druhů s velkým počtem vajec. Křepelka polní (Coturnix coturnix) naklade do hnízda postupně až osm vajec, kachna březňačka (Anas platyrhynchos) plný tucet a koroptev polní (Perdix perdix) nejednou končí snášku na hnízdě s šestnácti vajíčky. Samice kladou jen jedno vejce denně a tak jim celá snáška zabere týden nebo i dva. Samička proto usedá na vajíčka až po snesení posledního, aby se všechny zárodky začaly vyvíjet najednou. Ani tak ale nedosáhne dostatečné synchronizace v líhnutí mláďat.

Například u křepelek je rozdíl mezi nejpokročilejším a nejzaostalejším zárodkem osmi vajec snesených během jednoho týdne až 48 hodin. Pokud by se první mládě líhlo hned, když dokončí vývoj, muselo by na vylíhnutí posledního sourozence čekat dva dny. Mláďata ve vejcích na hnízdě se však spolu domluví zvuky z plic na společném příchodu na svět. Ta v pokročilejším vývoji počkají na opožděné sourozence ve vejci a všechna mláďata se pak vyklubou v rozmezí nejvýše šesti hodin. 

Neúspěšný pokus o invazi

Zvuky naučené před příchodem na svět mohou mít pro živočicha zásadní význam. To je případ ptáků modropláštníků nádherných (Malurus cyaneus). Během sezení na vejcích matky těchto australských pěvců zpívají zvláštní nápěv tvořený jedenácti zvuky. Jeden z těchto tónů je unikátní svou výškou i délkou a je zcela typický právě pro modropláštníky nádherné. Od jiných ptáků ho neuslyšíme. Matka jej však vyluzuje jen do chvíle, kdy se z vajec vyklubou mláďata a pak jej okamžitě přestane používat. Právě tento jedinečný zvuk totiž mláďata používají při žebrání o potravu. Čím častěji matka zpívá svým vejcím, tím přesněji pak malí modropláštníci její volání opakují. 

Ukázalo se, že tento zvuk slouží mláďatům jako „heslo“ nebo jako „rodný list“. Do hnízd modropláštníků nádherných totiž s oblibou snáší svá vajíčka kukačka bronzová (Chalcites basalis), jejíž vejce se od vajíček modropláštníků skoro neliší. Mládě se z něj však líhne dříve, vajíčka svých budoucích pěstounů vyhází z hnízda a samo se začne hlásit o potravu. Modropláštníci však rychle poznají, že mají v hnízdě kukačku, hnízdo s vetřelcem opustí a začnou okamžitě budovat nové, aby do něj snesli další vejce. 

Heslo proti vetřelcům

K rozhodnutí opustit hnízdo dochází modropláštníci proto, že kukaččí mládě nevydává při žebrání o potravu typický dlouhý tón. Jak to, že si kukačka toto „heslo“ nezapamatovala? Svým budoucím mláďatům zpívá samička modropláštníka nádherného plných pět dní. Kukačka ale svým časnějším příchodem na svět zkrátí pěveckou produkci pěstounky na pouhé dva dny a to jí na naučení „hesla“ nestačí. Neznalost hesla se jí stává osudnou.

O tom, že se budoucí mládě modropláštníka nádherného skutečně učí „heslo“ ještě ve vejci poslechem zpěvu své matky se vědci přesvědčili jednoduchým pokusem. Prohodili vajíčka z hnízd různých druhů modropláštníků a pak sledovali volání vyklubaných mláďat. Ptáčata se naučila „heslo“ svých adoptivních rodičů. Když vědci nahráli žebrání adoptovaných mláďat jejich biologickým rodičům, nemělo to na ptáky žádný efekt. Mláďata mluvila na dospělé modropláštníky „cizí řečí“. 

Varování před horkem 

Vliv zvuků z vnějšího prostředí na vývoj jedince před narozením může být velmi dramatický. Důkazy o tom získali vědci zcela nedávno z ptačí říše, konkrétně od australských pěvců zebřiček pestrých (Taeniopygia guttata). Ukázalo se, že matky zárodkům ve vejci zpívají zvláštní tichý popěvek, který se vůbec nepodobá zvukům, jimiž spolu komunikují dospělí ptáci. Zoologové si ale všimli, že matky vejcím zpívají jen v případě, že je v posledních dnech před vylíhnutím mláďat horko. 

