Amenhotep III., který vládl v letech 1390–1353 př. n. l., byl jedním z nejvýznamnějších faraonů 18. dynastie starověkého Egypta. Jeho vláda se vyznačovala mírem a prosperitou. Je známý především jako veliký stavitel, přičemž nejvýznamnější stavbou, kterou nechal postavit, byl jeho vlastní zádušní chrám v západních Thébách.

Právě v tomto zádušním chrámu v Thébách tým egyptských a německých archeologů, který vede Hourig Sourouzian, nedávno objevil dvě veliké sfingy z vápence, které představují Amenhotepa III. Sfingy původně měřily asi osm metrů. Vykopávky byly součástí projektu „Colossi of Memnon and Amenhotep III Temple Conservation Project“, který byl zahájen v roce 1998.

Lví bohyně války

Archeologové na místě nalezli i tři velmi dobře zachovalé sochy divoké bohyně války Sachmet, znázorněné jako postava s ženským tělem a lví hlavou. Tato bohyně bývala často spojována s panovníky Egypta, jako zosobnění jejich ochrany a božské moci. Postupem času se stala i velmi destruktivní bohyní války, která ale také přinášela vítězství. Amenhotep III. nechal k její poctě vytvořit velké množství soch.

TIP: Vědci poprvé po 3 000 letech digitálně „rozbalili“ mumii faraona Amenhotepa I.

„V zádušním chrámu Amenhotepa III. se nacházelo velké množství soch, dekorací na zdech a dalších ozdobných prvků, než byl tento chrám těžce zasažen devastujícím zemětřesením asi v roce 1200 př. n. l.," okomentoval objev Hourig Sourouzian. Nalezené sochy by se měly po důkladném prozkoumání vrátit na původní místa v zádušním chrámu. 

Střední až pozdní doba bronzová byla podle vědců období, kdy se usedlé zemědělské komunity rozšířily po jižní Británii a rozvíjely se rozsáhlé obchodní stezky. Ty umožnily transport rud pro výrobu bronzu. Rozšíření bronzových artefaktů a surovin také svědčí o obchodních sítích propojujících rozsáhlé části Evropy.

„Dlouho jsme se domnívali, že dálková mobilita byla omezená jen na malé procento populace, jako byli obchodníci nebo malé skupiny válečníků. Tato nová genetická data ale ukazují, že se této mobility účastnilo značné množství lidí z celého spektra společnosti,“ uvedl archeolog Ian Armit z Univerzity v Yorku.

Spojená bronzová Evropa

Nově příchozí se intenzivně mísili s obyvateli jižní Británie hlavně v letech 1000 až 875 př. n. l. Kombinace genetických a archeologických dat pak naznačila, že se genetická struktura měnila spíše v důsledku trvalých kontaktů mezi územím dnešní Británie a pevninskou Evropou než násilné invaze nebo jedné velké migrace. Šlo o obchodní cesty, smíšená manželství nebo pohyby rodinných skupin.

Podle vědců byli migranti s největší pravděpodobností z komunit žijících na území dnešní Francie či přilehlých částí Evropy. Petr Velemínský z Národního muzea sdělil, že díky studii byl provedena i genetická charakteristika stovky jedinců z českého území datovaných od neolitu až po dobu laténskou.

Jedni z nejstarších cizinců v Británii byli nalezeni v Kentu. To naznačuje, že právě jihovýchod mohl být „vstupní branou“ migrantů na ostrov. Výzkum tak odpovídá výsledkům předchozích analýz z některých lokalit, třeba Cliffs End Farm, odkud pocházejí ostatky lidí, kteří strávili dětství na kontinentu. Studie také posílila předpoklad, že se keltské jazyky v Británii vyskytly už v pozdní době bronzové a svědčí proti hypotéze masové migrace a šíření těchto jazyků do Británie až v době železné.

Vědce překvapilo i zjištění, že u lidí na území Británie v době bronzové výrazně vzrostla schopnost trávit mléčné výrobky, a to na rozdíl od kontinentních populací. Podle týmu tak na ostrovech lidé mléčné výrobky využívali odlišným způsobem – z ekonomických nebo kulturních důvodů.

TIP: Vědci použili genetická data k rekonstrukci podoby dívky z doby bronzové

Potvrzení, že doba bronzová byla doba četných a trvalých kontaktů mezi komunitami má dopad i pro středoevropský archeologický výzkum. Michal Ernée z Archeologického ústavu Akademie věd také uvedl, že účast na studii umožnila začlenit analýzy vzorků z českého území do celoevropského kontextu, což může mít přínos i pro další výzkumy. Studii vedli vědci z Univerzity v Yorku, ve Vídni a Harvard Medical School. Spolupracovala zhruba desítka vědců a vědkyň z Česka.

Saturnův měsíc Mimas je známý především pro svou podobnost s fiktivní Hvězdou smrti z Hvězdných válek. Vědce ale víc zaměstnává jeho chování než jeho vzhled. Dřívější pozorování dnes již skončené mise sondy Cassini totiž ukázala, že je Mimas podezřele vratký. Badatelé již tehdy upozorňovali, že podivné chování Saturnova měsíce by mohla vysvětlovat existence podpovrchového oceánu.

