Život v nemanželském svazku nebyl až do nástupu křesťanství ničím neobvyklým a zavrženíhodným. Křesťanská církev však nastavila v tomto ohledu pevná pravidla a vyžadovala jejich dodržování. Zpočátku sice tolerovala milenky, tzv. konkubíny, ty však měl muž před vstupem do manželství za úkol zavrhnout. Mnohoženství zkrátka bylo tabu. Koncil v Toledu v roce 400 dokonce ty, kdo měli současně manželku a konkubínu, exkomunikoval. Ušetřeni byli, jen když se rozhodli pro jednu či pro druhou. Ovšem natrvalo.

Podobně radikální byla církev i v případě dětí narozených z takového svazku. Legitimní byly jen ty, které vzešly z manželství. Což ovšem nevylučovalo, že byly počaty před ním. Jakmile se rodiče vzali, třeba až po narození dítěte, vše se opět automaticky dalo do pořádku. Jako počátek nerozlučného manželství totiž lidé vnímali nikoliv sňatek samotný, ale už žádost o ruku a souhlas budoucí nevěsty. Církevní obřad pak znamenal vlastně jen formalitu, hlavní byl slib, který si oba snoubenci dali mezi sebou. V raném středověku se dlouho kladl důraz hlavně na monogamní svazek, ne však nutně potvrzený církví. Propagoval ho například kníže Břetislav, který už tehdy chápal, že rodina je základ státu. A když už plodit děti, ať to má nějaký řád. Až od 16. století začínala církev v tomto směru přitvrzovat.

Bez svatby ne!

Nutno připomenout, že na žebříčku křesťanských hodnot stojí ještě vysoko nad manželstvím panenství a panictví. Ale s tím by se křesťanská společnost dlouhé budoucnosti nedočkala, takže plození dětí se stalo přirozenou součástí života – ovšem jen toho manželského. Cokoliv jiného považovala církev za smilstvo, tedy smrtelný hřích.

I přes přísná pravidla se ale i v křesťanských zemích vždy rodilo mnoho nemanželských dětí. Uzavřít sňatek totiž nebylo až tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. K tomu, aby muž mohl vstoupit do manželství, měl být schopen rodinu zajistit, a to už musel mít něco za sebou. Takže nebylo výjimkou, že věkové rozpětí mezi manželi dosahovalo poměrně vysokého čísla. Ale ani ženy se nevdávaly hned po dosažení plnoletosti a snadno. Očekávalo se, že přinesou věno a našetřit na ně bylo pro jejich rodiny občas docela obtížné. V chudších dobách se dívky vdávaly až průměrně v pětadvaceti letech.

Pro některé společenské vrstvy bylo uzavření sňatku ještě těžší. Například sloužící nebo vojáci potřebovali speciální povolení, řemeslníci pak mistrovský post a vlastní dílnu. Dlouhý rozestup mezi pohlavní zralostí a možností uzavřít sňatek tak zapříčinil narození mnoha nemanželských dětí.

Abstinence – antikoncepce

Sexuální styk mezi mužem a ženou měl v novověku jediný církví tolerovaný důvod, a sice plození dětí. A to navíc jen v případě manželského svazku. Je tedy jasné, že církev neuzná­vala jakoukoliv antikoncepci a už vůbec netolerovala sexuální akt, jehož jediným cílem by bylo potěšení aktérů. To však samozřejmě neznamená, že se takové záležitosti neděly. A že neměly své následky. Zabránit nechtěnému početí se lidé snažili od nepaměti a postupy, které k tomu používali, se po staletí dost podobaly. Jediná církevně uznávaná antikoncepční metoda spočívala v sexuální zdrženlivosti. Šlo také o volbu nejspolehlivější. S těmi ostatními to bylo horší. Zabránit početí měly nejrůznější lektvary, prezervativy ze zvířecích střev či spermicidní gel z medu. Doporučovalo se také vypít před aktem ovčí moč či králičí krev. Dnes (a možná i tehdy) by po takovém zážitku nejspíš oba milence přešla na jakékoliv sexuální hrátky chuť.

Je nasnadě, že tyto antikoncepční metody příliš nefungovaly a k nechtěnému početí docházelo. Na řadu přicházely potraty, někdy velmi drsné, které nepřežily nejen nenarozené děti, ale ani samotné ženy. Zatímco ve starověku se tento postup toleroval, ve středověku a novověku jej tehdejší zákony tvrdě trestaly například pohřbením zaživa. Ženy často své nechtěné těhotenství tajily až do poslední chvíle, jak jen to bylo možné. Pokud porodily v utajení, v horším případě novorozence zavraždily. V lepším jej odložily tam, kde se dalo předpokládat, že se o něj někdo postará, tedy často na církevní místa. Těmi byly na vesnici fary či kostely, ve městech pak navíc ještě fungovaly nalezince a špitály.

