Kupy galaxií patří k největším strukturám svázaným dohromady gravitací, které ve vesmíru známe. Tvoří je stovky a často i tisíce galaxií, enormní množství horkého mezigalaktického plynu a také „neviditelná“ temná hmota. Přesto stále příliš nerozumíme jejich vzniku a procesům, které v nich probíhají.

Francesco Ubertosi z Boloňské univerzity a jeho kolegové pozorovali pomocí vesmírné rentgenové observatoře Chandra kupu galaxií RBS 797, vzdálenou asi 3,9 miliardy světelných let. V jejím centru vědci objevili dvě dvojice monstrózních bublin ve žhavém plynu.

Čtveřice bublin

Podobné bubliny jsme přitom v kupách galaxií nalezli již dříve a tušíme, že jsou výsledkem aktivity supermasivních černých děr galaxií v dané kupě. V případě kupy RBS 797 se astronomové domnívali, že je tam dvojice bublin. Čtveřice takových bublin je ale velice neobvyklá. Druhá dvojice bublin byla detekována díky detailnímu pozorování observatoře Chadra, které trvalo celkem asi pět dnů pozorovacího času. Původní dvě bubliny byly přitom objeveny po pozorování, které zabralo zhruba 14 hodin.

TIP: Vstupenka do klubu něco stojí: Galaxie v kupách přicházejí o třetinu hmoty

Jak mohla unikátní čtveřice gigantických bublin vzniknout? Podle Ubertosiho a jeho kolegů se jako nejpravděpodobnější vysvětlení jeví, že kupa RBS 797 ve svém centru hostí dvě výkonné supermasivní černé díry, tvořící těsnou dvojici, které vyfoukly dvě dvojice ohromných bublin prakticky současně, alespoň podle astronomického chápání času.

Kupa galaxií RBS 797 v oblasti viditelného (vlevo) a rentgenového (vpravo) záření (foto: NASA, CXC, Univ. of Bologna, F. Ubertosi, CC BY-SA 4.0)

Tragický příběh živorodky gambusie komáří (Gambusia affinis) ukazuje, jak se může zvrtnout nepovedený „biologický boj“. Gambusie je nepříliš pohledná rybka z jihu USA, o které se odborníci původně domnívali, že dovede zlikvidovat celé populace komárů. V rámci boje proti malárii a dalším chorobám přenášeným komáry, byly gambusie s velkou slávou vypouštěny v řadě zemí světa.

Bohužel se poměrně záhy ukázalo, že komáry často likvidují jen o něco lépe než původní druhy ryb a s malárií moc nepomohou. Zato se skvěle množí a úspěšně se šíří. Stal se z nich velmi nebezpečný invazní druh, který ohrožuje místní ryby a další vodní živočichy. Gambusie bývají vůči jiným druhům velice agresivní a terorizují je okusováním ploutví. Často to končí tím, že ryby nebo pulci s okousanými ploutvemi zahynou hlady. Gambusie si také rády smlsnou na jikrách ryb nebo vajíčkách žab.

Robot proti vetřelci

Boj s gambusiemi je svízelný. Jejich lov, například s pomocí sítí, je časově náročný a málo efektivní. Další tradiční metody rovněž selhávají. Mezinárodní tým vědců proto nabízí pozoruhodné řešení s robotickými okounky. Okounek pstruhový je dravá ryba a přirozený predátor gambusií. Jeho introdukce do oblastí zamořených gambusiemi by ale nemusela dopadnout šťastně a mohla by vést k další ekologické katastrofě.

TIP: Vypouštěné zlaté rybičky devastují ekosystémy amerických jezer

Proto vědci vyvinuli robotického okounka, který se nemnoží a nemůže tudíž ohrozit ekosystémy. Robotický okounek se gambusiemi pochopitelně neživí. Gambusie to ale nevědí a umělý okounek je dokáže pořádně vyděsit. A kupodivu to stačí. Jak ukazují experimenty, když se ve vodě s gambusiemi prohánějí robotičtí okounci, invazní rybky jsou stresované, méně útočí na původní živočichy, ztrácejí hmotnost a méně se množí. Do budoucna by se tak robotičtí okounci mohli stát zajímavými pomocníky ochrany přírody.

Banka s názvem Sperm Positive funguje na Novém Zélandu od roku 2019 a jejím cílem je zvyšovat povědomí o tom, že virus HIV je u léčených lidí nedetekovatelný a nepřenositelný. Nešlo ale jen o kampaň – po dvou letech se ukazuje, že banka přináší ovoce v podobě narozených dětí.

