Jaké překvapení to asi pro dělníky muselo být, když na ně z hloubky skalní trhliny u stěny vřídla vykoukl zašlý kotel o průměru půl metru a v něm se ukrývala prastará historie. Hromada bronzových předmětů pokrytých vrstvou kalu sice na první pohled asi nepůsobila zrovna oslnivě, nicméně si někdo velmi rychle domyslel, že mají Duchcovští co dělat s velkou vzácností.

Záchrana na poslední chvíli

Jak přesně nález proběhl, je nejasné. Avšak vzhledem k tomu, že jeho části rychle a tiše mizely pod rukama milovníků starožitností, dařilo se zpočátku nejspíše zprávy o objevení bronzového depotu příliš nešířit. Naštěstí se věc donesla hraběti Jiřímu z Valdštejna z duchcovského zámku. Ten se jal okamžitě jednat, a tak se většina předmětů dostala do bezpečí jeho úschovy. Díky tomu nepotkal duchcovský poklad stejně smutný osud jako o něco starší nálezy zlatých keltských mincí z oppida Stradonice či z Podmokel. Zásluhou hraběte naopak skvosty putovaly k těm nejpovolanějším osobám, k archeologům. 

Jednalo se konkrétně o doktora práv Štěpána Bergera, který svůj život zasvětil památkové péči. Berger se ihned pustil do podrobného studia nálezů a na jejich základě přišel na objevné a pro archeologii zásadní závěry. Spolu s kolegou Smolíkem provedli obsáhlou analýzu. Mezi předměty rozlišili několik set bronzových spon, náramků a prstenů, zlomek modrého skleněného náramku, hrot kopí, polotovar dýky a zlomek železného předmětu. Tehdy odhadovali jejich počet na 1 200 kusů, dnes je známo již přes 2 000 předmětů rozesetých po českých i světových muzeích. Na základě tvarů a výzdoby šperky zařadili k již známé laténské kultuře, tedy do mladší doby železné, časů historických Keltů.

Genius loci

Bergera šperky skutečně uchvátily. O sponách mimo jiné zaznamenal: „V okrasách oblouku a v hlavicích patky jeví se rozkošná rozmanitosť. Zdajíť se být vytepány zvláštními razítky a svědčí o velké zručnosti a vytříbenosti vyrabitelů tovarů těchto.“ Taková řemeslná práce se v té době ovšem našim krajinám nepřisuzovala. Mezi badateli převládala myšlenka, že samostatná keltská produkce bronzových předmětů je nemožná a že dozajista pochází z etruských oblastí. Ovšem Berger nezůstal u prostého zhodnocení nálezu, ale pustil se do svého času komplikované historicko-archeologické metody, kterou porovnal množství podobných nálezů.

Tabule s předměty z duchcovského nálezu (Archeologický ústav ČR, CC0)

Na základě komparace souborů se stejně datovanými sponami a mincemi (s ražbou místní provenience) z různých lokalit došel k závěru, že bronzové předměty „též zde v Čechách, a sice v Stradonicích, od obyvatelstva stále usedlého robeny byly“.

Tou nejdůležitější otázkou ale byl význam celého pokladu. Berger se Smolíkem správně určili, že se jedná o výrobky ze stejného období, které „v témže okamžiku do vřídla ponořeny byly“. Už tehdy předpokládali, že šlo o dar vyšším silám, možná konkrétnímu božstvu. Proč zrovna do Obřího pramene?

Tehdejším obyvatelům jeho okolí jistě nebyla léčivá síla vřídla neznámá. A stejně jako dnes, i ve starém letopočtu byla taková místa s oblibou navštěvována a ctěna. Pozoruhodným příkladem jsou prameny Seiny zasvěcené bohyni Sequaně, které v mladší době železné navštěvovali nemocní s prosbami o uzdravení. Dokládají to nálezy stovek předmětů, mimo jiné ve tvaru různých částí těla, které chtěli prosebníci vyléčit. 

