Přestože se želvy obrovské (Aldabrachelys gigantea) dožívají obvykle okolo 150 let, Jonathan si s touto hranicí těžkou hlavu nedělá. Již několik let sice „starý křehký gentleman“, jak se mu přezdívá, nevidí a přišel i o čich, sluch mu ale stále slouží a nechybí mu ani zdravý apetit.

Želví gentleman

Přesné datum Jonathanova narození není známé, zoologové jsou si ale poměrně jistí, že se narodil v roce 1832. Pod dohledem veterinářů a díky pravidelnému přísunu potravy se stal Jonathan nejdéle přežívající želvou v zajetí – na ostrově už strávil 140 let. Dokládá to fotografie pořízená v roce 1882 (podle některých pramenů z roku 1886), na které se Jonathan pase v Plantation House. Na ostrov se původně dostal jako dárek guvernérovi.

Ve svých 190 letech je Jonathan také nejstarším známým žijícím suchozemským zvířetem. Dosavadní držitelkou tohoto rekordu byla želva jménem Tu’i Malila, která se dožila 188 let. „Abych byl upřímný, mám podezření, že je ještě starší, ale to už se zřejmě nikdy přesně nedozvíme,“ říká Joe Hollins, veterinář, který se o Jonathana stará posledních 13 let. Jonathan tak zažil nejen obě světové války, ale i například vydání první britské poštovní známky nebo velký irský hladomor. Během jeho pobytu na Svaté Heleně se v úřadu vystřídalo 31 guvernérů a zažil i 39 inaugurací amerických prezidentů.

TIP: Dlouhověcí rekordmani: Pět nejdéle žijících zvířat

Jonathan už je s historií Svaté Heleny pevně spjatý a stal se místní celebritou. Jeho podobizna zdobí pětipencovou minci a letos by měl být na jeho počet vyhlášen státní svátek. „Na ostrově jsem zažil již čtyři guvernéry a každý mi říkal – hlavně ať o něj nepřijdeme během mého funkčního období,“ přibližuje Hollins postavení Jonathana coby želví ikony. Tak tedy: Pevné zdraví Jonathane!

Erich Johann Albert Raeder pocházel z rodiny učitele a na otcovo přání se připravoval k životní dráze lékaře. Jenže dva měsíce před maturitou si přečetl knihu o cestě kolem světa a rodičům oznámil úmysl stát se námořním důstojníkem. Překvapivé rozhodnutí, protože Erich vynikal spíš v učení než ve sportu a na vlastní oči zatím viděl jen jednu válečnou loď – cvičnou plachetní brigu Musquito. Rodiče rozhodnutí mladého muže volky nevolky respektovali, a tak osmnáctiletý junák v dubnu 1894 vstoupil do námořní akademie v Kielu. Po přijímači přešel na výcvikovou paroplachetní korvetu Stosch, po dvou letech už jako poddůstojník pak na korvetu Gneisenau a v říjnu 1897 se objevil jako signální důstojník na postarší obrněné lodi Sachsen.

Cesta do války

Učitelé a instruktoři schopného mladého muže pro další kariéru vybavili stohem vynikajících hodnocení, takže když kapitán Sachsenu Hugo Plachte dostal velení obrněné lodi Deutschland a chystal se k plavbě do Číny, našel místo i pro snaživého signalistu Raedera. Jak se brzy ukázalo, nešlo o rutinní zámořskou cestu…

V dubnu 1898 vypukla americko-španělská válka a moře kolem Filipín se změnilo v bojovou zónu. Německá eskadra se pod záminkou ochrany civilistů do konfliktu pletla narušováním blokády Manily, což americký komodor George Dewey snášel hodně nelibě a nechybělo mnoho, aby mezi Německem a Spojenými státy vypukla válka.

Erich Raeder nasával zkušenosti jako houba a patrně právě u Manily dospěl k přesvědčení, že námořnictvo by se nemělo plést do politiky. Po službě v zámoří na Raedera čekala práce na souši. Sloužil jako adjutant u divize námořní pěchoty, studoval ruštinu a na konci roku 1901 nastoupil na bitevní loď Kaiser Wilhelm der Grosse jako strážní důstojník.

Následoval studijní pobyt v Rusku, pak sepsal několik odborných statí o rusko-japonské válce, sloužil i ve zpravodajském oddělení a v roce 1908 kapitánporučík Raeder nastoupil na post navigačního důstojníka na pancéřovém křižníku Yorck. Práce navigátora mu šla tak dobře, že ji dva roky vykonával i na císařské jachtě Hohenzollern, a začátek první světové války ho zastihl ve štábu eskadry bitevních křižníků kontradmirála Franze von Hippera.

Chuť boje

Štábní práce ovšem neznamenala, že by Raeder neslyšel svist granátů mířících na jeho loď. Na podzim 1914 se zúčastnil dvou nájezdů bitevních křižníků na anglické přístavy a v lednu 1915 „jeho“ křižník Seydlitz v bitvě u Dogger Banku inkasoval zásah, který zničil dvě dělové věže. O rok později v bitvě u Jutska Seydlitz přežil 21 zásahů těžkými granáty a jednoho torpéda. Raeder se ve všech střetech příkladně osvědčil, takže získal velení nového lehkého křižníku Cöln.

Měsíc před koncem války opět povýšil a stal se náčelníkem Ústředního oddělení námořnictva. Raeder ve své kanceláři setrval až do takzvaného Kappova puče v březnu 1920. Jednalo se o čtyřdenní nepokoje v berlínských ulicích organizované militaristickými kruhy s cílem svrhnout republiku a obnovit monarchii. V oněch hektických hodinách zůstal Raeder věrný vládě Výmarské republiky; nicméně z později nalezených archiválií vyplývá, že pro případ nastolení nové vlády udržoval jistý kontakt s vrchním velitelem námořnictva a jedním z předních rebelů viceadmirálem Adolfem von Trothou.

