Když po první světové válce opouštěli Evropu příslušníci Britského expedičního sboru (British Expeditionary Force – BEF), měli za sebou čtyři roky krvavých bojů a odjížděli jako vítězové. Téměř po dvaceti letech podstupovali stejnou cestu další britští vojáci, ovšem za zcela odlišných podmínek. Za sebou nechávali kolabující Francii, v patách se jim hnaly německé tanky, nad hlavou burácely letouny Luftwaffe a tito muži mohli být rádi, že opustili starý kontinent včas.

Chudí příbuzní

Většinu meziválečného období provázely britskou armádu škrty a kabinet citelně snižoval její rozpočet. Britské vlády s ozbrojeným konfliktem vůbec nepočítaly, a tak zatímco v roce 1920 šlo na armádu asi 766 milionů liber, o dvanáct let později to bylo už jen 100 milionů. Peníze sice ubyly také Královskému námořnictvu i nové zbrani, která se zrodila za Velké války – letectvu, ale ještě méně jich zůstalo vyhrazeno pro pozemní armádu, která si vedle svých „sourozenců“ musela připadat jako chudý příbuzný.

Zlom přišel až v roce 1932 spolu se zhoršující se situací ve světě. Pozemní síly se rázem ocitly na stejné úrovní jako další dvě složky, ale celkově se stále jednalo pouze o zlomek financí, které na zbrojení vydávaly jiné státy. Část politiků dokonce volala po tom, aby v případě vojenského konfliktu mezi Německem a Francií přispěla Británie pouze námořnictvem a letectvem, zatímco armáda by byla nasazena pouze v případě obrany mateřských ostrovů nebo pro službu v rámci Commonwealthu.

Znovuzrozen

S příchodem roku 1938 rostly obavy z nového evropského konfliktu také na ostrovech. Přestože britská vláda i nadále razila politiku appeasementu, některé složky Válečné kanceláře (War Office – předchůdce ministerstva obrany, úřad zodpovědný za pozemní armádu) se pustily do revize zastaralých plánů na nasazení vojska mimo území Commonwealthu. Dne 22. února 1939 konečně přišla reakce na Hitlerovu agresivní politiku ve střední Evropě (anexe Rakouska, okupace Sudet), když vláda schválila opětovné zformování BEF o deseti divizích, které měly být připraveny k nasazení na kontinentě.

V dubnu pak Londýn schválil opětovné zavedení odvodů, což mělo umožnit postavit 32 nových divizí do 12 měsíců od vypuknutí války. Paradoxně však příliv prvních rekrutů citelně narušil a omezil na minimum pravidelné cvičení, jehož se v létě 1939 měly účastnit profesionální složky armády včetně těch, s nimiž se počítalo pro BEF.

Znovu na kontinentě

Prvního září 1939 vtrhly německé divize do Polska a o dva dny později vyhlásily Francie a Británie válku Německu. Neuplynulo ani dalších 24 hodin a první jednotky BEF se vylodily na kontinentě, přičemž k 27. září sloužilo na kontinentě přes 150 000 mužů. Po příjezdu do Francie byl velitel BEF generálporučík John Vereker, známý jako lord z Gortu, přímo podřízen generálu Alphonsu Georgesovi, velícímu severovýchodnímu úseku fronty.

TIP: Miny, mosty, výbušniny: Britský Corps of Royal Engineers (1)

Nadřízení mu neustále připomínali, že se musí řídit pokyny svého kolegy, kromě těch, které by britské pozemní síly uvedly v nebezpečí. A pokud by se mu něco nezdálo, může se obrátit na britskou vládu. Od počátku však panovaly zmatky v tom, komu konkrétně má sdělit své požadavky, hlásit případné problémy ve spolupráci se spojenci. Mezi jeho další úkoly patřilo udržet BEF pohromadě jako bojovou sílu, jedinou výjimku měly tvořit formace vyčleněné ke speciálním úkolům.

Pokračování: Na kontinent jen na skok: Britský expediční sbor v letech 1939–1940 (2) (vychází v úterý 21. prosince)

První éra nadzvukových letadel skončila s havárií letu Air France 4590 v červenci 2000 – Concordu při startu explodovalo kolo, následovalo vznícení nádrže a pád, který nepřežil nikdo ze stovky pasažérů a devíti členů posádky. Jednalo se sice o první fatální nehodu uvedeného typu strojů, přesto zájem o nadzvukové létání citelně ovlivnila. Touha přepravovat se Concordem nakonec poklesla natolik, že padlo rozhodnutí jej stáhnout ze služby: Naposledy se vznesl k nebi v roce 2003. 

