Řeka Morava pramení v severovýchodním cípu Čech a do Dunaje se vlévá až na Slovensku pod památným Děvínem. Než ovšem doputuje až tam, protíná celou Moravu. Právem je proto považována za pomyslnou říční tepnu moravských krajů. Pramennou oblastí Moravy je Králický Sněžník – pohoří sice malé rozlohou, ale nadmořskou výškou 1 423 metrů třetí (po Krkonoších a Hrubém Jeseníku) v celé České republice.

Lákadla Dolní Moravy

Jedno z místních rčení praví, že Morava má pod Sněžníkem tolik pramenů, jako je dnů v roce… Ovšem jenom jeden z nich může být tím hlavním a tímto primátem se může chlubit upravená studánka kousek pod vrcholem Králického Sněžníku, a to přímo při výstupové trase.

Pramenná bystřina odtud spěchá příkrým svahem do hlubokého údolí, v jehož spodní části leží obec Dolní Morava. Ta je hlavní branou do naší části pohoří, dobře dostupnou po odbočce ze silnice z města Králíky do Hanušovic. V posledních letech bývá v Dolní Moravě opravdu živo. V zimě se tam jezdí především na „lyžovačku“, a to buď na sjezdovkách v místním, stále se rozšiřujícím Ski areálu, nebo na běžkách po dobře upravovaných trasách. Velkým lákadlem je také atraktivní konstrukce vyhlídkové Stezky v oblacích.

Zdrojnice viditelné i ukryté

Parkoviště v Dolní Moravě nebo chata Slaměnka při horní stanici lanovky ve Ski areálu jsou dobrými výchozími body pro výšlapy nebo běžkařské vyjížďky po okolních horských partiích. Hlubokým údolím horního toku Moravy prochází často užívaná žlutě značená cesta, ovšem výstup po ní až do vrcholové části Králického Sněžníku lze zimě doporučit jen při méně vydatné sněhové nadílce.

I přímo v údolí je však k vidění řada zajímavých míst, k nimž patří třeba první přítoky Moravy. Většina těchto bystřin – např. Kamenný a Hluboký potok, Kopřivák aj. – stéká hlubokými a sevřenými roklemi. Některé další zdrojnice Moravy jsou ovšem před zraky návštěvníků dokonale ukryté. Voda do nich se totiž „nabírá“ hluboko pod povrchem, tvořeným sněhově bílými nebo pestře „mramorovanými“ krystalickými vápenci, ve kterých tu vznikl nevelký, ale pozoruhodný kras.

Kamínek vtékající do Moravy

Například potok ústící do Moravy v nápadném ohybu údolí i turistické cesty dostal pojmenování Poniklec, protože značná část jeho vody mizí – „poniká“ – do podzemí. Součástí zdejšího krasu je také několik jeskyní, které ale na naší straně pohoří nejsou přístupné veřejnosti. Patří k nim Patzeltova jeskyně, která se otevírá poněkud stranou na svahu Podbělky a končí malým jezírkem. Žlutě značená trasa údolím zase míjí uzavřené vstupy do Tvarožných děr.

Tyto těsné prostory jsou opředeny pověstí o tajemných klenotnicích, ovšem jedinou „výzdobu“ jejich stěn tvoří povlaky bělavé vápnité hmoty (tzv. nickamínku), připomínající tvaroh. Po dešťových přívalech jsou tyto povlaky příčinou zakalení vody ve vývěrech z jeskyně do Moravy i v další krasové vyvěračce, zvané Mléčný pramen a dostupné vyznačenou odbočkou poblíž Mramorového lomu.

Pod zemí od Medvědí jeskyně

Podzemní potok protékající Tvarožnými děrami patří ke vskutku unikátním zdrojnicím Moravy. Proniká sem totiž několik kilometrů dlouhými a dosud neznámými podzemími „cestami“ z krasové oblasti na severní, polské straně Sněžníku. Tam je v údolí říčky Kleśnice poblíž obce Kletno vchod do přístupné Medvědí jeskyně (Jaskinia Niedźwiedzia), která je díky bohaté krápníkové výzdobě považována za nejkrásnější jeskyni u našich severních sousedů.

Zdejšímu podzemí daly pojmenování četné nálezy kosterních pozůstatků dávno vyhynulého medvěda jeskynního a některé jejich ukázky byly instalovány i do vstupního areálu. V zimních měsících bývá však vstup do jeskyně omezený.

Vodopád a Pětipotočí zasvěcené běžkám

Vraťme se ale k prvním přítokům Moravy na naší straně Králického Sněžníku. Poblíž už zmíněných Tvarožných děr a lesního srubu Vilemínka k nim patří potok Ve srázném, jenž přitéká z hraničního hřbetu a v místě zvaném Na strašidlech spadá nejvyšším vodopádem (18 metrů) na naší straně pohoří.

