Království Tonga je souostroví, které se nachází přibližně ve třetině vzdálenosti mezi Novým Zélandem a Havají. Ostrovní království se zhruba stovkou tisíc obyvatel je mořským rájem, kde můžete být svědky neskutečného velrybího divadla. Dostanete zde příležitost setkat se s něžnými samicemi a mláďaty a přihlížet soubojům roztoužených samců. Právě sem totiž migrují keporkaci (Megaptera novaeangliae, jimž se v češtině říká i velryba hrbatá nebo hrboun dlouhoploutvý) z Antarktidy. Samice mimo jiné proto, aby porodily mláďata a samci se chystají svést souboje, při nichž si vydobudou právo na páření. 

Na rozbouřený oceán

Keporkaci připlouvají do tropických moří od zhruba poloviny července a zůstávají do konce října. V této době panuje u Antarktidy zima a čerstvě narozená mláďata, která nemají dostatek podkožního tuku, by v mrazivých vodách nepřežila. Naproti tomu souostroví Tonga a oblast dalších okolních ostrovů poskytuje nejen příznivé teplo, ale také průzračně čistou vodu, v níž se citlivá kůže mláďat nezanese kožními chorobami a parazity. Navíc jsou v tropických a subtropických mořích chráněna před predátory, jako jsou například kosatky. 

Méně příznivé je moře ve stejnou dobu lidem, kteří keporkaky touží spatřit. Hladina oceánu je poměrně rozbouřená, i když námořníci na Tonze to neřeší a za velrybami se vyjíždí do vln, které chvílemi nahánějí strach. Při našich cestách za velrybami se jednou velká vlna převalila přes celý člun a na zlomek vteřiny jsme se ocitli v proudu vody, který z lodi smetl vše, co nebylo přivázané nebo se nedrželo. Člun skákal po vlnách až jsme nadskakovali i my se sedačkami a po sedmi hodinách na oceánu, které jsme v plavidle každý den trávili, jsme z lodi vylézali celí rozlámaní. Ani o deště, některé silné tak, že nebylo vidět dál než 50 metrů, nebyla nouze. Našemu skipperovi (kapitánovi lodi) se dokonce v jednom slejváku podařilo zabloudit a chvíli trvalo, než uviděl ostrov, podle kterého se zorientoval.

Velrybí lety nad hladinu

Vlny a vítr, které nám znepříjemňovaly plavbu, povzbuzují keporkaky k výskokům nad hladinu (tzv. breaching). Když se velryba dostane do „skákací nálady“, začne se nad hladinu vymršťovat opakovaně, a to někdy třeba i čtvrt hodiny v kuse. 

První výskok je vždy nejmohutnější. Tehdy se keporkak vynoří nad hladinu úplně celý včetně ocasní ploutve a s neskutečným gejzírem dopadá zpět do vody. K výskoku se přitom nepotřebuje rozjíždět z velké hloubky. Ocasy těchto velryb jsou natolik silné, že jimi stačí párkrát mohutně mávnout a vylétnou nad hladinu. Poměrně běžně bývají k vidění i synchronizované výskoky dvou keporkaků.

Všichni do vody!

Najít velryby, abychom mohli přihlížet jejich dovádění, někdy vůbec nebylo jednoduché. Některé dny jsme na první kontakt čekali i pár hodin, nebo jsme naráželi na keporkaky, kteří jednoduše nespolupracovali a okamžitě mizeli, jakmile jsme za nimi skočili do vody. 

Okamžiky, kdy jsme na obzoru uviděli velryby, musely připomínat chvíle na palubě letadla před výsadkem parašutistů. Jen v našem případě byly tyto momenty zřejmě méně uspořádané. Skipper nejprve začal hledat nejlepší místo, kde nás vysadit. Když usoudil, že velryby jsou dostatečně blízko, zaslechli jsme jen jeho: „Get ready!“ – „Připravte se!“ Následoval zmatek, v němž se každý snažil co nejrychleji nasadit masku, ploutve, popadnout pouzdro na focení nebo natáčení, protože po prvním výkřiku přicházel velmi rychle další povel: „Go, go!“ – „Běžte, běžte!“ nebo spíš „Pohyb, pohyb!“ V tu chvíli jsme se všichni vrhnuli do vody a vyhlíželi, odkud se majestátní keporkaci objeví.

Bezpečí v blízkosti obrů

Mé první setkání s gigantickými obyvateli oceánů bylo opravdu nezapomenutelné. Nejprve jsem se ve vodě chvíli rozkoukával a pak jsem rozpoznal, že přímo pode mnou jsou v tmavě modré hlubině obrysy tří keporkaků. Dva z nich se v dalším okamžiku rozhodli zamířit kolmo vzhůru přímo ke mně.

Obři se přiblížili na tak malou vzdálenost, že jsem byl přesvědčen o nevyhnutelné srážce. Těsně pode mnou ovšem oba keporkaci změnili směr pohybu a nádherným výkrutem mě obepluli. Později jsme zjistili, že velryby se člověku prakticky pokaždé elegantně vyhnou (až na naprosté výjimky). Někdy je to těsné, ale je znát, jak dokonale ovládají své pohyby. S neskutečnou něžností a elegancí proplují kousek od člověka a prohlédnou si ho. A když toho nepatrného tvora míjí svým ocasem, zcela jím přestanou mávat, zřejmě aby titěrnému stvoření neublížily. 

Klidné mateřské chvilky

Nejčastěji jsme se pod vodou potkávali s klidnými matkami v doprovodu mláďat. Skoro každou samici s mládětem doprovází tzv. eskorta, což může být buď samec, nebo samice. Doprovázející samec většinou čeká na příležitost, kdy by se mohl se samicí spářit. Proč někdy doprovází matku s mládětem jiná samice, zoologové zatím přesně neví. Není vyloučeno, že se jedná o příbuznou velrybu, která pomáhá matce například odhánět dotěrné samce. 