Námořník spisovatelem

Hektické události skončily Trothovým odchodem do penze, zatímco Raeder kývl na nabídku archivní práce s úkolem sepsání dvousvazkového díla o křižníkové válce ve vzdálených vodách. V prvním dílu rozebral akce a zánik německé Dálněvýchodní eskadry v roce 1914, v druhém se věnoval činnosti korzárských křižníků Emden, Karlsruhe a Königsberg. Nejspíš už v té době dospěl k základní strategické koncepci, kterou se snažil uplatňovat za druhé světové války.

Jednalo se o myšlenku snažící se využít britské hospodářské závislosti na lodní dopravě. Raeder věřil, že napadání nepřátelských námořních tras jednotlivými plavidly a ponorkami po celém světě povede k britskému pronásledování osamocených korzárů, což početnější Královské námořnictvo oslabí natolik, až se Německu otevře cesta k vítězné bitvě a možná i k invazi na britské ostrovy.

Ke stejným motivům se Claude Monet vracel ráno, v poledne, večer, na jaře, v létě, na podzim, v zimě, za větru, pod mračny, za spalujícího svitu slunce i při jeho západu. Byla v tom jistá posedlost – snaha zachytit vizuální vjem téhož motivu v různém světle. Někdy si představoval, jaké by to bylo, kdyby se narodil slepý a pak by náhle prozřel a maloval by věci, aniž by věděl, co vlastně vidí. Domníval se, že první pohled na věc je nejpravdivější, protože je nejméně zatížen představami a předsudky. „Byl jen oko, ale bože, jaké oko!“ Slavný výrok Paula Cézanna nechybí v žádné z monografií impresionisty. 

Všechny barvy palety

V dubnu 1883 si Monet pronajal nemovitost v Giverny, malé normandské vesnici, 73 km severozápadně od Paříže, a prožil tady druhou, klidnější část svého života. Po letech v nuzných poměrech, kdy ho situace nejednou dohnala žadonit u přátel o peníze na základní potřeby, se konečně dostavil úspěch. Umělci, které kritika po jejich první výstavě v roce 1874 posměšně nazvala impresionisty, konečně docházeli uznání a Claude Monet začal být považován za jednoho z nejvýznamnějších současných malířů. Prodeje obrazů od poloviny osmdesátých let vylepšily jeho finanční situaci natolik, že si mohl dům v Giverny roku 1890 koupit. Bydlel tu se svými dvěma syny z prvního manželství, Alicí Hoschedéovou, kterou roku 1892 pojal za ženu, a jejími šesti dětmi. 

Původní jabloňový sad za domem se pod umělcovou taktovkou proměnil v zahradu, která vešla do dějin. „Představte si všechny barvy palety, všechny tóny fanfáry. To je Monetova zahrada!“ popsal v srpnu 1901 umělecký kritik deníku Le Figaro Arsène Alexandre své dojmy. „Kamkoliv se člověk obrátí, má u svých nohou, nad hlavou nebo ve výši prsou rybníky, květinové girlandy a kvetoucí živé ploty zároveň divoce rostoucí i pěstované, měnící se s roční dobou a stále se obnovující.“

Monet později prohlásil, že jen listoval katalogem a posílal objednávky, ve skutečnosti investoval do vytváření zahrady hodně času, energie, znalostí a peněz. Určil každé rostlině místo a zakládal záhony podle odrůd a barev tak, aby od jara do podzimu stále kvetla. Pěstoval sice „obyčejné“ květiny, ale stále více i tehdy málo známé druhy, jako byly vistárie, kosatce nebo tuberózy z Mexika, lekníny či bambusy. Zahrada brzy vzbudila zájem znalců a psalo se o ní v odborných listech. Mistr se o ni nestaral sám, pomáhalo mu pět zahradníků, jejichž prvním ranním úkolem prý bylo očistit listy a květy od sazí, které na nich zanechaly vlaky projíždějící kolem pozemku.

Chlap s divnými nápady

Jak to bývá, usadí-li se mezi vesničany někdo, kdo tráví svůj čas jinak než ostatní, mají jej za podivína. Nejinak to bylo i v případě Moneta, který časně zrána vyrážel na louky v průvodu svých dětí, jež vezly na trakaři jeho barvy, plátna a v létě velký slunečník na trakaři, a maloval třeba stohy. Někdy měl kolem sebe až dvanáct pláten, které začal malovat v různých denních dobách a za různých světelných podmínek. Sedláci od něj prý brzy začali za vstup na svůj pozemek vybírat poplatek, a když se jali jeho motivy sklízet, musel o ně svést nejednu bitvu. 

Později, když chtěl ve své zahradě vybudovat rybník s exotickou flórou, vesničané namítali, že rostliny poškodí prádlo, které prali v řece, nebo otráví dobytek, který se pásl pod zahradou. Přes tyto těžkosti malíř nakonec dosáhl svého a vybudoval si svůj malý ráj na zemi. Dnes je Giverny na svého malíře a jeho dům se zahradou, jež jsou přístupné veřejnosti, pyšné. 

Japonské ozvěny

V roce 1893 Monet přikoupil pozemek, který od jeho zahrady dělila železnice a cesta a jímž procházelo rameno říčky Epte, přítoku Seiny. Na něm vybudoval jezírko s milovanými lekníny obklopené zelení po vzoru japonských zahrad, jaké vídal na grafikách, které sbíral, a na Světové výstavě v Paříži roku 1889. Nakonec přibyl dřevěný klenutý můstek, po čase korunovaný modrými a bílými vistáriemi. Japonská zahrada měla svého vlastního zahradníka.

