V americkém Utahu se nachází pozoruhodný živý organismus. Z našeho pohledu vypadá jako obyčejný les, jakých je všude spousta. Pando je ale velká kolonie kmenů topolu osikového (Populus tremuloides), které jsou geneticky zcela totožné a navzájem propojené kořeny do jednoho gigantického „megastromu“, starého mnoho tisíc let.

Jednotlivých stromů je v tomto „lese“ okolo 47 tisíc a celková hmotnost tohoto ekosystému je kolem 6 000 tun, což z něj činí je nejtěžší živý organismus jaký na Zemi známe. Topol osikový má tendenci vytvářet klonální (vznikající z jednoho předchůdce nepohlavním dělením) porosty i jinde, vyskytuje se v chladnějších oblastech celé Severní Ameriky. To, co z lesa Pando činí unikát, je jeho velikost. Pando roste na ploše okolo 43 hektarů, zatímco průměrný klonální topol osikový mívá rozlohu pouhých 0,03 hektaru.

Hrozba pro nejtěžší organismus

Topol osikový je národním stromem Utahu a federální úřady les Pando chrání, takže mu nehrozí vykácení. Zmíněná ochrana ale zároveň představuje pro tento biologický unikát zásadní hrozbu. Zahrnuje totiž i zvířata, která v lese Pando žijí a ohrožují jej.

Jedním z největších současných problémů lesa Pando je příliš intenzivní spásání, především mladých stromů a výhonků hlavně jelenci ušatými. Ti jsou díky ochraně lesa v bezpečí jednak před lovci a nemusí čelit ani svým přirozeným nepřátelům – vlkům a pumám, jejichž počty proti dřívějšku značně prořídly. Naopak stáda jelenců nebývale prosperují.

TIP: Mýcení amazonského pralesa v Brazílii je největší za posledních 15 let

Unikátní ekosystém devastují také nemoci a nepříznivé dopady přináší změny klimatu. Jako hlavní riziko vědci vidí úbytek vláhy, zejména na počátku roku, kdy Pando omlazuje. Rostoucí teploty také znamenají vyšší riziko intenzivnějších požárů, které na tento prastarý systém mohou mít devastující vliv.

Zatímco Ferdinand II. a Ferdinand III. byli otec a syn, jejich „Eleanory“ už tak blízké příbuzenství nepoutalo – jednalo se o pratetu s praneteří. Díky jejich manželům je později pojil také vztah tchyně se snachou. Zajímavostí je, že obě Eleonory Toskánské zemřely ve stejném věku – ve svých šestapadesáti letech. 

Oba Ferdinandové už manželství zažili a ženili se jako vdovci – Ferdinand III. dokonce potřetí. Svým ženám však zůstávali věrní a oddaní. Není známo, že by měli milenky a nemanželské děti, či si snad milence našly jejich manželky, což bylo v té době běžné například na francouzském dvoře. Ostatně, těžko by se to snášelo s jejich náturami.

První Eleonora

Když se čtyřiadvacetiletá Eleonora v roce 1622 vdávala, řešil její císařský manžel Ferdinand II. vážné politické problémy. V Evropě se rozhořela třicetiletá válka, a právě v průběhu prvních válečných let potřeboval Ferdinand II. upevnit svou moc. V roce 1621 se vypořádal se svými odpůrci v Čechách proslulou popravou dvaceti sedmi českých pánů na Staroměstském náměstí, pak následovalo období konfiskací a tvrdé rekatolizace. Kvůli tomu získal přídomek Krvavý, ale jinak ho historikové charakterizují jako člověka mírné povahy, laskavého, důvěřivého, štědrého až marnotratného. Drastická opatření k potlačení českého stavovského povstání prý nepocházela z jeho hlavy, stáli za tím jeho političtí rádcové. Traduje se, že předtím, než podepsal rozsudky smrti, údajně celou noc nespal a radil se se svým zpovědníkem.

Se svou první ženou Marií Annou Bavorskou měl sedm dětí. Po její smrti zůstal šest let vdovcem a v tomto období se prý svým sexuálním choutkám bránil tím, že si oblékal žíněné roucho a bičoval se do krve důtkami. I když jeho druhá manželka Eleonora, nejmladší dcera mantovského vévody Vicenza I., nebyla českou šlechtou považovaná za extra partii pro císaře, Ferdinand II. se do ní zamiloval. Cenil si jejího mládí, krásy, noblesy a zbožnosti. Dvůr Gonzagů v Mantově patřil v té době ke kulturním centrům Itálie. Eleonora získala katolickou výchovu v mantovském klášteře sv. Uršuly, kde se jí dostalo nejen širokého vzdělání, ale i velkého kulturního přehledu. 

Prudérní dáma

Právě ona ovlivnila a povznesla vídeňský dvůr nejen po kulturní, ale především po mravní stránce. Největší důraz kladla na manželskou věrnost, nevěru považovala za největší hřích. Nesnášela intimity a v logice svého katolického vychování vnímala sex jako poněkud nepříjemnou manželskou povinnost. Podle historiků tento postoj vedl až k jakémusi psychickému bloku. Nedokázala se uvolnit a děti, jediný důvod k sexuálním interakcím, navíc nepřicházely (nejspíš právě proto). Toto téma se však v její době považovalo za tabu, takže není vyloučeno ani to, že byla zkrátka neplodná. 

