Malý satelit LightSail 2 byl součástí nákladu, který v červnu 2019 vynesla do vesmíru velká nosná raketa Falcon Heavy společnosti SpaceX. Jde o misi, jejímž cílem bylo vyzkoušet, zda sluneční plachta umožní satelitu změnit oběžnou dráhu. To se opravdu podařilo. Měsíc po vypuštění cubesat LightSail 2 rozvinul svou ultratenkou 32 m² velkou plachtu vyrobenou z mylaru a dostal se na vyšší oběžnou dráhu. 

Bill Nye, šéf společnosti The Planetary Society, která vyslala LightSail 2 do vesmíru, už tehdy neskrýval nadšení: „Dostali jsme se na vyšší oběžnou dráhu bez raketového paliva, jen díky tlaku slunečního záření.“ Jde podle něj o udivující, ale přesto překvapivě funkční a do jisté míry i romantický typ pohonu – sonda LightSail 2 vlastně plachtí na slunečních paprscích.

Plavba dlouhá 30 měsíců

Nyní má šéf The Planetary Society další důvod ke spokojenosti – jejich LightSail 2 úspěšně surfuje na solárním větru už 30 měsíců, zatímco dole zuří pandemie. Technologie sluneční plachty prokazuje svou životaschopnost a zároveň neustále poskytuje cenná data, která pomohou při vývoji pokročilých slunečních plachetnic i při přípravě jejich misí.

TIP: Jak funguje solární plachetnice? Jde o efektivní způsob pohonu?

Mise LightSail 2 vyšla společnost na 7 milionů dolarů (asi 158 milionů Kč). O získaná data se dělí s NASA a podílejí se na přípravě tří budoucích misí slunečních plachetnic – NEA Scout, Solar Cruiser a ACS3. První z nich by přitom měla zamířit do prostoru v blízkosti Měsíce již v únoru 2022, kdy by se měla svézt s prvním zkušebním letem mise Artemis. Poté napne plachty a vyrazí od Měsíce navštívit planetku.

DaVinci je šetrný a precizní jako žádný z jeho předchůdců, sám od sebe se ovšem nepohne ani o milimetr: Aby mohl pracovat, potřebuje vedení rukou zkušeného operatéra, a společně se pak dokážou vypořádat i s nejkomplikovanějšími úkoly. Nějakou dobu však trvalo, než si chirurgové na robotického kolegu zvykli. 

Rukama ve vzduchu

„Nejdřív to vypadalo jako sci-fi, protože rukama vlastně operujeme ve vzduchu, a přitom se totéž odehrává v pacientově těle,“ vzpomíná na rozpačité začátky Miloš Broďák, přednosta urologické kliniky fakultní nemocnice v Hradci. Nicméně dnes už nedá na robota na sále dopustit: „Nástroje použité při zákroku se pojí s robotickým systémem, který přesně kopíruje pohyby operatéra. Lékař sedí vedle a operuje, zatímco sleduje obraz s vysokým 3D rozlišením. Přístroj redukuje třes rukou, a navíc umožňuje přehled v částech těla, jež jsou za normálních okolností velmi špatně vidět.“ 

Jindy obtížným mikroskopickým zákrokům rovněž napomáhá, že robotické rameno kopíruje každý pohyb lékaře ve výrazně menším měřítku: Posune-li kupříkladu operatér rukou o deset centimetrů, v těle pacienta se nástroj přemístí jen o jeden.

Za dva dny domů

V hradecké nemocnici operují za asistence daVinciho od ledna 2016 a za tu dobu si již připsal několik tisíc zákroků: Nejčastěji pomáhá při operacích prostaty, ledvin či dělohy, ale troufá si rovněž na srdce. A v posledních měsících nabízel ještě jednu výhodu – na plný výkon pracoval i během pandemie, kdy se většina plánovaných úkonů rušila. 

Díky celkové šetrnosti stačí pacientům po robotické operaci daleko kratší rekonvalescence, a místo dvou týdnů tak v nemocnici zůstávají třeba jen dva dny. K největším daVinciho přednostem totiž patří přesnost: Dokáže tělesné tkáně preparovat doslova po milimetrech, čímž se snižují nejen krevní ztráty, ale i čas strávený na sále. 

TIP: Čínský automatický zubař poprvé voperoval implantát bez lidské asistence

Když se na počátku tisíciletí začínalo operovat pomocí robotů, ne každý lékař v tom spatřoval krok vpřed. DaVinci ovšem všechny přesvědčil, že budoucnost medicíny spočívá v technologiích. Důvodů, proč chirurgové po celé planetě sáhli po joysticku, existuje víc než dost. „V medicíně byla spousta technologií, které se neuplatnily. Všichni jsme však tušili, že robotická chirurgie mezi ně patřit nebude – ta naopak operování změní,“ uzavírá přednosta Broďák s úsměvem. 

Evropská příroda utichá, ale nikoliv tak, jak bychom si asi přáli. Podle nového výzkumu britských odborníků z Evropy mizejí ptáci, a to alarmujícím tempem. Nejvíce zasaženi podle vědců byli vrabci domácí, kterých ubylo asi 60 procent. Příčin je celá řada a u různých druhů ptáků se mohou lišit. Roli hraje ztráta vhodných stanovišť, masivní úbytek hmyzu, znečištění, a také šíření nemocí, například ve městech.

