Jde o značně lákavou hypotézu: Krátce po Velkém třesku, když byl vesmír ještě mladý, horký a hustý, mohlo docházet k náhodnému nahloučení látky nad úroveň samovolné gravitační kontrakce. V takovém místě by se již v raných fázích vytvořily objekty s vlastnostmi černých děr. Mohly by mít téměř libovolnou hmotnost, avšak odborníci předpokládají, že by spíš převažovaly ty méně hmotné. 

TIP: Kolik typů černých děr známe a jak vznikají?

Pokud zmíněné primordiální černé díry skutečně vznikly, pak se ty opravdu málo hmotné již vypařily efektem Hawkingova záření. Nejmenší dosud existující objekty uvedeného typu by tak v současnosti mohly dosahovat hmotnosti přes 7 × 10²² kg, tedy ekvivalentu Měsíce, a jejich rozměr by činil kolem 0,1 mm. Primordiální černá díra s hmotností Země by potom měřila asi 1 cm. Podle některých astrofyziků by dané objekty mohly tvořit podstatu skryté látky ve vesmíru, popsaná teorie nicméně zůstává spíš na okraji odborného zájmu.

Když se roku 1896 vrátil Jiří Guth z Athén, okamžitě vyzval české sportovce, aby se začali připravovat na následující olympijské hry v Paříži v roce 1900 a využili tak příležitosti k propagaci národa. Trvalo nicméně celé tři roky, než 18. května 1899 zasedli v hostinci U černého koně delegáti dvanácti sportovních odvětví a založili Český výbor pro hry olympijské s hlavním úkolem zorganizovat tuto výpravu.

Prohry na sportovišti

Zpočátku výbor nevyvíjel žádnou činnost, zahájil ji až v lednu 1900. Z Paříže zatím přicházely poplašné informace a zdálo se, že se hry vůbec konat nebudou. Jiří Guth proto se svými kolegy počátkem března přistoupil k nevídanému kroku, z výboru ustaveného pouze pro pařížské hry (jako jinde ve světě) učinil výbor stálý, který „starati se bude o záležitosti her olympijských nyní i pro další budoucnost“. Víceméně bezděky se tak Český olympijský výbor (dále ČOV) stal prvním národním olympijským výborem, který se rozhodl pracovat nepřetržitě, bez ohledu na čtyřletou olympijskou periodu. 

Olympijské hry v Paříži se ale nakonec konaly a čeští sportovci na nich při své první účasti získali jednu stříbrnou medaili zásluhou diskaře Františka Jandy-Suka, k níž můžeme přiřadit i dvě bronzové medaile „soukromé tenistky“ Hedwigy Rosenbaumové.

František Janda-Suk a Hedwig Rosenbaumová – první čeští medailisté z Olympijských her. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Na další boje o olympijské stupně vítězů však museli Češi čekat až do roku 1908, kdy se IV. olympijské hry uskutečnily v kolébce moderního sportu, v Londýně. Přijelo tam 19 českých sportovců, výsledkem ale byly pouze dvě bronzové medaile šavlistů: v jednotlivcích Viléma Goppolda z Lobsdorfu a v družstvech. I když se o čtyři roky později V. olympijských her 1912 ve Stockholmu zúčastnilo dokonce 43 sportovců, odjeli s prázdnou.

Guthova představa z roku 1896, jak čeští sportovci budou svými vítězstvími dávat hlasitě vědět o českém národě a jeho státoprávních požadavcích, tak vzala za své! Více se v tomto ohledu dařilo Maďarům, kteří se do roku 1914 zúčastnili všech pěti olympijských her a vybojovali na nich celkem 32 medailí, z toho 11 zlatých. Poněkud horší bilanci vykazovali reprezentanti Rakouska, kteří získali celkem 20 medailí, z toho 4 zlaté.

Diplomatické výhry

Daleko více se dařilo českým funkcionářům v olympijské diplomacii. Vedle Jiřího Gutha se v ní angažoval zejména Josef Rössler-Ořovský, který už v roce 1899 navrhoval Pierru de Coubertinovi zařadit do olympijského programu také bruslení a lyžování. Dokonce nabízel, že v roce 1900 zorganizuje lyžařské soutěže v Krkonoších. Zatímco bruslení se dostalo na pořad olympijských her už v roce 1908 v Londýně, lyžování si muselo počkat až do roku 1924. A byl to milovník sněhových plání Rössler-Ořovský, kdo se o rok později na VIII. olympijském kongresu v Praze zasloužil o to, aby byl Týden zimních sportů z Chamonix 1924 zpětně prohlášen za první zimní olympijské hry! 

V Paříži 1900 vystupovali čeští sportovci pod hlavičkou Čech, do Saint Louis v roce 1904 pro nedostatek peněz nejeli. Nicméně po zasedání MOV v Londýně v září téhož roku vyšel ve vídeňských novinách Allgemeine Sport-Zeitung komentář jejich vydavatele Victora Silberera: „Dávejte dobrý pozor: Rakousko nezastoupeno, ani Rakousko-Uhersko, nýbrž Uhersko samo a jen za sebe a – to je ovšem nejzajímavější – Bohême. Také jen za sebe jako samostatná říše mezi ostatními velmocemi a světovými národy jako Francie, Anglie, Německo a Rusko! Co na to říkají pánové ministři z Rakouska?“

Následující rok 1905 vyšel Coubertin Vídni vstříc a do MOV přijal prvního zástupce Rakouska prince Alexandra Solms-Braunfelse. Jeho úkolem bylo vystrnadit Jiřího Gutha a tím i Čechy z olympijského hnutí. Solms-Braunfels ustavičně hrozil demisí, a to se stále stejným argumentem: „Nemohu absolutně uznat, aby Čechy měly zvláštního zástupce, poněvadž jsou jen provincií Rakouska.“

Coubertin dlouho jeho výhrůžky přecházel a argumentoval svou teorií takzvané sportovní geografie. Podle ní byly za samostatné uznány i ty země, které sice představovaly součást většího státního celku, ale jejich rozvoj tělesné výchovy dosáhl takového stupně, že si i v mezinárodním měřítku vydobyly respekt a uznání. To byl díky sokolům též případ Čech. Počátkem roku 1909 došla Coubertinovi trpělivost a Solms-Braunfelsovu demisi přijal. Jeho avizovaný pokračovatel Gustav Magg však náhle zemřel, a tak i nadále zůstal Guth jediným zástupcem předlitavské části habsburské monarchie.