Přesto se svým mužem prožila harmonické patnáctileté manželství. Oba byli velmi prudérní, a tak si skvěle rozuměli v náboženských otázkách  i v každodenním životě. Eleonora jako korunovaná česká královna často manžela doprovázela na cestách do Čech. Považovala za svou povinnost stát po jeho boku v té kacířské zemi, která mu nadělala tolik problémů a kde nebyl ani trochu oblíbený. 

Podobně jako jiné královny či císařovny se i Eleonora věnovala charitativním a veřejně prospěšným činnostem. Založila ženské karmelitánské kláštery ve Štýrském Hradci a ve Vídni. Na svou předchůdkyni Annu Tyrolskou, která iniciovala založení vídeňské kapucínské hrobky, navázala ustanovením zvláštní kaple v augustiniánském kostele, určenou k pohřbívání srdcí zesnulých Habsburků. Svého manžela přežila o osmnáct let, ale i po jeho smrti si udržovala významné místo na vídeňském dvoře. Vycházela velmi dobře se svým nevlastním synem a manželovým nástupcem Ferdinandem III. S největší pravděpodobností se zasloužila o to, aby se v roce 1651 oženil s její stejnojmennou praneteří. Zemřela v roce 1655 a její ostatky spočinuly ve vídeňském klášteře karmelitánek, u jehož založení stála.

Druhá Eleonora

Když uprostřed třicetileté války Ferdinand II. zemřel, svému synovi sice zanechal Svatou říši římskou ve značně zdevastovaném stavu, nicméně rozsahem nyní Habsburkové ovládali území, o jakém se jejich předchůdcům ani nesnilo. Ferdinand III. měl vojenské nadání i diplomatické schopnosti a podobně jako jeho otec i on upřednostňoval poklidný rodinný život. Poprvé se oženil se svou sestřenicí, která však zemřela na otravu krátce po porodu sedmého dítěte. Ještě nešťastnější bylo manželství druhé. Mladinká, teprve šestnáctiletá novomanželka zemřela rovněž při porodu. Štěstí ho potkalo teprve se třetí manželkou, která byla praneteří jeho nevlastní matky. Tak přichází do Vídně na konci dubna 1651 Eleonora II.

Díky ní se na výsluní znovu dostala italská kultura. Mladá císařovna byla totiž velmi vzdělaná žena, jež se intenzivně zajímala o literaturu a hudbu. Pokoušela se dokonce o vlastní básnickou tvorbu, která měla převážně náboženský charakter. Velmi dobře si rozuměla se svým intelektuálně založeným manželem. 

Ferdinand III. totiž ovládal sedm jazyků, překládal do italštiny a italsky psal i básně. Oblíbil si divadlo a výtvarné umění, zajímal se o přírodní vědy a filozofii.  Proslul jako sběratel obrazů soudobých italských a nizozemských mistrů. Z iniciativy své manželky založil italskou literární akademii, v jejímž čele stála právě císařovna Eleonora. 

Nejvíc ale Ferdinand vynikal v hudbě. Nejen jako pasivní posluchač – složil také několik duchovních i světských skladeb. Na vídeňském dvoře se čile muzicírovalo, oba císařští manželé ovládali hru na několik hudebních nástrojů. Hudební nadání zdědil i Ferdinandův syn a nástupce Leopold I.

Šest let života

Škoda, že toto harmonické manželství trvalo pouhých šest let. Během nich Eleonora zvládla porodit čtyři děti – tři dcery a syna. Jen dvě dcerky ovšem přežily dětský věk.

Smrt manžela a jejích dvou dětí určitě patřily k nejtěžším momentům Eleonořina života. Ovdověla příliš brzy, už v sedmadvaceti letech. Na další život ale nerezignovala. Zřídila několik klášterů, založila i Řád služebnic ctnosti a Řád hvězdového kříže. Zachovala si mimořádné postavení i na dvoře svého nevlastního syna, rovněž uměnímilovného císaře Leopolda I., s nímž si dokázala vytvořit velice blízký vztah. 

TIP: Nerovnorodý sňatek císařova syna: Tajná svatba Ferdinanda a Filipíny

Stejně jako její jmenovkyně Eleonora I. byla velmi nekonfliktní, a proto mohla i coby pouhá vdova zůstat na rakouském císařském dvoře. Jak byla zvyklá z dřívějších dob, iniciovala četné slavnosti, divadelní a baletní představení, ráda se účastnila císařských honů. Svého císařského manžela sice přežila o téměř tři desítky let, ale ani jí osud nedopřál dlouhý život. Zemřela v pouhých šestapadesáti letech a podle tradice spočinuly i její ostatky po boku manžela v habsburské hrobce kapucínského kostela. 

