Němečtí a rakouští vědci se blíže podívali na mozkovnu ankylosaura Struthiosaurus austriacus, jehož ostatky se v 19. století podařilo objevit českému geologovi a paleontologovi Ferdinandu Stoličkovi (a jeho rakouskému kolegovi Eduardu Suessovi) poblíž rakouského Muthmannsdorfu. Závěry jejich zkoumání pomocí rentgenové výpočetní mikrotomografie (microCT) přinesly zajímavé informace o životě těchto býložravých dinosaurů.

Hluchý a pomalý samotář

Z dřívějších výzkumů víme, že ankylosauři mohli dorůstat délky až osmi metrů a představovali skupinu dinosaurů, označovaných jako „živé pevnosti“: Jejich tělo bylo poseto kostěnými pláty (osteodermy) a hrozivými rohy. Někteří ze zástupců čeledi Ankylosauridae byli vybaveni kyjovitým ocasem, jiní, například příslušníci čeledi Nodosauridae, touto zbraní nedisponovali a při obraně spoléhali hlavně na své rohy. Další aspekty jejich života jsou ale stále obestřeny tajemstvím.

Badatelé z Greifswaldské a Vídeňské univerzity analyzovali mozkovnu struthiosaura a dozvěděli se spoustu zajímavých detailů ze života těchto tvorů. Trojrozměrnou strukturu této části lebky porovnali s jinými prostudovanými dinosaury. Z jejich srovnání vyplynulo, že stavba vnitřního ucha vypovídá o tom, že Struthiosaurus austriacus měl velmi špatný sluch. Podle vědců byl prakticky hluchý. 

Dřívější výzkum vedl odborníky k závěru, že ankylosauři kvůli svému špatnému sluchu nežili (na rozdíl od mnoha jiných dinosauřích druhů) ve stádech, ale vedli spíše osamělý život. Zdá se, že podobný životní styl vyznávali také struthiosauři.

TIP: Ocas nově objeveného ankylosaura Stegourose připomíná válečný kyj Aztéků

Další detaily z mozkovny struthiosaura ukazují, že kromě mizerného sluchu byl tento robustní dinosaurus rovněž velmi pomalý. Byl jako pevnost, která se pomalu pohybovala po čtyřech a útoky, v tomto případě dravců, odrážel především svým mohutným brněním.

Magawa poklidně uhynul během uplynulého víkendu ve věku osmi let, uvedla v prohlášení belgická nevládní organizace. Krysa se podle ní těšila dobrému zdraví a celý víkend strávila hraním, k jeho konci se ale zdála unavená, pospávala a měla menší chuť k jídlu. „Ztrátu Magawy cítí celá Apopo. Jsme vděční za úžasnou práci, kterou odvedl,“ dodali zástupci organizace.

Krysí superhrdina

Krysy mají dobře vyvinutý čich a umí odhalit chemické složky ve výbušninách. Ignorují různé kovové úlomky a vyhledávají miny rychleji než člověk. Jakmile na nějakou narazí, upozorní na ni svého lidského spolupracovníka, který je doprovází. Výcvik hlodavců k vyhledávání nášlapných min a nevybuchlé munice trvá obvykle rok a zvířata po jeho absolvování obdrží certifikát. Práce, která by člověku s detektorem kovu trvala čtyři dny, krysímu samečkovi zabrala zhruba půl hodiny.

Magawa při výcviku dostával jako odměnu své oblíbené pochutiny banány a arašídy. Narodil se v roce 2014 v Tanzanii, v Kambodži působil od roku 2016. Za svou kariéru odhalil 71 nášlapných min a 38 kusů nevybuchlé munice, za což mu britská veterinární charitativní organizace PDSA jako první kryse udělila vyznamenání za odvahu a oddanost. Do důchodu se odebral letos v červnu.

TIP: Minová pole v Laosu zabíjejí i po 50 letech

Kambodža je jednou ze zemí světa, které jsou minami nejvíce zamořené, uvádí na webu organizace Mag International, jež se věnuje odminovávání ve více než dvaceti státech. Nášlapné miny jsou v Kambodži pozůstatkem bojů mezi Rudými Khmery, vládou a dalšími aktéry zejména v 70. a 80. letech minulého století. Od roku 1979 tam výbušniny zabily nebo zranily přes 64 000 lidí.