Vědci nahráli mateřský „zpěv pro horké dny“ a pak jej pouštěli vajíčkům inkubovaným v umělé líhni bez přítomnosti matky. Ve srovnání s mláďaty, kterým vědci během inkubace přehrávali zvuky vzájemné konverzace dospělých zebřiček, byla mláďata vylíhlá z vajec vystaveným „zpěvu do horka“ výrazně menší. To může na první pohled vypadat jako handicap, protože menší pták je slabší. Malé tělo má však příznivější poměr mezi objemem a povrchem těla a snáze se ochlazuje. V horku jsou výhodnější těla menší, v zimě naopak těla mohutná, protože tak snadno neprochládají. 

TIP: Jak přelstít kukačku: Ptáci opatřují skořápky vajec ochrannými prvky

Zebřičky, kterým matky ještě před vyklubáním z vejce zpívají „horký song“, jsou navzdory menším tělesným rozměrům životaschopnější a plodí více potomků. Jsou si své zvýšené odolnosti k teplu zjevně vědomy, protože si k hnízdění vybírají teplejší místa, kde nečelí tak tvrdé konkurenci ptáků, kteří nejsou vysokým teplotám tak dobře adaptováni. Celkem nenápadný zvuk tedy přehodí vývoj ptačího zárodku ve vejci na kolej, která vede k lepší adaptaci na významnou zátěž.

Hubbleův vesmírný dalekohled představuje velice účinný nástroj pro pozorování blízkých i velice vzdálených objektů ve vesmíru, v oblasti blízce ultrafialového, viditelného a blízce infračerveného záření. Poskytl nám množství úchvatných snímků a přispěl k řadě zajímavých objevů. Ale ani Hubble nevidí vše. Jeho limitem mohou být například oblasti zahalené hustým prachem a plynem.

Dánský astronom Pascal Oesch z Kodaňské univerzity a jeho spolupracovníci pozorovali hluboký vesmír v jiné oblasti elektromagnetického spektra, než jaké má k dispozici Hubbleho dalekohled. Zaměřili se na velmi vzdálené galaxie, které již známe díky Hubbleovu dalekohledu a podařilo se jim objevit doposud „neviditelné galaxie“.

Neviditelné galaxie

S pomocí soustavy radioteleskopů ALMA v Chile v dané oblasti vesmíru objevili dvě doposud neznámé galaxie, označené jako REBELS-12-2 a REBELS-29-2. Jejich záře k nám potovala dlouhých 13 miliard let. Podle astronomů jsou ve skutečnosti ještě mnohem dál, kvůli rozpínání vesmíru – jejich reálná vzdálenost je podle vědců neuvěřitelných 29 miliard světelných let.

TIP: Soustava teleskopů ALMA prozkoumala Hubbleovo ultrahluboké pole

Objev doposud neviditelných galaxií ve velmi mladém vesmíru může mít dalekosáhlé důsledky. Badatelé spočítali, že až 20 procent galaxií té doby se před námi může podobným způsobem skrývat v prachu. To by nejspíš znamenalo, že bychom z velké části museli přehodnotit naše dosavadní modely vývoje galaxií ve vesmíru. 

Dobrodružka se údajně ve velkém světě objevila poprvé v roce 1770 v Bordeaux, kde se vydávala za dceru císaře Františka Štěpána Lotrinského, manžela Marie Terezie. Díky tomu neměla problémy s půjčováním peněz od obchodníků. Jakmile se zjistilo, že je nemíní splácet, úřady zakročily a odvezly ji do Rakouského Nizozemí. Tamější místodržitel ji nejdříve dal uvěznit, ale pak se nechal obměkčit a propustil ji. Poté se měla přestěhovat do německých zemí. Pravděpodobnější verzí je, že se ve společnosti poprvé prezentovala v roce 1770 v severoněmeckém Kielu jako slečna Franková. 

Nástroj polské pomsty?