Detroitská společnost Boom Supersonic nicméně prohlašuje, že pracuje na novém stroji Overture, který nadzvukové lety nejen vrátí na výsluní, ale zároveň uspokojí současné požadavky ohledně udržitelnosti či bezpečnosti. Americké aerolinky United Airlines dokonce budoucnosti načrtnuté zmíněnou firmou věří natolik, že si od ní objednaly hned patnáct letadel, s případným rozšířením smlouvy o dalších 35 strojů. Na vývoji Overture se také samy začaly podílet, aby zajistily, že splní podmínky stanovené Federálním úřadem pro letectví.

Svět jako na dlani 

Aby se dalo letadlo považovat za nadzvukové, musí se v nadmořské výšce zhruba 18 km pohybovat rychlostí alespoň 1 060 km/h. Zatímco běžně se létá těsně pod uvedenou hranicí, konkrétně asi 900 km/h, Overture slibuje až 1 805 km/h, tedy dvojnásobek. Cesta mezi Londýnem a New Yorkem by se tak zkrátila na pouhé tři a půl hodiny, což ve stále hektičtějším světě hraje důležitou roli. Z výzkumu Boom Supersonic vyplývá, že pasažéři rychlejší letadla chtějí, protože jim umožní „posílit sociální kontakty a navázat pevnější obchodní partnerství“. 

S podobně vysokými rychlostmi se ovšem pojí řada obtíží. Překonání tzv. zvukové bariéry je velmi hlasité, srovnatelné s explozí. Letecké úřady jej proto zakazují nad obydlenými oblastmi a například Concorde problém řešil tak, že danou hranici překračoval až nad oceánem. 

Univerzální a udržitelné 

Firma Boom Supersonic zatím neprezentovala žádné konkrétní plány, jak hluk u svých letadel sníží – otázku odbývá tvrzením, že od dob Concordu uplynulo mnoho let a naše chápání aerodynamiky se značně posunulo. NASA například hodlá v rámci programu X-59 QueSST vytvořit návrhy tvarů letadel, u nichž by překonání zvukové bariéry kleslo ze 105 decibelů, jako v případě Concordu, až na 75 decibelů. Díky správně nastavené aerodynamice by se navíc mohly na stavbu letounů použít moderní lehké kompozitní materiály, takže by mimo jiné klesly nároky na palivo, jež tvoří druhý krizový bod nadzvukového létání.

Vysoká rychlost jde totiž ruku v ruce s nadměrnou spotřebou. A jelikož letecký průmysl produkuje 2,8 % globálního přírůstku oxidu uhličitého, zavázala se firma Boom Supersonic k ekologické cestě. Stroj Overture mají tudíž pohánět jednak již prověřená biopaliva a také syntetický kerosin, který – jak uvádí jeho výrobce, firma Shell – vzniká výhradně z vody a CO2. Oba typy paliv se přitom chovají stejně jako běžné letecké pohonné hmoty, takže pokud se v budoucnu uplatní u více letadel, nebude třeba měnit čerpací infrastrukturu ani motory. Rovněž popsaná univerzálnost vedla aerolinky United Airlines k tomu, aby do společnosti investovaly, a postupně tak snižovaly svoji uhlíkovou stopu. 

Boháči cestují soukromě 

Problém alternativních paliv však spočívá ve velmi nákladné výrobě, jelikož ekologicky nelétá příliš mnoho letadel. Z udržitelných zdrojů vzniká pouze 0,1 % pohonných hmot spálených ve vzduchu. Kdyby využití stouplo na 1,4–3,7 %, zvýšila by se produkce a klesla cena. Ekologická paliva by se tak proměnila v ekonomicky udržitelnou cestu vpřed.

TIP: Podivínský jihoafrický miliardář představil dopravní letadlo budoucnosti

Každopádně první platící zákazníci by se měli na palubě Overture vznést do vzduchu v roce 2029. Odhadovaná cena letenky se však různí: Concorde se ve své době považoval za luxusní formu přepravy a zpáteční let z Londýna do New Yorku vyšel v přepočtu na dnešní ceny na 260 tisíc korun. Na druhou stranu podle firmy Boom Supersonic by místo v Overture nemělo stát víc než běžná letenka do obchodní třídy, neboť nejmovitější klientela dává přednost soukromým strojům. Cenu si nicméně stanoví až samy aerolinie, které jistě budou chtít, aby se jim investice do letadla v přepočtené výši 4,3 miliardy korun vrátila co nejdřív. 

