Tureckou obilnicí se šíří masivní závrty: Jen letos jich zemědělci evidují přes 600

Turecké zemědělce stále častěji trápí masivní závrty, které se na jejich polích objevují. Některé měří v průměru jen několik metrů a jsou relativně mělké, objevily se ale už i obří závrty hluboké až 150 metrů…

Dvě Britky představily dámský pisoár: Jeho použití je prý šestkrát rychlejší

Amber Probynová a Hazel McShaneová přišly s řešením odvěkého problému nekonečných front před dámskými toaletami na venkovních akcích a navrhly dámské pisoáry. Ty jsou podle nich šestkrát rychlejší na použití než běžné mobilní toalety… 

Mají 11 dětí, přesto si k jejich pojmenování vystačili jen se čtyřmi písmeny

Gwenny Blanckaert a Marino Vaneeno jsou hrdými rodiči jedenácti dětí – sedmi dívek a čtyř chlapců. Všechna jejich dítka mají čtyřpísmenná jména a všechna jsou sestavená ze čtyř stejných písmen – A, E, L a X. 

Místo poslední výplaty dostal bývalý zaměstnanec 90 tisíc mincí umazaných od oleje

Svou poslední výplatu objevil bývalý zaměstnanec autoservisu na příjezdové cestě u domu – v podobě hromady centů zamazaných od oleje…

Osmý div světa: Ručně vysekaná 1250 metrů dlouhá cesta skrz horu

Od nepaměti představoval pro čínskou vesnici Kuo-liang jediné spojení se světem „nebeský žebřík“ – 720 schodů vysekaných do skály. Před 50 lety se proto 13 nejsilnějších vesničanů rozhodlo, že cestu skrz horu prorazí ručně…

Povolání s příchutí smrti: Tohle jsou statisticky nejrizikovější zaměstnání

Za nebezpečné živobytí většinou považujeme působení v armádě či v policejním sboru nebo třeba kaskadérství. Statisticky však zdaleka nejvíc umírají těžaři dřeva, rybáři a pokrývači střech… 

Miliony samotářů: 10 zemí, kde mají muži problém s hledáním partnerky

V současnosti zůstává počet nezadaných mužů a žen relativně vyrovnaný, přesto ale existují země, kde mají svobodní muži problém najít si partnerku…

Nápady za všechny peníze: Pět nesmyslných výrobků za miliony

Vynálezci jsou lidé, kteří dlouhá léta hloubají, aby pak přišli s převratným patentem, který nezištně předají ve prospěch lepší budoucnosti lidstva. Někdy jde však naopak o nesoudné podivíny nebo dokonce recesisty…

Tichý pláč památek: Pět nevydařených oprav a pokusů o restaurování

Nešťastné náhody se nevyhýbají ani cenným historickým památkám. Dojde-li však na jejich opravu či restaurování, měli by se „lidoví“ umělci držet stranou – jinak může dobrý úmysl skončit třeba jedním z následujících paskvilů…

Šestice soch, které zdánlivě popírají fyziku

Některé skulptury jsou natolik vratké a nereálné, až vypadají, jako by je držela pohromadě pouze optická iluze. Za jejich neuvěřitelným vzhledem však často stojí kreativní konstrukční řešení, podpořené netradičními materiály…

Legenda o knězi Janovi má sice zřejmě mnohem hlubší kořeny, nicméně pevných obrysů nabyla ve 12. století. Tehdy syrský biskup na dvoře papeže Evžena III. vyprávěl o nestoriánském knězi a králi Janovi, jenž dobyl Hamadán na území dnešního Íránu a plánoval další postup na západ, aby osvobodil Svatou zemi. Údajně byl pohádkově bohatý – dokonce měl smaragdové žezlo – a zároveň patřil mezi potomky jednoho ze tří králů, kteří stanuli u Ježíšovy kolébky. 

Okolo roku 1165 se pak starým kontinentem šířil dopis přímo od kněze Jana, v němž líčil svoji mocnou říši a sliboval Evropě pomoc od muslimské hrozby. Psaní bylo přeloženo do mnoha jazyků a budilo v lidech nemalou naději. Ve 13. století se Jan dostal i do cestopisů – podle Marca Pola se mezi ním a jeho vazalem Čingischánem rozhořela válka poté, co orientální král odmítl dát chánovi ruku své dcery. Mongolský vladař se rozzuřil a Janovu říši porazil. V daném případě se stal zřejmě předobrazem legendy Toghrul, křesťanský panovník mongolských Keraitů, jenž rovněž nepřijal rodinný svazek s Čingischánem.

