Vztah polského krále Zikmunda II. Augusta a Barbary Radziwiłłówny patří k silným milostným příběhům polské i litevské historie. Inspiroval autory legend, malíře, filmaře. Na motivy Barbařiných osudů vznikl v Litvě dokonce muzikál. Dnes na tento vztah pohlížíme romanticky, ale ve své době tomu bylo malinko jinak…

Jako trojská Helena?

Že pro ni ztratil hlavu polský král? Nedivme se! Měla pověst nejkrásnější ženy své doby. Přirovnávali ji k trojské Heleně. Zpočátku milenci svůj vztah dlouho a úspěšně tajili. Tajně se i vzali. Toho využili Barbařini příbuzní k posílení své moci na královském dvoře. Pak to ale prasklo. Řadu šlechticů to rozhořčilo. Nutili krále, aby sňatek anuloval. Ale Zikmund bojoval jako lev, jen aby se jeho milovaná dočkala uznání a korunování královnou. Ostatně nešlo o první panovnici bez královské krve. 

Krásná Barbara pocházela z Vilniusu, kde se narodila do vlivného litevského rodu Radziwiłłů. Bohatá a mocná rodina nejednou významně zasáhla do polských dějin. Na přesném roce jejího narození se historikové nedokážou shodnout, a tak pro jistotu uvádějí raději roky dva: 1520 nebo 1523. 

Psal se rok 1537, když rodiče Barbaru provdali za Stanislawa Gasztołda, o patnáct let staršího litevského aristokrata. Nejednalo se zrovna o typický sňatek. Barbařin manžel, trakaiský a trocký vévoda, byl původně zasnouben s její starší sestrou Annou. Jenže nedlouho před svatbou své zasnoubení zrušil. Důvod se nikde neuvádí. Můžeme jen spekulovat, že snad šlechtična neměla tu nejlepší pověst. Kdo ví…

Jenže Radziwiłłovi nechtěli o tak významného ženicha přijít, a tak mu nabídli svou mladší dceru Barbaru. Po necelých pěti letech Stanislaw umírá, aniž zplodil nějaké děti. Podle tehdejších litevských zákonů nemohla Barbara jako bezdětná vdova zdědit manželův majetek. Ten připadl litevskému velkovévodovi a zároveň polskému králi Zikmundovi I., který ho obratem předal svému synovi. To ještě nemohl tušit, že se Zikmund II. August stane největší láskou Barbařina života. 

Dynasticky vhodný sňatek

Následník trůnu splnil přání svého otce a oženil se s Alžbětou Habsburskou, sedmnáctiletou dcerou českého krále Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Ta neměla v Polsku a Litvě rozhodně snadnou pozici. Nejenže jí prý scházela krása, ale navíc trpěla epilepsií, takže se příliš neúčastnila společenského života. Zikmunda nepřitahovala. Naopak: nesnášel ji. Novomanžel raději po svatbě odjel do Litvy, kde si užíval s milenkami.

Opuštěná Alžběta si stěžovala u svých rodičů a ti zasáhli. Zikmund musel navenek zachovávat dekorum, jeho otec ho za „odměnu“ jmenoval litevským místodržitelem a poslal za ním Alžbětu do Vilniusu. Ta však již po dvou letech manželství jako bezdětná umírá.

Tajná svatba

S Barbarou Radziwiłłównou se v Litvě Zikmund poprvé setkal v době, kdy ještě žila jeho žena. Oficiálně ji navštívil kvůli dědictví po jejím manželovi. Nejspíš ho ale hnala touha spatřit mladou vdovu, o jejíž kráse kolovaly legendy. Brzy se z nich stali milenci. Kdy přesně došlo ke svatbě, se s jistotou neví. Do říše bájí asi patří legenda o tom, že Barbařini příbuzní se o tajném vztahu dozvěděli a nutili Zikmunda, aby se buď s vdovou oženil, anebo se s ní rozešel. Král jim prý slíbil, že se s Barbarou rozejde. Slib však nedodržel a se svou milou se scházel i nadále. Povídalo se, že když ho u ní jednou překvapili, přivlekli kněze, aby je okamžitě oddal. 