Matka s eskortou často odpočívají na jednom místě. Bez hnutí „visí“ v přibližně dvacetimetrové hloubce, zatímco mládě se kojí a každých 5–7 minut vyplouvá k hladině, aby se nadechlo. Mláďata se musí krmit velmi intenzivně. Denně vypijí až 200 litrů mléka a přiberou přibližně 50 kilogramů. Potřebují rychle nabrat síly pro cestu do Antarktických moří. Dospělé velryby se ve „chvílích odpočinku“ vynořují jednou za dvacet minut a poté se zase spustí do stejné hloubky. Často jsme se k odpočívajícím velrybám mohli potopit blíž a slyšeli jsme, jak mezi sebou neustále komunikují – dunivými, hučícími zvuky, které zní opravdu mysticky. 

Souboje rozvášněných samců

Úplně jinak probíhala setkávání se samci, při nichž jsme se často ocitali v opravdu hrozivých situacích. Projevy sociálního chování velryb probíhaly v neuvěřitelné blízkosti. Jako by o nás velrybí siláci ani nevěděli a plně se věnovali svým starostem při nahánění samic. Do vzduchu často vylétávaly jejich mohutné ocasy, jimiž mlátili o hladinu a vydávali tak ohlušující rány – tzv. „tail slapping“. Pod vodou jsme se často ocitali uprostřed oblaků bublinek, které vznikají, když velryby prudkými pohyby čeří hladinu. Samci ovšem bubliny vypouští i úmyslně, což je také projev provázející některé souboje. Vznikají tak nádherné záclony stříbřitých kuliček, které pomalu stoupají k hladině. Při soubojích se vodou nesou slyšitelné rány. Samci se do sebe zapletou jako hadi a navzájem se mlátí ocasy. 

Další z projevů samčí touhy spářit se se samicí je tzv. „Heat run“, při němž několik samců nahání jednu samici. Skupina samců se pohybuje neskutečně rychle, neustále mění směr a každou chvíli se někteří navzájem vytlačují a mlátí ocasy. Díky zkušenostem našeho skippera se nám jednou dokonce povedlo skočit do vody přesně v místě, kudy vzápětí rychle proplulo osm samců stíhajících samici. 

Nebezpečná i fascinující hravost mláďat

K nezapomenutelným chvilkám patřila setkání s hravými mláďaty. Pozoruhodné bylo, že velrybí máma často bezstarostně vyčkávala opodál a nechala svou ratolest dovádět. Některá mláďata se zřetelně radovala z naší přítomnosti. Předváděla neuvěřitelné tance, jako by stále objevovala, co všechno mohou provádět se svým tělem – převalovat se na záda, rozhazovat ploutvemi a dělat všemožné výkruty. 

V naší šestičlenné potápěčské skupině byly i dvě děti – Joshua a Natálka. O ně se často velrybí „drobotina“ zajímala nejvíc a zvlášť sedmiletý Joshua byl element, jehož rtuťovitost možná vyprovokovala jedno mládě k neuvěřitelnému kousku. Už relativně velké mládě vystrčilo v hloubce hlavu z pod těla své mámy a zdálo se, že se vypluje nadechnout. Namísto poklidného vyplavání se ale najednou rozhodlo vyrazit z asi dvacetimetrové hloubky plnou parou vzhůru. Byla to taková rychlost, že si nikdo z nás ani nestačil uvědomit, co se vlastně děje. Patnáct metrů ode mne si zrovna Joshua povídal u hladiny s ostatními a vůbec netušili, že se k nim zdola řítí dvoutunové mládě. Pak už jsem jen viděl, jak mladá velryba celá vylétla do vzduchu mezi Joshuou a naší australskou průvodkyní, kteří od sebe byli asi tři metry daleko. Exploze vody při dopadu velrybího těla smetla průvodkyni a strhla jí masku. Jedna z ploutví na Joshuově noze byla prakticky celá rozštípnutá, pravděpodobně přímým nárazem ocasu mláděte. Naštěstí se vše obešlo bez úrazu a Joshua, a s ním i my ostatní přítomní, má zážitek na celý život.

Navzdory této ojedinělé zkušenosti jsme museli konstatovat, že keporkaci jsou nesmírně inteligentní zvířata, která překvapivě ochotně komunikují s lidmi. Výzva ke hře z naší strany pak byla nadšeně opětována hlavně mláďaty. Stačilo roztáhnout ruce a malí keporkaci na oplátku roztáhli své břišní ploutve, přetočili se na záda a odhalili sněhově bílé břicho. Mláďata také přesně napodobovala, když se někdo z nás spustil hlavou dolů, roztáhnul ruce a točil se dokola. Po těchto zážitcích jsme seděli v úplném transu na lodi a dokola si v hlavách přehrávali ty nádherné situace.

Stále náročnější plavba oceány

Všechny velryby jsou ovlivněny změnami klimatu a výjimkou není ani antarktická populace keporkaků. Cesta z Antarktidy do tropických moří je dlouhá devět až sedmnáct tisíc kilometrů. Plavba trvá velrybám několik měsíců a po tuto dobu zvířata nepřijímají žádnou potravu. Musí proto dopředu získat co nejsilnější zásobu podkožního tuku. V Antarktidě se přitom živí převážně krilem a nejnovější výzkumy ukazují, že keporkaci zde mají stále větší problém s obstaráním potravy. Kril se živí řasami, které rostou pod ledovými krami. Jak ale víme, led je na ústupu – společně s řasami, což se podílí na propadu populace krilu o přibližně 80 % od roku 1970. 

Při sběru vzorků kůže keporkaků se ukazuje, že jejich podkožní tuk je celkově slabší. To značně zkracuje výdrž velryb a komplikuje cestu především vyčerpaným samicím, které se s mláďaty vracejí zpátky z tropů. Keporkaci tudíž připlouvají zpět do Antarktidy na pokraji sil. K tomu se ukazuje, že jsou při migraci nuceni vydávat více energie než v minulosti. Na vině jsou různé překážky, jako například nadměrná lodní doprava, těžba ropy, rybolov, atd.