Fiona Burnsová z britské organizace Royal Society for the Protection of Birds (RSPB) a její spolupracovníci sledovali vývoj početnosti populací ptáků napříč Evropou, od počátku osmdesátých let. Zjistili, že zmizelo asi 620 milionů ptáků, což odpovídá zhruba jedné šestině ptačí populace.

Stále méně ptáků

Většina těchto ptáků zmizela v zemědělské krajině a na loukách. Ptáci ale mizejí všude, i ve městech. Dříve běžní ptáci se stávají vzácnými a ze vzácných ptáků jsou rarity. Podle badatelů se ztráty týkají především běžných druhů ptáků, kterých zmizela přibližně čtvrtina jedinců. U vzácných druhů to jsou v průměru čtyři procenta. Zatím nehrozí masivní vymírání řady druhů současně, ale je to jen slabá útěcha.

TIP: Zlé vyhlídky: Během tohoto století možná vymře celá polovina dnes žijících druhů

Burnsová s kolegy využili bohaté databáze pozorovatelů ptáků, kteří mají tradici v řadě evropských zemí. Z databáze získali použitelné údaje o 378 druzích ptáků z celkového počtu 445 původních druhů ptáků Evropy. Jejich výzkum ale nepřinesl jen špatné zprávy. U řady druhů ptáků počty naopak rostou, často v důsledku vhodných zásahů ochrany přírody. Takovým druhem je například sokol stěhovavý.

Skonání tehdy již bývalého českého krále bylo očekávaným vyvrcholením Rudolfovy pozvolné agonie. Císařův psychický stav se již dlouhá léta zhoršoval. Kvůli němu se čím dál více stranil lidí, zatímco jeho tělo stále větší měrou ničily mnohé nemoci. Jako zcela neschopný vlády byl Rudolf o téměř rok dříve přinucen abdikovat ve prospěch bratra Matyáše. Mohl však dožít na Pražském hradě a po této stránce se tedy pro něj asi příliš nezměnilo.

Projevy rychle postupujících nemocí však zvěstovaly blížící se konec. V závěru roku 1611 již pro samé vředy na nohou císař nemohl téměř ani sedět, natož chodit, a po Novém roce se rychle připojily i další obtíže. Smrt v ranních hodinách 20. ledna 1612 byla pro panovníka jistě vysvobozením. 

Nechutné divadlo

Navzdory prvotním snahám komorníka se nepodařilo císařovu smrt příliš dlouho utajit, a tak bylo ještě odpoledne téhož dne přikročeno k pitvě a nabalzamování mrtvoly. Celá akce se změnila v nechutné divadlo, neboť se konala za účasti velkého množství diváků, z nichž někteří si na císařově mrtvole vybíjeli osobní averze.

Kupříkladu je zaznamenáno, že Václav Vchynský vzal císařovo srdce do ruky a stiskl je tak silně, „až krev z něho vypištěla“, a tím se pomstil za křivdy, kterých se prý císař dopustil na jeho rodině. Vévoda Jindřich Julius Brunšvický zase prohlašoval, že přítomní chirurgové si počínají jako amatéři, a žádal, aby ho k tomu pustili. (Zajímavé je, že lebka Rudolfa II. byla opravdu otevřena nadmíru neprofesionálně a hrubě, měl tedy vévoda pravdu?) 

Druhého dne byly vyjmuté vnitřnosti (mimo srdce a mozek) pohřbeny v kapli sv. Ostatků svatovítské katedrály. Dodnes tam lze spatřit v podlaze zasazený náhrobní kámen označující jejich pohřeb. Při výzkumu v roce 1974 však pod ním byly nalezeny již jen zbytky ztrouchnivělé vyplechované truhlice a z orgánů samotných snad jen sypká bělavá hmota.

Mezi 22. lednem a 6. únorem 1612 byly ostatky vystaveny v audienční síni, kam se zesnulému přišlo poklonit velké množství lidí. Situaci zachycuje vzácná dobová rytina. Těsně před zatlučením rakve dovolil císař Matyáš několika významným zahraničním hostům prohlédnout si Rudolfovo tělo. Mezi nimi byl i vyslanec Melchior Goldast z Haiminsfeldu, který vše, co viděl, detailně popsal ve svém deníku. Poté byla rakev dopravena do kostela Všech svatých.

Teprve 1. října 1612 došlo k přenesení ostatků do katedrály sv. Víta a jejich uložení do skvostného cínového sarkofágu v nové královské hrobce, jejíž podzemní komoru dal Rudolf zbudovat na počátku své vlády. Důvodem tak pozdního termínu pohřbu byla zřejmě především nevraživost Matyáše ke svému bratrovi, pro kterého příprava Rudolfova pohřbu nebyla prioritou a ani se jej nakonec nezúčastnil. Matyáš se také obával, že by se honosný pohřeb mohl stát demonstrací Rudolfových příznivců, a proto byly veškeré pohřební ceremonie neobvykle skromné a nápadně nenápadné. 

V centru zájmu

Na rozdíl od ostatních dřevěných a ztrouchnivělých rakví nebylo cínový sarkofág třeba měnit, ani nešel snadno otevřít, a proto císařův klid zůstal nenarušen až do velké přestavby hrobky započaté roku 1928. Tehdy byl předimenzovaný sarkofág, kvůli němuž muselo být v roce 1612 několik starších pohřbů sesypáno do jedné rakve, aby se uvolnilo místo, poprvé vynesen a otevřen. Rudolfův pohřeb vzbudil jinak neobvyklou pozornost a díky tomu máme k dispozici i podrobnou zprávu a fotodokumentaci. 

