Ve své finální podobě vážil francouzský tank Char B1 celých 28 tun a jeho pohon zajišťoval benzinový šestiválec Renault o výkonu 200 kW (272 koní), který tanku uděloval max. rychlost 28 km/h na silnici při dojezdu zhruba 200 km.

Předchozí část: Obr na hliněných pásech: Francouzský těžký tank Char B1 (1)

Podvozek sestával z pásů vedoucích po celém obvodu boků a poměrně složitého odpružení složeného z celkem 16 pojezdových kol rozdělených mezi čtyři kyvné vozíky. Tři největší kladky byly připojeny každá k jedné masivní vertikální pružině spojené s horizontálním nosníkem. Ten probíhal podél celého trupu a sám byl odpružen čtyřmi listovými pružinami. Celou tuto soustavu kompletně krylo boční plátování.

Přepracovaný velitel

Co do vnitřního uspořádání se tank dělil na motorovou sekci obsahující celou pohonnou soustavu a bojový prostor, ve kterém měla své pozice osádka ve složení řidič, nabíječ houfnice, radista a velitel. Ti pro nástup a výstup užívali dvířka v pravém boku stroje. V zadní přepážce se pak nacházela druhá dvířka vedoucí k chodbičce v motorovém prostoru. Radista disponoval radiostanicí ER53 pro komunikaci morseovkou.

Pancíř měl jednotnou sílu 40 mm po celém obvodu trupu i věže, primární výzbroj tanku tvořila houfnice SA35 ráže 75 mm s hlavní o délce 1,28 metru. Ta mohla užívat jak klasické tříštivotrhavé granáty, tak i protipancéřovou munici s průbojností až 50 mm na vzdálenost 400 m. Střelecký zaměřovač houfnice se nacházel na stanovišti řidiče, který tak kromě svých řidičských povinností fakticky plnil i úlohu střelce. Kanon SA33 ve věži naopak zaměřoval a nabíjel velitel tanku; ten vedle toho musel velet celému vozidlu, což vzhledem k absenci interkomu představovalo nelehký úkol i bez nutnosti zároveň se zabývat i kanonem.

Sekundární výzbroj tvořila dvojice kulometů Châtellerault M1931 ráže 7,5 mm (jeden v trupu, druhý spřažený s kanonem ve věži). Tank standardně vezl 80 kusů munice pro houfnici, 50 granátů ráže 47 mm a celkem 4 800 nábojů pro kulomety.

Postupný vývoj

Vinou zpoždění při náběhu výroby přišel Char B1 do služby v době, kdy jeho pancíř i palebná síla přestávaly ve srovnání s nejmodernějšími zahraničními typy tanků postačovat. Vadila zejména nízká průbojnost kanonu SA33, který se svou délkou hlavně 1,3 m dokázal probít sotva 25 mm pancíře, kritika se ale snesla i na velmi stísněnou věž APX1. V dubnu 1937 tak původní verzi B1 na výrobních linkách vystřídal vylepšený typ označený B1 bis, který se měl stát nejpočetnější variantou.

Nová verze měla pancíř posílený na 60 mm po celém obvodu trupu, místo věže APX1 pak konstruktéři instalovali prostornější věž APX4 s pancířem o síle 55 mm a novým kanonem SA35 ráže 47 mm. Ten díky hlavni prodloužené na 1,5 metru a vylepšenému střelivu dosahoval průbojnosti až 80 mm pancíře na bezprostřední vzdálenost. Výše uvedené modifikace nicméně zvýšily hmotnost tanku na 31,5 tun a od 35. sériového stroje proto B1 bis poháněl benzinový dvanáctiválec Renault o výkonu 229 kW (311 koní).