Už v Argenteuil, „eldorádu impresionistů“ nedaleko Paříže, kde Monet žil se svou první ženou Camille a kde měl svou první zahradu, si na člunu zbudoval plovoucí ateliér, aby mohl malovat z vody, být přímo ve svém motivu. A stejně tak maloval na japonském jezírku, rozdíl byl jen v tom, že z obrazů postupně mizela krajina a obzor. Stromy, nebe a oblaka se nakonec zrcadlily v malé výseči vodní plochy. Jeho umělecká cesta byla u konce. Na takzvaném Ostrovu kopřiv měl malíř celou flotilu svých člunů pro výpravy po rybníku a řece, po vodě připlouvali i přátelé, například malíř a sběratel Gustave Caillebotte. 

Givernisté 

Monet nebyl ke svému ráji přikován, hodně cestoval – na jih na Riviéru, do Benátek nebo do Madridu, na sever do Norska či do Londýna. Vždy se však v dopisech domů ptal na své květiny. Ani jeho dům nebyl jen místem, kde se odehrávala rodinná idyla – podávali si tu dveře staří přátelé impresionisté, August Renoir, Paul Cézanne, Camille Pissarro, ale i literáti jako Paul Valéry či Stéphanne Mallarmé, američtí sběratelé, japonští aristokraté a také Georges Clemenceau, v letech 1906–1909 a 1917–1920 francouzský premiér, s nímž si Monet mimo jiné vyměňoval sazenice. 

Přátelům a sběratelům v patách přicházeli obdivovatelé. Na konci osmdesátých let tady dokonce vznikla malá kolonie malířů, především Američanů, známých jako „givernisté“, kteří chtěli být nablízku svému mistrovi (jeden dokonce tak, že se oženil s jeho nevlastní dcerou). Patřil k nim i Čech Václav Radimský, který si pořídil loďku a na Seině prý někdy maloval společně s Monetem.

Velký umělec však byl dalek toho, aby si zakládal školu, nabádal své ctitele jen, aby se pozorně dívali na přírodu a užívali oči. Někteří ale přicházeli každý den, a tak se sotva budeme divit, že Monet časem získal pověst „mrzouta“ a cítil potřebu stahovat se do ústraní. 

Lekníny jako testament

Na počátku 20. století byl Monet slavný po celém světě. Stále velmi intenzivně pracoval. Lekníny, voda, barvy, odrazy a odlesky, to byl svět, který ho v posledních letech fascinoval nejvíc. První malby z cyklu leknínů začaly vznikat v roce 1903. Už dřív ale Monet uvažoval, že velkoformátovými obrazy posvátné rostliny vyzdobí vlastní jídelnu a vytvoří iluzi nekonečného celku. 

Kolem roku 1907 se mu ale začal zhoršovat zrak a podstoupil operaci. Čtyři roky nato zemřela jeho žena Alice, kterou později následoval syn Jean. Monet upadl do hluboké letargie. Navíc mu za zahradou projížděly vlaky s válečnou municí a raněnými vojáky. Georges Clemenceau se jej snažil povzbudit nabídkou, aby namaloval sérii leknínů pro francouzský stát. Monet ji přijal a monumentální obrazy přislíbil věnovat jako památku na padlé vojáky. Vznikl kvůli tomu i nový ateliér. Úsilí dokončit obrazy k vlastní spokojenosti se ale zdálo nekonečné, zvlášť když už Monet ani se speciálními brýlemi téměř neviděl. Nová operace vedla k určitému zlepšení.

TIP: Pablo Picasso: Geniální provokatér a záletný otec kubismu

„Nezajímá mě, jak jsi starý, jak jsi vyčerpaný (…) Nemáš právo porušit své čestné slovo, obzvlášť když jsi ho dal Francii,“ napsal mu Clemenceau, právem přezdívaný „Tygr“, v lednu 1925. Monet obrazy dokončil v ohromném vzepětí sil jako svůj testament. 5. prosince 1926 v Giverny zemřel, v květnu 1927 byla otevřena expozice cyklu Lekníny ve speciálně postaveném Musée de l´Orangerie v srdci Paříže na břehu jeho milované Seiny. 

Už víc než třináct století sídlí na hoře Hiei nedaleko japonského Kjóta centrum nevelké buddhistické sekty Tendai. Mniši žijící v místním klášteře si dobře uvědomují, že dosáhnout osvícení znamená běh na dlouhou trať – a to doslova. Podle buddhistické tradice se smysl bytí a pocit jednoty ve spojení s vesmírem ukrývají hluboko v našem nitru, přičemž k nim mohou vést nejrůznější cesty. A zatímco většina východních náboženství praktikuje různé formy meditace, přívrženci zmíněného učení zvolili poněkud extrémnější způsob: Aby došli naplnění a proměnili se v jakési „živoucí svaté“, musejí zdolat tisíc maratonů za tisíc dní. 

Při rituálu zvaném kaihógjó, doslova „kroužení kolem hory“, si sáhnou na dno nejen fyzických sil. Jde o natolik náročnou výzvu, že ji od roku 1885, kdy se začaly vést detailní záznamy, zvládlo jen 46 mužů. Dva z nich přitom uspěli hned dvakrát – zato další, který se pokusil ještě o třetí kolo, spáchal po 2 500 dnech sebevraždu. 

Sto dnů, třicet kilometrů

Kaihógjó se řídí přísnými pravidly, proces trvá sedm let a zdaleka není určen pro každého věřícího. Mnich, který se k němu rozhodne, musí žít na hoře Hiei nejméně dvanáct let, dokonale ovládat umění meditace i kaligrafie a znát veškeré náležitosti pobytu v klášteře. Po celou dobu navíc povinně dodržuje slib celibátu a střízlivosti. Samotnému rituálu pak předchází pečlivá a neméně náročná příprava pod dohledem zkušenějšího askety: Pro trénink je vyhrazeno sto dnů v prvním roce a v každém z nich dotyčný absolvuje chůzí či během třicet kilometrů v horském terénu.