Ze sarkofágu byla vyjmuta rozpadlá dřevěná, červeným sametem vyložená rakev s proskleným okénkem ve víku. V ní se nacházela císařova mumie, spočívající na dvou polštářcích a velké podlouhlé podušce. Oděna byla do luxusního hedvábného šatu. U boku a hlavy císaře stály dvě stříbrné nádoby obsahující jeho srdce a mozek. Císařovy ostatky v následujících letech prozkoumal antropolog Jindřich Matiegka, načež byly roku 1935 uloženy do nové bronzové rakve, která se vložila do původního cínového sarkofágu. Takto byl Rudolf v opravené hrobce znovu pohřben. Ostatky byly vráceny zpět včetně veškeré výbavy, pouze císařův klobouk se z přesně neznámých pohnutek do rakve nevrátil a stal se součástí hradních sbírek. Rudolfova rakev se nově nacházela uprostřed zadní stěny za sarkofágem Karla IV., který zabral jeho původní místo. 

K opětovnému otevření rakve došlo v červenci 1975 v zájmu nového antropologického průzkumu pod vedením Emanuela Vlčka. Tehdy byly z rakve vyjmuty veškeré části pohřební výbavy. Dnes se tedy v sarkofágu nacházejí pouze císařovy holé kosti, navíc nakonzervované a zbavené mumifikovaných zbytků měkkých tkání a ochlupení.

Šaty podle módy

Jak vypadala Rudolfova pohřební výbava? Při prvním pohledu na císařův oděv je zjevné, že renesance opustila středověkou tradici pohřbívání krále v ceremoniálním korunovačním rouchu. Rudolf byl, stejně jako jeho otec Maxmilián II. a děd Ferdinand I., pohřben v civilních šatech. Zejména pohřební oděv Maxmiliána II. se tomu Rudolfovu velmi podobal. 

Nohy halily krátké, po kolena sahající kalhoty s výrazným poklopcem (takzvané krytí), ušité z hedvábného sametu zdobeného drobným motivem větviček s kvítky. Pod kalhotami byly natažené dva páry hedvábných punčoch, jedny šité, druhé pletené. Na nohou měl císař nazuté bačkory z hedvábného sametu s korkovou podrážkou a koženou výstelkou. Ačkoli je známo, že před smrtí musel Rudolf pro samé vředy na nohách chodit v pantoflích, v tomto případě se jedná spíše o pokračování renesanční pohřební tradice, neboť v podobných papučích byli ve svatovítské katedrále pohřbeni i Ferdinand I., Anna Jagellonská a Maxmilián II. 

Dále měl císař hedvábný kabátec střižený do tvaru takzvaného husího břicha a zdobený řadami drobných dírek. Zadní díl byl rozstřižený a do průstřihu bylo všito sedm párů mašlí. Tento detail, zhotovený kvůli snadnějšímu oblékání mrtvoly, dokládá, že kabátec vznikl speciálně pro potřeby pohřbu. Přes to všechno měl císař oblečený dlouhý a těžký plášť ze stejné látky jako kalhoty, zapínaný na třicet sedm drobných knoflíčků s poutky. Plášť vychází ze soudobé uherské módy, která sama napodobuje osmanské kaftany.

Srdce a mozek

V rakvi se dále nacházely i již zmíněné viscerální nádoby obsahující císařovo srdce (stejně jako v případě Ferdinanda I. a Maxmiliána II.) a nově i mozek. Stejně jako u Ferdinanda bylo srdce pohřbeno ve stříbrné pozlacené nádobě (původně zřejmě lékárenské dóze). U horního i dolního okraje běží nápis, který vysvětluje obsah nádoby, na dně je vyrytý vavřínový věnec se stříbrnickými puncy.

TIP: Rudolfova štola: Císařovo dílo, které dodnes bere dech

Pod rytinou je patrná rytina starší. Lze v ní rozeznat pozůstatky erbu s polovinou skákajícího lva v klenotu a letopočet 1577 (1597?). Rudolfův mozek byl uložen ve stříbrném džbánku s pokličkou a ouškem. Na výduti je rytina císařského orla, stejná je i na víčku, a pod ní je nápis HIERIN LIGT IHR MAYTT. GEHIRN. („V tomto leží mozek Jeho Milosti“). 

Orgány uvnitř nádob byly obalené rašelinou. Srdce se téměř zcela rozložilo, jen pod mikroskopem bylo možné pozorovat zbytky tkáně. Rudolfův mozek je seschlý do tmavých šupin. Obsah nádob se po průzkumu nevrátil do hrobu a je uložený v depozitáři. Má tvrdou, drobivou konzistenci a pronikavě zapáchá. Doufejme, že se v budoucnu podaří zajistit jeho důstojné a pietní uložení.

Česko bývá označováno za jednu z nejateističtějších zemí na světě. Podle nejrůznějších průzkumů a statistik se za ateisty považuje okolo 75 % Čechů. Ještě lépe, či chcete-li hůře, je na tom s ateismem Japonsko, kde víru v Boha a bohy odmítá až 87 % obyvatel, a právě země vycházejícího slunce je domovem náboženského směru MtoP.