Podle statistik International Energy Agency dosahuje denní globální spotřeba ropy 100 milionů barelů, jejichž objem odpovídá zhruba 159 litrům. A jelikož se jedná o neobnovitelný zdroj energie, musejí naftařské společnosti hledat stále nové lokality. Budování pevninských těžebních stanic je levnější, jenže klasická naleziště, která by čerpala černé zlato z jednolité vrstvy, se už téměř nedaří nacházet. Místo toho se firmy zaměřují na extrakci ropy z malých trhlin v hornině pomocí tzv. frakování, které například v USA pokrývá 65 % produkce. Je však výrazně dražší než klasické metody a vyžaduje ohromné množství vody. Proto se po nalezištích pátrá i v oceánech – ostatně podle vědců se pod jeho dnem ukrývá 84 % veškerých neobnovitelných zdrojů. 

Nicméně vybudovat stabilní plošinu na moři je podstatně náročnější než na souši. Ložiska se nejprve musejí najít, což je hluboko pod hladinou obtížné a nezřídka se jedná o práci na několik měsíců. Po prověření vzorků se hledá vhodné místo k vybudování plošiny a teprve pak může začít samotná stavba: Obvykle trvá asi tři roky a průměrně vyjde v přepočtu na 14 miliard korun. Gigantické plošiny jako právě Thunder Horse však mohou investora stát třeba i 107 miliard.

Dobře placené nebezpečí 

Jakmile stanice spočívá na vodě – ať už zajištěná ocelí, betonem, či systémem kotev – začne se s vrtáním do zemské kůry. Objevené rezervoáry ropy a zemního plynu se následně odčerpávají a skladují se v zásobnících. Plošiny se navrhují pro nepřetržitý provoz, a o jejich chod se tak starají i stovky zaměstnanců. Pracuje se na směny, což obvykle znamená 14 dnů tvrdé dřiny a tři týdny volna. Těžaři si tak přijdou na zajímavé peníze za pouhé dvě pětiny roku: Průměrný technik vydělá čtyři miliony korun ročně, vysokou odměnu však vyvažují značné nároky a nebezpečí.  

Životu na plošině se dělníci musejí zcela podřídit. Pokud tedy jejich směna začíná o půlnoci, znamená to, že oběd dostanou v šest hodin ráno, večeři ve dvě a ke spánku by měli uléhat okolo čtvrté odpolední. Každé dvě hodiny přitom mají krátkou pauzu. V izolaci daleko na moři totiž může sebemenší komplikace znamenat mnohem horší následky než na pevnině, a průběžný odpočinek tak pomáhá udržovat ostražitost. 

Neuhasitelný požár 

Podmořská naleziště ropy bývají často „natlakovaná“ a po špatně zvládnutém navrtání může na plošině dojít k explozi. Výbuchy nejen při vrtání přecházejí v často nezvladatelné požáry, takže dělníkům nezbývá než počkat a nechat je dohořet. Přes všechna bezpečnostní opatření a pravidelně se opakující školení má oheň na svědomí 7 % všech úmrtí na plošinách. 

Druhý rizikový faktor představuje únava a během dvoutýdenních směn se jí nevyhne nikdo. Vyčerpání přitom nejen komplikuje práci s těžkou technikou, ale také vede k pádům či nehodám. Drobná poranění vyřeší zdravotník na ošetřovně, přesto lékařské zázemí na moři nenahradí nemocnici. Pokud by tedy pacient vyžadoval náročnější zákrok, může zemřít dřív, než ho vrtulník dopraví na pevninu… Práce na plošině obecně patří k nejnebezpečnějším: Podle informací Center for Public Integrity si v letech 2008–2017 vyžádala 1 566 životů, což v poměru k počtu pracovníků znamená smutný rekord celého amerického průmyslu.  

Po krizi přichází krize 

Aby dva týdny odloučení a zničující nasazení nepodlomily dělníkům psychiku, nechybějí na plošinách kina, posilovny či stolní tenis a další hry. K dispozici jsou počítače s rychlým připojením k internetu a v kajutách bývají televize. Život na palubě je tedy mnohem příjemnější než před lety, kdy jedinou komunikaci s pevninou zajišťoval telefon s omezeným počtem volných minut. Na plošinách jsou také vymezeny speciální kuřácké zóny, kde si mohou milovníci tabáku připálit bezpečnostními zápalkami. Vše je tudíž nastaveno tak, aby se dělníci měli co nejlépe – události posledních let jim však život příliš neusnadňují. 

