Albert Einstein svou myšlenkovou revoluci ve fyzice zahájil v roce 1915 sérií přednášek na Pruské akademii věd. Ocitl se však pod velmi nepříjemným tlakem, neboť jeho silný pacifismus a židovský původ podnítily v meziválečném období mnohé zkažené praktiky, ve snaze zdiskreditovat jeho osobu. Naštěstí věhlas nastíněné fyzikální teorie překonal hranice i politické rozbroje, dostal se do rukou britských vědců – a nakonec došel plného uznání díky strastiplné expedici.

Vychýlené světlo

Mezi mnohé důsledky obecné relativity patří i fakt, že se světlo vzdáleného zdroje může na své dráze mírně vychýlit vlivem gravitace hmotného bodu. Díváme-li se například ve směru odlehlé černé díry, pak se nám ještě vzdálenější objekty, jež se v tu chvíli nacházejí za ní, jeví černým monstrem nezakryté – naopak je pozorujeme kousek vedle něj. Pokud je navíc bližší objekt opravdu hmotný, ohýbají se některé paprsky odlehlejšího zdroje jako ve spojné čočce do jednoho směru a my tento zdroj vidíme jasněji. Jde o metodu „gravitačního čočkování“, která vědcům s pomocí velkých dalekohledů slouží ke studiu vzdálených cílů. Bylo však vůbec možné potvrdit popsaný důsledek Einsteinovy teorie už v roce 1919, čtyři roky po jeho převratných přednáškách? 

Důmyslní badatelé z Královské green­wichské observatoře se o to pokusili: 29. května zmíněného roku využili úplné zatmění Slunce, kdy byl jeho oslnivý disk zakryt Měsícem a okolo se na několik minut objevily slabé stálice ze souhvězdí Býka. Ty se pak teoreticky měly vůči překrytému slunečnímu kotouči nacházet mírně jinde, než kdyby se mezi nimi a pozorovatelem naše hmotná mateřská hvězda nenacházela. Geniální, jednoduché, proveditelné…

Do pásu totality

Podle obecné teorie relativity by tedy gravitační působení Slunce mělo odchýlit světlo stálic procházející v jeho blízkosti, což by se na fotografii projevilo zdánlivým posunem zmíněných hvězd směrem od slunečního disku. Na počátku 20. století však neexistovaly digitální aparáty s velkým megapixelovým rozlišením ani cestovní kanceláře a přesné předpovědi počasí či družicové snímky. Astronomové si tehdy museli projít jistou diplomacií pro notnou dávku štěstí. 

Navzdory komplikacím, jež přinášela hlavně světová válka, se britský Stálý výbor pro sluneční zatmění 10. listopadu 1917 rozhodl zorganizovat dvě expedice do pásu totality dlouhého zatmění Slunce, jež se mělo odehrát v květnu 1919. 

Oblakům navzdory

Obě skupiny vypluly 8. března 1919 z Liverpoolu: První z nich, vedená Andrewem Crommelinem, mířila do brazilského Sobralu, zatímco cílem týmu Arthura Eddingtona se stal Princův ostrov v Guinejském zálivu. Oběma expedicím ztěžovaly během zatmění situaci mraky, ale nakonec vzniklo několik dostatečných záznamů na fotografické desky, které pak v červenci a srpnu zdárně dorazily do Británie.

Výsledky byly znamenité a zajistily vědecké uznání jak členům výprav, tak samotnému Einsteinovi. Hvězdy obklopující Slunce při úkazu byly dost jasné, aby se daly porovnat jejich polohy na deskách pořízených později, kdy se mezi ně naše stálice nepromítala. Ukázalo se, že se jejich pozice vlivem sluneční gravitace skutečně až o 1,75 obloukové vteřiny odchylují, přesně jak geniální fyzik předpokládal. Učiněné závěry postupně oblétly svět, stejně jako obrázky zatmění. 

Zachráněné kopie

Vyvstává však otázka, co se s nafocenými materiály stalo. Originální desky se bohužel ztratily, vznikly ovšem kopie jedné z nich a byly rozeslány observatořím po celé planetě, aby všichni vědci viděli důkaz teorie relativity na vlastní oči. Jednu verzi snímku ze Sobralu získala také německá observatoř Landessternwarte Heidelberg-Königstuhl a nedávno ji digitalizovala v rámci projektu HDAP neboli Heidelberg Digitized Astronomical Plates. Začal se tak psát zcela nový příběh…

Původní snímek zatmění Slunce z roku 1919 před digitálním restaurováním. (foto: ESO, F. W. Dyson, A. S. Eddington, & C. Davidson, CC0)

Ve spolupráci s Evropskou jižní observatoří, jejímž prvním českým fotoambasadorem mám tu čest být, jsem získal digitalizovanou kopii původní desky v nejvyšší možné kvalitě. Ta ovšem už na první pohled zdaleka nedosahuje kvalit současných možností, navíc byl sken poškrábaný a plný prachových částeček. Je také zcela zřetelné, že situaci na Sobralu v době nebeského úkazu skutečně komplikovala oblačnost. Přesto jsem se rozhodl oživit portrét legendárního zatmění z roku 1919 v co nejvěrnější podobě, jak by jej vnímalo lidské oko, a to včetně obarvení. Šlo však o mimořádně náročný úkol.