V poznání vesmíru lidstvo urazilo velký kus cesty. Přesto zbývá celá řada otázek, přičemž mezi nejpalčivější a nejznámější patří existence temné hmoty. Odborníci si nad ní lámou hlavu již velmi dlouho a zatím se nezdá, že by se příliš blížili k definitivní odpovědi.

Astrofyzici Sü-tung Sun a Pen-Čung Taj z univerzity v Jün-nanu ovšem nedávno přišli s možným řešením hned dvou záhad naráz. Jde o vysvětlení podstaty temné hmoty a spolu s tím i podivuhodného záření o vysokých energiích, které odborníci detekují v oblasti jádra Mléčné dráhy a s nímž si rovněž nevědí rady. Model zmíněných badatelů využívá přitažlivý termín „gravitační portály“. Sun a Taj se domnívají, že by mohl gravitační portál „nasát“ dvě částice temné hmoty, ať už jejich podstatu tvoří cokoliv. Následně by došlo k jejich anihilaci – zániku – a uvolnění extrémně intenzivního gama-záření.

Známky existence

Základní projev temné hmoty, od něhož se veškeré úvahy o zmíněném fenoménu odvíjejí, představují podivné pohyby hvězdných ostrovů i stálic v jejich nitru a rotační křivky spirálních galaxií. Z pohybů jednotlivých hvězd, případně mezihvězdných oblaků pozorovaných rádiově měříme závislost průměrné rotační rychlosti na vzdálenosti od středu galaxie. Kdyby hvězdné ostrovy utvářela pouze svítící hmota, musela by rychlost otáčení v souladu s pohybovými zákony od centra galaxie k jejímu okraji klesat. To se však zjevně neděje: Rotační křivky naopak tendují ke konstantní rychlosti bez ohledu na vzdálenost od středu. Hustota gravitačně interagující látky tudíž musí být větší, než odpovídá hustotě látky pozorovatelné.

„Chybějící“ hmotu vysvětlují odborníci přítomností nedetekovatelné, tedy skryté látky – zmíněný termín lépe vystihuje problém, s nímž se astronomové potýkají, rozšířenější je však pojem „temná hmota“.

V dnešní době hrají při studiu temné hmoty ve vesmíru zásadní roli kupy galaxií. Astrofyzici se zaměřují zejména na pohyb hvězdných ostrovů v kupách; na rentgenové záření, jež v nich detekují; a také na gravitační čočkování, kdy přitažlivost velmi hmotného objektu určitým způsobem ohýbá záření, které k nám z galaktických kup přichází. Čočkováním lze přitom měřit hmotu kup nezávisle na jiných faktorech (viz Kupa důkazů). Ze všech tří uvedených jevů pak víceméně shodně plyne, že množství temné hmoty v kupách galaxií asi pětkrát převyšuje množství běžné látky, kterou tam pozorujeme.

Další nápovědy

Existenci temné hmoty lze také nepřímo dovodit z detailní analýzy reliktního mikro­vlnného záření vesmíru: Ačkoliv s ním skrytá látka přímo neinteraguje, ovlivňuje ho vlastním gravitačním působením, především v největších měřítkách. Analýzy reliktního záření tak opět ukazují na přítomnost temné hmoty v kosmu. Zároveň je velmi těžké skloubit je s alternativními vysvětleními sledovaných jevů, která s existencí skryté látky nepočítají.

Její přítomnost můžeme odvozovat například i z pozorovaného zrychlování vesmírné expanze; z tzv. baryonových akustických oscilací, jež se týkají uspořádání běžné hmoty v kosmu v největších měřítkách; nebo z anomálií zjištěných při mapování rudého posuvu galaxií. Pozorování ukazují, že temná hmota není zastoupena rovnoměrně, ale koncentruje se v oblastech svítící hmoty, což nijak nepřekvapuje vzhledem k faktu, že s ní gravitačně interaguje. Nalezneme však i lokality s téměř výhradní přítomností skryté látky, vytvářející dokonce prostorové struktury – shluky či podlouhlé filamenty.

Nejasná podstata

Ohledně složení temné hmoty vznikla celá řada hypotéz, které počítají s množstvím různých částic a objektů, ať už reálně existujících, nebo hypotetických. Podle některých úvah by ji mohly vytvářet entity, jež se vlastně skládají z běžné hmoty. Jde především o tzv. MACHO objekty alias Massive Compact Halo Object, o jejichž existenci již víme, ale zároveň se za běžných okolností velmi obtížně detekují, takže pro nás zůstávají „neviditelné“. 

Mohly by mezi ně patřit například černé díry – klasické i primordiální, tedy vzniklé na úsvitu vesmíru – dále neutronové hvězdy a jim podobné objekty, hnědí trpaslíci, potulné planety, bílí či chladní červení trpaslíci. Zároveň však několik fenoménů zpochybňuje, že by MACHO objekty, jež se jinak samozřejmě v kosmu v určité míře vyskytují, zodpovídaly za sledované projevy temné hmoty. Jde třeba o pozorování gravitačních čoček, která zatím nenasvědčují, že by nás obklopovalo velké množství MACHO objektů.

