První let s kompletní šestičlennou posádkou úspěšně absolvoval kosmický raketoplán společnosti Virgin Galactic v červenci loňského roku. Jejich VSS Unity se i se zakladatelem firmy Richardem Bransonem dostal na hranici vesmíru. Další lety by mohly brzy následovat – Virgin Galactic oznámila, že počínaje dnešním dnem otevírá prodej letenek.

Vesmírná turistika

Letenky budou k mání ve třech verzích – jednomístná, dvojmístná a k dispozici bude i možnost zarezervovat si celý let. Cena letenky činí 450 tisíc dolarů (v přepočtu přibližně 9,5 milionu korun) a zákazníci za ni získají 1,5hodinový let, při němž kosmická loď stráví několik minut v prostředí snížené gravitace. Pro rezervaci letenek je vyžadována nevratná záloha ve výši 150 tisíc dolarů.

Z dřívějších zpráv je zřejmé, že o zákazníky nebude mít Virgin Galactic nouzi. Během posledních let si let na hranici vesmíru zarezervovalo okolo 600 zážitku chtivých zákazníků. Další oznámenou novinkou je změna loga společnosti. Dosavadní duhovku Richarda Bransona v něm nahradí obrys raketoplánu VSS Unity.

Dosavadní a nové logo společnosti Virgin Galactic. (foto: Virgin Galactic ©)

„Byla sestrou hodnou svého bratra. Lukrécie měla zhýralou fantazii, krutou povahu, ctižádostivé uvažování, prahla po rozkoších, lichotkách, poctách, klenotech, zlatě, hedvábí a přepychových palácích. Pod světlými vlasy se skrývala Španělka, pod nevinným vzezřením kurtizána; měla tvář Raffaelovy Madony a srdce Messaliny.“ Tak Lukrécii zvěčnil Alexandr Dumas ve své divadelní hře z roku 1833. Rozváděl přitom legendy a pověsti, jimiž byla osobnost Lukrécie opředená od nejútlejších let. 

Urážlivé dary

Když si Lukrécie vzala svého třetího manžela Alfonsa Ferrarského d’Este, musela po bujarých oslavách opět odejít z Říma do nového sídla. Svatební průvod Ferrarou byl jedním z nejskvělejších představení své doby. Moře zlatohlavu, atlasu a reliéfy zdobených zbrojí nebralo konce. Jen sama vévodkyně se postarala o narušení slavnostní chvíle, když ji ušlechtilý bělouš ve zlatozlatých šatech shodil na zem. Zbytek cesty raději jela na mezku.

Nebyl to ale jediný kaz na jinak dokonalém divadle. Veškeré té nádhery se totiž neúčastnil nikdo významný. Nedorazila ani ohlášená Cesareho manželka Charlotta d'Albret, ani příslušníci sousedních spřízněných rodů. Zato si mnozí dali záležet, aby na dálku ještě zlehčili celou událost a vyjádřili prostřednictvím svých poslů, co si o budoucí ferrarské vévodkyni myslí. Vyslanci Benátek Lukrécii předali dva nádherné pláště – ze kterých se chvíli předtím vysvlékli. Některé svatební dary hraničily přímo s urážkou novomanželky. Třeba štít zdobený malbou padlé ženy Marie Magdalény měl jasné poselství.

Také Isabela d'Este, Lukréciina nová švagrová a jedna z nejskvělejších žen italské renesance, jí od počátku dávala najevo své pohrdání. Smysl pro jemné narážky podle všeho projevil i Lukréciin tchán, prohnaný vévoda Ercole d’Este. Muž schopný a bezohledný určil novomanželům k bydlení ponurý ferrarský Castel Vecchio, na jehož nádvoří nechal Niccolo III., předchozí vládce Ferrary, popravit jednu ze svých milenek spolu s vlastním synem za to, že se spolu dopustili nevěry. Ercole byl zřejmě podobného ražení, protože i o něm se povídalo, že se postaral o smrt své ženy, sestry neapolského krále Ferranta.  

Ferrarští ctitelé

Lukrécie už nebyla naivní dívkou. Možná nečekala od života takovou závratnou kariéru a pocty jako její bratři, ale břemeno borgiovského původu jí dlouho bránilo ve snaze žít pohodlný a poklidný život. Pochopila, že ve Ferraře se bude muset stigmat své rodiny zbavit sama a to se vdávala ještě roku 1502, tedy rok před smrtí Alexandra VI. A skutečně. Brzy svou grácií a taktem vzala vítr z plachet mnoha posměváčkům. Přes temné stránky rodiny d'Este, které pomalu vyplouvaly na povrch, se zdálo se, že ferrarské vévodkyni se bude dařit dobře.