Oživení po sto letech

Nejdřív jsem musel „vyvolat“ digitální podobu skleněné desky tak, abych dostal několik uměle rozdílných expozic. Následně jsem je samostatně předupravil a poté znovu sloučil do jediného obrazu pomocí metody HDR neboli High Dynamic Range. Snímek jsem tím hodnověrně očistil a naopak jsem zvýraznil skutečné struktury sluneční koróny.

Výsledek jsem poté předal sofistikovanému programu NAFE profesora Miloslava Druckmüllera z Vysokého učení technického v Brně, který umí pomocí tzv. Fourierovy transformace „vytáhnout“ jemné detaily ve strukturách jinak spíš rozmazaných snímků. Získal jsem tak ještě lepší detaily koróny, ale hlavně protuberance, jež se během zatmění ukázala. 

TIP: Pohyb hvězdy kolem superhmotné černé díry dává za pravdu Einsteinovi

Nakonec jsem ze známých barevných vlastností některých jevů na fotografii dokázal věrně rekonstruovat barevnost celého obrazu, dostupného původně jen černobíle. Poprvé v historii lidstva tak můžeme slavné „Einsteinovo“ zatmění spatřit v barvách a v nevídaných detailech! 

Již od časů prvních pilotovaných letů do vesmíru znají lékaři pojem „kosmické chudokrevnosti“, tedy poklesu počtu červených krvinek u astronautů. Přesné příčiny tohoto fenoménu byly až doposud nejasné. Kanadský lékař a vědec Guy Trudel společně se svými kolegy věří, že se jim je nyní podařilo definitivně odhalit. 

Vědci prozkoumali krev celkem 14 astronautů, kteří strávili na vesmírné misi alespoň šest měsíců. Ukázalo se, že organismus astronautů zlikvidoval během pobytu ve vesmíru o 54 % více červených krvinek než během jejich pobytu na Zemi.

Za pobyt ve vesmíru se platí krví

Až doposud převládal mezi odborníky názor, že kosmická chudokrevnost souvisí s přesunem tělesných kapalin do horní části těla v důsledku snížené gravitace. Lidské tělo během tohoto procesu ztrácí přibližně desetinu červených krvinek. Po adaptaci lidského těla na nové prostředí mělo podle dosavadních předpokladů dojít během zhruba deseti dnů k postupnému vyrovnání hladiny červených krvinek dna původní úroveň. Podle Guy Trudela je ale úbytek krvinek primárním efektem pobytu ve vesmíru a nikoli důsledkem přesunu tekutin.

Na Zemi lidské tělo vytvoří a zničí během jedné sekundy zhruba dva miliony červených krvinek. Během pobytu ve vesmíru jsou to podle Guy Trudela až tři miliony bez ohledu na to, zda jde a astronauta nebo astronautku. Po návratu na Zem se hladina červených krvinek postupně vrací k normálu během tří až čtyř měsíců. I po roce je ale podle studie kanadských vědců proces ničení červených krvinek u astronautů až o 30 % vyšší než před jejich letem do vesmíru.

Pečlivější screening a lepší strava

Zjištění Guy Trudela a jeho týmu mohou mít zásadní dopad pro příští pilotované vesmírné mise. Lékaři by se podle kanadských vědců měli více zaměřit na možné dopady kosmické chudokrevnosti na organismus konkrétních astronautů a přizpůsobit tomu i předletová vyšetření. Změn by také měla doznat strava astronautů, která by měla lépe reflektovat jejich potřeby. Podle Trudela platí přímá úměra – s délkou pobytu ve vesmíru se u astronautů ve větší míře projevuje míra anémie, což je třeba vzít v potaz pro uvažované dlouhodobé pilotované vesmírné mise na Měsíc a na Mars. Zároveň podle něj není doposud jasné, jaké dopady na lidský organismus může mít akcelerovaná výměna červených krvinek v dlouhodobém horizontu.

TIP: Nový výzkum: Lety do vesmíru mění astronautům jejich mozek

„Pokud se lidský organismus nachází ve stavu snížené gravitace, nepředstavuje méně červených krvinek zásadní problém. Při přistání na Zemi nebo na jiných planetách či měsících ale může anémie negativně ovlivňovat astronautovu vytrvalost a sílu a ohrozit tak cíle mise. Účinky chudokrevnosti se ve zvýšené míře projeví až když přistanete a musíte se znovu vypořádat s gravitací,“ uzavírá svá zjištění Guy Trudel.

Ozon, který tvoří tříatomové molekuly kyslíku O₃, většinou známe jako ochránce zemského povrchu před nebezpečným středněvlnným ultrafialovým zářením (UVB), které je zhoubné pro živé organismy. Ve stratosféře, ve výšce 25 – 35 kilometrů nad zemí se nachází slavná ozonová vrstva, která obsahuje velké množství ozonu.

