Tammy McLeodová, singapurská držitelka několika světových rekordů v řešení rébusů od sudoku přes různé hlavolamy až po puzzle, radí v poslední zmíněné „disciplíně“ dodržet pár hlavních bodů. Základ tvoří dostatečně velká, ideálně hladká podložka a osvětlení umožňující rozeznat i drobné detaily a jemnější rozdíly v barevných odstínech. Další postup se odvíjí od toho, z kolika dílků se puzzle skládá: Zatímco u těch menších, zhruba do 500 kousků, je lepší všechny vysypat a otočit, abyste si udělali přibližný přehled, u větších se už vyplatí roztřídit je do skupin podle zachycené části výsledného obrázku. 

TIP: 13 metrů čtverečních: Dánská dívka složila největší komerční puzzle na světě

Ačkoliv se řešitelé často neshodnou, zda začít nejprve skládáním krajů, nebo vnitřních částí, profesionálové většinou doporučují první možnost – nejprve vyhledat veškeré obvodové dílky a vytvořit rámeček. Zbytek kousků se rozdělí podle barev nebo textury a postupně se umisťují na správné místo. Jak ovšem dodává McLeodová, nelze počítat s tím, že se úspěch dostaví hned napoprvé. Přestože skládání představuje meditativní činnost, jež navíc rozvíjí řadu kognitivních schopností, je důležité udělat si občas přestávku.

Plovoucí část jednoho z největších ledovců v Antarktidě nazvaného Thwaites by se mohla v příštích pěti až deseti letech „rozpadnout jako čelní sklo od auta,“ varují američtí a britští vědci, kteří ledovec o velikosti Floridy dlouhodobě studují.

Tající Ledovec soudného dne

Plovoucí část ledovce Thwaites, kterému se přezdívá „Doomsday Glacier“, což lze volně přeložit jako „Ledovec soudného dne“, dosud vědci považovali za jeho nejstabilnější část. Oteplující se vody místních moří nicméně ledovec dosud nevídaným způsobem narušují. Podle satelitních snímků pořízených v listopadu se v důsledku tohoto jevu objevují na plovoucí části ledovce velké trhliny, podobné takzvaným pavučinám na rozbitých čelních sklech automobilů. Podle vědců hrozí, že se tyto pukliny v jednu chvíli rozšíří po celé délce plovoucího ledu, který se následně rozlomí na stovky plovoucích ledovců. Stát by se to mohlo již za několik let.

Samotný rozpad by na hladinu světových oceánů zatím vliv neměl, protože tento led plave v moři již nyní. Jeho rozlomením by však zmizela „brzda“, jež drží na pevnině obrovské množství ledu ve východní části ledovce. Uvolněný led by se podle vědců začal sunout do oceánu také.

Ledovec Thwaites přitom obsahuje dostatečné množství vody na to, aby v případě kompletního rozpuštění zvýšil hladinu světových oceánů až o 65 centimetrů. Jeho celkový sesun sice podle většiny vědců potrvá stovky let, zrychlení tohoto procesu však může mít i tak velmi nepříznivý vliv na životy milionů lidí žijících v nejníže položených částech planety, a to již v horizontu několika desetiletí.

Pokud by se plovoucí část ledovce skutečně rozpadala, mohly by se ledovcové stěny Thwaitesu tyčící se nad mořskou hladinou začít bořit do vody. Takový jev ještě vědci na Antarktidě nezaznamenali, podle jejich modelů ale nyní přichází v úvahu. Pokud by se tento proces spustil, zřejmě by při něm došlo k uvolnění velkého množství ledu do vody.

„To, čeho jsme svědky teď, už stačí k tomu, abychom měli obavy,“ řekla vědkyně Anna Crawfordová ze skotské Univerzity St. Andrews.

TIP: Velké tání právě teď: V Antarktidě ročně roztaje přes 200 miliard tun ledu

V americkém New Orleans právě probíhá konference geofyziků sdružených v organizaci American Geophysical Union. V jednom z vystoupení zde glaciolog Ted Scambos, který pracuje na americké polární stanici McMurdo, varoval, že by se ledovec Thwaites mohl zhroutit a dostat do moře již do pěti, možná i do tří let. Dřívější odhady z roku 2014 přitom počítaly s rozpadem ledovce během 200 až 1 000 let.

