Choroba, jež slavného vojevůdce pomalu zabíjela, měla ve své době mnoho jmen. Obvykle se označovala podle toho, kde si ji nakažení nešťastníci uhnali. V 15. století ji většina Evropy nazývala morbus gallicus, neboli francouzská nemoc. Francouzi jí zase říkali neapolská, neboť si ji jejich vojáci přinesli z obléhání Neapole, kam chorobu zanesla španělská armáda. Do Španělska pronikla prý s kolumbovskými plavbami, při kterých se příjice neboli syfilis dostala do Evropy. V Rusku nesla pojmenování polská nemoc a v českých zemích za dob Valdštejna ji nazývali nemocí uherskou.

Až do hořkého konce

Vojevůdce se nakazil jako mladý praporčík roku 1604 při tažení Rudolfa II. do Uher proti Turkům a rebelům. Vydobyl si zde sice své první ostruhy a za zásluhy během bojů byl povýšen na hejtmana, zároveň však utržil zranění ruky a vrátil se churavý, a to především kvůli nedostatečné prevenci a informovanosti o pohlavních nemocech. Od té doby jeho životem začalo pozvolna prostupovat utrpení, které ho neopustilo do konce života.

Vojevůdcovo tělo bylo poznamenáno jak nemocí, tak snahou ji vyléčit. V novověku k tomu sloužily především masti se rtutí, kterými lékaři potírali postižená místa a pak je pevně balili do plátna. Tato léčba nezřídka vedla k otravám, přičemž samotnou chorobu neléčila. Vojevůdce trpěl zánětem kostní tkáně, kvůli kterému ke konci života nemohl skoro chodit a ani ruce mu příliš nesloužily, neboť se jeho kosti prohýbaly a kloubní plochy nezdravě zplošťovaly.

Konečně byla postižena i Valdštejnova osobnost. Nedá se říct, že by za svůj úspěch vděčil takzvané iritační fázi syfilidy, která vede až k manickému jednání a aktivitě. Svoje vavříny si vydobyl agresivitou, bezohledností a až téměř geniálními organizačními schopnostmi. Nemoc však u něj postupně přešla do nervové formy, takzvané tabes dorsalis. Ta postihuje především míchu (laicky se mluví o jejím „vysychání“), což s sebou neslo jednak problémy s koordinací pohybu, ale v posledních letech také zničení imunitního systému a rozpad osobnosti.

TIP: Albrecht z Valdštejna: Proč padl za oběť krvavému masakru?

Od roku 1633 bylo vojevůdcovo jednání prakticky učebnicovou ukázkou 3. stádia syfilidy, působící poruchy osobnosti, demenci a progresivní paralýzu. Jeho horečná a nesmyslná rozhodnutí (včetně kroků, které jeho důstojníci následně označili za zrádné a vedly k Valdštejnovu odstranění) tak mohla být důsledkem choroby, jež ho po tři dekády života trápila. Vražda v Chebu 24. února 1634 byla proto pro Albrechta z Valdštejna spíše vysvobozením. Jeho život by ale nejspíš netrval o moc déle. 

Amenhotep I. byl faraonem 18. dynastie a vládl zhruba v letech 1525–1504 před naším letopočtem. Stal se prvním egyptským vládcem, který oddělil svůj zádušní chrám od své hrobky, zřejmě ve snaze ochránit hrobku a své pozůstatky před vykradači. To se mu ale nepodařilo a jeho mumie musela být krátce po pohřbení kvůli poškození zloději dokonce dvakrát rozbalena, opravena a opět pohřbena.

Kněží z doby 21. dynastie poté mumii Amenhotepa I. ukryli poblíž chrámu královny Hatšepsut v Dér el-Bahrí, kde byla mumie v roce 1881 objevena pro moderní vědu. Čekal ji výjimečný osud. Jako prakticky jediná z královských egyptských mumií doposud nebyla v dnešní době rozbalena a prozkoumána. Má totiž unikátní a velice cennou obličejovou masku, kterou by bylo nutné při standardním rozbalení mumie znehodnotit.

Rozbalená mumie Amenhotepa I.

Aby se Sahar Saleem a Zahi Hawass z egyptské Káhirské univerzity s týmem spolupracovníků vyhnuli poškození zmíněné masky, využili 3D výpočetní tomografii a s její pomocí mumii Amenhotepa I. rozbalili digitálně. Detailně ji proskenovali, po tenkých vrstvách. A vyplatilo se to.