Z nalezených fosilií dinosaurů se dozvíme leccos o tom, jak vypadali. S jejich pohybem je to ale horší. Něco o tom, jak se dávní dinosauři pohybovali, se můžeme dozvědět zkoumáním biomechanických vlastností jejich kostry. Spoustu informací nám ale mohou poskytnout jejich stopy. Paleontologové právě ze stop nedávno vyčetli, že přinejmenším někteří draví teropodní dinosauři se pohybovali nebezpečnou rychlostí.

Pablo Navarro‐Lorbés ze španělské Universidad de La Rioja ve městě Logroño analyzovali dva soubory stop na lokalitě La Torre, ve španělské provincii La Rioja, které zanechali blíže neurčení teropodi. Podle vědců se dávní ještěři pohybovali v blátě na dně jezera s nízkou hladinou vody, někdy během období spodní křídy. Badatelé z charakteru stop odhadují, že šlo o dinosaury, kteří měřili od tlamy po špičku ocasu asi 4 až 5 metrů.

Rychlejší než Bolt

V případě stop souboru La Torre 6A-14, kterých se zachovalo celkem pět, se teropod pohyboval rychlostí přes 37 kilometrů za hodinu. Druhý teropod, který zanechal sedm stop souboru La Torre 6B-1, dosáhl rychlosti téměř 45 kilometrů za hodinu. Nejrychlejší člověk historie, Jamajčan Usain Bolt přitom dosáhl v roce 2009 rychlosti 44,3 kilometrů za hodinu, a to jen na krátký okamžik. Teropodi z La Torre by jej tedy podle všeho předběhli. 

TIP: Dinosauří olympiáda: Kdo byli nejrychlejší sprinteři z říše dinosaurů?

Podle paleontologa Navarro‐Lorbése jde o výjimečný objev. Záznam stop rychle běžících teropodů je totiž velmi vzácný. Jejich výzkum je proto cenný a přináší významné poznatky o životě dravých dinosaurů období křídy. Teď je jasné, že se mohli pohybovat podobnou rychlostí, jako dnes automobily v městském provozu.

Hluboko v rumunských horách, někde v Transylvánii, se prý pod zemí ukrývá škola Šolomance, kde vede výuku samotný ďábel. Žáci, děti z celého regionu, se tam učí používat černou magii a mluvit se zvířaty, přičemž během sedmiletého studia nevyjdou na slunce. Následně je vybrán jeden žák, aby se stal tzv. solomonari, tedy dračím jezdcem, schopným ovládat počasí. Mytická bestie, s níž spojí svůj život, přitom údajně žije v nedalekém jezeře.

Legenda o škole se patrně váže k jednomu z příběhů o králi Šalomounovi, jenž prý také měnil počasí. Fakt, že podle místní tradice děti vyučuje ďábel, už zřejmě představuje zkreslení předlohy. Ve starých pohanských legendách byli solomonari laskaví a prospěšní jedinci, kteří pomáhali lidem. Měli rudé vlasy, prostý bílý oděv a často se vydávali za žebráky – při sobě však nosili plno magických předmětů. 

Počasí v hrsti 

Hlavní dar solomonari spočíval v umění jízdy na drakovi a ve schopnosti vyvolávat deště či bouře. S rostoucím vlivem křesťanství byli ovšem démonizováni, a legenda tak postupně získala zcela jiný nádech. Podle některých příběhů poslouchali jezdci jen ďábla, mezi jehož pomocníky patřili. Dle jiných se nechali za úplatu najímat lidmi, aby ničili nebo naopak chránili určená pole.

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Badatelé legendu poprvé popsali v 19. století, načež inspirovala řadu evropských umělců: Školu zmiňuje například Bram Stoker ve svém proslulém Drákulovi: Příslušníci ušlechtilého krvesajného rodu se tam měli vzdělávat a uzavírat smlouvu s ďáblem. Za zmínku také stojí, že v některých oblastech Rumunska víra v čarodějné jezdce na dracích dosud nevymřela. A přestože se představa o nich změnila – dnes symbolizují vznešenost – mezi lidmi na venkově a v horách stále žije.

