Nechtěné prvenství patří německému kontradmirálovi Leberechtu Maassovi (1863–1914). V Kaiserliche Marine sloužil nejprve jako kadet a poté jako velitel torpédového člunu, v letech 1906–1908 pak zastával pozici ředitele Námořní akademie a školy v Kielu. Před válkou velel křižníkům Freya i Scharnhorst a také bitevní lodi Weissenburg. Rok před vypuknutím první světové války stanul v hodnosti kontradmirála na kapitánském můstku křižníku Cöln.

Předchozí část: Admirálové padlí za první světové války: Anton Haus a Robert Viren (1)

První oběť

Po mobilizaci byl jmenován do funkce velitele II. průzkumné skupiny v rámci Širokomořského loďstva (Hochseeflotte) s Cölnem jako jeho vlajkovou lodí. Jen pár týdnů po vypuknutí Velké války se odehrála námořní bitva u Helgolandu (28. srpna 1914), během níž německé uskupení zaútočilo na Harwichskou eskadru (Harwich Striking Force) pod velením komodora Reginalda Tyrwhitta složenou ze dvou lehkých křižníků a tří desítek torpédoborců.

Císařští dělostřelci těžce poškodili britský lehký křižník Arethusa, ale kolem oběda na bojiště dorazily další válečné lodě Royal Navy vedené kontradmirálem Davidem Beattym. Německé křižníky Mainz, Ariadne a Maassův Cöln byly v následném boji potopeny a ke dnu s nimi šli také jejich velitelé. Z posledního jmenovaného dokonce přežil jediný muž. V roce 1935 si na padlého kontradmirála vzpomněla Kriegsmarine, která zařadila do služby torpédoborec Z 1 Leberecht Maass.

Porážka Albionu

Od napoleonských válek, kdy Velká Británie utrpěla porážku od Francie v námořní bitvě u Grand Portu (1810) a od USA na jezeře Champlain (1814), muselo Královské námořnictvo čekat dalších sto let na neúspěch. Až 1. listopadu 1914 přineslo celému Albionu šok vítězství německé Východoasijské eskadry křižníků viceadmirála Maximiliana von Spee nad 4. eskadrou Royal Navy kontradmirála Christophera Cradocka (1862–1914) v bitvě u Coronelu.

V samotném střetu měli Němci mírnou převahu v počtu lodí, ale významnou v dělostřeleckém umění svých námořníků. Dva pancéřové a tři lehké křižníky Kaiserliche Marine stanuly proti dvěma obrněným, lehkému a pomocnému křižníku Jeho Veličenstva.

Pokračování: Admirálové padlí za 1. světové války (3): Maximilian von Spee a Victor-Baptistin Senès

Po několika hodinách šly ke dnu královské Monmouth a Good Hope, na jejichž palubách zahynulo 1 700 námořníků včetně Cradocka na vlajkovém Good Hope. Padlý kontradmirál byl shodou náhod nositelem pruského Řádu koruny, jejž mu udělil císař Vilém II. za velení smíšené jednotce během boxerského povstání v Číně (1899–1901).

Naše krajina se stále mění a důsledky této transformace pociťujeme čím dál tím více. Na její tváři se podepisuje jak sucho, teplotní výkyvy, špatný stav podzemních vod, tak i kalamita zapříčiněná lesními škůdci. Přesto v médiích často predikované apokalyptické scénáře jsou spíše úsměvné než reálné. Pokud se podíváme do minulosti, zjistíme, že se ani zdaleka nejedná o první pohromu, která postihla a proměnila české lesy. Naši zemi potrápila řada jiných, ať už způsobených člověkem nebo přírodními faktory, které zanechaly stopu patrnou dodnes. 

Velké odlesňování

Ve starověku se na většině území střední Evropy rozprostíral takzvaný Hercynský les. Podle dochovaných pramenů se tento hluboký a těžko prostupný hvozd táhl od středního toku Rýna až po rumunské Karpaty. Lidské osídlení se zde soustředilo převážně na místa s nejpříznivějšími podmínkami pro zemědělství, do údolí řek, na lesní mýtiny a území kolem obchodních cest. Skladba stromů byla veskrze původní, člověk do lesní krajiny zasahoval jen minimálně. Převládaly listnaté a smíšené lesy s většinovým zastoupením listnatých dřevin, ze stromů konkrétně dub, buk, jilm nebo javor. Jehličnaté lesy se omezovaly jen na horské oblasti s převahou jedlí, smrků, borovic a tisů. 