V roce 2020 průmysl zbrzdila pandemie: Zpomalení světové ekonomiky vedlo k nižší poptávce po ropě, která tak začala ztrácet na ceně. Plošinová těžba prudce klesla – jen v Mexickém zálivu se zastavila práce na osmi stanicích a výnos byl nejnižší od roku 2000. Za uplynulých pět let šlo přitom již o druhou ropnou krizi. Dlouhodobý trend upouštění od mořské těžby proto podle odborníků zrychluje. Zatímco v roce 2005 dosahovala produkce oceánských nalezišť 26 milionů barelů denně, o deset let později už se jednalo „jen“ o 24,5 milionu. Pevnina přitom v témže roce poskytovala denně 70,5 milionu barelů. 

Evropský úpadek 

Výhledy starého kontinentu jsou zdaleka nejhorší: Nejenže jej rovněž zasáhla cenová krize, ale naleziště u evropských břehů se tenčí. Ačkoliv pokročilá technologie umožňuje do rezervoárů proniknout hlouběji, k finanční udržitelnosti odvětví to stále nestačí. Relativně brzy se proto počítá s vyřazením více než 200 platforem. Bezmála 2 500 vrtů se zaplombuje a jen v Severním moři zůstane 78 tisíc kilometrů vysloužilého potrubí. 

Zavírání vrtů přitom není pouze otázkou docházejících zásob, ale také ekologického smýšlení: Dokonce ani Norsko, jež vytěží bezkonkurenčně nejvíc ropy a zemního plynu v Evropě, neignoruje drastické následky klimatické změny. Norové si proto v září zvolili do čela socialisty, kteří přislíbili postupné odstřihnutí ekonomiky od fosilních paliv. Země se tak vzdá hlavního zdroje svého bohatství, díky němuž dokázala za posledních 25 let shromáždit ve státním investičním a rezervním fondu přes 1,2 bilionu dolarů – víc než má v podobném „prasátku“ jakýkoliv jiný stát. 

TIP: Plnou nádrž plastu, prosím! Zachrání nás přeměna plastů na syntetickou ropu?

Výspou těžařských stanic se proto v budoucnu stanou hlavně rozvojové země a mocnosti nedbající na klima. Například u indického pobřeží začala v loňském roce fungovat první ropná plošina vyrobená domácí společností Megha Engineering & Infrastructures Ltd. Firma přitom pracuje na dalších 46 platformách a do roku 2026 se globální růst podmořské těžby v zemích třetího světa odhaduje na 3–5 %.

Podle badatelů z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře je snaha o průzkum vzdálených světů za hranicemi Sluneční soustavy přirozená lidskému druhu. „Podívejte se na historii lidského druhu. Prozkoumáváme vše na stále menších a menších úrovních až po subatomární úroveň. Zároveň ale probíhá lidské bádání ve stále větší celcích a ve větším měřítku. Myslím, že taková snaha je jádrem toho, kým doopravdy jako lidé jsme,“ zamýšlí se nad budoucností lidského poznání Joel Rothman, ředitel programu biomolekulárních věd na Kalifornské univerzitě.

Myslet ve velkém, začít v malém

Největší výzvu pro mezihvězdné cestování představuje obrovská vzdálenost mezi Zemí a nejbližšími hvězdami. Mise Voyagerů ukázaly, že dokážeme vyslat kosmické sondy na vzdálenost 150 astronomických jednotek, kterou potřebujeme k opuštění heliosféry – bubliny obklopující naši Sluneční soustavu, ve které převládá vliv magnetického pole Slunce. Bezmála tunovým sondám, které se vesmírem řítí rychlostí přes 60 tisíc kilometrů v hodině, to ale trvalo přes 40 let. Přitom urazily jen zlomek vzdálenosti potřebné k dosažení nejbližší extrasolární hvězdy – cesta sondy podobné Voyageru by k Proxima Centauri trvala zhruba 80 tisíc let.

Joel Rothman a experimentální kosmolog Philip Lubin proto navrhují změnu uvažování. Namísto velkých sond bychom k extrasolárním světům mohli namířit minimalistická zařízení o velikosti lidské dlaně. Taková zařízení by podle nich mohl pohánět laserový paprsek, a mohla by dosahovat rychlosti 20 až 30 % rychlosti světla. K Proxima Centauri by takové zařízení bylo schopné dorazit za pouhých 20 let.