Moc pravdy na tom asi nebude. Zikmund totiž nepatřil k těm, kdo by se nechal do čehokoli dohnat. Mnohem spíše Barbaru opravdu hluboce miloval, a když mu sdělila, že čeká dítě, tajně se s ní oženil, aby se narodil legitimní potomek. Jenže novomanželka prý potratila. Anebo těhotenství jen předstírala? To se už asi nedovíme…

Boj za uznání sňatku

Tajná svatba byla v rozporu se zákonem, který králi ukládal povinnost svůj sňatek konzultovat se senátem. Když vyšla najevo, všichni se postavili proti - včetně jeho rodičů. Jenže Zikmund si cenil své lásky víc než svého titulu a byl dokonce zpočátku připraven vzdát se polského i litevského trůnu. Nakonec se rozhodl, že polskou šlechtu, která žárlila na vzrůst moci rodu Radziwiłłů, přesvědčí. 

Začaly se šířit zvěsti o Barbařině promiskuitním životě. Obviňovaly ji, že Zikmunda, který se po smrti otce stal králem, očarovala. Barbara však neměla žádné mocenské ambice, ani se nesnažila získat úřady pro své příbuzné. Milovala Zikmunda láskou, jakou do té doby nepoznala. Polská šlechta pak nabídla králi ústupek. Byla ochotna uznat Barbaru coby manželku, nikoli však jako královnu. Na to ale Zikmund nepřistoupil. Stále doufal v potomky, a tím by zpochybnil jejich legitimitu. 

Konečně královnou

Zikmund části šlechty pohrozil, část uplatil, ale hlavně našel spojence. Získal na svou stranu papeže, kterému se zavděčil, když v Polsku potíral kalvinismus a luteránství. Pro případ vzpoury mu pak slíbil podporu jeho bývalý (a vlastně i budoucí) tchán Ferdinand I. Habsburský. Polská šlechta tedy kapitulovala a v prosinci 1550 došlo v Krakově k slavnostní korunovaci Barbary polskou královnou.

TIP: Neúspěšné manželství: Proč nepustila Hedvika Vladislava Jagella do ložnice?

Společné štěstí netrvalo dlouho. Už delší dobu se kráska potýkala s vážnými zdravotními problémy. Trápily ji bolesti břicha provázené nevábnými hnisavými boulemi, což její okolí velice odrazovalo. Zikmund u ní obětavě probděl nejednu noc. V květnu 1551 Barbara po velkém utrpení v Krakově zemřela. Korunu nosila pouhých pět měsíců. Poslední přání, aby byla pohřbena ve Vilniusu, jí manžel splnil. Pohřební vůz s její rakví se vydal na dlouhou cestu do Barbařina rodného města a v každém kostele, který míjel, se sloužily za zesnulou královnu mše.

V souladu se stále značnou rolí, kterou kavalerie zastávala v US Army, se tanky netěšily přílišné oblibě, jelikož převažoval názor, že se hodí pouze k podpoře pěchoty. Tuto linii zastával i Kongres, který ve zmíněném zákoně podřídil obrněnce výhradně infanterii, zatímco kavalerie je používat nesměla.

Definoval též jejich parametry. Lehké tanky mohly vážit nanejvýše 5 tun, aby je uvezly nákladní automobily, pro střední stroje platil limit 15 tun, což souviselo s nosností mostů. Politici navíc uvolnili na vývoj tak málo peněz, že umožňoval stavbu sotva několika prototypů ročně. 