První výraznější zásahy do krajiny souvisejí až s obdobím středověku. Během velké kolonizace došlo k nárůstu obyvatelstva a osídlování do té doby nezalidněných území včetně horských oblastí. Lidé začali více využívat potenciál lesních ploch. Dřevo sloužilo jako palivo či stavební a užitkový materiál. Zakládání a rozšiřování vesnic i měst si ho vyžádalo značné množství, což mělo společně s rozvíjejícím se hornictvím a sklářstvím za následek rychlé odlesňování krajiny.

Do počátku 15. století téměř zmizely původní panenské hvozdy, které ustoupily zemědělské půdě, loukám a pastvinám. Dramatické odlesnění bylo zmírněno nástupem husitských válek, které vedly k částečné obnově zničených porostů. Druhá polovina století 15. a především 16. století však znamenaly další velkou ránu. Nejcitelněji byly postiženy střední Čechy a rovněž české pohraničí. Obnově lesů bránila i divoká zvěř, která byla vzhledem k oblibě, jíž se těšily u panovníků a vrchnosti hony, udržována lesníky ve vysokých stavech.

Devastace vs. obnova

Významný zlom nastal až s třicetiletou válkou. Značný úbytek obyvatelstva a hospodářský úpadek umožnily krajině zregenerovat zdevastované oblasti a na mnoha místech obnovit již dávno ztracené lesní plochy. Tato obroda se stala živnou půdou pro události, které měly teprve přijít. V průběhu druhé poloviny 17. století se postupně zhojilo též válkou zdecimované hospodářství a od 18. století naplno propukla ekonomická konjunktura, umocněná nástupem průmyslové revoluce. Nově zakládané sklárny a železárny společně s rozmáhající se pastvou dobytka vyvolaly novou vlnu masivního odlesňování. Svou roli sehrál i početní růst obyvatelstva a nové nároky na osidlování krajiny a pracovní uplatnění. Lidé usazení v oblastech výskytu dolů, skláren, ale také v místech velkých splavných řek, velmi záhy pocítili akutní nedostatek dřeva. Poprvé se proto ozvaly hlasy na ochranu a obnovu lesů.

Neutuchající těžba vedla k postupné přeměně druhové skladby lesních porostů. Podle zpráv soudobých lesníků se kvůli toulavým sečím (kácení jen určitého druhu dřeviny) do poloviny 19. století některé lesy změnily spíše na pastviny s ojediněle rostoucími stromy (řediny). Nedostatek suroviny a neúměrná devastace některých lokalit vyústily v první zásadní pokusy o obnovu lesa a znovuzalesnění již vzniklých ředin a holin (zcela vykácený les). 

Jako výborné řešení se jevila výsadba rychle rostoucích dřevin typu borovice či smrku, méně pak modřínu, topolu, javoru a jasanu. A právě borovice a smrky ve velkém nahrazovaly původní skladbu stromů, což přispělo ke značnému ústupu tradičních dubů, buků a jedlí. Čistě jehličnaté lesy se tak začaly objevovat i v nižších polohách, kde neměly své přirozené prostředí a byly ohrožovány nedostatkem srážek. Masivní rozšíření podobných monokultur si již ve druhé polovině 19. století vysloužilo ze strany mnohých lesníků kritiku a výzvy k návratu k tradičním smíšeným lesům.

Dokončení: Na prahu kalamity? Dřívější zásahy do lesní krajiny se projevují dodnes (2) (vychází v pátek 10. prosince)

V Indii došlo poprvé ve známé historii k poklesu zásadního demografického ukazatele úhrnné plodnosti TFR (Total fertility rate), pod hodnotu 2,1, která je nutná k růstu populace dotyčné země.