Etika panspermie

Další otázkou, nad kterou se oba vědci zamýšlejí, je účel sond a jejich náklad. V úvahu by podle nich připadalo vyslání živých želvušek nebo háďátek. Tito mikroskopičtí tvorové jsou známí svou extrémní odolností a životaschopností a jsou tak oblíbenými modelovými organismy pro výzkum zaměřený na přežití v extrémních podmínkách. Dokážou například utlumit svůj metabolismus na takovou úroveň, že přežijí i extrémně nízké teploty nebo nepřátelské prostředí vesmírného záření. Samozřejmě ani želvušky nejsou nesmrtelné a není tak jisté, že by dlouhou cestu vesmírem přežily, za zkoušku to ale podle vědců stojí.

TIP: Jak přežijeme v kosmu: Na co se musí připravit budoucí vesmírní cestovatelé?

Existuje ale ještě etická stránka celé věci – také želvušky a háďátka jsou živými tvory a je třeba si tak odpovědět na otázku, zda máme právo je takovému zacházení vystavit. Další a dost možná mnohem důležitější otázkou je, zda je odpovědné a etické snažit se rozsévat život po dalších koutech vesmíru.

V průběhu 12. století před naším letopočtem došlo ve Středomoří a na Blízkém východě ke zhroucení mnoha kultur pozdní doby bronzové. Byly to divoké a kruté časy, kdy náhle mizely celé jazyky a říše a namísto společností pastevců a nomádů se objevily mohutně opevněné citadely s paranoidně opatrnou elitou.

Právě v tomto období žily dvě ženy, jejichž pozůstatky objevili archeologové na starobylém arménském hřbitově Jrapi, těsně u hranice s Tureckem. Obě ženy byly urostlé, pravidelně cvičily a jejich pohřeb s mnoha artefakty vypovídá o tom, že šlo o profesionální válečnice. Jejich zranění podle vědců odpovídají bitvám, kterých se podle všeho účastnily jako jízdní lučištnice.

Bojová zranění

Analýza nalezených ostatků ukázala, že jedna z žen zemřela ve věku asi 45 až 50 let. Na její lebce je patrné zranění palcátem či střelou z praku, smrt jí ale zřejmě přivodil až šíp, který stále vězí v jejím hrudním koši. Druhou ženou je dívka ve věku 16 až 20 let, která během svého krátkého života utrpěla řadu vážných zranění, včetně zásahu šípem do kotníku, bodnutí čepelí do čelisti a rány do hlavy palcátem.

TIP: Ruské Amazonky: Pohřbeným skytským válečníkem byla podle DNA 13letá dívka

Arménské Jrapi je třetí místní lokalitou, kde byly objeveny pozůstatky žen válečnic. V arménské mytologii se ctěné ženy bojovnice, jak prostého tak i urozeného původu, objevují často a v poslední době jejich existenci potvrzují i archeologické nálezy pohřbů, byť stále vzácné. Ženy jako válečnice na koních jsou rovněž zobrazované na vázách a bronzových pásech z arménské historie.

Zoologové z Centra pro integrovaný výzkum biologické rozmanitosti v německém Lipsku a z univerzity v nizozemském Groningenu prováděli výzkum v nizozemské přírodní rezervaci Oostvaardersplassen, která je s rozlohou 56 km² jedním z největších mokřadů střední Evropy. Badatelé zde zkoumali, jak ovlivňují mršiny jelenů evropských (Cervus elaphus) své bezprostřední okolí.

Lepší je nechat je ležet! 

Vědci nejdříve zaznamenali početnost hmyzích druhů na místech, kde mršiny ležely i tam, kde bylo „čisto“ a následně si všímali, jak se v blízkém okolí těl a na „čistých“ místech daří rostlinám. Výzkumníci zjistili, že vedle jednoznačného prospěchu, jaký z ležících těl mají mrchožrouti napříč všemi živočišnými třídami, profitují z nich i zástupci flóry. Rostliny, jako je například bodlák kadeřavý (Carduus crispus) rostly v místech, kde uhynulé kusy ležely, více než pětkrát častěji než jinde. To zase mělo za následek čtyřnásobné zvýšení počtu býložravého hmyzu a jeho predátorů.