Oproti řadě jiných supermasivních černých děr v jiných galaxiích je naše domovská supermasivní černá díra – Sgr A*, vlastně dost ospalé monstrum. To ale neznamená, že by byla zcela neaktivní. Ukazuje se, že si i ona občas „pochutná“ na hvězdě nebo oblaku plynu, a následně odpálí výtrysk hmoty a záření. Jako by si černá díra po svačince říhla.

V případě Mléčné dráhy nejsou tyto výtrysky obvykle příliš výrazné a není snadné je vystopovat. Gerald Cecil z americké Severokarolínské univerzity v Chapel Hill a jeho spolupracovníci museli vynaložit téměř detektivní úsilí, aby takový výtrysk objevili.

Dva tisíce let starý výtrysk

V roce 2013 se vědcům podařilo zaznamenat stopy po nedávném výtrysku supermasivní černé díry Sgr A*, který směřoval jižním směrem. Cecila a spol. zajímalo, zda najdou odpovídající výtrysk severním směrem. U černých děr obvykle zaznamenáváme dva protilehlé výtrysky.

Cecilův tým prostudoval řadu pozorování cílové oblasti vesmíru, pořízené různými teleskopy v rozmanitých oblastech elektromagnetického záření. Podařilo se jim vystopovat minivýtrysk záření a hmoty, který vyrazil z bezprostřední blízkosti supermasivní černé díry před pouhými dvěma tisíci lety.

TIP: Monstrum se probralo: Naše supermasivní černá díra je stále aktivnější

Černá díra tehdy něco „pozřela“ a přitom vznikl tento minivýtrysk. Badatelé s pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu nalezli zářící mračno vodíku, do něhož minivýtrysk narazil. Původně byl úzký, ale po srážce s mračnem vodíku se rozdělil na řadu tenkých proudů, takže připomíná říční deltu. Samotný výtrysk přitom není na snímcích Hubbleova dalekohledu patrný.

Stínky jsou malí suchozemští korýši, s nimiž se běžně setkáte ve vlhkém prostředí zahrad, parků, luk i lesů. V blízkosti lidských obydlí je jejich hemžení nejčastěji vázáno na spodní stranu prken, kamenů či dalších předmětů „odložených“ někde venku na zahradě. Stačí otočit zapomenutý kousek v zanedbané části pozemku a stínky se začnou rozbíhat a rozlézat do všech stran. O těchto malých tvorech, s nimiž jste se nepochybně už mnohokrát setkali, se toho všeobecně moc neví…

Korýši, kteří se nestáčejí

Možná vás překvapí už jen samotná informace, že stínek u nás žije hned několik desítek druhů. Ty však není snadné od sebe rozlišit. Celosvětově nalezneme v samotném rodu stínka (Porcellio) okolo 211 druhů. Z toho v České republice se dá běžně setkat například se stínkou obecnou (Porcellio scaber), stínkou skvrnitou (Porcellio spinicornis), stínkou zední (Oniscus asellus), stínkou lesní (Trachelipus ratzeburgii) či stínkou Trachelipus rathkii.

Příbuzné svinky, s nimiž je možné stínky na první pohled zaměnit, se na rozdíl od stínek dokážou svinout do kuličky. Tuto obrannou polohu, jíž se říká volvace, stínky neovládají.

V úkrytu před sluncem

Stínky jsou velké od pár milimetrů až ke dvěma centimetrům a jejich zploštělé tělo je složené z několika dílů článkovaného krunýře. Tělo je většinou vybarvené v nenápadných šedých odstínech, i když existují i výrazněji zbarvené mutace – například žlutá, oranžová atd. Pod krunýřem stínek je při vhodném úhlu pohledu dobře vidět sedm párů kráčivých končetin a na hlavohrudi dvě lomená tykadla.

Tito suchozemští korýšci dýchají pomocí žaberních destiček na spodku zadečku, pro jejichž správnou funkci je potřeba vlhčí ovzduší. Právě proto potřebují tito živočichové ke svému životu vlhká prostředí, jež najdou právě hlavně ve stínu – od něj je pak odvozen český název „stínky“. Jsou aktivní především za soumraku a v noci, kdy je jednak vyšší vlhkost vzduchu a také se mohou obávat menšího počtu potenciálních predátorů. Přes den jsou stínky ukryty v půdě či pod různými předměty a to často ve skupinách. V těchto místech kromě stínek (často hned několika druhů najednou) obvykle naleznete i další zástupce suchozemských korýšků – již zmiňované svinky.

