Plasty a plastový odpad dnes najdeme takřka všude – od nejvyšších hor, přes hlubiny Mariánského příkopu, až po ledové pláně Arktidy. Ne všude je ale rozsah zamoření plastovým odpadem tak viditelný, jako například v oceánech. Nejmenší plastové částice vědci objevili v zažívacím traktu zvířat i lidí, ve vodě, kterou pijeme i ve vzduchu, který dýcháme.

Badatelé z Utrechtské univerzity a rakouského Ústředního ústavu pro meteorologii a geofyziku v nové studii mapovali, kolik plastových částic se nachází v atmosféře a jak velké množství jich „nasněží“ na zem.

Nanoplasty na vrcholcích Alp

Výsledky jejich výzkumu ukazují, že nepatrné částice plastu mohou v atmosféře cestovat až na vzdálenost přesahující 2 000 kilometrů. Badatelé se soustředili na Švýcarsko, kde podle nich „nasněží“ asi 43 bilionů částic nanoplastů ročně. Odhadují, že to představuje asi 3 000 tun, přičemž nanoplast padá na celé Švýcarsko, od vrcholů a průsmyků Alp až po centra měst. Sami vědci ale přiznávají, že tato čísla jsou výrazně vyšší, něž jaká ukazují dřívější studie a jejich potvrzení si vyžádá další výzkum.

Badatelé zkoumali nanoplasty z ovzduší na horském vrcholu Hoher Sonnenblick v rakouském národním parku Hohe Tauern (Vysoké Taury), v nadmořské výšce 3 106 metrů. Na vrcholu této hory se nachází meteorologická stanice Observatorium Sonnblick, která pracuje od roku 1886 a která posloužila jako základna pro výzkum nanoplastů.

TIP: Evoluce proti odpadu: Mikrobi celé planety se vyvíjejí, aby rozkládali plasty

Dominik Brunner a jeho kolegové také zjišťovali odkud nanoplasty, které „sněží“ na vrcholu Hoher Sonnenblick, vlastně pocházejí. Jejich odhady naznačují, že asi 30 % nanočástic plastů pochází z okruhu o poloměru 200 kilometrů, převážně z měst. Významná část nanoplastů ale přicestovala z oceánů. Asi 10 % nanoplastů přitom podle nich pochází ze vzdálenosti přesahující 2 000 kilometrů.

Jedním z hrdinných tankistů bojujících za slávu britského impéria se stal i Henry Bowreman Foote (1904–1993). Vnuk slavného archeologa a geologa vstoupil do armády v roce 1925 a většinu předválečné služby strávil u obrněných jednotek v Indii.

Velel navzdory zranění

Když vypukl světový konflikt, zastával zprvu různé štábní funkce a v květnu 1941 se podílel na vítězství v rychlém tažení proti Iráku, který se postavil na stranu Osy. V následujícím roce se ujal velení 7. královského tankového pluku. V jeho čele bojoval na přelomu května a června u Gazaly, a i když bitva dopadla pro Brity katastrofálně, Foote byl oslavován.

Citace k udělení Viktoriina kříže uvádí: „Šestého června podplukovník Foote vedl svou jednotku, která se stala cílem velmi silné dělostřelecké palby, zatímco dotírala na početnějšího nepřítele. Když přesedal ze svého vyřazeného tanku do jiného stroje, byl zasažen do krku. Navzdory tomu pokračoval ve vedení svého útvaru z exponované pozice mimo tank."

Když tank není potřeba

Statečným činům však zdaleka nebyl konec: „Třináctého června, když dostal rozkaz zadržet nepřátelské tanky, aby se mohla Gardová brigáda stáhnout z hřebene Knightsbridge, a když byly první vlny našich tanků zničeny, podplukovník Foote reorganizoval zbylé obrněnce, šel pěšky od jednoho tanku k druhému a povzbuzoval osádky pod intenzivní dělostřeleckou a protitankovou palbou.