TIP: Andělé severních moří: Chladný svět arktických běluh

Mohlo by se zdát, že keporkaci jsou ve velkém průšvihu. Zatím tomu tak naštěstí není a čas ukáže, jak si poradí se změnami, kterým čelí. Záleží pochopitelně i na nás, jestli dokážeme učinit kroky, které zpomalí změny klimatu a z hrajících si velrybích mláďat se tak budeme moci radovat i v budoucnosti.

Na poli v hrabství Wiltshire, které leží v jižní části Anglie, uspěl nejmenovaný amatérský archeolog, vyzbrojený detektorem kovů. Podařilo se mu objevit 24 milimetrů velkou a necelých 6 gramů těžkou středověkou zlatou brož. Šperk je vyzdoben nápisy v latině a hebrejštině, které zahrnují náboženství i magii.

Pravděpodobně jde o artefakt, který využíval směs náboženství a magie k ochraně svého majitele před chorobami, například před horečkou, nebo nadpřirozenými jevy. Latinské nápisy představují modlitbu k Panně Marii, zatímco hebrejská písmena A G L A znamenají „Atha Gebir Leilam Adonai“, tedy „Navěky jsi mocný, Pane“.

Právě tato hebrejská písmena svědčí o tom, že brož sloužila jako ochranný amulet. Ve středověku takto bylo vyvoláváno kouzlo proti horečce a je docela dobře možné, že ochrana před horečkou mohla být hlavním úkolem nalezeného šperku. 

TIP: V Anglii byl objeven doposud největší poklad anglosaských zlatých mincí

Jaké je stáří této brože? Odborníci vycházejí z toho, že v Londýně byly nalezeny podobné brože, které pocházejí z let 1150 až 1200. Další podobnou brož mají v Britském muzeu, která pochází ze 14. století. Ani jedna z těchto broží se wiltshirskému objevu sice příliš nepodobá, přesto posloužily k odhadům stáří objevené brože. Podle odborníků vznikl wiltshirský zlatý šperk nejpravděpodobněji někdy mezi lety 1150 až 1400.

O betonu většinou neuvažujeme jako o materiálu pro vesmírné využití. Ani se na něj nesoustředí masivní výzkum. Zároveň ale jde o osvědčený stavební materiál, který lidstvo používá již tisíce let. První použití betonu, podobného tomu, který se používá v současnosti, se datuje do republikánského období starověkého Říma (okolo roku 200 př. n. l.). V této souvislosti je možná překvapivé, že o některých vlastnostech betonu toho stále mnoho nevíme. 

Výrobu a vlastnosti betonu v prostředí mikrogravitace momentálně testuje evropský astronaut Matthias Maurer v rámci své kosmické mise „Cosmic Kiss“ na palubě Mezinárodní vesmírné stanice. Maurer během experimentu „MASON/Concrete Hardening“ míchá beton v ruce, s pomocí speciálně navrženého malého mixeru a velkého nafukovacího plastového boxu.

Beton z vesmíru

Mauer tímto způsobem mnoho betonu nevyrobí, ale o to samozřejmě nejde. Cílem jeho snažení je vyrobit beton, který se poté vrátí zpět na Zemi, kde jej odborníci podrobí důkladným analýzám. Výsledky tohoto výzkumu by mohly mít praktický dopad na Zemi, například v podobě účinnějších postupů při míchání betonu nebo třeba vylepšených kombinací materiálů pro výrobu betonu. A časem by mohlo dojít i na betonování ve vesmíru – na Měsíci nebo třeba na Marsu.

TIP: Stavařina ve vesmíru: Astronauti na ISS vyrobili první kosmický cement

Zemská gravitace hraje důležitou roli v procesu tuhnutí betonu. Protože tento proces může trvat týdny nebo měsíce, je nemožné eliminovat účinky gravitace během této doby kdekoli na Zemi samotné. Proto bylo nutné experiment přesunout na palubu ISS. Ostatně beton na ni necestoval poprvé – podobný test se odehrál v roce 2019, tehdy v režii americké vesmírné agentury NASA. Zda nové experimenty vyústí v něco objevného či užitečného se teprve uvidí. Přinejmenším ale přinesou důležitá data. 

Dějiny Anglie první poloviny 12. století poznamenávají především neustálé spory o královský trůn mezi Matyldou a Štěpánem z Blois. Matylda je zákonnou dědičkou Jindřicha I., Štěpán který si uzurpuje moc pro sebe, vnukem Viléma Dobyvatele. V zemi zuří občanská válka, kterou až v roce 1153 ukončí Matyldin syn Jindřich z Anjou. Poráží Štěpána a přinutí ho podepsat mírovou dohodu. Když Štěpán o rok později umírá, jedenadvacetiletý mladík usedá na anglický trůn jako Jindřich II. Plantagenet. 

Tento energický a charismatický muž vyniká nejen šarmem, ale i velkou vzdělaností. Jeho největší slabinou je však velký neklid a prchlivost, která ho bude provázet po celý život. Úspěšný vojevůdce chce v zemi, zmítané spory a anarchií, zavést pořádek a právo. Něco takového Anglie už dlouho potřebuje! Zamýšlené změny nemůže uskutečnit bez schopného královského kancléře. A právě takového člověka nachází mladý Jindřich v Thomasi Becketovi. Kdo mu ho doporučil? Theobald, arcibiskup canterburský. 