Etiopské tajemství 

Po Janově porážce se legenda začala stáčet jiným směrem: Evropané přestali doufat, že existuje či existoval tam, kde jej hledali, a své naděje okolo roku 1250 namířili do Etiopie, kterou Marco Polo vylíčil jako nádhernou křesťanskou zemi. V roce 1306 údajně etiopští vyslanci v Evropě zmínili Jana coby svého vládce a jejich informace měli o dvě desetiletí později potvrdit misionáři: Samozřejmě se však jednalo o chyby v překladu. 

Během následujících století navazovaly mocnosti jižní Evropy s Etiopií diplomatické styky. „Kněz Jan“ se stal evropským titulem pro etiopského císaře, což právem zmatení Afričané nedokázali svým protějškům na starém kontinentu vymluvit. Nedorozumění se vyjasnilo až v 18. století, kdy se jistý český františkán na zmíněný titul zeptal samotného císaře. Panovník pochopitelně podobnou interpretaci v údivu popřel, nicméně tehdy již byla legenda takřka mrtvá. 

Říše mocných spojenců však zůstala záhadou: V průběhu staletí se věřilo, že leží v Indii, kde prý měli nestoriánští křesťané úspěch. Za danou teorií patrně stály aktivity apoštola Tomáše a jeho misijní cesta, jež dala vzniknout odnoži zvané tomášovské křesťanství. Poté se pozornost stáčela tam, kde existovaly křesťanské komunity.

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Nicméně v Asii nepředstavovala zmíněná víra nic neobvyklého: Panovníci říše Kara Kitaj byli sice buddhisté, ale na jejich dvoře se našlo místo i pro křesťany. A Mongolům zas křesťanští rádci pomáhali s taktikou boje proti muslimům – například vypálení Bagdádu a zničení legendární knihovny se odehrálo na základě jejich rad.

Na prťavém říčním ostrůvku hráli samečci mandarinek na „pána hradu“ – hru, které jsme se s kamarády oddávali v dětství. Stačil nám k tomu nepatrný pahorek a strkanice mohla začít. Před našimi zraky právě probíhalo totéž: vyparádění samečkové se v zápalu boje shazovali z ostrůvku a donekonečna se škorpili a proháněli. Stáli jsme na prudkém břehu a nemohli od pestrého divadla odtrhnout oči.

Potápěči navzdory „předsudkům“

Kachničky mandarinské (Aix galericulata) patří k menším vodním ptákům. Co jim však příroda ubrala na velikosti, o to více dostali naděleno na fantasmagorické pestrosti. Vzhled samečků jako by vznikl v bujné fantazii nějakého hodně extravagantního malíře. Ostatně právě proto jsou „mandarinky“ považovány za jedny z nejkrásnějších vodních ptáků světa.

Jelikož kachničky mandarinské patří mezi kachny plovavé, uvádí se, že se takřka nepotápějí. Pouze prý ve vodě panáčkují s hlavou pod hladinou. V únoru 2014 jsme ale v Brně-Komíně pozorovali u říčního ostrůvku vehementně „panáčkujícího“ kačera kachny divoké. Brzy na to se na místo přihnaly dva páry mandarinek, kačera odehnaly a bez ohledu na svůj údajný odpor k potápění se začaly na jeho původním stanovišti potápět ostošest. Patrně byl na místě ukryt nějaký lákavý zdroj potravy. Akce malých „potápěčů“ trvala asi pět minut.

Běžně ale kachničky hledají potravu ve vodě čvachtáním; procházejí se i po souši a sbírají rostliny, semena a loví i drobný hmyz, malé vodní živočichy a drobné rybky.

Výsadkáři bez padáku

Podobně jako ostatní kachny usedající na větve stromů mají mandarinky ostré drápy, které jim pomáhají k pevnému uchopení „bidýlka“. Široký ocas pomáhá jako brzda ke zpomalení letu a usnadňuje přistání. Největší aktivitu projevují tyto kachničky ráno a večer.

Časem zvýšené aktivity je rovněž období nápadného toku, který v domovině mandarinek probíhá v dubnu a v květnu, v Česku pak v březnu a dubnu. Tok se skládá ze složitých zásnubních tanců, při nichž vždy několik samečků soupeří o pozornost své vyvolené. Když se samička konečně pro jednoho krasavce rozhodne (každý rok pro jiného), vybírá hnízdní dutinu ve starém stromu. Útočiště pro matku s mláďaty může být někdy poměrně daleko vzdálené od vodního toku. Z důvodu ochrany drahocenného pokladu před predátory může matka umístit hnízdo až 10 metrů vysoko nad zem.