Se svým manželem vycházela Lukrécie od samého počátku dobře. Alfonso byl velkým milovníkem hudby, zatímco jeho otec zcela propadl divadlu. Alfonsův dvůr se po smrti otce Ercola roku 1505 stal kolébkou „klasické hudby“. Krom toho měl ještě jednu užitečnou zálibu – s nesmírným zaujetím sledoval vývoj v oblasti dělostřelectva a byl v tom oboru uznávaný odborníkem. Možná si tak ani nepovšiml, že nezájem, který vůči Lukrécii projevovala zpočátku její švagrová Isabela d’Este, se pomalu mění v nenávist. Lukrécie totiž rok po svatbě s Alfonsem prožila vášnivý románek s Isabeliným manželem, slavným vojevůdcem Franceskem II. Gonzagou. Jejich vzájemné styky skončily až v okamžiku, kdy Gonzaga zjistil, že se nakazil syfilidou, tedy proslulou francouzskou nemocí. Nemáme ovšem zprávy o tom, že by zhoubnou nemoc chytila také Lukrécie.

Vévodkyně měla ovšem i ušlechtilejší záliby. S podobným zaujetím s jakým Alfonso studoval proces odlévání děl, budovala Lukrécie literární kroužek. Ke dvoru se jí podařilo získat věhlasného básníka Ercola Strozziho. Když však jeho přítel, mladý benátský básník Pietro Bembo, zahořel k Lukrécii hlubokou láskou, ona sama se spíše držela zpátky, i když mu projevovala náklonnost, která se dá nazvat platonickou láskou. Už věděla, jak končívají lidé, na kterých jí začne záležet.

Sám Bembo se raději z ferrarského dvora odklidil do Urbina. Jeho krásné dopisy i důvěrné přátelství s Lukrécií přetrvalo celý zbytek života. Pietro Bembo se stal nejen uznávaným literátem, ale udělal kariéru v církvi a dosáhl až na kardinálský klobouk. 

Zábava i těžké zkoušky

Brzy po svatebních oslavách byla z Ferrary odvolána většina Lukréciina dosavadního dvora. Vévoda Ercole si stěžoval, že mladí romagnští šlechtici z jejího doprovodu působí příliš rozruchu a jsou impertinentní. Tak v blízkosti Lukrécie zůstala pouze její teta a vychovatelka Adriana de Mila a sestřenka Angela Borgia. Ani svého malého syna Rodriga z druhého manželství s nešťastným Alfonsem Aragonským si nesměla vzít s sebou do Ferrary. 

K manželství Alfonsa s Lukrécií papež Alexandr VI. s upokojením konstatoval, že Alfonso se sice chodí bavit s kurtizánami, ale v noci spořádaně navštěvuje svou zákonitou manželku. Velmi brzy po sňatku Lukrécie otěhotněla. Místo následníka však předčasně porodila mrtvou holčičku a z těžkého porodu se ještě dlouho nemohla vzpamatovat. První, kdo za ní po nešťastné události pospíchal, byl Cesare. Už za dva dny stál u lůžka sestry, snažil se jí zvednout náladu a dokonce pomáhal ranhojiči. Lukrécie se zotavila a umlčela pomluvy, které tvrdily, že ji starý vévoda Ercole d’Este nechal otrávit, jako předtím svou ženu. 

Po smrti Alexandra VI. roku 1503 by si mnozí na budoucnost Lukrécie jako ferrarské vévodkyně nevsadili. Smrt otce ji hluboce zasáhla. Předtím si vyměňovali dopisy každý týden a onoho roku 1503 jí napsal, že ji chce navštívit. Měla z toho neskonalou radost, ale jen pár týdnů před plánovanou návštěvou se dozvěděla, že je mrtev. Na nějakou dobu se stáhla do milosrdné samoty, aby v soukromí oplakávala milovanou bytost, kterou velká část Itálie pomlouvala a nenáviděla. Na druhou stranu se však konečně vymanila z otcovy nadvlády a mohla svobodně rozhodnout o svém osudu.

Vévodkyně čeká následníka

Předpokládaný rychlý pád a okázalý rozvod se nekonal. Za tím není třeba hledat vysokou politiku, ale spíše jemné předivo ženských sítí, které se Lukrécie naučila spřádat tak, aby jí osud více vyšel vstříc. Ať už to byla dokonale zahraná role vévodovy manželky, prosté porozumění mezi těmi dvěma nebo lhostejnost muže s mnoha zálibami. Vztah mezi manžely se výrazně změnil.

Čekání na následníka se protahovalo, ale vévoda Alfonso nehodlal na svém dlouho bezdětném manželství nic měnit, zřejmě si jí teprve nyní dokázal opravdu vážit a snad si ji svým způsobem i zamiloval. Teprve v roce 1505 Lukrécie opět otěhotněla a porodila chlapce, který však bohužel také za pár týdnů zemřel. V témže roce zemřel starý vévoda Ercole a Alfonso s Lukrécií se stali ferrarskými vladaři. Ke dvoru se tak konečně směl připojit alespoň její „bratr“ (nebo syn?) Giovanni, narozený v roce 1498 po vraždě Lukréciina komorníka a rozvodovém řízení s „impotentním“ Giovannim Sforzou. 