Aby tak enormní zátěž zvládli, vyvinuli si mniši za uplynulá staletí specifický způsob pohybu. „Oči mají upřené přibližně třicet metrů před sebe a udržují pravidelné stabilní tempo. Ramena jsou uvolněná, záda vzpřímená a nos se nachází v linii s pupíkem,“ uvádí John Stevens v knize Maratonští mniši z hory Hiei. Každý den přípravy se nese ve znamení striktního režimu: Adepti vstanou o půlnoci a hned po modlitbě vyrážejí na jednu z předepsaných tras. Do cíle dorazí kolem deváté ranní, následuje zhruba hodinová bohoslužba, koupel a oběd. Po něm mají nárok na odpočinek a pokračují chrámovými zpěvy. Naposledy jedí kolem šesté a přibližně o dvě hodiny později uléhají ke spánku. 

Lanko k oběšení

Samotný maraton si nicméně nelze představovat coby tradiční závod, jak ho známe. Účelem není co nejrychleji protnout cíl; jde spíš o to, aby mnich stihl obejít celkem 250 zastávek v klášterech a u posvátných míst po celé hoře. Vždy přitom musí odříkat krátkou mantru, k čemuž si nese potřebné modlitební knížky. Některá zastavení připomínají ty, kteří kaihógjó nezdolali a skonali při něm vlastní rukou. Tradice totiž nařizuje, že kdo během zmíněné snahy selže a nezvládne splnit některý z úkolů, musí se oběsit nebo si rozpárat břicho. Proto si mniši omotávají kolem zápěstí tzv. lanko smrti a nosí s sebou nůž. V jejich brašně se nacházejí i svíčky, zápalky, drobné obětiny či modlitební korálky.

Zato moderní sportovní vybavení, jež by si nejspíš přibalila většina z nás, zásadně chybí. Tenisky nahrazují ručně vyráběné slaměné sandály a místo čelovky slouží papírová lucerna. Mniši dobře vědí, že stačí i krátká přeháňka, a vše se rozmočí. Ale ve srovnání s obtížností úkolu, který je čeká, se nakonec jedná o pouhou maličkost. Skutečná zkouška ohněm přichází poté, co zdárně absolvují náročný rok příprav.

Drsná zkouška vůle

První dvě stovky z devíti set zbývajících maratonů by měl adept zdolat za dva roky. Má sice za sebou drsný trénink, přesto ho nečeká žádná procházka růžovým sadem. Jeho tělo se promění k nepoznání: Bosé nohy v chatrných botách si nesčetněkrát odře, bude se potýkat s bolestmi a křečemi, naskáčou mu puchýře. Dost možná ho při neustálém pohybu zachvátí horečka či trávicí potíže, pocítí dehydrataci i nesnesitelný hlad, nemluvě o psychické trýzni permanentního boje se sebou samým. 

Příležitost k odpočinku se naskytne velmi zřídka a spánek se omezí nanejvýš na pár hodin denně. Běžci tak mohou načerpat síly v podstatě pouze při krátkých zastávkách k modlitbám, což je zároveň jediný okamžik, kdy přijdou do kontaktu s jinými lidmi: Mezi jejich rituální povinnosti totiž patří žehnat kolemjdoucím. Po zbytek dne se hrouží do samoty mlčení a v rozlehlé krajině jim dělají společnost jen vlastní myšlenky. 

Pokud ovšem adept zvládne zhruba prvních třicet dnů, zjistí, jak neuvěřitelně se lidské tělo dokáže adaptovat. Po dosažení uvedené hranice nastává u většiny „maratonců“ zvrat a veškeré předchozí nesnáze se citelně zmírní. Tou dobou mají také již dokonale zvládnutou techniku mírného běhu, takže se pohybují úsporně a lehce. Rovněž vymizí mozoly a navzdory nepohodlné obuvi zůstanou chodidla hladká a pevná. Vydrží-li pak běžec dvojnásobek zmíněné doby, posílí se i jeho duševní stránka: Za neustálého odříkávání manter dosáhne spirituálního sjednocení s posvátnou horou a okolní přírodou, takže v jeho mysli už nezbude místo pro vnímání tělesného nepohodlí.   

Dotyk smrti

Tímto způsobem má mnich zdárně nakročeno ke zdolání prvních tří set maratonských tratí. Pokud uspěje, může si do dalšího kola obléct ponožky a vypomáhat si holí. Úleva se však dostavuje pouze dočasně: Po pěti letech a sedmi stech maratonech přichází čas na tzv. doiri, vůbec nejnáročnější část tisícidenního rituálu – byť při něm mnich paradoxně neběhá, ale zůstává v klidu v klášteře. Devět dnů musí totiž setrvat zcela bez jídla, vody i spánku a pouze odříkává mantry vsedě na podlaze chrámu. Pravidelně se u něj přitom střídají dva bratři a hlídají, zda si vede správně a neusne.

TIP: Kouzla tibetských mnichů: Skutečně mohou vědomě ovládat teplotu svého těla? 

Jediná příležitost ke změně pozice nastává vždy ve dvě hodiny v noci, kdy smí adept vstát, a odskočit si. Poté přinese vodu ze studny určenou k obětině. Jedná se o zkoušku vůle: Sám nesmí pozřít ani kapku, musí odolat pokušení a nenechat se ničím rozptýlit. Ocitne se doslova na prahu smrti, jenže právě naprosté vyčerpání těla i mysli hraje klíčovou roli. Podle principu kaihógjó pak totiž už nezbývá nic a člověk se „ničím“ skutečně stane. Otevře se tudíž prostor tomu, co jej může vyplnit. 