Evropský pojem

Uložil tedy do vřídla duchcovský poklad někdo nesmírně majetný v zoufalé touze po uzdravení? Nebo byl složen velkou komunitou jako dar neznámému vodnímu božstvu, jež mělo zabezpečovat ochranu a zdraví? Bylo toto božstvo personifikováno jako ženské, když mu byly darovány ženské šperky? Či snad byla darující mocná a bohatá žena? A naplnil poklad účel, s nímž byl do vřídla mezi lety 370–320 př. n. l. uložen? To zůstává vědeckému poznání skryto. Jisté však je, že duchcovský poklad zásadním způsobem posunul archeologické poznání, stal se pojmem evropské archeologie a dal název celému jednomu (duchcovskému) horizontu. A to koneckonců dnes můžeme též považovat za bohulibý smysl. 

Jen velmi málo zpráv se dochovalo o Alfredu Nichollsovi (?–1989), který se proslavil v řadách pluku 9. královniných kopiníků. Tato jednotka bojovala ve svazku 1. obrněné divize v první bitvě u El Alameinu (červenec 1942) a pomohla odrazit poslední zoufalý nápor vojsk Osy směrem k Suezskému průplavu.

Montgomery na drátě

Na britském defenzivním vítězství se tento tankista podílel především svým střeleckým uměním. Jeho eskadrona B měla ve výzbroji střední tanky Sherman a Nicholls si jako obsluha kanonu připsal na konto celkem 14 nepřátelských obrněnců, přičemž devět z nich zničil během jediného dne.

Stalo se to na začátku bitvy (3. července) a velkolepé představení sledoval zprostředkovaně na rádiových vlnách i velitel 8. armády generálporučík Bernard Montgomery. Okamžitě doporučil šikovného střelce na vyznamenání Vojenskou medailí.

Skalp slavné osmaosmdesátky

Společně s velitelem svého stroje seržantem Edwardsem uplatnili opatrnou, ale účinnou taktiku. Skryli svůj stroj za terénní vlnu a Edwards poté vylezl ven, aby se rozhlížel po přístupových cestách a včas varoval před blížícím se nepřítelem. Jakmile se ukázaly italské obrněnce, vlezl zpátky do shermanu, sdělil Nichollsovi směr a přibližnou vzdálenost protivníka a poté rychle najeli do palebné pozice.

V jednotce populární „Alfie“ si poradil s jedním či dvěma tanky a poté se Britové opět stáhli, než se na ně mohla zaměřit německá protitanková děla. Jedno z nich, šlo o obávanou „osmaosmdesátku“, se Edwardsově osádce dokonce podařilo zničit.

Největší britské eso?

Většinu vyřazených nepřátelských tanků si Nicholls připsal během severoafrické kampaně. Z následných bojů v Itálii se zachovala historka o tom, jak třemi za sebou jdoucími výstřely znehybnil tři těžké tigery, ale objevuje se i tvrzení, že šlo o střední PzKpfw IV.

TIP: Rozhodující bitvy druhé světové války: Britský triumf v Africe

Nichollsovo celkové válečné skóre se podle kusých zdrojů vyšplhalo na 40 zlikvidovaných obrněnců Osy, což jej řadí mezi největší britská tanková esa. Ostrovní království ale u tankistů podobné zdůrazňování individuálních úspěchů nepodporovalo, takže lze Nichollsovy výkony jen těžko dát do kontextu ostatních úspěšných střelců a tankových velitelů.

Prvenství v pomyslné soutěži drží Volha, vlévající se do Kaspického moře – dunajská delta se nicméně považuje za nejzachovalejší. Dunaj se v závěru toku dělí do tří hlavních ramen, přičemž to severní a nejmohutnější tvoří zároveň přírodní hranici Rumunska s Ukrajinou a přivádí do delty necelé dvě třetiny veškeré vody. Jižní rameno se svými 112 kilometry drží pro změnu v rámci uvedené trojice prvenství v délce. Říční nánosy nashromážděné v celém povodí druhé nejdelší evropské řeky pak deltu každoročně rozšíří o 40 metrů. 

Stovky a tisíce

Tisíce menších lagun, kanálů a slepých ramen dohromady utvářejí unikátní ekosystém, hostící pestrou škálu fauny i flóry. V oblasti pokryté močály, lužními lesy a mokřady, které rozvodněný veletok na jaře a na podzim pravidelně zaplavuje, napočítali zoologové přes tři tisíce živočišných druhů. Vévodí jim zástupci ptačí říše: Již tak početnou skupinu tří set domácích druhů doplňují během zimního období i jejich tažné protějšky, jež přilétají kvůli hnízdění. Loni ornitologové v lokalitě zaznamenali mimo jiné největší evropskou populaci pelikána bílého, čítající na 3 500 párů. Zkrátka ovšem nepřijdou ani botanici – v bohatě zavlažovaných ostrůvcích, mezi stojatými a tekoucími vodami, se daří zhruba 1 200 druhům rostlin. 

