Stabilní oběžné dráhy vyžadují v systému dvojhvězda–exoplaneta jistou dávku hierarchie. To v praxi znamená, že zde nalezneme vždy dvě tělesa v těsném sousedství, kolem nichž krouží ve velké vzdálenosti třetí objekt. Známe tudíž dvojhvězdné systémy, kde jednu ze stálic doprovázejí těsně obíhající exoplanety a celá soustava se dále pohybuje kolem společného těžiště dvojhvězdy. Exoplaneta musí v tomto případě obíhat uvnitř tzv. Hillovy plochy (tedy sféry gravitační dominance) příslušné hvězdné komponenty.

K takovým systémům zřejmě patří například naše nejbližší sousedka Alfa Centauri, která představuje dokonce trojhvězdnou soustavu. Tvoří ji dvojice podobných stálic v podstatě slunečního typu, jež se od sebe nacházejí 11,2 AU a vzájemně se oběhnou jednou za 80 let. Ve vzdálenosti 15 000 AU pak dvojhvězdu doprovází červený trpaslík Proxima s oběžnou dobou 100–500 tisíc let.

V říjnu 2012 oznámili astronomové objev planety o něco větší než Země kroužící kolem chladnější složky dvojhvězdy ve vzdálenosti 0,04 AU s periodou 3,24 dne. Tuto nepochybně velmi horkou planetu ruší ostatní složky trojhvězdy jen velmi málo, a její dráha je tedy dlouhodobě stabilní.

TIP: Jedna planeta, dvě hvězdy: Častější systém, než jsme si mysleli

Jinou možnou konfiguraci představuje stav, kdy naopak planeta obíhá po vzdálené dráze kolem těsnější dvojhvězdy. Takových systémů znali vědci ke konci roku 2013 sedmnáct. Jako příklad jmenujme proměnnou hvězdu HW Virginis, tvořenou horkým podobrem spektrální třídy B a červeným trpaslíkem, jež se vzájemně oběhnou za 0,12 dne. Okolo zmíněné dvojice pak s periodou přesahující devět let krouží planeta typu Jupitera a dále zřejmě hnědý trpaslík s dobou oběhu 15,8 roku.

Ovce či krávy roztrhané medvědem – to bývala častá scéna, s níž se setkávali farmáři i pastevci napříč Evropou, od Uralu přes Karpaty, Alpy až po Apeniny, a před 2 500 lety dokonce i na anglické a skotské vrchovině. Jakkoliv jsou medvědi plaší, jejich sestupy za snadno dosažitelnou potravou v nížinách z nich vedle vlků učinily nepřítele číslo jedna a rozvíjející se státy začaly jejich odlov ve velkém odměňovat. Na sklonku 19. století už se medvědi na západě Evropy spatřit nedali. 

Dnes se však vracejí. Ve všech zemích kontinentu mají status chráněného zvířete a k jejich odlovu se přistupuje pouze ve chvíli, kdy si natolik zvyknou na lidskou přítomnost, že se stávají nebezpečnými. Medvědi se tudíž množí a opět migrují, takže dochází ke spojování dřív izolovaných populací, například mezi Polskem, Slovenskem a Ukrajinou. Podle lipského Centra pro výzkum biodiverzity se v Evropě nachází několik stovek míst, odkud huňaté šelmy vymizely, nicméně podmínky jsou dostatečně příhodné, aby je bylo možné do ekosystému vrátit. Celkově jde o plochu asi 380 000 km², přičemž se neustále rozrůstá s tím, jak se evropské státy snaží svá území opět zalesnit. Například jen Španělsko osadilo mezi léty 2000 a 2015 celkem 96 000 ha, a od počátku 20. století tak svoji lesní plochu ztrojnásobilo. Dnes se proto znovu zelená až 25 % jeho rozlohy. 

Tolerantní a nebezpeční

Medvědi mají po staletích útěku opět šanci se zabydlet a pomáhá jim v tom také jejich přirozeně tolerantní chování: Pokud samci právě nesoupeří o partnerku v říji či o zdroj potravy, velkoryse své druhy ve stejném teritoriu ignorují. Na relativně malé ploše (běžný karpatský medvěd obchází území o rozloze zhruba 36 km²) tak může žít poměrně početná populace. V Evropě se dnes vyskytuje asi 50 tisíc zmíněných šelem, mimo Rusko pak možná až 14 tisíc. Nejvíc se jim daří v Karpatech, v Rumunsku je jich odhadem 6 600. 

Jenže právě tam v současnosti panuje největší tření mezi zvířaty a lidmi. Setkání s medvědy bývají v horských regionech častá a nezřídka i fatální. Zatímco ve většině evropských zemí se smrtelný útok na člověka odehraje jednou v řádu let až desítek roků, v Rumunsku nyní medvědi útočí často. Mezi léty 2000 a 2015 šlo o 11 případů, v roce 2019 už jich ovšem bylo šest. Loni takto zemřeli dva lidé a 50 jich utrpělo zranění. Ani škody na majetku nelze zanedbat: Mnozí rumunští farmáři prý ročně ztratí na roztrhaných ovcích v přepočtu až 50 tisíc korun.