Na protějším, moravském hřbetu je významnou pramennou partií Pětipotočí „vyživované“ vodou z rašelinišť a tvořící působivý údolní amfiteátr. Ještě na přelomu tisíciletí to byla partie, kam se chodilo jen po loveckém chodníčku a s poněkud zatajeným dechem. Dnes je tudy vedena hojně využívaná běžkařská trasa, jedna z nejoblíbenějších v celém pohoří. Začíná ve Ski areálu u chaty Slaměnka, „obtáčí“ výběžky Slamníku, Podbělky a Uhliska, proplete se Pětipotočím a pod Koňským hřbetem klesne do údolí Moravy, kudy se lze vrátit zpět do Dolní Moravy.

Klapající Střecha Evropy

Cílem zimních výšlapů může být i hraniční hřbet Králického Sněžníku s významnou geografickou zvláštností – návrším Klepý (1 144 metrů). Vystupuje na jižním konci hřbetu a z našeho území přes něj přechází červeně značená cesta, která spojuje Prostřední Lipku (případně i Králíky) s vrcholovou částí pohoří. Na Klepém stojí volně přístupná rozhledna, z níž je skvostný výhled nejen po Králickém Sněžníku, ale za jasných obzorů i do dalekého okolí, včetně krkonošské Sněžky. Název Klepý neboli Klepáč prý souvisí s občasným „klapáním“ sypajících se balvanů ve zdejším kamenném moři.

TIP: Ztichlá zákoutí skalního města: Na výletě za skalami zdobenými sněhem

Naši polští sousedé mají pro toto místo výstižné pojmenování Trójmorski Wierch – „trojmořský vrch“. Voda z jeho svahů totiž odtéká do tří moří a jde tak o jedno z nejvýznamnějších evropských rozvodí. Z východního svahu voda stéká do Moravy a s ní do Dunaje a Černého moře, z jižního temene Klepého odtéká Lipkovský potok, což je přítok Tiché Orlice v povodí Labe a úmoří Severního moře, na západním, polském svahu je zase pramen Kladské Nisy už v povodí Odry a úmoří Baltského moře. Díky tomu bývá Klepý – a vlastně i celý horský masív Králického Sněžníku – často pasován na Střechu Evropy.

Ženy se za první světové války nadále musely starat o rodinu a současně pracovat, ale fyzicky náročná práce na směny pro ně nebyla příliš atraktivní. Kupříkladu právě německá propaganda ironicky hlásala, že tradiční rozdělení rolí se válkou ještě více upevní. Veřejnost vnímala nasazení něžného pohlaví jen jako výjimku v časech nouze, kdy muž plnil svou povinnost hrdiny-vojáka. Jakmile se vrátí domů, počítali s tím, že jim ženy opět vyklidí veřejný prostor a vrátí se ke svým tradičním rolím. 

Předchozí část: Mezi kuchyní, špitálem, továrnou a zákopy: Emancipace žen za Velké války (1)

Odsunout spory

K tomuto ovzduší přispíval v německém prostředí i fenomén Burgfiedenpolitik, tedy odsunutí vnitřních konfliktů za účelem semknutí národa ve válce. Stejně odhodlaně se do válečného úsilí zapojily i britské bojovnice za ženská práva v čele s Emmeline Pankhurstovou – organizovaly pomoc ženám bez prostředků a lobbovaly za jejich zaměstnávání.

Feministické hnutí bylo v této atmosféře utlumeno a upevnily se dané archetypy – muž-voják a žena-matka, strážkyně domova. To však neznamená, že by druhá jmenovaná neviděla ve válce příležitost prokázat své schopnosti a získat vyšší míru nezávislosti.

Zaměstnanci v sukních a na koních

V roce 1914 německý zbrojní podnik Krupp téměř nezaměstnával ženy, ale roku 1917 už představovaly asi 30 % ze všech 175 000 zaměstnanců. Celkem bylo v zemi asi 1,4 milionu matek, žen i dcer zaměstnaných ve válečném průmyslu. A podobných čísel dosahovalo i britské impérium. V červenci 1914 už pracovalo 3,3 milionu žen, o tři roky později jich bylo o bezmála milion a půl více.

V USA také přebíraly tradiční mužské práce a velký pokrok učinily také Afroameričanky, které se právě za války poprvé více začaly objevovat v práci mimo domov – v kancelářích a továrnách. Američanky pracovaly u testování munice, jako operátorky telefonních ústředen či skladnice. Byly prý velmi oddané práci a dělaly rády cokoli.

Ve Velké Británii začaly ženy postupně pronikat do různých pomocných vojenských organizací. Známou se stala FANY (First Aid Nursing Yeomanry, volně přeloženo jako Jezdkyně první zdravotnické pomoci) založená roku 1907, jejíž příslušnice zpočátku jezdily na koni. Představovaly jakési spojky mezi frontou a vojenským lazaretem a také měly odvážet raněné z boje.

Zdravotní sestra Grace McDougallová z organizace FANY v roce 1915 v Calais. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museum, CC0)

Kromě toho sloužily v letech 1918–1920 tisíce děvčat v pomocných úlohách i v uniformách u Královského letectva (Women’s Royal Air Force) a v období 1917–1919 u námořnictva (Women’s Royal Naval Service). Krátce po válce vláda tyto ženské pomocné sbory rozpustila a k jejich vzkříšení došlo až během následujícího světového konfliktu. Stojí za zmínku, že u letectva sloužící Florence Greenová, rozená Pattersonová (1901–2012) představovala jednoho z nejdéle žijících veteránů první světové války.