Když se kachňata vylíhnou, opouštějí za lákání a povzbuzování matky hnízdní dutinu seskokem do hlubiny. Pro drobky neschopné letu je to skutečně obdivuhodný adrenalinový výkon. Matka pak odvede drobotinu do bezpečí se zdrojem potravy. Mladičká káčata jsou schopna letu v osmi týdnech svého života a brzy potom se osamostatňují.

Nevysvětlená metamorfóza

Vedle svého zevnějšku je kachnička mandarínská i jinak výjimečná. Jednak jde o jediný druh kachny, který se nemůže křížit s ostatními druhy. Počet jejích chromozómů se totiž liší od počtu chromozómů všech dalších druhů.

Další kuriozita rovněž souvisí s rozmnožováním. Samičky kachniček mandarínských mají plně funkčně vyvinutý pouze jeden vaječník. Ten u starých samic postupně zakrní a druhý – jen nedokonale vyvinutý vaječník – se začne přeměňovat na samčí pohlavní žlázu! Kachnička se tak změní v neplodného kačera. Proč tomu tak je, se ornitologové zatím pouze dohadují. Nejpravděpodobnější snad bude hypotéza, že zájem samečků v toku o samice, které jsou již pro reprodukci neperspektivní, by vyšel vniveč. Proměnění „samičko-samci“ mají klid a projevy lásky mohou vypuknout jen mezi silnými plodnými jedinci.

Útoky ze vzduchu i z vody

Přirozenými nepřáteli kačenek jsou především pernatí dravci, ale výjimečně může nebezpečí přijít i z hlubiny. Jednoho prosincového podvečera jsme krmili mandarinky, březňačky a racky u jundrovského mostu v Brně. Náhle mezi ptáky vypukl poplach – z hlubiny Svratky zaútočil vodní dravec: nad hladinou se zablesklo štíhlé tělo nejméně metrové štiky. Kachny ulétly včas, a ty, které zůstaly, zkameněly a přestaly pohybovat i nohama opatřenýma plovacími blanami. Instinktivně nechtěly přilákat pohybem dravcovu pozornost.

Lovy vodních dravců na pernatou zvěř bývají úspěšné jen zřídka. Fotografka Zdenka Prokešová kdysi sledovala na Brněnské přehradě rovněž nezdařený lovecký pokus sumce na volavku popelavou. Já jsem ovšem v Dunajské deltě viděl úspěšný lov obřího sumce na psíka – voříška velikosti foxteriéra, který bezstarostně plaval vedle pramice svého pána rybáře.

Teorie versus praxe

Odborná ornitologická literatura označuje kachničky mandarinské jako „nemluvné“. Například Karel Hudec v knize Atlas ptáků České a Slovenské republiky (kterou doprovodil dokonalými kresbami Jan Dungel) píše: „Hlas: Zřídka a nevýrazný.“

Naše zkušenost ze stovek hodin terénního pozorování je ale jiná. Mandarinky jsou docela „ukecané“ a „bobříka mlčení“ by rozhodně neulovily. Ozývají se buď vysokými hlásky (jako pískací hračky), nebo naopak hlubokými tóny (jakýmsi bručením). Ostatně právě díky jejich hlasu jsme je často objevili, když odpočívaly ukryty pod hustými a převislými říčními porosty.

Chovatelská literatura zase hodnotí mandarinky jako mimořádně snášenlivé ptáky, které je možno chovat se všemi ostatními druhy kachen. Nerad oponuji, ale naše pozorování nás přesvědčila, že tito divukrásní drobkové si spolehlivě dokážou uhájit své místo na slunci, což se snášenlivostí moc neladí. Nejenže se mandarinky stále hašteří mezi sebou, ale od potravy srdnatě odhánějí i mnohem větší kachny divoké, s nimiž sdílejí biotop. Dovedou si vybojovat sousta i proti rychlým rackům, kteří jsou jinak v říši ptáků vázaných na vodu považováni za nekompromisní loupeživé rytíře.