„Pokud jde o mě, tak to o tom nebylo,“ komentuje Olivia, matka malé Amy, marketingovou stránku projektu. „Prostě jsem jen chtěla dítě (...) A mám tu nejveselejší, nejspokojenější a nejvtipnější holčičku,“ dodala.

Když se Victor, jeden z dárců banky, v roce 2013 dozvěděl, že má HIV, myslel si, že nikdy nebude moct mít dítě. Když se ale doslechl o bance, tak v tom uviděl příležitost pomoci neplodnému páru k dítěti a uskutečnění snu. „Zároveň jsem si chtěl dokázat, že je to možné, nehledě na můj status,“ říká. Poté, co jako dárce dopomohl ke dvěma úspěšným těhotenstvím, si chce pořídit se svým partnerem vlastní dítě a hledá náhradní matku.

Osvěta i pomoc

Banka vznikla částečně jako osvětový projekt. Chce pomoci snížit stigma, kterému čelí HIV pozitivní lidé, a šířit zprávu, že při léčbě klesá množství viru v krvi na nezjistitelné hodnoty. V tomto případě pak není HIV pozitivní osoba infekční.

Toto zjištění bylo v posledních deseti letech několikrát dokázáno, vysvětluje Mark Thomas, který se specializuje na HIV a působí na Aucklandské univerzitě. Tři dlouhodobé mezinárodní výzkumy, o nichž informuje na svém webu americké Středisko pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), se zaměřily na zhruba 3 000 sexuálně aktivních párů, ve kterých byl jeden z partnerů HIV pozitivní a druhý negativní. Přestože tyto páry nepoužívaly prezervativ, nebyl mezi nimi zjištěn ani jeden případ přenosu v případě, že se HIV pozitivní partner podroboval léčbě.

TIP: Zabijácký virus HIV: Kde se zrodilo zlo?

Mnoho států je ale ohledně reprodukčních doporučení u HIV pozitivních otců opatrných. Thomas se však domnívá, že tato opatrnost je přehnaná. Podle něj nikdy nebyl potvrzen případ, kdy by se HIV pozitivní dítě nakazilo prostřednictvím spermatu otce a narodilo se HIV negativní matce.

Britští amatérští lovci fosilií Sally a Neville Hollingworthovi objevili v roce 2019 „mamutí hřbitov“. V lomu u Swindonu v jihozápadní Anglii se na jednom místě nalezly pozůstatky celkem pěti jedinců mamuta stepního (Mammuthus trogontherii) – dvou dospělých mamutů, dvou mláďat a jednoho čerstvě narozeného jedince. Podle vědců tito mamuti zahynuli přibližně před 220 až 210 tisíci lety.

Podle Lisy Westcott Wilkinsové z archeologické organizace DigVentures, která vedla vykopávky na „mamutím hřbitově“, je nález kostí mamutů v dnešní době vždy zajímavý. Dvojnásob to platí pro tak staré pozůstatky mamutů, v tak dobrém stavu, které navíc náležejí jen vzácně nalézanému druhu, tedy mamutu stepnímu.

Mamuti a neandertálci

Výjimečnost nálezu podtrhuje i fakt, že se nedaleko „mamutího hřbitova“ našly kamenné nástroje neandertálců, včetně pěstního klínu a škrabadel používaných k čištění čerstvých kůží. Zda je naši dávní příbuzní používali na mamuty ukáže až podrobná analýza. Badatelé očekávají, že by v takovém případě objevili stopy na mamutích kostech.

Stále zůstává otázkou, proč se našlo tolik mamutů na jednom místě a jakou roli, pokud vůbec, v tom hráli neandertálci. Mohlo jít o výjimečně úspěšný lov, ale i například o využití nalezených mršin. Na území dnešní Velké Británie v té době panovalo teplé podnebí, díky čemuž tam mohli žít mamuti i neandertálci. Teprve s příchodem dalšího ochlazení a nástupem doby ledové se neandertálci se přesunuli směrem na jih. Z jiných nalezišť ve světě víme, že neandertálci se občas vyskytovali v blízkosti velkých zvířat, jako jsou mamuti nebo sloni.

TIP: Proč mnohem častěji umírali v pastech mamutí samci než samice?