Pomoc jízdě

Představitelé americké kavalerie si přínos průzkumných obrněnců uvědomovali. Mocného spojence nalezli v náčelníkovi generálního štábu Douglasi MacArthurovi, který tvrdil, že tanky by spíš než k podpoře pěšáků měly pomáhat při výpadech jízdy.

Generál se snažil připravovat půdu pro mechanizaci kavalerie a v roce 1933 prohlásil: „Kůň nemá větší stupeň mobility, než měl před tisíci lety. Nastal tedy čas, aby jej kavalerie v roli transportního prostředku buď nahradila, nebo doplnila. Jinak jako celek upadne v zapomnění.“

Bojové vozy Strýčka Sama

Rozsáhlejší modernizace se americká kavalerie ale dočkala až ve druhé polovině 30. let, kdy vyvstala potřeba celoobrněného vozidla schopného udržet krok s jízdou. A našla se i cesta, jak obejít nepohodlnou legislativu: zatímco pro pěchotu se vyvíjely lehké tanky, kavalerie si objednávala velmi podobné typy oficiálně značené jako bojové vozy (combat cars).

Typickým představitelem se stal M1 Combat Car pro jezdectvo a M2A1 Light Tank pro infanterii. Vyráběly se od roku 1935, a ačkoliv se příliš nerozšířily, položily základy pro úspěšný tank Stuart. Zásadní přelom nastal v srpnu 1940, kdy došlo k ustavení obrněných sil coby samostatné zbraně.

TIP: Nesmrtelná americká pásová legenda: Tank M4 Sherman

Do čela Armored Force se postavil generál Adna Chaffee Jr., dodnes považovaný za otce tankového vojska strýčka Sama. Současně se zrodil 1. obrněný sbor tvořený dvojicí divizí. Chaffee došel k pokrokovému závěru, že je třeba koncentrovat „obrněnou kavalerii“ do větších formací určených k frontálním úderům i pronásledování ustupujícího protivníka. Boje druhé světové války potvrdily správnost této cesty, a zatímco význam motorizovaných i tankových svazků neustále rostl, na koně už zbylo většinou jen tahání povozů a děl. 

V roce 2017 jistý vysokoškolský student pátral během odlivu na pobřeží skotského ostrova Skye, vyhlášeného paleontologického ráje, po fosiliích dinosaurů. Narazil zde na kosti, z nichž se vyklubal životní objev – úžasná, výjimečně zachovalá a velmi vzácná fosilie pterosaura, který je největším známým ptakoještěrem období jury.

Není tajemstvím, že ve druhohorách žili obrovští pterosauři s rozpětím křídel až 12 metrů. To se ale týká období křídy, především jejího závěru. Pterosauři ale existovali i v období jury (a také triasu), byť proti létajícím obrům období křídy působili mnohem skroměji. Pterosaurus z ostrova Skye představoval vzácnou výjimku.

Plaz z ostrova Skye

Nově objevený obr dostal jméno Dearc sgiathanach, v němž je slyšet skotská gaelština. Původní jméno ostrova Skye v této řeči totiž zní An t-Eilean Sgitheanach, což znamená „okřídlený ostrov“. Jméno pterosaura je tak dvojsmyslnou slovní hříčkou, protože ho lze přeložit jako „plaz z ostrova Skye“ a zároveň také „okřídlený plaz“. 

TIP: Největším létajícím tvorem Austrálie byl děsivý drak Thapunngaka shawi

Podle paleontologů byl Dearc sgiathanach zřejmě zdatný jedlík ryb a hlavonožců. Jeho křídla dosahovala rozpětí přes 2,5 metru a mezi jurskými pterosaury patřil mezi skutečné obry. „Dearc je největším známým pterosaurem období jury. Jeho nález nám říká, že se pterosauři podstatně zvětšili mnohem dříve, než jsme si zatím mysleli, dlouho před obdobím křídy, v němž jim stále více konkurovali ptáci," okomentoval objev vedoucí výzkumného týmu, britský paleontolog Steve Brusatte z Edinburské univerzity.