Nutno podotknout, že ani v nalezincích neměly děti vyhráno. Kojenecká úmrtnost se pohybovala v extrémně vysokém měřítku, v nejzoufalejších případech byla až stoprocentní! Do nalezinců se mohly uchýlit i svobodné matky se svými dětmi, zvláště pak po reformách Marie Terezie a Josefa II., které jejich postavení o poznání zjednodušily.

Kam s ním

V Praze už v roce 1602 založili Vlašský špitál na Malé Straně, který sloužil také jako nalezinec a zemská porodnice. V Brně takové zařízení vzniklo v roce 1772. Od roku 1780 fungovalo také v Olomouci. Když Josef II. zrušil Vlašský špitál, dal v roce 1789 založit porodnici, nalezinec a sirotčinec při kostele sv. Apolináře. Starali se v něm i o děti chudých, nemocných či vězněných rodičů, kteří si je po vyřešení své životní situace zase vyzvedli. Žen, které sem přišly porodit, se nikdo neptal na jméno jejich ani otce. Mohly přijít dokonce v závoji nebo jakkoliv maskovány.

Kvůli velikému zájmu prostory zdaleka nestačily. Proto se na tomto místě podle projektu stavitele Josefa Hlávky v roce 1875 postavila budova nové porodnice, která slouží svému účelu dodnes. Pro nalezinec se v ní tehdy místo nenašlo. Nechtěné děti byly umístěny do domů poblíž. Prakticky vše fungovalo tak, že matka zůstala s dítětem v nalezinci ještě osm dní po porodu a kojila ho. Pak ho odevzdala, ale nadále zůstávala alespoň čtyři týdny k dispozici jako kojná ostatním dětem. Pokud nechtěla či nemohla, měla možnost se vyplatit finanční částkou.

Velké množství dětí, které se v pražské porodnici narodilo, končilo v nalezinci. Průměrně to bylo mezi 2 tisíci až 2 700 ročně. Je zřejmé, že kapacity nalezince by pro takový počet dětí nestačily. Novorozenec se často už několik dní po narození dostal k pěstounům, obvykle na venkov. Tam dítě žilo šest let. Pěstouni za jeho výživu, ošacení a výchovu dostávali zaplaceno, nejednalo se však o vysoké částky. Každopádně pro chudé rodiny šlo o vítaný přivýdělek.

V šesti letech se děti vracely od pěstounů do ústavů pro větší děti, kde získali vzdělání či výuční list. Případně je ústav předal do jejich domovské obce, která se o ně musela postarat. Většinou žily v obecní pastoušce a pásly dobytek. Rozhodně neměly žádné valné vyhlídky na kvalitní život. 

Pokud se žádní pěstouni nenašli, prošlo si dítě pouze kolečkem nalezince a sirotčince. Po jeho patnáctých narozeninách se už o ně nestaral nikdo. V Praze, „městě hříchu“, se v osmdesátých letech 19. století rodilo kolem 45 % dětí mimo manželství. Oproti tomu na jižní Moravě, v oblasti, která byla tradičně velmi zbožná, jich ve stejné době přišlo na svět zhruba pouhých 5 %. Kojenecká úmrtnost nemanželských dětí byla tehdy oproti těm „legitimním“ dvojnásobná, průměrně kolem 25 %.

U sousedů

Péče o nechtěné děti se v různých evropských zemích pojímala jinak. Jednoduše bychom ji mohli rozdělit podle převládajícího protestantského či katolického vyznání.

V prvních jmenovaných se kladl důraz na vypátrání otce. Ten se měl o matku i dítě postarat. Buď je finančně zabezpečit, nebo si svedenou ženu zkrátka musel vzít. V katolických zemích otec tak podstatný nebyl a nikdo po něm většinou nepátral. Záleželo jen na něm, zda se ke svému potomkovi sám a dobrovolně přihlásil.

TIP: Porod napříč staletími: Důležitou roli hrály porodní báby, příručky i pověry

V některých evropských zemích byly dokonce nalezince cíleně zrušeny a plně se rozvinul systém náhradní péče. Například ve Francii se pěstouni o dítě starali do jeho šesti let. Poté putovalo do rodiny rolníků či řemeslníků, kteří mu poskytli vše, co potřebovalo, včetně vzdělání či vyučení. Když dítě dosáhlo dvanácti let, mělo za úkol si tuto péči u svého opatrovatele odpracovat. Ve Španělsku dokonce odložené děti získávaly automaticky nejnižší šlechtický titul, aby se tak jejich znevýhodněný start do života něčím kompenzoval. Jejich výchovu pak měly na starosti kláštery, kde většinou později zůstávaly a vstoupily do řeholního stavu. 