Proti samostatnosti české

Roku 1911 byl ovšem za člena MOV přijat princ Otto Windischgrätz, příslušník rodiny císaře Františka Josefa I. To byl protivník daleko většího formátu, protože spolu s ním vstoupily do hry mocenské zájmy Rakouska. Windischgrätz navíc velmi rychle nabýval v olympijském hnutí na autoritě a vlivu, ba začalo se o něm uvažovat jako o budoucím nástupci Coubertina. Svůj útok proti české samostatnosti v olympijském hnutí nezaměřil proti Guthovu členství v organizaci jako Solms-Braunfels, ale proti suverenitě ČOV. Vedl ho elegantně a graciézně, ale zároveň soustavně a nemilosrdně. 

Už na V. olympijských hrách 1912 ve Stockholmu se Windischgrätzovi podařilo prosadit, aby Češi při slavnostním nástupu kráčeli sice jako samostatná skupina s vlastním označením, ale ne podle abecedního pořádku jako v roce 1908 na hrách v Londýně, nýbrž bezprostředně za Rakouskem, a aby používali předlitavskou černožlutou vlajku. Rovněž Guth byl v seznamu členů MOV zařazen do kolonky Rakousko s dodatkem u jména C.O.T. (Comité Olympique Tchèque, tedy Český olympijský výbor).

Koncem roku 1913 napsal Windischgrätz Coubertinovi, že je nutné, „(abychom) jednou provždy rozťali tento gordický uzel, a to zejména pro dobro Čechů samých“. Prostřednictvím pražských Němců se v lednu 1914 dokonce pokusil jako protiváhu ČOV vytvořit Německý olympijský výbor v Čechách v čele s Karlem Werflem. Závěrečný tlak na samostatnost Čechů v olympijském hnutí pak zahájil na olympijském kongresu v Paříži v červnu 1914, který měl mezi jiným vytvořit jakousi „olympijskou ústavu“ platnou do budoucna. 

Válečné intermezzo

Účastníci kongresu rozhodli o úplném uplatnění státního principu v mezinárodním olympijském hnutí. Do budoucna přijali pravidla organizace olympijských her, jež vypracoval organizační výbor berlínské olympiády 1916 a jejichž součástí byl i seznam 35 států, kterým byla účast na olympiádě umožněna. Češi mezi nimi vzhledem ke svému nesamostatnému státoprávnímu postavení uvnitř habsburské monarchie chyběli. Proti své eliminaci z mezinárodního olympijského hnutí ČOV okamžitě protestoval jak u Coubertina, tak i v Berlíně, avšak marně. V Berlíně lpěli na principu účasti států, takže předseda MOV nemohl usnesení kongresu, které odmítli jen Češi a delegáti USA, nerespektovat. Omezil se proto na chlácholení Čechů s tím, že časem se jejich záležitost urovná.

TIP: Sokolové všech zemí, sleťte se: Zimní sletové hry roku 1937

Během dvou měsíců se však svět ocitl uprostřed požáru první světové války a mírová zápolení na sportovních kolbištích byla odložena na „potom“. Pod policejním nátlakem se počátkem října 1916 Český olympijský výbor „dobrovolně rozešel“ a Jiří Guth rezignoval na své členství v MOV. Jelikož z války vzešel samostatný československý stát, problém „státních“ či „národních“ olympijských výborů už Češi nemuseli řešit.

Pro vědce a lékaře v oboru infekčních chorob přenášených členovci je již dlouho vysněnou metou úspěšná diagnostika a léčba záludného bakteriálního onemocnění lymské boreliózy, přenášené klíšťaty. Zásadní roli v tom hraje testování pacientů, které by umožnilo detekci této choroby v rané fázi, sledování průběhu léčby a odhalování případné reinfekce.

Odborníci z medicíny americké Tuftsovy univerzity objevili mechanismus, který by se mohl stát základem pro takové testy. Vystopovali specifické protilátky, které vytváří tělo hostitele, na něhož se přisálo klíště nakažené boreliózou, proti vlastním fosfolipidům. Tyto fosfolipidy přitom využívá původce boreliózy, spirochéta Borrelia burgdorferi, jako zásadní zdroj potravy. Zmíněné protilátky jsou takzvané autoprotilátky, čili protilátky, které nedopatřením míří na pacientovy tkáně či orgány a poškozují je.

Testování boreliózy

Podle vedoucího výzkumu Petera Gwynneho dnes sice existuje testování boreliózy, ale má svá omezení. „Tradiční testy boreliózy mohou u pacienta zůstat pozitivní dlouhé roky nebo i celý život,“ říká Gwynne. „Výsledkem je, že když někteří lidé mají symptomy, které připomínají dlouhodobou infekci boreliózy, lékaři si nemohou být jistí, zda jde o chronickou formu boreliózy, reinfekci boreliózy anebo jinou chorobu, kterou dotyčný dostal po vyléčení boreliózy.“

TIP: Nová léčba brání chronickým projevům obávané lymské boreliózy

Jak uvádějí badatelé, zmíněné autoprotilátky se u nemocných vyvíjejí velmi rychle. Původce boreliózy si totiž dotyčné látky, fosfolipidy, zabudovává do svého povrchu, což vede imunitní systém nakaženého ke tvorbě autoprotilátek. Když infekce pomine, autoprotilátky zase velmi rychle mizí, protože jsou pro tělo nebezpečné a mohou poškozovat vlastní tkáně. Z těchto důvodů jsou autoprotilátky proti fosfolipidům velmi vhodné k testování boreliózy.