Jak se dostaly do Česka

Kachničky mandarinské byly do Evropy poprvé přivezeny v 18. století jako okrasní vodní ptáci na rybníčky do zámeckých parků šlechty. Předpokládá se, že exempláře, které se dnes vyskytují na území České republiky, jsou ptáci, kteří ulétli ze soukromých chovů nebo zoologických zahrad. Jsou brzy vzletné, a pokud jim nejsou zavčasu zastřižena křídla, v úniku jim nic nebrání.

První pár kachniček mandarínských zahnízdil na rybníku v Lednici na jižní Moravě již v roce 1980. Mnoho let potom ale nebylo žádné hnízdění potvrzeno, až o deset let později byly na Podzámeckém rybníce v Lednici pozorovány čtyři mladé kachničky (1. srpna 1990). Od roku 2011 hnízdí úspěšně a pravidelně mandarinky na Svratce v Brně.

Mandarinky jsou u nás pozorovány zejména v mimohnízdním období, respektive v zimních měsících. Na řece Svratce v Brně soustavně sledujeme několik kachniček mandarinských, které obývají řeku zhruba od Pisárek (od pavilonu Anthropos) přes Komín do Jundrova. Díky kachničkám se pro nás stal úsek městské Svratky, kterou lemuje hlučná doprava, kouzelným místem, svatyní, jež nás stále neodolatelně vábí a přitahuje. Každé další pozorování je pro nás vzácným objevem nového střípku do mozaiky života těchto překrásných okřídlených bytostí.

Oblíbená čínská symbolika

Přestože kachničky mandarinské si při každém toku hledají nové partnery, ve staré Číně si lidé párek kachniček mandarínských v kleci darovali jako symbol manželské věrnosti. Dodnes je mezí Číňany obvyklé udílet si dárky s motivy mandarinek, často s lotosovým květem nebo plodem v zobáku.

TIP: Prohraje potápka boj s kapry? Nejistá budoucnost vodní krasavice

Mandarinky jsou rovněž častým motivem v čínských manželských ložnicích – na závěsech a na povlečení. Polštář s kachničkou mandarinskou je v Číně tradičním svatebním darem. Pokud je kachnička zobrazena v rose, jedná se o symbol dosud nezasnoubených milenců. Ve Feng-šuej symbolizuje mandarinka věčnou lásku, věrnost a manželské štěstí.

Komety jsou jako sněhové koule, které zbyly po vzniku Sluneční soustavy. Čas od času se některá z nich přiblíží ke Slunci a my můžeme pozorovat více či méně úchvatné nebeské představení. S kometami se ale stále pojí řada záhad. Jedna z nich souvisí s jejich zbavením.

Když se komety blíží ke Slunci, mnoho z nich změní barvu na zářivě zelenou. Zvláštní ale je, že toto zelené zbarvení nepřechází na ohony komet, které nikdy zelené nejsou. Pro astronomy, chemiky i další odborníky to bylo záhadou téměř století.

Případ s diuhlíkem

Timothy Schmidt z australské University of New South Wales a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že záhadu zelené barvy komet konečně rozluštili. Jako první experimentálně ověřili teorii fyzikálního chemika a pozdějšího držitele Nobelovy ceny Gerharda Herzberga, podle které fenomén zelené barvy komet souvisí s tím, jak sluneční záření rozbíjí dvouatomární uhlík (C₂). Tento diuhlík vzniká, když sluneční záření působí na organickou hmotu na povrchu komety.

Uhlík C₂ dává hlavě komety zelenou barvu, je vysoce reaktivní a zároveň velmi nestabilní. Proto je velmi obtížné s ním experimentovat. Schmidt a spol. to zvládli a jako první uskutečnili zmíněné kosmické reakce na Zemi. Potřebovali k tomu vakuovou komoru a soustavu výkonných UV laserů.

TIP: Kometa Čurjumov-Gerasimenko letí vesmírem a mění barvu jako chameleon

Jejich výsledky potvrzují, že UV záření Slunce likviduje vznikající molekuly diuhlíku dřív, než se stačí dostat z hlavy komety do ohonu či ohonů komety. Proto nejsou ohony komet zelené. Vědci neskrývají potěšení z úspěchu. Podle Timothyho Schmidta „je extrémně uspokojující vyřešit záhadu, která má svůj původ ve třicátých letech minulého století.“

Zita byla dcerou posledního vládnoucího parmského vévody Roberta a Marie Antonie z královského rodu Braganca. Narodila se 9. května 1892 v Pianoze v italském kraji Lucca. Vyrůstala ve velkém kruhu sourozenců na otcových statcích v Pianoze a ve Schwarzau am Steinfelde v Dolních Rakousích. Byla vychována vícejazyčně a přísně katolicky. Od mládí byla vedena k přesvědčení o „panovnické moci z milosti Boží“ a k odmítání všech revolučních zvratů, v čemž ji ještě utvrzovalo vědomí o osudech jejích příbuzných z rodu Bourbonů a Braganca, kteří byli v minulosti z trůnu násilím svrženi.