Přestože to na první pohled působí neuvěřitelně, pravdou zůstává, že z nebe kromě kapek deště někdy skutečně padají i zvířata: Známe případy, kdy vedle ryb „pršely“ třeba žáby, pavouci, hadi, medúzy a další mořští tvorové. O seriózní vysvětlení neobvyklého fenoménu se vědci pokoušeli už na počátku 19. století. Francouzský biolog André-Marie Ampère se konkrétně zabýval z oblohy padajícími žábami a vyslovil teorii, že na vině jsou silné větry, jež dokážou lehké živočichy zdvihnout a přenést je až na kilometrové vzdálenosti. 

TIP: Pod rekordní peřinou: 5 největších sněhových bouří historie

U podobného zdůvodnění setrvali rovněž moderní badatelé: V případě padajících ryb spatřují nejpravděpodobnější příčinu v tornádu pohybujícím se nad vodní hladinou. Vztlaková síla větrného víru zvládne z povrchu oceánů či jezer nasát i těžší předměty, a někdy se přitom dostanou do takových atmosférických výšek, že se zcela obalí ledem. Teprve když vítr zeslábne, klesnou níž a v daném místě pak spadne na zem vše, co s sebou tornádo neslo – ať už jde o ryby, nebo jen o úlomky větví. Podle meteorologů dochází ke „zvířecímu dešti“ přibližně čtyřicetkrát do roka. 

Japonská společnost není tak individualistická jako ta západní a jakékoliv vybočení ze společenských norem se považuje za nevhodné. Donedávna proto měli tamní mladí lidé pouze dvě možnosti: Pokud se nechtěli stát hikikomori, museli zapadnout do pracovního procesu. Teprve poslední generace se pomalu staví na odpor a někteří se odhodlali k tomu, co bylo ještě na konci minulého století takřka nemyslitelné – rozhodli se nepokračovat studiem na vysoké škole a raději si najít zaměstnání na částečný úvazek. Flexibilní pracovní doba jim dává víc volného času, kterého jinak nemají nazbyt. 

Předchozí část: V soukolí osamělé společnosti: Japonsko svírá epidemie samoty a přepracování

S rodiči až do smrti

Pro zbytek národa jde však stále o natolik specifický jev, že si tito „odvážlivci“ dokonce vysloužili zvláštní označení „freeter“ – z anglického výrazu „freelance“ označujícího člověka na volné noze a německého „arbeiter“, tedy „pracovník“. Podle současných odhadů takto žije kolem dvou milionů Japonců, což znamená čtyřnásobný nárůst oproti roku 1982.

Pokud se jedná o pracovní zátěž, život freeterů skutečně přináší nesrovnatelně větší svobodu, ovšem uživit se není vůbec jednoduché. Řada z nich proto vítá možnost zůstat ve společné domácnosti s rodiči, dokud nezaloží vlastní rodinu, jak po staletí velela tradice. Jenže zatímco v minulosti tvořila svatba pouze další krok po završení studia, dnes je nalezení vhodného partnera čím dál těžší (viz Vymírající souostroví) a sňatek se odkládá na neurčito, až k němu nakonec třeba nedojde vůbec. 

V roce 2004 byla svobodná více než polovina Japonek ve věku mezi 20 a 30 lety a totéž platilo pro jednoho ze čtyř mužů starších 50 let. Odstěhovat se navíc znamená dramatické zvýšení nákladů na bydlení, což si většina mladých nemůže dovolit. Výsledkem je narůstající počet těch, kdo se od rodičů neodloučí nikdy. Podle japonského statistického úřadu sdílelo v roce 2016 domov s otcem a matkou na 4,5 milionu Japonců ve věku 35–54 let, přičemž pětina z uvedeného počtu na nich zároveň zůstávala ekonomicky závislá. V případě ztráty stabilního příjmu rychle hrozí pád do existenciální nejistoty a mnohým pak nezbude než hledat alternativní řešení. 

Dovolená? Ne, děkuji

Pro řadu Japonců znamená dosud plnohodnotná profesní pozice ztělesnění životního snu, dřív či později však často vystřízliví. V současnosti čelí až pětina tamních zaměstnanců riziku smrti kvůli přepracování. Podle zákona má sice japonský pracovní týden 40 hodin stejně jako u nás, realita je však nezřídka na hony vzdálená: 22 % zaměstnanců tráví v práci přes 50 hodin, a dalších 12 % dokonce dvakrát tolik. Odejít před koncem směny bývá nemyslitelné, neobvyklé jsou i pauzy na oběd. Není divu, že se víc než polovina zaměstnanců v zemi vycházejícího slunce cítí v práci stresovaná. 