MtoP je zkratkou „Motohiro to People“ odkazující na zakladatele tohoto náboženského hnutí Motohiro Hisana – mladého Japonce, který zároveň vystupuje jako předák a duchovní hnutí. Členem hnutí se může stát kdokoli – jedinou podmínkou pro vstup je sledování příspěvků MtoP na Twitteru. Od členů nejsou vyžadovány žádné rituály, a přestože má hnutí vlastní „písmo svaté“, své ovečky nesvazuje žádnými rigidními pravidly. Většina nařízení od svých členů očekává, že budou dělat jen to, co oni sami dělat chtějí a budou si žít svůj život po svém.

Řekni šéfům „Ne!"

Na první pohled parodické či satirické náboženské hnutí, připomínající například pastafariány velebící „Létající špagetové monstrum“, má ale i svůj ryze praktický význam. Členství v hnutí totiž podle Motohiro Hisana umožňuje Japoncům odmítnout práci přes čas nebo odmítnout nevyžádané pozvání na firemní večírek. Japonské zákony umožňují odmítnout práci přes čas z náboženských důvodů, což je v zemi, kde je práce přes čas považována za slušnost a standardní příspěvek firemní kultuře, bezesporu praktické.

TIP: Přepracovaní Jihokorejci volí vězeňskou celu před stresem moderního světa

Přestože je označení Japonska jako země workoholiků nejspíš nespravedlivé a týká se jen některých oblastí a jen části firem, problémy v této oblasti v zemi nepochybně existují. Dokládá to ostatně i skutečnost, že japonština má speciální výraz „karóši“, volně přeložitelný jako „smrt z přepracování“. Typicky jde o smrt způsobenou infarktem či mozkovou mrtvicí kvůli nadměrnému stresu. Příliš dlouhá pracovní doba, které se mnoho Japonců podrobuje dobrovolně, nezřídka vede také k depresím, úzkosti i sebevraždám. Možnost odmítnutí práce přes čas z náboženských důvodů tak patrně ocení nejeden na smrt vyčerpaný zaměstnanec.

Pokud jde o lety na orbitu, v dnešní době se pozornost veřejnosti upírá i na sympatické startupy, které vyvíjejí menší nosné rakety pro levnější vynášení nákladu na oběžnou dráhu. Jedním z nich je americký startup Astra, založený v roce 2016, který usiluje získat podstatnou část trhu s vynášením malých satelitů. Velkou výhodou Astry je velká flexibilita jejich startovacího zařízení. Je možné ho celé přesouvat v pouhých několika standardních kontejnerech.

Startup spolupracuje s NASA a také se jim již podařilo sehnat několik zajímavých zákazníků. Je mezi nimi například americká společnost Planet, která momentálně provozuje největší flotilu satelitů pro pozorování Země. Další nezbytným krokem v plánech Astry byl úspěšný let na oběžnou dráhu. Ukázalo se ale, že to nebude tak snadné.

Tři neúspěchy za sebou

Poprvé se o to Astra pokusila v září 2020. Let rakety ale skončil brzy po startu, kvůli problémům s naváděcím systémem. O tři měsíce později se při druhém pokusu raketa sice dostala do vesmíru, ale došlo ji palivo, jen několik sekund před tím, než dosáhla potřebné orbitální rychlosti. Třetí pokus Astry letos v srpnu jim přinesl nechtěnou celosvětovou popularitu, když se nosná raketa nejprve vydala na cestu nikoliv vzhůru, ale vodorovným směrem, a let byl po pár minutách zrušen.

TIP: První orbitální test startupu Astra selhal během letu 1. stupně rakety

Napočtvrté se Astra konečně dočkala. Stejně jako v předchozích případech se 13metrová raketa, označená jako LV0007, vznesla z amerického kosmodromu Pacific Spaceport Complex na ostrově Kodiak na Aljašce. Šlo o testovací let pro účely americké armády, se simulovaným nákladem. Po 9 minutách letu se náklad mise úspěšně dostal na oběžnou dráhu ve výšce 500 kilometrů. Pro Astru jde o velký úspěch, na který by rádi brzy navázali dalšími lety na orbitu.

John F. Kennedy patřil k americkým prezidentům, kteří významně ovlivnili budoucí tvář USA. Byl to mladý ambiciózní muž s irskými kořeny, veterán bitvy u Šalomounových ostrovů, držitel Pulitzerovy ceny a bývalý senátor za stát Massachusetts. Jako zástupce demokratické strany se stal druhým nejmladším americkým prezidentem – bylo mu 43 let – a současně první hlavou USA katolického vyznání.

Za jeho éry byla studená válka studenější než kdykoliv předtím i potom: Po neúspěšném pokusu o svržení režimu Fidela Castra na Kubě roku 1961 stál svět na pokraji atomového konfliktu. Z karibské krize způsobené rozmístěním raket středního doletu však naopak prezident vyvedl zemi vítězně. Tyto významné události ve spojení s Kennedyho kouzlem osobnosti udělaly z 35. prezidenta USA jednoho z nejpozoruhodnějších politiků vůbec. Legendou se však stal i kvůli předčasnému odchodu z tohoto světa, o nějž se „postaral“ atentátník (nebo atentátníci) 22. listopadu 1963 v Dallasu.