Dokončení: Tisíc maratonů (2): Extrémní mnišský rituál se vymyká fyziologickým zákonům (vychází ve čtvrtek 10. února)

Slibovali jim ráj: zemi granátových jablek a zelených hor a život, ve kterém budou pány svého osudu. Čekala je pustá step, vězení a popravčí čety. Taková je ve zkratce historie projektu Interhelpo.

Daleko na východ 

Na okraji kyrgyzského hlavního města Biškek stojí ošuntělá čtvrť plná maličkých domků. V jednom ze stavení obklopeném kvetoucí zahradou, prožil své dětství Alexander Dubček. Jak se budoucí otec pražského jara ocitl ve vzdálené střední Asii? Jeho rodiče byli zakládajícími členy družstva Interhelpo.

„Byl jsem počat párem socialistických snílků, kteří emigrovali do Chicaga a krátce před mým narozením se vrátili na rodné Slovensko. Na ně si ale skoro nevzpomínám, protože ve třech letech mě rodiče vzali na další dlouhé putování. Tentokrát jsme cestovali po železnici 6 400 kilometrů na východ, do sovětské Kyrgyzie, blízko Číny. Moji rodiče chtěli pomáhat při budování socialismu v Sovětském svazu.“ Tak popisoval Alexander Dubček v pamětech svoji cestu do komuny. 

Sny, realita a represe

Vše začalo v roce 1923, když se do Československa vrátil komunista Rudolf Mareček. První světovou válku prožil v sovětské střední Asii a domů byl z Moskvy vyslán s úkolem zakládat dělnická družstva, která se vystěhují do Sovětského svazu. Lidé prodávali veškerý svůj majetek a společně nakupovali stroje a výrobní zařízení. Hned po příjezdu na místo je čekal šok. „Když jsme dorazili, byla kolem jen pustina. Lidé se ptali: To jsme na konci světa?“ vzpomínal jeden z vystěhovalců František Huňa. Střídání teplot, nedostatečná výživa a nové nemoci způsobily, že během prvního roku zemřely všechny děti mladší tří let, celkem třicet zmařených životů.

Po prvních letech nesnází si přece jen osadníci vybudují ve stepi důstojný domov. Jejich textilka, koželužna, slévárna a továrna na nábytek se staly základem kyrgyzského průmyslu. Čím lépe se družstvu daří, tím víc se je sovětské úřady snaží dostat pod kontrolu. Záhy zestátňují klíčové provozy a příslušníci komuny se stávají terčem perzekucí. 

První čistky přišly v roce 1938. Cizinci žijící v SSSR dostali na vybranou: buď musejí zemi opustit, nebo přijmout sovětské občanství. To ale často znamenalo cestu na šibenici nebo před popravčí čety. A tak cizinci narychlo a se strachem odjížděli.

Úprk ze SSSR popsal Dubček ve svých pamětech: „Na poslední stanici před hraničním přechodem se mě otec najednou zeptal, jestli mám u sebe nějaké ruble. Měl jsem. Otec mi řekl, že je zakázané vyvážet je ze země. Spěchal jsem na stanici, peníze jsem dal do obálky a poslal spolužákovi z Gorkého. Když jsme přijeli na hranici, uvědomil jsem si, že mám ještě nějaké ruské peníze v jiné kapse. Pamatuji si, jak jsem byl vyděšen, že by na ně přišli při prohlídce, kterou museli podstoupit všichni cestující. Když jsem šel na celnici, vhodil jsem ty peníze do odpadkového koše.“ 

Doba teroru

V kopcích nad městem Biškek stojí památník obětem komunistické zvůle. Pamětní deska nese osmatřicet jmen. Mezi nimi i jméno Josefa Skalického, jednoho z tisícovky Čechoslováků, kteří se v roce 1925 vydali do země sovětů. V roce 1933 se načas vrátil do Československa. Doma se mu ale nelíbí. „Jak rád bych se teď zakousl do toho černého chleba, který jsme měli v Interhelpu. Nevím, co bych za to dal, kdybych se mohl vrátit zpět k vám,“ psal svým soudruhům do Frunze. Za dva roky se tam opravdu vrátil. Krátce nato byl zatčen a odsouzen za ekonomickou špionáž a protisovětskou činnost. Záminkou se stal jeho pobyt v ČSR. Skalický byl 5. listopadu 1938 zastřelen a pohřben v hromadném hrobě. Jeho žena Anna zůstala sama, zbavena veškerého majetku. Nikdy se nedozvěděla, kam její muž zmizel. Spolu se Skalickým byli odsouzeni a popraveni další tři čelní představitelé Interhelpa: Pavel Kainz, Donát Láníček a Viktor Šmíd. I jejich rodiny skončily na ulici bez pomoci. A další popravy následovaly. 

Trpký konec

Na konci třicátých let už se Interhelpo stalo zcela státním podnikem. V komuně početně převládali Rusové a ti z Čechů, co včas neodjeli, se báli na veřejnosti i jen mluvit česky. Se začátkem 2. světové války dopadla na komunu další vlna represí a Interhelpo definitivně zaniklo v roce 1943. Část jeho příslušníků se vrátila do staré vlasti s vojsky Ludvíka Svobody.

V Kyrgyzstánu ale dodnes žijí potomci těch, co zůstali. Příjmení jako Horáček, Šmíd nebo Cajzl mluví za vše. O návratu do České republiky jen sní. „Odjet do Kyrgystánu byla velká chyba. Naši otcové a dědové nás často prosili o odpuštění, že nás zavezli až na konec světa. Pozdě litovali, že se zmýlili,“ vzpomínala Světlana Kiralová. Sama byla potomkem těch, co v roce 1925 odešli z Československa za snem, který se nikdy nenaplnil. 