Nová analýza dat shromážděných sondou Cassini tuto teorii potvrzuje a doplňuje. Podle Alyssy Rhodenové, výzkumnice ze Southwest Research Institute, je pravděpodobné, že se pod ledovou krustou Mimasu skutečně nachází tekutý oceán. Naznačují to podle ní matematické modely tepelného toku z povrchu měsíce. Podpovrchový oceán by se podle vědců mohl nacházet v hloubce od 24 do 31 kilometrů pod povrchem.

Na rozdíl od dalších potenciálně vodních světů nejsou na Mimasu patrné žádné známky lámání ledové kůry nebo jiné známky geologické aktivity. Matematické modely a počítačové simulace ale naznačují, že by Saturnův měsíc mohl klamat tělem.

TIP: Věčná záhada: Odkud se vzala voda na Zemi?

„Ověření Mimasova postavení jako oceánského měsíce by pomohlo posoudit věrohodnost různých modelů jeho vzniku a vývoje. To by nám pomohlo lépe porozumět Saturnovým prstencům a měsícům střední velikosti, a také rozšířit množství potenciálně obyvatelných oceánských měsíců, zejména u Uranu. Mimas je proto skvělý cíl pro naše další zkoumání,“ shrnuje nová zjištění doktorka Rhodenová.

Pro výkon služby prezidenta, ale i pro plynulý hospodářský chod Pražského hradu bylo zapotřebí koní jezdeckých, kočárových i tažných. První koně na jaře roku 1919 Hradu zapůjčilo Ministerstvo národní obrany a Policejní ředitelství. Následujícího roku Masaryk rozhodl, že se odkoupí – týkalo se to Hektora, Máni, Fanouše a Krásy (později se počet koní rozrostl a ustálil na 10 až 12 „kouscích“).

Původně spadali pod Hospodářskou správu Pražského hradu, v červenci 1922 byli na přání prezidenta někteří koně a příslušenství převedeni pod Správu domácnosti prezidenta republiky v Lánech a hrazeny z jeho soukromého rozpočtu. Šlo zejména o jeho osobního, oblíbeného koně Hektora, který vynikal patrně tím, že byl spolehlivý kliďas.

Hnědouš s hvězdou 

Hektor byl označován za „prezidentského“ a v různých evidenčních či kmenových dokumentech u jeho jména figurovala poznámka „T.G.M.“, popřípadě vykřičník nebo jiné znaménko důležitosti. Tento „jezdecký světlý hnědouš s hvězdou, obě přední nohy přes 1/2 spěnky, obě zadní přes spěnku a korunku kropenaté bílé“, byl zakoupen roku 1920 ve věku 15 let od Policejního ředitelství za odhadní cenu 12 000 Kčs a od roku 1922 byl „živen na útraty pana presidenta“.

Zároveň však Masaryk chtěl jednoho silnějšího koně „pro případ, že by jeho kůň (Hektor) schromnul a kvůli výměně“. Kancelář proto usilovala „získati alespoň dva koně pro osobní potřebu pana presidenta, kteří by svým charakterem co nejvíce odpovídali koni Hektoru“. Zde je na místě zmínit,  jakými kvalitami museli hradní koně disponovat. 

„První podmínkou jest, aby kůň byl dobrého a klidného charakteru,“ dozvídáme se z korespondence mezi přednostou Vojenské kanceláře prezidenta generálem Silvestrem Bláhou a ministrem pro zásobování lidu Rudolfem Bechyněm, „toho lze očekávati spíše u koně staršího. Proto na radu odborníků doplnili jsme nyní stav koní koňmi spolehlivými ve věku od deseti let výše.“

Nadto nesměl být kůň ani příliš vysoký ani moc široký (za optimální výšku v kohoutku se považovalo 170 cm), zato měl být chodivý, k ježdění s volnými otěžemi, elegantní a figurantní, sympatické barvy, nesměl klopýtat, lekat se zvuků aut, motocyklů, kol, povozů, ale ani hromádek štěrku, patníků, příkopů s vodou, štěkotu psů, zpěvu ptactva, divoké zvěře a tak dále. Musel mít příjemný klus i cval, nesměl reagovat na bezděčné píchnutí ostruhou nebo potrhnutí otěžemi, neskákat při přecházení příkopů a klád a ještě nebýt příliš citlivým vůči mouchám.

Není divu, že při takových nárocích „koňská migrace“ byla docela vysoká a sehnat koně s výše popsanými vlastnostmi představovalo úkol téměř nadlidský. Jako příklad poslouží případ klisny Lahire. V létě roku 1924 ji doporučil vedoucí protokolu prezidenta Viktor Hoppe: „Lahire jest z těch nejušlechtilejších koní, které rakouská vojenská správa soustředila při vypuknutí války v jezdecké škole v Hranicích na Moravě.“ Za rok však Správa Pražského hradu sdělila, že „klisna Lahire nevyhovuje pro přílišné mládí a živost pro službu u pana presidenta". Lahire tedy převzala vojenská správa jako služebního koně pro generála Hoppeho.