Podle JPL Ingenuity od svého přistání spolu s roverem Perseverance 18. února na rudé planetě už zaznamenal 30 minut a 48 vteřin letového času. Nad povrchem Marsu přitom urazil vzdálenost bezmála 3,6 kilometru a dokázal vystoupat do dvanáctimetrové výšky a letět rychlostí až pět metrů za vteřinu.

Dron není vybavený vědeckými přístroji a jeho jediným úkolem je vyzkoušet možnosti budoucího průzkumu povrchu mimozemských těles prostřednictvím létajících aparátů. Ingenuity překonal všechna očekávání vědců, kteří původně počítali jen s pěti letovými testy, které měly skončit během 30 dní.

TIP: Vyslanec vědy a techniky: Jaké vědecké přístroje nese rover Perseverance

Poslední 17. let, trvající 117 vteřin Ingenuity absolvoval 5. prosince. Jeho stav ale nebylo možné podle JPL dříve potvrdit kvůli nečekanému přerušení toku letových dat během sestupu stroje k povrchu. Až při následné analýze údajů, které dorazily na Zemi, mohli vědci konstatovat, že let byl úspěšný a Ingenuity je ve výborné kondici. Podle JPL byl v plánu i další 18. start, podrobnosti o jeho průběhu ale operátoři zatím nezveřejnili.

ESA nemá, nikdy neměla a v dohledné budoucnosti ani nebude mít vlastní pilotovanou loď, přestože současná hlavní evropská raketa Ariane 5 byla navržena pro starty s posádkou. Nicméně nelze tvrdit, že by se agentura v tomto směru nesnažila. 

Historicky měl zřejmě nejblíže k realizaci evropský miniraketoplán Hermes v 80. letech minulého století, který mohl podle posledního návrhu před zrušením projektu pojmout tři lidi a až 3 tuny nákladu při cestě na zemskou orbitu. Vynášet ho měla právě raketa Ariane 5, a to z jihoamerického kosmodromu Kourou, přičemž si měl nosič při startech se zmíněným raketoplánem sáhnout až na pomyslné dno svých možností. V kosmu by pak letoun sloužil jako vědecká laboratoř, opravář družic či obsluha kosmických stanic. Před návratem do atmosféry měl odhodit kuželovitý obslužný modul a přistát jako kluzák buď opět v Kourou, či na některém větším letišti v západní Evropě. Při startu se počítalo s hmotností asi 21 tun a na délku měl stroj měřit 19 metrů.

TIP: Raketoplány, které (ještě) neletěly: Zrušené i nadějné projekty budoucnosti

V roce 1984 jej dokonce Francie (kde se zrodila myšlenka letoun zkonstruovat) nabídla Spojeným státům jako příspěvek k chystané mezinárodní orbitální stanici. Nicméně nedlouho poté země galského kohouta uznala, že na vývoj letounu nemá finance ani technické prostředky, a svěřila projekt právě do rukou ESA. Vývoj pokračoval až do roku 1992, kdy musela stejnou porážku uznat i evropská agentura; navíc se po havárii Challengeru předpisy pro bezpečnost raketoplánů výrazně zpřísnily. Projekt byl zrušen a žádný Hermes nevznikl. S dalšími nápady na miniraketoplán či kosmickou loď poté přicházeli Němci a Italové, u některých projektů se podařilo dokonce připravit testovací prototypy, nicméně žádný z nich nakonec nepřežil. 

Ačkoli v první světové válce docházelo k bojům velkých hladinových lodí jen ojediněle, německo-britskou bitvu u Jutska lze označit jako skutečný souboj titánů.

Počet zapojených lodí a námořníků stejně jako utrpěné ztráty z ní dělají největší námořní střet v dějinách – až do japonsko-amerických střetnutí za druhé světové války. Statistiky uvádějí, že padlo 2 551 námořníků Hochseeflotte a 6 094 příslušníků Royal Navy. Nicméně přišli o život pouze dva britští admirálové.