Protože bylo životně důležité, aby jeho jednotka neztratila terén, podplukovník Foote nasedl do tanku a pohyboval se před ostatními stroji tak, aby jej vlastní osádky dobře viděly, jak velel vysunutý z věže. Jeho stroj utrpěl těžká poškození dělostřeleckou palbou a všechny jeho zbraně byly vyřazeny. Díky jeho velkolepému příkladu se podařilo udržet koridor otevřený a brigáda mohla projít.“

Válka pro něj skončila

Footovu jednotku velitelství 8. armády krátce poté určilo jako součást posádky Tobruku, ale tentokrát se Spojencům nepodařilo navázat na úspěšnou obranu přístavu z předcházejících měsíců. Když posádka kapitulovala, podplukovník se pokusil uniknout, ale zlomil si obě nohy a padl do zajetí. V roce 1943 se mu podařilo Italům utéct a dostal se do Švýcarska, kde byl následně internován.

Následujícího roku se však podařilo prosadit jeho propuštění a Foote se opět stal štábním důstojníkem. Sloužil až do roku 1958 (mimo jiné též velel 11. obrněné divizi), dotáhl to na generálmajora a poté působil jako správce Tankového muzea v Bovingtonu.

Podobně jako většina metropolí se i švýcarský Curych potýká s nedostatkem volných bytů a tím i vysokými cenami nájemného. Podnikavá Švýcarka Sandra se proto rozhodla pro poměrně kreativní řešení – za 500 švýcarských franků (v přepočtu okolo 11 tisíc korun) nabízí k přespání stan na svém nezastřešeném balkóně. Nabídka pronájmu zahrnuje také přístup do kuchyně, obývacího pokoje a koupelny. Samotný stan slouží jen k přespání a součástí jeho vybavení je izolační podložka, polštáře a matrace.

Přestože cena za pronájem stanu za 11 tisíc korun nevypadá příliš lákavě, o zájemce prý Sandra nemá nouzi. Zájem podle ní projevili například studenti otevření méně konvenčním nabídkám, pro které je běžné bydlení ve švýcarské metropoli nedostupné. Průměrná cena pronájmu standardního dvoupokojového bytu v Curychu se pohybuje okolo 1 700 franků, běžné jsou ale i „studentské nájmy“ šplhající až k 5 000 franků.

TIP: Sbohem krysí závode: Manželé prodali dům a přestěhovali se do autobusu

Podle právníků není podobný pronájem nelegální, pronajímatel ale musí i tak splnit určité podmínky. U obytných a rekreačních objektů je třeba dodržovat tzv. obytnou hygienu, jako je správné osvětlení a ochrana proti hluku a požáru. Mobilní stavby, které zůstanou na jednom místě delší dobu, navíc mohou vyžadovat schválení stavebním úřadem.

Extrémně silná sluneční bouře zasáhla naši planetu před 9 125 lety a zanechala trvalé jizvy na ledu pohřbeném hluboko pod Grónskem a Antarktidou. Při novém zkoumání těchto vzorků ledu se zjistilo, že dříve neznámá bouře je jednou z nejsilnějších solárních erupcí, jaké kdy byly zjištěny. Pokud by dnes zasáhla Zemi, ochromila by moderní komunikační systémy. 

Podle odborného článku v časopise Nature Communications nejpřekvapivější zřejmě je, že masivní bouře se, jak se zdá, odehrála při slunečním minimu, což je období během jedenáctiletého slunečního cyklu, kdy jsou erupce na naší hvězdě obvykle mnohem méně časté. Kvůli tomuto neočekávanému objevu se autoři obávají, že ničivé erupce mohou udeřit, když je nejméně čekáme, a že na další velkou sluneční bouři nemusí být Země připravená.

„Tyto obrovské bouře nejsou v současné době dostatečně zahrnuty do hodnocení rizik,“ uvedl spoluautor studie Raimund Muscheler, který je expertem Lundské univerzity ve Švédsku. „Je nanejvýš důležité analyzovat, co by tyto události mohly znamenat pro dnešní technologii a jak se můžeme chránit,“ dodal.