V Argentině vládla v roce 1982 vojenská junta, která přivedla zemi do těžké krize. Zahraniční dluh překročil 40 miliard dolarů, vláda potlačovala lidská práva a celonárodní odpor sílil. Prezident Leopoldo Galtieri, který byl zároveň velitelem pozemních sil, se rozhodl situaci řešit po svém. S velitelem letectva generálem Lami Dozem a šéfem námořnictva admirálem Jorgem Anayou se usnesli, že vládu může zachránit pouze vítězná válka. Ta měla odvést pozornost od domácích problémů.

Válkou k záchraně junty

O souostroví Falklandy (v Argentině nazývané Malvíny) se země přela s Velkou Británií už od roku 1833. Galtieri došel k názoru, že pokud území obsadí s dostatečnou silou, Británie se neodhodlá o vzdálené ostrovy bojovat. Jejich obsazením by se vojáci stali hrdiny a dokázali by to, o co se předchozí vlády marně snažily diplomatickou cestou.

Operace s názvem Rosario dostala v březnu 1982 zelenou. Dne 19. března přijeli do přístavu Leith na ostrově Jižní Georgie, který spadá pod Falklandy, argentinští dělníci. Avšak tajně s nimi v civilních oděvech dorazili příslušníci speciální jednotky námořnictva. Vyvěsili argentinskou vlajku a nepodrobili se obvyklým vstupním formalitám. Chtěli vyprovokovat britského guvernéra na Falklandech Rexe Hunta k tahu, který by byl záminkou k otevřené vojenské intervenci Argentiny.

Prapor pryč!

Hunt se o provokaci brzo dozvěděl a ohlásil ji do Londýna. Odpověď z kanceláře premiérky Margaret Thatcherové přišla vzápětí: vyslat loď s oddílem námořní pěchoty, ale zatím nezasahovat. K přístavu vyplulo plavidlo Royal Navy s 23 mariňáky, aby si vynutili spuštění vlajky. Přesně to Galtieri potřeboval – Argentina mohla vyrazit na „obranu“ občanů.

Příslušníci Royal Marines rychle pochopili vážnost situace. Znepokojivé zprávy přicházely i ze zpravodajských zdrojů. Dvě argentinské korvety byly odvolány z cvičení a na základnách vyhlášena pohotovost. Na moře vyplulo největší argentinské válečné plavidlo – letadlová loď Veinticinco de Mayo.

Pod modro-bílou vlajkou

Bylo jasné, že incident má posloužit pouze jako záminka. Margaret Thatcherová a státní tajemník pro zahraniční věci Peter Carrington rozhodli o preventivním kroku a vyslali k Falklandským ostrovům trojici atomových stíhacích ponorek, které do oblasti dorazily 19. dubna. Mezitím britské velení vyhlásilo kolem Falkland takzvanou Total Exclusion Zone (TEZ) o poloměru 322 km (200 mil), v níž měly být argentinské síly napadány bez varování.

Útok se Argentinci chystali zahájit v noci na 3. dubna. Jako první přistáli vojáci speciální jednotky námořní pěchoty; ve 2.30 zneškodnili hlídku britských námořních pěšáků na mysu Pembroke a vyrazili do vnitrozemí. Letiště i budovu celní správy obsadili bez boje. Na odpor Argentinci narazili až u guvernérova sídla, kde je přivítala palba námořních pěšáků.

Pokračování: Slavná hodina britských harrierů: Legendární letouny ve válce o Falklandy (2)

Přestřelky se střídaly s vyjednáváním. Až v 9.30 nařídil Hunt složit zbraně. Ve stejné době se vylodily i hlavní invazní síly podporované letouny a vrtulníky. Britskou vlajku nahradila argentinská a z Falkland se staly Malvíny, guvernérem se stal generál Mario Menendez. Hned 3. dubna argentinský 1. prapor námořní pěchoty obsadil Jižní Georgii, byť dvě desítky britských marines před kapitulací dokázaly sestřelit vrtulník a poškodit korvetu.