Objevy ze „hřbitova“ mamutů jsou ve Velké Británii populární. Mimo jiné je popisuje dokumentární snímek britské stanice BBC „Attenborough and the Mammoth Graveyard“ se Sirem Davidem Attenboroughem a evoluční biologem Benem Garrodem z britské University of East Anglia. 

Koncem letošního července se orbitální stanice poprvé od roku 2011 rozšířila o nový modul: Ruskou víceúčelovou laboratoř Nauka neboli „věda“ vynesla do kosmu raketa Proton-M. K nebi zamířila 21. července a 29. července odpoledne se Nauka bezpečně připojila k dolnímu portu ruského modulu Zvedza. Tři hodiny po kontaktu však její software selhal a spustil trysky, takže se celá ISS začala otáčet. 

Rotace se odehrávala rychlostí „pouhých“ 0,56 stupně za sekundu a posádka změnu vůbec nevnímala. Dokonce i pozemní senzory ji zaznamenaly až po 47 minutách. Tou dobou již byla stanice destabilizovaná a okamžitě se muselo vyřešit vše od nastavení solárních panelů až po systémy kontroly teploty na palubě. S rotací se astronauti pokoušeli bojovat pomocí staničních gyroskopů, poté do záchranné operace zapojili také servisní trysky Zvedzy a nakonec i motory připojené lodi Progress MS-17. Navzdory veškeré snaze se komplex podle NASA otočil o 540 stupňů, poté se však ustálil.

Ještě aspoň sedm let

Kvůli potížím s ruskými moduly se ISS nedostala do zpravodajství poprvé: Letos v březnu se například řešila dvojice prasklin v již zmíněné Zvezdě – jedna z nich měřila na délku 22 milimetrů a na šířku asi 100 mikronů, tedy jako silnější vlas. Vzduch však skrz ně unikal a musely se zacelit, čehož ruská posádka nakonec dosáhla opakovaným nánosem izolační pasty.   

Popsané problémy Zvezdy mimo jiné zdůraznily její značné stáří: Součást stanice tvoří již od roku 2000, přičemž životnost prvních modulů ISS byla původně stanovena na 15 let čili do roku 2013. Navzdory přesluhování však orbitální komplex díky servisním zásahům pracuje, jak má, a v současnosti se s ním počítá minimálně do roku 2028, kdy mu bude 30 let. „Musíme stanici sledovat a pokračovat v její údržbě. Svůj smysl ztratí až v okamžiku, kdy finance vynaložené na opravy začnou převyšovat rozpočet na výzkum,“ tvrdí William Gerstenmaier, někdejší letecký inženýr NASA. 

Nejdražší v dějinách

Právě kvůli sumám, jež ISS každoročně spolkne, zaznívá stále víc hlasů volajících po jejím zrušení a přerozdělení rozpočtu do jiných vědeckých odvětví. Podle některých odhadů vyšly vývoj a stavba stanice v přepočtu na 3 271 miliard korun, a jedná se tak o bezkonkurenčně nejdražší projekt v dějinách. Každý rok jejího provozu navíc stojí 76 miliard. K ISS se staví kriticky i bývalý astronaut NASA Buzz Aldrin a vynaložené finance by raději investoval do dobývání Marsu. Nutno ovšem dodat, že vědecká práce na palubě komplexu mimo jiné pomáhá poznat vliv dlouhodobého pobytu v kosmu na lidské tělo. A lepší pochopení rizik nám umožní realizovat právě třeba mise na rudou planetu.  

Navzdory kritice a vysokým nákladům proto v roce 2018 začal platit zákon Leading Human Spaceflight Act: V souladu s ním budou peníze na chod a opravy ISS proudit, dokud zůstane funkční a bezpečná. Hranice normy byla stanovena na rok 2030, přičemž výjimku tvoří situace, kdy by se objevila levnější alternativa, jak dosáhnout cílů určených pro mise NASA. Ze zákona také vyplývá, že Spojené státy podporují případné komerční využití nízké zemské orbity, a stanice by měla sehrát roli v tom, aby si USA na daném poli udržely konkurenceschopnost. 

Ke smetí se nepřidá 

Je totiž pravděpodobné, že nástupkyni Mezinárodní vesmírné stanice zajistí soukromý sektor. Nedojde zřejmě k privatizaci komplexu, nicméně firmy jako Axiom Space či Bigelow Aerospace již připravují vlastní moduly, které se k němu v budoucnu připojí. První jmenovaná dokonce hodlá ISS rozšířit o obytnou, výzkumnou a výrobní část. Přitom se předpokládá, že jakmile stanice definitivně doslouží, nové moduly se od ní odpojí a zůstanou na oběžné dráze.