Zabil jsi mého prezidenta

Za hlavního podezřelého ve věci vraždy JFK je dodnes pokládán zaměstnanec Texaského knižního velkoskladu a sympatizant komunismu Lee Harvey Oswald, který měl na prezidenta střílet z nejvyššího, šestého poschodí skladu. Jenže nad jeho vinou se stále vznáší bezpočet otazníků. 

Případ vraždy se nikdy nedostal před soud, protože podezřelého Oswalda při převozu do okresní věznice zastřelil dvaapadesátiletý majitel nočního klubu Jacob Rubinstein, přezdívaný Ruby. K incidentu došlo v podzemních garážích: Útočník vyskočil z davu novinářů, vytáhl revolver, a než stiskl spoušť, vykřikl: „Zabil jsi mého prezidenta, ty kryso!“ Poté Oswaldovi prostřelil břicho a o necelou hodinu později zraněný zemřel. Ruby původně tvrdil, že chtěl paní Jacqueline ušetřit útrap, které by musela prožívat během soudních tahanic při pohledu na vraha svého muže. 

Jacob Rubinstein byl odsouzen k trestu smrti, ale odvolal se, načež odstartoval nový proces. Před jeho skončením však obviněný podlehl rakovině plic. Před smrtí ještě novinářům řekl, že také on sám byl pouhou obětí a že se svět nikdy nedozví o atentátu pravdu. Dnes se proto většina publicistů pátrajících po okolnostech dallaské vraždy domnívá, že měl Ruby za úkol odstranit Oswalda, aby pravda nikdy nevyšla najevo.

Kolikrát se střílelo?

Kromě oficiální verze o jednom atentátníkovi existuje i alternativní teorie, podle níž se na útoku podíleli tři střelci a dohromady padlo šest ran. K hlavním zastáncům této varianty patřil okresní státní tajemník z New Orleans Jim Garrison. Kromě Oswalda se měl jeden atentátník ukývat za dřevěným plotem na travnatém návrší na náměstí, zatímco další číhal v budově Dal-Texu vedle knižního skladu. Mnozí svědci cítili spálený střelný prach právě okolo návrší, někteří zpozorovali i dým. Prezidenta měly trefit tři projektily do krku, zad a hlavy a Connallyho navíc dvě střely do zad a stehna. Jedna kulka údajně zasáhla jen chodník.

Šestnáct let po spáchání atentátu došel zvláštní výbor Sněmovny reprezentantů k závěru, že z prostoru travnatého pahorku byl vystřelen ještě čtvrtý náboj. K uvedenému zjištění dospěli odborníci navzdory faktu, že čtvrtou kulku nikdo nikdy nenašel. Jako důkaz měly posloužit impulzy z jedné vysílačky umístěné na policejní motorce. Za oficiální výsledek vyšetřování však nejvyšší reprezentanti USA pokládají zjištění Warrenovy komise. 

Nepříliš přesvědčivé důkazy tak daly vzniknout mnoha konspiračním teoriím, které přežívají dodnes. Podle tři roky starého průzkumu 61 % Američanů věří, že Oswald nemohl střílet sám a musel mít komplice. K podobnému číslu došel průzkum provedený krátce po vraždě, kdy bylo o existenci více střelců přesvědčeno 52 % dotázaných.

Americká administrativa postupem času zveřejnila množství dříve tajných dokumentů (zveřejněno bylo již 99 % záznamů), žádný z nich ale nepřináší důkaz, který by potvrzoval verzi dvou střelců. Poslední várka odtajněných dokumentů (v roce 2025) nicméně ukazuje, že se CIA o Oswalda důkladně zajímala dlouho před atentátem. 

Image

Čtěte také

Vražda prezidenta Kennedyho: Zabil ho vyšinutý střelec, CIA nebo mafie?

Mezi mučením a léčením byl často jen malý rozdíl, který se tu a tam mohl dokonce úplně setřít. Svérázné formy lékařských praktik neprovázely jen epidemie, ale také řadu běžných onemocnění. Během 14. století si lidé velmi oblíbili jakési domácí, česky psané lékařské příručky, které sestavil astronom, matematik, doktor a čtyřnásobný rektor Pražské univerzity Křišťan z Prachatic. O další stupeň výš pozvedl lékařskou vědu o dvě století později Ján Jessenius. Přesto však po dobu středověku a ještě několik století poté platilo pravidlo „málo léků, dlouhý věk“ aneb „vyhni se lékařské péči, kdo můžeš“.

Lékařské povolání nebylo právě záviděníhodným řemeslem. Nejen, že se medicus každý den dostával do blízkého kontaktu s nemocnými, z nichž mnozí byli stiženi velmi nakažlivými chorobami, ale nemalé nároky kladlo na osobu lékaře také vyšetřování pacientů. Ti nejlepší z nejlepších se nespoléhali pouze na svůj zrak, ale zapojovali do vyšetřování všechny smysly. Doktor musel nemocného shlédnout, prohmatat, ránu nebo postižení očichat, nezřídka také ochutnat. K tomu patřil rozbor moči, stolice a potu. Inu, středověk byl velmi „romantickou“ dobou.

Octem proti černé smrti

Metlou lidstva byl nejen po dobu středověku mor. Černá smrt dorazila ve 14. století na palubě obchodních lodí z Asie a na evropskou společnost se přenesla blechami žijícími v srsti nakažených krys. Velmi rychle se však nákaza začala šířit vzduchem, a jelikož původce moru, bakterie Yersinia pestis, nebyla známá, vázl i lékařský výzkum. Omezené vědomosti a medicínské prostředky spolu s absencí hygieny vykonaly své a moru ve druhé polovině 14. století padly za oběť milióny lidských životů. 