Vášeň pro vápenné omítky

Potravou stínek jsou tlející rostlinné zbytky, ale nepohrdnou ani živočišnou složkou, především z uhynulých organismů. Protože základním stavebním prvkem jejich buněčných stěn je vápník, potřebují si jej doplňovat, a to především před a těsně po svlékání. Ideálním dostupným zdrojem vápníku jsou pro stínky staré vápenné omítky, takže se hojně pohybují právě zde. Jeden druh dokonce podle častého nálezu ve starých zdech dostal svůj název – stínka zední. Jako zdroj vápníku stínky často využívají i vlastní svlečenou „kůži“. Starý obal krunýře, nebo alespoň jeho část, proto po svlečení často ihned pozřou.

Své vápenné „brnění“ využívají zvlášť samičky při ochraně potomků. Po spáření totiž nosí oplozená vajíčka na břišní straně těla až do okamžiku vylíhnutí. Sami potom většinou hynou. Mláďata jsou průhledně bílá až nažloutlá a jen asi milimetr velká (v závislosti na druhu). Ihned po vylíhnutí se snaží schovávat v půdě či v různých malých úkrytech a skulinách.

Škodlivé, nebo užitečné?

V přírodě plní stínky důležitou funkci destruentů, což znamená, že vracejí mrtvou organickou hmotu zpět do oběhu živin. Jsou tak významnou součástí potravního řetězce mnoha dalších druhů organismů. Především na podzim, kdy se snižuje potravní nabídka v přírodě a začínají panovat nízké teploty, pronikají stínky (a také svinky) často do sklepů i obytných částí domů. Kromě tepla je lákají také uskladněné zásoby, jako je ovoce, zelenina, atd.
Z toho důvodu je lidé často vnímají jako škůdce. O tom svědčí i mnoho článků na tuto tematiku, které lze nalézt nejen na internetu ale i v tištěných periodikách.

TIP: Vetřelec v mravenčím hnízdě: Nesnadné soužití mravenců s cvrčíky

I pokud pomineme krátkozraké rozdělování všech organismů na „škodlivé“ a „užitečné“ (navíc z omezeného zorného úhlu pohledu člověka), je pravda, že stínky mohou působit nepříjemně – rozhodně ale ne škodlivě! Dají se zapudit vysířením sirnými knoty (tam kde to lze – sklepy atd., ale je to složitější proces) a nebo prostým sesbíráním a vynesením ven. Účinná je pochopitelně prevence v podobě dobře utěsněných prostor sklepů v místech, kudy by stínky mohly z venku pronikat.

Alžběta Stuartovna přišla na svět 19. srpna 1596 ve skotském Fife jako nejstarší dcera skotského krále Jakuba a jeho manželky Anny Dánské. Pokřtěna byla poměrně pozdě, až na samém konci listopadu, nicméně dlouho chystané oslavy byly o to velkolepější. Zvolené jméno vyjadřovalo smělé ambice novopečeného královského otce, jenž toužil převzít anglický trůn po aktuálně panující stejnojmenné královně. Sen se Jakubovi I. vyplnil roku 1603, kdy byl po náročných a vleklých diplomatických jednáních jmenován králem Anglie a Irska ještě tentýž den, kdy stařičká Alžběta I. navždy zavřela oči a kdy se skončila její bezmála padesátiletá vláda. Pro tehdy šestiletou skotskou princeznu znamenala otcova korunovace anglickým panovníkem zásadní životní změnu, neboť se z ní ze dne na den stala jedna z nejžádanějších nevěst své doby, obzvláště v protestantském světě. 

Nevinně v centru spiknutí

Ona sama však pochopitelně zatím celou událost vnímala spíš jako nepřetržitý proud oslav, zábav a opulentních hostin. V bujarém duchu a plná dětského nadšení si užila i několikadenní triumfální cestu do Londýna. Absolvovala ji po boku své matky, s níž jinak nebyla příliš v kontaktu, jelikož dosud vyrůstala coby svěřenkyně v rodině Lorda Livingstona ve skvostném skotském paláci Linlithgow.

Pokud doufala ve změnu a život u dvora po boku rodičů, musela být Alžběta hořce zklamaná, neboť krátce po příjezdu byla odeslána na výchovu do opatství Coombe ve Warwickshire, kde odpovědnost za její vychování přejal královský důvěrník Lord Harrington. Stejně jako její ostatní sourozenci (včetně následníka trůnu Jindřicha) se podle všeho nemohla zúčastnit ani otcovy korunovace. 