TIP: Pozor, padá Mir! Jak vypadal zánik stotřicetitunové vesmírné stanice?

ISS čeká zřejmě stejný osud jako někdejší Mir: Ruský komplex kroužil kolem Země 15 let, a přestože soukromý sektor projevil zájem o jeho odkup, nakonec k němu nedošlo, neboť stanice již nesplňovala bezpečnostní standardy. V březnu 2001 byla proto navedena do atmosféry k řízeném zániku a její zbytky dopadly do vln Tichého oceánu nedaleko Fidži. Ani ISS tedy nezvýší množství kosmického smetí obklopujícího naši planetu a z větší části rovněž shoří v zemské atmosféře.

Britské jednotky přibývaly na podzim 1939 do Francie úctyhodným tempem, nicméně kvalitativně za nepřítelem zaostávala. Jediným srovnatelným tankem, který se mohl měřit s německými panzery, zůstával Matilda Mk.II, nicméně jeho výroba běžela žalostně pomalu; jen pro příklad: V prvních měsících 1940 jich továrny opustilo pouze 16.

Předchozí část: Na kontinent jen na skok: Britský expediční sbor v letech 1939–1940 (1)

Lepší situace nepanovala ani v další výzbroji, Britům se zoufale nedostávalo protiletadlových prostředků. Část divizí nasazených ve Francii za sebou neměla ani adekvátní výcvik a některé jednotky se skládaly dokonce z mužů, kteří si dosud ani nevystřelili z pušky. Velitel 3. divize generálmajor Bernard Montgomery po inspekci jednoho kulometného praporu prohlásil: „Bylo by krveprolitím, kdybychom jim v tomto stavu svěřili bojový úkol.“

Podivná válka

Německé výboje v Polsku, Dánsku a Norsku darovaly spojeneckým vojskům několik měsíců času, než došlo k ostrému boji. Příslušníci BEF zaujali pozice na francouzsko-belgických hranicích, kde budovali obranná postavení, konali hlídkovou službu a cvičili. Nekonečnou nudu daleko od domova jim zpestřovalo snad jen levné víno, o nějž neměli nouzi, a také exkurze (se zvláštním povolením) na bunkry Maginotovy linie, kde se jinak formace Jeho Veličenstva střídaly, aby nabraly zkušenosti.

Dlouhé období klidu, pro něž se vžilo označení podivná válka, Brity i jejich spojence ukolébal. Byli zakopaní na pečlivě zbudované 65km linii sestávající z betonových kulometných hnízd a protitankových zátarasů. Nejeden voják BEF se nechal slyšet, že už nikdy v životě nechce vidět lopatu, a jiní začali válce místo „podivná“ říkat zavrtávací. Paradoxně však obranné postavení nikdy nenašlo využití, protože v květnu 1940 přišel rozkaz jej opustit.

Do Belgie a rychle zpátky

Když Němci vtrhli 10. května do Belgie a Holandska, spojenecké síly ve Francii se zvedly a vyrazily k řece Dyle nedaleko Bruselu. Tou dobou BEF čítal na 390 000 mužů – pomocného personálu i vojáků. Ti se po jednodenním pochodu znovu chopili lopat.

Na obranu se však připravovali jen pár dní a pak přišel rozkaz k ústupu, protože nepřítel prolomil frontu u Sedanu a jim hrozilo obklíčení. Britové nechápali, co se děje, protože sami dokázali veškeré dosavadní německé útoky s přehledem odrazit. Radost mužstva z hladkého postupu byla ta tam, když se ukázalo, že se chytili do pasti, a 16. května vyrazili zpět do Francie.

Stuky a záškodníci

Ústup komplikovaly zástupy prchajících civilistů a zmatek ještě násobily letouny Luftwaffe. Plukovník Butler vzpomínal na nálet obávaných Ju 87 Stuk: „Se strašným řevem sirén padaly z nebe, bombardovaly a ostřelovaly zástupy civilistů na cestách. Byl to ten nejotřesnější pohled, na který nikdy nezapomenu.“ Šířily se fámy o německých záškodnících, kteří se infiltrovali mezi civilisty a čekají na vhodný moment k útoku.