Mizející miliardy

Jak je stratosférický ozon pro pozemský život prospěšný, troposférický – tedy přízemní ozon, je jeho opakem. Vzniká díky složitým chemickým reakcím, z látek, které ve velké míře pocházejí z lidských aktivit, především za horkých dní, v městských či průmyslových oblastech nebo při požárech. Svou přítomností ohrožuje vše živé, včetně pěstovaných plodin. Nepříznivě ovlivňuje fotosyntézu a růst rostlin.

Japonský badatel Kazuhiko Kobayashi z Tokijské univerzity a jeho kolegové zpracovali data o znečištění ovzduší vybraných asijských zemí a uskutečnili terénní experimenty, jimiž zjišťovali dopad ozonového znečištění na pěstované plodiny. Ukázalo se, že ozon škodí úrodě na polích víc, než se předpokládalo.

Z výsledků tokijské studie vyplynulo, že setrvale vysoká hladina přízemního ozonu stojí Čínu, Japonsko a Jižní Koreu každým rokem astronomických 63 miliard dolarů (v přepočtu asi 1,352 miliard korun). Jde o škodu kvůli ztrátám na úrodě, především rýže, pšenice a kukuřice.

Tikající hrozba

Badatelé odhadují, že troposférický ozon má na svědomí ztrátu až 33 % čínské úrody pšenice. V Jižní Koreji vědci odhadují ztráty ve výši 28 % a v Japonsku 16 %. Alarmující čísla ukázala studie také v případě rýže – negativně je podle nich ovlivněno až 23 % úrody čínské rýže, 11 % té korejské a okolo 5 % japonské. Negativní dopady ozonu (i když v menší míře) vědci zaznamenali také v případě kukuřice. 

TIP: Nenápadný vrah: Znečištěné ovzduší usmrtí ročně až 4,5 milionu lidí

Podle Kobayashiho představuje povrchový ozon pro region „hrozbu potravinové bezpečnosti“ a inspirací pro asijský region by podle něj mohla být Evropa a Severní Amerika, kde jsou dopady troposférického ozonu na produkci plodin výrazně nižší.

Pomalu klesáme podél naprosto neporušeného útesu do modravé hlubiny. Na hladině skoro ani vlnka, pod ní mírný proud, teplá voda a spousta korálů a hub. Ani nemusíme moc kopat ploutvemi a jen si užíváme tenhle potápěčský ráj. Voda zaslíbená to ovšem je pouze pro potápěče, kteří vyhledávají blízká setkání se žraloky. Ti jsou totiž všude kolem nás. 

Po nutném „check-divu“, který ovšem nebyl na Jardines de la Reina vůbec nudný, vyrážíme na druhý ponor, abychom prověřili zdejší žraločí osádku. Připravuji fotoaparát a Honza zatím padá po zádech do vody. Potopí se, poprvé koukne pod vodu a vzápětí vyndává automatiku z pusy: „Dělej s tím foťákem, jeden dvoumetrovej je přímo pode mnou!“ Málokdy jsem tak rychle ve vodě. 

Okouzlení žraločím doprovodem

Teď visím vedle Honzy, svého syna a spolehlivého buddyho, nad modrou hlubinou a čekám. Na hraně viditelnosti se pohnulo několik mohutných stínů, které zvolna stoupají vzhůru, aby si prohlédly, co se jim to vznáší nad hlavami. Velcí žraloci Perezovi (Carcharhinus perezii), určitě největší, jaké jsme na Jardínách viděli. V anglickém názvosloví se jim říká „žraloci karibští útesoví“. Snažím se dostat je do hledáčku fotoaparátu, ale i v tenkém neoprenu jsem proti nim hrozně neohrabaný. 

Čtvrt hodiny se pokouším o fotku prohánějících se žraloků Perezových a pak začínáme stoupat ke člunu. V hloubce asi 15 metrů zakloním hlavu a v duchu zajásám. Pod člunem krouží hejno žraloků hedvábných (Carcharhinus falciformis). Chvíli se pokouším pro změnu fotit tyto štíhlé rychlé paryby a vzduch z láhve při takovém manévrování rychle mizí. Ani potápěčský počítač není zrovna spokojen s kopírováním pohybu žraloků a zlověstně na mě pípá. 

Honza na mě naštěstí gestikuluje, abych mu půjčil foťák. Pozoruji jak fotí a konečně můžu v klidu v pěti metrech dokončit „safety stop“, vychutnat si společnost žraloků, taky trochu Honzovi krýt záda a uklidnit naříkající počítač. Vylézáme mezi posledními a náš kubánský průvodce trochu zvedá obočí, když vidí na mém manometru, že mi nezbyl skoro žádný vzduch. Vystupování po žebříku do člunu si už tolik neužívám. Nechávat nohy ve vodě plné žraloků mi úplně nesedí.

Na lovu perutýnů

Podobný průběh jako výše popsané situace má většina ponorů v této oblasti. Žraloci Perézovi se drží při útesu a žraloci hedvábní krouží v blízkosti lodi. Někdy jsou žraloci lákáni pachem ryb, jindy jim kubánští průvodci opatřují potravu tak, že loví invazivní perutýny ohnivé (Pterois volitans). Průvodci by rádi místní žraloky naučili, že perutýn je jídlo. 