TIP: Hledání temné hmoty: Projekt CREDO na stopě největšího tajemství kosmu

Temnou hmotu by také mohl tvořit exotický, ale již známý materiál, kupříkladu tzv. makra. Podle některých vědců sestávají z podivné jaderné hmoty, obsahující kromě běžných částic podivné kvarky, případně další exotické částice. Pokud by taková makra existovala a vyskytovala se v kosmu ve značném množství, mohla by vytvářet efekt temné hmoty.

Dokončení: Najdeme gravitační portály? Pátrání po podstatě temné hmoty a gama záření (2) (vychází v neděli 20. února)

V roce 1990 byl v severozápadní Montaně poblíž Bozemanu objeven dinosaurus, jehož fosilie nese označení MOR 7029. Ukázalo, že jde o mladého sauropoda z příbuzenstva diplodoků, který žil ve svrchní juře, asi před 150 miliony let. Fosilie podle všeho náleží k doposud nepopsanému druhu. Paleontologové dinosaurovi neoficiálně přezdívají Dolly, podle známé americké country zpěvačky a skladatelky Dolly Parton. 

Když americký paleontolog Cary Woodruff z paleontologického muzea Great Plains Dinosaur Museum and Field Station zkoumal masivní krční obratle Dolly, neuniklo mu, že v místech, kde mezi obratli procházely vzdušné vaky, se nacházejí zvláštně tvarované výrůstky s neobvyklou strukturou. Nic podobného u druhohorního dinosaura ještě neviděli.

Vyšetření druhohorní choroby

Detailní snímky pořízené výpočetní tomografií (CT) následně odhalily, že jde o kostní tkáň, která zřejmě vznikla v důsledku infekce. „Když držím v ruce tyhle infikované kosti, nemohu si pomoci, ale je mi Dolly opravdu líto,“ okomentoval nález paleontolog Woodruff. Mladý diplodok musel být podle něj velmi nemocný. 

Badatelé se na základě objevených stop nemoci domnívají, že dinosaurus trpěl chorobou blízkou nám známé aspergilóze. Jde o těžkou respirační houbovou infekci, která napadá různé druhy živočichů včetně člověka. Pokud onemocní ptáci, kteří jsou v dnešní přírodě diplodokům nejbližší a aspergilóza není léčena, choroba pro ně obvykle končí smrtí.

TIP: Dávná rakovina: Paleontologové poprvé odhalili zhoubný nádor u dinosaura

Dinosaurovi se jeho choroba zřejmě stala osudnou, podle vědců zemřel ve věku 15–20 let. Mohlo k tomu dojít v přímém důsledku nemoci, případně mohlo dojít k tomu, že nemocného a oslabeného diplodoka dorazil některý predátor. Podle badatelů šlo zřejmě o stádního dinosaura, takže nemocné zvíře se mohlo dobrovolně držet stranou ostatních, čímž se stalo pro dravce snadnou kořistí.

Bojovní Hunové, neoddělitelní od svých malých hbitých koní, na jejichž hřbetech dokázali skvěle bojovat, jíst i spát, byli od sklonku 4. století pro římské impérium, zejména jeho východní část, noční můrou. Na Západě, kde říši ohrožovali germánští Vizigóti, byla situace poněkud odlišná, neboť Hunové zde platili za foederáty (spojence). Zatímco tedy císař v Konstantinopoli řešil, jak zamezit jejich neustálým nájezdům a drancování, v Západořímské říši mnoho Hunů, zatím nesjednocených pod jedním vládcem, vstoupilo do římských služeb a účastnilo se bojů s Vizigóty po boku Římanů.

Tato skutečnost rozdmýchala mezi oběma barbarskými „národy“ nesmiřitelné nepřátelství. Vizigóti zůstali při vpádu Hunů do původních gótských držav svobodní, avšak východněji položení Ostrogóti se dostali do jejich područí a stali se jedněmi z nejvěrnějších hunských spojenců. Nejen Ostrogóti, i další germánské kmeny byly součástí hunského kmenového svazu. Gepidové, Herulové, Skirové, Rugiové či Svébové, ti všichni tvořili hunskou armádu, která měla pověst neporazitelného soupeře. A byly to také tyto kmeny, které v bitvě u řeky Nedao roku 454 jednou provždy zlomily hunskou moc a definitivně ukončily život obávané říše.

Potupná porážka

Hunové byli několik desetiletí poměrně věrnými spojenci Západořímské říše, zejména zásluhou Flavia Aëtia, římského generála, který k nim měl velmi úzké vazby. První potíže s nimi začaly ke konci čtyřicátých let 5. století, kdy otěže vlády nad Huny pevně uchopil král Attila, jenž do té doby podle zvyku vládl společně se svým bratrem Bledou. Jeho odstraněním asi roku 445/6 se však stal neomezeným vládcem Hunů. Předpokladů k tomu měl dost, byl skvělý válečník a dokázal prosadit svou. Bylo jen otázkou času, kdy odhalí své karty. Když se jeho impozantní armáda, složená z bojovníků podrobených kmenů objevila na jaře roku 451 na břehu Rýna, bylo zřejmé, že Attilu žádné smlouvy nezastaví. Tou dobou ovšem už své vojsko shromažďoval i Aëtius.