Masaryk v sedle

Prezident se rád pohyboval a do vysokého věku jezdil na koni hodinu i dvě denně. V knize Pražský hrad za T. G. Masaryka se uvádí: „Někdy svými fyzickými výkony uváděl do zoufalství odpovědné činitele. Na 76letého prezidenta si stěžoval policejní ředitel Šlechta, že kluše při jízdě na koni přes koleje a že tím ‚vzniká velmi snadno nebezpečí, že koni zasune se část podkovy mezi koleje a kůň by mohl upadnouti a pana presidenta shoditi‘. V uklidňující poznámce napsal na okraj stížnosti přednosta vojenského oddělení prezidentovy kanceláře generál Čeček: ‚Ano, to je částečně pravda; přes koleje přejíždí však pan president velmi pozorně. Myslím, že nebezpečí není tak veliké, zvláště když p. p. jezdí na Hektorovi. Jezditi krokem nedovoluje mnohdy čas.‘“

Následující příhoda zaznamenaná v kronice obce Kačice, jež sousedí s Lány, však svědčí o tom, že kůň klidný neznamená necitlivý: „První president T. G. Masaryk velmi rád a často konal vyjížďky po celé zdejší krajině, z počátku koňmo neb v otevřeném kočáře, v poslední době autem. Snad všichni zdejší lidé jej znali osobně a mnozí mají naň velmi pěkné vzpomínky. Naší obcí a jejím okolím projížděl nesčíslněkrát, ač jednou málem by ho tu bylo potkalo neštěstí. Dne 30. května 1925 v 18.30 h jel při své obvyklé vyjížďce p. president na koni po státní silnici v Kačici směrem k Lánům s jedním členem Hradní stráže a vrchním podkoním Josefem Krejčíkem.“

„Když přijeli k domu Antonína Koláře č. p. 25, lekl se kůň, na němž seděl president, malého chlapce, jenž vyběhl z ulice, a počal couvat napříč přes silnici, až před domem p. Koláře sjel zadníma nohama do silničního příkopu asi 1 m hlubokého. Kůň se zabořil zadníma nohama a svalil se tak, že levou stranou zadku byl opřen o opačnou stěnu silničního příkopu, ležel na levé straně a přední nohy měl na kraji silničního banketu. Pan president při pádu koně spadl a pravou nohu měl pod břichem koně. V důsledku toho nemohl p. president zpod koně sám vylézti a lze jen děkovati tomu, že kůň po pádu zůstal v poloze, jak do příkopu padl, nesnažil se sám vstáti a tím uchránil p. presidenta od zranění.“

Panu prezidentovi přiběhli na pomoc svědkové příhody. Místní mlynář Hakl se nabídl, že ho odveze k lékaři, ale Masaryk odmítl s poznámkou, že mu nic není. Ve mlýně si umyl ruce, vrchní podkoní mu očistil šaty, ihned nasedl na koně a odjel do Lán. Na výslovné přání prezidenta nebyla nehoda vyšetřována ani medializována.

Druhý život Hektora

Na jaře roku 1931 Hektor pobýval na léčení v Kladrubech z důvodu zchvácení kopyt a nakonec podstoupil operaci.  Do hradní stáje proto na zkoušku přibyli koně Cigán (od jezdecké policie), Ind a Gejša (oba od vozatajského praporu), s níž byl prý Masaryk velmi spokojen. Roku 1932 potom poslali do Lán z hřebčína v Prešově valacha Oiseau, který byl soustavně školen v jízdě pod sedlem a připravován pro prezidenta.

Přestože docent Jan Sigmund původně odhadoval, že „prognosa u koně Hektora jest s ohledem na jeho pokročilé stáří dosti dubiosní (tedy pochybná),“ po jeho operaci koncem července referoval: „Zdravotní stav osobního koně pana presidenta se v poslední době tak podstatně zlepšil, že již vůbec nekulhá (...), dal jsem jej již okovat a pomalu jej zajíždíme pod sedlem, aby si zvykal na práci. Mírná práce na měkké půdě bude i pro jeho kopyta velmi dobrá. Koně zde ještě šest týdnů ponechám, bude-li bez komplikací, už jej definitivně okovem a předáme panu presidentovi. Doufám, že pan president na Hektoru ještě pár roků pojezdí.“

TIP: Prezidentovi huňáči: Míšu a Choďu darovali Masarykovi k narozeninám legionáři

Koncem ledna roku 1933 ale Hektor pošel v důsledku nádoru v trávicím traktu. Hned druhého dne přišli úředníci prezidentské kanceláře s návrhem, že by se kůň mohl vypreparovat. Masaryk s tím sice nesouhlasil, řekl, že se má celá věc uvážit, ale úředníci se domnívali, že „Hektor byl prvním a nejoblíbenějším koněm pana presidenta a je třeba zachovat jeho podobu budoucím generacím“. Jakkoli bizarní nápad se realizoval a preparovaný Hektor i se sedlem a uzdečkou byl určen pro Památník Osvobození na Žižkově. Za okupace se ocitl ve skladišti na Hradě a roku 1947 byl odevzdán Ústavu T. G. Masaryka v Bubenči.

Základ výzbroje letadlové lodi Furious tvořily stíhačky Sopwith Camel, které vznikly dalším vývojem typů Pup a Triplane. Jednalo se dvouplošník poháněný rotačním hvězdicovým motorem a nesoucí výzbroj dvou kulometů ráže 7,7 mm v přídi. Dosahoval maximální rychlosti 183 km/h a piloti si ho velmi oblíbili pro vynikající obratnost.