TIP: Příští sluneční bouře by mohla přinést internetovou apokalypsu, varuje vědkyně

Zdrojem potenciálně ničivých solárních bouří jsou erupce ve sluneční atmosféře, známé jako výron koronální hmoty. Mohou například vyřadit z provozu elektrickou rozvodnou síť na Zemi, automobily či komunikační zařízení, včetně počítačů, mobilních telefonů nebo pagerů. Poškodit mohou i citlivé součásti satelitů.

Když se řekne „nejrozsáhlejší jeskyně světa“, řadě lidí se vybaví Střední Amerika a zatopené systémy Yukatánského poloostrova. Z hlediska rozlohy jsou sice nepřekonatelné, ale hloubkou stále zaostávají za italskou Pozzo del Merro nedaleko Říma, které s jejími 392 metry patřil až do roku 2016 světový primát. Právě před pěti lety ji však předstihla česká pokořitelka, Hranická propast na Přerovsku. Její aktuální maximum činí 404 metry – a zřejmě se nejedná ani o polovinu celkového rozsahu podzemního komplexu.  

Rekord je třeba pokořit 

Nejbližší příležitost k „prohloubení“ bude mít česká propast letos, kdy do jejích vod sestoupí dálkově ovládaný robot z dílny GRALmarine polského inženýra Bartłomieje Gryndy. Než se však ponoří do hlubin, musí se naskytnout příhodné počasí a také je zapotřebí úzký krasový útvar vyčistit od případných spadaných větví či kamení. Speciálně kvůli tomu dostala sonda do vínku mechanické rameno s nůžkami. 

Před samotným pokusem o co nejhlubší ponor se tedy počítá se dvěma či třemi sestupy „úklidového“ rázu. Šikovná paže vystříhá staré vodicí šňůry a odklidí maximum potenciálně nebezpečných objektů. Robot se však bude muset vyrovnat také s řadou vedlejších faktorů, kvůli nimž je při potápění v jeskyních problematická již hloubka řádově ve stovkách metrů, zatímco na moři lze relativně bezpečně klesnout na dno Mariánského příkopu bezmála 11 km pod hladinou. 

Podzemní kanály?

Hranická propast se nachází v místě geologického kontaktu Českého masivu a Západních Karpat. Řadí se mezi vertikální zatopené jeskyně: Její „útroby“ se netáhnou pod povrchem, ale směřují hlouběji do zemské kůry. Útvary podobného typu obvykle vznikají tzv. hydrotermálním krasověním, kdy horniny v podloží postupně rozpouští voda bohatá na agresivní sloučeniny. Mezi příměsi hranického jezírka patří zejména oxid uhličitý a helium, přičemž podle izotopového složení pocházejí až ze zemského pláště, jenž začíná asi 20 km pod povrchem. V praxi to sice nemusí znamenat, že dno české rekordmanky leží tak hluboko, nicméně nějaké „kanály“ ho nejspíš s pláštěm spojují.

Ačkoliv geolog Milan Geršl na základě příměsí vyslovil názor, že by propast mohla sahat i do 40 km, nejnovější výzkumy jeho teorii popírají. Tzv. magnetotelurická metoda umožnila vykreslit komplikovaný geologický systém údolí, kde propast leží, a na jeho základě určit směr toku dávných podpovrchových vod. Z modelu vyplynulo, že se pravděpodobná hloubka útvaru pohybuje okolo jednoho kilometru, přičemž helium z pláště do tamních vod zřejmě proniká mikrotrhlinami. 

Riskantní cesta dolů

Odborníci z naměřených dat usuzují, že vznik propasti souvisí s nedalekým, asi kilometr hlubokým příkopem u Moravské brány. Zhruba před 16 miliony let byly obě formace spojené, povrchová voda stékala propastí dolů a vyvěrala na dně příkopu. Pak ovšem hladina moří stoupla, kaňonovitou prohlubeň zaplavila a vývěry zanesla jílem a pískem. Voda z propasti už neměla kam unikat a postupně průrvu zaplnila. Předpokládá se tedy, že jeskyně nemůže dosahovat větší hloubky než samotný příkop. Opět se však jedná pouze o dohad a skutečnou hodnotu nezjistíme, dokud nesestoupíme na dno – což je mnohem komplikovanější, než se zdá.