Pro nejchudší z nich, kteří často nevědí, jak dosáhnout na unijní dotace, a žijí jen z toho, co vyprodukují, jde o vážnou ránu. A přestože mají nárok na odškodnění od státu, papírování je pro ně mnohdy složité a v případě formálních chyb může být – a také bývá – kompenzace zamítnuta. 

Drahá kratochvíle

Kritici tvrdí, že za všechno může zákaz trofejního lovu, který v zemi platí od roku 2016 a umožnil prý skokový růst populace šelem. Předtím jejich lov znamenal zlatý důl pro místní agentury: Za pětidenní „výlet“ s průvodcem zaplatil zájemce v přepočtu 50–75 tisíc korun, na dalších až 250 tisíc vyšla samotná trofej. A za každý výstřel mimo se platilo 15 tisíc. Navzdory ohromným sumám se však bohatí lovci ze Západu jen hrnuli.

Nyní se medvědi střílet nesmějí, pokud se nepřemnoží nebo přímo neohrožují životy či majetek. Ochránci zvířat ovšem poukazují, že jinak zcela rozumná klauzule dává loveckým agenturám s dobrými kontakty na státní i lokální politiky do rukou spoustu možností, jak zařídit, aby se nějaká škodná vždycky našla. Napovídají tomu i webové stránky některých agentur, kde se výrazně oznamuje, že „lov medvědů byl ukončen“, načež hned následuje e-mail, telefonní číslo a brožurka s nabídkou hotelů i loveckých revírů ke stažení. 

Stovka útoků

Rumunské ministerstvo životního prostředí dovoluje redukci nadměrného množství medvědů a vychází přitom z čísel, která správci národních parků odhadli v roce 1990 z výskytu stop a trusu. Každoročně se tak smí odstřelit desetina předpokládané populace, konkrétně 600 kusů. Ve skutečnosti však nikdo přesně neví, kolik medvědů v zemi žije. Zastánci odlovu tvrdí, že může jít až o deset tisíc zvířat, ochránci argumentují, že jejich populace již mohla klesnout na pouhé dva tisíce. 

Kromě odstřelu s požehnáním centrální vlády mohou místní úřady povolovat také zabíjení nad uvedený limit. Zákon, který vyvolal bouřlivé debaty, schválil parlament koncem července. Stále více šelem se totiž nejen nebojí škodit v ohradách, ale ani sestupovat do vesnic, kde přeplněné popelnice tvoří neodolatelné lákadlo. K setkání s lidmi tak dochází mnohem častěji a šelmy ztrácejí plachost: Za poslední tři roky bylo nahlášeno přes sto útoků. 

Reakce obyvatel postižených lokalit, kteří se bojí pustit děti ven, jsou prudké a rezonují v nejvyšších patrech politiky. V Harghitě, domovském regionu ministra životního prostředí Barny Tánczose, se medvědi několikrát procházeli po vlakovém nádraží a vlezli do kuchyně místní restaurace. V Bixadu zas poničili zahrady za tamní klinikou. Během jediného červnového víkendu musela policie šelmy odhánět hned dvanáctkrát. Tánczos se nechal slyšet, že „pokud stát neumožní legální kontrolu medvědí hrozby, vezmou lidé právo do vlastních rukou“.

Kolik jich vlastně je? 

Aktivisté argumentují, že není třeba medvědy hned střílet – musejí se izolovat od měst a vesnic, a pokud je to možné, přesídlit do vzdálenějších lokalit. „Nejdůležitější roli hraje prevence,“ myslí si Alexandros Karamanlidis, regionální manažer projektu Rewilding Europe neboli „Evropa opět divoká“, jenž se snaží o navrácení řady druhů do jejich přirozeného prostředí. „Jestliže se medvědi odvažují do lidských sídel, znamená to, že nemají dost potravy. Musíme se snažit dostat zpátky do přírody víc vysoké zvěře nebo třeba bizonů, aby je mohli lovit.“ 

Jakákoliv debata o regulaci či ochraně medvědů ovšem nemá smysl, pokud žádná ze stran sporu nezná přesná čísla. Rumunská vláda proto s injekcí 11 milionů eur z unijních fondů spustila projekt, který by měl otázku stavů chlupatých šelem jednou provždy vyřešit. Během několika nadcházejících měsíců bude na 400 dobrovolníků sbírat v rumunských horách vzorky medvědího trusu a chlupů. „Nechceme se samozřejmě pokoušet počítat každé jednotlivé zvíře. Potřebujeme především velké množství vzorků, které následně roztřídíme pomocí analýzy DNA. Půjde o velmi přesný proces s exaktní metodikou,“ vysvětlil ministr Tánczos. Práci terénního týmu přitom doplní drony. 

Budoucnost? Nikdo neví

Ministerstvo také zapracuje na prevenci kontaktů mezi lidmi a šelmami. Stát z evropských peněz nakoupí tisíc elektrických plotů napájených solárními panely a rozdělí je mezi nejvíc ohrožené farmáře. „A samozřejmě spustíme kampaň, v níž se farmáři dozvědí, jak postupovat, pokud jim medvědi způsobí škodu, nebo jak zabezpečit popelnice, aby je šelmy nedokázaly otevřít,“ doplnil Tánczos. Součástí projektu se stane také vybudování „záchytky“ pro příliš odvážné chlupáče: Centrum by mělo vyrůst v Brašově v centrálním Rumunsku a nabídne kapacitu asi pro stovku zvířat.