Po boku následníka rakouského a uherského trůnu arcivévody Karla se roku 1916 stala rakouskou císařovnou a uherskou královnou. V této úloze projevila velkou rozhodnost, energii a cílevědomost a často stála v pozadí některých rozhodnutí císaře Karla, na něhož měla silný vliv. Osobně se velmi podílela na snahách o obnovení vlády v Maďarsku roku 1921.

TIP: Dáma v černém: Osudy ovdovělé císařovny Zity Bourbonsko-Parmské

Po smrti císaře Karla na Madeiře se věnovala výchově dětí a všestranně podporovala nejstaršího syna arcivévodu Otto v jeho snahách o restauraci vlády Habsburků v Rakousku. S dětmi žila nejdříve ve Španělsku, od roku 1929 v Belgii a po vypuknutí války v Kanadě a USA. Do Evropy se vrátila kvůli rodině v roce 1952, Rakousko však směla navštívit až o třicet let později. Zemřela 14. března 1989 v klášteře Zizers ve Švýcarsku a pohřbena je v Kapucínské kryptě ve Vídni po boku ostatních Habsburků.

Stoupající a opět klesající hladina světových moří postupně odhalila některé části pevniny, zatímco jiné se ocitly pod vodou. A právě k tomu došlo i v dnešním Lamanšském průlivu, který zůstával až do 7. tisíciletí př. n. l. pevnou zemí, po níž se dalo mezi Británií a kontinentální Evropou přejít suchou nohou. 

Ticho před bouří

V uvedené době se fyzická mapa Evropy značně lišila od té současné: Hladina moře na severu světadílu ležela asi o 60 metrů níž než dnes a řeky jako Labe či Rýn tekly jinými koryty. Zmíněný pevninský most, pro nějž se vžil název Doggerland, se zřejmě táhl až k hranicím dnešního Dánska. O existenci zmizelé pevniny se moderní věda dozvěděla teprve před sto lety, a to díky rybářům, v jejichž sítích čas od času uvízly kosti či zuby vyhynulých mamutů nebo praturů. Nechyběly však ani důkazy o přítomnosti lidského osídlení: Například v roce 1931 moře náhodně vyplavilo asi 20 cm dlouhou harpunu, datovanou později do roku 11 740 př. n. l.

Díky systematičtějšímu průzkumu dna máme již poměrně jasnou představu, že oblast dnes zalitá mořem byla během střední doby kamenné poměrně hustě osídlená. Rozbory sedimentu naznačují, že mírně zvlněnou krajinu pokrývaly lesy a louky, což znamenalo ideální podmínky pro lovce a sběrače. Několik tisíc let tam proto nejspíš zdárně prosperovali, aniž měli ponětí, že se blíží zánik.

Náhlá katastrofa

Obdobně jako bájné Atlantidě se i Doggerlandu stal osudným zvedající se oceán. Hladina každý rok rostla o necelé dva centimetry a postupně vytlačovala obyvatele příbřežních regionů dál do vnitrozemí, až čněla nad vodu jen menší část oddělená od zbytku Evropy širokým vodním pásem. Definitivní konec však přišel náhle a nečekaně: Okolo roku 6200 př. n. l. se nedaleko západních břehů dnešního Norska zhroutil podmořský kontinentální svah, čímž se uvolnilo jen stěží představitelných 3 500 km³ sutiny a štěrku. Následná gigantická tsunami, vysoká až 12 metrů, se záhy přelila přes celou obydlenou oblast.

TIP: Změny klimatu: Když kvetla poušť Sahara

Pozůstatky pradávné apokalypsy jsou dokonce dodnes patrné i na některých místech britské pevniny. Například v Anglii se našly sedimentární stopy značící, že ničivá záplava dosáhla až 40 kilometrů od současných břehů. Ačkoliv část vody opadla, zůstal už někdejší Doggerland z drtivé většiny pod hladinou. A dnes po něm zbývají jen nepatrné stopy, třeba německý ostrov Helgoland.