Poprvé na existenci tajného, neviditelného písma upozorňuje ve svém pojednání starořecký spisovatel Aeneas Tacticus ve 4. století př. n. l. V jeho práci Jak přežít v obléhání se zmiňuje neviditelné písmo jako jeden z velmi užitečných prostředků, jakými mohou obránci města komunikovat s vnějším světem. Triků tajné komunikace, šifer a slovních hříček souhrnně popisuje přes dvacet druhů, ale konkrétní směs či složení inkoustu si nechává pro sebe.

Zábavná kombinace

To Filón z Byzance, jinak proslavený autor Sedmi divů světa, je o dvě století později s recepturou sdílnější. Nadšený badatel a pionýr inženýrství, který sám sebe tituloval Mechanicus, letmo složení zmínil. Pochvaloval si totiž „nečekaně zábavný efekt“ inkoustu kombinujícího duběnky a ředěný vitriol, tedy slabou kyselinu sírovou. Filón zjistil, že text napsaný jednou substancí po zaschnutí lidskému zraku zmizí, a po přidání druhé substance se znovu objeví. Přesný postup výroby z jeho informací úplně rekonstruovat nelze, rozhodně však nešlo o novinku.

Medová i kyselá

Písmo, které se zjeví jen povolaným, nabízí nespornou taktickou výhodu. Ale nemusí sloužit jen v době války. Publius Ovidius Nasó proto v roce 43 př. n. l. vřele doporučuje ve svém Ars Armatoria čili Umění milovat tajné inkousty jako prostředek skryté komunikace mezi milenci. K tomu stačily velmi nenáročné pomůcky: důvěrné psaní bylo třeba sepsat čerstvě nadojeným mlékem. Zviditelnilo se, pokud se list papíru posypal najemno drceným uhlím. 

Plinius starší, autor fenomenálního encyklopedického pojednání Naturalis historia, zase nedal při konspiraci dopustit na „šťávy organické a rostlinné“. Na ně zase působilo teplo – žárem plamene se text stal znovu čitelný.

Variací existuje mnoho: pokud napíšete sladce zamilované psaní medovou vodou, po zahřátí se díky krystalizaci cukru na karamel objeví v plné kráse. Tepelně-chemickou přeměnou z rostlinných kyselin na estery se vyznačuje šťáva jablek, cibule nebo pomerančů. 

Anebo citronů, které patřily k povinné výbavě špehů na Blízkém východě po tisíc let. Psát a vyjevit teplem zprávu je možné i s neviditelným inkoustem ze silně zředěného vína. Možnosti jsou i ryze chemické: bramborovým škrobem napsaný dopis zviditelníte roztokem jódu (soli). Papír totiž zmodrá a písmo z něj bíle vystoupí. A octem sepsané tajnosti se stanou čitelné, pokud dopis ponoříte do láku z červeného zelí.

Pořád málo?

Někdy to prostě nestačilo. Například Marie Stuartovna ve svém zajetí rutinně psala důležité zprávy neviditelným inkoustem z kamence nebo ořechových slupek a navíc je šifrovala. Nepočítala ovšem s tím, že se zrádce – znalý složení inkoustu i jejích šifer – nachází mezi jejími nejbližšími sluhy a důvěrníky. Důkazy pro svůj vlastní rozsudek smrti tedy věznitelům poskytla ona sama. Tehdy se papír popsaný kamencem před čtením namáčel do mýdlové vody a „vývojkou“ inkoustu ořechových slupek byl roztok síranu železnatého.

Žádné pomeranče?

V roce 1597 se za mřížemi ocitl i jezuitský kněz John Gerard, neboť v protestantské Anglii organizoval hnutí katolického odporu. Jeho identita se ovšem záhy prozradila a místo podzemního hnutí skončil v podzemí mučíren v Toweru. Přišel tu o ruku, i tak ale dokázal přímo z vězení zorganizovat svůj útěk. Jak? Skrze svého katolického spoluvězně, který měl povolenou korespondenci s rodinou. S pomocí pomerančové šťávy pak do dopisů rodině připisoval i zprávy o Gerardově situaci pro jeho tajné podporovatele.

Možná právě takové dobrodružné historky přiměly spoustu dobrodruhů k experimentům s novým složením tajných inkoustů. V 18. století se tak stává populární šťavelan celeru, který je možné zviditelnit roztokem síranu manganičitého a peroxidu vodíku. A také obyčejná mořská voda, která se stane viditelná po lázni v roztoku dusičnanu stříbrného. 

Špatně to ale dopadlo se směsí hašeného vápna a orpimentu (poměrně vzácného sulfido-arzeničitého minerálu). Právě s ní totiž roku 1736 experimentoval Jean-Jacques Rousseau, aniž by si byl vědom možných důsledků. Dostavila se výbušná chemická reakce, která jej na šest týdnů zbavila zraku.

Citronoví spiklenci

S tajným inkoustem, vyrobeným z kyseliny tříslové z macerovaných ořechových slupek, přežili válku za americkou nezávislost i „spiklenci“ George Washingtona, pracující v utajení z New Yorku. Přímo z týlu anglických nepřátel přinášely jejich dopisy psané neviditelným písmem důležité taktické informace. Nutno ale dodat, že si skutečně dávali pozor a dodržovali všechny zásady konspirace. 