Práci badatelů komplikuje v první řadě samotná hloubka zatopené propasti, neboť s přibývajícími metry roste tlak. Rekord v jeskynních ponorech drží David Shaw, který roku 2005 klesl v jihoafrické Bushman’s Hole do 270 m. V případě české propasti by se tak nedostal ani do třetiny její předpokládané hloubky. Využití speciálních atmosférických skafandrů, připomínajících vybavení astronautů, je však komplikované: Teoreticky sice umožňují klesnout až do 700 m, ale jejich rozměry je předurčují k podmořskému potápění. V křivolakých jeskyních, často zanesených tlejícími zbytky stromů či štěrkem, jsou prakticky nepoužitelné. 

Hrozí otrava

Sestup do Hranické propasti dál komplikuje fakt, že je tamní voda silně mineralizovaná, velmi vodivá a obsahuje až 2 500 mg oxidu uhličitého na litr. Potápěči tak mimo jiné hlásí podráždění kůže na místech nekrytých neoprenem. Vysoká koncentrace CO2 se navíc za určitých podmínek vyskytuje také až v metrové vrstvě nad hladinou, takže je třeba si dýchací masku ponechat i v dekompresní komoře. V opačném případě hrozí otrava, jež se projevuje nevolností, zvracením, otupělostí či křečemi. A je-li dotyčný vystaven působení oxidu uhličitého i po vypuknutí prvních příznaků, může omdlít, nebo dokonce zemřít (viz Komplikace pod hladinou).  

S rostoucí hloubkou samozřejmě ubývá přirozeného světla, takže potápěči využívají přenosné svítilny. Vedle nich mají také dýchací přístroje s uzavřeným okruhem: Zatímco běžně odchází vydechovaný vzduch mimo masku, uzavřený okruh jej zcela nebo alespoň zčásti shromažďuje. Bubliny proto nevíří sedimenty v okolí, a viditelnost tudíž neklesá. Přesto není orientace snadná a obvykle nezbývá než se spolehnout na kompas. 

Kam nemůže člověk…

Potápěčům slouží rovněž trvalá vodicí lana i šipky připevněné na skalních stěnách pod vodou. Díky nim je klesání do hlubin, odebírání vzorků pro chemický rozbor či udržování fixních sond, jež průběžně shromažďují data, relativně bezpečné. Mimo jiné se monitorují tzv. teplé prameny, tedy úseky, kde vysoce mineralizovaná voda dosahuje vyšších teplot: Například podle měření z roku 2015 má v hloubce 20–40 metrů skoro o stupeň víc než prvních 20 metrů pod hladinou.

Kromě všeho uvedeného není Hranická propast právě přívětivá, ani co se tvaru týče. Zhruba v hloubce 200 metrů se zužuje natolik, že se ve vzniklém krčku hromadí kameny, větve i další nečistoty napadané do vody. Také kvůli zmíněné „blokádě“ bylo dřív zkoumání hlubin nemožné. Situace se změnila až díky Krzysztofovi Starnawskému: On a jeho tým se do kyselých vod opakovaně ponořili, překážky částečně odstranili a stěny opatřili vodicími lany. Nejhlouběji, do 265 m, sestoupil polský potápěč v roce 2015. 

Ztracen v hlubinách 

Na něj pak navázal jeho krajan Bartłomiej Grynda s dálkově ovládaným robotem v přepočtené hodnotě zhruba tří milionů korun, který se dokáže vydat tam, kde již lidské síly nestačí. V roce 2016 s ním polský inženýr téměř mimoděk zajistil Hranické propasti titul nejhlubší zatopené jeskyně světa. Testovací ponor, během nějž se měl stroj dostat pouze několik desítek metrů pod hladinu, se totiž vyvíjel až příliš dobře, než aby byl přerušen. Grynda proto pokračoval, a když mu v 370 metrů došla vodicí lana, řídil se pouze citem. Robot nakonec klesl do úctyhodných 404 metry, ale dál již pokračovat nemohl, kvůli délce kontrolního kabelu. 