TIP: Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940

Britové tak trávili spoustu drahocenného času zatýkáním a vyslýcháním místních Vlámů, jejichž řeč nedokázali odlišit od němčiny. Jeden z vojáků vzpomínal, že ne vždy ale šlo jen o šeptandu: „Postřehli jsme dvě jeptišky, jak na jednom z mostů přes Šeldu, připraveném k demolici, tlačí nějaký vozík. Dostaly se na druhou stranu, z vozíku vytáhly samopaly a začaly ostřelovat civilisty.“

Dokončení: Na kontinent jen na skok: Britský expediční sbor v letech 1939–1940 (3) (vychází v úterý 28. prosince)

Vznik litomyšlské diecéze je neoddělitelně spjatý s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství. O to usilovali čeští panovníci již od raného středověku, přičemž vhodná politická konstelace nastala teprve v roce 1344 za vlády Jana Lucemburského. Česká církev se tím vyvázala z podřízenosti arcibiskupům v německé Mohuči a české země získaly vlastní církevní provincii. Český král do ní usiloval zahrnout také území Slezska. Tyto plány však nakonec vzaly za své, protože vratislavské biskupství zůstalo i nadále podřízené polskému Hnězdnu.

Papežská bula

Protože podle církevního práva měl mít každý arcibiskup k ruce alespoň dva pomocné biskupy, bylo třeba zřídit k již existující olomoucké ještě jednu diecézi. Ta vznikla strategicky právě mezi Prahou a Olomoucí na základě buly papeže Klimenta VI. z 30. dubna 1344. Územně k ní byly přičleněny oblasti, jež původně patřily právě těmto dvěma starším církevním celkům. Ležela tedy z větší části v Čechách, ale dílem i na Moravě. Z území podléhajícího původně Praze jí přidělili děkanáty chrudimský, poličský, mýtský a lanškrounský, zatímco z olomoucké diecéze se pod Litomyšl včlenily děkanáty šumperský a úsovský. Do diecéze spadalo také Kladsko, jež tvořilo součást českého státu až do 18. století. 

Není bez zajímavosti, že zřízení nového biskupství bylo v době vrcholícího středověku, kdy už byla síť církevní správy ustálená, něčím mimořádným. Dokládá to skutečnost, že v průběhu celého 14. století vzniklo v Evropě pouze 11 nových biskupství, přičemž litomyšlské bylo jediným v oblasti střední Evropy.

Na pomezí Čech a Moravy

Proč se sídlem nového biskupa stala právě Litomyšl? Hovořila pro ni jednak výhodná centrální poloha a také fakt, že zde od poloviny 12. století fungoval dobře zavedený a hmotně vybavený klášter premonstrátů, na který při hledání místa padl zrak zakladatelů. Vedle krále Jana Lucemburského to byl hlavně jeho syn Karel, tehdy ještě moravský markrabě, kdo v počátcích nejvíce dohlédl na hmotné zajištění litomyšlského biskupství. Protože ani sebeduchovnější instituce nemůže žít jen ze vzduchu, posloužily za materiální základnu novému biskupství někdejší klášterní majetky. A nejen ty. Klášterní kostel Panny Marie získal status biskupské katedrály a budovy kláštera se změnily v sídlo biskupa a jeho kapituly.

Kapitulní kněží se ostatně rekrutovali právě z někdejšího osazenstva premonstrátského kláštera. Většina řeholníků tak fakticky zůstala na starém místě, jen změnila svou hodnost. Z premonstrátského prostředí nakonec pocházel i první litomyšlský biskup, jímž se stal Jan, opat kláštera premonstrátů v Louce u Znojma. Když roku 1344 nový pražský metropolita Arnošt z Pardubic přijímal ve svatovítské katedrále pallium coby odznak arcibiskupské hodnosti, účastnil se této slavnosti také Jan, který následně obdržel z Arnoštových rukou biskupské svěcení.

Jakmile se Litomyšl stala sídlem biskupa, její význam samozřejmě značně stoupl. Dočkala se povýšení na město a vybudování hradeb. Stavební úpravy se dotkly také biskupského sídla, při němž vznikl takzvaný Nový palác, který lépe vyhovoval nárokům pána diecéze. Přestavby se dočkal také sám katedrální chrám. Z těchto objektů se bohužel nic nezachovalo – všechny se nacházely v místech dnešního zámku, který byl postaven v druhé polovině 16. století.