Zakladatelem města a celé přilehlé kolonie se stal William Penn, osmatřicetiletý rodák z Londýna, jemuž tam daroval půdu král Jiří II. Nešlo přitom o žádnou laskavost: Pennův otec byl anglickým admirálem i členem Sněmovny lordů a panovník se na něj nejednou obrátil s žádostí o půjčku. Darováním země v čerstvě ustavených koloniích tak vladař odmazal část dluhu. Každopádně šlo o výhodný obchod pro obě strany, neboť mladý Penn nadšeně propagoval pronásledované náboženské hnutí kvakerů a zastával demokratizační snahy, takže jeho odchod za Atlantik umožnil, aby doma vše běželo bez problémů dál. 

Athény Nového světa

William označoval založení města za „svatý experiment“ a plánoval vybudovat velkolepé a úhledné sídlo členěné šachovnicí ulic, které v živelně se rozvíjejícím Londýně neexistovaly. Roku 1682 zakotvil u břehů řeky Delaware v místě, jež v současnosti zcela pohlcuje velkoměsto. Čtvrť v samotném centru Filadelfie se však na počest téměř 350 let staré události dodnes nazývá Penn’s Landing neboli „Pennovo přistání“. 

V rozsáhlém pásu mezi Atlantikem a Erijským jezerem tak vznikla kolonie Pensylvánie, s hlavním městem Filadelfií. Coby kvakerský duchovní vůdce zamýšlel Penn celou oblast jako útočiště pro nábožensky pronásledované, a noví osadníci skutečně hromadně připlouvali: Nejvíc jich pocházelo z Německa, za oceán však zamířili i někteří čeští a moravští bratři. Amerika jim slibovala právní ochranu, jež tehdy v Evropě neexistovala – kolonisté si například sami stanovovali své zákony. Není proto divu, že o tři čtvrtě století později právě zde vzklíčilo semínko revoluce a boje za nezávislost. Tou dobou již Filadelfie tvořila největší sídlo stávajících kolonií i kulturní metropoli a vysloužila si přezdívku „Athény Nového světa“.

Symbol nezávislosti

Jen co se v novém domově zabydleli, využili kolonisté své postavení před zákonem a rozhodli se změnit některá zažitá pravidla zavedená anglickou vládou. Vadilo jim především zdanění bez možnosti zastoupení v britském parlamentu, což nakonec v roce 1774 vyústilo v zasedání Prvního kontinentálního kongresu v sídle místního cechu tesařů. Rok nato se zástupci třinácti kolonií sešli podruhé, tentokrát v budově známé jako Independence Hall, jež se stala symbolem americké svobody – 4. července 1776 tam totiž došlo k podpisu Deklarace nezávislosti. Veřejného čtení dokumentu se na přilehlém náměstí zúčastnil i čerstvě zvolený vrchní velitel kontinentální armády George Washington, pozdější první prezident USA.

Independence Hall je jednou z nevýznamnějších historických staveb USA. Právě zde byla roku 1776 podepsána Deklarace nezávislosti.

Slavnostní aureolu klíčového okamžiku amerických dějin dokreslil svým hlasem Zvon svobody: Ačkoliv je již puklý, stále platí za jeden z národních symbolů a našel důstojné spočinutí v pavilonu speciálně vybudovaném vedle Independence Hall. Jeho kopie se dnes nacházejí v mnoha Kapitolech jednotlivých států USA. Boj za nezávislost trval dalších sedm let, než jej v roce 1783 uzavřela definitivní porážka Anglie. Role Filadelfie coby dějiště významných událostí tím ovšem neskočila. O čtyři roky později tam zákonodárci podepsali první verzi americké ústavy a roku 1789 se uskutečnila volba hlavy státu. Je proto jen logické, že pro poslední dekádu 18. století se Filadelfie stala hlavním městem USA.

Zpátky v čase

Metropole familiárně přezdívaná „Philly“ představuje druhé největší sídlo na východním pobřeží. Těží ze strategické polohy mezi New Yorkem a Washingtonem a nabízí pestrou škálu pamětihodností, které lze přitom snadno obejít pěšky. Centrum prošlo důkladnou sanací a území o rozloze 1,6 km² v samotném srdci města bylo prohlášeno za národní historický park, což mu zajišťuje nejvyšší stupeň ochrany.

Stará dobrá Anglie? Nenechte se zmást, Elfreth’s Alley je nejstarší kontinuálně obydlenou ulicí v USA. 

S bohatými filadelfskými dějinami se lze pro začátek seznámit prostřednictvím kopií historických dokumentů a fotografií v turistickém centru. S trochou nadsázky se však dá směle tvrdit, že celá čtvrť dodnes působí, jako byste se vrátili v čase o dvě, ne-li o tři století. Atmosféra si zachovala osobitý šarm takřka shodný s tím, jaký tu panoval na počátku 18. věku. Například pitoreskní Elfreth’s Alley představuje dokonce nejstarší průběžně osídlenou ulici v celých USA. Obdobně dávné kořeny má slavná restaurace City Tavern, kam chodili již George Washington a Benjamin Franklin (viz Nejslavnější z místních). Personál navíc pro dokreslení dojmu obsluhuje v dobových kostýmech.