Pro přiblížení – dnešní Velká Británie má úhrnnou plodnost asi 1,65, Spojené státy 1,70, což jsou hodnoty běžné v západních zemích. Tento ukazatel vyjadřuje průměrný počet porodů na jednu ženu. Vzhledem k tomu, že muži děti nerodí, je k udržení stabilní populace, která neroste (ale ani neklesá), nutná úhrnná plodnost rovná dvěma. Na jednu ženu a jednoho muže dvě děti, které je „nahradí“. Aby populace rostla, musí mít ženy průměrně o něco více než 2 děti.

Světlé zítřky pro Indii

Vliv tohoto poklesu nebude patrný hned. Ale je to dobrý začátek a pro Indii jde o ohromný úspěch. Země již delší dobu bojuje proti rychlému populačnímu růstu, který jí přináší řadu problémů.

TIP: Zalidněná planeta: Podle zprávy OSN bude v roce 2100 na Zemi žít 11 miliard lidí

Za indickým úspěchem, který by zemi mohl přiblížit k udržitelné populaci, je především heroické úsilí místních zdravotníků, intenzivně se věnujích sexuální osvětě. Od posledního průzkumu v roce 2015 stouplo v Indii používání kondomů o 3,9 procenta. Stále časteji zde ženy užívají hormonální antikoncepci a další antikoncepční prostředky. Indie ovšem stále nemá vyhráno. V pěti svazových zemích je úhrnná plodnost stále kolem 2,1 dítěte na ženu. Aktuální demografický vývoj tak stále ukazuje, že Indie příštích letech předčí momentálně nejlidnatější zemi světa Čínu.

Německý básník Heinrich Heine kdysi varoval: „Kde jsou páleny knihy, tam nakonec upálí i člověka.“ Tušil, že na hranici se ve zdánlivě vzdělaném a kultivovaném 20. století dostanou i jeho díla? Vraťme se ale o několik stovek let nazpátek.

Zkáza v plamenech

Církvi vděčí naše civilizace a kultura za mnohé, vždyť jestli někde přežilo vědění starověku, tak v klášterech. Zejména řád benediktinů pěstoval vedle fyzické práce i vzdělanost. V dějinách však najdeme také příklady, kdy náboženské spory vedly k ničení knih. Například císař Diocletianus nechal spálit desítky tisíc svitků v Caesarei v rámci svého boje proti křesťanství. 

Knihovna založená v Alexandrii už ve 3. století př. n. l. bývá považována za největší ve starověku. Mohla se pochlubit téměř čtvrt milionem papyrových rolí. Našli bychom zde dokonce originály řeckých textů, které neměli ani v samotném Řecku! Originální svitky s texty Aischylových, Sofoklových či Euripidových her si alexandrijská knihovna půjčila s tím, že budou opsány. Ve skutečnosti si však originály ponechala a do Řecka vrátila jen kopie. 

Alexandrijské knihovně každopádně vděčíme za rozkvět vzdělanosti a za pokrok. Sloužila totiž ke studiu předním učencům své doby. Jména matematiků, jako byli Euklides či Archimédes, známe až do našich časů a jejich znalosti se dodnes využívají.

Křesťané i muslimové

Když se mluví o zničení slavné Alexandrijské knihovny, vybavíme si asi scény z filmů o Caesarovi a Kleopatře. Shořelo asi 40 tisíc svitků, o jejichž obsahu se dodnes vedou spekulace. Co všechno asi lidstvo s požárem knihovny ztratilo? Slavný požár z roku 48 před n. l. však existenci knihovny definitivně neukončil.

V Alexandrii oheň ničil znovu. Ve 4. století knihovnu podpálili na podnět arcibiskupa Theofila coby doupě pohanské učenosti. Podle některých zdrojů se křesťanskému fanatismu vyrovnali i muslimové. „Všechny knihy, které souhlasí s koránem, jsou zbytečné, ty ostatní jsou nebezpečné,“ prohlásil prý roku 643 vojevůdce Amr ibn al-Ás. A v příštích měsících bylo v místních lázních příjemně teplo. 

TIP: Požár alexandrijské knihovny: Kdo zničil starověký chrám poznání?