Velbloud slaví úspěch

Na začátku června 1917 dorazily první čtyři sériové stroje ke 4. peruti námořního letectva operující na západní frontě a již 5. června na něm Alexander Shook dosáhl první dvě potvrzená vítězství. V následujících týdnech se na camely začaly rychle přezbrojovat další perutě námořního i armádního letectva. Od podzimu pak létaly tři perutě těchto letounů i na italské frontě.

Během jara 1918 se na ně přezbrojila většina jednotek nově vzniklého RAF na západní frontě. Tvořily také páteř výzbroje jednotek chránící Británii před německými nálety, ale na podzim téhož roku už začínal „velbloud“ jako stíhací letoun pomalu zastarávat. Stále více se však používal k útokům na pozemní cíle, na něž vrhal tříštivé bomby a ostřeloval je kulomety. Camel se stal patrně vůbec nejúspěšnějším stíhacím letounem nasazeným dohodovými mocnosti a jeho piloti sestřelili 1 294 nepřátelských letadel.

Pro službu na plavidlech vzniklo 225 strojů Sopwith Ship Camel. Horní i spodní křídlo mělo menší rozpětí, trup byl za kabinou odnímatelný nebo sklopný a obsahoval nafukovací plováky pro případ havárie v moři.  

Směr Tondern

Sedmnáctého července Furious opět vyplula na moře ke druhému pokusu, jenž měl proběhnout o dva dny později v ranních hodinách. Tomu ale zase zabránila prudká bouře. Tentokrát však padlo rozhodnutí nevracet se a vyčkat, zda se utiší. Počasí se opravdu umoudřilo, a když loď dosáhla místa vzletu asi 70 km od Tondernu, začala letadla ve tři hodiny ráno opouštět palubu.

Do akce odstartovalo sedm stíhaček, které nesly každá po dvou pumách o váze 22,5 kg. Měly zaútočit ve dvou skupinách. První tvořili kapitáni Jackson, Dickson a poručík Williams. Druhou vlnu vedl kapitán Smart a poručíci Dawson s Yeulettem. Měl s nimi letět ještě kapitán Thyne, jenž ale musel kvůli poruše motoru nouzově přistát na moři. Tam se pro něj vydalo jedno z doprovodných plavidel, které nešťastného letce dokonce přejelo. Dotyčný měl ale obrovské štěstí, přežil a dostal se v pořádku na palubu. 

Drtivý úder

Zbylá letadla nabrala výšku a zamířila na jih podél dánského pobřeží. Po dosažení německé hranice se stočila na východ směrem k Tondernu, kam dorazila s prvními ranními paprsky ve 4.35. Velitel útoku kapitán Jackson měl po nalezení cíle dát ostatním signál pomocí červené vlajky, ale ve chvíli, kdy spatřil hangáry, nedokázal ji v kokpitu svého camelu najít. Jako první se do útoku vrhl kapitán Dickson.

Dokončení: Úder do hlubokého týlu: Nasazení letadlových lodí za Velké války (4)

První britská vlna se soustředila na největší hangár, který zasáhla třemi přímými zásahy. Pumy vyvolaly požár dvou ukrytých vzducholodí L 54 a L 60. Kapitán Smart útočil ve druhé vlně a situaci na zemi popsal: „Celé okolí bylo plné mechaniků nebo vojáků vyzbrojených puškami a kulomety, kteří na nás vedli velmi intenzivní palbu. Já jsem na plný výkon motoru přešel do střemhlavého letu a ve výšce 50 stop (asi 15 m – pozn. red.) proletěl nad zemí. Vyhnul jsem se palbě, ale kvůli husté kouřové cloně z výbuchů prvních pum jsem neviděl německé hangáry.“

Kdo by si přál běhat v kraťasech, které váží pět kilogramů? A kdo by uvěřil, že v těchto obrněných šortkách vydrží běžet déle nebo urazí stejný úsek v kratším čase? Přesně to však umí zprostředkovat takzvaný exosuit z dílny amerických a jihokorejských vědců. Spolu s dalšími podobnými zařízeními by měl pomáhat nejen zdravým, ale i nemocným. 

Oblékněte se do robota

Roboti už dávno nejsou těžká neohrabaná monstra. Pokrok v technologiích, materiálech i softwaru dovoluje vyrábět měkké roboty schopné se přizpůsobit těm nejrůznorodějším podmínkám. Vyrábějí se dokonce i oděvní roboty (označované v odborné literatuře jako wearable robots), které se oblékají podobně jako kusy šatstva a pomáhají člověku zvládnout fyzicky namáhavé úkoly. To, co bylo donedávna doménou komiksů pochybné kvality, se mění ve skutečnost. 

Zařízení označovaná v odborné literatuře jako exosuits představují měkkou variantu podstatně robustnějších robotů, pro něž se vžil název exoskeleton. Oděvní roboty slibují pomoc pacientům po vážných úrazech a lidem s vrozenými defekty, ale také seniorům, kterým už činí pohyb vlastními silami potíže. Najdou však uplatnění i u zdravých lidí v produktivním věku, jimž může exosuit usnadnit fyzicky namáhavou práci. 