Na jaře 1507 byla Lukrécie opět těhotná. V dubnu dorazila do Ferrary zpráva o smrti jejího bratra Cesara v Navarrsku, ale kvůli jejímu stavu trvalo déle, než se dozvěděla celou pravdu. Nenašel se svědek, který by potvrdil, že Lukrécie veřejně projevila pohnutí nad bratrovou smrtí. V soukromí o tom svědčí pouze její dopisy s Pietrem Bembem. Teprve 4. dubna 1508, rok po smrti Cesara, přivedla na svět prvního živého a zdravého chlapečka, následníka ferrarského vévody, Ercola II. a po něm ještě dalších pět dětí.

TIP: Nejslavnější travičky historie: Masová vražedkyně Locusta a Lukrécia Borgia

Jako vévodkyně ferrarská se proslavila svou vlídností a obratností, s jakou dokázala řešit mnohé občanské spory mezi svými poddanými. Získala si tak všeobecnou oblibu, avšak od roku 1512, kdy se dozvěděla, že její syn Rodrigo ve Španělsku zemřel, se stále více uzavírala do sebe a vícekrát pobývala v klášteře. Ne zcela dobrý psychický stav komplikovala série potratů a porodů. V devětatřiceti letech se necítila dobře, ale čekal ji další porod. Své poslední dítě v roce 1519 přežila o pouhých deset dní. Spolu se svým posledním mužem a dětmi je pohřbená v klášteře Corpus Domini ve Ferraře.    

Pusté vnitrozemí brazilského státu Bahia ostře kontrastuje s jeho živým pobřežím. Všude kolem je sucho a po západu slunce, které zde – dvanáct stupňů jižně od rovníku – doslova v okamžiku zmizí za horizontem, rychle nastává černá tma. Nyní lze rozlehlost země jen tušit, ale ráno se nám ukáže v plné kráse…

Prastaré slepence s diamanty

Přijet na nové místo pod rouškou noci, jako tomu bylo v případě naší cesty do městečka Lençois, jenž leží přes tři stovky kilometrů vzdušnou čarou od Salvadoru, metropole státu Bahia, má svou výhodu. Nové ráno je ránem překvapení, náhlého ocitnutí se na neznámém místě. V případě parku Chapada Diamantina patří tento pocit mezi výjimečné.

Rozsáhlý národní park byl vyhlášen na ploše přes 150 tisíc hektarů před třemi dekádami. Je to jedinečná oblast náhorních plošin, roklin a vodopádů s čistou, s přirozeně dohněda zbarvenou vodou. Pestrost tohoto kraje uchvátí nejen milovníky drsnější formy turistiky, ale i geology, zoology či botaniky. Skalní formace Chapady, které za svůj název vděčí diamantonosným slepencům, jsou tvořeny velmi starými kontinentálními horninami. Jejich věk určili geologové let na základě argonové metody z muskovitu a uran-olověné metody ze zdejších zirkonů, na 1,5 až 1,7 miliardy let. Velmi starý je i reliéf oblasti: zdejší pískovce a slepence začaly být erodovány ještě v prekambrickém období (které skončilo před 540 miliony let).

Turistika pro připravené

Až na několik hlavních tras, jež vedou například k vodopádům Sossego, nebo k přírodním tobogánům Ribeirao do Meio, jsou chodníčky v Chapadě relativně málo navštěvované, místy nepřehledné a chybí jim turistické značení, na jaké jsme zvyklí z domova. Směr pochodu bývá označen jen malými šipkami sporadicky vyrytými do kamene a mapy parku také nepatří mezi příliš podrobné – několikadenní tvrdý přechod v divočině tak může odpovídat třeba deseti centimetrům jednoduchého schematického nákresu.

Šest dní strávených v hlubokých kaňonech na cestě mezi městečky Lençois a Capão se proto stává opravdovým dobrodružstvím a cestou do jiného světa – takového, kde stále dominuje síla přírody.

Voda je život

„Pít z říček bez problémů můžete, voda je čistá,“ dozvídáme se od Carlose, jednoho z místních lidí u Ribeirao do Meio. Při pohledu na hnědavě zbarvenou tekutinu mu zpočátku moc nevěříme, ale následující dny nás přesvědčí o pravdivosti jeho doporučení. Plynu ve vařiči není nazbyt a vodu musíme pít neustále, byť není převařená.

Ribeirao do Meio je jedním z posledních míst v okolí Lençois, které láká větší množství výletníků. Brazilští turisté se zde s oblibou sluní, spouštějí se po vodou smáčených skalních plotnách, jež slouží jako přírodní skluzavka, nebo se koupou v horské říčce. To vše probíhá ve zcela domácím duchu – popíjejí při tom pivo a jedí na špejli opékané maso, které od brzkého rána připravují podnikavci z Lençois.

Když navečer ruch utichne, místo se zcela změní – pod kameny číhá na kořist pavouk z rodu Phoneutria a všude kolem koncertují žáby druhu Rhinella jimi (endemické v oblastech severovýchodní Brazílie mezi státy Bahia a Maranhão), které za pár okamžiků navštíví i bezprostřední okolí našich spacáků.