Sedmý div Rumunska

Naopak pokud jde o lidskou populaci, patří oblast dlouhodobě mezi nejřidčeji osídlené v rámci evropského mírného pásma. Nepočítáme-li pětitisícový přístav Sulina, mají více než 500 obyvatel pouze tři ze zdejších 27 vesnic.

TIP: Vnitrozemská delta Dunaje: Zanikající vodní svět u Bratislavy

Důvod, proč se lokalita na západním pobřeží Černého moře může pyšnit tak zachovalou přírodou, je proto nasnadě – zejména připočteme-li fakt, že naprostá většina oblasti představuje přísně chráněné území. V roce 2008 zvítězila dunajská delta v celonárodní anketě hledající sedm divů Rumunska. 

K nejmalebnějším místům v Pošumaví patří malá vesnice Dobrš, v níž se nachází polorozpadlá gotická tvrz s později přistavěným renesančním zámkem. Za první světové války si zřícenou část feudálního sídla, které v té době patřilo rodu Schwarzenbergů, koupil pan Josef Menčík (1870–1945), potomek vladyckého rodu, známý po celém širém okolí jako „rytíř Menčík“. Podivínský majitel v mnohém připomínal bláznivého rytíře dona Quijota a nelze mu upřít sympatické rysy romantického bojovníka za staré pořádky a ctnosti proti nové necitelné době.

Rarita z Podlesí

Rytíř Menčík se pokusil zachránit starou zchátralou tvrz před zkázou a snažil se v ní žít jako středověký feudál. V cizině si pořídil brnění, jezdil v něm po okolí, navštěvoval různé poutě a slavnosti a brzy se stal svéráznou figurkou kraje pod Javorníkem zvaného Podlesí. 

Sbíral také nejrůznější starožitnosti, díky čemuž se mu podařilo získat rozsáhlou kolekci, do které patřily například staré varhany z hradního kostela na Rábí. Své polorozpadlé sídlo si zařídil podle vlastních představ o středověku a zval do něj jednotlivé návštěvníky i celé výpravy školáků. S nadšením a hrdostí ukazoval své poklady, vyprávěl o minulosti a seznamoval s ideály rytířského středověku. Pozornost spoluobčanů budil také netradičním způsobem stolování. Na odchodu z hostince vždy spolkl celého slanečka, zapil ho pořádnou sklenkou rumu a následně ještě hrozivě zařval.

Lidé, kteří Menčíka znali, ho nazývali „vousatý táta“ nebo „poslední rytíř“. Právě druhé označení odpovídalo roli, do níž se vcítil a stylizoval. Snažil se žít čestně, bez závislosti na mamonu a hmotných statcích, k ostatním lidem se choval velkoryse a se vstřícnou pohostinností.

Čas pro hrdiny

Josef Menčík říkával, že středověký rytíř měl být především statečný, zatímco moderní rytíř musí mít hlavně velkého ducha. Že sám v sobě obojí do značné míry spojil, dokázal v osudových zářijových dnech roku 1938. Když se podle mnichovské dohody československé jednotky stáhly z hranic a německá vojska začala obsazovat Sudety, vyjel rytíř Menčík v plné zbroji na koni s halapartou v ruce proti německým tankům a postavil se jim u Bučiny na Šumavě. S bláznivou, ale obdivuhodnou odvahou odmítl vydat české hranice a pokusil se sám zastavit nacistickou armádu. 

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Německým vojákům musel připadat jako zjevení z jiné doby. Možná očekávali odpor československých vojáků nebo občanů, ale rytíře na koni zcela jistě ne. Údajně po chvilkovém zaváhání, kdy nevěřícně hleděli na „českého dona Quijota“, pokračovali vpřed, aniž by mu jakkoliv ublížili. Snad ho považovali za blázna a možná sehrál svou roli vojenský obdiv ke statečnému nepříteli. Poslední rytíř tak mohl v poklidu dožít na svém hradu v Dobrši. Josef Menčík zemřel 19. listopadu roku 1945. Leží pochován na místních hřbitově a s ním jeden s posledních pozůstatků statečného a čestného rytířství.