Štíhlou tmavovlásku s italskými rysy popsali na konci jejího života takto: „Je to malá žena s velmi hubeným tělem, její tvář není ani bílá ani tmavá a její oči jsou velké a upřímné, jejich barva je tmavě hnědá a šilhají, obočí má tmavě hnědé a na obličeji má pihy. Mluví dobře francouzsky, německy, trochu italsky, rozumí anglicky: budí dojem, že zná polský jazyk… a ujišťuje, že mluví velmi dobře arabsky a persky.“

Do dnešních dnů neznáme její skutečné jméno, datum narození ani původ. Diplomaté o ní referovali jako o dítěti norimberského pekaře, Francouzce, polské Židovce, nebo dokonce o dceři pražského hostinského. Jenže proti tezi o jejím nízkém původu svědčí kvalitní vzdělání a vytříbené chování, takt a znalost několika cizích jazyků. Kromě toho kreslila, hrála na harfu a výborně se orientovala v architektuře a malířství. 

V roce 1772 se pod jménem Ali Emmetie zjevila ve vlámském Gentu, kde se nechala vydržovat jedním obchodníkem. Potom před věřiteli uprchla do Londýna, načež se situace opakovala a ona se přesunula do Paříže. Ve francouzské společnosti se již prezentovala jako kněžna Vladimirskaja. Stýkala se i s polskými emigranty, kteří opustili vlast po prvním dělení Polska a kteří nenáviděli ruskou carevnu Kateřinu II. Zdá se, že to byli právě oni, kdo jí vnukl myšlenku vydávat se za dědičku ruského trůnu. Inspirovali se očividně dějinami 16. století, kdy se jeden mnich s pomocí Poláků vydával za careviče Dimitrije a skutečně se zmocnil vlády.

Tajemná kněžna začala tvrdit, že byla vychovávána v Persii a po dosažení plnoletosti odjela do Evropy, aby se ucházela o své dědictví. Díky podpoře polských aristokratů se jí dostalo velké pozornosti, dokonce obdržela nabídku ke sňatku od jednoho hraběte. Jenže netrpěliví věřitelé se opět ozvali, takže jí hrozil žalář pro dlužníky, proto ujela i s několika obdivovateli a kumpány do Frankfurtu nad Mohanem. 

Lži uvnitř lží

V bohatém německém městě ji před uvězněním pro dlužníky zachránil dvaačtyřicetiletý hrabě Limburg-Styrum, panovník jednoho z menších německých státečků. Bezhlavě se do ní zamiloval, pozval ji do své rezidence a po určitou dobu platil její výdaje. Kněžna si změnila titul na azovskou princeznu a založila řád Asijského kříže.

Problém nastal ve chvíli, kdy ji hrabě požádal o ruku a o předložení dokumentů, které by potvrdily její knížecí původ. Dobrodružka žádný hodnověrný dokument neměla, a proto snoubenci namluvila, že si pro něj pojede do Petrohradu. Místo toho ho však s lehkým srdcem opustila kvůli devětatřicetiletému polskému emigrantovi, knížeti Radziwiłłovi.

Roku 1773 se označila za velkokněžnu Alžbětu Alexejevnu, dceru Alžběty Petrovny a jejího tajného manžela hraběte Razumovského. Nepochybně ji povzbudil úspěch samozvance Pugačova, který se v témže roce v jižním Rusku prohlásil Petrem III. a získal na svou stranu tisíce kozáků a nevolníků. 

V roce 1774 se samozvaná velkokněžna odebrala do Benátek. Odtud pak musela uprchnout před finančními problémy do Dubrovníku. Tamější společnost seznámila s novou verzí svého životopisu, neboť měla „v sobě jen lži uvnitř lží uvnitř dalších lží“. Uvedla, že se narodila v roce 1753 a u dvora zůstala až do svých desátých narozenin. Po matčině smrti jí Petr III. s Kateřinou II. ukradli trůn a ona skončila v sibiřském vyhnanství. Uprostřed země, „kde dech se sráží v led“, se jednomu knězi malé vězeňkyně zželelo a pomohl jí utéci k donským kozákům. Ale i tam údajnou velkokněžnu málem dostihli Kateřininy pochopové, takže ji tajně ukryli v Persii. Tamější panovník povolal z Evropy skvělé učitele, aby Alžbětě poskytli kvalitní vzdělání. Když dosáhla sedmnácti let, šáh ji prý požádal o ruku. Jelikož odmítla změnit víru svých předků, vrátila se do Evropy. 

Většina dubrovnických patricijů celý exotický příběh brala jako směšnou zkazku a upozorňovali, že Alžbětu opustil i kníže Radziwiłł. O jejím vyprávění pro jistotu informovali ruské vyslanectví. Ruský ministr zahraničí o tom zpravil Kateřinu II., která přikázala si dobrodružky nevšímat.