Nejnovější oblékací robot se na první pohled podobá šortkám z elastického materiálu. Od běžných běžeckých kraťasů se liší elektromotorkem s řídicí jednotkou, akumulátorem a kabely připevněnými k nohavicím. S výjimkou pohonné jednotky a akumulátoru jsou všechny jeho součásti vyrobeny z elastických materiálů. Váží sice pět kilo, ale ve srovnání s dřívějšími roboty sloužícími k podobným účelům je velmi lehký.

Další revoluční novinkou, kterou přináší, je možnost dvou různých režimů – chůze a běhu. Na vývoji těchto turbošortek pracovali američtí vědci z Wyss Institute for Biologically Inspired Engineering na Harvard University a z University of Nebraska v Omaze společně s kolegy ze soulské Chung-Ang University.

Jak rozběhat exosuit?

Motory pohonné jednotky nového exosuitu uvádějí do pohybu lanka připevněná k tkanině šortek. Tah kabelů pak napomáhá přirozenému pohybu kyčlí. Robot vlastně doprovází nohu v jejím obvyklém pohybu a přebírá část práce jejích svalů. Významně se tedy snižuje množství energie, kterou člověk při pohybu dolní končetiny vynakládá. Exosuity pomáhající lidem při pouhé chůzi sloužily už dříve. Byly z elastických materiálů a dovolovaly zcela hladký a přirozený pohyb. Při vývoji exosuitů, které by pomáhaly i při běhu, už ale vědci nebyli tak úspěšní.

Běh totiž vyžaduje pohyby kloubů a svalů, jež se od pohybů při chůzi dost zásadně liší. „Člověk sice nemá s přechodem z chůze k běhu a naopak nejmenší problém, ale v případě exosuitů to tak jednoduché není,“ vysvětlil v rozhovoru pro server Gizmodo biomechanik Philippe Malcolm, který řídil výzkumný tým na University of Nebraska. K tomu, aby exosuit podporoval chůzi i běh, je zapotřebí speciální systém. „My jsme pro tyto účely vyvinuli algoritmus, který detekuje, zda člověk jde, nebo běží. V závislosti na tom pak robot přepíná na příslušný silový profil, aby exosuit sloužil dokonale svým účelům,“ dodává Malcolm.

Šortky pro chůzi i běh

Prototyp prošel náročnými testy, v kterých ho prověřili zdraví dobrovolníci, a to v nejrůznějších podmínkách a režimech. Osvědčil se třeba při běhu na běžeckém pásu, ale i při běhu do vrchu. Vědci při tom měřili výdej energie a ten porovnávali s pohybem za stejných podmínek bez exosuitu. Výsledky publikované v předním vědeckém časopise Science nejsou nijak omračující, ale přesto působí přesvědčivě a ve výhledu slibují další výrazné zlepšení. 

„Zjistili jsme, že exosuit snižuje spotřebu energie při chůzi o 9 % a při běhu o 4 %,“ konstatoval Malcolm. U jiných zařízení, která pomáhají pouze při chůzi, nebo pouze při běhu, se podařilo dosáhnout výraznější úspory energie vynakládané chodcem nebo běžcem. „Ale v našem případě se i tak jedná o statisticky významné snížení. Navíc celý systém má rezervy, a lze proto očekávat další zvýšení jeho účinnosti,“ dodává. 

Technologie budoucnosti

S exosuitem se chodec či běžec cítí, jako kdyby mu v těžišti ubylo z tělesné hmotnosti 6 až 8 kilogramů. Vzhledem k tomu, že samotný exosuit váží 5 kilogramů, nejde o rozdíl nějak výrazný. Prototyp však nevyužil to nejlepší ani v použitých materiálech, ani v konstrukci jednotlivých částí. Vědci pracují na modelech exosuitu z lehkých kompozitů s výrazně miniaturizovanou pohonnou jednotkou. Ty by měly vážit jen 3 kilogramy. A ani to není konečná.

Velkou výhodou nového exosuitu je, že jeho zvládnutí neklade na uživatele nijak vysoké nároky. Vyžaduje sice určitý trénink, ale ten není nijak komplikovaný. Člověk při chůzi a běhu intuitivně využívá setrvačnosti pohybujících se částí těla, těží z pružnosti svalů i šlach. Pomocné pohyby exosuitu mohou někdy tento pasivní pohon utlumit, protože svou silou působí proti němu. Je proto důležité, aby člověk a exosuit našli společnou řeč a pracovali ve vzájemném souladu. 

Testů účinnosti se zúčastnili zdraví dobrovolníci, kteří už s exosuitem nějakou dobu trénovali. „Tito lidé potřebovali určitý čas k tomu, aby se systému přizpůsobili a naučili se těžit z jeho výhod,“ vysvětluje Phillipe Malcolm. „Nepotřebovali však pro zvládnutí exosuitu žádné speciální instrukce. Jednoduše se do zařízení oblékli a nějaký čas v něm chodili,“ doplňuje.