Hořely však spisy starověku skutečně vinou Arabů? Jiné zdroje to popírají a argumentují tím, že vina za zánik Alexandrijské knihovny se Arabům začala přisuzovat v Evropě až o mnoho století později. Ať už za pádem Alaxandrijské knihovny stál oheň, fanatismus nebo snad i zemětřesení, dny její slávy byly každopádně sečteny. Starověká vzdělanost naštěstí nezmizela zcela, například Aristotelova díla se znovu objevila i díky překladům z arabštiny.

Záhadný Aristoteles

Ostatně Aristoteles představuje jeden z největších rébusů v dějinách písemnictví. Konkrétně jeho domnělý spis o komedii, po němž pátrají i hrdinové slavného románu Umberta Eca Jméno růže. Proč právě tento Aristotelův spis přitahuje tolik pozornosti?

I dnes si můžeme přečíst jeho Poetiku. Po hříchu v ní však najdeme jen podrobné pojednání o žánru tragédie a nutno podotknout, že i tento text se pravděpodobně během opisování během staletí proměňoval a v původní podobě si jej už bohužel nikdy neprolistujeme. Proč však zmizela část věnovaná komedii? Šlo o cenzuru a nevhodné pasáže se prostě při přepisování vynechaly? Zmizel text řízením osudu? Nebo ho snad Aristoteles napsat nestihl? 

Jisté je, že raní křesťanští myslitelé neoplývali právě přívětivým postojem k divadlu a ke komedii zvlášť. Za Aristotelovým spisem tak skutečně mohli vidět pohoršlivý smích, ďábelský škleb a učení, které je třeba spálit.

Ničení

Antická kultura, jak známo, dlouho přežívala díky Byzantincům a jejich centru Konstantinopoli. Zde již na přelomu 1. a 2. tisíciletí existovaly knihy nejen na papyru a pergamenu, ale i na papíře. Roku 730 zde při požáru nenávratně zmizely stovky nenahraditelných rukopisů. Totéž se opakovalo roku 781. Ale mnohem větší zkázu napáchalo obrazoborectví zuřící v 8. a 9. století. Ničily se obrazy, sochy, ale také knihy obsahující iluminace. Peripetií a katastrof proběhlo nepočítaně. Vše zakončilo dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453. Nemilosrdné vraždění doprovázelo i systematické ničení knih. Starý svět jako by zmizel.

Proti ďáblovi

Mezi muži, kteří se zasloužili o znovuzrození antické tradice ve středověké Evropě, vynikají dva. Překladatel Boëthius zpřístupnil v latině díla antických filozofů. Cassiodorus a mniši kláštera Vivarium v Kalábrii inspirovali činnost scriptorií, v nichž se kromě křesťanských textů přepisovala a překládala i díla antická. Sám Cassiodorus pobýval několik let v Konstantinopoli, kde se s antickou učeností osobně setkal. Řídil se heslem „Kolik písař napíše liter, tolik dostane ďábel ran“. Bohužel se kromě jediné výjimky žádná kniha z kláštera Vivarium nedochovala. Navzdory „ranám uštědřeným ďáblu“. Tehdy ještě ručně psané knihy nepřechovávaly jen důležité myšlenky, ale fungovaly jako paměť společnosti a samy o sobě byly nesmírně drahé a cenné.

Namátkou jeden z příkladů: na klášter ve švýcarském Sankt Gallenu zaútočili roku 926 Maďaři. Ještě než to však někdo tušil, měla zdejší poustevnice jménem Viborada vidění a mniši tak včas všechny knihy (a mešní víno) zakopali. Klášter lehl popelem a Viboradu nalezli mrtvou. Nejen za záchranu klášterní knihovny si ale vysloužila svatořečení.

TIP: Jezuita Antonín Koniáš: Byl nesmlouvavý palič knih, nebo zapálený knihovník?