Obloha je plná hvězd, pohled na ně zde neruší žádný světelný smog a lze při něm snít s otevřenýma očima. Takové jsou i následující večery v údolí řeky Capivara, pod vodopádem Palmital, nebo u skalních stěn, kolem nichž se do více než třistametrové hloubky řítí druhý nejvyšší vodopád v Brazílii, Fumaça. Na něj však štěstí nemáme – v nejsušším období před koncem roku je z něj jen malá stružka, kterou po pár metrech pádu dolů rozprašuje vítr na drobounké částečky, mizející v prázdnotě.

Dívat se s otevřenýma očima

Dny jsou o něco méně romantické. Před žárem je nejlepší ukrývat se ve stínu roklí, strmé úseky nám s těžkými batohy dávají pořádně zabrat. Zejména ten s názvem Serra do Macaco, který stoupá z hlubokého dna rokle až do výše tisíc čtyři sta metrů. Chvátat však není kam – někdy je dokonce příjemné prosedět celý den na jediném místě a bedlivě sledovat na první pohled sotva znatelný mikrosvět kolem sebe. Milovníky barev zaujmou zde běžné květiny Calliandra tweediei, krásná ale jedovatá Palicourea marcgravii, která je v Brazílii často zodpovědná i za úhyn koní, či dobytka, nebo množství kapradin.

Příjemnými společníky ze živočišné říše jsou nám drobní plazi rodu Tropidurus, ale také četní motýli, mezi které patří například oku lahodící Siproeta stelenes, pestrý Agraulis vanillae, nebo s kůrou stromů bezchybně splývající Hamadryas feronia.

Zemědělci ve větvích stromů

S fascinací pozorujeme pilné „střihače“ – mravence rodu Atta, které lze považovat za opravdové zemědělce. Tisíce z nich neustále proudí nahoru a dolů po kmenech a větvích, aby do mraveniště přinesli čerstvě ukousnuté fragmenty listů. Jejich kolegové v podzemí listy rozžvýkají a nakrmí jimi houbu, s níž tento hmyz žije v symbióze. Houba by bez mravenců nepřežila, stejně jako oni bez ní – sami se jí totiž živí. V symbióze žijí zároveň i s nitrogenními bakteriemi, které získávají dusík ze vzduchu a pomáhají tak zúrodňovat celý ekosystém. Zároveň tento důležitý prvek zprostředkovávají i samotným mravencům.

V přírodě vše bývá ještě propojenější, než se na první pohled zdá: mravenci totiž houbě nejen přinášejí živiny, ale zároveň ji chrání před škůdci a plísněmi. Při komplexním studiu hnízd mravenců rodu Atta vědci zjistili, že jim v tom pomáhá další symbiotický partner – bakterie ze skupiny aktinobakterií žijící na povrchu jejich těl. Ty vylučují antimikrobiální sekrety, chránící houbu před nemocemi. Zmíněnou symbiózu mravenců a bakterií detailně popsal tým, jenž vede bakteriolog Cameron Currie z Univerzity ve Wisconsinu-Madisonu. Články s výsledky výzkumu pak představilo několik předních vědeckých periodik.

Poklidnost údolí Capão

Když se ocitneme na nejvyšších místech planiny, naše jedinečná a překrásná cesta přes členitý horský masiv se pomalu chýlí ke konci. Přejít na druhou stranu náhorní plošiny znamená vrátit se do civilizace. Ani dobrá večeře však nenahradí pocit klidu v hloubce roklí Chapada Diamantina. Vesničky v dolině Capão přitom žijí vlastním životem, který lze jen těžko nazvat příliš civilizovaným. Snad všechny domy i restaurace jsou zde vyzdobeny ve stylu hippies a obývané lidmi nepříliš bažícími po uspěchaném světě. To, co vydělají na turistech, jim stačí na jednoduché živobytí a nekonečnou pohodu...

Do o něco většího městečka Palmeiras jezdí autobus z údolí nanejvýš dvakrát denně. Po červenavé uježděné hlíně nezpevněné komunikace trvá přibližně třicetikilometrový úsek přes hodinu. Kdo má cestu dál, třeba jen na okraj vlastní vesnice, rád vezme návštěvníky řídce osídleného kraje i stopem… 

Pozvánka na příště

Stopem jsme se svezli i my. V maličkém osobním autě s místní dvojicí – mladou architektkou Sofií a jejím sympatickým šviháckým otcem, kteří mířili do Palmeiras za rodinou. Obyvatelé státu Bahia, jimž se říká „Baianos“, jsou opravdu srdeční lidé. Zejména ti z vnitrozemí. Kromě objetí na rozloučenou nechybí pozvání na čerstvě rozmixovaný džus z goiaby, tropického ovoce stromu Psidium guajava i pochoutku jménem coxinha. Ta má tvar velké kapky, přičemž se ve smaženém obalu skrývá směs kuřecího masa, zeleniny a koření.

„Tady v Palmeiras koupíte sklenku džusu i coxinhu dohromady za čtyři realy,“ dozvídáme se. Taková cena – v přepočtu přibližně třicet korun – je i na brazilské poměry velmi nízká a je jasným důkazem toho, že se již nenacházíme v turistické zóně.