Carevna se zlobí

Samozvaná princezna se ale vydala na tenký led, když napsala sultánovi, že její nároky na ruský trůn údajně podporuje švédský král a Polsko a že se k ní přidají i ruští námořníci, jejichž flotila kotvila v toskánském Livornu. Flotile velel hrabě Aleksej Grigorjevič Orlov, atraktivní bratr carevnina favorita. „Alžběta“ mu poslala dopis, v němž ho vyzývala, aby jí pomohl domoci se jejích nároků. Hrabě o všem informoval Kateřinu II. a vyjádřil přesvědčení, že podvodnici i Pugačova určitě podporují francouzští intrikáni. Nepochyboval o tom, že se musí jednat o choromyslnou ženu, proto navrhl nalákat ji na ruskou loď a uvěznit. 

Carevna s Orlovovým plánem souhlasila a v listopadu 1774 mu přikázala, aby samozvankyni zatkl. Doslova uvedla: „Pokud to bude možné, zlákejte ji na místo, kde by bylo snadné posadit ji na naši loď, hlídat ji a odvést k nám.“ Pro případ, že by dubrovnické úřady nespolupracovaly, povolila mu na město několikrát vystřelit z palubních děl. Jakmile se Orlov připravil na akci, zjistil, že „velkokněžna“ už z města odjela neznámo kam.

Podvodnice prchla do Neapole, poté se přesunula do Říma, kde vedla nezvykle nenápadný život. Bylo to způsobeno tím, že se zhoršil její zdravotní stav, takže byla kvůli vykašlávání krve a horečnatým záchvatům upoutána na lůžko.

Měla též smůlu v tom, že ve Svatém městě právě probíhala volba nového papeže, takže všichni kardinálové přebývali ve Vatikánu. Poslala proto alespoň dopis kardinálu Albanimu, ve kterém ho ubezpečovala, že po převzetí vlády učiní vše pro to, aby se Rusko přihlásilo k římské církvi. Církevní velmož jí odmítl jakoukoliv pomoc, natož se za ni zaručit u římských bankéřů. Zkrachovaly též „Alžbětiny“ pokusy získat britského a trevírského vyslance na svou stranu. Britská diplomacie ale informovala hraběte Orlova, kde se výtečnic ubytovala. 

Vlákána do pasti

Orlov ihned vyslal do Říma svého pobočníka, aby se vetřel dobrodružce do přízně a přiměl ji odjet do Pisy na území toskánského velkovévodství. Příslušný důstojník měl snadnou práci, „velkokněžna“ se opět topila ve finančních potížích, zvláště když její „dvůr“ čítal šedesát lidí. V Pise ji ihned navštívil hrabě Orlov. Dostavil se ve slavnostní uniformě, ověšený všemi svými řády a oslovil ji jako princeznu. Po překonání počáteční nedůvěry mu detailně vyprávěla svůj vybájený životopis. Nechala se pozvat na projížďku kočárem, aby se pokochala pamětihodnostmi, a doprovodila ho na operní představení. Vzhledem k tomu, že se Rusové nacházeli na cizím státním území, nebylo možné světoběžnici jednoduše unést. Zvláště když už se ve městě vědělo, že ona tajemná dáma se vydává za následnici trůnu, a byla nenápadně sledována místní policií.

Orlov projevil lstivost jako řecký rek Odysseus. Dobrodružce sdělil, že musí opustit město a odebrat se k flotile. Ovšem nabídl jí krátký výlet ke svým chrabrým námořníkům, na němž jí nebude muset doprovázet „dvůr“. Lehkomyslná „princezna“ tedy odjela 22. února 1775 z Pisy do Livorna na prohlídku lodí. Z vlajkového korábu Svatý veliký mučedník Isidor spustili ke člunu křeslo a vyzvedli „Její Výsost“ na palubu. Přivítalo ji zvolání „Urá!“ a na lodích byly vztyčeny carské vlajky. Hned poté k ní přistoupil gardový kapitán Litvinov a oznámil jí, že je zatčena. Možná si v temné lodní kajutě vzpomněla na přísloví: „Každé radosti žalost za patami chodí.“ 

Zatčení „princezny“, zabavení jejích dokumentů a rozpuštění jejího „dvora“ vyvolalo v Toskánsku skandál. Velkovévoda Petr Leopold si stěžoval na porušení mezinárodního práva, ale petrohradský dvůr se mu neobtěžoval odpovědět. Pro úplnost dodejme, že tento druhorozený syn Marie Terezie se jmenoval po Petru Velikém, jak si to vymínila jeho kmotra Alžběta Petrovna. Na císařský trůn později dosedl jako Leopold II. (vládl 1790–1792).