To knihovna benediktinského kláštera Monte Cassino takové štěstí neměla. Nevyčíslitelné ztráty utrpěla hned několikrát. Ještě než klášter zdevastovalo spojenecké bombardování za 2. světové války, poničili knihovnu roku 585 Lombardové a v 9. století ji vypálili Saracéni… 

„Kterýmu jinýmu úkazu na nebi lidi zatleskaj?“ prohlásil dnes již bohužel zesnulý pardubický astronom Václav Knoll. Zatmění Slunce opravdu přináší neopakovatelný zážitek a jeho princip je jednoduchý: Měsíc v novu projde na své dráze přesně mezi Zemí a Sluncem, jeho stín dopadne na povrch naší planety a ti, kdo se zrovna nacházejí v něm, se mohou kochat jedinečnou nebeskou show. 

I zde ovšem musíme brát v úvahu jistá specifika: Zemský satelit se na své eliptické trajektorii musí v době úkazu nacházet co nejblíž k naší planetě, jinak nezakryje celé Slunce a spatříme pouze tzv. prstencové zatmění. Samozřejmě se musí rovněž ocitnout co nejpřesněji na spojnici mezi Zemí a naší hvězdou, neboť jinak – a to dost často – projde na nebi jen nad slunečním kotoučem nebo pod ním. 

Úplné zatmění Slunce se někde na světě odehraje téměř každý rok a pro jeho spatření stačí vycestovat do předem předpovězeného pásu, kudy se bude měsíční stín v inkriminovaný čas pohybovat. Pás měří na délku až 15 000 km, ovšem široký je nanejvýš zhruba 270 km, což odpovídá vzdušné vzdálenosti mezi Prahou a Ostravou.

Když do dne vstoupí noc

Krásu úplného zatmění Slunce nelze snadno popsat v několika větách, je třeba jej zažít. Tmavý Měsíc zhruba hodinu postupně ukusuje z oslnivého slunečního kotouče. Zprvu se nic významného neděje, ale jakmile je disk stálice zakryt téměř celý, začne strhující nebeské divadlo. 

Krajina postupně ztmavne, podobně jako po západu Slunce, ochladí se a zmatená příroda utichne. Azurové nebe záhy získá nádech vojenské modři, obzor se zahalí do sytě žlutých a oranžových odstínů jako za soumraku. Zbytky slunečního světla se dynamicky ztrácejí za měsíčním limbem a zjevuje se oslnivě krásná paprskovitá koróna, tvarovaná aktuálním magnetickým polem naší hvězdy. Jako by Slunce zamrzlo, lidé žasnou, křičí a tleskají, cvakají tisíce aparátů. Zároveň jsou na obloze vidět nejjasnější stálice a planety. 

Minuty plynou, až Slunce opět „procitne“ na opačné straně pohybujícího se měsíčního kotouče, nebe se rozsvítí a koróna se v jeho záři vytratí. Každý si přeje, aby představení trvalo alespoň o něco déle. Škoda, že v Česku nenastane jediné až do 7. října 2135. V následujících letech se však naskytne několik zajímavých možností, kam se za ním vydat. 

Nejen Coca-Cola, ale obecně všechny kyselé nápoje obsahují látky schopné naleptat sklovinu. Jde zejména o kyselinu fosforečnou, uhličitou a citronovou, které se ovšem zcela přirozeně vyskytují i jinde než v průmyslově vyráběném pití. Například v obyčejné pomerančové šťávě bychom oproti kole našli dvojnásobek kyseliny. 

TIP: Nezamýšlený experiment: Internetové výmysly zkazily zuby lidem v Calgary

Zmíněnou teorii poprvé vyslovil profesor Clive McCay z Cornell University už v roce 1950, když se snažil veřejnost varovat před nebezpečnými důsledky konzumace sladkého nápoje. Ve skutečnosti se však jedná o mýtus: Žádná z obsažených kyselin není tak silná, aby dokázala zuby zcela zničit. Nehledě na to, že McCayův experiment opomíjel vliv slin, které agresivní látku naředí a spláchnou. Faktem nicméně zůstává, že častá konzumace potravin s obsahem kyselin skutečně může postupným narušováním skloviny neblaze přispívat ke vzniku kazů.