Nebe pro zakladatele

Severozápadně od národního parku v okolí Independence Hall se rozkládá čínská čtvrť. Do světa obývaného třetí největší asijskou komunitou v USA, hned po San Franciscu a New Yorku, se vstupuje impozantní bránou na Arch Street. V Chinatown můžete zavítat do sedmi desítek restaurací, ale pokud jde o občerstvení, stojí rozhodně za návštěvu spíš sousední Reading Terminal Market: Gigantický trh zemědělských produktů v bývalé nádražní budově se řadí mezi nejlépe zásobené v celých Spojených státech.

TIP: Zelené dědictví mafie: Chicago je dnes moderní a přívětivou metropolí

Jen co by kamenem dohodil se nachází filadelfská City Hall neboli radnice. Monumentální stavba s 642 místnostmi se pyšní dalším prvenstvím v rámci USA, coby největší městská správní budova. Vyrůstala dlouhých třicet let, ale po dokončení v roce 1901 nechybělo málo, a hned by se zas bourala: Na tehdejší poměry se totiž zdála předimenzovaná a viktoriánsky vyumělkovaná. Po vášnivých diskusích nakonec k demolici nedošlo a místo toho nechali představitelé města umístit na špici věže jedenáctimetrovou sochu Williama Penna. Až do roku 1987 platila nepsaná dohoda, že nebe nad Filadelfií patří zakladateli, takže jej žádná jiná budova nesmí převyšovat. A turistům se z platformy ve výšce 150 metrů nad zemí dodnes otevírá výhled na město jako na dlani. 

Dřívější odhady počtu galaxií ve vesmíru obvykle stavěly na snímcích Hubbleova hlubokého pole. Zcela přitom závisely na matematických modelech, jež počítaly, kolik hvězdných ostrovů je tak malých a slabě zářících, že je Hubble v „hlubokém poli“ neviděl. Vědci tehdy dospěli k závěru, že mimo možnosti detekce pomocí HST se nachází asi 90 % galaxií. 

Předchozí část: Jak temný je vesmír (1): Galaxií je ve skutečnosti méně, než jsme si mysleli

Nové výsledky týmu Marca Postmana ze Space Telescope Science Institute ovšem ukazují, že byl uvedený údaj značně nadsazený a že nedetekovatelných ostrovů existuje zřejmě mnohem méně. Podle Toda Lauera z výzkumných laboratoří NOIRLab, který patřil do skupiny Marca Postmana, je neviděných galaxií asi jen dvojnásobek oproti těm, jež Hubble zachytí.

Záznam na pozadí

Záření optického pozadí vesmíru tvoří obdobu známějšího a často uváděného mikrovlnného pozadí čili reliktního záření. V jeho případě jde o dosvit událostí, k nimž došlo asi 450 tisíc let po Velkém třesku, tedy záhy po vzniku vesmíru (viz Dosvit stvoření).

Reliktní záření pro nás v současnosti představuje nesmírně cenný zdroj informací o mladém kosmu. Oproti tomu záření optického pozadí nám prozrazuje informace o všech hvězdách a galaxiích, které se v něm objevily až do dnešní doby. Jak připomíná Lauer, pozorování a analýzy záření optického pozadí vesmíru (COB) byly výjimečně komplikované. Odborníci se o něco podobného pokoušeli už dlouho, dosud však bezvýsledně. Klíčovou se tak stala možnost využít pozorování sondy New Horizons. 

Vědci analyzovali již hotové snímky z archivu automatu, aby však mohli změřit COB, museli provést řadu korekcí. Poté postupně eliminovali jednotlivé zdroje záření, včetně svitu galaxií. Podle autorů studie bylo nejproblematičtější „odstranit“ ve výpočtech záři stálic Mléčné dráhy, jež se odráží od kosmického prachu do přístrojů New Horizons.

Co všechno září?

Nakonec zbyl na snímcích signál sice extrémně slabý, ale stále měřitelný. Badatelé používají následující příměr: Představte si, že se nacházíte v ložnici v neosvětlené krajině a v bytě ležícím kilometry daleko někdo otevře dveře lednice, načež se její záře odrazí od stěn místnosti oknem ven.

Problém tkví v tom, že není jasné, co všechno by mělo tvořit zdroj tohoto velice slabého záření, jež rovněž zachytila sonda New Horizons. Může se prý jednat o svit relativně blízké populace trpasličích galaxií, které se nacházejí těsně pod rozlišovacím prahem současných přístrojů. Rovněž by mohlo jít o záři stálic obklopujících okolní galaxie či o svit populace mezigalaktických hvězd volně putujících vesmírem. Další, pro vědce asi nejzajímavější možnost zní, že ve vzdáleném kosmu existuje víc slabě zářících hvězdných ostrovů, než předpovídají modely.

Štafetu převezme Webb

Příběh temnoty ve vesmíru a záření jeho optického pozadí zcela jistě není u konce. Naše možnosti řešit popsanou otázku i mnohé další by se měly dramaticky rozšířit, až se pustí do práce nový Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST).