Konec křižníků Invincible a Defence

Jako první z nich padl nejmladší admirál Královského námořnictva – kontradmirál Horace Hood (1870–1916). K námořnictvu se zapsal už ve 13 letech a po vypuknutí Velké války převzal velení oddílu monitorů v Lamanšském průlivu, který měl ostřelovat německé jednotky na pobřeží Belgie.

Před bitvou u Jutska velel 3. eskadře bitevních křižníků na palubě vlajkovém Invincible. Dne 31. května 1916 jeho loď inkasovala zásahy od bitevních křižníků Lützow a Derfflinger, načež explodovala munice ve věži Q. Plavidlo už nešlo zachránit a do mokrého hrobu s sebou stáhlo 1 026 námořníků včetně Hooda. Z celé posádky se zachránilo pouze šest námořníků.

TIP: Černé ovce v čele armád: Nejhorší velitelé první světové války

Druhým padlým admirálem se stal Robert Arbuthnot (1864–1916). V hodnosti komodora velel od roku 1910 bitevní lodi Lord Nelson a záhy dosáhl hodnosti kontradmirála. Po vypuknutí válečných operací v Severním moři byl v lednu 1915 jmenován na místo velitele 1. eskadry křižníků, s níž se zapojil do osudové bitvy.

Na palubě svého pancéřového křižníku Defence zemřel stejně jako kontradmirál Hood, poté co granáty německých křižníků Wiesbaden a Derfflinger vyvolaly explozi muničního skladu. Kromě něj zahynulo zhruba 903 královských námořníků.

Dosud nevíme, jak Sahara vznikla, ba ani jak přesně je stará. Podle některých teorií se začala formovat přibližně před dvěma až třemi miliony let, jiné hovoří dokonce o sedmi – což by odpovídalo době, kdy v oněch místech vyschlo dávné moře Tethys. V různých obdobích pravěku spočívaly skutečně některé části dnešní pouště pod vodou.

Poklady v písku

Nejslavnější pozůstatek někdejšího moře představuje vádí al-Hítán neboli Údolí velryb v dnešním Egyptě, ležící uprostřed dun daleko od hlavních cest. Místní lidé říkají okolním kopcům kvůli žhnoucímu vedru „pekelné hory“, zato archeologové na ně nedají dopustit: Nikde jinde na světě se totiž nepodařilo odkrýt tolik specifických fosilií pravěkých velryb druhu Archaeoceti, díky čemuž se památka dostala i na seznam UNESCO.

Masožraví kytovci připomínající hady žili přibližně před 50 miliony let, přičemž ostatky největšího nalezeného jedince měří 21 metrů a lze na nich dobře pozorovat formování končetin a prstů.

V egyptském Údolí velryb se dochovaly kostry prehistorických kytovců (foto: Shutterstock)

Právě v Egyptě se dochovaly nejen nejpůsobivější, ale také nejdostupnější pozůstatky „podvodní“ historie Sahary. Moře ostatně region zalévalo ještě relativně nedávno. V písku u oázy Farafra se stále ukrývají tisíce mušlí a škeblí trčících ze zářivě bílých křídových útvarů, jež připomínají vlny. U oázy Síwa si můžete mezi dunami nasbírat nádherně zachovalé hvězdice a v neobydlených pustinách Maroka čekají na své objevitele drobné mušle i živočichové uvízlí kdysi v tmavém kameni. V hlubokých dolech nedaleko Erfúdu se fosilie dokonce těží a vyrábějí se z nich sochy či nábytek, například luxusní a velmi těžké jídelní stoly.

Koloběh pouště

Vědci předpokládají, že se Sahara mění v cyklech dlouhých asi 20 tisíc let, které se vážou na kolísající intenzitu slunečního svitu, a tedy i sílu monzunů. Během popsaných výkyvů se pak v oblasti radikálně mění klima. V současnosti probíhá suchý cyklus a poušť expanduje, což ovlivňuje životy statisíců lidí žijících v jejím srdci i na okraji. Dnešní Sahara má rozlohu přes devět milionů kilometrů čtverečních a nepřestává růst. Města a sídla po jejím obvodu čelí rozšiřování dun, takže se tamní oázy zdálky nezřídka jeví jen jako vrcholky palem trčící z písku. 