„Nečekali jsme, že mršiny budou mít tak velký vliv na celý potravinový řetěz, a to dokonce pět měsíců od doby, kdy zvířata uhynula. Ještě překvapivější je to v místě, jako je Oostvaardersplassen, kde je půda tak úrodná,“ komentoval výsledky studie vedoucí celého týmu Roel van Klink.

Výsledky ukazují, že je potřeba přehodnotit postoj k přítomnosti mršin v ekosystému. Většina lesníků dnes již akceptuje, že mrtvé dřevo by mělo zůstávat v lesích, z čehož profitují mnohé rostlinné i živočišné druhy. Naproti tomu přítomnost mršiny v přírodě je stále často vnímána jako něco nepřijatelného. Přitom i rozkládající se těla zvířat mají svou důležitou roli pro ekosystém a jeho biodiversitu.

TIP: Pyrenejští odklízeči mrtvol: Po stopách okřídlených mrchožravců

Zákony platné ve většině evropských zemích se prozatím staví k ponechávání uhynulých zvířat v přírodních rezervacích spíš negativně. Autoři studie ovšem vyzývají k tomu, aby se v oblasti rezervací přistupovalo k tomuto problému s větší shovívavostí.

Římané se radují. Strašliví válečníci z Dálného východu před nimi prchají. Římští vojáci se plni sebedůvěry pouští do jejich pronásledování. Jenže brzy se situace obrátí. Jako by se vynořili ze země, stojí náhle proti Římanům lučištníci. Jsme v pasti, dochází příliš pozdě římským důstojníkům. Zaslechnou neúprosný svist šípů. Všechny neomylně zasáhnou svůj cíl. Nebozí Římané netušili, že předstíraný útěk a následné zasypání nepřítele šípy patří k oblíbené bojové strategii Hunů. Kdo by se od těch barbarských nájezdníků nadál tak důmyslné taktiky? Je toho však mnohem více, čím asijští bojovníci Evropany překvapí.

Nedostižní jezdci

Hordy divokých Hunů se do Evropy přiřítí v roce 375. Nomádi přitom sedí pevně usazeni na svých malých ošklivých koních. „Ani kentaurové nebyli s koněm více srostlí než oni,“ tvrdí o hunských jezdcích jeden římský historik. Proč se v sedle Římané nemohou Hunům vyrovnat?

Tito, v očích pyšných římských obyvatel, „nekulturní pastýři“ totiž používají užitečné vynálezy. Zatímco Římané sedí v obyčejných kožených sedlech, ta hunská se pyšní dřevěnými konstrukcemi, které jezdcům dodávají stabilitu. Pří jízdě si Hunové navíc vypomáhají v Evropě do té doby nevídanými třmeny. Barbarští válečníci si vědí rady i s otlačeninami a odřeninami z natřásání v sedle. Na hřbet zvířat kladou syrové maso, které nepříjemné následky dlouhé jízdy zmírňuje. Stačilo by však jezdecké umění a válečnické triky k tomu, aby Hunové uštědřili tehdejším obyvatelům Evropy tak drtivou porážku?

Podivuhodné zbraně

Římané možná Huny mnohonásobně převyšovali svou vzdělaností, ale pokud jde o výzbroj, měli se od asijských kočovníků hodně co učit. Velkou paseku v řadách nepřátel dokázali způsobit zejména hunští lučištníci. Jejich luky byly vyrobené z ohebného dřeva. Konce a střední část zbraní zpevňovaly ploché kosti. K mistrně zhotoveným lukům patřily také kvalitní šípy. Měřily šedesát až osmdesát centimetrů a byly zakončeny trojhrannou železnou špičkou. Ta snadno pronikla i římskými plátovými košilemi. Přitom s touto smrtonosnou zbraní byli Hunové schopni spolehlivě zasáhnout nepřítele i na vzdálenost šedesáti metrů.

Není divu, že církevní otcové nazývali Huny Vojskem Apokalypsy. Vždyť tehdejší Evropané byli zvyklí na boj zblízka. Jak se mohli postavit protivníkovi, který je dokázal zabíjet z odstupu? Šípy ale neplnily pouze funkci účinné zbraně. Ve dříku měly provrtané otvory. Když letěly vzduchem, vydávaly pištivé zvuky. Takto si Hunové mezi sebou na bojišti předávali zprávy, aniž by jim nepřítel rozuměl!