Podobně přátelské vazby, jaké měl Aëtius s Huny, měl i s vůdci Vizigótů. Proto se ve chvíli, kdy Hunové vpadli do Galie, římský vojevůdce obrátil s žádostí o pomoc právě na ně. Přestože měl na své straně i další barbarské spojence – Franky, Burgundy a Galy z Armoriky, byla síla Vizigótů v nadcházejícím střetu nezbytná, a jak se nedlouho poté ukázalo, také rozhodující. Právě vizigótská jízda totiž nakonec rozhodla o vítězství v bitvě na Katalaunských polích, kde Attilovi Hunové utrpěli první velkou porážku. Jistě stojí za zmínku, že vítězství nebylo pouze zásluhou vizigótských foederátů, ale zejména samotného generála Flavia Aëtia, jenž v bitvě plně využil svých znalostí protivníkova vojenství. 

Prohra znamenala pro Attilovu pověst citelný šrám, v žádném případě ale nešlo o konečnou porážku, i když nechybělo mnoho. Frankové i Vizigóti chtěli ustupující Huny pronásledovat a definitivně porazit, ale Aëtius je od záměru odvrátil. Nemohl dovolit, aby v rámci rovnováhy sil přišel o Huny, pokud by se vítězní Vizigóti opět zpronevěřili spojeneckým závazkům. Pro Římany bylo životně důležité udržovat mezi barbary rovnováhu, aby žádný z „národů“ nenabyl převahy. To by mohlo znamenat konec římského panství.

Attilovo poslední tažení

Attila, jehož říše držela pohromadě zejména díky jeho nezlomné vůli, se ocitl v komplikované situaci. Aura bohy vyvoleného, dosud neporaženého krále byla pošramocena. Rychle proto potřeboval potvrdit svou pověst vojenským úspěchem s výhledem na tučnou kořist, která byla páteří hunské ekonomiky. Tak se stalo, že na jaře roku 452 vpadl do severní Itálie, kde oblehl, dobyl, důkladně vyplenil a zničil město Aquileia. Následovalo vydrancování dalších severoitalských měst, aniž by se Hunům postavilo římské vojsko. Vlastně ani nemohlo, neboť Aëtius, jenž s hunským vpádem nepočítal, zůstal odříznut od svých germánských spojenců.

Situaci nakonec vyřešil sám Attila, který úspěšným tažením dostál své pověsti a rozhodl se stáhnout zpět do Panonie. Hunský král patrně vůbec neměl v úmyslu pokořit celou Itálii a zejména Řím, chtěl pouze demonstrovat svou sílu a získat body. Navíc v jeho táboře vypukl mor a problémy měl i se zásobováním. 

Během Attilova plenění severní Itálie podnikl proti Hunům, kteří zůstali v zázemí za Dunajem, odvetné akce východořímský císař Markianos. Jeho předchůdce Theodosius II. musel čelit tvrdým nájezdům Hunů do provincií, které spadaly pod správu Konstantinopole. Byla to právě Východořímská říše, která trpěla hunskými vpády, zatímco na Západě požívali Hunové výhod spojenců. Z obou částí říše k nim tak přicházelo nezměrné bohatství. Nakonec si Hunové na východořímském císaři vynutili pravidelný roční tribut ve výši téměř jedné tuny zlata. Císař Markianos však tento poplatek za mír, který Attila stejně nedodržoval, odmítl nadále odvádět a vyrazil do protiútoku. Východořímské vojsko roku 452 překročilo Dunaj, aby zasáhlo nepřítele na nejcitlivějším místě.

Dokončení: Zhouba bojovných Hunů (2): Co vedlo k zániku nejobávanější barbarské říše?

Zřejmě i tato skutečnost, o níž informuje biskup Hydatius, mohla přimět Attilu k návratu do Panonie, kde mezitím Hunové utrpěli ztráty v boji s východořímskými jednotkami. Za tuto troufalost Attila chystal odvetnou akci, která měla dopadnout na Konstantinopol a císaře přimět, aby obnovil poplatek Hunům. K ničemu z toho ale už nedošlo. Attila náhle a nečekaně zemřel začátkem roku 453...

Přestože místem kdysi procházela hedvábná stezka, Biškeku se nikdy nepodařilo získat podobnou proslulost jako Samarkandu či Buchaře v dnešním Uzbekistánu. Město ležící na severu Kyrgyzstánu nedaleko kazašských hranic začalo nabývat na významu až mnohem později, a jeho dnešní tvář je tak velice mladá. 

Během 19. století čím dál mocnější ruská říše úspěšně rozšiřovala své hranice a brousila si zuby i na středoasijské regiony. A právě vliv carského impéria zanechal na podobě tehdejšího Pišpeku výraznou stopu: Rusové už totiž zůstali a změnili jej doslova k nepoznání. Od roku 1926 až do pádu Sovětského svazu nesla dokonce metropole jméno místního rodáka Michaila Frunzeho. Po třiceti letech už ovšem zmíněný název slýcháme pouze z úst starších generací a jedinou upomínkou na někdejšího vojenského činitele zůstává jeho jezdecká socha před nádražím.