Konec doby ledové mezi 10. a 5. tisíciletím př. n. l. však přinesl do pouště víc dešťů, načež se proměnila v obyvatelný kus země. Například jezero Čad dosáhlo díky vyšším srážkám gigantické rozlohy 350 000 km², zatímco dnes jde o „pouhých“ 1 500 km². Kolem roku 4200 př. n. l. ovšem Sahara získala stejně vyprahlou tvář, jakou ukazovala o osm tisíc let dřív. Navíc byla daleko větší než dnes – dokonce takřka vyschlo Viktoriino jezero a Bílý Nil. A přestože procesy způsobující poslední cyklus vysychání sílily celá tisíciletí, zelená a úrodná Sahara zmizela z geologického hlediska prakticky přes noc: Travnaté plochy a stromy se vytratily během pouhých 200 let, takže si rychlosti změn mohli povšimnout i naši tehdejší předkové. 

Saharský pravěk

Lidé žili na okraji africké pouště po tisíce let. Zmíněná proměna v savanu na konci doby ledové jim umožnila dostat se i do jejího srdce, kde po sobě zanechali řadu památek. Například v oblasti Tassili n’Adždžer v jihovýchodním Alžírsku se dochovalo na 30 tisíc skalních maleb a rytin. Vyobrazují mimo jiné hrochy a krokodýly, tedy zvířata zcela závislá na přístupu k vodním zdrojům. O někdejší přítomnosti vláhy svědčí i moderní satelitní snímky, jež zachycují bezpočet vyschlých říčních koryt neboli vádí. Z jejich šířky plyne, že se kdysi jednalo o mohutné toky.

Nárůst populace, charakteristické nomádským a pasteveckým způsobem života, však urychlil opětovné vysychání pouště. Stáda koz totiž zkonzumují prakticky všechnu vegetaci, která se bez dostatku vláhy nestihne obnovit. S tím, jak se pastviny zmenšovaly, lidé zamířili jinam. Nakonec museli odejít i vysocí, svalnatí a velmi zruční příslušníci kiffianské lovecké kultury – to když začala mizet také jezera, kolem nichž se kdysi usadili.

První hromadná lidská migrace se ovšem odehrála už dlouho předtím, konkrétně před necelými dvěma miliony let, a rovněž souvisela se změnou klimatu: Příslušníci tzv. olduvanské kultury druhu Homo erectus doputovali během zmíněné vlny až do Číny. Důvodem nuceného útěku ze Sahary se později staly i mezikmenové spory – své domovy tak museli opustit například Egypťané kvůli útokům Berberů.

Zrod velkých civilizací 

Střídavé vysychání a opětovné zelenání pouště však v důsledku přineslo i pozitivní změny. Lidé utíkající před suchem se začali koncentrovat kolem velkých zásobáren vody, například Nilu. Větší množství obyvatel na jednom místě dávalo vzniknout novým státním formám, jež se odvíjely mimo jiné od zodpovědné správy vodních zdrojů. A to přímo podnítilo zrod egyptské civilizace, jež se později stala kolébkou moderního světa a ovlivnila dění na třech kontinentech. 

Ještě dřív však na území Sahary vládla kultura núbijská. Pro Egypťany se sice region ležící na jih proti proudu Nilu stal hlavně zdrojem silných otroků, ale zpočátku tamní vladaři faraonům konkurovali. Stavitelé monolitů připomínajících Stonehenge sídlili v Núbijské poušti v oblasti dnešního Abú Simbelu již od 8. tisíciletí př. n. l. a postupně vybudovali organizovaná sídla i sofistikovaná náboženská centra, kde se dnes nacházejí nejstarší sochy Egypta – až na to, že je nevytvořili Egypťané. Núbijci také znali hvězdy a orientovali podle nich své chrámy: Jejich hvězdné mapy pocházejí podle historiků z 5. tisíciletí př. n. l., a jsou tedy zřejmě nejstarší na světě. Dodnes přitom zůstává nevyjasněnou otázkou, co se s danou civilizací stalo a jak moc severní sousedy inspirovala. 