Chřipka je teď tak trochu ve stínu pandemie covid-19. Přesto i ona umí jen ve Spojených státech každým rokem potrápit miliony lidí a desítky tisíc nemocných usmrtit. Vědci a lékaři čelí chřipce vakcínami, jejich vývoj je ale svízelný. Typické chřipkové vakcíny cílí na koncové části proteinu hemagglutininu, který v podobě mnoha trimerů ční z povrchu virové částice chřipky do okolí.

Pro vakcínu je takové místo výhodné, protože je snadno přístupné pro imunitu. U chřipky je ovšem zásadní problém v tom, že konce hemagglutininu jsou zároveň jednou z nejvíce proměnlivých oblastí viru. Mutují tak rychle, že je obvykle nutné každým rokem vytvořit novou vakcínu a nikdy není úplně zaručené, že se hotová vakcína „trefí“ do převládajícího typu viru.

Achillova pata proměnlivého viru

Patrick Wilson z americké Weill Cornell Medicine a jeho spolupracovníci nedávno našli novou slabinu chřipkového viru, která by mohla pomoci prolomit prokletí každoročního očkování proti chřipce. Jde o spodní část molekuly hemagglutininu, která se nachází v blízkosti povrchu virové částice. Vědci této části hemagglutininu přezdívají „anchor“ (česky „kotva“) a doposud byla opomíjená, zejména pokud jde o vývoj vakcín.

Vědci tohle slabé místo objevili při průzkumu 358 různých protilátek, které získali z krve lidí očkovaných proti chřipce nebo nakažených chřipkou. Většina protilátek se dle očekávání vázala na konce hemagglutininu. Zároveň se ale ukázalo, že asi 50 různých protilátek cílí na zmíněnou „kotvu“, tedy spodní část hemagglutininu. 

TIP: Rok narození do jisté míry ovlivňuje, jak je kdo odolný vůči chřipce

Badatelé pak zjistili, že řada těchto protilátek proti „kotvě“ funguje proti mnoha různým typům sezónní chřipky zároveň. Vtip je v tom, že tato oblast molekuly hemagglutininu je mnohem méně proměnlivá, než její konec. Vše nasvědčuje tomu, že protilátky proti „kotvě“ jsou velmi slibné pro vývoj univerzálních chřipkových vakcín, které by podstatně lépe vzdorovaly změnám rychle mutujícího viru chřipky.

Vědci varují: Největší pozemská sopka je připravená k mohutné erupci

Pokud s havajským vulkánem Mauna Loa zatřese silnější zemětřesení, mohlo by dojít na pořádné soptění…

Země pozvolna vychládá. Ale jedna strana planety ztrácí teplo podstatně rychleji

Země pozvolna vychládá. V budoucnosti její žár vyhasne a zastaví se tím pohyb tektonických desek a zřejmě i vulkanická činnost. Vědci ale nedávno zjistili, že vychládání Země není zcela rovnoměrné… 

Masový hrob křižáků v Libanonu odhalil krvavou realitu středověké války

U libanonského hradu Sidon objevili archeologové ostatky Evropanů, kteří zde zřejmě padli v bojích s Mamlúky v roce 1253…

V geologických vrstvách Grand Canyonu schází miliarda let historie

Geologové zřejmě vyřešili letitý problém Grand Canyonu. Objasnili ohromnou díru v jeho geologickém záznamu…

U japonských břehů se z moře vynořily „lodě duchů“ z druhé světové války

Seismická aktivita podmořského vulkánu Fukutoku-Okanoba vynesla ze dna Tichého oceánu dva tucty „lodí duchů“, potopených během jedné z nejslavnějších bitev druhé světové války…

Nefalšovaná archeologická záhada: Kdo je pohřbený na Sutton Hoo?

Jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů ve Velké Británii stále obestírá tajemství. Rozluští ho moderní technologie? 

Lék na diabetes dokáže snížit tělesnou hmotnost až o 20 procent

Preparát, který byl původně určený k léčbě diabetu, se ukazuje jako mimořádně efektivní v boji s obezitou…

Bez pravidel: Nová studie ukazuje, jak brutální byly boje v době kamenné

Čerstvý archeologický výzkum poskytuje nový pohled na extrémně násilnou povahu válčení v době kamenné, přinejmenším v některých konfliktech. Dávní bojovníci útočili hlava nehlava a masakrovali muže, ženy i děti…

Francie zastavila výzkum prionů poté, co smrtelně onemocněl druhý laborant

Druhé onemocnění zákeřným a stoprocentně smrtelným prionem za poslední roky spustilo tříměsíční moratorium na výzkum prionů ve francouzských laboratořích…