TIP: Vodopády Iguazú: Dokonalá krása uprostřed věčného pádu

Když se Sofia rozpovídala o dalších jedinečných místech v Chapadě – jeskyních, nebo o Poco Azul, podle jejích vlastních slov nejkrásnějším podzemním jezírku, jaké kdy viděla – nesmutníme, že jsme tato místa, rozptýlená v rozlehlém národním parku, nenavštívili. Naopak. Vždyť máme další dobrý důvod se do kraje magické přírody a skvělých lidí někdy vrátit. 

Když si Maribel Soletová koupila na trhu v Limě krásné štěně, netušila, že si zadělala na pořádné komplikace. Mazlíček pojmenovaný Run Run (anglicky „běž, běž“) si zprvu hrál s ostatními psy v sousedství, ale postupně se od nich začal odlišovat, až v sobě nakonec objevil touhu zabíjet a požírat slepice či kačeny. Přivolaní specialisté snadno odhalili, že si žena nepřivezla z obchodu psa, nýbrž lišku patagonskou (Lycalopex culpaeus). Než však stihli Run Runa polapit, utekl z domu – věrný svému jménu. 

TIP: Z podivného štěněte s apetitem se vyklubal ohrožený medvídek

Na útěku strávil Run Run pouhé čtyři dny, než byl zpacifikován pracovnicí Národního úřadu pro ochranu přírody (SERFOR) pomocí uspávací střely. Následně putoval lišák do zoologické zahrady v Limě. 

Úředníkům SERFOR Maribel později sdělila, že ji prodejce ujišťoval, že jde o štěně huskyho. Nelegální obchod se zvířaty je v Peru poměrně běžný. Odhaduje se, že se v zemi nelegálně obchoduje až s 300 druhy volně žijících zvířat. Zhruba padesátka z nich může být ohrožena vyhynutím.

Pořekadlem „za krále Klacka“ odkazujeme k jakési dávné době, kterou snad už ani nikdo nepamatuje. Klackem se zde ovšem nemíní kus dřeva, nýbrž pravděpodobně oblast zvaná Kladsko, jež tvořila součást historického území známého jako Kladské hrabství. To se dnes nachází na jihozápadě Polska a na naší straně jej ohraničují Orlické hory s Králickým Sněžníkem.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Proč se říká „přijít na buben“?

Kladsko původně spadalo pod české země, ale během slezských válek ho pro sebe v roce 1742 ukořistilo Prusko. My jsme si region, tradičně obývaný početnou českou menšinou, nárokovali zpět při vzniku Československa a pak znovu po druhé světové válce, ovšem neúspěšně. Ačkoliv není jasné, kterého kladského panovníka má zmiňované rčení konkrétně na mysli, můžeme šalamounsky soudit, že půjde nejspíš o období před ztrátou Kladska ve prospěch Pruska.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

„Podle naší víry se ženy u nás podrobují přikázáním Alláhovým a slovům našeho Proroka. Kdo si to může dovolit, smí si vzít čtyři manželky a vydržovat si tolik konkubín, kolik jich uživí,“ pravil začátkem 18. století ve shodě s Koránem turecký kronikář a tlumočník Osman Aga. Historie muslimských harémů je dlouhá a dosud neskončila. Největší proslulosti přitom nabyly v raně novověké Osmanské říši, v safíovské Persii a mughalské Indii.

Myšlenka harému však nepředstavuje dílo Mohamedovo. Praxe odloučení žen byla běžná v mnoha starověkých blízkovýchodních civilizacích, zejména tam, kde byla povolena polygamie. I když se tak nenazývaly, existovaly zmíněné instituce ve starověké Asýrii i Persii a ani řecké tradice se od popsané „normy“ příliš neodchylovaly. 

Dávná záležitost

Nejstarší doklady o harémech pocházejí už ze starověkého Egypta: Především faraoni si vydržovali ženské skupiny, kam přicházely princezny z podrobených zemí jako rukojmí, ale i dcery spojeneckých králů. Harém s otrokyněmi mívali rovněž bohatí Egypťané. Přestože Bible v Páté knize Mojžíšově varuje Židy před polygamií, traduje se, že král Šalomoun měl harém – hebrejsky „harmon“ – se 700 hlavními a 300 vedlejšími ženami, k nimž údajně patřila i faraonova dcera. Židovští kněží podobnou praktiku marně kritizovali. 

Také starověká řecká společnost ženy vydělovala: Nedovolovala jim přímou účast na intelektuálních nebo politických činnostech, vyhrazených mužům, a vznešené dámy nesměly opustit ženskou část domu, kde vykonávaly své práce. Do šesti let věku tam přitom pobývali i synové pána. O obdobě harémů lze mluvit rovněž v Číně, kde existoval „chou-kung“, doslova „palác za“ neboli obydlí pro vladařovy manželky, konkubíny, ošetřovatelky a eunuchy. V některých obdobích jich v paláci žilo i několik tisíc – například v roce 1421 měl císař Jung-le 2 800 konkubín, služebných dívek a eunuchů. 