Otazníky se vznášejí i nad berberským kmenovým svazem Garamantů, jenž vznikl okolo roku 500 př. n. l. přímo v srdci Sahary, v dnešním libyjském Fezzánu. Tamní městská centra mohla prosperovat díky tomu, že jejich obyvatelé dokázali kopat hluboké tunely a těžit podzemní vodu. Vliv rychle rostoucí říše záhy dosáhl až do Středomoří a místní navázali obchodní styky s Řeky a Římany, kteří od nich kupovali zejména otroky. Jenže kolem 5. století se kmenový svaz rozpadl, poté co v oblasti nezbyla už žádná podzemní voda.

Zpátky do zelené? 

Pokud by přírodní cykly běžely bez vnějších zásahů, čekalo by Saharu další zelenání. Zhruba za 15 tisíc let by se klima ochladilo a zesílily by srážky, což by vedlo k obnově větších vodních ploch, savany a také stromů. Nicméně současné vzrůstání teplot přirozený rytmus narušuje, přičemž není jisté, jak přesně. Klimatické modely se liší, převažuje však názor, že by globální oteplování mohlo příchod vlhké Sahary spíš urychlit.

TIP: Nepříjemné změny: Oteplování planety zřejmě posune podnebný pás vlhkých tropů

Podobné změny na sebe samozřejmě nechají čekat ještě tisíce let, ale pravděpodobně se dostaví dost brzy na to, aby lidskou civilizaci potrápily. Podle předpovědí by totiž koncentrace vlhkosti nad středem afrického kontinentu proměnila monzunové cykly, jež zasahují do Atlantiku. To by mohlo obratem povzbudit proudění směřující k pobřeží Severní a Střední Ameriky. A to znamená víc tropických bouří a tornád. 

Na počátku sovětských balistických raket stál typ R-1, prakticky kopie nacistické V-2. Na ní se učili konstruktéři, dělníci, technici i pozemní personál. Později se rozběhl vývoj a výroba celé řady raket R. Asi nejznámější z nich tvoří R-7 (Semjorka, sedmička), která v mírně upravené verzi dopravila do vesmíru Sputnik, Lajku i Jurije Gagarina – a dodnes vynáší posádky na Mezinárodní kosmickou stanici.

Pro evropské bojiště

Jedním z členů této rodiny se stala raketa R-11 Zemlja (Země), jejíž vývoj započal v roce 1951. Zadání znělo jasně: vytvořit zbraň s podobnými parametry jako V-2 (dolet asi 200 km s tunovou hlavicí), ale jednodušší na výrobu i provoz. Dne 18. dubna 1953 se tento projektil poprvé odlepil od země a již v prosinci se rozjela jeho sériová výroba. V červenci 1955 Sověti střelu formálně zařadili do výzbroje, reálně ji ale armáda měla plně k dispozici až od dubna 1958. Maximální dolet rakety dosahoval 270 km, ale šlo pouze o teoretický parametr, protože s bojovou hlavicí mohla urazit jen asi 150 km.

Konstruktéři ji navrhli pro podmínky evropského bojiště, kde měla zasazovat údery jadernými hlavicemi (o síle asi 50 kT). Tato raketa dostala v kódu NATO označení Scud. Největší vymoženost na celé střele představoval motor od Alexeje Michajloviče Isajeva, který byl výrazně jednodušší než u V-2 a používal stabilizátor hoření. To mělo zabránit nepravidelnostem při činnosti agregátu, které mohly mít za důsledek například zvýšené dynamické namáhání rakety, nebo dokonce vypnutí motoru. Uvedenou pohonnou jednotku později převzaly i mnohem větší sovětské nosiče včetně kosmických.