Arcijáhen na lovu 

Téhož roku, kdy Jindřich nastupuje na anglický trůn, se stává o patnáct let starší Thomas Becket arcijáhnem canterburským a proboštem beverleyským. Syna obchodníka z londýnské City, muže čistě normanské krve, kterému se dostalo všestranného vzdělání v Paříži a Bologni, popisuje jeden ze současníků takto: „Byl na pohled útlé postavy a bledé pleti, s černými vlasy, dlouhým nosem a pravidelnými rysy tváře. Měl v obličeji lehkovážný výraz, byl milý a příjemný při konverzaci, otevřený v řeči, avšak lehce se zajíkával. Měl velmi bystrý úsudek a byl velice chápavý, takže každou složitou otázku snadno moudře vyřešil."

Jindřichovi se Becket okamžitě zalíbí a jmenuje jej státním kancléřem a správcem královské kaple. Mladý temperamentní král nachází v Becketovi nejen velmi schopného rádce, ale i osobního přítele a rovnocenného společníka. Becket, ač klerik, se rozhodně nijak nezříká světských radovánek. S velkým potěšením se účastní nejrůznějších turnajů a honů. Skvělý jezdec, znamenitý sokolník a zábavný společník značně převyšuje své okolí intelektem i vzděláním. S Jindřichem se výborně doplňují a užívají si spolu i při návštěvách krčem a milenek.

Thomas však vyniká i ve své práci. Je to právě on, kdo se po smrti Štěpána z Blois velkou měrou zaslouží o znovuobnovení pořádku. Podporuje panovníka ve všech záležitostech a má také rozhodující vliv na mnoho politických rozhodnutí. Král mu dokonce svěří i výchovu svých synů. 

Ctižádost větší než přátelství 

Za několik let však dochází ke zlomu. Arcibiskup Theobald umírá a král si přeje mít svého přítele i na nejvyšším církevním postu v Anglii. Thomas se zdráhá, chápe, že se pak s králem ne ve všem shodne, a to jak v otázkách církevních, tak světských. Dokonce králi odporuje: „Brzy mne budete nenávidět stejně, jako mne teď milujete, neboť si v církevních věcech osobujete autoritu, kterou nemíním trpět.“ Canterburský arcibiskup tuší, že bude stát před těžkým rozhodnutím: musí hřešit buď proti Bohu, nebo proti králi!  

Král si ale přece jen prosadí svou. První nemilé překvapení na sebe nenechá dlouho čekat. Ihned po svém zvolení arcibiskupem se Becket vzdává funkce kancléře a plně se oddává papeži a církvi. Narozdíl od svého předchůdce Theobalda je ale velmi ctižádostivý a postrádá soudný odhad. Jindřich II. je šokován. „Jak jsme se mohli ve svém příteli tak zmýlit!?“ 

Becketovo chování se brzy mění k nepoznání. Na veřejnosti je stále panovačnější a arogantnější. Mění se i v soukromí. Stává se asketou, který se věnuje jen náboženským záležitostem a modlitbě. Pod rouchem arcibiskupa ukrývá žíněnou košili a jizvy po kajícném mrskání. Lesk a pohodlí dvora mění za přísné posty, vigilie a tělesné umrtvování.

Osudový spor 

Jablkem sváru se stává spor o kompetence soudů světských a církevních. K největší rozepři dochází kvůli tomu, kdo má právo soudit duchovní osoby, dopustí-li se zločinu. Král usiluje o to, aby klerici, kteří například vraždili, byli zbaveni kněžského stavu a předáni světským soudcům. Becket protestuje. Trvá na tom, že by všichni duchovní podezřelí ze zločinu měli být vyšetřováni výhradně církevními soudy pod dohledem biskupa. Situace se neustále přiostřuje.

Roku 1164 svolává Jindřich II. do Clarendonu církevní synod. Zde pod pohrůžkou smrti donutí arcibiskupa podepsat takzvané Clarendonské konstituce, které podřizují církevní soudnictví královskému. Becket však svou přísahou považuje za neplatnou, protože ji podepsal pod nátlakem. Svůj souhlas odvolává jako nesvobodný a vynucený.

Prchá do Francie, odkud stíhá všechny své protivníky klatbou. Plných šest let trvá, než se arcibiskup a král usmíří. Nutno podotknout, že pouze formálně. Oba muži uzavírají „příměří“ a 1. prosince 1170 se Becket vrací do Anglie. Okamžitě však vyvolává nový svár, když dá do klatby tři králem jmenované biskupy. 

Tragické následky 

Jindřich se tuto zprávu dozvídá na svém dvoře v normanském Bayeux. Reaguje velmi pohoršeně a v afektu vyřkne nad Becketem ortel smrti: „Copak se nenajde nikdo, kdo by mne zbavil toho otravného kněze?!“ Prohlásí to sice znechuceně, ale s jistou dávkou nadsázky. Jeho čtyři horliví šlechtici si ale panovníkova slova vyloží po svém a okamžitě vyrážejí do Anglie. Jindřich za nimi vysílá posla s rozkazem, aby se zastavili, ale rytíře se již nepodaří dostihnout.

Odpoledne 29. prosince 1170 přijíždějí k arcibiskupovu paláci v Canterbury. Vyhledají Becketa a žádají ho, aby odvolal exkomunikaci biskupů, a pak navždy opustil Anglii. Ten pohrdavě odpovídá: „Kvůli nikomu – ani králi – nebudu utíkat!“ V čase nešpor se Becket odchází modlit do katedrály, kde ho rytíři napadnou. Srazí ho k zemi a čtyřmi sečnými ranami mečem do hlavy ukončí jeho život. Tuto vraždu vykonají tak krutě, že jeho mozek smíšený s krví potřísní kamennou podlahu chrámu.