Doživotí místo smrti

Harém osmanského sultána tvořil dlouho součást istanbulského paláce Topkapı a od 19. století se nacházel v paláci Dolmabahçe na břehu Bosporu. Žilo v něm až 800 žen – sultánovy manželky, konkubíny, dcery, další příbuzné i služebné dívky – ale také eunuchové a synové. Vše řídila sultánova matka, jež výrazně ovlivňovala vztahy panovníka, jeho manželek i dětí a mnohdy rozhodovala o životě či smrti dalších příslušnic harému. Po ní následovaly dcery sultánovy krve a hlavní manželka. Dvorní dámy, s nimiž vladař sdílel lože, se považovaly za členky dynastie a dosahovaly titulů „gözde“ neboli „oblíbená“ a „ikbal“ čili „šťastná“. Celou hierarchii však v 16. století zastínila hlavní choť „haseki sultan“. 

Život v harému mohl být pohodlný, ale nikoliv volný, a už vůbec ne bezpečný. Synové osmanského panovníka tam setrvávali až do jeho smrti. Poté následoval vražedný zápas o moc, zvyková praktika, kterou nakonec sultán Mehmet II. dokonce posvětil formou zákona proti tříštění sil v říši. Od roku 1362 se tak uplatňovala praxe, při níž byli méně schopní sourozenci uškrceni hedvábnou šňůrou. Zmíněné rituální zabíjení vystřídalo počátkem 17. století celoživotní vězení v místnosti zvané „kafes“, doslova „klec“, jež tvořila součást harému. Vítězové zápasu však nastupovali na trůn bezdětní, bez politických zkušeností a často výrazně mentálně narušení. 

Pyramida moci

Nové výzkumy ukazují, že sultánův harém znamenal především instituci pro vytváření dynastické politiky skrz rozhojňování potomků. I zde se projevovala pyramida moci: Sexuální vztah s panovníkem udržovala jen malá část obyvatelek harému. Ty zbývající byly předurčeny ke sňatku s členem politické elity či ke službě sultánově matce. Harém byl proto i místem vzdělávání pro dcery panovníka – získávaly tam znalosti a vychování nutné pro budoucí manželky muslimských vladařů a vyšších šlechticů. 

Navzdory převažující evropské představě nebyly obyvatelky harému bezprávné. Mnohdy se tam sice dostaly jako otrokyně, ale nemalá část z nich získala značnou moc. Manželky a matky osmanských sultánů ovlivňovaly politický život, udržovaly zahraniční vztahy, podílely se na stavebních aktivitách a rozvíjely filantropickou činnost. 

Sultanát žen

V několika obdobích osmanských dějin harém dokonce říši vládl, především za tzv. sultanátu žen zhruba v letech 1533–1656. Jeho počátky se pojily s mocnou konkubínou Roxelanou, dcerou pravoslavného popa rusínského původu. V roce 1520 byla unesena z Ukrajiny při nájezdu Tatarů a skončila jako otrokyně v paláci Topkapı. 

Sulejmana I. okouzlila svou krásou a důvtipem natolik, že jí psal verše pod pseudonymem Muhibbi. Když sultánova žena Máhidevrán o Sulejmanovu přízeň přišla, Roxelana přijala islám a roku 1530 se stala jeho čtvrtou oficiální družkou v pořadí – ale coby hlavní manželka první právoplatnou v panovnické linii. Pod jménem Hürrem Sultan proslula jako jedna z nejmocnějších žen osmanských dějin a právě pro ni vznikl titul „hlavní choť“, který pak používaly i její nástupkyně. Hürrem přijímala cizí posly a vyslance, odpovídala na dopisy panovníků, velmožů a umělců. Zřejmě ovlivňovala zahraniční politiku země a nepochybně zanechala pozitivní stopu v osmansko-polských vztazích. Dala postavit mešity, lázně i medresy v Istanbulu, Mekce, Medíně a Edirne.

TIP: Dračí císařovna Tz'u-hsi: Z prosté konkubíny nejvlivnější ženou Číny

Podobně se na vrchol dostala Kösem Sultan, původně Řekyně Anastasia, jež se stala hlavní chotí Ahmeda I. Nejenže prakticky vládla za něj, ale na čas otěže převzala úplně coby první oficiální vládkyně Osmanské říše v dějinách, když trůn osiřel a její syn ještě nebyl plnoletý. Jakmile se pak chopil moci, dál ho dokonale ovládala, stejně jako pozdějšího nástupce, rovněž syna, a nakonec i svého vnuka. Prakticky tak ohromné impérium řídila dlouhých třicet let.

Dokončení: Zlatá klec zbavená erotiky a romantiky: Jak se ve skutečnosti žilo v harémech (2)

Avantgardní obraz Anny Leporské Tři postavy vznikl v letech 1932–1934. Kulturní centrum Borise Jelcina v Jekatěrinburgu ho mělo zapůjčené z Treťjakovské galerie v Moskvě s pojistkou ve výši 75 milionů rublů (v přepočtu přibližně 21 milionů korun). Ceněný obraz se rozhodl „vylepšit“ hlídač galerie a postavám propiskou dokreslil oči. Motiv činu není známý, podle kurátorky výstavy se zřejmě nudil. Výkonný ředitel Alexandr Drozdov uvedl, že muž byl na hodinu propuštěn.