Zatímco se Alžběta poklidně vzdělávala v srdci Anglie ve všech disciplínách a oborech potřebných pro dívku jejího postavení, dostala se bez vlastního přičinění v roce 1605 do centra komplotu katolických šlechticů. Jeho cílem bylo odstranit z trůnu Jakuba I., unést princeznu z coombského opatství a dosadit ji coby loutkovou královnu. K odstranění panovníka a potažmo i korunního prince mělo dojít odpálením náloží umístěných ve sklepeních pod sněmovnou lordů během zasedání vlády, díky čemuž tato konspirace vstoupila do historie jako spiknutí střelného prachu. Ke smůle katolické části anglické šlechty odhalili spiknutí v předvečer plánované realizace náhodně královští gardisté a jeho hlavní aktéři v čele s Robertem Catesbym byli zajati a popraveni. 

Odmítnutý a vyvolený

Když bylo Alžbětě čtrnáct let, dozrál čas vážně pomýšlet na vdavky. Uchazečů o princezninu ruku se vyrojilo mnoho a všichni se svorně obdivovali její perfektní francouzské výslovnosti,  šarmu i jezdeckému umu. Většinu nápadníků tvořili nejurozenější a nejzámožnější angličtí lordi, s nabídkou k ženitbě se ovšem v Londýně ukázal také savojský dědic Victor Emanuel, brunšvický vévoda Fridrich či mladičký švédský král Gustav II. Adolf. Posledně jmenovaný monarcha byl podle mnohých žhavým kandidátem, nicméně vzhledem k tomu, že se Švédsko nacházelo ve válečném stavu s Dánskem, rodnou zemí Alžbětiny matky Anny, z námluv rychle sešlo. 

Finální volba nakonec padla na falckého vévodu Fridricha, který se před nedávnem ani ne jako patnáctiletý ujal kurfiřtské vlády po zemřelém otci a jemuž v žilách kolovala krev aragonských a sicilských králů. Námluvy s falckou stranou probíhaly na dálku a mladý vévoda se do Anglie připlavil až 16. října 1612 s úmyslem rovnou uzavřít sňatek. Ten musel být nakonec odložen kvůli nanejvýš tragické události, jež během svatebních příprav zasáhla anglickou královskou rodinu. Korunní princ Jindřich totiž podlehl břišnímu tyfu a jeho náhlá smrt zdrtila všechny blízké včetně Alžběty, která měla s Jindřichem ze všech sourozenců nejdůvěrnější vztah. 

Manželkou kurfiřta

Nový termín svatby Alžběty s Fridrichem byl stanoven na den, kdy se v současné západní kultuře slaví svátek zamilovaných, tedy na 14. únor 1613. Datum bylo celkem příznačné, protože oba snoubenci se od samého počátku netajili vzájemnou zálibou. Svatební obřad proběhl v královské kapli whitehallského paláce a jednalo se přinejmenším o událost roku, která přilákala nejen pozornost ostrovanů a obyvatel Falce, nýbrž i pomazaných hlav napříč Evropou. Řada z nich neváhala vypravit se do anglické metropole osobně a ozdobit svou přítomností už beztak velkolepou oslavu, jejíž trvání se nakonec protáhlo na dobré dva měsíce. 

V květnu konečně přišlo na řadu stěhování do nového domova, kurfiřtské rezidence v Heidelberku. I zde čekaly Alžbětu s Fridrichem mohutné oslavy, kterými falckrabství vyjadřovalo své nadšení z aliance s anglickou královskou rodinou a naději na vstup mezi velké hráče evropské politiky.

Jedinou vadu na kráse z pohledu mladé nevěsty prozatím představoval chladný vztah s Fridrichovou matkou, Luisou Julianou Oranžskou. Ta se totiž nehodlala vzdát svého dosavadního rodinného postavení ve prospěch snachy. Snad ještě o to víc, že absolutní prvenství své dcery ve všech ohledech stanovil Jakub I. jako jednu z podmínek zasnoubení a trval na tom, že Fridrich musí s Alžbětou v budoucnu vždy zacházet jako s královnou.  V tu dobu samozřejmě nikdo nemohl tušit, že se Alžběta královského titulu skutečně dočká – a že se z něj dlouho těšit nebude. 