O tom, jak asi vypadal skutečně ten první vtip, se můžeme jen marně dohadovat. Jisté indicie k rozklíčování obsahu tu ale jsou. I v roce 1900 př. n. l. totiž měli lidé rádi humor jednoduchý, košilatý a poněkud přízemní.

Přehlídka nejstarších dosud nalezených psaných anekdot, sestavená akademiky z univerzity v britském Wolverhamptonu, dává tušit, že cit pro skutečně vytříbený, taktní a jemný humor nebyl masám ve starověku zrovna vlastní. Pro sestavení dobového přehledu vycházel tým Paula McDonalda z překladů konkrétních archeologických artefaktů. Hodně jim také vypomohla předchozí práce „badatelů“ z 5. století. Staré Řeky totiž prapůvod prvního vtipu také zajímal a v pojednání Philogelos – Milovník smíchu, jakéhosi neformálního předchůdce humoristických časopisů, se je pokoušel filozof Hieroklés z Alexandrie podrobně zaznamenat. 

O nešťastném oslu

Takže? Ze 4. století pochází vtip o ne zrovna šikovném holiči: „Když se holič krále před celým dvorem zeptal, jak by si nový sestřih přál, odvětil mu panovník: V tichosti.“ Smích zmíněných dvořanů i posluchačů anekdoty nejspíš vycházel z toho, jak směšně byl panovník prve ostříhán. Snad. 

To další kousek, kterému Hieroklés přiřkl vznik kolem roku 350 n. l., je nám, snad jen v trochu jiném osazení, dobře známý. „Ve snaze naučit osla nejíst, nedával mu pedant ani kousek ovsa. Když osel pošel hlady, smutně jeho pán zaštkal: „Jaká velká ztráta! Zemřel, zrovna když se naučil nejíst!“ Trochu to připomíná blíže nedatovanou starořeckou anekdotu o hloupém studentovi, který si šel zaplavat. Málem se utopil a přísahal, že v příštím pokusu se už plavat skutečně naučí. 

Otec nejistý

U následující anekdoty si nejsme přesně jisti vznikem, i když s datací nám vypomáhá hlavní aktér. První císař říše římské Augustus žil na přelomu našeho letopočtu. A právě tento velikán kdesi v davu na tržnici potkal muže, jež mu byl zjevem až neuvěřitelně podobný. Zvědavost ho pohnala k tomu, aby se jej okamžitě zeptal: Nepracovala tvoje matka kdysi v mém paláci? Otázaný neztratil duchapřítomnost a bystře odvětil: „Ne,  císaři, ale můj otec ano.“ Inu, otec je na rozdíl od matky vždycky nejistý a Římané vtipu moc dobře rozuměli.

Vtípky s hádankou

Na pomezí vtipu a vtipné hádanky se dá zařadit i lítostivé egyptské úsloví datované do 1. století př. n. l. o tom, že: „Muž touží po souloži více než osel. Zkrátka jej ale drží jeho peněženka.“ Od poněkud pokleslých vtípků a sexuálních narážek se dostáváme k hlubším dílkům. Autorem následujícího „vtipu hádankou“ je dramatik Sofokles, a humoru se dopustil v antické tragédii Král Oidipus, druhém díle tzv. Thébské triologie. „Otázka zní: Které zvíře zrána chodí po čtyřech, k poledni po dvou a po třech k večeru?“ Z této doby pochází i vtipná zmínka o lakomci, který sepsal svou poslední vůli. „A dědicem prohlásil sám sebe.“

Nepřímočarému vtipu, který vás alespoň teoreticky donutí přemýšlet, se měl při popisování dobrodružství Odyssea dopustit i Homér. A to, když se hrdina lapený v Kyklopově jeskyni představil svému vězniteli jako „Nikdo“. Když bylo monstrum Řeky oslepeno, volali na něj další Kyklopové, kdo že mu ubližuje. „Nikdo!“ Kdo by se divil, že mu nepřišli na pomoc? 