Elektronickým mozkem vystřelovacího sedadla je takzvaný sekvencér, který sbírá data ze senzorů a zajišťuje, aby katapultáž proběhla co nejbezpečněji i nejrychleji. Zodpovídá za načasování jednotlivých fází v závislosti na váze pilota, rychlosti letu a podobně. Stačí, aby pilot třeba seděl na sedačce trochu křivě, sekvencér propočítá rozložení jeho váhy a podle toho upraví tah raketového motorku.

Damoklův meč nad hlavou

Přes veškerou snahu inženýrů i rozvoj technologií zůstává katapultáž z proudového letounu smrtelně nebezpečnou záležitostí. Pilot při ní čelí extrémnímu přetížení zhruba 12 až 14 g (u starších modelů ještě více), které mu může přivodit závažné zdravotní komplikace. Ztráta vědomí představuje ten nejmenší problém – po zatažení za výrazně zbarvené madlo se vše děje plně automaticky. Horší jsou pohmoždění páteře a zlomeniny obratlů, jež katapultované osobě mnohdy znemožní pokračovat v letecké kariéře a někdy ji stojí i život.

Stovky zachráněných letců

Z pozice světové jedničky na trhu vystřelovacích sedadel se ve 21. století stále těší společnost Martin-Baker. Mezi nejoblíbenější modely patří Mk 14 určený pro námořní letouny a známý též jako NACES (Navy Aircrew Common Ejection Seat). S tímto systémem představeným roku 1985 létaly mimo jiné legendární tomcaty, dnes se užívá zejména ve strojích F/A-18 Hornet. Byl nainstalován do asi 2 200 letadel a zachránil život už 101 osobám.

Další úspěšný typ představuje Mk 16, jehož modifikace slouží v evropských strojích Eurofighter Typhoon či Dassault Rafale, zatímco mladší verzi Mk 16-US16E nosí stíhačky F-35. Nejžhavější novinky v portfoliu tvoří kompaktní a odlehčený Mk 17 pro cvičné stroje a „osmnáctka“, kterou výrobce nabízí teprve od roku 2018. Dodejme, že historicky nejrozšířenějším produktem značky je sedadlo Mk 10 použité v 5 500 letounech z několika desítek zemí. Za život mu vděčí asi osm stovek letců sedlajících mimo jiné typy JAS-39 Gripen, Sea Harrier, Tornado, AlphaJet nebo Kfir. 

Pro stíhačky i bombardéry

Opomenout nesmíme ani dalšího západního výrobce McDonnell Douglas, který dnes tvoří součást Boeingu. Masového rozšíření doznalo jeho katapultovací sedadlo ACES II (Advanced Concept Ejection Seat), v současnosti dodávané společností Collins Aerospace. Hlavním odběratelem systému se stalo americké letectvo a setkáte se s ním ve stíhačkách F-16, F-15 i nejnovějších F-22, bitevnících A-10 nebo bombardérech B-1 a B-2. I když se ACES II objevuje ve strojích posledních generací, jeho historie sahá až do roku 1967.

V praxi se mnohokrát osvědčil, nicméně má své mouchy. Přes oficiální určení pro katapultáž v rychlosti 0–1 110 km/h vede jeho použití v letu nad 790 km/h často k vážným, až fatálním zraněním. K většině katapultování však dochází spíš při nízké rychlosti a v malé výšce – obvykle po poruše či kolizi letounu během startu nebo přistání.

TIP: Stíhačka, která létá sama: V kokpitu superstíhačky F-35 Lightning II

Z „východních“ končin se skvělé pověsti těší ruská Zvezda, která uspěla s jedinečným modelem K-36. Pokud je pilot vybaven speciálním ochranným oděvem a sedí na nejmodernější verzi K-36DM, přežije katapultáž ve výšce od 0 do 25 km při rychlosti 0–1 400 km/h. Ne náhodou tvoří „šestatřicítka“ osvědčenou výbavu řady ruských letounů od stíhaček MiG-29, Su-27 a Su-30 přes stíhací bombardér Su-34 po strategický bombardér Tu-160.