Biskup humanista

Po smrti prvního biskupa v roce 1353 se stal jeho nástupcem kancléř českých králů Jan ze Středy. Tento významný vzdělanec působící na dvoře Jana Lucemburského i Karla IV. stál v čele litomyšlské diecéze po jedenáct let. Jan ze Středy je považován za jednoho z prvních humanistů na sever od Alp. Mistrně ovládal klasickou latinu a dopisoval si například s významným italským myslitelem Petrarkou.

Není divu, že muži takového zaměření byla provinční Litomyšl malá. Ve své diecézi také mnoho nepobýval, pohyboval se spíše při královském a císařském dvoře a nechával se zastupovat. Když se pak v roce 1364 uvolnil úřad olomouckého biskupa, který byl prestižnější a celkově lépe majetkově vybavený, přesídlil do Olomouce. Nebylo to ostatně zdaleka naposledy, kdy litomyšlské biskupství posloužilo jako jakýsi odrazový můstek v církevní kariéře. Jan ze Středy po sobě v Litomyšli nicméně zanechal hmatatelný odkaz v podobě kláštera augustiniánů s kostelem Povýšení svatého Kříže, který zde v roce 1356 založil. Této fundace si ostatně cenil natolik, že si klášter zvolil i za místo svého posledního odpočinku. Jeho ostatky tedy nespočinuly v Olomouci či v Praze, ale právě v Litomyšli, kde svou církevní kariéru začínal.

Husitská hrozba

Slibný rozvoj biskupství a diecéze zarazily už husitské války. V letech 1388–1418 úřad litomyšlského biskupa zastával Jan, řečený Železný. Jak už jeho přízvisko napovídá, šlo o silnou a nesmlouvavou osobnost. Proslul především jako zarputilý oponent Jana Husa a jeho reformních myšlenek. Osobně se roku 1415 zúčastnil koncilu v Kostnici a po svém návratu se snažil z Litomyšle vytvořit protihusitskou baštu. Kostnický koncil ho dokonce jmenoval svým legátem neboli vyslancem s pověřením postarat se v českých zemích o vyhubení vzmáhajícího se kacířství.

Takový úkol byl však i pro nadmíru energického preláta nad jeho síly. Biskupským statkům a samotné diecézi tím neprospěl – dočkaly se pouze zpustošení ze strany biskupových nepřátel. A to Jan ještě netušil, že svým nesmiřitelným postojem osudy mladého biskupství v podstatě zcela zpečetil. Když při svém tažení v roce 1421 plenili husité východní Čechy, nemohla Litomyšl v žádném případě uniknout. V této době již Jan Železný sídlil ve svém novém působišti, jímž se stala Olomouc, a jeho místo od roku 1418 zaujímal Aleš z Březí.

Rozvrácené a pusté

Husité Litomyšl dobyli na počátku května 1421 a ustavili zde svoji posádku, zatímco biskup Aleš spolu s kapitulou z města včas uprchli, čímž si zachránili holé životy. Útočištěm většiny z nich se staly blízké Svitavy. 

Po celý zbytek života se Aleš z Březí nepřestal označovat jako litomyšlský biskup, přestože šlo pouze o prázdný titul bez skutečného obsahu. V řadě litomyšlských biskupů byl osmý a zároveň i poslední. Diecéze přestala husitským útokem z jara 1421 fakticky existovat a v troskách skončila také katedrála Panny Marie. Obnovení se nikdy nedočkaly. Přestože po Alešově smrti v roce 1442 bylo jmenováno několik zástupců biskupa (takzvaných administrátorů diecéze), žádný z nich svůj úřad nemohl vykonávat. Biskupství tedy zcela zaniklo ve víru husitských bojů a jeho majetky rozchvátila okolní šlechta.

Podobné informace kolují také o dalších druzích ovoce a zeleniny, například o řapíkatém celeru, grepu, citronu, jablkách, salátu i zelí. Jde však o nesmysl. Například jeden řapík celeru obsahuje šest kilokalorií (6 kcal, tj. šest tisíc kalorií), zatímco tělo na jeho strávení spotřebuje pouhou polovinu jedné kalorie.

Pravdou nicméně zůstává, že pokud vypijeme sklenici studené vody, spotřebujeme víc kalorií, než z ní získáme: jednoduše proto, že voda žádné kalorie neobsahuje a jejím ohřátím na tělesnou teplotu určité množství energie vydáme. K šíření výše zmíněného mýtu mohlo přispět například matoucí používání pojmu „kalorie“. Zatímco podle fyzikální definice je kalorie množství energie nutné na ohřátí jednoho gramu vody o jeden stupeň (konkrétně ze 14,5 °C na 15,5 °C), v potravinářství se tak označuje kilokalorie, tedy tisíc kalorií.