Komunikace mezi obry

Rychlost i celková mobilita díky tomu zůstaly zachovány, kvůli vyšší spotřebě paliva ale dojezd klesl na zhruba 180 km. Společnost Schneider proto pro B1 navrhla speciální kolový přívěs s cisternou na dalších 800 litů paliva, ten ale u jednotek krátce nato nahradily víceúčelové pásové tahače Lorraine 37L dopravující tankům palivo, munici a zásoby. Na počátku roku 1940 pak obrněnce plošně obdržely nové radiostanice ER53 umožňující klasickou hlasovou komunikaci, zatímco velitelské tanky dostaly radiostanice ER55 s dlouhým dosahem pro komunikaci s divizním velitelstvím.

Finální variantou B1 se měla stát verze B1 ter, jejíž vývoj začal současně s náběhem výroby B1 bis. Servomotor Naeder konstruktéři u nové verze úplně odstranili a houfnice obdržela novou lafetu umožňující odměr 5° na obě strany. Pancíř stroje byl posílen na 70 mm a boční plátování mělo nově klínovitý tvar zvyšující jeho efektivitu. Silnější pancéřování zvýšilo hmotnost na 36,6 tun, pro sériové stroje se proto plánovala i zástavba nového motoru o výkonu 260 kW (354 koní).

TIP: Tank Renault FT: Zastaralá vojenská technika během druhé světové války

Do pádu Francie se nicméně podařilo dokončit pouze tři předsériové prototypy, které se Francouzi v polovině června 1940 pokusili evakuovat po moři do Velké Británie. Loď, která tanky převážela, ale 17. června potopily německé bombardéry u Bordeaux a všechny tři prototypy tak skončily na dně moře.

Dokončení: Obr na hliněných pásech: Francouzský těžký tank Char B1 (3) (vychází v úterý 26. dubna)

Na severovýchodě Maďarska, na soutoku řek Tisa a Bodrog, se pod Zemplínskými vrchy rozprostírá region Tokaj. Na stráních a v údolích se táhnou vinice, kde se rodí nejznámější maďarské víno téhož jména. Jantarově zbarvený sladký nápoj si už v 16. století získal skvělou pověst a pravidelně mířil na slavnostní tabule králů a císařů: K jeho milovníkům prý patřil i Ludvík IV. nebo Petr Veliký, o četných příznivcích mezi maďarskými panovníky nemluvě. 

Roku 1737 pak královský edikt ustavil oblast jako vinný region se specifickými právy – šlo přitom o první oficiální dokument svého druhu v dějinách. Listina Tokaji každopádně zajistila dobrý odbyt, a tudíž i další rozvoj. 

Jedinečné klima

Kombinace relativně vlhkého podnebí, sopečné půdy a množství slunečních paprsků vytvořila v oblasti o rozloze 88 124 hektarů vynikající podmínky pro pěstování révy. V místním mikroklimatu se daří především plísni šedé (Botrytis cinerea), kterou staré kroniky zmiňují coby „ušlechtilou hnilobu“. Plíseň napadá bobule, jež poté ztrácejí vodu a mění chuť: Současně s úbytkem vlhkosti se tak v hroznech zvyšuje koncentrace cukru. 

TIP: Burgundsko Franche-Comté: U pramene chutí francouzské gastronomie

Touto metodou pěstování vzniká velmi sladké a plné víno, které je však náročné na výrobu: Jelikož plíseň nenapadá celý hrozen, musejí se příhodně „ohnilé“ bobule vybírat ručně, takže je nutné vinohrad projít dvakrát i třikrát. Dvě hlavní odrůdy – Furmint a Lipovina – tvoří 85 % produkce regionu. Ačkoliv se tam pěstuje i réva pro výrobu červeného vína, označení „Tokaj“ se na něj nevztahuje. 

Ve staré krajině

Právě pěstování a sběr hroznů daly vzniknout unikátní kulturní krajině, která se v roce 2002 dostala na seznam UNESCO. Kromě hradů, jež kdysi místo chránily, je posetá kostely, farmami, vinařstvími a především vinnými sklepy. Většinu z nich tvoří zahloubená tunelová sklepení, známá také z moravských regionů. Díky vyšší vlhkosti jejich zdi často pokrývá zčernalá vrstva plísně, která se považuje za „obchodní značku“ místní vinařské kultury. 