TIP: Rozřešení záhady: Co zabilo „ječící“ egyptskou princeznu?

Digitální rozbalení přineslo spoustu zajímavých zjištění. Ukázalo se, že Amenhotep I. zemřel přibližně ve věku 35 let. Byl vysoký asi 169 centimetrů, obřezaný a měl zuby v dobrém stavu. Uvnitř obalů mumie má tento faraon 30 amuletů a unikátní zlatý pás se zlatými korálky.

Rovněž vyšlo najevo, že Amenhotep I. byl svými rysy hodně podobný otci, kterým byl faraon Ahmose I. Pokud jde o faraonovu smrt, vědci nenalezli nic, co by osvětlilo její příčinu. Na mumii jsou patrné jen stopy po zohavení, k němuž došlo po smrti, zřejmě při vylupování hrobky.

Nový vesmírný dalekohled Jamese Webba je už konečně ve vesmíru a míří na pozici, odkud bude pozorovat nesmírně vzdálené galaxie i poměrně blízké exoplanety. To ale neznamená, že by se jeho dosluhující předchůdce, Hubbleův vesmírný dalekohled, už na nic nezmohl. Stále posílá překrásné snímky vesmírných objektů.

Před Vánocemi publikoval tým Hubbleova dalekohledu snímek malé, ale velmi elegantní otevřené hvězdokupy NGC 1755. Ta je součástí Velkého Magellanova oblaku a společně s ním se nachází v exotickém souhvězdí Mečouna.

Pozorování hvězdokup

Otevřené hvězdokupy bývají v porovnání s kulovými hvězdokupami menší a obvykle obsahují mladší hvězdy. Platí to i pro hvězdokupu NGC 1755, která má průměr asi 120 světelných let. V otevřených hvězdokupách obvykle nacházíme podobné hvězdy. Zároveň se ale ukazuje, že v jedné a té samé hvězdokupě mohou být i hvězdy odlišných vlastností. Právě proto teď astronomové pozorují hvězdokupy Hubbleovým dalekohledem.

TIP: Nepravidelná galaxie ze souhvězdí Páva je třpytivou sbírkou hvězd

Hvězdokupy v Magellanových oblacích jsou také velmi užitečnými přírodními laboratořemi pro výzkum hvězd, protože je pozorujeme z relativní blízkosti. Díky výkonným přístrojům a optice Hubbleova dalekohledu jsou při takových pozorováních patrné jednotlivé hvězdy. Podle zástupců Evropské kosmické agentury, připomíná hvězdokupa NGC 1755 „blyštivé krystalky soli, rozsypané na temném ubrusu vesmíru“.

Gigantické vulkanické erupce na přelomu prvohor a druhohor, zhruba před 252 miliony let, po sobě v oblasti dnešní Středosibiřské vysočiny v Krasnojarském kraji zanechaly mohutné čedičové výlevy či magmatické horniny, známé jako tzv. sibiřské trapy. A výsledkem se stala mimořádně různorodá krajina: Mezi její typické prvky patří schodovité kopce, stolové hory a naopak plochý terén říčních údolí. 

Nebezpečné zásoby

Podobu oblasti dál formovalo intenzivní působení ledovců – do současnosti se jich zachovalo celkem 22, přičemž 19 z nich leží na severozápadě regionu, kde před miliony let dosahovaly tloušťky až 1,5 kilometru. Z hlediska geologické minulosti je zajímavý i fakt, že Putorana ukrývá jedna z nejbohatších ložisek niklu na Zemi. Jeho těžba se přitom považuje za největší potenciální ohrožení přírodní památky: Vzhledem k poloze 100 kilometrů za severním polárním kruhem je totiž jinak místní osídlení velice řídké. 

Pod věčným ledem

Po většinu roku spočívá region pod sněhem a více než dvě třetiny území tvoří permafrost, tedy věčně zmrzlá půda. I v tak nehostinných podmínkách však může prospívat život: Každoročně tudy například migrují obří stáda sobů. Odborníci v lokalitě rozeznávají několik ekosystémů, od tajgy přes tundru až po arktickou poušť. A většina z nich se stala domovinou řady endemitů neboli druhů, které se jinde na planetě nevyskytují – například putoranské ovce sněžné.