Od průmyslu po medicínské lůžko

Zatím máme jen rámcovou představu o tom, kde všude najdou exosuity uplatnění. Model se zabudovanou oporou zad by mohl například usnadnit přenášení těžkých břemen a snížit přitom riziko zranění. Lidem s postižením by pomáhal při rehabilitaci nebo by jim usnadňoval pohyb vlastními silami. Exosuit ale zatím neumožní chůzi ani běh ochrnutým lidem. Je to pouze jakýsi posilovač nohou. Sám o sobě není s to zajistit oporu ochrnutému tělu a uvádět do pohybu zcela bezvládné končetiny. Ukazuje se však jako skvělý pomocník lidí, kteří mají z nejrůznějších důvodů sice funkční, ale ochablé svaly. 

V létě roku 2019 začala bostonská společnost ReWalk Robotics prodávat měkký exosuitový systém určený pro rehabilitační kliniky. Při jeho výrobě využívá firma zkušenosti, které získala během spolupráce s harvardským týmem. Exosuit označovaný jako ReStore Exo-Suit byl v červnu 2019 schválen americkým Úřadem pro potraviny a léčiva jako fyzioterapeutická pomůcka pro lidi, kteří mají omezený pohyb dolních končetin v důsledku prodělané cévní mozkové příhody. ReStore Exo-Suit napomáhá pacientům s pohybem v kotnících, ale pracuje na stejném základním principu jako popisovaný chodecko-běžecký exosuit usnadňující pohyb kyčlí.

Pomoc ochrnutým lidem

Příchod exosuitů neznamená, že lidé dají sbohem exoskeletům. Ty jsou sice podstatně těžkopádnější než jejich lehké elastické alternativy, ale v některých ohledech zůstávají nenahraditelné. Jejich tuhá konstrukce, s kterou je člověk napevno spojený, skýtá tělu potřebnou oporu. Exoskelety proto dovolují pohyb i ochrnutým lidem. Experimentálně se už dokonce podařilo propojit ovladače exoskeletu s mozkem člověka.

Aktivita mozku je snímána z povrchu hlavy podobně, jako když se pořizuje záznam elektroencefalografu. Zachycené signály jsou výkonným počítačem dešifrovány a převedeny do povelů pro adekvátní akce exoskeletu. Ukázka toho, co takové exoskelety umějí, byla k vidění při slavnostním zahájení světového šampionátu v Brazílii v roce 2014. Slavnostní výkop tehdy provedl Juliano Pinto ochrnutý na dolní polovině těla. Pomohl mu k tomu experimentální exoskelet řízený myšlenkami.

TIP: Ochrnutý závodník pokořil rekord maratonu pro běžce s exoskeletem

Americká firma ReWalk vyrábí exoskelet, který usnadňuje chůzi paraplegikům odkázaným na vozík. Zařízení v ceně začínající na 70 000 dolarech (zhruba 1,5 milionu korun) umožní lidem ochrnutým na dolní polovině těla chůzi o berlích. Pacient ovládá exoskelet rukou. Podle potřeby si spouští předem naprogramovaný rytmus kroků. Chůze s exoskeletem není jednoduchá a vyžaduje trénink. Pro paraplegiky je náročná především koordinace pohybu s naprogramovanými pohyby exoskeletu a jednoduché není ani udržování rovnováhy. Chůze v exoskeletu však paraplegikům prospívá, protože vystavují svůj organismus mnohem přirozenější zátěži. Příznivě se to promítá například do stavu jejich oběhového systému.

Lidé mají na svém kontě celou řadu druhů živočichů, rostlin i dalších organismů, jejichž vyhynutí zavinili. V naprosté většině případů to nebylo z nějakého zlého úmyslu, jen jsme nedohlédli důsledky svých činů. Vyhubili jsme i původně velice početné druhy, jakým byl například holub stěhovavý (Ectopistes migratorius), i když v tomto případě šlo o druh, který měl neobvyklou slabinu – tito kdysi nejhojnější ptáci na Zemi se nebyli schopní rozmnožovat, když jejich početnost poklesla pod určitou mez. Mohou i jiní živočichové než lidé způsobit vyhynutí dalších druhů?

Invaze a výměny

Odpověď zní ano. Zmíněný stav obvykle nastává, když se nějaký úspěšný živočich dostane do oblasti, kde se předtím nevyskytoval. V takové situaci bývá řada místních druhů ohrožení, ať už kvůli lovu, parazitaci nebo třeba změnám prostředí. Případy tohoto typu známe i ze současnosti či nedávné historie a lidé v tom obvykle mají svou roli, i když nepřímou. V moderní době se totiž z úspěšných živočichů mohou stát invazní druhy, které se šíří na nových územích, včetně ostrovů, jejichž původní obyvatelé bývají velmi zranitelní.

Jedním z nejhorších invazních druhů dnešní doby je kočka domácí. Jak uvádí odborník na biologické invaze Tim Blackburn z britské University College London, kočky již podstatnou měrou přispěly k vyhynutí desítek druhů,  především ptáků. Například v USA jsou kočky pro ptáky větší hrozbou než lidé s puškami.

TIP: Karibik býval plný zajímavých savců: Dokud sem nedorazili lidé

K vymírání kvůli náhlému setkání do té doby izolovaných druhů živočichů ale docházelo i v dávné minulosti, jen ne tak často. Známým případem je takzvaná „Velká americká výměna“, která vrcholila asi před 2,7 miliony let. Došlo k ní kvůli vytvoření Panamské šíje, která propojila do té doby oddělené kontinenty Severní a Jižní Ameriku. Živočichové ze severu pronikli na jih a naopak, přičemž ti původem ze Severní Ameriky byli jednoznačně úspěšnější. Řada skupin i jednotlivých druhů živočichů Jižní Ameriky v této době vyhynula.