Ani ten, kdo unikl hunským šípům, neměl vyhráno. Meče asijských bojovníků se mohly pochlubit mnohem lepším provedením než ty římské. Dvousečný meč válečníků z Dálného východu byl opatřen odrážecí vzpěrou. Ta chránila ruku hunského bojovníka pro případ, kdyby nepřítelův meč sjel po hraně ostří. Byly to tedy zbraně, které dopomohly asijským bojovníkům k vítězství nad Evropany?

Vyvrhlo je samo peklo

Germáni i Římané jsou hrůzou bez sebe. „Slyšeli jste, že Hunové pijí víno z lebek svých zabitých nepřátel?“ ptá se jeden voják svých druhů. Další vypráví, že barbarští jezdci jedí dětské maso a pijí ženskou krev. Tyto pověsti se zřejmě zrodily jenom z lidského strachu. Hrůzné zkazky však Hunové podporují i svým strašlivým zjevem. Jsou totiž mistry ve vedení psychologické války.

TIP: Tajemný původ Hunů: Byli obávaní barbaři potomky čarodějnic?

Tváře si rozřezávají noži, aby se nepřátelé při pohledu na ně dávali na útěk. Také se halí do kůží, používají rudě natřené šípy a s vyholenou půlkou hlavy se řítí do bitvy s pronikavým jekotem. Kdo zachrání Evropu před tímto pekelným vojskem? Budou Evropané stovky let úpět pod hunskou tyranií? Naštěstí ne. Pouze válečné umění Hunům k udržení dobytého území nestačí. Poté, co roku 453 umírá legendární vojevůdce Attila, hunská říše se rychle rozpadá. Potomci mocného národa jsou rozprášeni po celé Evropě i Asii. 

Tmavovlasou femme fatale filmového plátna si každý vybaví jako Lídu Baarovou, ale herečka za svůj život používala ještě další jména. Narodila se 7. září 1914 v Praze jako Ludmila Babková v rodině úředníka pražského magistrátu a operní sboristky. Díky jejich dobrému finančnímu zázemí mohla po obecné škole studovat dalších pět tříd gymnázia a poté i přes nelibost rodičů konzervatoř. V Ludmiliných sedmnácti letech přichází na scénu Lída Baarová. A to doslova.

Umělecký pseudonym, který ji doporučil její otec kvůli svému přátelství se spisovatelem Jindřichem Šimonem Baarem, totiž představuje také „krytí“ porušeného školního řádu. Studenti a studentky konzervatoře měli tehdy zakázáno při studiu natáčet filmy, mohli účinkovat pouze jako komparz. V roce 1931 ale Ludmila Babková neodolala a nechala se obsadit do Kariéry Pavla Čamrdy. Úspěch snímku sice Baarové uzavřel dveře konzervatoře, avšak dveře do světa kinematografie jí naopak otevřel dokořán. Po vánoční premiéře Kariéry jen v průběhu následujícího roku natočila šest dalších filmů. 

Filmová star

Lída Baarová se postupně stávala velmi populární, přijímali ji pozitivně nejen diváci a divačky, ale i kritika. Podle dobových komentářů na ní oceňovali bezprostřednost, herecký talent a půvab. Začínající herečce nepochybně pomohlo, že se již v začátcích své kariéry objevila na filmovém plátně po boku tehdejších velikánů, jako byl Vlasta Burian nebo Hugo Haas. Během deseti let od svého debutu po poslední film produkovaný v barrandovských ateliérech, jímž byla Turbína (1941) režiséra Otakara Vávry, se objevila v třiceti jedna českých filmech. Mezi nejznámější patří Dívka v modrém (1939), za niž získala Národní cenu, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1932) nebo Jsem děvče s čertem v těle (1933). Zpětně je uznávána zejména za dramatickou roli v Panenství (1937). 

Baarová byla velmi ambiciózní a cílevědomá. V některých fázích života o sobě prohlašovala, že nemyslí na nic jiného než na svůj prospěch, slávu a kariéru. To také potvrdila při snahách prorazit v německém filmu, který byl v třicátých letech považován za evropskou variantu Hollywoodu. Během tří týdnů se musela perfektně naučit německy a zhubnout. Celou dobu byla ochotna jíst jen jablka a denně sedět spousty hodin s jazykovou lektorkou a pilovat svoji výslovnost. Tvrdá dřina přinesla kýžený výsledek, roku 1934 podepsala smlouvu s filmovou společností UFA. Hned po prvním německém filmu Barkarola (1935) se stala miláčkem tamního publika a do roku 1938 v Berlíně natočila celkem deset filmů.