TIP: Postapokalyptický ruský Norilsk: Zakázané město s pachutí kovu a síry

Zhruba 50 kilometrů od západní hranice náhorní plošiny leží největší město oblasti, asi 180tisícový Norilsk. Sídlí tam také správa Putoranského národního parku, jehož vyhlášení v roce 1987 předcházelo pozdějšímu zápisu na prestižní seznam UNESCO. 

Pterosaurus Quetzalcoatlus northropi, který žil těsně před dramatickým koncem křídy a druhohor, je bezesporu největším létajícím živočichem jakého známe. Jeho křídla měla rozpětí okolo jedenácti metrů, což je o třetinu více než má například stíhací letoun JAS 39 Gripen.

Skokem do vzduchu

Pterosaurové byli rozhodně zvláštní – přestože se podařilo nalézt množství jejich fosilií, obestírá je stále spousta záhad a tajemství. U quetzalcoatlů si například vědci nejsou jistí tím, jak se vlastně dokázali dostávat do vzduchu. Část odborníků se domnívá, že se museli rozeběhnout, aby získali rychlost, podobně jako dnešní albatrosi. Podle další teorie se rozhoupávali opření o konce křídel, jako například netopýři. Dokonce existuje i názor, že quetzalcoatlové vůbec nelétali.

Paleontolog Matthew Brown z Texaské univerzity v Austinu a jeho kolegové pečlivě analyzovali fosilie quetzalcoatla a dospěli k závěru, že tito ptakoještěři startovali mohutným skokem. Podle amerických vědců quetzalcoatlové vyskočili dva a půl metru do výšky a následně se vznesli do vzduchu. Přistávat mohli odobně jako letadla – zpomalovali před dosednutím a poskočili kvůli stabilitě.

TIP: Zbaveni zemské tíže: Kdy se vznesli první tvorové do vzduchu?

Podle badatelů quetzalcoatlové na zemi chytali kořist jako dnešní jeřábi a zobák používali jako jídelní hůlky, když s ním vybírali ryby, bezobratlé nebo menší obratlovce z vody. Ve vzduchu se pohybovali spíše jako kondoři, vznášeli se po okolí a svou relativně těžkou hlavou si pomáhali při změně letu.

Jsou stará více než sto let. Na vrcholu slávy tvořila neodmyslitelnou součást svých obcí i jejich velkou chloubu – a nejen jejich. Například nádraží Litoměřice střed patřilo mezi nejhonosnější stanice v celé rakousko-uherské monarchii a pasažéři tam mohli nasednout na vlak, který je dovezl až do Londýna. 

Jediní zájemci

„Zastávka měla vyhovovat co největšímu počtu cestujících a stála poměrně blízko centra,“ popisuje litoměřický patriot Karel Macas. Kvůli pozdější modernizaci kolejí se však musela nejprve přemístit a nakonec dosloužila úplně. Krátce v ní fungovaly kanceláře, pak ovšem před sedmi lety skončila budova v dražbě. Získali ji manželé Plíhalovi, kteří jako jediní projevili zájem. A šlo zřejmě o nejlepší osud, jaký mohl nádražní skvost potkat. 

„Můj strýček tu bydlel a já jsem k němu jako dítě jezdila na návštěvy. A manžel tady pracoval,“ vysvětluje svůj vztah k místu Jana Plíhalová, která na stanici sama dělala průvodčí. Právě ona přišla s nápadem vytvořit z bývalé nádražní budovy kavárnu. 

Jako na peronu

„Ze začátku se mi ten nápad nezamlouval, ale pak jsem se s ním smířil,“ přiznává dnes už s úsměvem manžel Miroslav. Kávu si tak můžete vychutnat v bývalé čekárně: Její interiér byl navržen v prvorepublikovém stylu, v kombinaci s nádražními prvky. Při renovaci se Plíhalovi snažili pokud možno příliš neodchýlit od někdejšího vzhledu. Během jedné z oprav dokonce objevili čtyři zazděné litinové sloupy, jež dřív podpíraly střechu peronu a dnes zdobí předzahrádku kavárny.