Vědci přišli na omyl slavného antického dějepisce Hérodota

Hérodotos z Halikarnássu byl sice významným antickým historikem a je právem považován za „otce dějepisu“, pokud jde ale o jeho výklad bitvy u sicilské u Himéry, zřejmě se mýlil. Naznačuje to alespoň výzkum amerických vědkyň…

Kolik se ve vesmíru nachází galaxií? Zdánlivě by nemělo být těžké to zjistit: Stačí použít například Hubbleovo hluboké pole, tedy snímek velmi malé oblasti hlubokého kosmu v souhvězdí Velké medvědice (viz Dohlédnout k počátkům). Lze na něm spočítat všechny patrné hvězdné ostrovy a pak odhadnout jejich počet na celé obloze.

Pohled do hlubin

Hubbleovo hluboké pole – Hubble Deep Field, HDF – je tak malé, že zahrnuje pouze několik stálic Mléčné dráhy. Většinu zhruba ze tří tisíc objektů, jež na něm lze rozlišit, představují galaxie. Některé jsou velice mladé a v době pořízení HDF v roce 1995 náležely k nejvzdálenějším, jaké jsme znali. Hubbleovo hluboké pole se díky tomu stalo velice významným zdrojem informací pro výzkum raného vesmíru. 

Problém tkví samozřejmě v tom, že i skvělý Hubbleův dalekohled (HST) má své limity a nedohlédne až na kraj pozorovatelného vesmíru. Mnohé galaxie také září příliš slabě, než aby je snímek HDF zachytil. Všechny tudíž spočítat nemůžeme, a to ani na velmi omezeném kousku oblohy. Hvězdné ostrovy ovšem vydávají záři a ta se slévá do podoby přízračného svitu, který prostupuje celým kosmem. 

Pokud máme možnost pohlédnout na opravdu tmavé nebe mimo dosah světelného znečištění, pak vesmír vyplňující prostor mezi blyštivými démanty stálic vypadá skutečně temně. Při pohledu za hranicí zemské atmosféry se jeví ještě tmavší, ani tak ovšem není absolutně černý. Osvětluje ho zmiňované záření, vytvářené bezpočtem hvězd v galaxiích rozesetých po celém kosmu. Vědci daný svit označují jako záření optického pozadí vesmíru – Cosmic Optical Backround, COB – protože se týká viditelné oblasti spektra záření.

Uniknout světlu

V pozorování a měření optického pozadí vesmíru nám však Hubble příliš nepomůže, neboť pracuje v těsné blízkosti Země. Ve vnitřní části Sluneční soustavy, tedy i v okolí naší planety, tvoří přitom zásadní problém tzv. zvířetníkové světlo. Tato slabá záře se vyskytuje na noční obloze, především kolem ekliptiky, a je patrná při dobrých pozorovacích podmínkách. Vzniká v důsledku rozptylu slunečního svitu kosmickým prachem, který utváří velký oblak kolem ekliptiky. Jde o pěknou podívanou, ale pro měření COB to znamená značné světelné znečištění, jež znehodnocuje pozorování.

Z toho plyne, že je mnohem smysluplnější sledovat temnotu vesmíru a svit galaxií ve vnější části naší soustavy, až za oběžnými dráhami terestrických planet: Zkrátka je nutné uniknout zvířetníkovému světlu. Americký astronom Marc Postman ze Space Telescope Science Institute v americkém Baltimoru a jeho spolupracovníci proto důmyslným způsobem využili pozorování meziplanetární mise New Horizons. V roce 2006 NASA zmíněnou sondu vyslala, aby prolétla kolem trpasličí planety Pluto a pokračovala do Kuiperova pásu, kde také dosud operuje.

Na daleké cestě

Průlet kolem Pluta absolvovala sonda 14. července 2015, poté putovala Kuiperovým pásem. Již předtím vytipoval Hubbleův teleskop tři možné cíle dalšího průzkumu, z nichž operátoři vybrali objekt tehdy označovaný 2014 MU69 či Ultima Thule, dnes známý jako Arrokoth. 

Už cestou k němu pozoroval automat zdálky několik dalších členů Kuiperova pásu a získal o nich řadu informací. Kolem cílového tělesa pak prolétl 1. ledna 2019 ve vzdálenosti 3 500 km a pořídil mnoho snímků a měření. V té době dělilo New Horizons od Země asi 45 au (astronomických jednotek), a planetka se tak stala nejvzdálenějším a zároveň nejprimitivnějším objektem naší soustavy, jaký kdy navštívila vesmírná sonda. Právě v oblasti Arrokothu, 6,7 miliardy kilometrů od rodné planety, pořídil průzkumník snímky, jež posloužily k měření optického pozadí kosmického prostoru.