TIP: Zrození kryptografie: První šifry používal už Julius Caesar v dopisech Kleopatře

Ty naopak houfně porušovali pro-němečtí špioni, zadržení během 1. světové války ve Velké Británii. Z jedenácti císařských agentů, popravených v roce 1915 v Toweru, se hned čtyři nechali nachytat doslova s citronem v kapse. A ti zbylí pak s listy citronovou šťávou popsanými. Znovu tak dokázali, že jen samotný neviditelný inkoust k úspěšnému utajení nestačí. 

Ve Sluneční soustavě máme zkušenost s jedinou hvězdou, kterou obklopuje jeden planetární systém. Ve skutečnosti ale mnoho hvězd existuje ve dvojhvězdných i vícehvězdných soustavách a jejich planetární systémy mohou být velmi odlišné od toho našeho a pro nás mnohem exotičtější.

Tým astronomů, který vedla Ana Karla Díaz-Rodríguez z britské Univerzity v Manchesteru, nedávno jednu takovou dvojhvězdu prozkoumal a rozhodně to stálo za to. S využitím radioteleskopů soustav Very Large Array (VLA) v Novém Mexiku a chilské ALMA detailně prostudovali dvojhvězdu SVS 13, která je od nás vzdálená asi 980 světelných let.

Tři disky kolem dvou hvězd

Obě hvězdy systému SVS 13 jsou podle astronomů velmi mladé a obklopuje je materiál v podobě protoplanetárního disku prachu a plynu, ze kterého časem vznikají planety. Při detailním průzkumu hvězdného systému ale vyšlo najevo, že soustava SVS 13 je poněkud zvláštní. Každou z dvojice hvězd podle vědců obklopuje disk hmoty a k tomu ještě zároveň obě dvě hvězdy a jejich disky obklopuje velký třetí disk.

Hvězdy systému SVS 13 dělí zhruba dvojnásobek vzdálenosti Slunce a Neptunu. Dohromady mají hmotnost menší než naše Slunce, takže nikdy nebudou příliš zářivé. V každém případě jde ale o impozantní strukturu – jejich společný vnější disk má podle astronomů průměr několika stovek astronomických jednotek a obsahuje tolik hmoty jako 50 Jupiterů. Naproti tomu disky obou hvězd jsou menší, než je obvyklé u osamocených hvězd a je v nich mnohem méně hmoty.

TIP: Velmi těsná dvojčata: Novorozené hvězdy dělí pouhých 4,5 miliard kilometrů

U obou hvězd přitom mohou vzniknout obyvatelné zóny, takže by se tam, přinejmenším teoreticky, mohly objevit exoplanety s podmínkami přívětivými pro život. Ostatně kolem obou protohvězd vědci identifikovali téměř třicet různých molekul, včetně třinácti komplexních organických molekul tzv. prekurzorů života (sedm z nich bylo v tomto systému detekováno poprvé).

V květnu 1982 zahájili Britové vylodění u přístavu San Carlos na Falklandech. Výsadkovou flotilu tvořil zaoceánský parník Canberra, specializovaná plavidla Fearless a Intrepid, torpédoborce a fregaty. Pobřeží a okolní vody se zaplnily plavidly a vojáky. Argentinci věděli, že jde o nejkritičtější fázi operace, a britští  vojáci s obavami vzhlíželi k obloze. Mezitím nad svazem hlídkovaly sea harriery, zatímco harriery RAF kryly útočící jednotky. Jeden z nich byl sestřelen a pilot zajat.

Vylodění pod palbou

Zanedlouho se neblahé očekávání naplnilo a udeřila první vlna daggerů, které poškodily několik lodí. Odpověď promptně doručily sea harriery, které sestřelily jeden vrtulový bitevní stroj FMA IA 58 Pucará a jeden skyhawk. Argentinské letectvo posílalo do prostoru vlnu za vlnou. Sea harrier z 800. perutě zlikvidoval jeden z daggerů, avšak skyhawky mezi hlídkami pronikly a zasáhly dvěma pumami fregatu Argonaut. Piloti zbylých daggerů poškodili fregatu Ardent, tutéž loď trefily i skyhawky.

Rozzuření piloti dvou sea harrierů pak nad západními Falklandami sestřelili trojici daggerů. Dvakrát skóroval pomocí sidewinderů poručík Steve Thomas, jednou velitel 801. perutě podplukovník Nigel Ward. Mezitím zaútočily na těžce zkoušenou Ardent další tři skyhawky. Ani jeden se však domů nevrátil. Formaci srazily z nebe sea harriery 800. perutě, přičemž dvě vítězství si připsal poručík Clive Morell (jedno raketou a druhé kanonem). Tečku za dvěma dny bojů udělala fregata Ardent, která se v noci po sedmi zásazích potopila.

Sea harriery: vítězství i ztráty

Ačkoli sea harriery nebyly zkonstruovány pro vybojování vzdušné převahy, nadále plnily roli tažného koně letecké obrany i útoků na pozemní a námořní cíle. Hned 22. května dvojice strojů potopila hlídkový člun, následujícího dne zlikvidovala čtyři nepřátelské vrtulníky. Malý počet letounů na bojišti však způsoboval v obraně mezery, kterými téhož dne pronikly skyhawky. Dvojice pum dopadla na fregatu Antelope, a ačkoli ani jedna neexplodovala, plavidlo bylo stejně ztraceno. K výbuchu totiž došlo později, při pokusech o odstranění bomb uvízlých v trupu.

Sea harrier 800. perutě 23. května zničil osamělý dagger. Datum 25. května se stalo pro britské loďstvo černým dnem. Torpédoborec Coventry dokázal zničit jeden skyhawk raketami Sea Dart, avšak zatímco loď znovu nabíjela odpalovací zařízení, z radarového stínu se vynořila další čtveřice skyhawků. V tu chvíli bezbranný torpédoborec zasáhly tři pumy, loď se převrátila a potopila. To ale nebylo všechno.