Hvězdný systém Eta Carinae v souhvězdí Lodního kýlu je jedním z nejvíce fascinujících a také nejextrémnějších objektů v Mléčné dráze. Tvoří jej minimálně dvě gigantické hvězdy – větší o hmotnosti přes 100 Sluncí a menší zhruba 30 až 80 Sluncí. Eta Carinae je velmi unikátní objekt a je těžké přesně odhadnout jeho další vývoj. Určitě ale nakonec vybuchne jako supernova a zanechá po sobě černou díru.

V roce 1837 se Eta Carinae zjasnila do takové míry, že se stala druhou nejjasnější hvězdnou na obloze. Tím začala epizoda tohoto umírajícího systému, známá jako „velká erupce“, která trvala 18 let. Eta Carinae tuto dílčí erupci přežila a pak asi půlstoletí zvolna pohasínala. Během erupce vyvrhla spoustu hmoty, která vytvořila okolní mlhovinu Homunculus.

Model monstra

Tým odborníků Universe of Learning americké agentury NASA vytvořil novou vizualizaci objektu Eta Carinae, která zahrnuje zobrazení v širokém rozmezí elektromagnetického spektra, od infračerveného až po rentgenové záření, a také trojrozměrné struktury, obklopující Eta Carinae.

TIP: Starý dobrý Hubble pořídil fantastický snímek vesmírného ohňostroje Eta Carinae

Využití nového modelu Eta Carinae přitom sahá za vizualizace a videosekvence. Jak uvádí Kimberly Arcand, vedoucí vizualizací dat centra Chandra X-ray Center v Cambridge, modely, jako je tento, lze používat při 3D tisku nebo v projektech s rozšířenou realitou. Podle Arcandové to znamená, že „si lidé mohou taková data osahat, doslova a virtuálně, což je přínosem pro výuku a popularizaci vesmíru.“

Během druhé světové války, kdy spojenecké síly bojovaly proti Ose v Evropě, Africe a Tichomoří, probíhal ještě jeden konflikt, skrytý, ale přesto důležitý. Jednalo se o židovskou válku za nezávislost na vládě Britského mandátu v Palestině. Tento boj vedly organizace jako Hagana či Irgun, které měly za cíl vytvoření nezávislého židovského státu. Židé tak na jedné straně podporovali Brity zakázanou židovskou imigraci do Palestiny, na druhé však podporovali Brity v jejich válečném úsilí proti mocnostem Osy. 

Vytoužená pomoc

Když 14. května 1948 vypršel britský mandát nad Palestinou, tamní Židé okamžitě vyhlásili stát Izrael, načež vypukla válka mezi novým židovským státem a okolními arabskými zeměmi. Bez skutečné armády se museli Izraelci spolehnout na dosud podzemní vojenskou organizaci Hagana (obrana) a Irgun (organizace), z nichž teprve začaly vznikat Izraelské obranné síly. Ve Starém Městě v Jeruzalémě se bránilo asi 200 vojáků Hagany a méně než stovka mužů a žen z Irgunu přesile jordánské Arabské legie. Byli vyzbrojeni jen několika starými puškami a samopaly Sten a citelně se jim nedostávalo munice.

Loď Altalena, naložená 5 000 pušek, 270 kulomety, pěti tanky a také 900 přistěhovalci, z nichž mnozí byli připraveni vzít do ruky zbraň na obranu Izraele, mohla situaci na bojišti zvrátit. Blížila se k Tel Avivu, stačilo jen zakotvit a náklad vyložit. Altalenu koupil Irgun, stejně jako zbraně a munici ve Francii, kromě nákladu byli na palubě dobrovolníci, kteří se měli zapojit v rámci Irgunu do boje proti Arabům. 

Irgun proti armádě

Problém spočíval v tom, že mezi milicemi, ze kterých byla složena izraelská armáda založená oficiálně 28. května 1948, panovaly politické rozpory. Irgun odmítl vyhovět požadavku předsedy vlády Davida Ben Guriona, aby nechal rozdělit přivážené zbraně mezi izraelskou armádu a přijíždějící dobrovolníci, aby se do ní včlenili. V důsledku toho začal premiér rázně jednat – když se Altalena přiblížila 20. června k pobřeží u vesnice Kfar Vitkin, nechal na místo povolat vojenské jednotky s příkazem zabránit vyložení nákladu.

Došlo k přestřelce mezi irgunisty a armádou, která si vyžádala několik mrtvých a raněných. Altalena nakonec odplula od pobřeží a znovu se pokusila přistát o dva dny později v Tel Avivu, kde se k posádce připojil Menachem Begin, velitel Irgunu (v roce 1978 jako předseda vlády Izraele uzavřel mírovou dohodu s Egyptem a získal Nobelovu cenu míru).

Loď v plamenech

Ben Gurion vysvětlil Prozatímní státní radě, že se obává rozpadu armády na různé frakce, což by v situaci zoufalého boje za existenci státu znamenalo katastrofu. Momentálně sice panovalo příměří, ale bylo jasné, že válka o nezávislost ještě neskončila. Premiérovi se podařilo přesvědčit vládu, aby zaujala nekompromisní postoj, a Irgun označil za ozbrojený gang, který ohrožuje bezpečnost země.