Betonové srdce

Srdce dnešního Biškeku tepe na monumentálním betonovém náměstí Ala Too. V minulosti neslo jméno nesmrtelného Vladimira Iljiče Lenina a gigantická socha komunistického revolucionáře se dlouhá desetiletí tyčila na nepřehlédnutelném piedestalu. Nádech socialismu sice v místní architektuře přetrval, ale ostatní se změnilo: Lenina v roce 2003 nahradil legendární Manas, hrdina kyrgyzského lidového eposu, a na okraji prostranství nyní stojí umělecké zpodobnění významného kyrgyzského spisovatele Čingize Ajtmatova. 

Dlouho potlačovanou hrdost na vlastní národní identitu, kterou Kyrgyzům upřela sovětská nadvláda, pak symbolizuje rovněž obrovská červenožlutá vlajka s kyrgyzským sluncem, u níž drží čestnou stráž dvojice vojáků. Skutečnou dominantu náměstí Ala Too nicméně představuje muzeum, zvnějšku připomínající velkou mramorovou kostku, kde si lze prohlédnout expozici o historii Kyrgyzstánu. 

Vzpomínky na socialismus

Mnohatunová socha sovětského vůdce ovšem nezmizela docela. Obejdete-li budovu muzea a zamíříte do nedalekého parku, betonový kolos se před vámi zjeví v celé své kráse, navíc obklopený květinovými záhony ve tvaru pěticípé rudé hvězdy. Mimochodem, v Kyrgyzstánu se dodnes nachází nejvíc Leninových soch ze zemí Střední Asie: Uzbekistán a Kazachstán je odstranily téměř všechny, v turkmenském Ašchabadu zůstala jedna a Tádžikistán je z center měst přesunul na periferie – zato v Kyrgyzstánu jsou stále k vidění takřka ve všech větších i menších obcích. 

Ostatně při procházkách po Biškeku narazíte na připomínky Sovětského svazu téměř na každém kroku, ať už jde o příležitostné symboly srpu a kladiva, nebo o sochy Karla Marxe a Friedricha Engelse. „Nestýská se mi po té době, ale jde o součást naší historie, kterou bychom neměli zničit,“ svěřuje se s názorem místní taxikář Aibek. Kdežto Alexandr, který se v Biškeku narodil ruským rodičům, si povzdechne, že „tehdy“ bylo líp. 

Lunapark za palácem

Dojem, jako byste se ocitli ve zcela jiném městě, naopak získáte v Dubovém parku. Zejména vpodvečer potkáte v jednom z nejoblíbenějších cílů kyrgyzské metropole spoustu místních: Tráví v oáze zeleně čas procházkami, hraním ping-pongu či posedáváním na lavičkách pod baldachýnem staletých stromů, jež patří k nejstarším v celém Biškeku. 

Podobných útočišť však ve městě najdete víc: V lunaparku přímo za prezidentským palácem se tyčí vysoké ruské kolo a spolu s množstvím kolotočů či zmrzlinových stánků láká k odpočinku zejména rodiny s dětmi. Park nese jméno generála Ivana Vasiljeviče Panfilova, sovětského hrdiny a jednoho z obránců Moskvy. Také on se v Biškeku pochopitelně dočkal vlastní sochy, tentokrát zlaté. 

I zmíněný prezidentský palác, přezdívaný „Bílý dům“, stojí za vidění. Na rohu budovy visí pamětní tabule se jmény 41 obětí krvavých událostí z relativně nedávné historie, které Kyrgyzstán naposledy výrazně zviditelnily ve světových médiích: Právě zde totiž došlo v roce 2010 k sérii násilných protestů, jež nakonec vyústily ve svržení tehdejšího prezidenta Kurmanbeka Bakijeva. 

Mešita zářící novotou

Přestože je šestimilionový Kyrgyzstán převážně muslimský, křesťanství tam v minulosti zapustilo hluboké kořeny a dnes v zemi žije tři čtvrtě milionu jeho vyznavačů. Za nejkrásnější křesťanskou památku Biškeku se považuje ruský ortodoxní kostel nedaleko fotbalového stadionu, přímo na třídě Žibek Žoli (viz Dvě tváře metropole). Ve spleti zapadlých uliček pak dojdete i k jeho nevelkému katolickému protějšku, přestože katolíků je ve městě jako šafránu. Před svatostánkem posedávají dva žebráci a na nádvoří se prodávají kynuté koláče či medové svíčky. „Vydělané peníze necháváme tady v kostele a využíváme je na slavnosti či na cokoliv, co je třeba,“ vysvětluje prodavačka se zjevně slovanskými rysy. 

Kostel přitom leží necelé dva kilometry vzdušnou čarou od mešity, jež se tyčí rovněž na prospektu Žibek Žoli a dosud září novotou. Postavili ji Turci teprve před třemi lety a její vnitřní prostory s podlahou pokrytou měkkým kobercem pojmou i třicet tisíc věřících, což z ní činí jednu z největších islámských svatyní ve Střední Asii. Vysoké štíhlé minarety nezapřou vliv turecké architektury, a stavba tak na první pohled připomíná istanbulskou Modrou mešitu. 