Už ráno argentinští radaroví operátoři dle letových tras určili pravděpodobnou polohu jedné z britských letadlových lodí. Odpoledne pak dvojice super etendardů odpálila dva exocety na největší z radarových cílů, který piloti považovali za Invincible. Britové stihli podniknout protiopatření, i tak jedna ze střel zasáhla zásobovací loď Atlantic Conveyor. Požár zničil plavidlo i náklad včetně 10 vrtulníků.

Povinné vítězství

Potopení transportní lodi bylo poslední kapkou do číše trpělivosti britské vlády, která se nyní obávala, že veřejnost se začne k válce stavět odmítavě. Vládní činitelé potřebovali urychleně dosáhnout jakéhokoliv vítězství. A tak 26. května dostal brigadýr Julian Thompson, dočasný velitel pozemních sil na souostroví, rozkaz napadnout Argentince při první příležitosti. Jako cíl se nabízela údajně slabá posádka v obcích Darwin a v Goose Green. Thompson nesouhlasil – tvrdil, že když padne Port Stanley, padne i Goose Green. Politici však byli neoblomní. A tak 450 mužů 2. výsadkového pluku mělo zaútočit téměř bez dělostřelecké podpory, jejíž prostředky shořely na Atlantic Conveyoru. 

Útok začal ráno 28. května. Ačkoli si výsadkáři počínali agresivně, brzo byla zřejmá jejich nejistá situace. Všechny roty byly v otevřeném prostoru zastiženy připraveným nepřítelem, který odpověděl palbou dělostřelectva a minometů. Jeden z velitelů později prohlásil: „Nebylo možné se přiblížit k jejich kulometným hnízdům a po pěti hodinách boje nám docházela munice.“

Dokončení: Slavná hodina britských harrierů: Legendární letouny ve válce o Falklandy (5)

Nakonec se přes značné oběti, kdy padl i velitel pluku podplukovník Herbert Jones, podařilo kulometné a raketometné palbě argentinské pozice umlčet. Hlavní opěrné body však odolávaly. Jonesův nástupce major Chris Keeble si vyžádal posily i dostupnou dělostřeleckou podporu a vyzval velitele posádky ke kapitulaci. Argentinci po konzultaci s velením souhlasili a užaslým parašutistům se vzdalo přes 1 000 mužů. Vlastní ztráty činily 17 padlých a 35 raněných. Britové však po obsazení prvních vesnic na Falklandách neměli vyhráno...

Instagram, který provozuje americká společnost Meta Platforms, je v Rusku nedostupný od pondělní půlnoci. Omezení oznámil minulý pátek ruský cenzurní úřad Roskomnadzor, který podobně zakročil i proti Facebooku nebo Twitteru. Po síti se podle něj šíří materiály obsahující nenávistné projevy vůči ruským občanům.

Ruská prokuratura k omezení přístupu na Instagram vyzvala po zprávě agentury Reuters, podle které společnost Meta umožní uživatelům v některých zemích vyzývat k násilí proti ruským vojákům v souvislosti s invazí na Ukrajinu. Prokuratura také požádala soud, aby označil firmu Meta za extremistickou organizaci.

TIP: Za duhového Putina hrozí v Rusku pobyt za mřížemi

Instagram byl velmi populární mezi ruskou mládeží. Pro mnoho ruských malých a středních podniků i umělců či řemeslníků se navíc stal klíčovým nástrojem pro internetový prodej. V Rusku jsou nyní dostupné i další podobné platformy – VKontaktě a Odnoklassniki. Skupina Gazprom Media loni v listopadu spustila aplikaci Yappy jako domácí konkurenci čínské platformy TikTok.

Na jihu Egypta v Rudém moři leží dnes již známá oblast, kterou si oblíbili nejen turisté, ale také mořské želvy karety. Při šnorchlování či potápění je máte díky tomu možnost zblízka pozorovat v jejich přirozeném prostředí. Mnoho ze života těchto želv nám kupodivu zůstává utajeno i dnes ve 21. století (stejně jako o většině mořských nebo vodních tvorů). Od okamžiku jejich narození a příchodu do moře až po jejich první, druhý a často i třetí rok nejsou informace o životě karet nikde vědecky podchyceny. Co o želvách vlastně víme?

Neproměněné evolucí

Na naší planetě bylo dosud určeno 270 žijících druhů želv, které osídlují sladkou vodu, moře i suchou zem v mírném tropickém pásmu. Želvy patří k nejstarším plazům na Zemi a jsou dokonce starší než ještěři a hadi. Suchozemské druhy se objevily před 210 miliony let a o nejstarších známých mořských želvách jsme byli donedávna přesvědčeni, že žily už před více než 160 miliony let a vyvinuly se patrně z raných typů obojživelníků. Jenže stáří nedávného nálezu vodní želvy Odontochelys semitestacea ze svrchního triasu v Číně se odhaduje na 220 milionů let!

V každém případě u želv za dobu známé existence proběhlo jen několik málo evolučních změn. Současné druhy jsou tak téměř stejné jako ty, které žily v dobách dinosaurů. Dnes obývá světová moře pouhých sedm druhů dvou čeledí: karetovitých (Cheloniidae) se šesti druhy a kožatkovitých (Dermochelyidae) s jediným druhem kožatkou velkou.