Protože lékaři nad pandemií bezradně lomili rukama, přijala společnost rychle za své řadu kolujících praktik a pověr. Mnohé z nich se zcela vymykaly racionálnímu uvažování. Základem prevence moru byl na krku zavěšený váček, který obsahoval řadu nezbytností. Kromě různých léčivých bylin měl být jeho součástí také pálený jelení roh nebo koláček uhnětený z arzeniku. Arzenik je ovšem velmi prudký jed. Středověká společnost si mor představovala jako pomalu se plížící mlhovinu, která vniká do těla všemi otvory, nejvíce ovšem ústy a nosem. Lidé si proto vyplachovali pusu octem a v octě máčenou houbu si kladli před obličej. Lékaři je také varovali, aby nechodili proti větru nalačno. 

Pokud preventivní procedury selhaly a jedinec se i přesto nakazil, přišla na řadu druhá, drastičtější fáze následné léčby. Nemocný měl na příklad popíjet vlastní moč a k boulím a typickým černým skvrnám bylo radno přikládat pijavice, které měly černou smrt odsát z těla ven. Ještě účinnější však bylo položit na postižená místa kohouta nebo plíce z domácích zvířat.

TIP: Nemoc šířená blechou: Morové epidemie způsobila tyčinková bakterie!

Existovaly však i mírnější léčebné postupy. Například osobní lékař Karla IV. mistr Havel doporučil českému králi především zdravou životosprávu. Ani jeho rady však nemohly před tváří černé smrti obstát a jevily se v důsledku stejně bezcenné, jako magické praktiky zmiňované výše. Mor, který po polovině 14. století a ještě několikrát v evropských dějinách zdecimoval starý kontinent, mezi zastánci nebo odpůrci lidového léčitelství nerozlišoval. Na druhou stranu se po jeho odeznění společnost výrazně ozdravila, potomci přeživších prý žili déle a těšili se lepšímu zdraví. 

O vších, breberkách a jiné havěti

Zatímco dnes považujeme vši za nemilého společníka dětských hlav, ve středověku mohly sloužit i jako léčebný nástroj. Například při zánětech močového měchýře nebo při zbytnění prostaty vkládal lékař veš do močové trubice, aby dráždila močový měchýř ke stahování. Neměl-li po ruce pěknou veš, mohl ji nahradit stínkou obecnou, totiž suchozemským korýšem dosahujícím velikosti přibližně jednoho centimetru, jehož milimetrová mláďátka krátce po vylíhnutí zalézají do všech otvorů a skulin v nejbližším okolí. 

Jestliže léčba selhala, musela se osoba vycévkovat, nejlépe trubičkou, která by nebyla příliš tvrdá. V případě močových kamenů se muselo přistoupit k operaci. Existoval však další, méně invazivní způsob. Do močové trubice se zavedla dutá hadička, do níž se foukalo a odsávalo, aby kamínek vyšel z vnitřku těla. 

Pouštění žilou

Univerzálním všelékem na každé onemocnění (a spolehlivým zabijákem již tak oslabeného těla) bylo pouštění žilou. Odebírání krve ve velkém bylo po dobu středověku prvním krokem při léčbě a během času se tato oblíbená a rozšířená metoda specifikovala. Každá nemoc měla určené místo, kde se mělo pustit žilou. Odebíráním krve nebyli pověřeni pouze lékaři. Vzhledem k jejich nízkému počtu na množství obyvatel se vyučení doktoři zaměřovali spíše na léčení závažnějších nemocí či úrazů a banální pouštění žilou přenechávali lazebníkům. Do určité doby se dal lazebnický stánek běžně rozeznat tak, že jeho majitel vystavil do okna misku s čerstvě odebranou krví.

Středověk si každé onemocnění vysvětloval jako odplatu vyšších sil, trest nebo zlo, které do osoby vstoupilo, a jež je potřeba z těla vystrnadit. Postiženou krev kolující v žilách bylo proto potřeba nahradit novou a čistou krví. Při malém chirurgickém zákroku se tedy otevřela žíla a krev se nechala volně vytékat, dokud byla hustá a tmavá. Teprve tekla-li z ranky jasná červená a řídká krev, mohlo se krvácení zastavit. Zatímco u někoho trval zákrok několik minut, jiní čekali na změnu barvy a hutnosti krve podstatně déle. Následky takového léčení bývaly fatální. Možná, že krveprolití, které středověcí felčaři způsobili pouštěním žilou, nepostihlo společnost během všech válek po celý středověk.

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Křišťan z Prachatic napsal ve svém dílku O pouštení krve toto: „Silně zelený stín pokud možno objevit v krvi, silně pak bolívá hruď i srdce nocí i dnem. Jestliže najednou krev má barvu činěné kůže, o mor v mezikoží tu zcela zřetelně běží. Krev krásně rumělkovou když kryje vrstvička séra, těší se bezpochyby ten člověk pevnému zdraví.“

Otcem kryptozoologie je francouzsko-belgický vědec, průzkumník a spisovatel Bernard Heuvelmans (1916–2001). Již roku 1948 publikoval jeho skotský kolega Ivan T. Sanderson (1911–1973) článek Mohli by tu být dinosauři, kde jako první přichází s vážně míněným tvrzením, že v odlehlých koutech planety mohou dosud přežívat dinosauři. Heuvelmans poté jeho myšlenky rozvedl a stal se prakticky zakladatelem nového odvětví biologie – kryptozoologie.