Britové rádi pěstují květiny. Věnují se tomu celá staletí a dělají si o tom pečlivé poznámky. Woodland Trust, největší britská charitativní organizace, která se zabývá ochranou lesů, shromažďuje údaje o prvním kvetení vybraných druhů rostlin. Jejich databáze aktuálně čítá více než 400 tisíc pozorování 406 druhů rostlin, přičemž nejstarší údaje pocházejí z poloviny 18. století.

Odborníci britské University of Cambridge, které vedl Ulf Büntgen, použili tyto údaje k analýze změn doby kvetení u rostlin v Británii. U studovaných druhů porovnávali jejich kvetení v letech 1753 až 1986 s kvetením v letech 1987 až 2019. Ukázalo se, že britské rostliny kvetou v posledních cca 30 letech průměrně o celý měsíc dříve, než v předešlých více než dvou stoletích.

Rostliny na ohřáté planetě

Rostliny reagují na postupné oteplování planety. Nejlépe je to patrné na velkých souborech rostlin. Podle Büntgena je většina podobných dat omezená na jediný druh nebo jen malý počet druhů na menším území. „Abychom v plné šíři pochopili, co s přírodou dělá oteplování klimatu, potřebujeme velké množství údajů o velkém počtu druhů, které zahrnují celé ekosystémy a pokrývají dlouhé časové období," upozorňuje Ulf Büntgen. To se jim s kolegy podařilo.

TIP: Nejstarší stromy v ohrožení: Zahubí globální oteplování borovice dlouhověké?

Podle badatelů je takový posun v ekologii rostlin znepokojující. Při tomto tempu změn se může brzy stát, že ve Velké Británii bude jaro začínat v únoru. To by ale mohlo vyvolat řadu problémů v lesích, zahradách či na zemědělských statcích. Když rostliny kvetou příliš brzy, může je zničit výkyv mrazu. Ještě horší je, že s rostlinami je synchronizovaný hmyz, ptáci a další organismy. Ztráty takových vazeb mohou otřást celými ekosystémy.

Ve vzdálenosti přibližně 710 světelných let od nás se v souhvězdí Vodnáře nachází mimořádně zajímavý hvězdný systém. R Aquarii je takzvaná symbiotická dvojhvězda, přičemž toto označení se odvíjí od skutečnosti, že se takový hvězdný systém projevuje zářením, v jehož spektru se v jakési „symbióze“ vyskytují dva typy spektrálních čar.

Symbiotickou dvojhvězdu obvykle tvoří těsný pár červeného obra s bílým trpaslíkem. Často se stává, že dvojhvězda je navenek proměnná, tedy že její záření zeslabuje a opět zesiluje. Přesně to je případ systému R Aquarii, jehož krásný složený snímek se nedávno objevil na stránkách agentury NASA. Připomíná Sauronovo oko, které ale není symbolem zlé moci, nýbrž strašlivých sil extrémní fyziky.

Divoké manželství obra s trpaslíkem

Červený obr systému R Aquarii se projevuje jako dlouhoperiodická proměnná hvězda typu Mira. Svou jasnost mění výrazně, dochází k tomu ale postupně a během dlouhého časového období. Jeden takový cyklus trvá o něco déle než rok. Jeho hvězdný společník, kterým je bílý trpaslík, svou mateřskou hvězdu obkrouží jednou za 44 let. 

TIP: Vědecká záhada: Proč se dvojhvězda s bílým trpaslíkem FO Aquarii zatmívá?

Na složeném snímku R Aquarii je mimo jiné patrné, že jde o eruptivní proměnnou dvojhvězdu. Červený obr vyvrhuje materiál, který k sobě přitahuje bílý trpaslík. Jednou za čas dojde k termonukleární explozi, která sice nemá proporce supernovy, ale i tak stojí za to. Na snímku pořízeném ve viditelné oblasti Hubbleovým vesmírným dalekohledem jsou červeně a tmavě modře zobrazená mračna chladného materiálu minulých explozí.

Kromě toho jsou do snímku svítivě fialovou barvou vložena pozorování vesmírné rentgenové observatoře Chandra, zachycující rentgenové záření rázových vln, které vznikají, když polární výtrysky erupcí trpaslíka zasáhnou okolní kosmický materiál.

Atraktivních míst, na nichž se lze pokochat skutečnými ptačími skvosty, je na světě nepřeberně. Jenže ty vyhlášené, jako je Amazonie, Konžská pánev nebo Nová Guinea jsou pro našince extrémně drahé, špatně dostupné a často i nebezpečné. Naštěstí se člověku nabízí i místa finančně a logisticky přívětivá, přitom co do pestrosti ptačí fauny za zmíněnými oblastmi nijak nezaostávající. To, které mně přijde na mysl jako první, se nachází v Malajsii, nedaleko hlavního města Kuala Lumpur. 

Únik z dusna velkoměsta

Otupělého dusnem, smogem a vlhkem mě konečně metropole Kuala Lumpur vyvrhla na svém severozápadním okraji. Z nedalekého Kuala Kubu Bharu má podle informace od domorodců vyjíždět autobus do chladivého, tichého a relaxovaného Bukit Fraseru „každou hodinu“. Jenže stejně jako během většiny mých dřívějších návštěv autobus nejenže nejede každou hodinu, ale nejede vůbec. Vyrážím proto taxíkem. Řidič si mě pamatuje a poznamenává: „Minule jsme za jízdy viděli orla, že?“ Za čelním sklem taxíku se klidně usmívá soška Buddhy, která předznamenává atmosféru mé cílové destinace.