V sobotu 15. ledna 2022 došlo na vulkánu Hunga Tonga, který leží v souostroví Tonga v jižním Pacifiku k mohutné a hlasité erupci. Zvuky erupce byly slyšet až na Severním ostrově Nového Zélandu. Vulkán vyvrhl množství popela a kamenů, celý svět oběhly tlakové vlny a na blízká i vzdálená pobřeží udeřily vlny tsunami, naštěstí jen omezené výšky (méně než 3 metry) a nenapáchaly extrémní škody, s výjimkou samotného souostroví Tonga.

Vulkán Hunga Tonga, který představuje celý systém sopek, převážně podmořských, byl od roku 2014 relativně klidný. Probudil se na konci loňského roku, kdy vyplivl velký oblak plynů a popela a spustil erupci, která pokračovala několik dní. Poté se vulkán relativně uklidnil a 11. ledna byl prohlášen za spící.

Překvapivé soptění

Byl to ale omyl. V pátek 14. ledna vulkán Hunga Tonga překvapivě odpálil velkou erupci, která vyvrhla oblaka popela do výšky asi 20 kilometrů. V sobotu 15. ledna pak přišla zmíněná mohutná erupce, při níž došlo k vyvržení velkého množství vulkanického materiálu do stratosféry. Podle odborníků by tato erupce mohla dočasně ochladit klima planety, což nebude na škodu.

TIP: Nově vzniklý ostrov v království Tonga se má i po 4 letech k světu

Erupci zachytily satelity na oběžné dráze. Na jejich snímcích je dobře patrná značná síla této erupce, velké množství vyvrženého materiálu i šíření tlakových vln do dalekého okolí. Obyvatelé souostroví Tonga prožili horké chvíle a své si užili i obyvatelé mnoha pobřeží, kde bylo vyhlášeno varování před vlnami tsunami – v Americké Samoi, na Novém Zélandu, Fidži, Vanuatu, v Austrálii, v Chile, a také na celém západním pobřeží USA, od nejjižnější Kalifornie až po Aleutské ostrovy na Aljašce.

O mimořádnosti tohoto staletého dubu virginského (Quercus virginiana) svědčí už samotný fakt, že se stal symbolem Charlestonu, aniž ovšem leží v samotném městě. Když strom spatříte na vlastní oči, určitě vás ohromí jeho obrovitá koruna, která údajně pokrývá stínem plochu 1 600 m². Kmen má v obvodu 8,5 metru, větve sahají 20 metrů vysoko a největší vzdálenost mezi protilehlými větvemi byla změřena na 57 metrů.

Někteří lidé věří, že je dub 1 500 let starý, ale konzervativní (a pravděpodobně správné) odhady hovoří o věku 400–500 let. Rozhodně tedy není nejstarším stromem „na východ od Mississippi“, jak se někdy uvádí. V oblasti amerického jihu totiž roste množství tisovců dvouřadých (Taxodium distichum), které jej věkem určitě předčí. 

TIP: Nejstarší stromy v ohrožení: Zahubí globální oteplování borovice dlouhověké?

Název stromu je odvozen od jména Justuse Angela (tedy Justuse „Anděla“), svobodného černocha, který byl na otrokářském jihu počátkem 19. století sám vlastníkem otroků i majitelem ostrova John´s Island. Justus byl ovšem anděl jen podle jména a nad svými otroky, jichž v roce 1830 vlastnil 84, vládnul tvrdou rukou. Neposlušné nemilosrdně trestal a nejeden černoch, který v zoufalství z jeho pozemků uprchl, byl po zadržení pověšen, dost možná právě na Andělském stromě. Podle místních legend se zde duše dřívějších otroků dodnes objevují v podobě andělů.

Riskantní průlety hvězd kolem jiných hvězd známe především z počítačových simulací. V reálném vesmíru jsme jich zatím spolehlivě pozorovali jen nesmírně málo. Až doposud zůstávaly tyto těsné průlety hvězd spíše jen teoretické. Průlom přinesl nový výzkum založený na pozorováních pozemních radioteleskopů soustav ALMA a Very Large Array (VLA).