V oblasti Karibského moře se perutýni běžně nevyskytovali. Jenže v roce 1992 při hurikánu Andrew uniklo z akvária v oblasti Key Biscayne na Floridě snad 6 nebo 8 perutýnů ohnivých. Jsou to ryby s velkou reprodukční schopností, a tak se jejich populace rychle znásobila. Jako nepůvodní druh perutýn velmi negativně ovlivňuje zdejší ekosystém. Nemá tady přirozené nepřátele a je vážnou konkurencí pro ostatní organismy. Díky mořským proudům putují jikry velmi plodných perutýnů oceánem a oblast rozšíření se tak dále zvětšuje.

Blíž, než je to příjemné

Ten, kdo fotí, má obvykle větší spotřebu vzduchu, takže když táta vyčerpá svoji zásobu, musí na loď a předává mi foťák. Tentokrát loď kotví jen několik metrů nad útesem a tak nám výjimečně nedělá společnost hejno žraloků hedvábných, ale dva pěkně velcí žraloci Perézovi. Fotky těchto paryb v blízkosti hladiny ještě nemáme. Vyvážím se proto asi tři metry pod trupem lodi a snažím se dostat žraloky do hledáčku. Při focení čas rychle utíká a já vím, že vzduchu mám ještě dost na nějakých deset minut. Žraloci jsou stále „přítulnější“ a fotky pěkně vychází. 

Když se ale po chvilce rozhlížím, vidím, jak poslední potápěč z naší skupinky stoupá nahoru po žebříku na loď. Teď už jsem ve vodě jen já a dvě zubaté paryby. „Je čas zmizet“ zabručím si do automatiky a stoupám na hladinu. Když podávám na loď fotoaparát, zavadí mi větší z dvojice žraloků o ploutev. Sundávám obě ploutve najednou a schůdky beru po třech. Za několik málo sekund už sedím na lodi a rozdýchávám celou situaci. Mezitím hází kapitán našeho plavidla do vody zbytky návnady, které mizí v zubatých tlamách ještě rychleji než já nahoru na loď.

Útok na kameru

Po třech ponorech jsme unavení a tak u pizzy a sklenky vynikajícího rumu probíráme události uplynulého dne. Především pak jeden okamžik, který asi zvlášť slovenskému kolegovi Jardovi utkví nadlouho v hlavě. Při jednom z ponorů zpozoroval hejno ryb, které se otíralo o kůži žraloka Perezova. Doslova ho honily po dně a Jarda zatoužil po skvělém filmovém záběru. S myšlenkou na neobvyklou scénu vyrazil stíhat hejno. Jak naháněl ryby a korigoval vhodné pozice pro natáčení, notně se zadýchal. Dokončil záběr a mohutně se vydýchával, když si všiml žraloka, který si to namířil přímo k němu. 

Do té doby žralok vždy před potápěčem uhnul, zvláště při očním kontaktu. Jako by těmto vodním tvorům vadilo, že o nich člověk ví. Tentokrát však žádný úhybný manévr, ale drsný fyzický kontakt. Naštěstí mohl Jarda mezi dravce a sebe nastrčit kameru, ale žralok se nenechal tak snadno odradit. Zkusil to několikrát, až ho náš kubánský „divemaster“ odstrčil harpunou na perutýny. Stejně jsem měl pocit, že nás i potom žralok po očku sledoval. Inu vše nemocné, raněné nebo slabší je třeba z oceánu odstranit.

Nejen žralok má ostré zuby 

Na „Jardínách“ se dá čas mezi ponory trávit i akčnějším způsobem než relaxací na lodi nebo na liduprázdných plážích, kde potápěčům dělají společnost jen leguáni, hutie (jimž se říká stromové nutrie) a krabi. Je tady totiž možné setkat se s dalším obávaným predátorem. Vplouváme do mělké mangrovové zátoky. Voda mění barvu z modré na zelenou, dno je porostlé rostlinami a na listech ulpěl jemný detrit. Tak to aspoň bylo asi před deseti minutami. Teď už je voda zkalená. Ležím v tenkém neoprenu na hladině asi jen dva až tři metry od člunu. Mezi mnou a člunem jsou ovšem dlouhé čelisti plné zubů. 

S krokodýlem metr před objektivem se vůbec necítím komfortně. A to se nejedná o nijak velký exemplář. S Honzou odhadujeme, že měří asi tak 1,5 metru. Kamarádi na člunu lákají zubatce blíž k sobě, ale mě se stále nedaří udělat vytoužený záběr. Krokodýl se zajímá o dění na hladině, a tak nejsem schopen dostat do hledáčku jeho oči. Širokoúhlý objektiv nabízí velmi zkreslenou perspektivu a člověk kvůli němu jen těžko odhaduje, jak daleko od něj je focený objekt. Koutkem oka zahlédnu pohyb po levé straně. Od mangrovů se blíží druhý krokodýl… 

S dalším zubatým společníkem jsem ve vodě ještě nervóznější. Krokodýl číslo dvě mi připadá větší a rozhodně je agresivnější a drzejší. Nejdřív napadá prvního krokodýla a pak se horní polovinou těla natáhne pro potravu na člun. Na lodi vypuká chaos a mě je ve vodě najednou docela fajn. Návštěva už ale končí a zvířatům je třeba dopřát klid. Opouštíme lagunu a Honzu hrozně mrzí, že nedostal taky možnost setkat se s krokodýlem ve vodě tváří v tvář. 