Kruté výslechy

V polovině května 1775 připluly lodě se samozvankyní na palubě do nevlídné ruské metropole. Byla odvezena do cely v Petropavlovské pevnosti, kde ji vyslýchal osobně generální gubernátor Petrohradu, maršál Golicyn. Chtěli dobrodružku donutit k plnému doznání, dostávala málo jídla a v cele drželi nepřetržitou stráž tři vojáci. Internovaná dáma se ale k podvodům nikdy nepřiznala a zápis z výslechu podepsala jako Alžběta. Na to reagovala Kateřina II. v instrukci Golicynovi: „…nikdo nepochybuje o tom, že je dobrodružka, a proto jí poraďte, aby se krotila a upřímně doznala, kdo ji přiměl hrát tuto roli a odkud přišla.“

TIP: Falešní Romanovci: Kdo se pokoušel vydávat za potomka ruského cara?

Během výslechu se jí též ptali, zda má pravdu britský vyslanec, který tvrdil, že je dcerou pražského hospodského. To rozhodně popřela a prohlásila, že v Praze nikdy nebyla. Dodala, že „pokud by zjistila, kdo jí předhazuje takový původ, tomu by oči vyškrábala“. 

Byla odsouzena k doživotnímu žaláři. O půl roku později, v pátek 15. prosince 1775, zemřela na tuberkulózu. Předtím se dvakrát německy vyzpovídala pravoslavnému knězi, aniž by popřela, že je carevnina dcera. Byla pohřbena bez jakýchkoliv obřadů na dvoře pevnosti. Mezitím zatkli a popravili Pugačova, čímž v ruském impériu skončila éra nebezpečných samozvanců. 

Vlézt si do bazénu k téměř čtyřmetrovému krokodýlovi rozhodně není dobrý nápad. Své o tom ví muž, kterého v zábavním parku ve filipínském městě Cagayan de Oro nebezpečný plaz vážně zranil. Nešťastný Filipínec měl živého krokodýla za realisticky vyhlížející model.

Nehemias Chipada navštívil zábavní park Amaya View v rámci oslavy svých 68. narozenin. U jedné z atrakcí se rozhodl pořídit si atraktivní selfie. Sestoupil do veřejnosti nepřístupné části a v bazénu se pokusil pořídit si selfie s krokodýlem. Krokodýl ovšem neměl pro podobné hrátky pochopení. Poté, co muž poplácal krokodýla po hlavě, se na něj vrhl a zakousl se mu do levé paže. Napadenému muži se jen s velkým štěstím podařilo ze smrtícího sevření vyprostit a z bazénu uprchnout.

Zraněný Chipada následně skončil v péči lékařů, kteří mu ošetřili několik zlomenin a zašili osm hlubokých tržných ran na paži a na stehně. O intenzitě útoku svědčí i fakt, že lékaři v jedné ráně objevili vylomený krokodýlí zub.

TIP: Turista chtěl v polských Tatrách selfie s medvědem, šelma ho zranila

Vedení zábavního parku muži uhradilo léčebné výlohy, nicméně jakoukoli další odpovědnost rázně odmítá. Podle mluvčího parku se muž pohyboval v části, která není veřejnosti přístupná. Odmítl také tvrzení dcery zraněného muže, že by místo nebylo dostatečně označené. 

Lovecká výprava sedmapadesátiletého Rusa skončila vskutku neslavně. Zatímco si lovec odskočil z lesní chaty k nedalekému potůčku pro vodu, vnikl do jeho obydlí zvědavý medvěd. Poté, co huňáč prozkoumal zákoutí chaty a rozkousal plastový kbelík, střetl se s lovcem tváří v tvář. Neozbrojený a překvapený lovec vzal duchapřítomně do zaječích a strávil několik dalších hodin v relativním bezpečí lesa.