Její věhlas přitáhl i agenty z amerického Hollywoodu, kteří jí v roce 1937 nabídli exkluzivní sedmiletou smlouvu s vysokým honorářem. Herečka však nabídku odmítla. Ohledně toho, proč neodešla do „opravdového“ Hollywoodu a zůstala raději v Německu, existují více či méně rafinované dohady. Mezi údajnými důvody se nicméně nejčastěji objevuje obava Baarové z toho, že těžce získanou slávu ztratí a za oceánem ji nezíská, či její zamilovanost do německého ministra propagandy Goebbelse.

Právě osobní vztahy Baarové roztáčely a stále roztáčejí kolotoč největších senzací, a to jak se členy její rodiny a hereckými kolegyněmi, tak především s herci, režiséry a politiky. Například fámu o tom, že se v Německu provdala za svého prvního filmového partnera Gustava Fröhlicha, považovaly za pravdivou tehdejší české deníky i samotný Adolf Hitler.  

Goebbelsova Liduschka

Nejvíce fantazie bez pochyby podněcuje vztah Baarové s Goebbelsem, který dodnes u mnoha lidí budí větší zájem než umělecké výkony české herečky. Je tato přetrvávající zvědavost dána výjimečnou krásou jednoho a ošklivostí druhého, pikantností tajného poměru vysokého představitele státu a slavné divy nebo vztahem Češky a Němce, který proti domovině své milé vedl později válku? Ať už je to jakkoliv, nic z toho nehrálo rozhodující roli pro Lídu Baarovou. Ačkoliv svému otci nikdy milenecký vztah nepřiznala, a ještě v roce 1991 se nechala slyšet, že „když někdo říká, že jsem byla jeho milenkou, nemá pravdu“, intimní poměr s Goebbelsem udržovala jistě od konce roku 1937.

V autobiografických textech i rozhovorech se také liší zdůvodnění jejich svazku. Někdy Baarová tvrdila, že se německého ministra propagandy bála, jindy že se zamilovala do jeho oddané lásky a jen zřídka přiznává, že ho prostě milovala. Nejednoznačně vyznívá i přístup Goebbelsovy manželky Magdy k Lídě Baarové. Z některých vyprávění vyplývá, že milenku svého muže tolerovala, a dokonce se s ní spřátelila, z jiných zase, že ji pouze trpěla a neměla vůbec ráda. Možná však platí obě tvrzení.

Pro první z nich by hrálo to, že slavná herečka přibližně měsíc žila s manžely ve společné domácnosti a účastnila se rodinných setkání. Pro druhé konec partnerského trojúhelníku způsobený zoufalstvím Magdy a jejím útěkem za Hitlerem, který jí ze svízelné situace pomohl. Goebbelsovi zatrhl jakékoli styky s jeho milenkou a Baarové zakázal hrát ve filmu a účastnit se všech veřejných akcí. Herečka pak za nevyjasněných okolností narychlo opustila Německo a vrátila se zpět do Prahy. Oba slavní milenci se potkali již jen dvakrát a ani v jednom případě na sebe nepromluvili.

Špiónka, zrádkyně, nacistická zločinka?

Návrat tehdy již proslulé hvězdy do rodného města neproběhl jistě tak, jak si představovala. Ačkoliv se až do konce války účastnila veřejného života, natočila v protektorátu a po zákazu filmování v roce 1941 také v Itálii několik filmů a těšila se pozornosti mocných mužů, řada jejích hereckých kolegů a kolegyň ji přijala velmi chladně. Většinou ji podezírali ze špionáže pro Říši nebo aspoň z hlubokých sympatií k nacismu. 

Po osvobození byla Baarová zatčena a šestnáct měsíců vězněna kvůli podezření ze špionážní činnosti, udavačství a velezrady. Dostala se dokonce na seznam hledaných válečných zločinců. Důvodem nebylo, že by sama nějaká zvěrstva spáchala, ale svými kontakty mohla pomoci bývalé vysoce postavené nacisty vypátrat. Ač byla Baarová sledována tajnými službami několika států, žádná ji ke spolupráci nepřiměla. Ani v dalších ohledech se nikdy neprokázala pravdivost výše uvedených obvinění. Přesto stále několik otázek přetrvává: Jak se mohla zamilovat do muže, kterému se později přezdívalo „ďáblův náměstek“? Jak dokázala spokojeně žít v Německu, kde již platily antisemitské norimberské zákony, nebo se stýkat s předními představiteli nacistů včetně Hitlera, o kterém říkala, že to byl osobně skromný a srdečný člověk a pochvalovala si, že se s ní mile baví o kloboucích? 