TIP: Vesmírný dalekohled Jamese Webba míří do vesmíru

Výjimečný přístroj má pozorovat vesmír na delších vlnových délkách než Hubble a také je podstatně větší než jeho předchůdce. Tudíž by měl dohlédnout dál a detekovat menší a slaběji zářící galaxie. Na základě jeho pozorování tak snad budeme mít o temnotě v kosmu ještě víc jasno. 

Zmizelá Devátá legie: Kam zmizelo 5 400 elitních římských legionářů?

Ztratit se může ledacos. Obvykle ale bez povšimnutí nezmizí 5 400 mužů, aniž zanechají sebemenší stopu. Což je přesně to, co činí příběh tzv. Legio nona Hispana čili římské Deváté legie, tak poutavým…

Nejhříšnější plavba: 226 žen z ulice na cestě do australské trestanecké kolonie

Jak to dopadne, když na sklonku 18. století na jednu loď naložíte 226 žen z ulice, odsouzených za nejrůznější drobné prohřešky, a pošlete je do trestanecké kolonie? Inu, plavba se trochu protáhne…

Kdy přišli Romové na naše území? A co o nich psali středověcí kronikáři?

Pátrání po cikánské pravlasti není nic snadného. Pokud si však přivoláme na pomoc romštinu a zaměříme se na její shody se sanskrtem, tak snadno určíme, že kořeny tohoto etnika je třeba hledat ve starověké Indii… 

Osudem zkoušená žena: Jak vypadala poslední léta Boženy Němcové

Poslední léta života Boženy Němcové nebyla zrovna šťastná. Pronásledovala ji jedna tragédie za druhou, jak osobní, tak profesní. Ani to, že měla řadu přátel, ji neuchránilo před úplnou chudobou, živořením a nemocí…

Prostituce viktoriánské Anglie: Veřejných domů bylo tehdy více než škol!

Viktoriánskou éru máme poněkud zkreslenou romantickými romány a seriály. Tak puritánská rozhodně nebyla – to dokládá i početná armáda prostitutek, které tehdy vykonávaly své řemeslo…

Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

Babička Boženy Němcové je klenotem české kultury. Od roku 1855, kdy vyšla poprvé, se dočkala více než 300 českých vydání a byla třikrát zfilmována. Co je z Babičky pravda a co jen krásný sen, idyla, bez níž by však toto dílo ztratilo svou mimořádnou působivost?

Bojovná královna Amina: Milence si vybírala v poražených armádách

Stála v čele vojsk a vybudovala mocnou říši. Nikdy se nevdala, místo toho si vybírala milence v poražených armádách. Tak se podle legend chovala nigerijská královna Amina…

Hon na lišku majora Zemana: Co se skutečně odehrálo u Flosmanova mlýna

V meandrech řeky Úslavy stojí o samotě Flosmanův mlýn. První zmínka o něm pochází již ze 14. století. Za druhé světové války i krátce po ní se zde odehrálo napínavé drama – hnědá a rudá totalita si v západních Čechách podaly ruce…

Porod napříč staletími: Důležitou roli hrály porodní báby, příručky i pověry

Vzhledem k tomu, že potřeba přivádět na svět potomky je stará jako lidstvo samo, lze předpokládat, že jistá forma primitivního porodnictví existovala již v pravěku. Každopádně období od starověku do počátků moderních porodnic prošlo obrovskými změnami…

Noc, kdy se vraždilo: Jak vypadala poprava ruského cara a jeho rodiny?

Poprava cara a jeho rodiny bolševiky patří k nejtemnějším okamžikům ruské historie. Co ale víme o strůjci celé této hrůzné operace? Kdo měl na povel všechny krvavé události oné noci a proč vraždy trvaly nekonečných dvacet minut?

Irán financoval vývoj severokorejské rakety Rodong-1 (sám ji používá jako Šaháb-3), jejíž konstrukce rovněž vychází ze scudů, ale od svých vzorů se v mnohém liší. Nejvíce v doletu, který činí přes 1 000 km a umožňuje tak zasáhnout území Japonska.

První prototyp Rodongu-1 explodoval v roce 1990 na startovací rampě, úspěšně dopadl až druhý vzlet v květnu 1993. Program na výrobu této rakety dosahoval vskutku mezinárodní šířky: na vylepšení motoru se podílela ruská konstrukční kancelář OKB Makajev, odpalovací zařízení využilo kombinaci podvozku italské společnosti Iveco a rakouského hydraulického systému. Odborné informace a specialisty dodala Čína a Ukrajina. Kromě Íránu se Rodong-1 exportoval také do Egypta a Libye.

Válka dvou diktatur

Masivní nasazení raket Scud, a to na obou stranách fronty, přinesla irácko-íránská válka v 80. letech. Jako první udeřil střelami Scud-B v říjnu 1982 Irák. Frekvence útoků postupně gradovala, až dosáhla vrcholu v roce 1985 více než stovkou vypuštěných raket. Ve stejném roce a stejnou kartou odpověděl Írán, kterému se podařilo získat několik kusů Scud-B z Libye. Terčem útoku se stala města Bagdád a Kirkúk, což Saddáma Husajna velmi rozlítlo, protože kvůli nedostatečnému doletu raket se nemohl Íráncům pomstít úderem na Teherán.