TIP: Černá káva v domě černých myšlenek: Thajská kavárna s příchutí smrti

„Naším cílem bylo co možná nejvíc zachovat podobu původního peronu,“ popisuje Miroslav. Autentičnost dokresluje unikátní parní lokomotiva, kterou jistý pan Mach před časem zachránil z kovošrotu a jež se nyní vyjímá v celé své metalické kráse přímo vedle posezení u vstupu do kavárny.

Název Mléčná dráha, jenž se vžil pro označení našeho hvězdného ostrova, vychází z latinského „via lactea“ neboli „mléčná cesta“, a odkazuje tak ke vzhledu Galaxie při pohledu ze Země: Na noční obloze můžeme pozorovat galaktická ramena jako mlhavý světlý pás, tvořený množstvím hvězd nerozlišitelných pouhýma očima. Jednotlivé stálice v něm jako první spatřil v roce 1610 Galileo Galilei pomocí svého dalekohledu. 

Až do počátku 20. let 20. století se většina astronomů domnívala, že Mléčná dráha zahrnuje všechny hvězdy ve vesmíru. Teprve v roce 1920 se na základě pozorování astronoma Edwina Hubblea podařilo prokázat, že je naše Galaxie pouze jednou z mnoha. A později se zjistilo, že spirální galaxie představují zhruba dvě třetiny hvězdných ostrovů v kosmu.

Početné obyvatelstvo

Podle pozorování a výpočtů astronomů je Mléčná dráha stará asi 13,6 miliardy let. Tvoří ji přibližně 100–400 miliard hvězd i rozsáhlá molekulární oblaka a oblasti vyplněné plynem a prachem, coby potenciální hvězdné „porodnice“. Téměř polovina místních stálic se zrodila před více než 4,5 miliardy roků. Jde o důsledek galaktického baby boomu, který vedl ke vzniku velkého množství hvězd v rané fázi vývoje Mléčné dráhy, před deseti miliardami let.

Náš hvězdný ostrov obývá asi deset miliard bílých trpaslíků, miliarda neutronových stálic a sto milionů hvězdných černých děr. Pozorování ukazují, že se v něm nachází přinejmenším stejný počet planet jako hvězd. Kromě toho zde může existovat spousta toulavých planet, jež se nevážou na konkrétní stálice – možná je jich víc než hvězd v Galaxii. 

V roce 2010 odkryli odborníci pomocí dat z astronomické družice Fermi Gamma-ray Cosmic Telescope další překvapení: Na sever a na jih od galaktického jádra se rozprostírají dvě gigantické sférické struktury energetického plazmatu, jež produkují vysokou úroveň emisí rentgenového a gama-záření. Vědci je označili jako Fermiho bubliny, přičemž každá měří v průměru asi 25 000 ly (světelných let). O dekádu později se zjistilo, že září také v rentgenovém spektru.

Temné srdce

V galaktickém jádru, asi 26 000 ly od Země, sídlí intenzivní zdroj rádiového záření: Supermasivní černá díra Sagittarius A* dosahuje 4,1 milionu hmotností Slunce a obklopuje ji skupina hvězd. Jde tudíž o unikátní laboratoř pro testování fyziky v jinak nedostupných extrémních podmínkách silné gravitace. Ta pochopitelně přitahuje nejen okolní hmotu – ale také pozornost odborníků. Třicet let úsilí spolu se stále přesnějšími metodami pozorování okolí černé díry nedávno přineslo dlouho očekávaný výsledek: Vědci prokázali platnost Einsteinovy obecné teorie relativity. 

Podle ní platí, že trajektorie tělesa vázaného na oběžné dráze kolem jiného objektu není uzavřená jako v Newtonově teorii gravitace, ale stáčí se směrem dopředu v rovině oběhu. Popsaný efekt, poprvé sledovaný u trajektorie Merkuru kolem Slunce, patřil k prvotním důkazům podporujícím obecnou teorii relativity. Nyní, o sto let později, se jej podařilo detekovat u hvězdy kroužící okolo Sagittaria A* v centru naší Galaxie. Stálice označovaná S2 se totiž k černé díře přibližuje na méně než 20 miliard kilometrů, což odpovídá zhruba 120násobku vzdálenosti Země–Slunce. Jde tak o nejbližší známý objekt na oběžné dráze kolem zmíněného giganta. 