Už na počátku 70. let vznikl termín „karóši“, který v překladu znamená „smrt z přepracování“. Vzít si volno se považuje za nepatřičné a zostuzující, a tak průměrný japonský zaměstnanec využije pouze polovinu z 20 dnů dovolené, na něž má zákonný nárok. Neznamená to však, že by snad odjel na prázdniny – volné dny nejčastěji slouží například k obchůzkám úřadů. Nepřekvapí proto, že z hlediska osobní spokojenosti si Japonci nestojí právě nejlépe: V mezinárodním srovnání jim patří 51. pozice ze 155 sledovaných států. Neúnosné množství přesčasů a extrémní tlak ze strany nadřízených zapříčiní ročně stovky tisíc případů mrtvice, infarktu či depresí, jež vyústí v sebevraždu. Před pěti lety zveřejnila vláda znepokojivé statistiky, podle nichž si jen za první tři měsíce roku 2016 kvůli nadměrné pracovní zátěži dobrovolně sáhlo na život dva tisíce lidí. 

Velkou pozornost tehdy po celém světě vzbudil příběh 24leté reklamní agentky Macuri Takahašiové, která po dobu několika měsíců pracovala přes 100 hodin navíc. Na sociálních sítích v posledních týdnech svého života uveřejňovala příspěvky, že chce zemřít, a v prosinci 2015 nakonec skočila z okna. Stala se tak symbolickou obětí, jež odstartovala pomalou snahu o změnu. Problému si konečně začala všímat i vláda a před třemi lety podepsal premiér Šinzó Abé reformu pracovního zákona, zahrnující například zastropování přesčasů na maximálních 100 hodin měsíčně.

Pracuj, nebo uteč

Vymanění se z drásavého pracovního kolotoče přesto zůstává pro většinu zaměstnanců nereálné. Situaci komplikuje dosud převládající názor, že podat výpověď je vysoce ponižující. Nechce-li tedy dotyčný rozšířit již tak dost početné řady těch, kdo jako poslední východisko zvolili sebevraždu, nezbývá mu než zkrátka uprchnout. Japonská policie eviduje až sto tisíc lidí, kteří ročně zmizí zcela beze stopy, přičemž ve většině případů spočívá důvod právě ve snaze zbavit se neúnosného tlaku. 

TIP: Já versus my: Rozdílné myšlení Západu a Východu

Fenomén „džóhacu“ se poprvé objevil v 60. letech, kdy někteří muži popsaným způsobem řešili nevydařené manželství: Než by absolvovali náročné rozvodové řízení, raději zmizeli v anonymitě. V současnosti se však jedná převážně o pracovní stránky života, přičemž džóhacu znamená šanci na nový začátek. Přestože uchýlit se k němu představuje celospolečenské tabu, existují agentury, které vše diskrétně zařídí. Cena se pohybuje v přepočtu od devíti do 55 tisíc korun – podle toho, jak daleko se chce dotyčný dostat, kolik zavazadel si bere, zda se přesun odehraje v noci nebo týká-li se i dětí. Nejčastějším cílem uprchlíků pak bývá některý z levných hotelových řetězců.

Na povrchu Měsíce dosud stanulo dvanáct Američanů, tím však Spojeným státům pochopitelně nevzniklo žádné právo si zemského souputníka jakkoliv nárokovat. Roku 1967 podepsaly USA, Sovětský svaz a Velká Británie tzv. kosmickou smlouvu, podle níž patří Měsíc všem zemím, nelze ho okupovat, či si jej dokonce přivlastnit a jeho teritorium zůstává demilitarizované – jde o podobný právní status jako v případě Antarktidy. 

Dokument ovšem nijak neupravoval požadavky soukromých a právnických osob, čehož v roce 1980 využil jistý Dennis Hope. Více méně „oznámil“ Organizaci spojených národů, že si Měsíc – ale také ostatní planety Sluneční soustavy i jejich průvodce – přivlastňuje a hodlá prodávat tamní pozemky. Jelikož nikdy neobdržel zamítavou odpověď, vyložil si mlčení jako souhlas: Založil soukromou společnost Lunar Embassy a jejím prostřednictvím nabízí zájemcům vesmírnou půdu k prodeji. Konkrétně za jeden lunární akr si Hope účtuje v přepočtu asi 500 korun a kupující dostane jako potvrzení stříbrnou destičku se jménem i mapkou vybrané lokality.