S datací tohoto kousku je to opět trochu nejisté. Hypoteticky se téma sice odehrává někdy ve 12. století před naším letopočtem, ale samo dílo vzniklo v 8. století př. n. l. A je dost možné, že vtip s Kyklopem někdo Homérovi „přibásnil“ dodatečně. 

Manželské a jiné hádky

Další anekdota o nehezké manželské rozpravě bavila posluchače poprvé kolem roku 1100 př. n. l. „Jednooká žena byla vdána za muže a žila s ním po 20 let. Pak se ale muž zhlédl v ženě hezčí, mladší. A tak své ženě řekl, že se s ní rozvede. Zdůvodnil to tím, že je na jedno oko slepá. „A toho sis všiml až po dvaceti letech manželství?“ řekla mu. „Pak jsi nejspíš sám slepý.“ Při současné míře rozvodovosti by se dal jistě převyprávět i letos, za tři tisíce let na humoru nic neztratil. Jen o 400 let starší vtip pochází ze Sumeru a hádankou cílí na chamtivé a hádavé muže, kteří se vydali na dlouhou cestu.

„Tři muži z Adábu jeli na povoze taženém býkem a krávou. Jeden muž vlastnil býka, druhý krávu a třetí náklad na voze. Všechny je trápila žízeň a vadili se. Majitel býka nechtěl jít k řece, bál se, že by jeho zvíře u napajedla srazil lev. Majitel krávy ji nechtěl pustit, aby se nezatoulala do pouště. A majitel nákladu nechtěl nechat povoz bez dozoru, aby jej někdo neukradl. Než se konečně domluvili, býk měl zatím s krávou tele, a to sežralo náklad na voze. A teď suďte, komu tele patří?“

Vtipy o nadýmání

Mnoho z toho, co víme o životě ve faraonských královstvích v povodí Nilu, pochází z písemných záznamů na papyrových pergamenech. Takzvaný Papyrus Westcar, objevený kolem roku 1823 britským dobrodruhem a datovaný k roku 1600 př. n. l., ale zrovna upřímnou studnicí nezkreslených vědomostí není. V pěti „povídkách“ popisuje s osobitým humorem život kouzelníků, mágů a čarodějů „na dvoře syna Khufa“, tedy pravděpodobně panovníka Radžedefa. Ne zrovna pod čarou se tu objevuje poznámka: „Jak pobavit znuděného faraona? Vypluj na Nil s lodí plnou žen, oblečených jen do rybářských sítí, a přesvědč jej, ať chytí rybu.“

Už to skoro vypadalo, že nabíráme trochu úroveň. Ale bohužel, zatím nejstarší písemně zaznamenaný vtip, který pochází z období 1900 př. n. l ze Sumeru, je vtip o nekontrolované flatulenci. Má jím být hláška: „Něco, co se nikdy nestalo, co svět světem běží? Aby si mladá žena na klíně svého muže neuprdla.“

TIP: Slova zemitá, nemytá a nečesaná: Kde se vzaly nadávky a jak se nadává ve světě?

Inu, vkus se mění, ale vtipy a touha po humoru zůstává. Proto si vypomůžeme římskou anekdotou z 1. století. V ní divák pozoruje závody běžců, a vida zoufalého sponzora prohrávajícího posledního nešťastníka, pomůže mu dobrou radou. „Vím přesně, co váš běžec potřebuje, aby mohl zvítězit!“ S nadějí v hlase se sponzor obrátí a ptá se: „Co je to, dobrý muži?“ Odpověď zní: „Rychlého koně, protože jinak ostatní nikdy nedožene.“ 

Výzkumníci z Oxfordské univerzity prozkoumali zdravotní údaje a stravovací zvyky více než 470 000 Britů a ukázalo se, že lidé, kteří se vyhýbají masu, méně často onemocnění rakovinou. U vegetariánů je toto riziko o 14 % nižší, u pescatarianů (strava bez masa savců a drůbeže) je riziko nižší o 10 %. Rozdíl se týkal všech druhů rakoviny. 