V květinovém tanci

Při nejtěsnějším přiblížení se S2 řítí prostorem rychlostí přes 25 milionů kilometrů v hodině a jeden oběh dokončí asi za 16 roků. Vědci její pohyb sledovali víc než čtvrt století, načež jim měření umožnila spolehlivě detekovat tzv. Schwarzschildovu precesi dráhy hvězdy kolem Sagittaria A*. Její trajektorie se stáčí, což znamená, že se nejbližší poloha vzhledem k černé díře mění. S každým dalším oběhem se dráha mírně pootočí, takže těleso v prostoru postupně opisuje tvar připomínající květinu. 

Obecná relativita míru stáčení exaktně předpovídá, přičemž poslední měření v rámci popsaného výzkumu s teorií dokonale souhlasí. Schwarzschildovu precesi se však ještě nikdy nepodařilo změřit pro stálici kroužící kolem superhmotné černé díry. Nová měření odhalila rovněž efekt označovaný jako gravitační rudý posuv, kdy velmi silné gravitační pole černé díry „natahuje“ vlnovou délku světla hvězdy. Pozorovaná změna záření přicházejícího od S2 tak přesně ladí s predikcí obecné teorie relativity.

Dokončení: Náš hvězdný domov (2): Mléčná dráha v minulosti zažila gigantické srážky

V roce 1506 se králi Vladislavovi II. narodil v Budíně vytoužený syn Ludvík. Jeho příchod na svět byl draze vykoupen smrtí jeho matky. Díky ní kolovala Ludvíkovi v žilách kromě jagellonské, rurikovské, habsburské a lucemburské též navarrská, kapetovská a aragonská krev. Předpokládalo se, že princ jednou zdědí českou a uherskou korunu, teoreticky si ale mohl nárokovat i polskou a litevskou. 

Tatínkův chlapeček

Vladislav II. podnikl velmi záhy praktické kroky k zajištění synova dědictví. Ludvíka korunovali v katedrále svatého Víta českým králem v pouhých dva a půl letech. Možná bylo dobře, že o tom maličký Jagellonec neměl ani potuchy, protože se slavnost nevydařila, hustě pršelo a na všem se šetřilo. Navíc ho při obřadu zastínila jeho téměř o tři roky starší sestra Anna, která byla vzteky bez sebe, že se jí nedostává patřičné pozornosti a rozbrečela se. Milující otec jí pro uklidnění též vložil na hlavu korunu. 

V roce 1515 stihl nemocný Vladislav II. vyjednat ve Vídni spojeneckou a svatební smlouvu s císařem Maxmiliánem I. Ludvík, který byl jmenován generálním vikářem římsko-německé říše, se zasnoubil s císařovou vnučkou Marií. V obou případech se jednalo o zcela formální akty, neboť Ludvík měl teprve devět let. Dalších synových narozenin se Vladislav II. již nedožil, jelikož na jaře 1516 zemřel. 

Za „krále dítěte“ panovali v českých zemích jeho poručníci, páni z Rožmitálu, Švihova a minsterberský kníže Karel. V Uhrách stál v čele regentské rady nejdříve sedmihradský vévoda Jan Zápolský, po něm pak Ludvíkův bratranec, výmluvný a ctižádostivý markrabě Jiří Braniborský. Ludvík nadále žil v Budíně. Naučil se maďarsky a částečně latinsky, česky a francouzsky, pasivně ovládal též němčinu a polštinu. Raději se ale zdokonaloval v bojových dovednostech a účastnil se turnajů či honů, protože po otci zdědil nadšení pro středověké rytířství.

Toho si všiml papežský nuncius, který hlásil Svatému otci, že u dvora se pro samou zábavu zanedbávají vládní záležitosti. Neopomněl vyjádřit obavu, že luterán Jiří Braniborský by mladého panovníka mohl přivést ke kacířství. Strachoval se ale zbytečně, Ludvík zůstal neochvějně věrný „svaté, všeobecné, apoštolské církvi“. 