Jeho nejvlivnějším dílem byla kniha Na stopě neznámých zvířat, která vyšla ve francouzštině roku 1955. „Mořští hadi“, „ledoví muži“ a další kryptidi (dosud neodhalení tvorové) vděčí za svou popularitu právě Heuvelmansovi. Díky němu se kryptozoologie dostala do povědomí širší veřejnosti.

Heuvelmans požadoval, aby nový vědní obor pracoval přísně vědeckými metodami, na druhou stranu však zohledňoval i laická svědectví o existenci neznámých organismů. Právě závislost na nejistých svědectvích je důvodem, pro který je kryptozoologie u klasických přírodovědců v nemilosti. V současnosti je považována za pseudovědu, nebo dokonce karikaturu skutečné vědecké disciplíny.

I přes četné úspěchy v objevování nových živočišných druhů (například asijský kopytník saola v roce 1992) si tak kryptozoologie na svoji rehabilitaci bude muset ještě počkat. Zatím je alespoň fascinujícím doplňkem akceptovaných biologických oborů a zdrojem nikdy nevysychajícího úžasu nad tajemstvími přírody. Stojí za zmínku, že mezi českými autory se problematice kryptozoologie dlouhodobě věnuje například Jaroslav Mareš.

Dinosauři v 20. století

Mezi nejzajímavější příklady kryptidů patří nepochybně tvorové domněle reprezentující přežívající pravěká zvířata. Na prvním místě se samozřejmě jedná o dinosaury, kteří vyhynuli asi před 65,5 miliony let (s výjimkou ptáků). Již od 18. století přicházejí z tropických oblastí Afriky a Jižní Ameriky svědectví o podivných tvorech, podobných „předpotopním příšerám“.

Například mokele mbembe z rovníkové Afriky má být živočich podobný sauropodním dinosaurům – s malou hlavou na velmi dlouhém štíhlém krku. Většina zoologů je však přesvědčena, že svědci ve skutečnosti viděli slony, brodící se jezerem se zdviženým chobotem. Legendárního tvora mokele mbembe údajně několikrát spatřili účastníci průzkumných expedic, přesvědčivý důkaz o jeho existenci ale nepřinesli.

Za další možné dosud žijící dinosaury bývá označován jiný africký tvor zvaný emelantuka, fantasty přirovnávaný k přežívajícím rohatým dinosaurům (ceratopsidům), nebo jihoamerický netvor Stoa, kterého kryptozoologové považují za velkého dravého (teropodního) dinosaura. Očitá svědectví tyto tvory podobné plazům popisují jako velké a nesmírně silné. Pravděpodobnost přežití neptačích dinosaurů až do současnosti je ovšem mizivě malá a existence této skupiny domnělých kryptidů je tak velmi pochybná.

Létající monstra 

Také létající příbuzní dinosaurů – ptakoještěři – se údajně vznášejí nad planetou Zemí dodnes, ačkoli podle učebnic vyhynuli na konci druhohor již před desítkami milionů let. Lidé je prý pozorovali jak v odlehlých koutech Země (jako jsou pralesy rovníkové Afriky nebo planiny pouště Namib), tak v obydlených místech Spojených států amerických a Evropy. Kuriózní svědectví pochází z americké Alabamy, kde podnapilý řidič vysvětloval svoji dopravní nehodu šokem z pozorování ptakoještěra kroužícího nad jeho autem.

Celebritou mezi pterosauřími kryptidy je však africký postrach kongamato. Podle konžských domorodců jde o tvora s kožnatými, dvoumetrovými netopýřími křídly, který se nerozpakuje napadnout i člověka. Stejně jako v případě mokele mbembe však ani kongamato nebyl přes četná prohlášení o jeho pozorování nikdy kvalitně vyfotografován nebo nafilmován.

Mluvíme-li o údajně přežívajících pravěkých tvorech, musíme alespoň zmínit také domnělé mamuty na Sibiři, obří varany v Indonésii, šavlozubé tygry v Indii nebo třeba velké vačnatce diprotodonty v Austrálii.

Obři z hlubin

Dalšími známými kryptidy jsou mořští netvoři, mající obvykle podobu obřích hlavonožců (chobotnic a olihní), gigantických žraloků a mořských hadů. Do posledně jmenované skupiny patří velcí tvorové podlouhlého tvaru těla, jejichž pozorování se datuje již do starověku.

Kryptozoolog Bruce Champagne zaznamenal přes 1 200 svědectví těchto legendárních mořských příšer, většinou však šlo o špatně pochopené setkání s kytovci nebo zvláštními rybami hlístouny (čeleď Regalecidae), které mohou dosahovat délky až 17 metrů. Přesto se objevují názory, že ve skutečnosti by mořští hadi mohli být přežívající druhohorní plazi – ještěrovití mosasauři, delfínovití ryboještěři (ichtyosauři) nebo dlouhokrcí plesiosauři. Mezi posledně jmenované je často řazena také proslulá lochnesská příšera. I v tomto případě však opět platí dříve řečené – stejně jako dinosauři nemohli velcí druhohorní obyvatelé moří přežít nepozorovaně až do současnosti. K přežití by totiž potřebovali stálou, poměrně početnou populaci, která by modernímu výzkumu moří sotva zůstala utajena.