Slované, kteří se usadili podél dolního toku Labe na hranici s germánskými kmeny (například Sasy, Durynky a Dány) a státy (především Franskou říší), byli v raném středověku na nižším stupni vývoje. Proto se zprávy o nich dochovaly především v písemných pramenech franského původu. Oni sami o sobě žádné informace nezanechali. První zmínky se objevují v 7. století, kdy je k roku 631 nebo 632 jmenován i první kníže pozdějších Lužických Srbů – Dervan.

Polabští Slované (zvaní v pramenech Sclavi, Slavi, Winedi, později německy Wenden) osídlili oblast přibližně ve tvaru trojúhelníku mezi řekami Labe a Odra a pobřežím Severního, respektive Baltského moře. Kromě Lužických Srbů se jejich četné kmeny sdružily ještě do dvou dalších hlavních kmenových svazů Veletů (později Luticů) a Obodritů. Velkým kmenem byli také Havolané (Stodorané), kteří čas od času patřili ke zmiňovanému veletskému kmenovému svazu. Někdy se k těmto kmenům počítají ještě Pomořané, kteří však sídlili podél pobřeží Baltu na východ od Odry až k ústí Visly.

Dobyvatel Karel Veliký

K intenzivním kontaktům začalo mezi Slovany a Franskou říší docházet někdy na přelomu 8. a 9. století, kdy v čele Franků stál král a později císař Karel Veliký (vládl 768/800–814). Franský panovník vedl dobyvačné války proti tehdy ještě pohanským Sasům sídlícím na levém břehu Labe, a proto příležitostně navazoval s různými kmeny Obodritů spojenectví (poprvé v roce 781), aby si zajistil jejich vojenskou pomoc. Jindy zase uspořádal trestné výpravy proti sousedním veletským kmenům, protože napadaly jeho spojence Obodrity.

V roce 789 tak vytáhl proti veletskému knížeti Dragovitovi, který se tváří v tvář drtivé přesile (k franskému vojsku se přidaly některé obodritské a srbské kmeny) poddal a slíbil Karlovi věrnost. V roce 804 dokonce císař odměnil Obodrity pásem země na levém břehu dolního toku Labe (takzvaná Nordalbingie) v místech, kde později vyrostl přístav Hamburk. Tento kmen se stal sousedem nepřátelsky naladěných Dánů, kteří v předešlých válkách Franků proti Sasům podporovali Sasy. První dánský vpád na obodritské území následoval v roce 808.

Po definitivní porážce Sasů a začlenění jejich území do Franské říše v roce 804 císař už vojenskou pomoc Obodritů ani Srbů nepotřeboval a Frankové obnovili útoky za východní břeh Labe. Výprava se uskutečnila roku 806 proti Lužickým Srbům. Jejich tehdejší kníže Miliduch (Melito) v boji padl a na území tohoto kmenového svazu začala vznikat takzvaná Srbská marka (limes Sorabicus).

Prvním známým markrabětem (dux Sorabici limitis) byl v letech 847 až 873 jistý Takulf, který zároveň vládl jako hrabě v Durynsku. Také ostatní slovanské kmeny podél toku Labe musely čelit franským výpravám, takže do roku 814, kdy Karel Veliký zemřel, se téměř všechny nacházely vůči Frankům v podřízeném postavení.

Labe, linie smíru?

Potomci Karla Velikého, jeho syn Ludvík I. Pobožný (vládl 814–840), a hlavně vnuk Ludvík II. Němec (843–876), se nadále snažili o udržení podřízeného statusu Polabských Slovanů na severovýchodní periferii říše, avšak nedokázali dosáhnout podobných úspěchů jako jejich slavný předchůdce. Příčina spočívala jednak ve vnitropolitických problémech, které v roce 843 vyústily v rozdělení Franské říše na tři části, jednak v konfliktech mezi jejími nástupnickými státy (boj o rozdělení Lotharingie). Ty navíc komplikovaly stále častější vikingské nájezdy hlavně do západní části říše. Ludvík I. Pobožný sice ještě dokázal v roce 819 Obodritům vnutit nového panovníka jménem Čedrag a Ludvík II. Němec Obodrity několikrát porazil, ale v rámci své slovanské politiky se věnoval přednostně snaze o podřízení Velké Moravy. 