Po zuby ozbrojený medvěd

Po návratu do chaty si mohl úlevně vydechnout, že jeho nezvaný host je již pryč, jak se ale záhy ukázalo, zvědavý medvěd neodešel s prázdnou. Na cestu zasněženou tajgou si přibalil obě lovcovy zbraně – brokovou dvojku ruské výroby a samonabíjecí brokovnici Vepr.

TIP: V Horní Plané odzbrojil myslivce prchající jelen

Podle policistů, kteří se na místo činu vypravili, je dost dobře možné, že si medvěd obě zbraně odnesl do svého brlohu. A vzhledem k tomu, že se kvapem blíží čas zimního spánku medvědů, možná si je ponechá nejméně do jara. 

Zda jde o dobrou či špatnou zprávu záleží jako vždy na úhlu pohledu – je nyní sibiřská tajga méně bezpečná s ozbrojeným medvědem, nebo je naopak mnohem bezpečnějším místem s odzbrojeným lovcem?

Olympijské hry jsou místem výjimečných sportovních výkonů. Jsou ale také místem, kde se setkává obrovské množství mladých lidí. Zcela přirozeně tak v olympijských vesnicích vznikají krátkodobá i dlouhodobější přátelství. Organizátoři her si jsou toho pochopitelně vědomi a hostitelský servis proto zahrnuje i dodávku kondomů. Pro více než 11 tisíc sportovců z více než 200 zemí v japonském Tokiu jich organizátoři měli pro sportovce připravených 160 tisíc.

Snaha zabránit šíření sexuálně přenosných chorob je spíše druhotným důvodem tohoto kroku. Mezinárodní olympijský výbor po dlouhé době mlčení především veřejně uznává, že i sportovci jsou jen lidé, kteří během třítýdenního kariérního svátku nezůstávají odolní vůči svým tělesným potřebám. Intimní ochrana se poprvé hromadně distribuovala v Soulu v roce 1988, tehdy ještě jako součást celosvětové kampaně v boji proti HIV, nicméně od té doby už kondomy nechyběly na žádných hrách – a to v čím dál větším množství. Jen v brazilském Riu de Janeiru v roce 2016 jich bylo nachystáno 450 000, tedy zhruba 40 pro každého sportovce.

Tisíciletý omyl

Ne každý z nich je ovšem využije. Názory na to, zda sexuální aktivita nějak ovlivňuje fyzickou výkonnost, se totiž mezi trenéry stále velmi rozcházejí – a tak zatímco jedni svým svěřencům nařizují přísnou abstinenci, jiní sportovci se před důležitým závodem mohou bez obav oddávat milostným hrátkám. Těch je nicméně dosud spíše menšina. Přesvědčení, že v rámci důsledné přípravy na špičkový výkon je třeba zdržet se veškeré erotiky, je ve sportovním světě pevně zakořeněno už od dob starověku, kdy se začaly pořádat první organizované soutěže.

Ze záznamů medicíny starověkého Řecka se dochovala doporučení, aby se sportovci sexu pokud možno vyhýbali – věřilo se, že ejakulace vyhání z těla spolu se semenem také výbojnost a agresivitu, které by pak závodník postrádal na startu. Teprve moderní přezkoumání této teorie přineslo důkazy o tom, že podobná hypotéza je s největší pravděpodobností zcela mylná. 

Za vším hledej testosteron

Myšlenka, že sex má co do činění se zvýšeným pocitem nabuzení, je ovšem postavena na reálném základě. Ve starověku pochopitelně ještě neznali chemické pozadí fyziologických dějů doprovázejících sexuální aktivitu, moderní medicína je ale stihla již dostatečně prozkoumat. Hlavní roli v celé otázce hraje hormon testosteron, zodpovědný za rozvoj mužských pohlavních znaků. Mezi ně patří i nárůst svalové hmoty, rychlejší proces zotavení vyčerpané tkáně nebo právě zvýšená agresivita – to vše přijde vhod zejména u silových sportů, například boxu nebo rugby. Ne nadarmo se testosteron v minulosti hojně užíval jako legální doping, než byla v 70. letech jeho aplikace zakázána.

Pokud by tedy platilo, že po pohlavním styku hladina tohoto hormonu poklesne, je logické, že takový sportovec by měl sníženou šanci na úspěch. Ostatně třeba slavný boxer Muhammad Ali nedal na abstinenci dopustit a sám se opakovaně chlubil tím, že před zápasy si záměrně vždy odepře sex nejméně na šest týdnů, aby se dostatečně připravil. Pravda je, že během své hvězdné kariéry skutečně dosáhl na mimořádný počet titulů.