TIP: Československý obchod se zbraněmi: Dodávky navzdory embargu

Když se pak Altalena přiblížila k přístavu v Tel Avivu, zopakoval Ben Gurion svou výzvu, aby její posádka složila zbraně. Irgunisté na palubě však zahájili palbu na armádní jednotky čekající na břehu. Ty střelbu opětovaly a na lodi vypukl požár, který se rychle šířil. Posádka rychle vyhazovala bedny s rozbuškami a municí do vody, aby nedošlo k výbuchu, zatímco kapitán se pokusil odplout dál od břehu. Loď však byla příliš poškozena a posádka i cestující ji začali opouštět. To vše se dělo pod neustávající palbou izraelských jednotek. Před zraky obyvatel hlavního města se tak střetli Židé s Židy v bratrovražedném boji. Celkem při střetech u Kfar Vitkin a Tel Avivu zahynulo 16 bojovníků Irgunu a tři vojáci vládních sil. 

„Mesaliance je nerovné manželství, manželství mezi osobou stavu šlechtického a osobou stavu občanského. Děti z takového manželství pošlé bývají vylučovány z práv a předností, vyhrazených jen potomkům rodičů po meči i po přeslici až do jistého pokolení, např. z nastupování ve fideikomissy, z jistých úřadů dvorských aj.“ Definice v Ottově slovníku naučném z konce 19. století přesně vysvětluje podstatu mesaliančních sňatků. Jednalo se o svazek příslušníka aristokracie s osobou nižšího stupně urozenosti či občanského původu. Takové spojení bylo pro vysokou historickou šlechtu nepřijatelné, neboť ohrožovalo její vnitřní integritu a exkluzivitu. 

Dvě lásky hraběte Františka Thuna

„Ó můj Bože, proč jsem se toho musel dožít!“ poznamenal si do svého kalendáře dne 6. února 1845 děčínský hrabě František Antonín Thun-Hohenstein. Každý další rok si tento únorový den v kalendáři označoval jako „smutný den!“ Jeho nejstarší syn František (1809–1870) mu oznámil, že pojme za manželku matku svých dvou synů Magdalenu Königovou (1810–1899). Zděšení starého pána se nelze divit. František měl být jako prvorozený syn dědicem rodinného fideikomisu, Magdalena však byla pouhou měšťankou, dcerou dělostřeleckého kaprála, navíc bývalou služebnou. 

František Thun si Magdalenu Königovou skutečně vzal roku 1846, tedy v době, kdy byly jejich synu Zdenkovi již čtyři roky a mladšímu Františkovi rok (během manželství Magdalena povila Františkovi ještě tři dcery). Právě dva synové byli hlavním důvodem, proč hrabě Thun svůj poměr legitimizoval, ačkoli se tím definitivně připravil o své nástupnictví. Jeho otec si přál, aby s Magdalenou a dětmi přerušil jakýkoli, byť i písemný styk, což František odmítl s vysvětlením, že jeho malé děti mu již projevují lásku a nemůže se jich vzdát. Otec se nikdy nesmířil se synovým rozhodnutím, které pro něj znamenalo největší životní zklamání. 

První zakázaná láska

Přestože byl tento mesalianční sňatek prvorozeného syna v prostředí vysoké šlechty v předbřeznové době ojedinělý, nezpůsobil tehdy větší skandál. Nástupnictví přešlo na jeho mladšího bratra Bedřicha a jeho děti. Sám František se celý život realizoval na poli kulturních, filantropických a vlasteneckých spolků (například v Krasoumné jednotě, Společnosti vlasteneckých přátel umění či Jednotě pro dostavbu Chrámu sv. Víta).

Mesaliance Františka Thuna je o to zajímavější, že Magdalena nebyla jeho první zapovězenou láskou. V roce 1838 se František Thun i celá jeho rodina seznámila s anglickou operní zpěvačkou Adelaidou Kembleovou. Dívku s velkým pěveckým nadáním, kterou v Evropě doprovázel při vystoupeních Josef Dessauer, Thunové pozvali do Děčína společně s jejím otcem, shakespearovským hercem Robertem Kemblem. Adelaida byla okouzlena zámkem na skále nad řekou i okolní romantickou krajinou, nejvíce jí však učaroval mladý František. Ukázalo se, že jejich city jsou vzájemné.

TIP: Nerovnorodý sňatek císařova syna: Tajná svatba Ferdinanda a Filipíny

Jako nevěsta byla Adelaida naprosto nepřípustná – členka anglikánské církve měšťanského původu, navíc zpěvačka. Nepomohlo ani, že se chtěla své kariéry vzdát a konvertovat ke katolictví. V roce 1838 odjela do Milána, kde úspěšně debutovala v titulní roli Belliniho Normy a později se provdala za italského obchodníka. František Thun si zlomené srdce začal patrně již ve stejném roce léčit v náručí matčiny komorné, které pak po celý život říkal Madlenko nebo Leni. Jeho otec ve stáří hořce litoval, že mu tehdy Adelaidu nepovolil.