Přehlídka minisukní

Toužíte-li nasát trochu typického orientálního chaosu, vypravte se na Ošský bazar, pojmenovaný po historickém městě na jihu Kyrgyzstánu. Neleží zcela v centru, ale z bulváru Čuj k němu denně směřuje spousta autobusů i maršrutek, tedy místních sdílených taxi. Barevný trh pulzující hektickou aktivitou uvidíte už zdálky a seženete tam všechno, od kuchyňských potřeb a drobností do domácnosti přes oblečení až po starožitnosti či lístky na autobus do Jekatěrinburgu, Omsku i Moskvy. Zatouláte-li se pak hlouběji do spletitého bludiště stánků, narazíte na hotovou explozi barev, vůní a chutí: Všudypřítomné jsou například křupavé chlebové placky, podávané s cibulkou.

TIP: Ochutnejte kyrgyzský kumys: Alkoholem kořeněný kefír z kobylího mléka

Především však Ošský bazar nabízí přehlídku tváří: Mísí se tam příslušníci nejrůznějších etnických skupin z širokého okolí, odlišitelní na první pohled. Vzhledem ke své sibiřské pravlasti mají Kyrgyzové na rozdíl od Uzbeků, Tádžiků či Turkmenů výraznější mongoloidní rysy, především šikmější oči. Muži jsou nesmírně hrdí na své tradiční vysoké klobouky zvané kalpak, které podle jednoho z místních prodavačů „pravý Kyrgyz“ téměř nesundává. Ženy si naopak halí obličej jen zřídka, a přestože jde o muslimský svět, častěji než šátky na nich uvidíte minisukně. 

Při pohledu do vesmíru spatříme ohromné množství objektů nejrůznějších velikostí a vlastností. Uvidíme planety, hvězdy, mlhoviny, galaxie a všechny mají jedno společné: Utváří je obyčejná baryonová hmota. Fyzikové znají ještě její zrcadlový obraz, antihmotu. Elektrony mají záporný náboj, antielektrony neboli pozitrony mají stejně velký náboj kladný. Protony jsou kladné, antiprotony záporné. Potká-li se částice s antičásticí, obě se přemění v energii – anihilují. 

TIP: Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Dnešní známé objekty ve vesmíru se skládají výhradně z hmoty, avšak v daleké minulosti tomu tak nebylo. Po Velkém třesku se částice hmoty a antihmoty objevovaly téměř ve stejných počtech. Z nějakých důvodů, jež zatím zůstávají předmětem výzkumu, ovšem první zmíněné mírně převážily a antičástice prakticky vymizely anihilací s některými částicemi. Je nepravděpodobné, že bychom v kosmu nalezli objekty z antihmoty, i když vyloučit to nelze. Ojedinělé antičástice se nicméně vyskytují běžně a představují výsledek mnoha přírodních procesů. 

Bledule v květomluvě znamená „Moje láska je věčná“. Něžné kvítky bledule jarní (Leucojum vernum) sice nejsou v pravém smyslu věčné, ale urputnost, se kterou každým rokem prorážejí sníh, rozhodně tento prvek vytrvalosti a věrnosti v hojné míře obsahuje. Bledule se derou na svět, zatímco vše v okolí ještě dřímá zimním spánkem. Poutníkovi s pokorným srdcem tak drobné kvítky připadají jako skutečný zázrak…

Jedovaté krásky

Bledule, jimž se lidově říkalo koukořička nebo koukořík, zřejmě okouzlovala lidi odjakživa – podle charakteru zimy vykvétají různě brzy, ale většinou již v únoru. Na stanovištích pak jsou jejich květy k vidění někdy až do dubna. Své jarní nedočkavosti určitě vděčí i za to, že se u nás v zahrádkách pěstují už od 15. století. Náleží k jednoděložným rostlinám (Liliopsida) v řádu liliotvaré (Liliales), čeledi amarylkovité (Amaryllidaceae). 

„Poklekám k mnoha květinám,“ svěřuje se krajinný ekolog a obdivuhodný znalec přírody Tišnovska doc. Ing. Jan Lacina, CSc., „k bledulím však zejména. Mají půvabnou nahořklou vůni, po lýkovci první jarní.“ Tato vůně je zřejmě pro zvířata jednoznačným indikátorem jedovatosti. Bledule totiž obsahují jedovaté alkaloidy leucojin, lykorin, galathamin a isotazatin. Jejich požití způsobuje nadměrné slinění, zvracení, průjem a celkovou slabost. Černá zvěř toto nebezpečí instinktivně vycítí a určitě proto jsem nikdy nepozoroval stopy rytí divočáků v bledulových polích.