Když Sovětský svaz odmítl Husajnův požadavek na prodej raket TR-1, rozhodl se soustředit na vývoj vylepšené verze Al Hussein. Počátkem roku 1986 raketová aktivita na obou stranách fronty ustala, protože oba soupeři doslova vystříleli zásoby všech svých skladů. Bagdád si vzápětí zajistil doplnění zásob ze SSSR (300 kusů Scudů-B). Teherán spojil své síly se Severní Koreou – a to jak v oblasti dodávky raket, tak při rozjezdu vlastních výrobních linek.

Raketové přepady se opět naplno rozhořely v roce 1988, kdy mezi únorem a dubnem Irák vyslal 189 raket (většinou typu Al Hussein), jež zabily přes 2 000 Íránců a zhruba trojnásobek zranily. Z Teheránu přitom z obavy před dopadajícími scudy uprchla asi čtvrtina z desetimilionové populace. Írán odpověděl útokem 75–77 severokorejských raket Hwasong-5. Íránsko-irácká válka sice skončila už v roce 1988, přesto ještě v období 1999–2001 vypustil Írán na svého souseda několika desítek scudů.

Na Středním východě

Sovětský svaz rakety Scud používal v 80. letech v Afghánistánu. Po stažení svých vojsk v roce 1988 pak nabídl jako kompenzaci Afghánské demokratické republice dodávku sofistikovaných zbraní, mimo jiné i těchto střel. Jen v prvních měsících roku 1989 šlo o 500 raket – a zdaleka se nejednalo o poslední dodávku. Mezi březnem a červnem 1989 vládní síly jen při obraně Džalalabádu odpálily na pozice mudžahedínů 438 těchto raket!

Jejich přesnost a devastující účinek v horském terénu ale nebyly velké, takže měly spíše psychologický efekt; smrt mohla přijít kdykoliv a bez varování (raketa se k cíli přibližovala nadzvukovou rychlostí, tudíž neslyšitelně). Od října 1988 do září 1992 tak v Afghánistánu vystartovalo na různé cíle 1 700–2 000 raket Scud. V dubnu 1992 padlo do rukou povstaleckých jednotek Ahmada Šáha Masúda velké skladiště několika set těchto zbraní v Afšúru.

V rukou rebelů

Jednotlivé frakce mudžahedínů si rakety včetně mobilních odpalovacích ramp okamžitě mezi sebe rozdělily a následně použily i proti sobě. Nedostatek kvalifikovaného personálu ale zapříčinil, že do roku 1996 vzlétlo jen 44 raket Scud, a v dalších pěti letech už jen pět. Zbývající transportéry a rakety byly zničeny při americké invazi do země v roce 2005. Scudy se dostaly do rukou i různým frakcím při občanské válce v Libyi, Iráku a Sýrii, které je však vesměs neuměly používat.

TIP: Mezikontinentální rakety Atlas vs. R-7: Hrozba zničení světa

Několik jich ale odpálila vládní libyjská a syrská vojska. Nechyběly ani v dosud doznívajícím soupeření mezi šíitskými povstalci v Jemenu (údajně ukořistili asi 300 scudů) a vojsky Saúdské Arábie. Rebely podporoval sofistikovanějšími zbraněmi a „know-how“ Írán a díky němu došlo k zásahu některých saúdských cílů těmito nebo podobnými střelami. Pokud jde o střety pravidelných armád, nechyběly tyto rakety ve vleklém arménsko-ázerbájdžánském sporu o Náhorní Karabach, kde je roku 2020 dvakrát odpálili Arméni.  

Horská dráha Do-Dodonpa v japonském zábavním parku Fuji-Q Highland proslula bezkonkurenčním zrychlením: Rychlosti 180 km/h se na ní dosahovalo za neuvěřitelných 1,56 sekundy. Jenže skvělé lákadlo nebylo příliš šetrné k lidskému tělu, což se bohužel v průběhu let projevovalo vážnými zraněními návštěvníků – nejčastěji zlomeninami krční páteře.

Z nuly na zlomeninu

Dřív vedení parku nehody z pochybných důvodů nehlásilo. Současný stav, kdy újmu na zdraví spojovalo s atrakcí již šest lidí, se však ututlat nedal, a vozíky se tak musely zastavit.

TIP: Nejpomalejší horská dráha na světě nabízí vzrušení i ohromující výhled

Podle Naoya Miyazata, profesora architektury na univerzitě Nihon, který se specializuje na návrhy horských drah, je možnou příčinou zranění nesprávný způsob sezení. Pokud nebyli cestující ve vozítku správně usazeni, například pokud by měli mezi hlavou a opěrkou volný prostor, mohlo dojít vlivem prudké akcelerace k závažným zraněním. Zástupci provozovatele se zraněným omluvili, nicméně uvedli, že první šetření na místě žádnou závadu neodhalilo a příčinu zranění tak i nadále považují za neznámou. 