Královská města posilují

V Českém království si za Jagellonců stavové užívali svobod a privilegií jako nikdy před tím, ani potom. V zemi bujel neklid, nectily se zákony, nikdo pořádně netrestal loupeživé rytíře a královské statky přecházely do rukou šlechty. Ludvíkovy nepřítomnosti využil především nejmocnější katolický velmož, nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu. V letopisech se o něm psalo: „Je to lstivý člověk: vede krásné řeči o tom, jak se stará o prospěch země, jenže ke svému užitku.“ Patřil k vůdcům strany, která královským městům upírala právo podílet se na správě království. Jenže dlouholeté spory šlechtu i města vysilovaly, proto byla na zemském sněmu v roce 1517 schválena Svatováclavská smlouva. Měšťané se domohli vlastního hlasu na zemských sněmech a šlechtici práv na vaření piva i další hospodářské činnosti. 

Tehdy sebevědomí pražští radní ihned využili slabé vlády a uskutečnili dávno vysněný plán na spojení Starého a Nového Města. V létě 1518 se v budově Karlovy koleje sešly obce obou měst, aby vyslechly projevy hlavních zastánců sjednocení, především konšela Jana Paška z Vratu. Poté byl vznesen dotaz, zda obce souhlasí se spojením, a nikdo neprotestoval. Díky tomu posílila česká metropole své mimořádné postavení v zemi a spolu se svými spojenci z řad menších královských měst představovala vážného soupeře šlechtických uskupení.

Vláda na dálku

V roce 1521 oslavil Ludvík patnácté narozeniny. Byl prohlášen za dospělého, chopil se vlády a konečně mohl u budínského dvora přivítat svou manželku. Zatímco si uherští pánové v Budíně užívali přítomnosti královského páru, čeští aristokraté nelibě nesli, že se musejí spokojit pouze s panovníkovými dopisy a vládou jeho zástupců. Když se nejmocnější a nejbohatší páni z Rožmitálu a Pernštejna pustili do nemilosrdného sporu o rožmberské dědictví a hrozila občanská válka, v Budíně pochopili, že přece jen budou muset vyhovět českým poddaným a pustit krále do jeho západní země. Nejednalo se o zcela bezpečnou výpravu, neboť na cestách v českých zemích lapkové přepadávali a zabíjeli kohokoliv, kdo vezl něco cenného, a ve městech se množily případy žhářství.

Kromě toho se vyostřily náboženské rozpory, protože katolíci se jen neradi smiřovali s rovnoprávným postavením kališníků, a z německých zemí se navíc stále intenzivněji šířilo ještě nebezpečnější „rouhačství“ v podobě luteránství.

V roce 1522 se tedy Ludvík vydal podruhé v životě do českých zemí. Bylo to po dlouhých třinácti letech poprvé, co zde mohli poddaní spatřit svého panovníka. Jelikož se mu ale nepodařilo vyřešit splacení enormních otcových dluhů, nacházel se král ve svízelné finanční situaci, kterou historik Tomáš popsal: „Znovu se zápolí s nedostatkem v královské kuchyni, s urgováním plateb a uklidňováním dodavatelů.“

Během téměř ročního pobytu zažila Praha korunovaci Marie českou královnou. Ludvík se věnoval především rytířským turnajům, pro něž si nechal z Uher přivézt zbraně i koně. Před odjezdem se vzepjal ke státnickému činu a obměnil složení nejvyšší zemské správy. Pána z Rožmitálu nahradil minsterberským knížetem Karlem. 

Tragédie u Moháče

Po návratu z Prahy do Budína dolehlo na královský pár nebezpečí tureckého postupu. O Ludvíkových velkých starostech svědčí i zápis kronikáře Jana Dubravia: „K němu sluší se podotknouti tři mimořádné rysy a všechny tři byly výrazem přílišné předčasnosti: že totiž brzy dospěl, že mu předčasně narostl vous a že měl už v osmnácti letech šediny.“ I z tohoto důvodu se Ludvík nemohl věnovat plánu na vlastní zvolení římsko-německým králem namísto svého švagra arcivévody Ferdinanda. Nutno podotknout, že od počátku stejně šlo o pouhý vzdušný zámek.

Mladý Ludvík se připravoval na tureckou expanzi, ale jeho šlechtě i příbuzným na evropských dvorech se válčit příliš nechtělo. Po útoku tureckých vojsk na uherské území ho uherští páni přesvědčili, aby nečekal na posily. A tak se 29. srpna 1526 u Moháče postavilo okolo 25 000 Ludvíkových vojáků přesile 55 000 Turků. Královo zastaralé rytířské pojetí boje nemělo šanci. Jakmile bylo jasné, že křesťané utrpěli zdrcující porážku, snažil se Ludvík zachránit holý život.