„Naštěstí vandal netlačil na propisku moc a nebyl tak narušen reliéf barevných tahů. Levá postava má poškozený obličej víc, tam došlo vydrolení barvy až na podklad,“ okomentoval pro Umělecké noviny způsobenou škodu Ivan Petrov. Škodu restaurátoři odhadují na 70 tisíc korun (250 000 rublů).

TIP: Vystavené umělecké dílo za 120 000 dolarů snědl jiný umělec

Poškození obrazu pracovníci galerie zaznamenali již 7. prosince, událost ale galerie oznámila až o 14 dnů později. Úřady zpočátku považovaly škodu za bezvýznamnou a vyšetřování se rozběhlo až po stížnosti Ministerstva kultury. Muži, který obraz poškodil, hrozí pokuta a až tři měsíce vězení.

Když Erich Raeder počátkem 20. letech dokončil dokumentární práci o německém loďstvu za Velké války, chystal se k odchodu do penze. V malém německém námořnictvu už totiž neexistovalo mnoho postů, které by se svou hodností (námořní kapitán) a odslouženými lety mohl vykonávat. Zapsal se na ekonomii a politologii Berlínské univerzity, nicméně studentský život mu dopřán nebyl.

Předchozí část: Erich Raeder (1): Vzestup a pád Hitlerova velkoadmirála

V červenci 1922 přišlo povýšení na kontradmirála a pověření funkcí inspektora vzdělávání. Práci přijal, přestože 20. léta představovala pro německé loďstvo hodně zvláštní dobu. Versailleská smlouva Výmarské republice zakázala vlastnictví ponorek a námořního letectva; počet větších hladinových lodí nesměl přesáhnout dva tucty a personální stav mohl činit jen 15 000 mužů.

Výmarský tanec mezi vejci

Ačkoli důstojníci chápali vnucené podmínky jako křivdu, demilitarizace se v žádném případě nedala považovat za likvidační. I okleštěná Reichsmarine tvořila v Baltském moři dominantní sílu a kromě toho mohlo Německo plavidla starší 20 let nahradit novými. To znamenalo, že pokud by vláda chtěla, mohla na konci 20. let disponovat sice nevelkým, avšak kompaktním, vyváženým a moderním námořnictvem švédského typu. Na stavbu nové flotily ale chyběly peníze i politická vůle a náhrady se dočkalo jen několik křižníků.

Vysokým důstojníkům to bylo málo a hledali jiné cesty. Sám Raeder provedl administrativní převod technických námořních profesí pod civilní správu, které se versailleská smlouva netýkala, a tím fakticky zvýšil početní stav flotily o stovky mužů. I za to se dočkal povýšení a velení námořních základen v Baltském moři. Jeho poloilegální aktivity zůstaly veřejnosti utajeny, takže po takzvané Lohmannově aféře se coby „čistý muž“ překvapivě octl v čele celého německého námořnictva.

Stavba nových lodí

S novou funkcí dostal Raeder novou práci. Za svůj nejdůležitější úkol považoval zklidnění veřejného mínění a současně – jak sám říkal – „slušnými prostředky bez vědomí vlády obcházet podmínky mírové smlouvy“. Obojí se mu povedlo realizací stavby obrněné lodi Deutschland, která nahradila stařičkou bitevní loď Preussen. O nutnosti vlastnictví nového obrněnce se vedly vzrušené debaty už od roku 1926 a jeden z volebních sloganů tehdy ještě vlivné sociální demokracie dokonce razil heslo „pro děti – proti stavbě křižníku“.

Těžký křižník Deutschland s nastoupenou posádkou v roce 1935 (foto: U.S. Navy, CC0)

Jenže nakonec se Raederovi za pomoci spřátelených novinářů podařilo přesvědčit veřejnost a tím i politiky. Nedodržení smluvních limitů se týkalo velikosti lodě. Ať konstruktéři dělali, co dělali, do povoleného výtlaku 10 000 tun se nevešli a překročili ho asi o čtvrtinu ve víře, že žádný komisař nebude plavidlo přeměřovat. Měli pravdu, a tak loděnice o dva roky později zahájily stavbu dvou sesterských lodí – Admiral Scheer a Admiral Graf Spee. V té době měl Raeder námořnictvo pevně v rukou a převzetí moci nacisty v roce 1933 chápal nejen jako hrozbu pro svou kariéru, ale především pro flotilu jako takovou.