Jeho přístupem se dodnes řídí i někteří profesionální trenéři nejen v boxu. Například kouč mexického národního týmu amerického fotbalu Miquel Herrera se v roce 2014 nechal slyšet, že pokud jeho hráči nejsou schopni vydržet bez sexu po celé dva měsíce konání šampionátu, pak nejsou připraveni stát se profesionály. Možná by ale mluvil jinak, kdyby se seznámil s výsledky studie publikované v předním vědeckém magazínu Frontiers in Physiology. 

Chybějící důkazy 

Vědci se v jednom z vůbec prvních výzkumů na toto jinak velmi populární téma rozhodli ověřit, zda skutečně existuje reálná souvislost mezi oběma fenomény: tedy zda vášnivá noc bezprostředně před závodem může ovlivnit pořadí vítězů. Shrneme-li závěry jejich rozsáhlé práce do jediné věty, je odpověď velice stručná: Není tomu tak. U žádného z účastníků studie se neprokázalo, že by měl sex krátce před startem jakýkoliv vliv na výkonnost daného sportovce, nezměnily se dokonce ani hladiny testosteronu.

Již zmíněná hypotéza se snížením jeho množství po ejakulaci je mezi odborníky dávno překonaná, nutno však podotknout, že konkrétní mechanismus vlivu sexu na hladinu testosteronu dosud nikdo nezná. Existují dokonce studie, v nichž vědci dobrovolníkům po třítýdenním sexuálním půstu zjistili poměrně nečekaný nárůst tohoto hormonu.

TIP: Nástrahy postelových hrátek: Jaké jsou nejčastější úrazy při sexu?

O tom, jak konkrétně sex působí na následnou fyzickou výkonnost, lze s jistotou říct jen velice málo. Ve skutečnosti zřejmě záleží i na konkrétním člověku a jeho zvycích. Někteří sportovci tvrdí, že jim sex před závodem pomáhá uvolnit psychické napětí a cítí se pak na startu jistější. Tento názor zastávala během své úspěšné sportovní dráhy například někdejší česká biatlonistka Gabriela Soukalová, která tvrdila, že sex před závodem je pro ni jako meditace, aby se „hodila do pohody“. A světově proslulý fotbalista Ronaldo by s ní jistě souhlasil – dokonce několikrát v médiích apeloval na trenéry, aby svým svěřencům intimní život nezakazovali. Poněkud pikantní téma vědci tedy ve vzácné shodě uzavírají s tím, že každý musí poznat sám, co funguje právě u něj. 

Společnost Rolls-Royce ve spolupráci s investiční partnerem – americkou společností ACCEL vytvořili nejrychlejší elektrický stroj současnosti. V polovině listopadu jejich elektřinou poháněný letoun „Spirit of Innovation“ dosáhl maximální rychlosti 623 kilometry za hodinu. Pokud bude tento záznam oficiálně potvrzen, půjde o nejrychlejší stroj s elektrickým pohonem.

Nešlo ale o jediný zápis tohoto letounu do historie – „Spirit of Innovation“ rovněž dosáhl rychlosti 555,9 kilometrů za hodinu na tříkolometrovém úseku, čímž překonal dosavadní rekord o 213,04 kilometrů za hodinu. Na pětkrát delším úseku dokázal vyvinout rychlost 532,1 kilometrů za hodinu, což je rovněž nový rekord. Aby toho nebylo málo, elektrický letoun se během pouhých 202 sekund dokázal vyšplhat do výšky tří kilometrů, čímž překonal stávající rekord o minutu.

Výsledky těchto testů byly předány Mezinárodní letecké federaci (FAI), která dohlíží a certifikuje letecké a kosmické rekordy. Podle šéfa Rolls-Royce Warrena Easta jde o fantastický úspěch, který by mohl vyústit v řadu zajímavých aplikací, především pokud jde o pokročilé technologie baterií a elektrického pohonu.