Slzy pomáhající od soli

Želvy máme zařazeny jako loudavé tvory, ale nemyslete si, že vodní želvy jsou podobně pomalé jako jejich suchozemští příbuzní. Mořské i sladkovodní želvy byste pod vodou jen stěží dohonili, tedy doplavali. Jednotlivé druhy se dokážou v mokrém prostředí pohybovat rychlostí 3 až 30 km za hodinu. Párkrát mávnou ploutvemi a jsou pryč. Naše podvodní pohyby jsou v porovnání s nimi směšně neohrabané a pomalé. Ale ve vodní říši jsou v poměru k ostatním obyvatelům, například rybám, opravdu těžkopádné. Proto některé vodní druhy, především ty žijící v kalných vodách, loví přepadením ze zálohy. Nehybně sedí na dně a čekají na kořist, která popluje kolem.

Želvy mají vynikající orientační smysl, k určení směru jim pomáhá odlesk světla od hladiny moře, hvězdy i slunce. Spoléhají ale také na schopnost vnímat změny v zemském magnetismu. Pro pobyt pod vodou jsou vybaveny záklopkami, které znemožňují proniknutí vody do nozder při ponoření. Mořské želvy se navíc pohybují v prostředí s velkým obsahem rozpuštěných solí a potřebují přebytečné množství vylučovat z těla ven. Činí tak prostřednictvím slz, i když jiní plazi mají pro tento účel speciálně vyvinutou žlázu. 

Teplota určuje pohlaví

Jednou z běžnějších želv, kterou můžete v oblasti Rudého moře spatřit, je kareta obrovská (Chelonia mydas). Dorůstá délky okolo dvou metrů a v dospělosti dosahuje hmotnosti mezi 90 až 140 kilogramy. Od ostatních mořských želv ji poznáte snadno díky jednomu páru štítků mezi očima. Kromě toho ji od karety pravé odlišíte i podle stravovacích návyků. Když uvidíte mořskou želvu pasoucí se na mořské trávě na dně, jedná se právě o karetu obrovskou. 

Tento druh žije kromě doby páření celý život v moři. Želvy pohlavně dospívají mezi pěti až osmi lety. V době rozmnožování samičky vystoupí na pláže, kde se samy narodily. Tady průměrně každé dva roky nakladou do vyhloubených děr v písku vajíčka, obvykle 50–160 kusů. Vejce zrají asi dva měsíce a jejich vývoj přímo závisí na slunečním záření. Pokud se teplota pohybuje pod 30° C, narodí se samci. Jestliže je teplota vyšší, obvykle se rodí samičky. 

Všežravec, který si nevybírá

Blízkou příbuznou karety obrovské je kareta pravá (Eretmochelys imbricata), momentálně jeden z nejohroženějších želvích druhů, i když v Rudém moři je to úplně nejběžnější druh karety. Poznáte ji podle čtyř kostěných destiček nad očima. Její krunýř má zubaté okraje a střední podélný kýl. Dorůstá velikosti něco málo přes jeden metr a hmotnosti 80 kilogramů. Má ostrý a zakřivený čenich připomínající zobák a dva drápy na každé ploutvi. 

Karetu pravou zastihnete nejčastěji na korálových útesech, jak vykusuje polypy z jejich vápenatých schránek. Živí se i dalšími bezobratlými živočichy, především žebernatkami a medúzami. Dokáže spořádat i velice nebezpečné druhy – například jedovatou měchýřovku portugalskou (Physalia physalis) nebo živočichy z třídy polypovců (Hydrozoa). Pochutná si i na mořských houbách. 

Potrava pro ptáky a kraby

Rozmnožování karet pravých je stále zahaleno mnoha otazníky. Víme ovšem, že samice v sobě mohou uchovávat samcovo sperma a klást oplozená vejce až dlouho po páření. Tehdy každá samička naklade přibližně 100 až 180 vajec. Když se malé želvy vylíhnou, nedosahují obvykle ani hmotnosti 22 gramů a na délku měří zhruba 2,5 cm. Hned po vylíhnutí se instinktivně snaží dostat co nejrychleji do oceánu, kam je vede odraz měsíce ve vodě. Toto vodítko si karety bohužel na některých místech pletou s umělými světelnými zdroji, jako je třeba veřejné osvětlení. 

Želvy, které se do oceánu nedostanou do úsvitu, se stávají kořistí ptáků (hlavně bahňáků a racků) nebo nejrůznějších druhů větších krabů. V moři pak často skončí v žaludcích větších druhů ryb. Proto se snaží skrývat pod kameny nebo v korálech. Teprve až dorostou velikosti kolem 35 cm, je jejich karapax natolik pevný, že se v moři mohou cítit bezpečněji. Ti jedinci, kteří překonají kritická léta, se mohou dožít až padesáti let. V dospělosti totiž už nemají mnoho přirozených nepřátel, ačkoli se najde několik živočichů, kteří si dokážou s tvrdostí želvího krunýře – například žraloci, chobotnice, několik druhů větších krokodýlů a ryb.

Tajemství ohrožených želv

Karety tráví skoro celý život v oceánu a nad hladinu moře vyplouvají jen zhruba každých 15 až 20 minut, aby se nadechly. Proto je velmi obtížné studovat jejich život a migrační trasy, stejně jako u většiny mořských tvorů. Teprve v posledních desetiletích začínají vědci pomocí moderních technologií mapovat chování želv a jejich migrační trasy, které někdy vedou napříč oceánem.

Například některé karety obrovské žijící na pobřeží Brazílie se vydávají naklást vejce až na 4 500 km vzdálený ostrov Ascension na východě Atlantského oceánu. Není jasné, jak dokážou trefit na místo určení, ale vědci se domnívají, že využívají kombinaci zemského magnetického pole, znalost oceánských proudů, chemismu vody a také orientaci podle známých rysů mořského dna. Kožatky velké zase při sledování potravy (medúz) cestují z tropických moří až do arktických vod. 