V nejčernější temnotě

Efekt vzdálenosti byl opravdu ohromující: Ukázalo se, že v dané oblasti Sluneční soustavy je vesmír zhruba desetkrát černější v porovnání s nejtmavší oblohou, jakou dokáže zachytit Hubble, který se potýká s vlivem zvířetníkového světla. Z pozorování sondy New Horizons tak mohl Postmanův tým zjistit intenzitu záření kosmického pozadí mnohem přesněji. 

Výsledky měření ukázaly, že je sledované záření ve skutečnosti slabší, než většina odborníků čekala – a z toho plyne i menší počet hvězdných ostrovů, jež vesmírný prostor vyplňují. Dosud vědci odhadovali, že by v něm mohly existovat zhruba dva biliony galaxií. Analýza dat ze sondy New Horizons však jejich počet omezuje na stovky miliard. 

Dokončení: Jak temný je vesmír (2): Galaxií je ve skutečnosti méně, než jsme si mysleli

RAF používala v počátcích leteckého snímkování obstarožní kamery F8 z roku 1919 spolu s modernějším, lehčím a menším typem F24. „Čtyřiadvacítka“ disponovala fimem pro 250 snímků čtvercového formátu, přičemž rychlost závěrky šla regulovat od setiny do tisíciny vteřiny. Původně se přístroj montoval přímo do trupu, během války vznikla kamera pro ruční držení se dvěma madly nebo motorkem poháněná verze pro noční snímkování.

Předchozí část: Snímky z nebeských výšin: Letecký průzkum za 2. světové války (1)

Uplatňoval se též větší model F52 a Britové neváhali používat ani kvalitnější kamery Zeiss ukořistěné ze sestřelených strojů Luftwaffe. S touto technikou se Sidney Cotton – velitel jednotky No. 1 Photographic Development Unit, zaměřil mimo jiné na vyhodnocování rozsahu škod způsobených nálety RAF. Kromě snímků z upravených stíhaček využíval záběrů pořízených přímo z palub bombardérů zapojených do útoků.

Výlet nad Ázerbájdžán

Kvalita fotografií i metodický přístup umožnily brzo zjistit, že denní nálety absolutně selhávají a většina bombardérů se ani nepřiblíží k cílům. Toto prozření mělo dalekosáhlé následky. Velitelé jednak požadovali zevrubnější průzkum před i po misi, jednak šlo – spolu s těžkými ztrátami způsobenými německými stíhačkami – o hlavní důvod přesunu náletů na noc.

Aby ukázal vojákům, že jeho koncepce průzkumu je správná, neváhal Cotton pouštět se do dobrodružných misí. Roku 1940 kupříkladu ve vlastním stroji Lockheed 12A uskutečnil průzkumný přelet nad Ázerbájdžánem. Neortodoxním chováním vzbuzoval na mnoha místech odpor, jenže zároveň budil úžas svými výsledky.

Sdílení zkušeností

Fotografické techniky zavedené u PDU (záhy přejmenované na PRU neboli Photographic Reconnaissance Unit) předstihly svou dobu. Cotton prosazoval užívání vysokorychlostního stereoskopického snímkování z maximálních výšek, které Britům dovolilo odhalit řadu strategických objektů třetí říše. V pozdější fázi války tato technologie kupříkladu pomohla určit velikost odpalovacích ramp letounových střel V-1 i způsob jejich vypouštění.

TIP: Neohrožení obránci letišť: Regiment Královského letectva

Neustálé Cottonovy střety s úřednickým aparátem však v červnu 1940 způsobily jeho odvolání. Pravděpodobně se tak stalo proto, že z Francie přepravoval na ostrovy při tajných misích nejen britské agenty, ale i význačné podnikatele, kteří mu zaplatili. Zatímco Cotton až do konce války působil jako neoficiální konzultant Royal Navy, PRU – nyní již ze základny Benson – pokračovala v práci a rozrostla se na pět specializovaných jednotek. Do roku 1941 RAF vybudovalo i podpůrná oddělení zaměřená na vyhodnocování získaných snímků.

Pokračování: Snímky z nebeských výšin: Letecký průzkum za 2. světové války (3) (vychází v neděli 2. ledna)