TIP: Neznámé vody Bulharska: Potápěčská svoboda Černého moře

Na závěr je potřeba dodat, že potápění s velkými karibskými predátory není až tak nebezpečnou aktivitou, jak se může zdát. Důležité je zachovat klid, rozvahu, držet se ve skupině a mít na paměti zásadu „Watch your back!“, tedy „Kryjte si záda!“. Při potápění tady totiž platí, že když zrovna nevidíte žádného žraloka, tak s největší pravděpodobností máte nějakého za zády.

Nejslavnější mumie vůbec jsou bezesporu ty egyptské a lidstvo fascinovaly ještě mnohem dříve, než se dostaly do muzejních sbírek. Ostatně první nabalzamovaná těla mířila do Evropy díky obchodníkům či v zavazadlech diplomatů či cestovatelů už od 15. století. Byznys s mumiemi spočíval v obecně rozšířené víře v jejich léčivou schopnost – prášek z nich se užíval na špatně se hojící rány i proti impotenci. Přípravky z rozdrcených lidských kostí či usušených tkání ordinovali někteří doktoři ještě v polovině 19. století!

Unboxing s mumií

Ve viktoriánské Anglii se zase pořádaly snobské večírky nebo vernisáže výstav egyptského umění spojené s rozbalováním mumií. Jedné takové se roku 1821 zúčastnilo na dva tisíce návštěvníků! 

Anglické obchodní společnosti zase skupovaly kočičí mumie, které poté nechaly rozdrtit a prodávaly je jako hnojivo na pole. Existuje dokonce účetní doklad na dodávku 180 tisíc mumifikovaných koček v celkové váze devatenácti tun! Patřilo k dobrému tónu mít doma alespoň nějakou mumifikovanou dekoraci coby suvenýr z cest – spisovatel Gustave Flaubert si prý vystavil na pracovním stole mumifikované chodidlo, jeden chicagský obchod s cukrovinkami zase roku 1886 lákal zákazníky vitrínou s mumií připisovanou „faraonově dceři, která nalezla a zachránila malého Mojžíše“.

Odstín zvaný mumiová hněď, používaný od 16. století evropskými výtvarníky, zase pocházel… ze skutečných mumií. Používal jej ještě Delacroix nebo britští pre-rafaelité. Když se prý malíř Edward Burne-Jones dozvěděl, čím ve skutečnosti maluje, uspořádal prý maličký soukromý pohřeb, při němž na své zahradě zakopal tubu mumiového barviva… Obvazy odmotané z mumií se údajně zase drtily do kaše pro výrobu papíru. Barvitá historie mumií na evropském kontinentu si však nic nezadá s okolnostmi jejich vzniku. Jak vypadala cesta mrtvého těla z balzamovačova stolu až do více či méně utajené hrobky?

Jen písek a plátno

Nejstarší nalezené egyptské mumie pocházejí zhruba z období kolem roku 3200 př. n. l. Tehdy se těla převážně jen balila do pruhů látky napuštěných pryskyřicí a zahrabávala v rákosových koších do písku, který za pár měsíců nebožtíka vysušil na scvrklou hromádku kůže a kostí, či ukládala do dřevěných hrobek. Záměrná mumifikace se však objevila až za první dynastie faraonů, tedy asi o století později (3100–2890 př. n. l.). Někdy od třetí dynastie nastala skutečná éra mumií a balzamovací řemeslo dosáhlo dokonalosti ve dvacáté první dynastii (1069–945 př. n. l.).

Šlo vlastně o jakýsi mystický rituál – prvním balzamovačem a zároveň jejich patronem byl dle legend Anup, egyptský bůh s hlavou šakala či vlka, strážce zesnulých, pohřebišť a mumifikace. 

Balzamování stálo samozřejmě spoustu peněz a ne každý si mohl dovolit alespoň trochu důstojný pohřeb. Pro chudé se toho od dob prvních mumií mnoho nezměnilo. Na kolik tedy taková mumifikace přišla? Antický historik Herodotos uváděl, že balzamovači si účtovali služby ve třech cenových kategoriích. V levnější verzi místo pečlivého vyřezávání vnitřních orgánů do nebožtíka řitním otvorem prostě jen vstříkli cedrový nebo ředkvový olej – jeho působením se vnitřnosti postupně samy rozložily. Také pohřební výbava v tom případě nebyla nijak luxusní – musela stačit posmrtná maska vyřezaná ze dřeva nebo vymodelovaná z drti papyru a plátna slepené sádrou či smůlou. Nejlevnější péče spočívala pouze v omytí těla, vyprázdnění břicha projímadlem a vysušení natronovou solí. 