TIP: Mají vegetariáni častěji psychické problémy? Rozsáhlá studie odpověď nepřinesla

Badatelé nicméně upozorňují, že jejich studie neprokazuje, že konzumace masa zvyšuje riziko vzniku rakoviny. Výsledky podle vědců potvrzují dlouhodobá doporučení zástupců Světového fondu pro výzkum rakoviny (World Cancer Research Fund, WCRF), nabádajících k omezení příjmu červeného a zpracovaného masa. Lidé by podle WCRF měli konzumovat více celozrnných výrobků, zeleniny, ovoce a luštěnin.

Oxfordská studie dále ukázala, že:

• lidé, kteří konzumují maso v menší míře (5× a méně často týdně) mají o 9 % nižší riziko vzniku rakoviny tlustého střeva než běžní konzumenti masa.
• vegetariánské ženy měly o 18 % nižší pravděpodobnost vzniku postmenopauzální rakoviny prsu než ty, které jedly maso pravidelně. Tento rozdíl nicméně může být způsoben i nižším indexem tělesné hmotnosti.
• vegetariáni mají o 31 % nižší riziko rakoviny prostaty, pescatariáni o 20 % nižší.

Mezinárodní tým astronomů pořídil detailní snímky naprosto gigantického kosmického dramatu. Jde o místo, kde se před více než miliardou let srazily dvě masivní kupy galaxií a jejich srážkou vznikla obří kupa galaxií Abell 3667. Obklopují ji ohromující rázové vlny z této srážky, z nichž ta větší se podle vědců táhne do vzdálenosti 6,5 milionů světelných let.

Jak říká vedoucí výzkumu Francesco de Gasperin z německé Univerzity Hamburk a italského institutu INAF: „Tyto struktury jsou plné překvapení a jsou mnohem více komplexní, než jsme si původně mysleli.“ Rázové vlny podle něj fungují jako obrovské urychlovače částic, které urychlují elektrony na rychlosti blízké rychlosti světla. Když pak tyto elektrony prolétají magnetickým polem, vytvářejí rádiové vlny, které pozorujeme.

Nezměrná rázová vlna po srážce, která vedla ke vzniku kupy galaxií Abell 3667. V pravém rohu je srovnání její velikosti s Mléčnou dráhou (foto: SARAO, Francesco de Gasperin, CC BY 4.0)

Rekordně velké rázové vlny

Pro případné obyvatele nově vytvořené kupy galaxií Abell 3667 by její vznik nejspíš nepředstavoval žádné drama. Vše se odehrávalo velmi dlouho a velmi zvolna. Rekordní rázové vlny se podle všeho stále šíří zmíněnou kupou galaxií a jejím vesmírným okolím velmi vysokou rychlostí, zhruba 1500 kilometrů za sekundu.

TIP: Rádiový most mezi galaxiemi se táhne přes 10 milionů světelných let

Unikátní a velmi estetické snímky kupy galaxií Abell 3667 a jejích rázových vln pořídila soustava radioteleskopů MeerKAT v Jihoafrické republice. Tvoří ji 64 „talířů“ jednotlivých radioteleskopů, jejichž průměr je 13,5 m, a které jsou rozmístěné na území větším než 8 km.

Vzestup hladiny oceánů představuje významný indikátor planetárních změn klimatu. V historii Země se hladina oceánů mění neustále, ale v dnešní době se do těchto změn stále více promítá vliv lidské činnosti. Mezinárodní tým badatelů nedávno zjistil, že současná změna odstartovala zhruba v roce 1863, tedy uprostřed rušné průmyslové revoluce.