TIP: Osudový mezník českých dějin: Smrt krále Ludvíka v bitvě u Moháče

Jiří Tomáš popsal jeho děsivou smrt: „(Králův kůň) uprostřed potoka zastavil a chtěl se napít, Ludvík ho popohnal bičíkem a ostruhami, zvíře se vzepjalo na zadní, ztratilo rovnováhu a posléze spadlo do vody. Ludvík, zatížený těžkou zbrojí, se ocitl pod koňským tělem, které jej tlačilo pod hladinu. Přihlížející Aczél skočil do vody za králem a snažil se ho dostat ven z močálovité kaše. Ale i jeho začalo bahno stahovat do svých útrob.“ Královna Marie se po Ludvíkově smrti již nikdy neprovdala, zemřela 32 let poté ve Španělsku.

Britové dosáhli při leteckém průzkumu z počátku války takových výsledků, že do Albionu během roku 1941 přibyli američtí pozorovatelé z řad letectva i námořnictva, aby se něčemu přiučili. Zkušenost evropského spojence otevřela zámořským důstojníkům oči a v USA začaly práce na zásadní modernizaci i rozšíření fotoprůzkumných aktivit.

Prvním strojem pro takovou činnost se stal F-3A neboli modfikovaný bombardér A-20 Havoc. Inspirováni spitfiry se Američané pokusili na neozbrojený průzkumný typ přestavět také stíhačku P-38 Lightning, ovšem první verze letounu označeného F-4 přinesla zklamání a inženýry čekalo dlouhé odstraňování dětských nemocí.

Odvážní průkopníci

Rozsáhlejší průzkum si Američané poprvé vyzkoušeli nad Austrálií a přilehlými bojišti. Skutečnou legendou se stal podplukovník Karl Polifka – agresivní pilot, který vyvinul řadu taktických postupů, jež se posléze staly standardem. V čele perutě vyzbrojené stroji F-4 operoval nad oblastí od Port Moresby až k Rabaulu a po návratu do USA v roce 1943 předal cenné zkušenosti nadřízeným.

Mezitím se angloamerické svazky v listopadu 1942 vylodily v severní Africe a jejich letecké síly se musely průzkumu učit za pochodu. I tentokrát lze zmínit jméno klíčového průkopníka, jímž byl syn amerického prezidenta plukovník Elliott Roosevelt. V únoru dalšího roku se jeho letci spojili s britskými kolegy do mnohonárodnostního průzkumného křídla Northwest African Photographic Reconnaissance Wing (NAPRW). Záhy zjistili, že stroje F-4 jsou poruchové a upravené B-17 příliš zranitelné.

Hledání ideálního stroje

Mnoho práce u NAPRW naopak vykonal jediný přidělený B-25 Mitchell, užívaný pro noční fotografování. Celkově však zůstávala materiální situace mizerná a rychlému zavedení preferovaných spitfirů či mosquit bránila administrativa. Než se vše vyřešilo, převzali průzkumné mise nad Středomořím Britové. Teprve za invaze na Sicílii a do Itálie byla jednotka opět akceschopná díky dodávkám vylepšených průzkumných P-38 Lightning verze F-5.

TIP: Riskantní služba pro vyvolené: Americké vs. německé osádky bombardérů

Royal Air Force si i nadále drželo vedoucí postavení a jeho průzkumné útvary poskytovaly Američanům mentoring. Po mnoha tahanicích zodpovědní představitelé obou zemí uznali, že neozbrojené verze spitfirů a mosquit (označovaných v USA jako F-8) jsou nejlepšími průzkumnými prostředky – díky své rychlosti, dostupu, doletu i schopnosti přežít na bojišti. Američané ovšem žárlili na letouny svého spojence a ve snaze o soběstačnost zavedli též vlastní typ F-6 – modifikovanou stíhačku P-51 Mustang. Průzkumné stroje „druhé kategorie“, zastoupené mimo jiné bostony, blenheimy či marylandy, byly vysílány nad méně rizikové regiony. Centrem angloamerických průzkumných aktivit se stala základna RAF Medmenham, kde se konal společný výcvik.

Dokončení: Snímky z nebeských výšin: Letecký průzkum za 2. světové války (4) (vychází v neděli 9. ledna)