Raději kola než pásy

Střela R-11 dosahovala délky 10,25 metru (všechny ostatní verze pak byly přesně o metr delší) a její průměr činil 880 mm. Jako palivo využívala kerosin, okysličovadlem se stala dýmavá kyselina dusičná. Jednalo se o 86% kyselinu dusičnou, ze které se při pokojové teplotě uvolňuje oxid dusičitý. Obě látky se daly dobře skladovat (na rozdíl třeba od kapalného kyslíku použitého ve V-2), což zvyšovalo bojové možnosti rakety. Motor se zažehoval vstříknutím asymetrického dimetylhydrazinu, který s kyselinou dusičnou vytvořil samozápalné prostředí – a vzniklý plamen následně stačilo jen udržovat.

Raketu původně přepravoval pásový transportér, ale ten se příliš neosvědčil. Proto vzniklo osmikolové vozidlo 9P117 Uragan na podvozku MAZ-543. Umožňoval zcela automatickou startovací sekvenci, nicméně vzlet zpravidla řídil personál z doprovodného velitelského vozu. Hydraulický systém dokázal zvednout raketu z horizontální do vertikální polohy za čtyři minuty, celá příprava startu zabrala asi hodinu. Raketa mohla nést jadernou, chemickou nebo konvenční nálož.

Vylepšovat dolet a přesnost

V únoru 1955 se premiérového startu dočkala námořní verze R-11FM. V září téhož roku raketa Scud poprvé odstartovala z ponorky třídy Zulu (Projekt 611), ovšem plně k dispozici mělo námořnictvo tyto zbraně až v roce 1959. Scudy následně putovaly do výbavy ponorek 611 a 629 (třída Golf). Celkem se z těchto plavidel odehrálo 77 startů R-11FM, z toho 59 úspěšných. Vývoj rakety pokračoval řadou R-17.

První typ této linie, kterému NATO přidělilo jméno Scud-B, se stal jednou z nejrozšířenějších raket v historii. Vyrobilo se ho přes 7 000 kusů. Vykazoval čtyřikrát větší přesnost než Scud-A, jeho dosah zůstával ovšem velmi omezený (nepřekračoval 300 km) a sovětští inženýři proto začali pracovat na další variantě scudu s delším doletem.

Pokračování: Obávané rakety SS-1 Scud (2): Sovětský potomek německé střely V-2

V roce 1965 odstartoval první Scud-C s doletem kolem 500 km. Jeho nevýhoda však spočívala v omezené nosnosti a nepříliš vysoké přesnosti. Než se podařilo R-17 vyladit, byla už k dispozici modernější raketa TR-1 Temp a sovětská armáda proto R-17 do výzbroje nezařadila.

Ostře sledovaná sonda americké vesmírné agentury NASA Parker Solar Probe se letos v dubnu přiblížila ke Slunci na vzdálenost přibližně 13 milionů kilometrů, což odpovídá 18,8 poloměrům Slunce. Již tehdy odborníci NASA předpokládali, že se sonda dostala do sluneční koróny, „atmosféry Slunce“, jasně zářící oblasti kolem Slunce, kterou vyplňují extrémně žhavé plyny. Tento předpoklad ale bylo nutné ověřit.

V těchto dnech NASA potvrdila, že Parkerova sonda opravdu v dubnu pronikla do koróny. Sonda se tak stala prvním lidmi vyrobeným zařízením, které se do koróny dostalo. Ve skutečnosti Parker Solar Probe pronikla do atmosféry Slunce nejméně třikrát, pohybovala se v ní rychlostí přes 100 kilometrů za sekundu. přičemž první z průniků trval přibližně pět hodin.

Sonda podle odborníků z NASA shromáždila data, která budou vědci studovat celé roky. Vědci doufají, že mise Parkerovy sondy mimo jiné přinese řešení letité záhady týkající se teploty koróny. Sluneční koróna je totiž mnohonásobně žhavější než samotný povrch Slunce.