Image

Čtěte také

První jídlo dne: Zbořené mýty o zdravých snídaních

Odvážní vikingští mořeplavci se poprvé usadili v Grónsku kolem roku 985 našeho letopočtu, kdy tam dorazil Erik Rudý, v té době vypovězený z Islandu. Po něm a jeho lidech se v Grónsku usazovali další Vikingové a jejich osady tam prosperovaly celá staletí. Pak se ale něco stalo…

V 15. století mizí stopy norského osídlení v Grónsku z archeologického záznamu. Odborníci se doposud domnívali, že konec Vikingů v Grónsku těsně souvisí s tehdejšími změnami klimatu, a také s ekonomickými změnami, k nimž v té době docházelo. Podle nového výzkumu týmu Marisy Julie Borreggine z amerického Harvardu ale vyhnalo Vikingy z Grónska moře.

Potápějící se pevnina

V době, kdy v Grónsku zaniklo osídlení Vikingů, panovala na severní polokouli takzvaná Malá doba ledová, kdy se citelně ochladilo. Počítačové simulace ukázaly, že se během chladného období v Grónsku hromadil led, což paradoxně vedlo ke vzestupu mořské hladiny. Větší množství ledu totiž více zatížilo pevninu, která kvůli tomu poklesla.

TIP: Vikingové v Grónsku: Tajemství dávných osad z mrožích klů

V důsledku toho docházelo k rozsáhlým záplavám grónského pobřeží, včetně míst, kde tehdy sídlili Vikingové. Vědci ze svých modelů vyčetli, že zhruba mezi lety 1000 a 1400 došlo k vzestupu hladiny moře až o 5 metrů, což vedlo k zaplavení asi 140 čtverečních kilometrů pobřeží, i s osadami Vikingů. Badatelé současně zdůrazňují, že záplavy pobřeží nebyly jediným důvodem konce Vikingů v Grónsku a že roli nepochybně hrálo více faktorů – vedle změn klimatu mohlo jít o sociální nepokoje nebo o vyčerpání přírodních zdrojů.

V roce 1584 během vánočního pobytu na Roudnici si zajel Vilém z Rožmberka vyslechnout jitřní mši do premonstrátského kláštera v Doksanech. Následujícího roku 1585 přihlížel vánočním bohoslužbám u cisterciáků ve Vyšším Brodě. Doba Kristova narození byla také tradičně považována za tak magický a tajemný okamžik, že kronikáři ve svých zápisech nezapomínali upozornit na zvláštní události, přírodní úkazy či změnu počasí, které se toho kterého roku o Vánocích odehrály. 

Boží hod a milé dary

Na božíhodový oběd se strojila slavnostní tabule pro velkou společnost – rodinu, urozené hosty a členy dvora. Podle svého postavení se pak sesedli u stolů přímo v zámeckých komnatách, úřednických místnostech nebo v čelednících. Asi nejvíc lidí hostil Petr Vok v roce 1592, kdy se po smrti bratra Viléma sloučily oba jejich dvory, a ke sváteční tabuli zasedlo na 250 osob. Vladař tehdy stoloval se svou manželkou Kateřinou z Ludanic a vdovou po Vilémovi, pětadvacetiletou Polyxenou z Pernštejna: „25. decembris 1592, dne pátečního, hod vejroční Narození Kristova pan vladař (Petr Vok z Rožmberka) ráčil na Krumlově slaviti, veliký dvůr jmíti, všecku čeládku svú i starého pána za několik neděl i s paní vdovou vychovávati ráčiv, jak dlouho na Krumlově paní Polexina byla.“ 

Politické a diplomatické povinnosti často nedovolily, aby se o Vánocích sešli všichni členové rožmberské rodiny. I když se ale osobně nesetkali, posílali si „štědrého večera“ – dárek, někdy doprovázený dopisem, aby ukázali, že na obdarovaného myslí. V těch časech si urození dávali vzácné potraviny, knihy, umělecká díla, oděvy, oděvní doplňky, vyšívané kapesníčky, látky, ale i lovecké psy, koně a došlo i na medvěda. Třeba v roce 1598 obdržel Petr Vok od prasynovce Jáchyma Oldřicha z Hradce několik obrazů s erotickými dobrodružstvími bohyně Venuše.