TIP: Zájem o zdroje surovin na Měsíci roste: Vědci se obávají možných konfliktů

O netradiční službu přitom panuje značný zájem: Svůj kousek Měsíce má už přes osm milionů lidí, včetně bývalých amerických prezidentů George Bushe či Jimmyho Cartera nebo herců Toma Cruise a Clinta Eastwooda. Mimochodem, pozemek na Měsíci „vlastní“ také bývalý předsda ČSSD a bývalý český premiér Jiří Paroubek nebo třeba bývalý primátor Prahy Pavel Bém.

Pozoruhodnou vlastností šácholanů je fakt, že jsou opylovány brouky, což je mezi kvetoucími rostlinami spíše výjimka. V době, kdy tyto dřeviny vznikaly, totiž včely, vosy a ani motýli – tedy běžní opylovači – ještě nežili. Odborné jméno získal rod podle francouzského botanika Pierra Magnola (1638–1715), české jméno je odvozené od staročeského názvu pro šišku – „šách“.

Japonská firma Kawasaki upravila přeplňovaný motor o objemu 1 000 ccm ze svého supermotocyklu Ninja H2R a vložila ho autonomního vrtulníkového dronu K-Racer X1, který dokáže přepravovat náklad. Stroj má k dispozici celkem 3 rotory, jeden větší pro vertikální let včetně startu a přistání a dva menší pro horizontální let, které jsou umístěné na malých křídlech. Jeho tvůrci nedávno předvedli, jak tento vrtulník spolupracuje s pozemním nákladním robotem a vytváří společně s ním plně automatický logistický systém.

Taková automatizace je dnes velkou výzvou právě pro Japonsko, které čelí úbytku populace, stárnoucí rychleji než kdekoliv jinde ve světě. V roce 2014 bylo asi 38 procent Japonců starších 60 let a tento počet se v dohledné době bude dál zvyšovat. Japonsko bude potřebovat roboty, kteří převezmou práci scházejících zaměstnanců. Autonomní logistika by v tom měla hrát zásadní roli.

TIP: Autonomní vrtulníkový dron Airbus VSR700 má za sebou první let

Původní motor motocyklu H2R měl působivý výkon až 300 koňských sil. Vzhledem k tomu je poněkud překvapivé, že vrtulníkový dron K-Racer X1 by měl přepravovat náklady pouze do hmotnosti 100 kilogramů. Na druhou stranu, je to benzínový motor, takže lze očekávat, že bude mít oproti svým elektrickým protějškům ohromující dolet. Bližší podrobnosti ale zatím nejsou známy.

Když se řekne „nejhorší rok v dějinách lidstva“, většinu z nás momentálně napadne pandemická krize. Vědci nicméně oponují, že letopočet 2020 znamenal oproti minulosti jen slabý odvar: Ani zdaleka nedosáhl hrůz roku 1918, kdy španělská chřipka zabila v Evropě podle některých odhadů až sto milionů lidí; nebo roku 1346, během nějž starý kontinent sevřela černá smrt a sprovodila ze světa až třetinu Evropanů. Ani tato děsivá data však nelze označit za nejhorší v historii. Pomyslným „vítězem“ by se stal jinak nenápadný rok 536 – odstartoval totiž globální katastrofické události, z nichž se planeta vzpamatovávala celé následující století. 

Zima v létě 

„Slunce po celý rok vydávalo své světlo bez tepla, jako Měsíc,“ zaznamenal v roce 536 byzantský učenec Prokopios z Kaisareie. Nebyl přitom jediným, kdo ve svých spisech zvěčnil podivnou změnu týkající se naší denní hvězdy. Například historik Michael Syřan zhruba o 500 let později popsal Slunce roku 536 jako slabé a sporadické. Období temna podle něj navíc trvalo rovnou osmnáct měsíců. Podivnou „mlhu“, jež bránila pronikání slunečních paprsků, si tehdy lidé zřejmě vysvětlovali jako boží trest či první náznak konce světa. A k pravdě neměli příliš daleko. 

V důsledku nastíněných událostí totiž v létě roku 536 klesla průměrná teplota o 1,5–2,5 °C. Zima a tma pak vyvolaly vlnu neúrody, jež vyústila v rozsáhlé hladomory. Světlejší zítřky přitom zůstávaly v nedohlednu, neboť temno neustupovalo a chlad přetrvával i v následujících letech. Podvyživené obyvatele Středomoří tak roku 541 snadno kosil dýmějový mor. 