Balzamování byli přítomni i kněží, kteří odříkávali mystické formule a dohlíželi tak, aby nebožtík dostal vše potřebné pro první okamžiky svého nového bytí. Vrchní balzamovač byl oblečen do roucha připomínajícího boha Anupa.

Krvavá práce

Jak tedy vypadala péče o skutečně movitého a důležitého klienta – vysokého úředníka či církevního hodnostáře, nebo dokonce samotného faraona či někoho z jeho rodiny?

Tělo se na balzamovací stůl dostalo krátce po své smrti. Skrze úzký řez pod žebry vyňal balzamovač z útrob střeva, plíce, játra a žaludek. V těle naopak většinou zůstávaly ledviny a srdce, které byly považovány za chrám duše a myšlení a nebožtík o ně nesměl přijít. Srdce totiž po příchodu do posvětí vážil bůh Usir pomocí pírka pravdy, a když bylo příliš těžké, tedy zatížené špatnostmi, zhltla jeho duši nestvůrná příšera Amemait zvaná Požíračka srdcí.

Vnitřnosti se poté promyly a ukládaly do hliněných či kamenných nádob zvaných kanopy a zalívaly pryskyřicí – později budou uloženy spolu s tělem v pohřební komoře. Víčka kanop zdobily hlavy čtyř synů boha Hora, kteří opatrovali jejich obsah. Játra příslušela bohu Imsetovi, žaludek Duamutefovi s šakalí hlavou, plíce měl strážit pavián Hapi a sokolímu bohu Kibehsenefovi patřila střeva.

Mozek musel být odstraněn velice opatrně tak, aby lebka a tvář zákrokem utrpěly co nejméně – tenké dláto vstrčil balzamovač do levé nosní dírky a prorazil kůstku mezi nosem a dutinou lebeční. Měděnými drátky poté po částech a velmi zdlouhavě vytahal mozek ven. V levnější variantě se ovšem do lebky pouze vyřezala díra a obsah lebeční dutiny se drátem rozsekal na kaši, kterou balzamovač vysrkal tyčinkou nebo vydlabal lžící.

Tělo bylo zvenku i zevnitř omyto silným palmovým vínem smíchaným s vzácným kořením – díky tomu se dokázalo zabránit hnilobě. Do břicha byla vložena směs myrhy, čínské skořice a dalších vonných esencí a kůže byla znovu zašita. Později bude na toto místo položena destička z kovu či vosku ozdobená Hórovým okem, která řez symbolicky zacelí. Při takové práci bylo zapotřebí nejen spousty pečlivosti, ale i co největších zkušeností s účinkováním jednotlivých substancí či délkou procesu. To vše si balzamovači tak trochu trénovali mumifikací posvátných zvířat – ibisů, sokolů, krokodýlů, koček, ale i dalších druhů.

Vysušit a vycpat

Tělo se poté ze všech stran zasypalo natronovou solí – bílými krystaly z pouštních jezer u Káhiry a čtyřicet dní se nechalo vysychat. Natron, který byl vlastně směsí hydrogen­uhličitanu sodného a soli, vytáhl z těla veškerou tekutinu.

Po uplynutí lhůty se vyschlé tělo upravovalo do reprezentativní podoby. Tělo se vycpávalo lněným plátnem napuštěným pryskyřicí a poté omývalo vonnými oleji. Zkrášlování zahrnovalo vyplnění tváří jílem, natírání kůže barevnými pigmenty, líčení řas a obočí či vkládání plátků skla s namalovanými panenkami do očí. Do nosních dírek se zase vkládaly kuličky pepře. Vlasy nebožtíků se díky voskovým mastím tvarovaly do složitých účesů.

Na obalení mumie se spotřebovalo zhruba sedm rubášů a dvacet vrstev plátěných obinadel. Celkem mohlo být spotřebováno až 375 m² látky! První vrstvy obinadel byly natírány vonným olejem, další fixovány horkou parfemovanou pryskyřicí. Bandáž ovíjela každou jednotlivost včetně prstů na noze či ruce. Mezi jednotlivé vrstvy se vkládaly magické amulety a šperky. Zákonitosti putování duše podsvětím určovala Kniha mrtvých – mezi obinadla se proto přidávaly papyrové svitky s ochrannými formulemi a citáty z ní. Poté se ještě tělo balilo do lněných rubášů stažených pásky. Podle způsobu balení je dokonce možné učit období, v němž byla mumifikace provedena!

Tato druhá fáze trvala symbolicky celých 30 dní. Sedmdesátidenní cyklus balzamování nebožtíka totiž souvisel s mýtem o zmrtvýchvstání boha Usira – na sedmdesát dní také mizí hvězda Sirius z nočního nebe nad Egyptem. Na obličej byla nakonec položena posmrtná maska ze zlata nebo destička s vymalovanou podobnou nebožtíka. 