Teplomilný pryskyřník Ranunculus multifidus roste běžně v subsaharské Africe, na Madagaskaru a na Arabském poloostrově. Lidé ho na mnoha místech užívají jako tradiční léčivku. Mimo jiné se čajem z jeho listů léčí, když mají malárii. A kupodivu to docela funguje. Vědci se nedávno podívali této bylině na zoubek aby zjistili, v čem tkví její tajemství.

Pryskyřníky jsou jedovaté a mohou za to cyklické laktony ranunkulin a produkt jeho štěpení protoanemonin, z něhož zase rychle vzniká prakticky nejedovatý anemonin. Právě ten byl odhalen jako látka, která pomáhá při léčbě malárie. Mezinárodnímu týmu etiopských a německých vědců se to podařilo ověřit v experimentu.

Alternativní lék na malárii

Vědci nejprve nakazili myši zimničkou Plasmodium berghei, která je původcem malárie u některých hlodavců. Část myší poté léčili anemoninem nebo běžným antimalarikem chlorochinem. Z výsledků vyplynulo, že anemonin z pryskyřníku sice není tak účinný jako chlorochin, ale i tak omezoval hubnutí nemocných myší a pomáhal jim zvládnout horečky.

TIP: Nečekaný objev: Extrakt mořské houby z Antarktidy funguje jako lék proti malárii

Badatelé věří, že anemonin funguje podobně jako chlorochin, tedy že narušuje metabolismus původce malárie. Zřejmě to ale dělá jiným způsobem. To by znamenalo, že by anemonin mohl pomoci v oblastech, kde si malarické zimničky již vyvinuly rezistenci vůči chlorochinu. Dalším krokem výzkumu by mělo být objasnění mechanismu, jakým anemonin vlastně potlačuje malárii. Během pár let by mělo dojít na klinické testy.

Že by vlci jevili přirozený zájem o aportování? Většina zoologů by tento nápad ještě donedávna odmítla jako nesmysl. Takové spolupráci s člověkem by podle obecně přijímané teorie musela předcházet dlouhodobá domestikace, k níž došlo přinejmenším před 15 000 let. Navzdory tomu se zdá, že někteří vlci mají aportování „v sobě“, podobně jako někteří psi. 

Aport Wolfíku!

K výjimečnému objevu došlo náhodou, když si skupina zoologů ze Stockholm University, v čele s Christinou Hansen Wheatovou, vzala do práce 13 vlčat ze tří různých, v zajetí odchovávaných, vrhů. Vlčci měli původně sloužit jen jako jako kontrolní skupina v rozsáhlejším výzkumu zaměřeném na chování štěňat. Jeden z testů měl podobu aportu. K vlčatům přišel zcela neznámý člověk, který jim hodil tenisový míček a snažil se je povzbudit, aby mu balonek donesla zpět.

TIP: Realita vlčí demokracie: Měli jsme místo psů raději domestikovat vlky?

Výzkumníci vůbec nečekali, že by měl mít pokus s tenisákem nějakou odezvu a vlčci z prvních dvou testovaných vrhů o něj skutečně nejevili žádný zájem, natož aby jej aportovali. Když ale stejné zkoušce podrobili tři osmitýdenní vlčata z třetího vrhu, všechna se o míček začala zajímat a bystře reagovala na povzbuzování člověkem, kterého nikdy dřív nespatřila. Nakonec míč vždy aportovala stejně dobře, jako by to svedl stejně starý pes. To znamená, že takové chování vlků mohlo být kdysi jedním z faktorů, které domestikaci ovlivnily a nikoli jen jejím dlouhodobým produktem. 

Josef Kořenský podnikl řadu velkých cest, o kterých pak napsal monumentální literární díla. Jeho rodný list přitom v kolonce „místo narození“ uvádí nevelkou vesničku Sušno, ukrytou poblíž Mladé Boleslavi. Záhy poté, co se chlapec v roce 1847 coby druhé z pěti dětí narodil, odešla rodina za lepší obživou do pronajatého mlýna v Dolním Krnsku. Ani tam se však Kořenským příliš nedařilo, proto se odstěhovali do Boleslavi, kde Josef vystudoval reálku a patřil k nejnadanějším žákům. 

Chudý student

Když se potom rozhodovalo o jeho životní dráze, pedagogové rodičům doporučili, aby synovi umožnili další studium, a on tak mohl své nadání uplatnit jako učitel. Pro chudou rodinu nebyla situace právě jednoduchá, nakonec ale Josef skutečně začal docházet na Učitelský ústav v Praze.

Tamní úzký rozsah přírodovědného učiva mu ovšem nestačil, a tak navštěvoval i přednášky na univerzitě a na technice. A splnila se rovněž jeho dávná touha – profesor Antonín Frič ho přijal jako pomocníka v Českém muzeu, kde Josef sepisoval inventář a opatřoval přírodniny vědeckými názvy. Chodil také na vycházky do lomů a dolů v okolí Prahy a sbíral tam zkameněliny, aby rozšířil muzejní i soukromé sbírky. 