Ve spárech moru 

Onemocnění způsobené bakterií Yersinia pestis a přenášené blechami vzalo oslabenou populaci doslova útokem. Dokonce ani metropole Římské říše Konstantinopol nedokázala s nákazou držet tempo a odklízet mrtvoly. Těla se tak povalovala v ulicích a nemoc se skrz ně dál šířila. Císař Justinián I. tehdy přikázal zdravým a schopným, aby oběti vyváželi za město, čímž nákaze opět mimoděk pomáhal. Někteří historikové tvrdí, že v přenosu choroby sehrála roli také vojenská tažení, neboť zablešené myši cestovaly spolu s armádou. Mor, pro nějž se nakonec vžil přívlastek justiniánský, si podle odhadů vyžádal až padesát milionů životů a značně uspíšil definitivní zánik římského impéria.  

Apokalyptických rozměrů přitom situace nedosáhla pouze ve Středomoří. V čínských kronikách se lze dočíst, že roku 536 padal z oblohy nažloutlý popílek v množství, jež se dalo nabírat do dlaní. Tehdejší léto se změnilo v zimu, úrodu poničily mrazy, a v srpnu prý dokonce sněžilo. Kalamita vyvolala zničující hladomor a kupříkladu město Sin-čou údajně přišlo až o čtyři pětiny obyvatel.  

Nejdřív povodně, pak sucho 

Hrůz roku 536 nebyli ušetřeni ani indiáni: Kultura peruánských Močiků platila začátkem 6. století za jednu z nejmocnějších v Jižní Americe. Svou sílu opírala o rybolov a také o zemědělství, jež prosperovalo díky vynikajícímu zavlažovacímu systému. Zánik jejich impéria se dodnes nepodařilo zcela objasnit, ale podle řady teorií za ním stálo klima: Okolo roku 536 zřejmě Močiky zasáhlo extrémně silné pásmo teplé oceánské vody El Niño a ryby v přilehlých ohřátých mořích umíraly, takže indiáni přišli o primární zdroj potravy. 

Silné vytrvalé deště potom způsobily prudké záplavy, jež poničily zavlažovací systém. Po lijácích zas přicházela období sucha a „klimatický teror“ nakonec vedl k hladomoru. Existují sice důkazy, že lokální močické státy přežívaly ještě okolo roku 650, nicméně z jejich struktury lze usuzovat, že nevznikaly v období míru. Naopak je pravděpodobné, že vinou změny klimatu a narůstajícího hladovění docházelo k bojům o přírodní zdroje, což společnost Močiků postupně rozvracelo.

V paměti stromů 

Popsané proměny musela vyvolat přírodní katastrofa masivních rozměrů, důkazy o ní však vědci začali nacházet až na základě studia stromů. Mike Baillie se zabývá datováním podle letokruhů a například z kmene letitého irského dubu odhalil, že v roce 536 se jeho růst dramaticky zpomalil. Doklady podobného fenoménu pak objevil u dřevin na Sibiři i v Americe. Změnu spojil s klimatem a pokusil se ji vysvětlit dopadem meteoritu, jenž vymrštil do atmosféry tolik horniny, že zastínila Slunce.

Více odborníků se však přiklání k teorii, že dávnou katastrofu způsobila erupce sopky. Rozřešení hádanky nabídlo v roce 2015 zkoumání ledovců: Mohou se v nich totiž zakonzervovat částice usazené ze vzduchu po výbuchu vulkánu. A badatelé tak z pečlivě vysekaných ledových válců dokážou „vyčíst“ historii naší planety. Tým geologů pod vedením Michaela Sigla z Universität Bern došel díky důkazům v ledu a letokruhovým anomáliím k závěru, že každému nezvykle chladnému létu za posledních 2 500 let předcházela masivní sopečná erupce – a roku 536 tomu podle jejich studie nebylo jinak. Ochlazení, které následně nepřímo přispělo k šíření moru, navíc prodloužil druhý výbuch, zřejmě v roce 540.

Ledové vlasy 

Historik Michael McCormick poté spojil síly s Paulem Mayewským, jenž se na University of Maine zabývá právě studiem ledovců, a jejich tým se pokusil upřesnit, která sopka zapsala rok 536 do černé kroniky. Na pomoc si vzali materiál vyvrtaný ze švýcarského ledovce Colle Gnifetti: Válec dlouhý 72 metrů totiž nese pozůstatky vulkanické činnosti za poslední dva tisíce let. K jeho zkoumání navíc posloužila nová exaktní metoda, kdy se z ledu laserem řežou disky o šířce pouhých desítek mikrometrů, což odpovídá síle vlasu. Popsané plátky reprezentují období několika dnů či týdnů a každý se pečlivě analyzuje z hlediska více než deseti klíčových prvků. Nakonec mohou vědci s přesností na měsíc říct, kdy se nad ledovcem přehnala bouře, oblaka vulkanického prachu nebo vzdušné znečistění v důsledku lidské činnosti.