Výkon se však neobešel bez komplikací – při vytahování uvázl GRALmarine v napadaných větvích a nakonec musel v kyselé vodě v hloubce 196 metrů zůstat dlouhých osm měsíců, než ho vyprostili potápěči. K překvapení všech se vynořil bez známek poškození, do propasti už se ovšem znovu nevydá. V době, kdy byl robot „nezvěstný“, začal totiž Grynda pracovat na vylepšeném modelu: V sestupu jej nezastaví kontrolní kabel, neboť bude měřit 1 500 metrů. 

„Když bohové tvořili svět, zapomněli na Jesenicko. Zůstalo jim jen trochu kamení a hlíny, z nichž navršili vysoké hory a kopce.“ Žádné zlato, stříbro, rudy. Ale jeden malý chlapec, který se rád toulal po lesích, pozoroval zvěř a naslouchal hlasům přírody, dobře věděl, že bohatství tohoto kraje spočívá v něčem jiném. Poznal, že voda, slunce a čerstvý vzduch jsou zdejšími poklady, které uklidňují a léčí. Nechtěl být slavný, chtěl jen pomáhat. Přesto dnes jeho jméno zná téměř celý svět: Vincenz Priessnitz.

Prorokovali mu smrt

Vincenz Priessnitz se narodil 4. října 1799 do rodiny slepého hospodáře na Gräfenberku, osadě na stráni táhnoucí se nad Frývaldovem (dnes Jeseník). Ve svých šestnácti letech ovládal všechny práce, které patří k hospodaření na horské chalupě. Jednoho dne ho otec poslal na pole zasít obilí. Vincenz tedy zapřáhl koně, povoz vyjel a pokojně se blížil k poli, když tu najednou vyskočil z pelechu zajíc. Kůň se polekal a splašil se. Vincenz se vzepřel, pevně zatáhl uzdu, aby koně udržel, ale silný ryzák jím smýkl a zadním kopytem ho udeřil do obličeje. Zraněný ztratil vědomí a upadl tak nešťastně, že mu jedoucí vůz přejel hruď.

S obličejem zalitým krví našli Vincenze až sousedé, kteří ho dopravili domů. Vyděšená rodina ihned zavolala lékaře, jenž radil dávat teplé obklady z koření svařeného v červeném víně. Nic dobrého však Vincenzovi neprorokoval: „Zdá se mi to špatné, hodně špatné. Ale přežije-li, bude to mrzák. Nadosmrti. Málokteré žebro má celé, a srostou-li, budou mu při každé námaze způsobovat obtíže. Po celý život...“

Zázrak? Ne, voda!

Léčba opravdu nezabírala. „Nedá se to vydržet!“ úpěl Vincenz. „Maminko, prosím Vás, namočte to plátno do studené vody, prosím Vás!“ Maminka poslechla jen nerada. Ale tu noc se Vincenz po dlouhé době opět vyspal a bolesti polevily. Třetí den pak požádal sestru, aby mu přistavila k posteli židli. Opřel se břichem o hranu dubové židle tak, že horní část trupu zůstala volná, a zadržel dech. Bolest byla strašlivá, ale vůle silnější. Po několika pokusech měl dojem, že se žebra vyklonila. O této metodě se dozvěděl kdysi dávno z úst místních lidí – takto prý rovná žebra jeden mlynář z nedaleké vesnice.

Vincenz neměl co ztratit. Brzy se uvidí. A vidělo se již za několik měsíců. Vincenz, odsouzený frývaldovským lékařem téměř na smrt, pracoval jako před nehodou, a to přesto, že se léčil jen obyčejnou vodou. Pro Gräfenberské to byl zázrak, o kterém se šuškalo i v širokém okolí. A když pak stejným způsobem vyléčil dívku, která pomáhala v sousedství a nedala jinak, než že ji ukrutných bolestí zbaví právě Vincenz, bylo rozhodnuto.