„Únik“ do volné přírody

Bledule jarní je primárně evropským druhem. Svou domovinu má ve střední Evropě, odkud přesahuje do západní, jižní a východní Evropy. V České republice se vyskytuje ve vlhkých lesích, zejména v luzích a v suťových lesích, anebo na vlhkých loukách od nížin až do hor. Na Moravě se bledule vyskytují téměř všude, ale chybí v karpatské části. Stejně tak je nenajdete ani v západních Karpatech na Slovensku. Další přirozený areál bledulí začíná až ve východních Karpatech na východním Slovensku a pokračuje na Ukrajinu. Zde se někdy považuje za endemický poddruh – Leucojum vernum subsp. carpaticum. Skvrnky tohoto poddruhu jsou výrazně žluté, rostlina má mohutnější vzrůst a v populaci je zvýšený počet dvoukvětých jedinců. 

V minulosti byla bledule v Česku mnohem hojnější. Kvůli necitlivým zásahům a devastaci krajiny – znečištění, nadměrnému hnojení a melioraci toků – vhodných lokalit ubylo a nadále ještě bohužel ubývá. Poněvadž je bledule oblíbenou zahradní rostlinou, došlo v některých oblastech k jejímu zplanění a „úniku“ do přírody mimo přirozený areál. Lze ji proto vidět např. ve Skandinávii nebo na americké Floridě.

Bledule na vaší zahrádce

Ačkoli se tedy bledule někde šíří mimo areál původního výskytu, u nás jich spíš ubývá. Je proto rozhodně trestuhodné a barbarské vyrýpávat je ve volné přírodě. Pokud toužíme mít tyto kouzelné posly jara na zahrádce, můžete jejich cibulky koupit v obchodech se zahradnickým zbožím a semeny. Také je možné sehnat je přes internet. Cibulky je dobré kupovat na podzim a hned po koupi je zasadit do humózní kypré půdy na vlhké stanoviště. Vlhkost se drží pod listnatými stromy a keři, které ji drží stíněním. 

Cibulky bledulek obvykle vysazujeme v srpnu až září, asi osm centimetrů pod zem a asi sedm až deset centimetrů od sebe. Zasazujeme je po skupinkách z důvodu uchycení. V zimním období je vhodné rostliny zakrýt chvojím nebo listím, které je však potřeba brzy zjara odklidit a nebránit rostlinám v růstu a květu a zabránit tak jejich přílišnému vytahování. Rozmnožování bledulí je možné dělením jejich trsů na jaře nebo výsevem semen v srpnu až září.

Kdo by nechtěl žít déle? Často se říká, že klíčem k delšímu životu je zdravější životní styl, včetně cvičení, omezení kouření a vyhýbání se alkoholu. Podle čerstvě zveřejněného výzkumu norských vědců může život znatelně prodloužit i vhodná změna jídelníčku. Čím dříve k ní během života dojde, tím lépe.

Badatelé dali dohromady výsledky celé řady předešlých studií na toto téma a zahrnuli i data rozsáhlé studie Global Burden of Disease, která nabízí souhrnný přehled o zdraví obyvatel mnoha zemí. Na základě těchto informací vědci odhadovali, jak se na délce života projeví změna v příjmu ovce, zeleniny, celozrnných obilnin, průmyslově zpracovaných obilnin, ořechů, luštěnin, ryb, vajec, mléčných výrobků, červeného masa, průmyslově zpracovaného masa a sladkých nápojů.

Recept na delší život

Výsledkem jejich analýzy je optimální jídelníček, který oproti běžné stravě průměrného obyvatele západních zemí zahrnuje především více luštěnin (fazole, hrách a čočku), více celozrnných obilnin (oves, ječmen a neloupanou rýži), také více ořechů – a naopak méně červeného a průmyslově zpracovaného masa.

Vyváženější a lepší strava podle vědců prodlužuje život, přičemž platí, že čím déle se zdravě stravujeme, tím větší je efekt na naše zdraví. Přechod na zdravou stravu ve 20 letech věku může podle badatelů přinést v průměru až 10 let života navíc. U šedesátníků až 8 let a u osmdesátníků v průměru 3,5 roku života navíc.

Ne každý je ale na radikální změnu jídelníčku nastavený, badatelé proto vytvořili i „realistický“ jídelníček. Změny ve stravování u něj nejsou tak dramatické, přitom ale stále přináší podstatné prodloužení života. V případě dvacetiletých jde v průměru o prodloužení o více než 6 let u žen a o více než 7 let u mužů.

Jakkoli jde o působivá čísla, je nutné si uvědomit, že studie norských vědců je metaanalýzou – statistické kombinaci výsledků dříve publikovaných studií. Tato vědecká metoda má své nesporné výhody – pracuje totiž s daty z velkého množství pokusných subjektů a v obecné rovině se těší vyšší věrohodnosti než jednotlivé studie. Na druhou stranu může u některých metaanalýz docházet k nežádoucímu zkreslení.

TIP: První jídlo dne: Zbořené mýty o zdravých snídaních

Přínosy změny jídelníčku na očekávanou délku života také odrážejí pouze průměr a mohou se u každého člověka lišit v závislosti na řadě dalších faktorů, jako jsou přetrvávající zdravotní problémy, genetické predispozice a životní styl konkrétního jedince.