Slavnostní tabule

Štědrovečerní večeře a božíhodový oběd se příliš nelišily. Na Štědrý večer se u Rožmberků podávaly ryby. Kromě kapra s různými omáčkami se velké oblibě těšily pečené štiky, pstruzi a raci. Nabízely se i ryby uzené, solené a nadívané, případně zpracované do paštik a rosolů. Stolovníci mohli mít také hovězí, skopové a vepřové. Na tabuli pana vladaře nechyběla kuřata a samozřejmě zvěřina. Sloužící nabízeli také dozlatova vypečené husičky a jako vzácnou delikatesu zpěvné ptáky. Za výjimečnou lahůdku se považovaly pravé medvědí tlapy. Ochucovaly se cibulí, česnekem a vinným octem. Exotický punc jim dávalo drahé zámořské koření, hlavně zázvor, šafrán či hřebíček. Zkrátka nepřišly ani naše bylinky, zejména šalvěj, rozmarýn a jalovec. Každé jídlo vždy doplňoval chléb a žemle.

Sladkosti byly samozřejmostí. Polyxena z Pernštejna měla ve své kuchařské knize poznamenáno hned několik druhů medových perníků. Peklo se také mandlové či zázvorové pečivo a dělaly se sladkosti z cukru i bílků na způsob našich pusinek. Dámy mlsaly sedmikrásky, šípky a pomerančovou kůru kandované v cukru, v oblibě byla také smažená jablka či fíky v medu se zázvorem a skořicí. Ani syrové ovoce nesmělo na slavnostní tabuli chybět, a to hlavně jablka a hrušky, které doplňovaly vlašské ořechy. Bohatí Rožmberkové mohli nabídnout i exotické kousky: pomeranče, citrony, sušené datle a řecké víno, tedy rozinky.

Dokonale upravený stůl

Pro skutečný požitek z jídla nebyla na vánoční hostině důležitá jen chuť pokrmů, ale i dokonale upravená tabule a příjemné prostředí oživené hudbou rožmberských muzikantů či přenosného varhanního pozitivu. Na stole ležel vzácný turecký koberec a teprve na něj se kladl bílý damaškový ubrus. Nad hlavami stolujících byl zavěšen slavnostní sametový baldachýn se zlatými střapci.

Jídlo se podávalo na stříbrných i cínových talířích, mísách z italské majoliky, tabuli zdobily pozlacené slánky a luxusní nádoby z lastur, kokosů, polodrahokamů, pštrosích vajec a rohoviny. Nejvzácnější kusy dal majitel do stupňovitého kredence u stolu, aby se hosté mohli při jídle kochat jejich krásou. Výzdobu doplňovaly speciální cukrářské výrobky v podobě stromů, květin a zvířat.

Na rožmberském dvoře se už používal celý příbor. Do sklonku 16. století jej tvořil jen nůž a lžíce, ale v té době se k nim připojila i dvojzubá vidlička. Příbory v držení aristokratů byly obvykle originální kusy ze stříbra či slonové kosti, krásně zdobené reliéfy postav, květin a rostlin. Měly velmi osobní charakter, takže si mnozí šlechtici přinášeli na hostiny svou vlastní soupravu. 

Pijácká bitva 

Pokrmy nosilo početné služebnictvo. Pážata nejdříve nabídla hostům lahůdky z podnosů, pak je postavila na stůl, aby si stolovníci brali sami. Maso jim porcovali kráječi, kosti se odkládaly na okraj talíře nebo se házely pod stůl psům. Po jídle přistoupil ke každému hostu sluha se džbánem a poléval mu ruce vodou, kterou zachytával do lavaba, umělecky zhotoveného umyvadla. K dispozici byly servíty (ubrousky) na ruce.

TIP: Vánoční tabule za Karla IV.: Jak vypadala středověká štědrovečerní večeře?

Nejen u rožmberských stolů se vždy hodně pilo a Vánoce nebyly výjimkou. Hosté totiž počtem pohárů, jež „porazili“, dokazovali svou mužnost. Pivo i víno se považovaly za dary boží a aristokraté brali pitky jako bitvy s málo vítězi a mnoha poraženými. O dostatek nápojů se během každého stolování starali šenkové, kteří stolovníkům stále dolévali pšeničné či ječné pivo, medovinu i vyhlášené červené a bílé víno z Moravy, Uher i Rakouska, obvykle míšené s vodou.