TIP: Návštěvník z cizích krajů: Šakalové se začínají zabydlovat také v Česku

Už teď se však ochránci obávají, že skončí-li sčítání medvědů „příliš dobře“, padnou poslední zábrany v jejich opětovném masivním odlovu. Rumunsko si stále zachovává pověst loveckého ráje a miliony eur, jež pobíhají v jeho lesích v podobě věčně hladových huňáčů, nejspíš nenechají lovecké asociace a spřátelené politiky v klidu. 

Většina z nás někdy zažila, že jsme při přecházení z jedné místnosti do druhé zapomněli, proč jsme tam vlastně šli. Psychologové hovoří o tzv. efektu dveří a jedná se o zcela přirozený mechanismus: Mozek se v reakci na změnu prostředí snaží přizpůsobit nové situaci tím, že předchozí údaje vymaže. Obvykle se tak děje ve chvíli, kdy jsme velice zaneprázdněni a zároveň se najednou ocitneme v relativně odlišném místě – kupříkladu pokud se přesuneme z obýváku na zahradu.

TIP: Zákon zachování myšlenky: Co „udělá“ mozek s myšlenkami, které potlačíme?

Experimentálně ověřil efekt průchodu dveřmi v roce 2011 profesor Gabriel Radvansky z americké University of Notre Dame. Radvansky nechal ve virtuálním a reálném prostředí dobrovolníky plnit jednoduché úkoly – měli si například zapamatovat předmět ležící v místnosti nebo jej vyměnit za jiný. Ukázalo se, že schopnost vzpomenout si na daný úkol byla výrazně nižší, pokud testované subjekty musely projít dveřmi (lhostejno zda virtuálními, nebo reálnými).

Významným pomocníkem astronomů při studiu naší Galaxie se stala evropská astrometrická družice Gaia. Má za úkol získat informace o poloze, jasnosti, rychlosti a směru pohybu více než mi­liardy hvězd. Díky tomu si průzkumník připsal zásadní objev v rozuzlení minulosti Mléčné dráhy: Namísto osamělého vývoje splynula s jinou velkou galaxií, kterou astronomové pojmenovali Gaia–Enceladus. Srážka se udála v rané fázi života našeho hvězdného ostrova, zhruba před deseti miliardami roků.

Předchozí část: Náš hvězdný domov: Co víme o Mléčné dráze a jaká jsou nejnovější zjištění?

Další významnou událost v životě Mléčné dráhy představuje stále ještě probíhající kolize s trpasličí galaxií Sagittarius, vzdálenou nyní 78 300 ly. Podle aktuálních modelů do našeho hvězdného ostrova narazila celkem třikrát: poprvé asi před 5–6 miliardami let, následně zhruba před dvěma miliardami a nakonec před miliardou roků. Vyšší hustota hmoty v regionech kolize pak spustila tvorbu stálic.

Zdá se, že se důležitá část hvězdné hmotnosti Mléčné dráhy utvářela právě v důsledku interakce se Sagittariem. Ve skutečnosti je dokonce možné, že kdyby nebyl zachycen gravitačním polem naší Galaxie a postupně roztrhán při průchodu jejím diskem, Slunce a jeho planety by dnes neexistovaly. 

Ukradené galaxie

Mléčná dráha neputuje vesmírem osamoceně. Společně s malou galaxií M33 v Trojúhelníku a s velkou M31 v Andromedě i jejími souputníky patří do tzv. Místní skupiny. Ta náleží do kupy galaxií v Panně, jež tvoří součást nadkupy Laniakea. 

Nejbližšími společníky Mléčné dráhy se však staly dvě nepravidelné galaxie označované jako Velké a Malé Magellanovo mračno, spolu s dalšími zhruba 50 trpasličími hvězdnými ostrovy. Podle nových výzkumů představovalo kdysi Velké Magellanovo mračno samostatnou galaxii, která vlastnila přinejmenším sedm satelitních ostrovů včetně Malého Magellanova oblaku. Mléčná dráha ji však svou gravitací před 1,5 miliardy let zachytila a učinila z ní i z jejích průvodců své souputníky. „Ukradený“ trpasličí hvězdný ostrov v současnosti představuje nejjasnější satelit naší Galaxie a dělí jej od nás 163 000 ly. 

Splynutí už začalo

Tím však příběh obou galaktických sousedů nekončí. Podle nedávného výzkumu astrofyziků z Durham University se může Velký Magellanův oblak s naší Galaxií zhruba za dvě miliardy roků srazit. Ještě donedávna se astronomové domnívali, že ji za několik miliard let oběhne nebo díky své rychlosti unikne z jejího gravitačního působení. Nicméně z nových měření vyplývá, že Velký Magellanův oblak obsahuje téměř dvakrát víc temné hmoty, než se předpokládalo. Dle vědců dokonce existuje určitá pravděpodobnost, že by kolize mohla naši soustavu doslova vystřelit z Mléčné dráhy a nasměrovat ji do mezigalaktického prostoru.

Splývání s Magellanovými mračny už vlastně začalo: Náš domovský ostrov z nich vysává hmotu. Vědci zjistili, že v Galaxii již vznikly hvězdy pocházející velmi pravděpodobně z materiálu obou oblaků.