Astronom Ruobing Dong z kanadské University of Victoria a jeho tým detekovali právě takovou výjimečnou událost. Podle pozorování vědců došlo nedávno k těsnému průletu cizí hvězdy kolem proto-dvojhvězdy, známé jako Z Canis Majoris. Tento hvězdný vetřelec proletěl velmi blízko zárodku dvojhvězdy a vyvolal vznik nápadných a chaoticky uspořádaných proudů kosmického materiálu z disku, který obklopuje proto-dvojhvězdu.

Vzácná příležitost

Podle Donga je velmi obtížné podobné události pozorovat. Měřeno kosmickým časem probíhají velmi rychle. Dong to přirovnává k pořízení snímku blesku, který zasáhl strom. Vzácně se to povede, ale dá to hodně práce a chce to velkou porci štěstí. Pro astronomy je toto pozorování velmi cenné.

TIP: Soustava ALMA pozorovala kvílení čerstvě zrozené masivní hvězdy

V soustavě Z Canis Majoris  se astronomové stali svědky reálného blízkého průletu a poprvé získali o takové události detailní data. Teď je mohou porovnávat s modely a počítačovými simulacemi. Studium situací, jako je průlet cizí hvězdy, nám poskytuje okno do minulosti naší Sluneční soustavy. K takovým událostem u nás určitě také docházelo, především v době vzniku Slunce a planet. Důkazy o nich jsou už ale zřejmě dávno pryč.

Detektor lži neboli polygraf měří fyziologické reakce jako srdeční tep, frekvenci dechu či krevní tlak. Při lhaní je totiž člověk nervózní, což se na uvedených parametrech projeví. Většina lidí zažívá stres už jen kvůli dotazům vyšetřovatelů: Vyslýchaný proto nejprve dostane jednoduché neutrální otázky, třeba jak se jmenuje, na něž podle předpokladu odpoví správně. 

Údaje, které při tom zařízení naměří, slouží jako tzv. výchozí soubor údajů. Jejich hodnoty sice dotyčný vědomě ovlivnit nedokáže, ale pokud se při těchto prvotních odpovědích například schválně kousne do jazyka nebo šlápne na špendlík v botě, jeho organismus prodělá podobnou stresovou reakci jako při lži. Když pak vyslýchaný skutečně odpoví nesprávně, přístroj jeho prohlášení mylně vyhodnotí coby pravdu.

TIP: Pravda vynucená chemií: Jak funguje sérum pravdy?

Právě kvůli sporné spolehlivosti polygrafů – a také kvůli opačnému riziku, tj. že nevinného označí za lháře – většina odborníků jejich využívání v kriminalistické praxi zpochybňuje. V současnosti se uplatňují v USA, zatímco v Evropě se nepovažují za dostatečně průkazné. I ve Spojených státech je ale jeho využívání na ústupu – americká Národní akademie věd vydala v roce 2003 prohlášení, v němž na základě výzkumu označila výsledky testů na detektoru lži za „nespolehlivé, nevědecké a neobjektivní“.

Aerolinky Wizz Air spustily reklamu nazvanou „Létající rodina“ v prosinci a lidem daly deset dní na to, aby se přihlásili, pokud dokážou přesvědčit 170 známých lidí k víkendovému leteckému výletu.

„S výsledkem jsme velmi spokojení, reklama byla od prvních chvil velice populární. Velký dík patří italským rodinám, které se s naší výzvou popasovaly,“ řekl mluvčí Wizz Air András Radó. Podle něj se do soutěže zapojilo přes 3 500 lidí, jen dvěma rodinám se ale podařilo zaplnit všech 170 sedadel.

TIP: Auto k zulíbání: Padesátihodinový polibek přinesl výherkyni nové auto

„Až do samého konce jsem nevěřila tomu, že bych mohla zvítězit. Jsem fanynka soutěží a několik jsem jich už v minulosti vyhrála. Sezvala jsem pár lidí, rozeslala pozvánky a všechny prosila, aby přesvědčili své příbuzné a přihlásili se. Totéž udělal můj 21letý syn a když mi poslední člověk hlásil, že už se do letadla nedostane, protože je plné, řekla jsem si: ‘Tak jsem to zvládla’,“ popsala Donaleková. Její skupinu proto nyní čeká třídenní pobyt v hotelu na řeckém ostrově Korfu.