Polární záře rozsvícené sluneční bouřemi se na naší planetě objevují od nepaměti a nepochybně neunikly pozornosti našich předků. Kanadský badatel Marinus Anthony van der Sluijs s japonským kolegou Hisashim Hayakawou nedávno objevili zřejmě nejstarší známou zmínku o polární záři v historických pramenech.

Badatelé analyzovali takzvané Bambusové anály, které představují kroniku starověké Číny. Jde o texty zapsané na bambusové destičky, které vznikly někdy před rokem 296 před naším letopočtem. Zahrnují události od nejstarších legendárních dob čínské historie, mezi nimiž se občas objevují i neobvyklé nebeské jevy. Tyto texty jsou známé již dlouho, stále v nich ale lze nalézt leccos zajímavého.

Nejstarší pozorování polární záře

Van der Sluijs s Hayakawou v nich nedávno našli zmínku o „pětibarevném světle“, které se objevilo na severní obloze, na konci období vlády krále Čao z dynastie Čou, který zřejmě vládl mezi lety 977/975 až 957 před naším letopočtem, kdy padl v bitvě katastrofální války s královstvím Čchu. Takové polární záře vznikají v důsledku mohutných geomagnetických bouří.

TIP: Vědci rekonstruují historii kosmických jevů ze starobylých textů

Pokud mají Van der Sluijs a Hayakawa pravdu, jde o nejstarší historicky doložený výskyt polární záře. Doposud byly nejstaršími zprávami o jevech podobných polárním zářím záznamy objevené na klínopisných tabulkách asyrských astronomů, pocházejících z let 679 až 655 před naším letopočtem.

Bambusové anály mají pohnutou historii, během které byly opakovaně ztráceny, objevovány, přepisovány a pozměňovány. Ve variantě, která vznikla v 16. století se namísto „pětibarevného světla“ objevila „kometa“, což zásadně změnilo vyznění textu. Proto tak trvalo tak dlouho, než vědci zmínku o možné polární záři vystopovali.

Mezi oblíbené triky, jak zchladit vroucí nápoj, patří míchání kovovou lžičkou. Materiál se totiž chová jako tepelný vodič, který přebytečné teplo odvádí. Horká tekutina ze dna šálku se navíc díky vířivému pohybu dostává nahoru, odkud může teplo vyprchat rychleji.

TIP: Proč na rovníku vážíme méně než na obou pólech Země?

Nápoj tedy skutečně vystydne dřív – ovšem jen se zanedbatelným rozdílem: Po deseti minutách míchání zchladne pouze o 2 °C oproti tomu, kdybychom ho nechali „jen tak“ stát. Spolehlivější řešení tudíž nabízí nalít například do kávy  trochu studeného mléka.

Psi pampoví (Lycalopex gymnocercus) jsou jsou všežravé šelmy, ale jejich potrava se ze 75 % skládá z hlodavců a ptáků. Život psů pampových je relativně osamělý. Jiné jedince svého druhu totiž tato zvířata vyhledávají pouze v období rozmnožování. Tehdy se dávají dohromady páry, které spolu drží od okamžiku zabřeznutí samičky až po osamostatnění mláďat. Není přitom známo, zda se totožné páry sdružují i v dalších letech, nebo si každý hledá nového partnera.

Sběrači zbytečností

Samička je březí asi dva měsíce a když v doupěti přivede na svět obvykle jedno až pět mláďat, partner jí i mláďatům shání a do doupěte přináší potravu. Není známo, kdy mláďata dospívají, ale je jisté, že ve věku tří měsíců začínají lovit se svými rodiči.

Byly zaznamenány dva projevy chování psů pampových, které zvlášť stojí za zmínku. Jednak mají tendenci shromažďovat ve svých doupatech předměty, pro něž nemají žádné využití – kousky oblečení a kůže. A za druhé často předstírají smrt když se k nim blíží člověk. Tehdy se vrhnou na zem a ztuhle leží se zavřenýma očima. Takto vydrží do okamžiku, kdy nebezpečí pomine. 