Velké srážky na obzoru

Nejde ovšem o jediný případ galaktického kanibalismu, do něhož se Mléčná dráha zaplete: Podle astronomických výpočtů a simulací ji za víc než čtyři miliardy let čeká splynutí s M31, čímž vznikne obří eliptická supergalaxie. Družice Gaia pohlédla za hranice našeho hvězdného ostrova a prozkoumala jeho dvě zmiňované sousedky, M31 a M33, aby zjistila, kdy nás srážka s první uvedenou čeká.

Přibližně za 4,5 miliardy let se Mléčná dráha srazí s galaxií M31 v Andromedě. (foto: NASA, CC0)

Astronomové nejprve určili, jak se galaxie v Andromedě a v Trojúhelníku pohybují napříč vesmírem, a vypočítali oběžné dráhy pro každou z nich zpětně v čase i do budoucna na několik miliard roků. Ukázalo se, že se M33 nemůže dlouhodobě nacházet na oběžné dráze kolem M31 a že je již na cestě, aby se k ní poprvé přiblížila. 

TIP: Mléčnou dráhu obklopuje obrovský oblak plynu o teplotě 10 milionů °C

Načasování a ničivý účinek vzájemného působení Mléčné dráhy a M31 pak bude zřejmě odlišný, než vědci původně předpokládali. Hvězdné ostrovy se nesrazí čelně, ale dojde spíš k bočnímu setkání. A pravděpodobně se odehraje za 4,5 miliardy roků, tedy o 600 milionů let později, než určily prvotní odhady.

Každý rok jsme svědky objevu nových infekčních chorob, které ze dvou až tří čtvrtin vyvolávají viry, jimiž jsme se nakazili od zvířat. Dokonce i nové mutace chřipky přecházejí na člověka z populací drůbeže a volně žijícího ptactva s jedním „přestupem“ v podobě domácích prasat. Někdy však na nás může chřipkový virus přeskočit přímo z ptáků a takto se zřejmě zrodila i španělská chřipka.

Mezi potenciálně nebezpečné „skokany“ v tomto směru patří například chřipka H5N1 – nebezpečný podtyp viru ptačí chřipky, který se objevil v Asii v roce 1997. Vyznačuje se nejen vysokou nakažlivostí, úmrtností a rychlým šířením ptačí populací, ale také schopností infikovat a usmrtit člověka.

Vzácný případ

Britská vládní agentura UK Health Security Agency (UKHSA) nyní oznámila, že u jedné osoby v jihozápadní Anglii byla laboratorně prokázána infekce právě chřipkovým virem H5N1. Jde o člověka, který byl v častém kontaktu s velkým počtem nakažených ptáků. Podle dostupných zpráv je nakaženým devětasedmdesátiletý chovatel kachen z Buckfastleigh. Nakažený muž se podle lékařů cítí dobře a další šíření nákazy není pravděpodobné.

Podle Iana Browna, vedoucího virologa britské vládní agentury Animal and Plant Health Agency (APHA), se tento konkrétní kmen chřipky H5N1 už nějakou dobu ve Velké Británii vyskytuje. Jde ale o první případ, kdy se jím nakazil člověk. K přenosu H5N1 na člověka dochází velmi vzácně, za posledních 20 let existuje jen okolo tisícovky doložených případů.

TIP: Chřipkové epidemie, které otřásly světem

Isabel Oliverová z vedení UKHSA k tomu dodává, že v současnosti neexistuje důkaz o šíření této chřipky mezi lidmi. Riziko takového šíření je velmi nízké. Zároveň ale víme, že se viry neustále vyvíjejí a dovedou překvapit. Podle Oliverové je proto důležité situaci neustále pečlivě monitorovat a mít k dispozici výkonný systém, který by nás na takový vývoj co nejdříve upozornil.

Co se týče účelnosti a metodiky nasazení průzkumných letounů, německá Luftwaffe za Brity poněkud pokulhávala. Hlavní příčina spočívala v absenci strategické bombardovací doktríny, neboť i střední dvoumotorové bombardéry byly považovány za nástroj podpory pozemních sil. Němci tak sice ustavili četné průzkumné útvary a přidělovali je k armádním svazkům či námořním uskupením, avšak jejich účinnost se omezovala na taktické měřítko.

Takticky orientovaná Luftwaffe

V úvodní útočné fázi války taková orientace postačovala. Berlín očekával rychlé vítězství a nehodlal vynakládat vysoké částky na budování prostředků dálkového průzkumu. Když se však konflikt začal protahovat, německé ozbrojené síly na krátkozrakou doktrínu doplatily – chyběl jim komplexní systém průzkumu napojeného na rychlé vyhodnocování snímků.

V taženích z let 1939–1940 byly průzkumné jednotky Luftwaffe velmi aktivní a podnikaly nad Polskem či Beneluxem desítky misí denně. Intenzita se ještě navýšila před invazí do země galského kohouta, během jejíchž příprav se průzkum zaměřil na přístavy, opevnění, letiště a nádraží. Většinu práce odvedly osádky dvoumotorových Do 17 a He 111, které se ukázaly jako příliš zranitelné stíhači, a tak se je Němci snažili nahradit rychlými Ju 88.