Silnice mírně stoupá, až poslední desítka z celkem 40 kilometrů se vine v krkolomných zatáčkách utopených v šťavnaté bujnosti tropické vegetace. Nakonec se taxík vynoří ze sevření lesního porostu a před námi se otevře zvlněná planina s hotely a rozlehlým golfovým hřištěm. Vše obklopeno lesem, který se přes kulisy kopců táhne až daleko za obzor. Ale moment! Golfovým hřištěm?! Inu, je to tak. Vždyť jsme v bývalé anglické kolonii – i místní tuto lokalitu často označují jako Fraser's Hill. Už první kroky v místním mírném podnebí přinášejí opojnou úlevu od nížinné sauny křížené s mikrovlnkou. 

Ranní chorál a hostina

V časném ranním šeru vyrážím po jedné z mnoha lesních stezek. Opatrně – kluzké bahno, strmost cesty a stařecky pokroucené kořeny, které se přes ni vinou, není dobré podcenit. Jsem sice jen pět stupňů severně od rovníku a v nijak závratné nadmořské výšce (asi 1 200 m n. m.), ale i tak se třesu zimou. Pomalu svítá a naprosté ticho protne první ptačí hlas – hašteření rodinky timálií ocasatých (Heterophasia picaoides). Rychle se přidávají další: různé druhy timálií, bulbulů, lejsků a jiných pěvců. Celý ranní chorál ale trvá jen chvíli, něco mezi čtvrt a půlhodinou. A je zase ticho…

Teď není času nazbyt – rychle strhávám pijavku, které se podařilo protáhnout se skrz tkaničkovou dírku mých bot, a rovnou se přesouvám na nejlepší místo k focení ptáků v Bukit Fraseru – k Jelai Highland Resort. Každé ráno se sem slétají desítky druhů ptáků „na snídani“. Prostřeno je bohatě pro masožravce (tučné noční můry přilákané pouličním osvětlením) i vegetariány (květy a plody ozdobných rostlin vysázených kolem parkoviště). Můžu oči nechat na sytě oranžovo-červeně vybarvených timáliích stříbrouchých (Mesia argentauris), zářících kontrastních barvách krasky zelenavé (Cissa chinensis) i zářivě žlutém „číru“ žluny větší (Picus flavinucha).

Ptáci ve vlnách

Vím, že zbytek dne je třeba strávit na „šoulačce“ – období bez pohybu jediného pírka pak jen na chvíli přeruší „ptačí vlna“. To se z ničeho nic vynoří deset, dvacet nebo i víc ptáků, freneticky sbírají potravu, odhánějí konkurenty a vyhlížejí případné predátory. Pávíci bělohrdlí (Rhipidura albicollis) plaší kořist roztahováním dlouhého vějíře ocasních per, timálie malajské (Alcippe peracensis) obratně šplhají po popínavých liánách, drongo dlouhoocasý (Dicrurus remifer) obratně vystřelí do prostoru a sedá na své původní místo – teď už ale s plným zobákem.

Ptáka pohybujícího se po kmeni hlavou dolů sice kvůli zářivě bílým mrakům v pozadí vidím jen jako siluetu, ale záměna je nemožná: v této nadmořské výšce může jít pouze o brhlíka brýlatého (Sitta azurea). Ani jsem se nestačil rozkoukat a zkontrolovat všechny členy vřícího hejna a už tu zase stojím sám. Les ztichl.

Ale ne nadlouho. Odněkud z koruny stromu se pomalu rozjíždí pronikavá řehtačka a stoupá až do téměř nesnesitelného crescenda. Po řadě zkušeností z tropů jsem nezanedbal domácí akustickou přípravu, takže teď netrávím nekonečné desítky minut marným hledáním původce hlasu, jako když jsem jej před lety slyšel poprvé na Sumatře.

Vousák pruhozobý (Psilopogon pyrolophus) sice v atlase vypadá nápadně, ale podobně jako většina druhů vousáků je v zeleném protisvětle stromových korun prakticky neviditelný. Prozradí jej právě hlas, který by mnohý laik pokládal spíš za cikádu. Ostatně naprostou většinu ptáků v tropech – a to nejen malajských a horských – nejdřív uslyšíte a až pak uvidíte (pokud vůbec). Snad nejčastější fráze, kterou si můžete přečíst u druhových charakteristik v tropických ptačích atlasech, zní „poměrně běžný, často slyšet, vzácně vidět“. 

Letec bez peří

Někdo to rád akční, jako účastníci ptačích vln. Jiní to raději klidné. K těm druhým patří třeba lejsci velcí (Niltava grandis), kteří se nikam neženou. Vysedávají na otevřenějších místech, kolem silnic i stezek, a vylétávají za kořistí. Podobně jako drongové – nebo „náš“ lejsek šedý (Muscicapa striata) – se pak typicky vracejí na svůj původní posez. Fantasticky sytě modročerní samci i hnědavé samice s modrou čepičkou najdete často sedět nedaleko od sebe. Podobnou vysedávací loveckou strategii tu využívá i trogon rudohlavý (Harpactes erythrocephalus).

Při všem tom pozorování ládujících se ptáků jsem úplně přestal vnímat jaký mám sám hlad. Už je po poledni a jako každý den začíná pršet (ne že by občas déšť neodstartoval už během snídaně). Volným tempem se vracím po silnici – těm se totiž na rozdíl od lesních cest pijavky vyhýbají. A dobře jsem udělal: to, co nade mnou přelétne, totiž nemá peří! Dráček létavý (Draco volans) je ještěr patřící do čeledi agamovitých (Agamidae), který díky kožnímu záhybu na svých prodloužených žebrech elegantně přeplachtil přes cestu a hned po přistání prakticky zmizel díky svému dokonalému kryptickému šatu. Kdybych jej nezahlédl v letu, je šance, že jej rozpoznám na mechy a lišejníky pokrytém kmenu nulová.