Vincenz začíná léčit

Nejdříve chodili k Priessnitzovým pro radu jen sousedé, zanedlouho se však zpráva o zázračném léčiteli roznesla i do Frývaldova a širokého okolí. Lidé často čekali, až se mladý hospodář vrátí z pole a bude se jim věnovat. V rukou drželi pytlík hrachu, košík vajec či nějaký ten krejcar a mezi sousedy začala obcházet závist. V kraji, nad nímž se ještě vznášel opar čarodějnických procesů, se nešlo daleko pro slova „kouzla“, „čáry“, „ďábel“. Vincenze ale řeči lidí netrápily. Pro své pacienty zřídil za chalupou lavičku, kde jim převazoval rány, omýval nemocná místa studenou vodou a radil, jak léčit dál.

Zanedlouho lavička nestačila. Po dlouhých hovorech se Vincenzův otec nakonec nechal přesvědčit a Vincenz mohl přestavět rodný dům, původně dřevěný, na dům kamenný s dostatečnými prostory pro pacienty a jejich vodoléčbu. Na seznamu se začala objevovat i význačná jména šlechticů a jiných prominentů včetně skladatele Ference Liszta nebo spisovatele Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Kdo by si ale myslel, že u Vincenze měli tito lidé nějaká privilegia, ošklivě by se pletl – kdo se chtěl léčit, musel se přizpůsobit. „Pro mě je každý nemocný stejný. Je to člověk a přichází proto, že chce být zdráv. Mohu-li, pomoc poskytnu, ať je to poddruh, či císařský rada,“ říkával Vincenz.

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Dobrý pocit z poctivě odvedené práce však kazily stížnosti lékařů, kteří kvůli „vodnímu doktorovi“ přicházeli o pacienty. Psali udání starostům a úředníkům, stěžovali si na šarlatánství a podivné ranhojičství. Ale co naplat, za Vincenze mluvily skutky a zástupy uzdravených.

Atmosféra naší planety není jednolitá. Ve skutečnosti ji tvoří několik odlišných vrstev, od troposféry s většinou vodní páry a s počasím až po velice řídkou exosféru, tvořenou lehkými plyny, převážně vodíkem. Mezinárodní tým odborníků nedávno poprvé objevil vrstvy atmosféry i u exoplanety. Na rozdíl od Země jde ale o pekleně rozpálený svět, zcela nevhodný pro život jak jej známe.

Bibiana Prinoth ze švédské Lundské univerzity a její kolegové zkoumali atmosféru u jedné z nejextrémnějších známých exoplanet. Jde o pořádně rozpáleného horkého jupitera WASP-189b v souhvězdí Vah, který je od nás vzdálený asi 322 světelných let. Svou hvězdu oběhne za necelé 3 dny a vzhledem k těsné blízkosti mateřské hvězdy se teplota na jeho povrchu šplhá k 3 200 °C.

Ozonová vrstva v rozpáleném světě

V současné době můžeme obvykle studovat atmosféry exoplanet s využitím analýzy záření příslušné hvězdy, které prochází atmosférou exoplanety. Atmosféra planety část procházejícího záření absorbuje a z toho lze odvodit, jaké je její složení. V atmosféře exoplanety WASP-189b vědci objevili stopy řady prvků, včetně železa, chromu, vanadu, hořčíku a manganu.

TIP: Rozpálená superzemě s teplotou 2 300 °C má atmosféru jako naše planeta

Asi ze všeho nejvíc je ale zaujala přítomnost oxidu titanatého (TiO). Tahle látka je na Zemi velmi vzácná, ale v atmosféře exoplanety WASP-189b zřejmě hraje důležitou roli. Vědci se domnívají, že vytváří vrstvu, která absorbuje krátkovlnné záření, jako například UV záření. Taková vrstva by fungovala podobně jako ozonová vrstva v atmosféře Země. Z pozorování oxidu titanatého i z uspořádání dalších chemických prvků a látek badatelé usuzují, že atmosféra exoplanety WASP-189b je rozdělena na několik vrstev, přičemž vrstva oxidu titanatého je jednou z nich.