Průzkum nad mořem zajišťovaly čtyřmotorové Fw 200 Condor podporované směsicí hydroplánů. Podle svého určení se průzkumné útvary Luftwaffe dělily na dálkové (Fernaufklärer), taktické (Nahaufklärer), noční (Nachtaufklärer), námořní a speciální. Struktura velení i označení jednotlivých útvarů se během války často měnily, což přispívalo ke zmatkům.

Každá jednotka měla vlastní skupinu analytiků fotografií (Bildgruppe), kteří mohli významná zjištění bez odkladu nahlásit telefonem na nejbližší velitelství. Obecně platilo, že se informace předávaly výše na úroveň leteckého sboru a ty klíčové doputovaly až do Berlína, aby poskytly vrchnímu velení podklady pro strategická rozhodnutí. 

Rozmanitá paleta typů

Vedle letounů modifikovaných pro průzkumné úkoly používali Němci též specializované typy. Do první skupiny spadají zmíněné heinkely, dorniery a junkersy, doplněné později o modernější Ju 188. Výhodou těchto letounů byl značný dolet daný rozměry stroje a objemem nádrží, stejně jako větší bezpečnost plynoucí z dvoumotorové konstrukce. Nevýhodou pak snadnější zaznamenání nepřítelem i bezbrannost vůči stíhačům.

Typy konstruované od počátku pro průzkum měly sloužit hlavně coby Nahaufklärer. Uplatňovaly se zejména na východní frontě, kde jejich osádky s minimálním zpožděním informovaly o výsledku mise velitele pozemního svazku, jemuž průzkumný útvar podléhal. Nejvýznamnějším letounem tohoto určení se stal dvoutrupý dvoumotorový Fw 189. Šlo o účelný a odolný stroj s vynikajícím výhledem z kabiny. Obratnost i schopnost absorbovat poškození z něj dělala obtížný terč pro sovětské piloty, kteří mu – kvůli nezaměnitelné siluetě – přezdívali „rám“.

Mimo dosah stíhačů

V porovnání s 864 vyrobenými Fw 189 měl Blohm & Voss BV 141 s necelou třicítkou kusů zanedbatelný význam. Šlo o unikátně koncipovaný asymetrický letoun, jehož osádka seděla v plexisklové gondole umístěné mimo trup. Nasazení se nedočkal jednak pro snahu velení o výrobu jediného typu, jednak pro nedostatek motorů BMW 801 určených přednostně pro stíhací Fw 190. Jednotky výškového průzkumu dostaly stroje Ju 86P, které vznikly úpravou zastarávajících bombardérů.

Dvoumotorový letoun obdržel šestiválcové jednotky Jumo 207, větší rozpětí křídel a přetlakovou kabinu. Díky těmto úpravám dokázal operovat ve výšce 12 000 m, což ho činilo imunním vůči kterékoliv stíhačce. Právě beztrestné přelety junkersů nad britskými námořními základnami a sovětským územím vedly spojenecké inženýry k vývoji výškových stíhacích strojů, které od roku 1942 připravily Ju 86P o nezranitelnost. Následujícího roku typ putoval do výslužby a udělal místo modernějšímu Ju 388L. Šlo o rychlý stroj s dostupem téměř 14 000 m, ale do služby se dostalo jen několik kusů. 

Nezadržitelný růst

V závěrečné fázi války letecký průzkum západních Spojenců představoval výkonný a účinný systém. Velkého pokroku dosáhlo i vyhodnocování snímků, které Britové rozdělili do tří skupin. První zahrnovala záběry vyžadující okamžitou reakci (třeba německé tankové kolony blížící se k frontě), druhá cíle, pro jejichž napadení ozbrojené síly potřebovaly 24 hodin (například vyloďovací plavidla shromážděná v přístavu). Do třetí spadaly snímky používané při analýze strategických cílů včetně průmyslových objektů.

Spojenci se také naučili rozlišovat mezi taktickým a strategickým průzkumem a rozpracovat specifická odvětví včetně průzkumu meteorologického. Dokladem profesionalizace může být promyšlený postup před invazí do Normandie. Během jara 1944 pořídily spitfiry, mustangy, mosquita a lightningy tisíce snímků německých obranných zařízení táhnoucích se od Nizozemí až ke španělským hranicím.

Příprava na den D

Průzkumníci obvykle fotografovali pobřeží ze středních a velkých výšek, přičemž zabírali cíle kolmo shora. Jindy technici osadili stroje šikmými kamerami pro boční snímkování a piloti podnikali mise v přízemních výškách, z nichž přiváželi obrázky pro velitele vyloďovacích člunů. Díky popsané taktice vznikaly záběry z téhož pohledu, z jakého měli tito muži spatřit pobřeží při vylodění.