Také k vysvětlení pozorování obřího žraloka sahají kryptozoologové do pravěku – tentokrát je jejich favoritem obří příbuzný žraloka lidožravého Carcharodon megalodon. Tento třetihorní obr mohl dosahovat délky až 18 metrů a vážit přes 50 tun, jen jeho čelisti přitom měly rozpětí 1,8 metru! Nálezy obřích zubů tohoto žraloka, vypadajících jako poměrně mladé a ještě ne zcela zkamenělé (subfosilní), by však skutečně mohly nasvědčovat existenci těchto obřích paryb ještě po skončení poslední doby ledové.

Obří hlavonožci skutečně existují. Krakatice obrovská (Architeuthis dux) je jedním z největších bezobratlých živočichů: i s nataženými chapadly může měřit na délku přes 13 metrů. Ještě o metr delší je kalmar Hamiltonův (Mesonychoteuthis hamiltoni), který je s hmotností až 495 kg zřejmě největším známým měkkýšem. Kryptozoologové však uvádějí nesrovnatelně větší rozměry možných současných zástupců – průběžně se objevují zprávy o gigantických jedincích, dosahujících délky přes 20 metrů. 

Yetti a lekaví trpaslíci 

Pomineme-li zmíněnou skotskou lochnesku, patří titul nejpopulárnějších kryptidů velkým primátům, jako jsou himálajský yetti, severoamerický bigfoot (či seskveč) nebo indonéský orang pendek. Je téměř jisté, že pozorování těchto chlupatých, člověku podobných bytostí můžeme připsat na vrub jiným zvířatům nebo zrakovým klamům. Nechybí ovšem ani zajímavější vysvětlení, i když velmi nepravděpodobné: Yetti by mohl být přežívajícím potomkem největšího primáta v dějinách planety, obřího gigantopitéka (Gigantopithecus blacki).

Tento asi tři metry vysoký obr žil v období pleistocénu na území dnešní Číny, Indie a Vietnamu. Dosahoval hmotnosti přes půl tuny a obýval nejspíše bambusové porosty. Je však velmi nepravděpodobné, že by se mohl dožít současnosti, přinejmenším v dostatečně početné populaci.

TIP: Na stopě yettimu: Je sněžný muž výmysl, medvěd, nebo skutečně existuje?

Orang pendek je údajně malým, dvounohým primátem o výšce kolem 90 cm, vyskytujícím se v pralesích ostrova Sumatra. Již po staletí vyprávějí místní domorodci i nizozemští námořníci o těchto malých bytostech, velmi lekavých a stranících se lidí. V minulém desetiletí objevili britští vědci také domnělé stopy tohoto záhadného stvoření, které údajně nepatří žádnému dosud známému primátovi. Největším překvapením v příběhu o orang pendekovi byl však paleontologický objev zkamenělin trpasličího člověka druhu Homo floresiensis v roce 2003. Na ostrově Flores žil ještě v době asi před 13 tisíci lety a byl tak posledním zástupcem hominidů s výjimkou moderního člověka.

Je snad možné, že jeho stejně malí potomci přežili dodnes? I na tuto hádanku se snaží odpovědět kryptozoologie, opovrhovaná věda opředená lákavým tajemstvím. 

Jak jistě dobře vědí příznivci marvelovských filmů o superhrdinech, lusknutí prstů může být mimořádně mocné. Jistý Thanos zničil polovinu života ve vesmíru právě pouhým lusknutím prstů. Výzkumný tým technologického institutu v americké Georgii nicméně potvrdil, že lusknutí prsty je minimálně na možnosti lidského těla opravdu výjimečné.

Podle jejich detailních měření je lusknutí prsty pohybem s největším zrychlením, jehož je lidské tělo schopné. Maximální rotační zrychlení při lusknutí prsty, které se badatelům pomocí vysokorychlostních kamer a senzorů podařilo naměřit, bylo zhruba 1,6 milionu stupňů za sekundu na druhou. Maximální rotační rychlost lusknutí prstů odpovídá 7 800 stupňům za sekundu.

Rychlejší než baseball

Těžko představitelná hodnota je přibližně třikrát vyšší než rychlost, jakou jsou schopni vyvinout při hodu míčem profesionální hráči baseballu. Badatelé pozorovali, že typické lusknutí prsty trvá kolem sedmi milisekund. Je tím pádem více než 20krát rychlejší než průměrné mrknutí oka. To zabere více než 150 milisekund.

TIP: Limity lidského těla: Kde leží hranice lidské výkonnosti?

Tým Georgijské techniky rovněž zaujal odborné stanovisko ke zmíněnému destruktivnímu lusknutí superpadoucha Thanose. Tato scéna badatele očividně fascinovala a vyprovokovala je experimentálnímu ověření. Vědci dospěli k jednoznačnému závěru, podle něhož Thanos ve skutečnosti nemohl lusknout prsty v kovové rukavici. Odporuje to totiž fyzikálním zákonitostem, především s ohledem na tření, které je k úspěšnému lusknutí třeba. 

Na první pohled poněkud úsměvný výzkum může mít své velmi praktické využití. Podle badatelů najde uplatnění například při vývoji kvalitnějších protetických pomůcek.