TIP: Krásná želví nájezdnice: Cesta želvy nádherné z domácností do volné přírody

Mořské želvy jsou na Červeném seznamu ohrožených druhů uvedeny jako druhy „ohrožené“ nebo „kriticky ohrožené“. To znamená, že patří mezi nejohroženější zvířata světa a hrozí jim vyhynutí. Přitom o nich ještě zdaleka nevíme vše.

Žádná z geomagnetických bouří, které v minulých dnech zasáhly Zemi, nebyla příliš silná a nebezpečná. Nejviditelnějšími průvodními efekty zjitřeného chování Slunce byly polární záře, které byly viditelné i v oblastech, kde tak často k vidění nejsou – například v americkém Idahu a New Yorku. Efektní polární záře byla ostatně k vidění i na území Česka.

Odborníci z Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) řadí nejčerstvější geomagnetické bouře do kategorie G2 (pondělní) a G1 (úterní). Maximem je stupeň G5. Při stupních G1 a G2 dochází k ojedinělým komplikacím u objektů na oběžné dráze, případně k rušení či krátkodobým výpadkům rádiového signálu. Ve vzácných případech může docházet také k výkyvům v rozvodných sítích. Bouří se stejnou intenzitou vědci evidují od 600 do 1 700 během jednoho 11letého cyklu. Skutečně silné geomagnetické bouře se naštěstí objevují jen vzácně. Během jednoho 11letého cyklu vědci evidují v průměru 4 bouře kategorie G5 a okolo stovky bouří kategorie G4.

Hrozba mateřské hvězdy

Geomagnetické bouře vznikají v důsledku uvolnění velkého množství materiálu ze sluneční korony do okolního prostoru. Vnějším projevem takové události je pak výron koronální hmoty, při kterém miliony tun horkého plazmatu vystřelí rychlostí přes 1 000 km/s do meziplanetárního prostoru. Pokud se erupce odehraje na přivrácené sluneční polokouli, víme o ní už za 8,5 minuty – tak dlouho trvá rentgenovým a ultrafialovým paprskům, než urazí 150 milionů kilometrů.

Největší problémy ovšem způsobuje zmagnetizovaný oblak plazmatu, jenž k Zemi obvykle dorazí do 20–72 hodin. Během cesty kosmickým prostorem si zachovává svoji integritu – nese si s sebou totiž vlastní magnetické pole. Magnetosféra Země nedovolí nabitým částicím přímo proniknout dovnitř a odkloní je. Reaguje však na přítomnost cizího magnetického pole a pružně vyrovnává (smrštěním nebo rozepnutím) účinky koronální hmoty. Impulzy prostupují celou magnetosférou a vzniká geomagnetická bouře. 

V klidových podmínkách sahá geomagnetosféra na straně přivrácené ke Slunci až do vzdálenosti 60 000 km, nicméně během popsané bouře může tato hodnota klesnout i na polovinu a geostacionární satelity pak musejí čelit přímému vlivu kosmického záření.

TIP: Geomagnetická bouře se stala osudnou pro 80 % nově vypuštěných satelitů Starlink

Při určité orientaci vlastního magnetismu nalétajícího oblaku může dokonce přechodně zeslábnout zemská magnetosférická ochrana. Sluneční částice se v tom případě dostanou hlouběji do atmosféry, excitují její atomy a molekuly a vyvolávají polární záře. Život na Zemi ovšem nalétávající částice přímo neohrožují: Buď je odstíní magnetosféra, nebo je pohltí srážky v zemském ovzduší. Ani porušené magnetické pole planety nepředstavuje pro biosféru velký problém.

Podle dat NOAA se s přibližujícím se vrcholem 11letého slunečního maxima, kterého by naše mateřská hvězda měla dosáhnout v roce 2025, objevují výrony koronální hmoty takřka denně. Ne všechny ale naštěstí míří k Zemi.

Kdo někdy viděl špionážní film z období studené války, ví, jak Moskva vypadá – tmavě šedé moře betonu, kde je neustále zataženo, prší, sněží anebo všechno dohromady. Západ si takový obraz udělal o srdci „říše zla“ s gustem, protože dokonale odpovídal sovětské zahraniční politice. Ty časy však dávno minuly. Ruská metropole od pádu komunismu na svém megalomanství nic nezměnila, ale přetřela ho zářivými barvami luxusu a prosperity, jež se pohledem ze vzdálených sibiřských regionů jeví téměř jako fata morgána. 

Pochopit ruskou duši 

Moskva je centrem země, Rudé náměstí je středem Moskvy a pupkem Rudého náměstí je chrám Vasila Blaženého. Hned vedle stojící Kreml tvoří samozřejmě sídlo moci celé federace, ale opravdové duchovní srdce a zřejmě i nejfotografovanější budovu v zemi představuje právě zmíněná katedrála z 16. století. Za svou fotogeničnost vděčí unikátnímu architektonickému stylu, který dovedl až do absurdity tradiční ruskou zálibu v baculatých cibulových věžích a ornamentální zdobnosti. Svatostánek nechal zbudovat car Ivan Hrozný jako oslavu vítězství nad Kazaňským chanátem: Šlo o definitivní tečku za staletími střetů s mongolskými a turkotatarskými nájezdníky, kteří Rus nejednou zdecimovali. 

Architekt Postnik Jakovlev se do díla skutečně ponořil a vytvořil stavbu, která nemá v celém ortodoxním a byzantském světě obdoby – podobný chrám nestojí nikde jinde. Co však zvenku působí jako gigantický čelní střet svatebního dortu s výlohou cukrárny, je zevnitř až překvapivě uměřené a fresky na zdech nabízejí výhradně paletu tlumených barev. Návštěvník odchovaný lehkostí francouzských gotických katedrál či italských renesančních dómů si však možná odnese nepříjemný pocit stísněnosti, až klaustrofobie. Tam, kde katolictví pracuje se světlem a barvou vitráží, využívá pravoslaví odlesk zlata ve tmě: Okna jsou malá a meditativní příšeří obaluje stavbu zevnitř jako pavoučí síť. Kontrast nevyrůstá jen ze srovnání dvou architektonických přístupů, ale ze střetu dvou mentalit a způsobu nazírání na svět. Kdo chce pochopit ruskou duši, musí vejít do chrámu Vasila Blaženého, nechat fotoaparát v batohu a rozjímat. 