TIP: Neohrožení obránci letišť: Regiment Královského letectva

Průzkumná činnost Luftwaffe na západě naopak koncem války stagnovala, protože protivzdušná obrana Spojenců podporovaná radary a vyzbrojená tisícovkami stíhaček proměnila takové mise v sebevraždu. Osamocené junkersy různých typů či čtyřmotorové He 177 se čas od času o průnik nad cíle pokusily, obvykle však nedokázaly získat odpovědi na klíčové otázky. Změnu nemohl přinést ani nástup proudové techniky, protože průzkumných Ar 234 bylo příliš málo. Rychlé stíhací Me 262 alespoň donutily Spojence přidělovat dosud nezranitelným průzkumným mosquitům eskortu. Na východní frontě se německým průzkumným letcům dařilo o něco lépe, a dokonce tam nasadili vlastní verzi zábleskových bomb pro noční snímkování. Tyto drobné úspěchy ovšem nemohly celkový vývoj zvrátit.

Jako český král usiloval Jiří z Poděbrad o založení nového panovnického rodu. Na rozdíl od svých předchůdců měl početné potomstvo, neboť z prvního manželství s dobročinnou Kunhutou ze Šternberka se narodili Boček, Viktorín, Barbara, Jindřich a dvojčata Kateřina a Zdena. Z manželství s nadanou političkou Johanou z Rožmitálu se dospělosti dožili Hynek a Ludmila. Jiří svým synům zajistil tituly říšských knížat, minstrberské a opavské knížectví a kladské hrabství, čímž je povznesl nad českou aristokracii.

Přestože se mu nakonec kvůli odporu katolické šlechty, papežské kurie i obtížné zahraničně-politické situaci nepodařilo zajistit jejich nástupnictví, zůstaly jeho děti knížaty a královými potomky. Tím se zařadily mezi rovnorodé a vyhledávané kandidáty na spříznění s významnými středoevropskými rody. 

Partie pro urozené děti

Jak se Jiřího děti spříznily s panujícími dynastiemi? Nejstarší syn, duševně nemocný Boček, zůstal svobodný. Druhorozený Viktorín, jenž se stal opavským knížetem, se oženil s princeznami z rodů slezských Piastovců a byzantských Palaiologů. Králův třetí syn, uvážlivý, ctižádostivý minstrberský kníže a kladský hrabě Jindřich I. se mohl jako manžel princezny Uršuly, dcery braniborského kurfiřta Albrechta Achilla, pyšnit příbuznými z nejpřednějších říšsko-německých knížecích rodů. V období po otcově smrti působil jako zemský správce a organizoval volební sněm, z něhož vítězně vzešel král Vladislav II. Jagellonský. S ním se sešvagřil, neboť panovník si vzal sestru Jindřichovy manželky, Barboru Braniborskou. 

Ze čtyř dcer Jiřího z Poděbrad se Barbara provdala za české šlechtice, zatímco Kateřina usedla na uherský trůn po boku Matyáše Korvína, zemřela však mladá a bezdětná. Nejlépe se provdala zbožná Zdena, a to za saského vévodu Albrechta (Alberta), což z ní učinilo pramátí všech členů albertinské linie Wettinů, včetně saských kurfiřtů i saských a polských vládců. Nejmladší dcera Ludmila pojala za muže piastovského knížete Fridricha I. Lehnického a díky její vnučce Žofii ji můžeme označit za pramáti všech pruských panovníků i německých císařů. 

Osudové spojení

Důležitou roli pro vznik příbuzenství mezi „husitským králem“ a ruskými panovníky nicméně sehrála teprve Jiřího vnučka z pátého kolene, Marie Alžběta (1610–1684). Jejím manželem se stal šlesvicko-holštýnsko-gottorpský vévoda Fridrich III. z vedlejší linie dánské panovnické dynastie. Ačkoliv Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpsko představovalo jedno z mnoha malých říšských knížectví, jeho strategická poloha z něj činila důležitého hráče v boji o vliv v Pobaltí. Vévoda Fridrich III. se během třicetileté války rozkmotřil s dánským monarchou a stal se spojencem Švédska. Pozdějšímu králi Karlu X. Gustavovi dal dokonce svou dceru Hedviku Eleonoru za manželku. 

Vnuk Fridricha III., šlesvicko-holštýnsko-gottorpský vévoda Fridrich IV. (1671–1702) byl nejen bratrancem a přítelem švédského panovníka Karla XII., ale nakonec i švagrem, neboť si vzal za manželku jeho nejstarší sestru Hedviku Žofii. Někteří současníci vévodu obviňovali, že mladičkého Karla XII. svedl na scestí, tedy k nadměrné konzumaci alkoholu, hazardování se životem a k vysmívání se přísné dvorské etiketě. Jejich řádění ustalo v roce 1700, kdy vojska nepřátelské koalice udeřila na švédské pobaltské provincie. Velká severní válka (1700–1721) nepřinesla nic dobrého ani jednomu z „nezbedů“. Fridricha roztrhala dělová koule na kusy na polském bojišti a Karla XII. zabila kulka z muškety před dánsko-norskou pohraniční pevností. Oba přivodili svým rodům a zemím velké neštěstí. Vévodství přišlo o panství ve Šlesvicku a Švédsko ztratilo pobaltské území i velmocenské postavení.

Na rozdíl od svého přítele Fridricha IV. se Karel XII. nikdy neoženil, ani neurčil, kdo z příbuzných by se měl stát jeho dědicem. Po panovníkově nečekané smrti v roce 1718 se proto rozhořel boj o švédský trůn mezi synem jeho sestry a Fridricha IV., vévodou Karlem Fridrichem, a mladší královou sestrou Ulrikou Eleonorou. Fakt, že všichni zainteresovaní byli potomky Jiřího z Poděbrad, neměl na rozhodování švédské generality a říšského sněmu pochopitelně žádný vliv. Švédové ignorovali nároky Karla Fridricha a do čela země zvolili jeho tetu.