V ledu, který odpovídal jaru roku 536, objevila geoložka Laura Hartmanová dvě mikroskopické částice vulkanického skla. Když posléze určila jejich chemické složení, ukázalo se, že se podobný materiál vyskytl také v evropských vodách a v ledovém válci z Grónska. Strukturou se přitom nález podobal islandské vulkanické hornině. Pro Davida Loweho z University of Waikato jde o jasný důkaz, že planetární katastrofu způsobila islandská sopka. Jiní badatelé však stále zvažují i možnost, že vybuchl některý z vulkánů Severní Ameriky. 

Jedna sopka nestačí 

V obou případech byl každopádně vítr roku 536 dostatečně silný, aby obří oblaka prachu a popela zavál nad Evropu i poté nad Asii, což vyvolalo období temna a klimatických anomálií. Erupce navíc skutečně nebyla jediná: Led zároveň odhalil, že k podobné události došlo také mezi léty 540 a 541, přičemž následoval teplotní pokles o dalších 1,4–2,7 °C. 

Jak dlouho následky katastrof přetrvaly, přesně nevíme, nicméně analýza švýcarského ledu opět nabízí nápovědu: Vzorky datované do roku 640 totiž naznačují nárůst olovnatého znečištění vzduchu. Ve středověku způsobovala jeho zvýšený výskyt těžba stříbra, které se získávalo z hornin obsahujících často právě vysoký podíl olova. Drahý kov tedy ve zmíněném roce zřejmě pomáhal k obnově po morových ranách a studených létech. 

Stříbro nad zlato

V následujících dvou desetiletích těžba rostla a znečištění dosáhlo vrcholu okolo roku 660. Podle archeologa Christophera Lovelucka z University of Nottingham kontaminace mimo jiné naznačuje, že zlata bylo v postkatastrofické Evropě málo a stříbro jej ve velkém nahrazovalo coby nejpoužívanější platidlo. 

TIP: Krize středověku: Tři rány, které ve 14. století proměnily tvář Evropy

Nejhorší rok v dějinách tedy vysoce pravděpodobně způsobila erupce sopky, která šla ruku v ruce se změnou klimatu a dalšími výbuchy. Spolu pak vytvořily podhoubí pro éru nejprudšího ochlazení, jaké vědci za poslední dvě milénia na severní polokouli zaznamenali. 

Jak dobře ví každý fanoušek filmové série o Jurském parku, filmoví vědci dokázali získat DNA druhohorních dinosaurů z komárů uvězněných v jantaru. Bohužel jde jen o filmovou fikci – tímto způsobem se velmi pravděpodobně žádná využitelná DNA po delší dobu nezachová. Nedávný výzkum nicméně přinesl velmi kvalitní DNA z mumií, kterou vědci získali díky jinému druhu krevsajícího hmyzu.

Tím ale podobnost s Jurským parkem končí, protože dotyčná DNA pochází z nasátých vší. Genetický materiál pocházel mumií objevených v Argentině, které jsou staré asi 2 000 až 1 500 let. Zachoval se v nevídané kvalitě a to díky lepidlu, kterým vši dětské lepí svá vajíčka, tedy hnidy, k lidským vlasům.

DNA z lepidla hnid

Kvalitní DNA z lidských pozůstatků se doposud obvykle získávala z hustých lebečních kostí nebo z materiálu uvnitř zubu. V obou případech je ale nutné používat poměrně destruktivní postupy, což je u archeologických nálezů problematické. Získávání lidské DNA z lidských buněk a tkání v lepidlu hnid vší představuje velmi slibnou alternativu. Vši totiž doprovázejí náš druh od samotného počátku a běžně se nacházejí u objevovaných lidských pozůstatků.

TIP: Vědci získali DNA z jediné kostry ztracené kultury Toaleanů ze Sulawesi

Alejandra Perotti z britské University of Reading a její kolegové zjistili, že vzorky genetického materiálu, získané z lepidla hnid, obsahují stejné množství DNA, jako vzorky ze zubů, což představuje dvojnásobek množství DNA, které lze získat z kostí a čtyřnásobek množství DNA, nalezeného v žaludcích mnohem mladších vší. Jak se zdá, vši jsou vítanými spolupracovníky paleogenetiků.

Poslední lidé pravěku: Kde ještě žijí lidé z doby kamenné?