TIP: Čas nebezpečí: Za posledních Tudorovců rozhodovala víra o životě a smrti

Jindřich je zprávou o Becketově smrti zděšen. Okamžitě chápe, že pro Řím je Becketova smrt velkým vítězstvím. Proti králi se staví národ i jeho rodina. Jindřich se proto ihned vydává na cestu do Anglie, aby vzpouru potlačil. Po vylodění se odebere nejprve do Canterbury k hrobu Thomase Becketa. Dlouho se zde modlí, a pak se nechá zmrskat. Brzy se ukáže, že právě tento čin mu přinese vítězství. Šlechta se poddává a synové skládají manskou přísahu. Jindřich projeví lítost nad tím, že zavdal příčinu k takovému zločinu, a v přítomnosti svého syna, poslů papeže, biskupů a opatů země odpřísáhne, že k vraždě nedal příkaz. Zároveň slíbí poslušnost papeži, zřekne Clarendonských úmluv a canterburské stolici vrátí zabavené statky. 

Když se na jihoamerický kontinent dostali Evropané, narazili na domorodce hovořící vlastními jazyky, kterým kolonizátoři nerozuměli. Zůstali proto u své mateřštiny, a během následujících staletí tak v Novém světě postupně převládly španělština, portugalština a francouzština, všechny odvozené z latiny. Jediné dva státy Jižní Ameriky dnes coby úřední jazyk nepoužívají žádný z uvedené trojice: Jedná se o Surinam, kde se uplatňuje nizozemština, a o Guyanu s tamní angličtinou.

TIP: Ohňová země: Jak se žije na konci světa

V USA se pak vžil termín „latinos“, označující imigranty právě z Latinské Ameriky. V souvislosti s oběma kontinenty mimochodem nejde o první nedorozumění, co se týká pojmenování. Původním americkým domorodcům se například dodnes říká „indiáni“, v důsledku notoricky známého omylu španělských mořeplavců – přesvědčených, že se vylodili v Indii.

Problematika zvířat před soudním tribunálem je doložena už v 9. století. Poslední takový případ je znám z roku 1906. Zvířatům se za jejich provinění dostávalo veřejné popravy, některé zvířecí druhy se dočkaly téměř až „zostuzení“. 

Jakkoli nám dnes mohou připadat tyto události absurdní, lidé ve středověku je měli pečlivě obhájené. Už starověcí Řekové považovali vraždu, ať spáchanou člověkem nebo zvířetem, za hřích, který musí být řádně potrestán. Pokud se tak nestane, může přinést celé zemi mor. Středověká doktrína se držela stejného učení, ale mor nahradila nejrůznějšími démony, kteří se maskovali právě v podobě zvířat a páchali zlo. Pokud by nebyli potrestáni usmrcením, mohlo by dojít k nadvládě ďábla. Historické prameny dokazují, že podobně souzených zvířat byla v Evropě celá řada. Byli to zkrátka členové domácnosti – se svými právy i povinnostmi.

Ach ta prasata!

Jako naprostí vítězové v počtu mordů vycházejí prasata. Ne, že by byla extrémně krvelačná. Dalo by se říct, že za to může opět lidská liknavost. Ulice měst ve středověku totiž prasatům téměř patřily. Mohla se pohybovat všude, navíc ve velkých počtech. K incidentům proto docházelo poměrně často a v mnoha případech byly oběťmi děti. Prasata útočila nejčastěji na jejich uši a nosy. V roce 1396 bylo prase usvědčeno, že malému dítěti odtrhlo obě paže a pokousalo mu tvář. Trest? Veřejné oběšení na náměstí. 

Roku 1457 krátce před vánocemi zabila svině a šest jejích selat občana Johana Martina. Svině putovala před soud i se svými mláďaty. Zatímco ona trestu smrti neušla, malá prasátka zůstala ušetřena – nikdo je totiž při útoku neviděl. 

Když se 5. září 1579 ve francouzském městečku Saint-Marcel splašila dvě stáda prasat, vrhla se na muže a usmrtila ho. Prasata byla odsouzena na smrt, jejich majitel si ovšem nemohl dovolit utrpět takovou ztrátu, proto požádal o milost alespoň pro některé z nich – a svou prosbu adresoval přímo vévodovi burgundskému. 

Jisté prase jakýmsi nedopatřením snědlo hostii. Ve středověku to opět znamenalo jasný trest smrti. Smutně skončil i kohout, který v Basileji v roce 1474 snesl vejce. Obžaloba u soudu uvedla, že právě kohoutí vejce je jednou ze surovin, kterou používají čarodějnice k přípravě svých lektvarů. Obhajoba kohouta bránila s tím, že žádná smlouva, která by dokazovala kohoutovu spolupráci s ďáblem, přece neexistuje. Podle obžaloby však ďábel smlouvu se zvířaty podepisovat nemusí a vstupuje do nich, kdy se mu zlíbí. Kohout byl tedy upálen. 

Případ muže obcujícího s oslicí je z roku 1750. Soud původně požadoval smrt pro oba zúčastněné. Oslice ale byla nakonec ušetřena. Místní kněz dosvědčil, že se vždy chovala dobře, byla čestná a cudná a nemá za sebou žádné skandály, je tedy spíš obětí než viníkem. 

Těžký život obhájce

Procesy se zvířaty se v hrubých obrysech podobaly těm dnešním. Účastnil se jich delikvent, žalobce, obhájce a soudce. Ovšem ten, kdo se pořádně zapotil, byl obvykle obhájce obžalovaného. Musel prokázat velkou míru bystrosti a vynalézavosti. Není proto divu, že podobné procesy mohly šikovnému obhájci zajistit vynikající pověst. 

Na začátku 16. století působil ve Francii mladý advokát Barthélemy Chassenée. Jednou dostal obhajobu krys z provincie Autun, které byly obviněny ze snědení úrody ječmene. Vznesl přitom námitku, že jeho klienti nemohou reagovat na předvolání a ani se nemohou dostavit před soud, protože jsou rozšířeni po celém městě a nemají žádný centrální komunikační systém. Navíc, jejich úhlavní nepřítel – kočky – jim brání se bezpečně pohybovat po ulicích a bylo by pro ně smrtelně nebezpečné dostavit se k soudu. 