Dodnes se spekuluje, jestli Baarová byla společensky tak nezkušená a naivní nebo natolik postrádala inteligenci. Pozdější tvrzení herečky, že se o politiku nezajímala a ničeho špatného si nevšimla, úplně neobstojí v souvislosti s její účastí na sjezdu NSDAP v září 1936, kde Goebbels mimo jiné pronesl: „Žid je parazitem, ničitelem kultury (…) enzymem rozkladu.“ Baarovou však obsah jeho slov podle ní nezajímal, byla unešená z toho, že si během tohoto projevu osušil ústa kapesníčkem, kterým si před tím setřel její rtěnku. Do rozporu se dostávají také výpovědi Baarové týkající se debat o Židech v Goebbelsově přítomnosti. Většinou tvrdila, že k žádným nedocházelo, ale autorovi knihy o německém ministru propagandy několik příhod pověděla…

Pepřovník černý představuje stálezelenou popínavou rostlinu a Čechům by mohl vzdáleně připomínat chmel. Dosahuje výšky až patnácti metrů a roste i šedesát let. „Běžně dostupný pepř má většinou drobounká zašedlá zrnka. Ten kvalitní však musí být nádherně velký, černý, šťavnatý a tvrdý,“ vyjmenovává Klára Dohnalová. Před pěti lety se s partnerem Davidem vydali na dovolenou do Kambodže, kde se pěstuje nejlepší pepř ve své kategorii – a zatím se nikam nevyváží. Dva Češi se to rozhodli změnit prostřednictvím fair trade projektu.

Šampaňské mezi pepři 

Mladý pár strávil usilovnými přípravami několik měsíců. Začali spoluprací s dvanácti farmáři, zatímco dnes pomáhají už přibližně dvěma stovkám pěstitelů a dokážou vykoupit půlku jejich produkce. Pro Kambodžany, kteří si nemohou dovolit pořídit ani zavlažovací hadici, jde o zásadní pomoc. „Takzvaný kampotský pepř je jako jediný na světě chráněný geografickou indikací, stejně jako třeba víno champagne ve Francii. Proto se mu také přezdívá ‚šampaňské mezi pepři‘,“ vysvětluje David. 

Získávání nejlepšího pepře na planetě však svazují přísné podmínky: Musí pocházet z teritoria Kampot a nesmí se ani vzdáleně dotknout ničeho, co nemá organický původ. Tradičně se suší na slunci, sbírá se ručně a kontroluje se pinzetou. Zrnka musejí měřit nejméně 4,25 milimetru – čím větší kulička, tím chutnější a šťavnatější. 

Čtyři barvy, jedna bobulka

Pepř se dá v obchodech sehnat ve čtyřech barvách, všechny přitom mají původ v jediné rostlině a liší se pouze dobou sklizně. „Klasický černý pepř vznikne, když se bobulky usuší na sluníčku v průběhu ledna nebo února, kdy jsou ještě pořád zelené. Pokud si počkáte do května, nasají mezitím fruktózu a po usušení budou červené. Pak se z nich může vyloupnout bílé jadérko, tedy bílý pepř. Je však poměrně vzácný a moc se neprodává,“ líčí Klára.

TIP: Voňavoučké koření: Rostlinky, za které se kdysi platilo zlatem

Pepř bychom měli namlít nejlépe nahrubo, a to pomocí správného mlýnku. K dokonalému kuchyňskému pomocníkovi však vede dlouhá cesta, a má-li vydržet řadu let, vyžaduje to trpělivost, preciznost a bohaté zkušenosti. „Mlýnky vyrábím převážně z jasanového, javorového, dubového nebo ořechového dřeva. Snažím se využívat lokální české dřeviny, a mnohdy dokonce vím, kde daný strom rostl,“ popisuje Jiří Hurych z rodinné firmy Český mlýnek. „Jde o spojení dřeva a keramiky, která je sice křehká, ale tvrdá. Pro mletí pepře, soli a jiných koření se tedy hodí úplně ideálně,“ uzavírá.