Hranice sluneční koróny

Nejméně jednu odpověď už ale Parker Solar Probe přinesla. Její návštěva u naší mateřské hvězdy ukázala, kde leží tzv. Alfvénův kritický povrch, který bývá považován za „hranici“ Slunce (rozhraní mezi sluneční korónou a slunečním větrem). Dosavadní simulace ukazovaly, že se nachází někde v rozmezí 6,9 až 13,8 milionů kilometrů od povrchu Slunce. Data získaná sondou ukázala, že platí hodnota při horní hranici těchto hodnot.

TIP: Sondu Parker Solar Probe bude na cestě ke Slunci chránit revoluční chlazení

„Dotknutí se Slunce Parkerovou sondou představuje úžasný úspěch a zároveň historický moment pro vědu o Slunci,“ okomentoval událost astrofyzik Thomas Zurbuchen z vedení NASA. Podle něj se díky Parkerově sondě dozvíme více o vzniku a vývoji Slunce, Sluneční soustavy i hvězd jako takových.

Miliony Američanů a další miliony lidí v ostatních zemích světa dnes musí mhouřit oči při používání chytrých telefonů. Na čtení knih potřebují nejen volný čas, ale i brýle. Brzy by se to mohlo změnit, díky pozoruhodným očním kapkám VUITY, vyráběných společností AbbVie. Jejich aplikace zajistí ostřejší zrak na blízko po dobu několika hodin.

Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) nedávno schválil používání těchto nových kapek k léčbě presbyopie – postupného slábnutí zraku, které se u lidí objevuje obvykle po 45. roce života, v důsledku přirozeného stárnutí organismu. Aktivní složkou kapek je rostlinný alkaloid pilokarpin, který byl objeven u jihoamerických tropických keřů rodu Pilocarpus z čeledi routovitých, s podivuhodným českým jménem mrštnoplod.

Kapky se zázračným alkaloidem

Presbyopie se objevuje kvůli tomu, že čočka v lidském oku s přibývajícím věkem ztrácí původní pružnost a tím i schopnost zaostřovat na blízko. Pilokarpin funguje tak, že způsobí zúžení zornic. To vede ke zlepšení zraku na krátkou a střední vzdálenost, zatímco zrak na dlouhou vzdálenost se nezhorší.

TIP: Nejen brýle: Brzy se na trhu objeví samozabarvovací kontaktní čočky

Jak uvádí optometrička Selina McGee, schválení používání kapek VUITY představuje dobrou příležitost pro lidi, jimž kvůli věku slábne zrak, aby navštívili očního specialistu a domluvili se s ním na možnostech léčby. Schválení kapek americkým úřadem FDA předcházely klinické testy s celkem 750 lidmi ve věku 40 až 55 let, kteří byli do různé míry postiženi presbyopií. Testy prokázaly, že kapky VUITY skutečně přispívají ke zlepšení zraku na blízkou vzdálenost, aniž by měly nepříjemné vedlejší účinky.

Jak majitelé koček dobře vědí, přítulné domácí šelmy dokážou strávit neuvěřitelné množství času stočené do klubíčka. Spánek jim zabere průměrně 10–13 hodin denně a není přitom rozdíl, zda se jedná o zvíře domácí, či žijící divoce. Ve druhém uvedeném případě má však tak dlouhý odpočinek své opodstatnění: Tvorové aktivní za soumraku v přírodě totiž šetří energii k lovu, na který vyrážejí po setmění. I domácí kočky pak s nástupem noci ožívají, ačkoliv mají celý den plnou misku.

TIP: Jsou psi inteligentnější než kočky? A jak si stojí masožravci vůči býložravým?

Pokud jde o srovnání s ostatními zvířaty, mezi masožravci nepředstavují kočky žádnou výjimku – potrava bohatá na bílkoviny je totiž náročnější na zpracování, přičemž trávicí soustava nejlépe funguje ve spánku. Ovšem neplatí automaticky, že kdykoliv má kočka zavřené oči, tak spí. Skutečný spánek doprovázený sny je naopak spíš vzácný: Přibližně tři čtvrtiny času malá šelma jen dřímá a zůstává částečně ve střehu, tedy například otáčí uši za zvukem a reaguje na podněty zvnějšku.