Franský tlak proto v průběhu 9. století relativně zeslábl, a přestože k intenzivním bojům proti Frankům došlo například i v roce 839, kdy se proti nim znovu musely bránit menší kmeny patřící k Lužickým Srbům (Koledicové), po zbytek 9. století větší konflikty prakticky ustaly. Omezily se na malé pohraniční střety Slovanů se Sasy podél toku Labe a na území Srbské marky vedené zmiňovaným Takulfem, který v roce 858 uspořádal za Labe velkou trestnou výpravu. V roce 897 se Srbové nakonec sami podřídili východofranskému císaři Arnulfovi (vládl 887/896–899). Avšak ostatní Polabští Slované se místo posilování svých pozic věnovali bojům mezi sebou a dále pokračovaly četné konflikty mezi Velety a jejich odvěkými rivaly Obodrity.

Tvrdý saský nápor 

Situace se změnila, když na královský trůn ve Východofranské říši usedl panovník z nové dynastie Jindřich I. Ptáčník (vládl 919–936). Tento původně saský vévoda usiloval jako jeho předchůdci o eliminování hrozby ze strany nepodmaněných slovanských kmenů sídlících na opačném břehu Labe. Zpočátku však jeho snahy brzdily nájezdy kočovných Maďarů, kteří se po roce 896 usadili v Karpatské kotlině. Některé slovanské kmeny, jako například Daleminci (patřící k Lužickým Srbům), v Maďarech uvítaly spojence proti saské hrozbě a spojovaly se s nimi k nájezdům na území říše. Proto musel Jindřich I. s většími výpravami proti Slovanům čekat až do roku 926, kdy se mu podařilo uzavřít s Maďary příměří na pět let. Poté se saské vojsko obrátilo proti Dalemincům, jejichž území dobylo v roce 928. Na zabrané půdě byl o rok později založen první opěrný bod přímé saské vojenské správy – hrad Míšeň. 

Pozornosti Jindřicha I. neunikli ani Obodrité, kteří v roce 927 přijali saskou nadvládu, a jejich kníže se dokonce nechal pokřtít. V zimě 928/929 saský úder dopadl i na Velety. Jindřich I. využil zimní počasí, kdy zamrzla jezera a řeky chránících v jiných ročních obdobích slovanská hradiště, dočasně ovládl hlavní centrum Havolanů Brandenburg a zajal i jejich knížete Tugumíra. Saský nápor na východ opět pozdrželi Maďaři, kteří po vypršení příměří v roce 933 zaútočili na Východofranskou říši. Jindřich I. je však dokázal zastavit v bitvě u řeky Riade a na dvě desetiletí je zahnal zpátky do Panonie. 

Krvavá hostina

Jindřichův nástupce Ota I. Veliký (vládl 936/962–973) nadále energicky pokračoval v politice svého otce. Aby dokázal zvládnout nové velké povstání Luticů, které vypuklo v prvním roce jeho vlády, oživil v příhraničních zónách karolinský systém pohraničních marek. Na středním toku Labe se tak v roce 937 stal markrabětem Východní marky (comes marchio Orientalium) Gero, který až do své smrti v roce 965 prosazoval velice nevybíravými způsoby saské zájmy a území marky rozšířil až k břehům Odry a Nisy, čímž se dostal do kontaktu se vznikajícím polským státem. Podle svědectví dobových pramenů uspořádal v roce 939 hostinu, na kterou pozval třicet okolních slovanských náčelníků. Po nadměrném hodování a pití je všechny nechal pobít. 

V důsledku této zrady povstaly i ostatní, dosud neutrální lutické kmeny a zahnaly na čas všechny saské posádky zpět za Labe. Gero na druhou stranu využil bývalého knížete Havolanů Tugumíra a s jeho pomocí definitivně ovládl Brandenburg. Povstání Luticů bylo přibližně za rok definitivně potlačeno. Na dolním toku Labe proti Obodritům postupoval obdobným způsobem markrabě Hermann Billung (zemřel v roce 973). Obodrité utrpěli velkou vojenskou porážku v roce 955 a jejich kníže Stojgněv byl posléze popraven.