V sídle moci

Moskevský Kreml patří mezi několik málo dochovaných historických staveb ve městě, osamělost komplexu však plně vyvažuje jeho architektonický i symbolický význam. Je relativně „mladý“: Hlavní město země se totiž v průběhu staletí několikrát přesouvalo, nejdřív z Ladogy do Novgorodu, posléze do Kyjeva, Vladimiru a teprve v 15. století padla volba na do té doby zanedbávanou Moskvu. 

Když tam Ivan III. roku 1475 přenesl své sídlo, musel se spokojit s chátrajícím opevněním a žalostně obyčejnými staveními. Plány na velkolepou obnovu však nedokázali místní architekti uvést do života, a tak panovník povolal specialisty z Itálie. Ti sice respektovali lokální vkus a estetické zvyklosti, zároveň však jejich revoluční technická vylepšení umožnila vztyčit věže a chrámy nevídaných rozměrů. Na ploše téměř 28 hektarů tak začaly na svou dobu raketovou rychlostí růst světské i duchovní stavby, jež záhy inspirovaly celé Rusko. Kromě opevnění a řady kostelů – včetně ohromujícího Uspenského chrámu – najdete v Kremlu také paláce, muzea či zbrojnici, kde si můžete prohlédnout carské zbraně a poklady.

Historie srovnaná se zemí

Pro milovníka historie odchodem z Rudého náměstí radost končí. Většinu významných památek nechal na Stalinův příkaz srovnat se zemí Lazar Kaganovič, přezdívaný „železný Lazar“ – energická a nesmírně výkonná úřednická mašina, která se každého úkolu zhostila s neohroženou zarputilostí. Muž, jenž dovedl kolektivizaci ruského a ukrajinského venkova do krvavého finále, se pustil se stejnou nemilosrdností i do modernizace metropole, která potřebovala nové bulváry a honosné stavby. K zemi se tak mimo jiné poroučel milovaný, čtyřicet let budovaný chrám Krista Spasitele, otevřený teprve roku 1883. Vznik gigantického Paláce sovětů, jenž se měl na jeho troskách tyčit do výšky 415 metrů, však přerušila německá invaze. Vysněná ikona stalinistické architektury, které by vévodila stometrová socha Lenina, tedy zůstala jen na papíře. Dnes na zmíněném místě opět stojí chrám, obnovený a vysvěcený v roce 2000. 

Jinde se však Stalinovy plány naplnily. Ve městě vzniklo sedm mrakodrapů, dnes známých jako „sedm sester“, o jejichž estetické kvalitě vedou historici umění spory: Zatímco jedni je považují za anachronické obludy a symboly represe, pro jiné představují unikátní vyjádření ducha doby. Vznikly mezi léty 1947 a 1957 coby sídla významných institucí, hotelů či ministerstev a skutečně nezapřou společný základ. Většina z nich shlíží ze břehů řeky Moskvy a nejmajestátnější „sestra“, Lomonosovova univerzita, trůní před botanickou zahradou a hlavním zákrutem řeky se stadionem Lužniki. Ať se ovšem v centru města ocitnete kdekoliv, váš zrak je vždy zachytí. 

Srdce moderní Moskvy však tepe ve skle a v oceli. V moskevském „city“ napočítáte 13 staveb vyšších než 200 metrů a například věž Federace se svými 374 metry držela do roku 2017 evropský rekord – než ji vystřídal 462 metrů vysoký petrohradský mrakodrap Lachta Centr. Právě v city sídlí ekonomická elita země a dává to najevo: Na tamních parkovištích zřejmě spatříte největší koncentraci aut značek BMW, Mercedes a Lexus na světě. 

Ticho carevniných zahrad

Moskva však neznamená jen stres a dopravní chaos. Pokud si domácí i turisté potřebují odpočinout, míří třeba do kouzelného parku Caricyno, tedy doslova „carevnino“. Rozlehlé zahrady na jihu města totiž obklopují rezidenci, jež vznikla pro Kateřinu Velikou. Panovnice si lokalitu zamilovala, když kolem projížděla v kočáru, a její přání pozemky koupit nemohl samozřejmě místní šlechtic odmítnout. 

Záhy tam vyrostl luxusní palác – i když s ním carevna nebyla spokojená a několikrát ho nechala přestavět, aniž by se dožila jeho dokončení. Zahradám se každopádně dostalo unikátní péče a krásou se mohly směle měřit s poklady francouzského dvora. Park je doslova posetý rybníky a fontánami, které propojují cestičky vedoucí skrz udržované lesíky. Altánů, pavilonů, arboret, mostků, grott a pergol tam pak najdete nepočítaně. 

TIP: Město na vodě: Sen Petra Velikého na bažinách a kanálech

Obzvlášť krásné jsou zimní zahrady a skleníky, jež navozují letní pohodu i uprostřed pověstných ruských mrazů. A pod hustým příkrovem stromů vám na chvíli zmizí z dohledu i jinak všudypřítomné bytové komplexy, jimiž město nechvalně proslulo. Caricyno stojí za návštěvu už proto, že do centra je odtud daleko a místo davů turistů bloumajících v moderně vyšperkovaných parcích – jimž vévodí Zarjaďje v přímém sousedství Kremlu – potkáte v jeho zákoutích především Moskvany.