Rub a líc přízně diktátora

Už první schůzka s Hitlerem jej ale mile překvapila. Došlo k ní v domě generála von Hammersteina 2. února 1933 a vůdce laskavými slovy Raedera ubezpečil, že nehodlá námořnictvo zrušit (jak psal v knize Mein Kampf), nebude ho používat pro politické cíle a nikdy nepřivede Německo do válečného stavu s Japonskem, Itálií a Velkou Británií. Raeder byl potěšen zejména posledním bodem, protože si uměl živě představit, jak by konflikt s nejsilnější flotilou světa dopadl.

Co se týče přechodu pod nacistickou vlajku a změny vojenské přísahy slibující věrnost nikoli státu, ale osobě Adolfa Hitlera, s tím Raeder žádný morální ani profesní problém neměl. Zvlášť když nová vláda do flotily pumpovala víc peněz – například rozpočet námořnictva na rok 1934 navýšila o 36 milionů marek (asi o 20 %) a ve stejném trendu pokračovala i v dalších letech.

Vykopávky na lokalitách z období římské říše bývají doslova posety keramickými nádobami nebo spíše jejich střepy. Není takový problém si představit, jak nádoby původně vypadaly. O poznání těžší ale bývá určení, k čemu vlastně sloužily. Britským a kanadským archeologům se to teď zřejmě povedlo v případě běžných nádob kuželovitého tvaru, jejichž účel byl dlouho nejasný.

Odborníci z Univerzity v Cambridgi a z Univerzity Britské Kolumbie analyzovali střepy těchto nádob, které pocházely z římské vily z 5. století našeho letopočtu v Gerace (řecky Hierax) na samotném jihu Itálie. V materiálu na střepech objevili vajíčka hlístice tenkohlavce lidského (Trichuris trichiura), parazitického červa, který je původcem trichuriózy (onemocnění trávicího traktu).

Parazit z toalety

V dnešní době se tento parazit vyskytuje především v tropech a subtropech, v Evropě se vyskytoval ještě ve středověku. Tito tenkohlavci se šíří s jídlem či vodou, které jsou znečištěné lidskými výměšky. Tento parazit provází lidstvo od nepaměti a je velmi těsně spjatý s nízkou úrovní hygieny. Objev vajíček tenkohlavce na střepech zmíněných nádob podle badatelů znamená jediné – alespoň někdy se používaly jako přenosné toalety.

TIP: Průzkum 200 let staré kadibudky odhalil, že i bohatí lidé byli prolezlí parazity

„Nádoby tohoto typu a tvaru se běžně nacházejí po celém bývalém území někdejší římské říše. Vzhledem k nedostatku důkazů o jejich využití se často označovaly jako skladovací nádoby,“ okomentoval nález Roger Wilson z Univerzity Britské Kolumbie. „Mnoho z nich bylo objeveno poblíž nebo přímo ve veřejných toaletách, což některé odborníky vedlo k názoru, že by mohlo jít o přenosné toalety. Jednoznačný důkaz ale doposud chyběl,“ dodává Wilson. 

Odborníci vedou vášnivé spory, zda existují galaxie bez temné hmoty – stále záhadné substance, o které nevíme téměř nic, ale s jejíž gravitací přesto počítají modely vzniku a vývoje galaxií i celého vesmíru. V poslední době se situace vyvíjí spíše ve prospěch existence galaxií bez temné hmoty.

Současné konvenční modely ale nedokážou vysvětlit, jak by taková galaxie mohla vzniknout. Vědci proto hledají mechanismus, který by mohl být za galaxie bez temné hmoty zodpovědný. Mezinárodní tým, který vedl Jorge Moreno z Kalifornské univerzity v Irvine věří, na takový mechanismus konečně narazil.

Simulované galaxie bez temné hmoty

Badatelé simulovali kus vesmíru, jehož virtuální velikost byla asi 60 milionů světelných let. Simulace začala krátce po Velkém třesku a vyvíjela se až do dnešní doby. Když Moreno s kolegy prozkoumali výsledky, ukázalo se, že jejich simulovaný vesmír obsahuje sedm galaxií bez temné hmoty. A simulace jim dokonce prozradila, jak k tomu došlo.

Podle vědců tyto galaxie přišly o svou temnou hmotu v simulovaných srážkách. Když se malé galaxie střetly s asi tisíckrát hmotnějšími galaktickými sousedy (a takovou srážku přežily), přišly o většinu své hmoty i své temné hmoty. Podle Morena šlo o „naprostou náhodu a nepravděpodobnost“. Historie velkých vynálezů a objevů už ale mnohokrát ukázala, že náhoda může v bádání sehrát klíčovou roli.

TIP: Přece jen existují: Hubble potvrdil galaxii bez temné hmoty

Podle Roberta Feldmanna z Curyšské univerzity výsledky simulací napovídají, že galaxie bez temné hmoty mohou být velmi běžné, obzvláště v blízkosti velkých a velmi hmotných galaxií. James Bullock z americké Kalifornské univerzity v Irvine zase přiznal, že ho objev galaxií bez temné hmoty původně znepokojoval. Astrofyzici totiž používají standardní kosmologický model, na který jsou pyšní a nelibě nesou jeho zpochybnění. V tomto případě se ale zřejmě našlo vysvětlení, které nepotřebuje žádnou novou fyziku.