Příběh má ale pokračování. Z mladého advokáta se po letech stal uznávaný právník a stejnou obhajobu použil při obraně pronásledovaných valdenských, kteří byli stíháni za kacířství. Tvrdil, že stejně jako v případě krys by ani valdenští neměli být odsouzeni bez slyšení – k němuž se však nemohou dostavit. Uspěl a v kariéře to nakonec dotáhl až na prezidenta parlamentu v Provence.

S potkany to vůbec byla svízel. V roce 1522 se soud ve Francii rozhodl svolat potkany z celé diecéze. Samozřejmě se mělo za to, že potkani umějí číst. Soudní rozhodnutí se jim tedy doručovalo písemně a potřené tukem, aby bylo zaručeno, že potkany přiláká. Podobné soudní případy se množily, a tak se o nich brzo začalo učit i ve univerzitách. Právníci, kteří je čas od času obhajovali, začali používat jeden společný argument – i potkan je boží tvor a koná jen boží vůli. 

Duchovní vůbec měli s otravnými tvory malou trpělivost. Egbert, biskup z Trevíru, proklel vlaštovky, které svým cvrlikáním a hlučením rušily oddanost věřících. A navíc svatokrádežně pošpinily jeho hlavu a roucho svým trusem, zrovna když sloužil mši. Zakázal jim vstoupit do chrámu pod trestem smrti. Dodnes se v Trevíru vypráví populární pověra, že pokud vlaštovka vletí do katedrály, okamžitě jak bez ducha spadne na zem. 

Proste o odpuštění!

Mezi největší kriminálníky té doby se řadí chrobáci. Nejen že se provinili zničením úrody, navíc bylo odhlasováno, že chrobáci nebyli na Noemově arše, tudíž nejsou božími tvory, ale prachobyčejnými zločinci. Zlotřilci se pak ani nedostavili na soudní přelíčení. Soudní posel tak vyšel na pole a rozsudek vynesl tam. I u hmyzu se však šikovným obhájcům podařilo najít účinnou kličku. Jeden ze silných argumentů tvrdil, že hmyz byl na zem poslán proto, aby potrestal člověka za jeho hříchy. Je tedy vyslancem Všemohoucího a snaha o jeho zničení by znamenala vzpouru proti samotnému Bohu. Za takových okolností je tedy místo soudních procesů nutno činit pokání a prosit Boha o odpuštění.

Jeden z německých veterinářů řešil opakované problémy chovatelů dobytka. Ti často zavírali zvířata do malých a nízkých stájí bez dostatečného přísunu čerstvého vzduchu. Dobytek pak byl vyčerpaný a slabý. Rolníci tento jev přisuzovali čarodějným silám. Při vyhánění zlých duchů otevřeli dveře i okna a dobytek rázem pookřál.

TIP: Příběh Mary Toftové: Ženy, která porodila králíka

Veterinář se snažil rolníky přesvědčit, že problém byl způsoben nikoli čarodějnictvím, ale nevhodnými podmínkami. Marně. Nakonec se mu podařilo přesvědčit zemědělce, že pokud budou okna otevřená, aby čarodějnice mohly volně létat dovnitř a ven, zlé síly do dobytka vstupovat nebudou. 

Chladná temná hmota, kam se někdy formálně zařazují i MACHO objekty, představuje v současnosti nejslibnější skupinu pro pátrání po částicích skryté látky. Mezi nejznámější kandidáty z uvedené skupiny patří tzv. WIMP neboli Weakly Interacting Massive Particles, hypotetické elementární částice, jež s běžnou látkou reagují jen prostřednictvím gravitace a pak ještě velmi slabě skrz další síly. Ke slibným kandidátům se řadí rovněž hypotetické axiony, velmi lehké částice.

Předchozí část: Najdeme gravitační portály? Pátrání po podstatě temné hmoty a gama záření (1)

Skupina teplé temné hmoty také zahrnuje několik hypotetických adeptů. Nejznámější jsou sterilní neutrina, která by měla s ostatní látkou reagovat pouze prostřednictvím gravitace, a spolu s nimi gravitina čili supersymetričtí „partneři“ gravitonů – shodou okolností rovněž dosud hypotetických částic, zprostředkujících gravitaci. Horká temná hmota pak zahrnuje částice pohybující se extrémními rychlostmi. Dřív se za takové kandidáty pokládala neutrina; nyní však převažuje názor, že známá neutrina nemohou fenomén skryté látky vysvětlit, a celá skupina horké temné hmoty se již nepovažuje za „životaschopnou“.

Netečná substance

Temnou hmotu tedy nejspíš tvoří nějaké částice, jejichž podstata nám ovšem stále uniká. Podle všeho neinteragují s elektro­magnetickým zářením, protože jinak už by je astronomové v kosmu pozorovali. Také nejspíš neinteragují se silnou jadernou silou, která drží nesmírně pevně pohromadě částice v jádrech atomů. V opačném případě už by je totiž odborníci vystopovali v experimentech na urychlovačích a dalších zařízeních částicové fyziky. Otázkou zůstává vztah mezi částicemi temné hmoty a slabou jadernou silou, jež působí na rozmanité částice. Problém spočívá v tom, že je zmíněná síla natolik slabá a působí na tak krátké vzdálenosti, že se nesmírně obtížně zkoumá.

Podle fyziků je docela možné, že našimi těly každou chvíli prochází ohromující množství částic temné hmoty, zcela nenápadných a pro naše smysly i přístroje neviditelných. Přesto, pokud skrytá látka existuje a tvoří ji nějaké částice, prozrazuje se skrz gravitaci. Každá částice o sebemenší hmotnosti se totiž projevuje určitou gravitační silou, i když velice nepatrnou. Jedinou víceméně spolehlivou cestou ke studiu temné hmoty tak zůstává pozorování jejích gravitačních interakcí s normální látkou, kterou sledovat můžeme.