Takto připravená mumie putovala do menší dřevené rakve, často kopírující tvar lidského těla. Ta byla poté umístěna do podobně tvarovaného kamenného či dřevěného sarkofágu. Všechny části měly často zvnitřku i zvnějšku bohatou malířskou výzdobu – nechyběla ani postava nebožtíka s otevřenýma očima – to aby mohl kdykoli pohlédnout na vycházející slunce…

Poslední kroky

Konečně nastal čas odebrat se k hrobce. Cestu pohřebního průvodu mířícího s nabalzamovaným nebožtíkem k místu jeho posledního odpočinku zakončoval rituál otvírání úst. Měl magicky probudit mumii k novému životu v podsvětí, rozhýbat její údy a oživit její smysly, aby mohla jíst, pít, mluvit či dýchat. Cesta mezi světem lidí a bohů měla být díky tomuto obřadu otevřena – každý předmět jím posvěcený (nejen mumie, ale i rakev a sochy zemřelého) měl znovu ožít.

TIP: Staroegyptský mýtus: Jak se stal Usir pánem říše mrtvých?

Celá procedura se skládala ze 75 úkonů – mezi nimiž nechybělo nakuřování kadidlem, ale také dotek uťatou pravou přední nohou živého telete, které bylo až poté slavnostně obětováno. Scénu dokreslovaly modlitby kněžích a plačky. Duše nebožtíka, jak se věřilo, v tu dobu přistupovala k Usirovu trůnu a čekala na verdikt, zda bude zatracena a pohlcena chřtánem obludy Amemait, nebo vstoupí do Duatu, říše mrtvých ovládané bohem Osirem, kde stráví věčnost lenošením a zábavou či bojem v řadách slunečního boha Ra. 

Elegance, houževnatost a tvarová dokonalost – to je orlovský klusák. Kůň, na nějž jsou Rusové náležitě pyšní a nebojí se o něm mluvit jako o národním pokladu. O výjimečnosti orlovského klusáka ostatně svědčí už jeho cena. Kdo si chce tohoto mimořádného koně pořídit, musí počítat s výdajem přesahujícím tři miliony korun.

Počáteční potíže se zimou

Praví orlovští klusáci se chovají ve dvou stájích, které založil kníže Alexej Grigorjevič Orlov. Tento muž unikátní koňské plemeno v 18. století sám vyšlechtil. Začátky spletité historie popisuje Olga Seseminová, ředitelka muzea Česmenských stájí: „Kníže Orlov založil dvě stáje, které dodnes existují. Chtěl vyšlechtit kočárové koně, jinými slovy klusáky, s nimiž se lidé v kočáru budou cítit pohodlně. Hlavní požadavek tedy je, aby klusáci běželi plynule. Legenda se začala rodit, když Orlov koupil arabského plemenného hřebce Smetanku…“

Kníže Orlov koně šlechtil nejprve v Moskvě, jenže tam potomci teplokrevného arabského hřebce nedokázali vzdorovat rozmarům chladného počasí. V roce 1776 se na Orlova usmálo štěstí, když mu carevna Kateřina Veliká darovala pozemky ve Voroněžské oblasti na jihozápadě dnešního Ruska. Tam už bylo klima příznivější – v zimě teploty klesají průměrně jen k -5 °C a v létě se zpravidla nešplhají přes třicítku. A právě tady Orlov založil oba hřebčíny.

Silný, vytrvalý a rychlý

Následující kroky knížete Orlova popisuje další žena – Irina Bondarčuková, která je ředitelkou zdejších stájí: „Tyto stáje byly založeny v roce 1780. Kníže Orlov vybudoval konírnu, park o rozloze osmi hektarů a dnes je obojí architektonickou památkou celostátního významu.“

Koně se na obou místech chovají dosud a věnují se jim tu s mimořádnou péčí. Orlovský klusák je totiž mezi kočárovými koňmi skutečným pojmem. Je vytrvalý, rychlý a má dokonalé držení těla. Přestože je jeho tělo celkem robustní, působí jemně a elegantně. U kočáru se zkrátka dobře vyjímá a cestující sveze s plynulostí a lehkostí.

Rozhodující klusácký došlap

Kůň, který má dobře reprezentovat zdejší plemeno, by měl splňovat celou řadu přísných požadavků na vzhled. Laicky řečeno musí být mohutný a silný. Dbá se samozřejmě na původ a na to, jak dobře zvládne náročný výcvik. Alexandr Dementěv, který ve stájích už roky pracuje, se snaží vysvětlit, jak by měl správně klusák běžet: „Závodní koně běží s přirozeným došlapem. Pro klusáky tohle není přirozené, ale dá se to naučit. Držení těla při došlapu proto věnujeme velkou pozornost. Koně musí běžet plynule a klást správně nohy.“

Obě farmy ročně prodají zhruba stovku koní. Nejčastěji si je kupují Rusové, ale v oblibě jsou také v Kazachstánu a v Číně. Poslední dobou zájem o orlovské klusáky klesá, jenže Rusové se více než dvě stě let starého plemene nehodlají vzdát. Oba hřebčíny založené Orlovem vlastní stát a ten chce národní poklad nadále udržovat a hýčkat. 