Česká epizoda

Poté, co pražský generální sněm sesadil 19. srpna 1619 dosavadního vladaře Ferdinanda II., se na Fridricha obrátily české stavy s úmyslem jmenovat jej panovníkem. Samotný Fridrich z předloženého návrhu velkou radost neměl a podle všeho to byla právě Alžběta, která zahrála na struny jeho šlechtické cti a smyslu pro povinnost a přiměla jej usednout na uprázdněný český trůn. Fridrichova korunovace proběhla 4. listopadu, Alžbětina o tři dny později. Slavnost si královna nejspíš příliš neužila, jelikož se nacházela ve vysokém stupni těhotenství se čtvrtým potomkem.

Vyhlídky na setrvání na Pražském hradě byly navíc od samého počátku každým dnem nepříznivější. Podle očekávání si totiž sesazený Habsburk nedal převrat líbit a za pomoci katolických spojenců zahájil mocnou ofenzívu. Ta v konečném důsledku stála Alžbětu s Fridrichem nejen český královský titul, nýbrž i kurfiřtskou hodnost, neboť katolická liga obsadila Fridrichovu rodnou Falc a za nového kurfiřta dosadila císařova spojence Maxmiliána Bavorského. Fridrichovo české panování trvalo jeden rok a čtyři dny, Alžbětino ještě méně. Vzhledem k dalšímu těhotenství opustila Čechy ještě před bělohorským kláním a syna Mořice přivedla na svět v půli listopadu 1620 v bezpečí zámku Küstrin poblíž Berlína.

TIP: Anglickou královnou jsem já: Intriky proti tetičce stály Marii Stuartovnu hlavu

Díky podpoře příbuzných ze strany Fridrichovi matky si pár zařídil exilové sídlo v Haagu, kam Alžběta s dětmi dorazila na jaře následujícího roku. V relativním bezpečí skromné rezidence porodila dalších osm potomků. Poté ovšem Fridrich 29. listopadu 1632 v Mohuči podlehl nákaze moru či tyfu. Stalo se tak při návratu z válečného tažení, na které se vydal jako spojenec Alžbětina dávného nápadníka, švédského krále Gustava II. Adolfa.

Pro starověkou civilizaci představovalo ukřižování vcelku všední záležitost. Archeologické nálezy dokumentující tento krutý trest jsou ale nesmírně ojedinělé. Britští archeologové měli nedávno štěstí – David Ingham z organizace Albion Archaeology in England a jeho spolupracovníci narazili při záchranných vykopávkách v anglickém Cambridgeshire na ostatky muže ve věku 25 až 35 let, který byl podle všeho ukřižován. Dokládá to hřeb, který archeologové objevili v mužově patní kosti. Ze stavu kostí nohou je navíc patrné, že muž byl po dlouhou dobu před smrtí přikovaný.

Ukřižovaný otrok

Ostatky muže byly objeveny na hřbitově z římských dob, kde byl pohřben ve 3. nebo 4. století našeho letopočtu. Celkem zde byly nalezeny pozůstatky 48 lidí a jejich kostry vypovídají o tom, že byli vystaveni velmi těžké fyzické práci. Badatelé z toho usuzují, že mohlo jít o otroky. Archeologové vycházejí z toho, že v roce 212 našeho letopočtu bylo všem svobodným lidem na území římské říše uděleno římské občanství – a římští občané se obvykle ukřižováním netrestali.

TIP: Na farmě v britském Rutlandu se podařilo objevit výjimečnou římskou mozaiku

Ukřižování bylo i tehdy považováno za extrémní trest a lidé na kříži umírali dlouho a v bolestech. V řadě případů byla ukřižovaná osoba i po své smrti pro výstrahu vystavena všem na očích. Ani pro otroky se ukřižování nepoužívalo běžně, ale jen v případech nejvážnějších zločinů, jako byla vzpoura nebo vlastizrada. Krutá praxe skončila ve 4. století, kdy tento trest zrušil římský císař Konstantin I. O více než 1 000 let později se ale znovu přibíjelo na kříž - v Japonsku byli tímto způsobem usmrcováni křesťané a křesťanští misionáři.

Už v antickém Římě platilo, že pokud nelze budovat do šířky, musí se stavba vyhnat vzhůru. V pohřebnictví se stejnou cestou jako jedna z prvních vydala Brazílie, když roku 1984 začala v přístavu Santos stavět „vertikální hřbitov“. Soubor Memorial Necrópole Ecumênica zahrnuje tři věže, z nichž zatím stojí dvě, o výšce 37 m a 46 m. Třetí, tyčící se do 108 m, by měla poskytnout místo až pro 25 tisíc hrobek, přičemž každá pojme šest těl. 