TIP: Pětimístné elektrické aerotaxi startupu Lilium má za sebou první let

Dosavadním držitelem titulu nejrychlejšího elektrického stroje možná poněkud překvapivě nebyl letoun, nýbrž elektromobil Venturi VBB‑3 Streamliner, který před pěti lety dosáhl rychlosti 550 kilometrů za hodinu. Předchozí rychlostní rekord v segmentu elektrických letounů držel stroj Extra 330 LE s elektropohonem Siemens, který v roce 2017 dosáhl rychlosti 342,86 km/h. Pokud FAI čerstvé výkony „Spirit of Innovation“ potvrdí, oba tyto rekordy padnou.

Přistání člověka na Měsíci bylo snem mnoha generací: Splnil se v červenci 1969, když Neil Armstrong a Buzz Aldrin dovedli lunární modul Apolla 11 k měkkému dosednutí v Moři klidu. Do kolektivní paměti lidstva se navždy vtiskla první slova poté, co Armstrong sestoupil po žebříku do nedotčeného prachu. Stejně tak zná každý fotografii Aldrina na měsíčním povrchu, kterou pořídil jeho velitel. Pouze fanoušci kosmonautiky však vědí, jaký první pokrm si lidé na Měsíci dopřáli. A u neznalých možná vyvolá zdvižení obočí fakt, že jeho součást tvořil i alkohol.

Žádná Bible v éteru

Aldrin se coby hluboce věřící presbyterián před misí rozhodl, že pokud přistání dopadne dobře, oslaví jej svatým přijímáním. Ceremonii chtěl doprovázet veršem z Nového zákona a počítal s tím, že se vše bude vysílat na otevřeném komunikačním kanále.

Potíž nastala, když o svém záměru informoval šéfastronauta Slaytona. NASA právě procházela nepříjemným obdobím v souvislosti s misí Apollo 8, během níž posádka četla úvod biblické knihy Genesis. Agenturu následně zažalovala aktivistka bojující za odluku státu a církví. Slayton proti Aldrinovu plánu nic neměl, až na vysílání biblického verše: „Ne, to není dobrý nápad, Buzzi. Klidně si měj svaté přijímání, ale své poznámky drž ve všeobecné rovině.“

Svým vlastním způsobem

Dvacátého července přistál lunární modul Eagle na měsíčním povrchu a necelé tři hodiny poté se do éteru ozval Aldrinův hlas: „Tady je pilot lunárního modulu. Rád bych využil příležitost a požádal každého, kdo poslouchá – ať už je to kdokoliv a kdekoliv – aby se na chvíli zastavil, zamyslel se nad událostmi několika uplynulých hodin a vzdal díky svým vlastním způsobem.“ Původně měla následovat slova: „Mým způsobem bude účast na svatém přijímání.“ Aldrin však dal na Slaytona, vypnul mikrofon a větu si nechal pro sebe. 

Na konzoli počítače AGS si připravil malou hostii a pohárek, do nějž nalil z plastové ampule náprstek vína. Bylo fascinující pozorovat, jak se kapalina v šestinové gravitaci ladně prohání po jeho stěně. Z připravené kartičky se dvěma biblickými citáty poté Buzz potichu přečetl z evangelia sv. Jana: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“ Nato vložil do úst hostii a vypil víno. Překvapený Armstrong jen přihlížel, neřekl však nic.

Absurdní spojení?

Na zmiňované kartičce měl ovšem Aldrin připraveny dva citáty. Druhý úryvek z Bible využil při televizním přenosu den před koncem mise: „Když vidím tvá nebesa, dílo prstů tvých, měsíc a hvězdy, kterés tam umístil – co je člověk, ptám se, že na něj pamatuješ, co je lidský tvor, že o něj pečuješ?“ Očekávaný rozruch se v daném případě nekonal, protože Aldrin během přenosu pouze vyslovoval svůj osobní pohled na misi a její souvislosti.

TIP: Vtípky a kanadské žertíky: Když se baví američtí astronauti

Pro někoho může být spojení náboženství a kosmonautiky absurdní, pravdou však zůstává, že například v tehdejším oddíle amerických astronautů bychom ateisty hledali jen stěží. Koneckonců třeba velitel Apolla 15 Dave Scott nechal před koncem pobytu na Měsíci na ovládacím pultu lunárního vozítka Bibli a z Jima Irwina a Charlieho Dukea se stali pastoři. Navíc, jak už jsme se přesvědčili, náboženské rituály ve vesmíru nepatří pouze mezi výsady křesťanů…