Padesátiletý Beyhan Mutlu se během výletu s přáteli opil a ztratil se v lese. Když ho ostatní ani po několika hodinách nenašli, přivolali policii a rozjelo se oficiální pátrání.

TIP: Opili jste mě, zaplaťte! Opilec žádá po baru milionové odškodné

Do lesního porostu vyrazily skupinky dobrovolníků a následně na Beyhana – tou dobou již střízlivého – sice narazily, ale nevěděly, o koho se jedná. Dotyčný přitom netušil, že se po něm pátrá, nicméně jako uvědomělý občan se nabídl, že s hledáním pomůže. Pak ovšem dobrovolníci začali volat jeho jméno, takže se „poznal“ a záchranná akce mohla skončit. Zda si Mutlu vysloužil od policie pokutu nebo alespoň napomenutí, není známo.

Dávná předkolumbovská říše Huari se rozkládala v západní části dnešního Peru, od pobřeží Pacifiku až k vrcholkům And. Zahrnovala i území kultury Nazca s jejich slavnými geoglyfy. Huari vznikla kolem roku 500 našeho letopočtu a postupně splynula s významným centrem té doby Tiahuanacem, které s ní sousedilo na jihu. Kolem roku 800 ale přišel postupný úpadek a kolem roku 1000 říše Huari mizí z historie v kolotoči zmatků, násilností a bojů.

Archeologové, kteří pracují na lokalitě Quilcacampa, bývalé předsunuté pevnosti pozdního období říše Huari z 9. století, narazili během vykopávek na pozůstatky velkolepé hostiny. Z průzkumu objevených zbytků přesvědčivě vyplývá, že se na hostině popíjelo pivo z plodů pepřovce obecného (Schinus molle), do něhož byly přimíchána halucinogenní semena „vilca“ z lusků stromu Anadenanthera colubrina z čeledi bobovitých.

Omamné pivo

Vznikl tím velmi speciální nápoj, který zřejmě mezi účastníky „večírku“ navodil příjemně psychedelickou náladu. Bobulím v luscích Anadenanthera colubrina se někdy též přezdívá „kouzelné fazole“ – obsahují totiž bufotenin – halucinogenní alkaloid známý z výměšků ropuch, a také dimethyltryptamin (DMT) – další přírodní halucinogen podobný LSD nebo psilocybinu. 

Podle archeologů se akce nejspíš účastnili nejen příchozí z říše Huari, ale i místní lidé. Taková situace byla v té době nezvyklá – obvykle totiž platilo, že si tehdejší elita nechávala halucinogeny pro sebe. V jižním Peru byla navíc semena „vilca“ cennou komoditou, protože nejbližší stromy tohoto druhu byly vzdálené zhruba 400 kilometrů.

TIP: Amazonský psychedelický koktejl pomáhá v léčbě extrémních depresí

Odborníci se domnívají, že na sklonku vlády říše Huari halucinogeny přestaly být výsadou elity a posloužily v politice. Představitelé Huari se prostřednictvím omamného piva zřejmě snažili získat přízeň obyvatelstva na nově obsazených územích. Je to patrné i na architektuře Huari. Jak se říše rozrůstala, její architektura stále častěji zahrnovala i místa určená pro slavnosti.

Australská společnost Hypersonix Launch Systems vyvíjí hypersonické letadlo, které má zlevnit dopravu satelitů na oběžnou dráhu a učinit ji dostupnější a ekologičtější. Letadlo je součástí opakovaně použitelného nosného systému poháněného „zeleným“ vodíkem, který by dopravoval malé satelity na oběžnou dráhu bez emisí uhlíku. Nosný systém známý jako Wirraway se skládá z letadla nazvaného Delta Velos Orbiter a prvního stupně nosné rakety Boomerang. Obě části jsou opakovatelně použitelné.

TIP: Podivínský jihoafrický miliardář představil dopravní letadlo budoucnosti

Koncept vypadá poměrně jednoduše – nosič Boomerang má letoun Orbiter Delta Velos urychlit na Mach 5, a poté se vrátit zpět na základnu. Orbiter by následně i s nákladem pokračoval v cestě maximální rychlostí Mach 12 a po dosažení horních vrstev atmosféry (zhruba 40 kilometrů nad zemským povrchem) by vypustil družici s nákladem. Ta by satelity nebo jiný až 50 kilogramů těžký náklad dopravila na nízkou oběžnou dráhu Země (LEO) nebo heliosynchronní dráhu (SSO).

Delta Velos Orbiter mají pohánět čtyři scramjetové motory Hypersonix Spartan vyrobené z 3D tištěných komponent z keramických kompozitů (CMC). Výhodou scramjetového motoru Hypersonix Spartan je, že je samozápalný, opakovaně použitelný a neobsahuje žádné pohyblivé části, což má zvyšovat jeho spolehlivost. Podle Hypersonix Launch Systems jde o uhlíkově neutrální pohon – jako palivo mu slouží vodík generovaný pomocí solární energie a emitující pouze vodní páru. Tým HLS doufá, že by se Delta Velos Orbiter mohl do vzduchu podívat koncem roku 2024.