Blíž k nebesům

Ještě velkorysejší projekt se zrodil v hlavě studenta architektury Martina McSherryho, který v roce 2013 přišel s návrhem vertikálního hřbitova pro norské Oslo. Stavbu přitom koncipoval jako „nekonečnou“: Jeřáb by neustále přidával nová patra s tím, jak by rostla potřeba nového prostoru pro ukládání ostatků. Odvážný plán se však zatím nerealizoval.

TIP: Fronta posledního odpočinku: Stanou se tradiční hroby luxusem?

Velký úspěch ovšem vertikální hřbitovy slaví v Izraeli. Tradiční pohřební místo Jarkon svoji kapacitu 110 tisíc míst dávno vyčerpalo a bylo třeba najít řešení. Nabídla ho výstavba několika dalších pater nad existujícími náhrobky, což mezi náboženskými autoritami vyvolalo spory o přípustnosti takového uložení. Nicméně výsledné usnesení ideu schválilo a brzy ji akceptovala celá ortodoxní komunita. Několik nástaveb již úspěšně vzniklo a dalších zhruba 35 se plánuje, což by mělo kapacitu hřbitova ztrojnásobit.

Ve druhé polovině 70. let se začali v rámci programu Interkosmos vybírat adepti na post kosmonauta v zemích východního bloku. S hrdostí tak dnes můžeme říct, že jako třetí národnost se do vesmíru dostala právě ta československá. Poté následoval Polák a občan Německé demokratické republiky, čímž se završilo první kolo programu. Potom ovšem měly v poměrně krátkých rozestupech přijít na řadu i další státy.

V roce 1977 tak začal nábor kandidátů v tehdejší Bulharské lidové republice. Z náročného výběru nakonec vyšli vítězně major Georgi Kakalov a nadporučík Alexandr Alexandrov. V březnu oba zahájili všeobecnou kosmonautickou přípravu a v listopadu pokračovali výcvikem pro svou misi. 

Nesmyslný požadavek

Kakalova přiřadili k velmi zkušenému Nikolaji Rukavišnikovi, jenž v rámci Interkosmosu absolvoval s Oldřichem Pelčákem roli náhradníka pro sovětsko-československý let Sojuzu 28. Alexandrov dostal coby velitele Jurije Romaněnka, který se o rok a půl dřív vrátil ze svého prvního rekordně dlouhého letu na stanici Saljut 6. Po absolvování výcviku byla jako hlavní posádka zvolena dvojice Rukavišnikov–Kakalov, přičemž Romaněnko s Alexandrovem zůstali „v záloze“. Když ovšem Kakalov mohl začít slavit, zazněl jako blesk z čistého nebe naprosto absurdní požadavek.

Jelikož vládneme slovanským jazykem, je pro nás poměrně zřetelná ne zcela příjemná konotace jména budoucího bulharského kosmonauta. Kakalov skutečně nepředstavuje typické příjmení pro dobyvatele vesmírných dálav, přestože v Bulharsku není nijak zvlášť neobvyklé. Pro Sověty však bylo naprosto nepřípustné, proto Kakalova důrazně požádali, aby si jej změnil.

Dobrá volba?

Doporučení oficiálně přišlo z bulharské strany, za podivnou šarádou však téměř jistě stáli Sověti. Kakalov tak musel vybírat příjmení, pod nímž vejde do historie svého národa. Volba padla na „Ivanov“, což odkazovalo ke křestnímu jménu jeho otce. Rod Kakalovů, ve své oblasti údajně poměrně vážený, tak přišel o možnost vepsat své příjmení do bulharských análů.

Možná to však nakonec bylo dobře, neboť jak víme, let Nikolaje Rukavišnikova a Georgiho Ivanova na palubě Sojuzu 33 v dubnu 1979 neskončil podle očekávání. Závada na motoru lodi znemožnila spojení se stanicí a místo plánované devítidenní mise museli kosmonauti po necelých dvou dnech nouzově přistát. Těžko říct, jak by se k expedici, která jen tak tak neskončila tragédií, postavili sovětští i zahraniční novináři, kdyby byl jeden z členů posádky nositelem příjmení označujícího v jistých souvislostech velmi negativní průběh událostí…