Belgičtí autoři patřili v první polovině minulého století k průkopníkům světových komiksů a jedenáctimilionová země vychází z jejich tradice do dneška. Belgická metropole je plná prodejen komiksových knih, pořádají se tu pravidelné festivaly a výstavy a desítky zdí v centru Bruselu zdobí obří malby s komiksovými motivy. Nyní se kreslené postavy dostaly i do úředních dokladů. „Je to příležitost, jak prezentovat deváté umění, komiksové příběhy, které jsou zásadní součástí naší kultury a vlivu ve světě,“ zdůvodnila nápad belgická ministryně zahraničí Sophie Wilmèsová.

Uvnitř pasů vydávaných od 7. února se objeví komiksoví hrdinové ztvárnění na cestách či s cestovatelskými artefakty. Čísla stránek pasu budou vepsána do komiksových bublin, přizpůsoben bude i typ písma.

TIP: Nový komiksový Superman je bisexuál, odtajnilo nakladatelství

Wilmèsová zdůraznila, že vládě jde nejen o propagaci belgické literatury, ale i o bezpečnost dokladů. Belgické pasy podle ní patří co do bezpečnostních prvků k nejlepším na světě, na poslední úpravu ale došlo v roce 2008, kdy se na pasy dostaly motivy belgických měst. Častější změny podoby pasů a doplňování bezpečnostních prvků má podle ministryně komplikovat práci jejich případným padělatelům.

Švýcarský Kaiseraugst, který leží poblíž trojmezí Švýcarska, Německa a Francie, nese jméno podle antického města římské říše Augusta Raurica. Původně šlo o nejstarší římskou kolonii na Rýnu – vznikla v roce 44 před naším letopočtem, v těsném sousedství malého keltského kmene Rauraků. Dnes jde o významné archeologické naleziště.

Archeologové zde nedávno objevili římský amfiteátr, který je zřejmě nejmladší známou stavbou tohoto typu. Byl vybudován na samotném sklonku nadvlády Říma, v opuštěném dolu, kde se těžilo až do pozdní antiky. Pro určení stáří amfiteátru je významná i nalezená mince, která pochází z let 337 až 341 našeho letopočtu, stejně jako použitý materiál.

Nejmladší aréna gladiátorů

Podle vedoucího vykopávek Jakoba Baerlochera dosavadní zjištění naznačují, že amfiteátr byl postaven někdy ve 4. století. Badatelé jsou přesvědčeni, že se v amfiteátru odehrávaly souboje gladiátorů a další radovánky. K objevu této gladiátorské arény došlo v prosinci 2021, při záchranném průzkumu před stavbou nové loděnice na řece Rýn. Pro archeology šlo o překvapení. O římském dolu věděli, že objeví i amfiteátr, je ale nenapadlo.

TIP: Římské mince nalezené u brodu nizozemské řeky Aa byly zřejmě obětinami za přechod řeky

Jde o v pořadí již třetí amfiteátr, nalezený archeology ve městě Augusta Raurica. Tento by ale měl být nejmladší. Oproti slavnému Koloseu v Římě je podstatně menší. Jeho půdorys má rozměry zhruba 50×40 metrů. Augusta Raurica se tehdy nacházela na severní hranici římské říše a do Germánie bylo, co by kamenem dohodil.

Konzumace brouků a hmyzu má v Japonsku dlouhou tradici, trh s nimi ale v poslední době nebývale roste. Prodejci jako důvod nejčastěji uvádějí nutriční a ekologické výhody bílkovin v hmyzí formě. V mnoha menších městech se běžně dětem prodávají balíčky smažených nebo slazených cvrčků jako svačinka. Nově ale vznikají společnosti, které rozšiřují hmyzí farmy a marketing svých produktů staví na vysoké nutriční hodnotě a přínosu pro životní prostředí.