Po srážce silnější

Astrofyzici Sü-tung Sun a Pen-Čung Taj z univerzity v Jün-nanu hledají důkazy o existenci temné hmoty v srdci Mléčné dráhy kvůli jistému pozoruhodnému jevu: Její jádro totiž vydává množství záření gama – a nám pro to schází věrohodné vysvětlení. Paprsky gama představují nejenergetičtější formu elektromagnetického záření, jakou známe. Obvykle se ve vesmíru objevují při opravdu dramatických událostech typu explozí supernov. Nicméně v centru naší Galaxie pozorujeme více gama-záření, než by odpovídalo těmto extrémním kosmickým dějům. Máme o nich docela dobrý přehled, protože se zpravidla nedají přehlédnout, a navíc jsou poměrně vzácné.

Otázkou zůstává, kde se „nadbytečné“ gama-záření z centra Mléčné dráhy bere. Podle Suna a Taje vzniká díky vysokoenergetickým elektronům. Fyzikálně je mnohem snazší vytvářet tyto elektrony než přímo fotony gama-záření. Když takové elektrony nesoucí množství energie zaplaví mezihvězdný prostor, čas od času se některý z nich srazí s fotonem prolétajícím kolem. Fotony většinou nenesou příliš velké množství energie. Pokud se ovšem srazí s vysokoenergetickým elektronem, který se bezhlavě řítí kosmem, najednou získají ohromné množství energie a stanou se z nich fotony gama-záření. Mohou-li však za pozorované záření gama opravdu srážky s vysokoenergetickými elektrony, co je zdrojem těchto elektronů?

Výsledek nabitý energií

Pozorujeme záhadné gama-záření z centra Mléčné dráhy a zároveň víme, že by se v jejím nitru mělo vyskytovat nejvíc hmoty i temné hmoty. Podle čínských badatelů nejde o náhodu. Domnívají se, že jevem, který všechno popsané spojuje, jsou tzv. leptofilní gravitační portály. Nejedná se o gravitační brány, jaké známe ze sci-fi příběhů. Ve fyzikálním žargonu představují gravitační portály interakce mezi částicemi, které zprostředkovává gravitace, přičemž k částicím zvaným leptony náležejí i elektrony. V daném případě zajistí gravitační portál setkání a vzájemnou anihilaci částic temné hmoty, při níž vznikne vysokoenergetický elektron.

Popsané interakce by se měly odehrávat nejčastěji právě v centru Mléčné dráhy, a to v důsledku vysoké koncentrace temné hmoty. Je-li uvedený scénář správný, pak se z gravitačních portálů vynořují elektrony nabité energií, putují vesmírem a občas se srazí s fotonem. My pak sledujeme množství gama-záření tam, kde by se ho tolik vyskytovat nemělo. Zatím jde jen o myšlenku, na níž bude nutné dál pracovat. Může se samozřejmě ukázat, že daný scénář nefunguje a nedokáže vysvětlit záření gama v centru Galaxie ani poodhalit existenci a vlastnosti temné hmoty. Jelikož ovšem vědci ohledně skryté látky stále tápou ve tmě, je každý nápad vítaný, i kdyby se nakonec ukázal jako slepá ulička. 

Pracovníci pensylvánského úřadu pro ochranu životního prostředí zaznamenali extrémní vysoký výskyt nakažených klíšťat ve veřejném parku v americkém Clearfieldu. Z 25 odchycených roztočů jich 92 % bylo infikovaných jinak poměrně vzácným, ale zároveň velmi nebezpečným virem DTV (Deer Tick Virus).

Virus DTV je RNA virus ze skupiny viru Powassan, který náleží mezi flaviviry. Zahrnují řadu nebezpečných onemocnění, z nichž řada ohrožuje i člověka. Patří k nim například původci klíšťové encefalitidy, západonilské horečky, horečky dengue nebo horečky zika.

Nebezpečné viry Powassan

Viry typu Powassan náležejí k těm horším z nich. Člověk může být nakažen klíštětem velmi rychle, už do 15 minut po přisátí. Jak je u viróz poměrně běžné, u části lidí se vůbec neobjeví příznaky onemocnění. Pokud se ale nemoc projeví, bývá její průběh poměrně dramatický. Mezi první projevy patří horečka, bolest hlavy, zvracení a slabost. U velkého počtu lidí s příznaky se ale stav rychle zhoršuje a projeví se závažné neuroinvazivní onemocnění, které může mít podoby encefalitidy či meningitidy. Asi 12 procent nakažených s vážným průběhem umírá a přibližně u poloviny z přeživších se projevují vážné dlouhodobé zdravotní následky.

Vážnost situace dokládá i to, že doposud se nejvyšší zjištěná míra promořenosti klíšťat v jedné lokalitě v Pensylvánii pohybovala oko 11 %. Vůbec nejvyšší známá míra promořenosti, která kdy byla za podobných okolností zaznamenána, bylo zhruba 25 % infikovaných klíšťat. Při kontrolách klíšťat na území celé Pensylvánie bylo v roce 2021 tímto virem nakaženo průměrně 0,6 % klíšťat. Čísla z veřejného parku Lawrence Township Recreational Park se tak zcela vymykají dosavadním zjištěním.

TIP: Běžné klíště nestačí: Do Evropy přicházejí obrovská invazní klíšťata

Jak uvedl Patrick McDonnell z pensylvánského úřadu pro ochranu životního prostředí: „Promoření klíšťat z parku Lawrence Township Recreational Park je extrémně vysoké, k nakažení dochází velice rychle a zdravotní důsledky infekce jsou vážnější než u jiných chorob přenášených klíšťaty v Pensylvánii.“ Úřady proto důrazně varují veřejnost a doporučují vyhýbat se oblastem s vysokou trávou a používání repelentů.

Chimki patří k největším satelitním městům v okolí ruského hlavního města a nacházela se v něm dvě strategicky cenná místa: most přes Moskevský průplav (tehdy zvaný kanál Moskva–Volha) a nádraží na trati vedoucí do Petrohradu. Nejstarší verze příběhu říká, že na zmíněném mostě došlo 16. října 1941 k potyčce rudoarmějců s německými motocyklisty.