První kapka

Vítěz nad Karlem XII., car Petr Veliký, nejen otevřel Rusku „okno do Evropy“, ale zapojil Romanovce do evropského dynastického „trhu“. Svou nejmilovanější dceru, graciézní, něžnou a dobromyslnou Annu Petrovnu provdal za vévodu Karla Fridricha, jehož nároků na švédský trůn mistrovsky využila ruská diplomacie v nátlaku na stockholmský dvůr. Karel Fridrich se vrátil na výsluní moci v letech 1725–1727, kdy Rusku vládla jeho tchyně Kateřina I. Příliš respektu ale nebudil. Jeden z vyslanců o něm napsal: „Slabý na duchu i na těle, opilý už po několika málo locích pálenky, kterou něžně miloval.“ 

Štěstí ho definitivně opustilo po tchynině smrti. Musel se i s manželkou vrátit do Kielu, kde se jim v roce 1728 narodilo jediné dítě – Karel Petr Ulrich. Chlapec měl po matce nárok na ruský a po babičce na švédský trůn. Ve stejném roce oslavil v Rusku první výročí panování vrtošivý, povrchní a pyšný car Petr II., poslední Romanovec po meči. Zároveň byl prvním carem, v jehož žilách kolovala i krev krále Jiřího z Poděbrad. Vděčil za ni své matce Charlottě Brunšvicko-Wolfenbüttelské. Druhým ruským imperátorem s poděbradskou krví se stal v roce 1740 Ivan VI., který pocházel rovněž z brunšvicko-wolfenbüttelského rodu a také neměl děti. 

Ivana VI. svrhla v roce 1741 mladší dcera Petra Velikého, Alžběta Petrovna, která ho zavřela do temné, studené kobky. Stala se imperátorkou jako svobodná a nehodlala se vdávat. Z tohoto důvodu nechala z Kielu do Petrohradu přivézt svého synovce, nervózního, neklidného, popudlivého a tvrdohlavého holštýnsko-gottorpského vévodu Karla Petra Ulricha. Donutila ho vzdát se nadějí na švédský trůn a pod jménem Petr Fjodorovič přestoupit k pravoslaví. 

Nepřerušená linie

Carevna Alžběta Petrovna našla synovci i nevěstu, a to v okruhu holštýnsko-gottorpského rodu, v jehož čele stál carevič jako panující vévoda. Patřili k němu též sourozenci zemřelého carevnina snoubence, kteří byli potomky Jiřího z Poděbrad v 11. a 12. generaci. Princové však byli svobodí a bezdětní, možnost svazku s jejich dcerou tedy nepřipadala v úvahu. Ze tří princezen, jež převyšovaly careviče věkem o více než dvacet let, měla děti pouze Johana Augusta. Jedinou příbuznou vhodného původu a odpovídajícího věku proto byla její dcera, princezna Žofie Augusta Frederika, narozená v roce 1729. Do dějin vstoupila pod jménem Kateřina Veliká.

Alžběta Petrovna zemřela v roce 1762. Žezlo po ní převzal její synovec jako Petr III. Pětinásobný potomek kališnického krále dělal jednu chybu za druhou. Největší z nich bylo, že podcenil svou manželku. Ta připravila palácovou revoluci, Petra III. svrhla a sama uzurpovala imperátorskou korunu jako Kateřina II. Připomeňme, že byla šestinásobným potomkem Jiřího z Poděbrad. Stejně jako Jiří čelil obvinění, že nechal otrávit Ladislava Pohrobka, padlo i na Kateřinu podezření, že dala pokyn zavraždění svého muže. 

TIP: Marné pokusy o následnictví: Proč neusedly na trůn děti Jiřího z Poděbrad?

Všichni carové od roku 1762 až do zániku monarchie v roce 1917 byli nejen potomky Jiřího z Poděbrad, navíc se vždy oženili s princeznami z německých dynastií, jimž taktéž kolovala v žilách jeho krev. Z toho důvodu se v genealogickém vývodu posledního careviče Alexeje, nešťastného hemofilika zavražděného bolševiky roku 1918, objevuje Jiří z Poděbrad hned sedmnáctkrát.

V roce 1942 byly při těžbě rašeliny nedaleko města Viksø ve východním Dánsku objeveny dvě poškozené bronzové přilby, ozdobené dvěma nápadnými rohy, připomínající rohy býka. Právě tento objev zřejmě zásadně přispěl k všeobecnému rozšíření představy, že středověcí Vikingové běhali po světě s rohatými přilbami.

Podle Helle Vandkildeové z univerzity v dánském Aarhusu ale pro podobné tvrzení nikdy neexistovaly žádné doklady – koncept rohů podle ní ve skutečnosti pochází ze starověkého Blízkého východu a v Evropě se objevoval v době bronzové, nejspíš díky odvážným mořeplavcům.