Cvrčci na talíři

Gryllus Co. je potravinářská společnost, kterou v roce 2019 založil profesor biologie na univerzitě v Tokušimě Takahito Watanabe s cílem chovat cvrčky a rozvíjet jejich využití coby zdroj potravy. Společnost uvádí, že její filozofií je vytvořit „novou harmonii“, která mimo jiné pomůže vyřešit problém plýtvání bílkovinami a nabídne spotřebitelům zdravé potraviny.

„Cvrčci se v Japonsku jedí již dlouho a my v nich vidíme potenciálně důležitý a užitečný zdroj,“ řekl mluvčí firmy Fumija Aokubu. „Chov cvrčků je šetrný k životnímu prostředí. Vyžaduje velmi málo půdy, vody a surovin, s mnohem vyšším výnosem než u hospodářských zvířat, jako jsou prasata, hovězí dobytek nebo kuřata,“ dodal.

Watanabe a jeho tým v současné době provádějí výzkum, jehož cílem je určit přesné nutriční hodnoty cvrčků a najít nejlepší způsoby, jak je začlenit do potravin. Výzkum zatím ukázal, že cvrčci mají vysoký obsah vápníku, hořčíku, zinku, železa, vitamínů a vlákniny. Kromě toho je možné cvrčky zpracovávat do kosmetických a farmaceutických produktů a také na hnojiva.

„V současné době zpracováváme cvrčky na oleje a prášky, které lze použít při vaření, k výrobě sušenek, kari a dalších jídel. Do budoucna plánujeme rozšířit náš výzkum i na další druhy hmyzu,“ uvedl Aokubu.

Ochutnávky hmyzu v současnosti pořádá například restaurace Take-Noko v Tokiu. „V posledních několika letech jsme zaznamenali opravdu velký nárůst zájmu o hmyz jako potravinu. Lidé chtějí ochutnat něco nového, nezvyklého,“ řekl Rjota Micuhaši, který v podniku dohlíží na vývoj nových pokrmů.

Kuchyně bez předsudků

„Lidé nejvíc znají cvrčky a kobylky, prodáváme ale také hodně bource morušového a pavouky," dodal Micuhaši. On sám si nejvíce pochutná na vosích larvách, které se v horských oblastech středního Japonska tradičně připravují během podzimních měsíců s pastou miso, zázvorem a mletými arašídy. Přiznává naopak, že ho vůbec nelákají sklípkani hrabaví, které restaurace rovněž skladuje ve spižírně, protože se pavouků bojí. Zákazníci, kteří k nim chodí, jsou podle jeho slov dobrodružnější než většina ostatních.

„Nejdůležitější sdělení, které musíme zákazníkům předat, je, že produkty, které nabízíme, jsou skutečně velmi chutné. Můžeme lidem opakovat, že jsou levné, ekologické a zdravé, ale pokud si budou myslet, že chutnají ohavně, nekoupí si je,“ přemítá Micuhaši.

Možnosti potravin na bázi hmyzu zkoumají i další japonské společnosti. Pekařství Pasco původně začalo prodávat sady na domácí pečení s moukou z mletých cvrčků a nyní pod značkou Silkfood vyrábí řadu potravin obsahujících bource morušové. Ve městě Kumamoto na jihu země zase vzbudil pozornost veřejnosti prodejní automat nabízející předvařený hmyz. Kromě cvrčků si tu lidé mohou koupit například potápníky, kukly hmyzu a nosorožíky. A pro ty, kdo mají rádi sladké, jsou některé produkty obalené v čokoládě.

TIP: Havěť plná živin: Jíst hmyz je normální

Zastáncem konzumace hmyzu je také Šoiči Učijama, který vydal řadu kuchařských knih s recepty na takové pokrmy, jako je například hmyzí suši. Lidé by podle něj měli překonat předsudky vůči tomu, co pokládají za jedlé. A je dost možné, že se stoupajícím podílem brouků a hmyzu na japonských jídelníčcích, bude jeho poselství čím dál tím stravitelnější.