Mnoho teorií

Průzkumníci měli přechod nejprve obsadit, avšak poté je Sověti pobili buď přímo na místě, nebo u nedalekého stadionu Dynamo. Podle jiné verze oddíl mostu dosáhl, ale nevstoupil do kontaktu s obránci a po dokončení průzkumu se stáhl. Další teorie tvrdí, že nešlo o motocyklisty, ale motorizovanou pěchotu, kterou nakonec rozprášila sovětská tanková kolona.

A aby variant nebylo málo, poslední říká, že Němci snadno prorazili improvizovanou obranou milice složené ze studentů a žen, přesto se neodvážili vstoupit přímo do města. Vrátili se tedy k mostu, kde hodlali vyčkat na posily – jenže nazítří je zlikvidovali rudoarmějci.

Kdy to bylo?

Informace o šarvátkách v Chimkách z 16. října 1941 se rozšířila natolik, že se v poválečném SSSR dostala i do učebnic dějepisu. Někteří historici s ní pracují dodnes, podle jiných ji pohled na mapu odsuzuje do říše pohádek – žádný předsunutý oddíl by se prý v polovině října nepohyboval tak daleko od hlavních sil. Část zdrojů při líčení výpadu průzkumníků uvádí 30. listopad, nicméně jako pravděpodobnější se jeví 2. prosinec 1941. Dodnes není jisté, co přesně se toho dne v Chimkách stalo, takže se pokusíme shrnout nejčastěji přijímanou verzi příběhu.

Po pádu Istry 27. listopadu ustoupily zbytky sovětské 16. armády k Moskvě. Generálporučík Konstantin Rokossovskij záhy dokázal obnovit obrannou linii, jenže v jeho sestavě zůstaly mezery. Velitel 4. tankové skupiny generálplukovník Erich Hoepner chtěl příležitosti využít. Vyslal vpřed několik průzkumných hlídek, aby určily nejvhodnější místa pro další postup. Zároveň jim nařídil nalézt přechody přes kanál, který představoval poslední vodní překážku mezi Němci a metropolí.

Promarněná šance

Prvního prosincového dne kolem 19.00 pronikla motocyklistická hlídka 62. průzkumného praporu jednou z mezer. V noci se oteplilo, takže nad ránem vznikla hustá mlha, jež umožnila Němcům další skrytý postup. Po úsvitu dosáhli Chimki, jejichž nádraží leželo pouhých 8 km od okraje Moskvy a 19 km od samotného Kremlu. Příjezd Wehrmachtu civilisty šokoval, a buď se ukryli, nebo v panice utekli. Na odpor se postavilo jen několik sovětských strážníků, kteří ale pro hlídku nepředstavovali rovného soupeře.

Její jádro totiž tvořila motorizovaná ženijní jednotka disponující osmi motocykly BMW, několika terénními vozy a asi 20 muži. Velitel hlídky si uvědomil, že objevil nebráněnou cestu do Moskvy, a rozhodl se informaci co nejrychleji předat na štáb Hoepnerovy skupiny. Němci se tedy v Chimkách příliš nezdrželi a vrátili se do výchozích pozic. Jednotky 4. tankové skupiny však byly natolik vyčerpané, že úspěchu motocyklistů nedokázaly využít. Za tři dny navíc Rudá armáda zahájila mohutnou protiofenzivu a už žádný německý voják neměl do konce války stanout na prahu metropole.

TIP: Operace Rudovous: Jak vypadaly plány německého útoku na Sovětský svaz

Dodejme, že ve zprávě Vrchního velení branné moci se 2. prosince 1941 objevila jen stručná zmínka: „V prostoru Moskvy pronikla německá vojska na dalších úsecích do hloubky nepřátelské obrany.“ Generálové totiž netušili, že motocyklisté toho dne píšou historii. Věřili, že Wehrmacht město brzo obsadí a výpad malého oddílu – jakých se ve všech sektorech fronty odehrávaly desítky – nepředstavoval událost hodnou zaznamenání.

Poněkud svéráznými zvyklostmi prosluli Britové, kteří si do čaje tradičně přidávají studené mléko. Důvod nicméně netkví ani tak ve zvláštních chuťových preferencích, jako spíš v čiré praktičnosti: Když se totiž čaj v 18. století do ostrovního království dostal, tamní obyvatelé si jej zpravidla nemohli dovolit pít z originálního čínského porcelánu, a k servírování tedy používali levnější náhražky. Jemný materiál však při kontaktu s vroucí tekutinou praskal, proto na dno šálku nejprve lili studené mléko. Právě uvedené pořadí je tudíž historicky „správné“, pokud jde o řešení oblíbeného sporu, co do ikonického anglického nápoje patří jako první – nehledě na to, že se tak předejde vzniku škraloupu.

Nejlepší čaj je z mikrovlnky

Existuje nespočet způsobů, jak připravit čaj. Lidé v průběhu historie vyzkoušeli snad všechny z nich. Jaký z nich ale zajistí, aby se do čaje dostalo nejvíce žádoucích látek? Vědci doporučují postup, který je pro většinu lidí asi dost výstřední. Spočívá v použití mikrovlnky. Zní to možná zvláštně, ale právě takhle je podle badatelů možné dostat do čaje 80 procent obsahu zdraví prospěšných katechinů, látek ze skupiny flavonoidů, a celých 92 procent kofeinu.

TIP: Za tajemstvím chuti: Vědci rozluštili genetický kód čajovníku čínského

A jak se čaj v mikrovlnce připravuje? Stačí zalít horkou vodou šálek se sáčkem čaje. Poté vložte šálek i se sáčkem do mikrovlnky a ohřívejte jej po dobu jedné minuty při výkonu 500 wattů. Sáček desetkrát vytáhněte a opět ponořte a nakonec ho vymáčkněte.