Od Halánků do lavic 

Frič, jeden ze zakladatelů přírodovědeckého výzkumu u nás, měl na další Kořenského vývoj značný vliv. Zasvěcoval ho do tajů dávné i současné přírodovědy a vštěpoval mu poznatky, které by jen těžko vyčetl z tehdejších učebnic. Protože v rozhovorech často zabrousili i k živočichům z jiných světadílů, padla mnohdy zmínka o Vojtěchu Náprstkovi, jehož zásluhou se do muzejních sbírek dostávaly rozličné exotické exempláře. Není tedy divu, že se mladý Kořenský za nějaký čas objevil v tehdejším středisku cestovatelů, přírodovědců a dalších badatelů – v domě U Halánků (viz Náprstkovo živé centrum).

Když byl s platností od 1. prosince 1867 jmenován podučitelem na české škole v Radnicích na Plzeňsku, neskrýval radost. Kraj Šternberků totiž proslul zkamenělinami z místního hnědouhelného revíru. 

Konečně záliby

Po čtyřech letech v Radnicích přešel na obecnou chlapeckou školu v Litomyšli, ani tam však dlouho nepobyl. Roku 1874 se stal odborným učitelem, což mu vzápětí umožnilo získat místo v Praze. Na měšťanské dívčí škole na Smíchově pak působil celých sedmnáct let coby pedagog a v roce 1891 zaujal i post ředitele. O dalších sedmnáct roků později odešel do důchodu, ale odpočinek pojal velmi aktivně: Konečně se mohl naplno věnovat svým zálibám – cestoval a především psal knihy o vlastních zážitcích.

První dvě cesty vykonal Kořenský již během působení v Litomyšli. Díky podpoře školního rady Šanty v roce 1872 poprvé spatřil Alpy a následujícího roku zavítal na Světovou výstavu ve Vídni. První delší zahraniční výpravu absolvoval o pět let později, tentokrát s pomocí městského úřadu, který nadaného učitele podporoval: Putoval přes Německo, Francii a Belgii do Británie, přičemž své zážitky uveřejňoval v časopisech a později je využil i v knihách. 

Výstavní Paříž 

Ve svých statích Kořenský čtenářům nejen přibližoval místa, kudy procházel, ale také je upozorňoval na zajímavé stavební či umělecké památky a vzácnosti v tamních muzeích, galeriích či v botanických a zoologických zahradách. Tehdy jej zřejmě nejvíc upoutala Paříž, kam dorazil v době konání Světové výstavy. Přivezl si však i četné zážitky z Anglie a Německa. 

V následujících letech poznával balkánské země včetně Turecka a Řecka, vydal se na dalekou Sibiř, na Kavkaz, Ural i do východní Asie. Jindy zas navštívil Švýcarsko a Itálii, pak Nizozemí a Belgii i celou Skandinávii. 

Cesta téměř kolem světa

Všechny popsané cesty však znamenaly jen jakousi generálku na výpravu, o níž Josef Kořenský snil už coby student. Toužil obkroužit svět, a nakonec v letech 1893 a 1894 s přítelem Karlem Řezníčkem skutečně absolvoval expedici, kterou některé prameny označují za cestu kolem světa, i když jí v pravém slova smyslu nebyla. Dva nadšenci tehdy navštívili pouze některé kontinenty, vynechali například Austrálii i bílé světadíly. O mystifikaci se do jisté míry postaral sám Kořenský, když v letech 1896 a 1897 vydal v Ottově nakladatelství třísvazkový cestopis s názvem Cesta kolem světa. 

Další velkou pouť podnikl v letech 1900–1901 už sám a tentokrát na australskou půdu vstoupil. Přestože tam před ním pobývali Čeněk Paclt, Josef Polák, Alois Topič a nepochybně i jiní, Kořenský jako první Čech Austrálii důkladně procestoval a také ji přiblížil veřejnosti. Své zážitky vylíčil v knihách z let 1906 a 1910: Spojoval je název Nové cesty po světě a jejich podtituly v podstatě zachycovaly trasu, kterou Kořenský absolvoval.  

Zapomenutý hrdina 

Ve své době měly všechny zmíněné knihy nesmírný vliv, okouzlovaly zejména mladé čtenáře a inspirovaly nejednoho budoucího cestovatele. Třeba Jiří Mucha vzpomínal na setkání s Kořenským a na ohmatané svazky jeho cestopisů ve své knihovně následovně: „Jednou jsem se ho zeptal, jak daleko je do Ameriky. Pravil: ‚Do Berouna se to trochu táhne, ale pak už to jde rychleji…‘ Ta slova mi utkvěla.“ 

TIP: Prostě Červíček: Jak cestovatel Frič přivezl do Prahy Indiána

Kořenský však ze svých zahraničních cest přivezl také cenné sbírky národopisné i přírodovědecké, z nichž část se dnes nachází v Národním muzeu a v Náprstkově muzeu v Praze. Po řadu let pracoval ve správním výboru Společnosti Národního muzea, byl inspektorem jeho zoologických sbírek a jedním z nejaktivnějších funkcionářů přírodovědeckého sboru. Ve 20. letech spolu se Stanko Vrázem vyprávěl o svých expedicích na vlnách Českého rozhlasu. Na nejdelší cestu zamířil Josef Kořenský 8. října 1938, ve věku 91 let.