Po silnici od horské stanice

Tak jako ostatně kdekoli jinde, i v Bukit Fraseru potkávám nejvíc ptáků tam, kde by je laik nečekal – ne v „panenském“ deštném lese, ale kolem vyasfaltovaných cest. Přímo v „Hill Station“ (tedy horské stanici, kam kolonizátoři prchali před nesnesitelným peklem tropické nížiny) láká ptáky bohatá nabídka okrasných bylin, keřů i stromů. Nejčastěji na nich potkáte dva z místních druhů čeledi strdimilovitých (Nectariniidae): droboučkého strdimila černohrdlého (Aethopyga saturata) a překvapivě velkého strdimila proužkovaného (Arachnothera magna). Ačkoli by mohl velikostí těla konkurovat našemu špačkovi, dokáže se akrobaticky obratně pohybovat po tenkých větévkách, aby se dostal k nektaru a drobnému hmyzu ukrytému v květech.

„Stanice“ je s okolním světem spojená dvěma cestami. Tradiční osmikilometrová Old Road byla až do doby před deseti lety jediným způsobem, jak se do Bukit Fraseru dostat. Prudké svahy cestě vnutily její omezenou šířku. Proto silnice fungovala jako střídavá jednosměrka: v liché hodiny se jezdilo nahoru, v sudé dolů. Tento způsob ostatně nejspíš poznáte i dnes, protože New Road je pro automobilovou dopravu většinou uzavřená kvůli častým sesuvům půdy.

Obě cesty poskytují skvělou příležitost jak nakouknout přímo do korun plodících a kvetoucích stromů – ty jsou nejlepším jevištěm, kde se nám opeřenci představí. Obě cesty navíc klesají až do nadmořské výšky kolem 800 m n. m. Výškový rozdíl 400–500 metrů oproti Bukit Fraseru se nemusí zdát jako nijak zásadní, ale ptactvo to vnímá jinak: už během cesty dolů z letoviska se začnou objevovat nové druhy, které v horském mlžáku nenajdete, a ptačí fauna o těch pár set metrů níž má jen málo společného s druhovým složením v horách.

Jistota nerušené přírody

Podobnou ptačí faunu jako tady byste našli i jinde v pohoří Titiwangsa, které tvoří páteř Malajského poloostrova. Jenže tato možnost je spíše teoretická – jediná možnost, jak se dostat do malajských hor, je navštívit některou z „hill stations“. A ty jsou jen čtyři. Ultrakomerčním Genting Highlands nedaleko Kuala Lumpuru se každý soudný milovník přírody vyhne dalekým obloukem. Nejseverněji ležící Bukit Larut naopak postrádá jakoukoli infrastrukturu (ale lze jej navštívit v rámci jednodenních výjezdů z nedalekého města Taiping). Nejznámější a nejklasičtější destinací jsou pak jednoznačně Cameron Highlands – dnes bohužel silně devastované developery a rok od roku více zaplavené turisty. 

Bukit Fraser si jako jediný dodnes udržel všechna pozitiva a návštěvnické jistoty. Můžete se celé hodiny nerušeně procházet lesem a nepotkat žádné další živáčky kromě těch, kterými Bukit Fraser proslul. Tedy ptáky.

Výjimečný Bukit Fraser

Proč je vlastně Bukit Fraser tak výjimečný? Podle útlé ale užitečné knížky Mortena Strange (Birds of Fraser's Hill) můžete v oblasti zahlédnout 257 druhů ptáků; k tomu je třeba přičíst dalších 33 druhů, které byly zaznamenány při odchytech ptáků do sítí. Pro srovnání – v celé České republice bylo historicky zaznamenáno kolem 400 druhů ptáků; z toho ale celou třetinu tvoří vzácní zatoulanci, které na našem území prakticky nemáte šanci znovu uvidět ani kdybyste „na ptáky“ chodili celý život. 

TIP: Entomologův ráj: Noční dramata v srdci Malajsie

Část druhů na seznamu Bukit Fraseru tam ovšem neuvidíte celoročně – jde o zimní migranty ze severnějších oblastí kontinentu. V každém případě je toto malé území jedním z nejlepších míst na pozorování ptáků v celé Asii. Není divu, že se zde každoročně přijíždějí utkat soutěživí ptáčkaři ve slavné soutěži „Fraser's Hill International Bird Race“, v níž se vítězem stává ten, kdo dokáže za 24 hodin zpozorovat největší počet druhů.

Od letošního roku je ve Švýcarsku možné požádat o úřední změnu pohlaví bez toho, aby bylo třeba cokoliv dokládat. Podle novely švýcarského občanského zákoníku si každá osoba starší 16 let, která není v zákonném opatrovnictví, může upravit své pohlaví a jméno v rámci vlastního prohlášení na matrice. 

Nová pravidla se rozhodl využít nejmenovaný muž z Lucernu, který požádal o úřední změnu pohlaví. Jeho motivací byl dřívější odchod do důchodu – ve Švýcarsku mohou ženy odejít do důchodu v 64 letech, muži o rok později. Finanční motivací se muž nikterak netajil a rozhodně popřel, že by se cítil být ženou nebo měl jiné pohnutky související s genderovou identitou.

TIP: Úřední formuláře v anglickém Oxfordu nově znají i třetí pohlaví

Na možnost zneužití nového zákona upozorňoval již v listopadu loňského roku Michel Montini z Federálního ministerstva spravedlnosti. Zákon nicméně předpokládá, že žadatelé předkládají svou žádost v dobré víře a matriční úředníci nemají žádnou pravomoc jejich důvody posuzovat a přezkoumávat. O případném zneužití ustanovení může rozhodnout pouze nezávislý soud. Odpůrci nových pravidel upozorňují, že vedle dřívějšího odchodu do důchodu by novinka mohla sloužit také k vyhýbání se vojenské službě, která je ve Švýcarsku povinná pro všechny muže starší 19 let. Pro ženy je služba v armádě dobrovolná.