Hluboko v srdci amazonského pralesa žije podle odhadů přibližně stovka domorodých kmenů dosud naprosto nedotčených moderní civilizací. Osud lidí, jejichž životní styl odpovídá době kamenné, však visí na vlásku… 

Dějiny násilí: Sedm nejhrůznějších mučicích nástrojů (nejen) středověku

Lidská představivost nezná hranic, a obzvlášť mrazivě se to kdysi odrazilo v podobě mučicích nástrojů. Trýznitelé se v průběhu tisíciletí uchylovali k řadě obskurních pomůcek, mezi nimiž nechyběly ani drtiče lebek či mosazní býci… 

Před 220 lety začala výstavba pevnosti Boyard: K čemu původně sloužila?

Slavná pevnost Boyard, známá především díky populární televizní show, má za sebou dlouhou minulost. První plány na její výstavbu vznikly již před 350 lety, v době svého dokončení už ale byla zbytečná… 

Zážitky blízké smrti: Co se děje po odchodu na druhý břeh?

Šance na posmrtný život naplňuje lidstvo nadějí – a z dobrého důvodu. Z hlubin času se nám dochovala četná svědectví o oslnivém světle, jež přijímá umírajícího. Co přesně se děje v hlavě člověka na konci pozemské pouti? 

K čemu vlastně ženám slouží orgasmus?

Na rozdíl od mužského orgasmu nemá ženský orgasmus žádný praktický důvod. K čemu tedy vlastně ženám je?

Jazykovědma prozrazuje: Kde se v češtině vzal „hnus fialovej“

Kde se vzal v češtině obrat „hnus fialovej“? Odpověď budou znát z vlastní zkušenosti jen největší pamětníci... 

Nejchytřejší člověk historie měl IQ 270: Kdo byl William James Sidis?

Dnes by lékaři Williamu Jamesi Sidisovi zřejmě diagnostikovali autismus, nebo jinou poruchu vývoje. Místo toho v 11 letech nastoupil na Harvard jako nejmladší student v dějinách, ovládal desítky jazyků a jeho IQ dosahovalo hodnoty 270. 

Skutečný příběh Nefertiti: Proč ji chtěli egyptští faraoni vymazat z historie?

Měla všechno, co by si žena jejího postavení mohla přát: bohatství, vliv i moc. Egyptská královna Nefertiti se však zapsala do dějin především svou krásou. Její život nicméně dodnes obestírají tajemství a nedávají spát nejen egyptologům…

Slavné československé nealko nápoje: Co jsme pili za socialismu

Sirupy, šťávy, šumáky, ale i žluté limonády nebo obyčejné sodovky. Snad za každým z československých socialistických nealko nápojů se skrývalo nějaké „ale“. Přesto na mnohé z nich s nostalgií vzpomínáme… 

V okovech tradice a víry: Život v komunitě ultrakonzervativních Amišů

Život bez elektřiny, internetu či telefonu si většina z nás nedokáže představit. Amišové se však veškerých moderních výdobytků zřekli a v souladu se svou vírou kopírují životní styl předků v 17. století…

Magnetary tvoří velmi extrémní skupinu v rámci již tak dost extrémních neutronových hvězd. Kromě toho, že se skládají z nesmírně husté hmoty, vytvářejí nejsilnější známá magnetická pole ve vesmíru. V současné době známe jen zhruba okolo 30 magnetarů.

Magnetary jsou velmi zajímavé objekty – zcela náhle a bez varování například odpalují velmi energetické a obrovské exploze, o nichž stále víme jen velmi málo. Tyto exploze trvají jen zhruba desetinu sekundy, uvolní se při nich ale energie, která odpovídá energii vyzářené Sluncem za 100 tisíc let. Jednu takovou explozi nedávno detailně analyzoval mezinárodní tým odborníků, které vedl Alberto J. Castro-Tirado ze španělského institutu Instituto de Astrofísica de Andalucía (IAA-CSIC).

Záření erupce magnetaru

Vědci se zaměřili na erupci gama záření, označenou jako GRB2001415, která byla detekovaná 15. dubna 2020, pomocí zařízení Atmosphere-Space Interactions Monitor (ASIM), které pracuje na Mezinárodní vesmírné stanici ISS. Odpálil ji magnetar v jiné galaxii. Na samotném pozorování se nepodíleli žádní lidé, provedl ho systém s umělou inteligencí. 

TIP: Magnetar odpálil v Mléčné dráze extrémně silný výtrysk rádiového záření

Vědci se už 20 let snaží detekovat u magnetarů vysokofrekvenční kvaziperiodické oscilace záření. Dosavadní výsledky tohoto úsilí byly ale nepřesvědčivé. Castro-Tirado a jeho kolegové teď ale jako první nalezli takové oscilace (zjednodušeně prudké kolísání pozorovaného gama záření), které se odehrálo během maxima zmíněné erupce magnetaru. Badatelé věří, že výsledky výzkumu přispějí k pochopení těchto úchvatných gigantických erupcí magnetarů.