Jennifer Walkerová z americké Rutgers University–New Brunswick a její spolupracovníci při výzkumu využili databázi záznamů o výšce hladiny moří, která pokrývá posledních dva tisíce let. Jejich cílem bylo nejen odhalovat historii lidského vlivu na hladinu moří, ale také pomoci odborníkům, kteří připravují opatření proti budoucímu, dnes již nevyhnutelnému vzestupu oceánů.

TIP: Vědci varují: Hladina oceánů stoupá a miliony lidí přijdou o domovy

Studie zároveň potvrdila, že v posledních desetiletích se vzestup hladiny oceánů zrychluje. „Můžeme si být prakticky jisti, že globální tempo vzestupu hladiny moří od roku 1940 do roku 2000 bylo rychlejší, než ve všech předchozích šedesátiletých intervalech za posledních dva tisíce let,“ uvádí hlavní autorka studie oceánografka Walkerová. Pochopení změn hladiny oceánu je podle ní zásadní pro předpovědi budoucího vývoje.

Astronom Thomas Mikal-Evans z německého astronomického institutu Maxe Plancka vedl tým, který sledoval pekelně horký jupiter WASP-121 b – exoplanetu, která se nachází asi ve vzdálenosti 855 světelných let od nás. Vědci se zaměřili především na jeho atmosféru, která je úplně jiná než atmosféry planet, jaké známe ze Sluneční soustavy.

Pekelný plynný obr

WASP-121 b je velmi nevlídný svět. Plynný obr, téměř dvakrát větší a o něco hmotnější než náš Jupiter, oběhne svou mateřskou hvězdu za pouhých 1,27 dne. Vzhledem k blízkosti mateřské hvězdy nejspíš nepřekvapí, že jeho teplota šplhá k téměř 3 000 °C. Jak vědci zjistili, extrémní poměry této exoplanety se výrazným způsobem projevují i na její atmosféře.

Exoplaneta WASP-121 b je pevně uzamčena slapovou silou své mateřské hvězdy ve vázané rotaci a jejímu spalujícímu žáru tak nastavuje stále stejnou tvář. Předchozí pozorování spektrografu HARPS odhalilo v atmosféře přivrácené strany množství par těžkých kovů. Studium odvrácené strany bylo o poznání složitější. K pozorování vědci využili Hubbleův teleskop a na základě jeho pozorování a dřívějších dat dokázali sestavit globální podobu atmosféry tohoto extrémního světa.

Drahokamy z nebe

Zatímco teplota na přivrácené straně šplhá k 2 700 °C, teplota na odvrácené straně je zhruba poloviční. Tento teplotní rozdíl mezi přivrácenou a odvrácenou stranou generuje extrémní západní větry, které se ženou atmosférou planety šílenou rychlostí. Podle astrofyzika Tansu Daylana z MIT je rychlost těchto větrů dostatečná, aby přehnaly mračna kolem celé planety za zhruba 20 hodin.

Rozdíl v teplotách má podle vědců ještě další důležitý efekt – zatímco na denní straně panují teploty, při kterých se vodní pára štěpí na vodík a kyslík, na chladnější polokouli z nich opět vzniká vodní pára. Totéž se děje i s těžkými kovy, které pak podle vědců mohou propadat hlouběji do atmosféry planety.

TIP: Planetární inferno: Na exoplanetě WASP-76b prší z nebe železo

Ochlazený hliník se sloučením s kyslíkem následně přemění na korund – krystalickou formu oxidu hlinitého. Ze Země přitom víme, že když se oxid hlinitý smíchá se stopovým množstvím jiných kovů (jako je vanad, železo, chrom nebo titan), je výsledkem rubín a safír. Podle vědců je tak teoreticky možné, že na exoplanetě WASP-121 b z nebe prší safíry a rubíny.