Nerohatí Vikingové

Spolehlivým vodítkem pro určení stáří přileb z Viksø by bylo jejich radiokarbonové datování, což je metoda založená na poklesu počtu atomů radioaktivního izotopu uhlíku ¹⁴C. Tímto způsobem lze relativně přesně určit stáří jakéhokoliv biologického materiálu. Přilby jsou ale naneštěstí vyrobené z kovu, což využití této metody vylučuje. Badatelům ale přeci jen přálo štěstí – během focení přileb v roce 2019 si všimli, že na jednom z rohů přileb se nachází březový dehet.

Následná analýza dehtu pomocí radiokarbonového datování ukázala, že přilby z Viksø rozhodně nepocházejí z doby Vikingů a ti je tudíž ani nemohli nosit na hlavě. Přilby se ve skutečnosti ocitly v rašeliništi, podle badatelů zřejmě coby obětiny, někdy kolem roku 900 před naším letopočtem, tedy několik století před tím, než dotyčnou oblast ovládli Vikingové. Stáří přileb tak podle vědců odpovídá pozdní severské době bronzové. V této době již podle archeologů v Evropě probíhal čilý obchod nejen s kovy ale i s dalšími předměty a zdejší domorodé kultury tak byly významně ovlivněny cizími vlivy.

TIP: Vikinský „císař severu“: Před Knutem Velikým se třásla celá Evropa

Kromě rohů jsou přilby z Viksø zdobené symboly, které připomínají oči a zobák dravého ptáka. Badatelé spekulují, že součástí přileb mohlo být i opeření, pravděpodobně zapíchnuté do konců rohů a zafixované březovým dehtem, a také hříva z koňských žíní. Stav přileb také naznačuje, že nikdy nebyly použity v boji – nenesou totiž žádné známky bojového poškození. Dřívější výzkumy navíc ukazují, že ve Skandinávii doby bronzové se v přilbách nebojovalo a nejspíš tedy sloužily jen jako symbol autority tehdejších vůdců.

Soutěž v kutálení sýra vyžaduje naprosté soustředění. Obzvlášť od těch soutěžících, kteří se účastní poprvé. Jejich výkon rozhodne o tom, jestli budou centrem obdivu, nebo posměchu. Cílem klání je dokutálet kousek sýra co nejblíž k dřevěnému kolíku stojícímu uprostřed náměstí. Když se to podaří skoro přesně, vypuknou velké ovace.

Nejlepší sýr na světě?

Jedním z nováčků soutěže je i sedmnáctiletá Camilla: „Účastnit se po létech, kdy jsem se jen dívala, je velmi vzrušující.“ Základní problém, se kterým se soutěžící musí vyrovnat, spočívá v tom, že každý kousek sýra má trochu jiný tvar. Sýry nikdy nejsou dokonale kulaté a u krajů se navíc zužují, což způsobuje těžko předvídatelné zatáčení při nižších rychlostech.

Kutálí se místní specialitou pecorinem. To je tvrdý sýr, který se vyrábí z ovčího mléka. Jeho název je jednoduše odvozen z italského slova pecora, které označuje ovci. Italové vyrábějí šest hlavních druhů pecorina. V Pienze říkají, že jejich pecorino je nejlepší ze všech. Vlastně tvrdí, že je to nejlepší sýr na světě. Ostatně kdo to o svém sýru neříká.

Sledovaný původ pecorina

Chuť pecorina se vyvíjí během zrání. Nejjemnější je typ nazvaný fresco, tedy čerstvý. Ten zraje nejkratší dobu a uchovává si smetanovou chuť. Zralé druhy prodávané pod značkou stagionato jsou naopak mnohem tvrdší a chutnají více po másle a oříšcích. Pecorino se nejčastěji strouhá na těstovinové pokrmy místo dražšího parmezánu.

Tento sýr ale nemůže vyrábět každý. Aby se mohl honosit tímto jménem, musí pocházet z některého z tradičních regionů a vyrábět se přesně stanoveným postupem. Pecorino je totiž chráněným označením Evropské unie podobně jako třeba žatecký chmel nebo nošovické kysané zelí.

Rivalita v malém městě

Přestože Pienza má jen 2 000 obyvatel a tísní se na kopečku dlouhém pouhých 400 metrů, je rozdělená na šest čtvrtí, jejichž obyvatelé si navzájem nemohou přijít na jméno. Každá má své symboly s kořeny sahajícími hluboko do středověku. A ty se při soutěži musí patřičně hrdě předvést. Rivalita je obrovská, a každá čtvrť proto pečlivě vybírá reprezentanty do svého týmu. Velký důraz se klade na přípravu dalších generací a kutálet se učí už malé děti, jak dokládá i Camilla: „Už jako malou mě to učil strýc nanečisto. A od sedmi let už trénuju přímo na opravdovém hřišti.“

TIP: Zelená krev Toskánska: Jak se rodí extra panenský olivový olej

Každý tým se skládá ze sedmi členů. Začínají většinou starší muži s někdy i šedesátiletou praxí. Nakonec se ke svému pokusu dostává i Camilla, ale hod se jí moc nepovedl a svému týmu nepřinesla ani bod. Bere to sportovně: „Nevadí. Hlavní je zúčastnit se.“ Trofej tak nakonec putuje do jiné čtvrti. A s ní, jak jinak, pořádná porce pecorina.