TIP: Návštěvník z cizích krajů: Šakalové se začínají zabydlovat také v Česku

Ačkoli jsou primárně nočními tvory, v oblastech, kde není moc lidí, mohou být aktivní i během dne. Lidé je často hubí, protože je podezřívají z útoků na dobytek. Jinak se mohou obávat pouze dravých ptáků a větších predátorů než jsou sami. V oblastech, kde psů pampových ubylo, byl zároveň zaznamenán vzestup počtů malých hlodavců a dalších škůdců, což se negativně projevilo na tamním zemědělství. 

Raketa SLS (Space Launch System) ani napotřetí neprošla takzvaným „mokrým testem“ (Wet Dress Rehearsal) – zkušebním naplněním nádrží rakety palivem, po kterém nenásleduje zážeh, ale opětovné vypuštění. První dva pokusy o natankování paliva z 3. a 4. dubna skončily neúspěšně. 14. dubna proto proběhl další pokus. Technici NASA již s předstihem rozhodli o omezeném tankování horního stupně z důvodu vadného ventilu. Ten chtějí vyměnit po přesunutí SLS zpět do budovy Vehicle Assembly Building (VAB). Horní stupeň tak mělo čekat jen chlazení palivového potrubí a palivo měl tankovat centrální stupeň.

V průběhu tankování byl ale test kvůli úniku paliva přerušen. Místo úniku se nacházelo na čerpacím stojanu, připojeného k mobilní odpalovací plošině. Pohonné látky tak musely být odčerpány. Chladicí test horního stupně proběhl v pořádku.

NASA původně plánovala další pokus 21. dubna, během víkendu ale plány změnila a rozhodla vše vyřešit v hale VAB, kam se plošina s raketou a lodí vrátí. Technici NASA se mají zaměřit na všechny problémy, které byly v minulých dnech objeveny – od úprav přívodního potrubí plynného dusíku, přes výměnu vadného heliového zpětného ventilu v horním stupni, až po opravu příčiny úniku kapalného vodíku v čerpacím stojanu.

TIP: Zpoždění NASA: Přistání na Měsíci v roce 2024 zřejmě nebude možné

Problémy klíčového předstartovního testu mohou ovlivnit plánovaný termín startu rakety. Nejbližší startovní okno pro misi Artemis I se otevře od 6. června do 16. června, další pak od 29. června do 12. července. Zda jde stále o reálné termíny ukáže až analýza dat po přesunu rakety SLS do budovy Vehicle Assembly Building.

Endovaskulární intervence se v některých případech používá k léčbě mrtvice či aneurysma. Zákrok spočívá v zavedení tenkého vodícího drátu cévami do mozku, až ke krevní sraženině. Sraženinu pak speciálně vyškolený neurovaskulární chirurg fyzicky odstraní anebo ji rozpustí působením léčiv.

Zákrok je obvykle nutné provést co nejdříve, protože krevní sraženina brání zásobování určité části mozku kyslíkem, což může mít devastující a nezvratné následky. Pokud je ale pacient příliš vzdálený od specialisty, nemusela by se mu dostat potřebná péče včas. To je příležitost pro nový telerobotický systém inženýrů amerického Massachusettského technologického institutu (MIT).

Záchrana života na dálku

Tento systém může být umístěný v malé lokální nemocnici, kam dorazí pacient. Operační zákrok samotný ale poté provádí specialista, který se nachází například v nemocnici ve velkém městě. Podle MIT jde o velmi intuitivní systém – během testů provedených na průhledném modelu krevních cév v mozku se neurochirurgové naučili používat systém k nasměrování drátu do cílového místa již po pouhé hodině tréninku. 

TIP: Úsvit telechirurgie: Italští lékaři zvládli precizní operaci přes internet

„Naše představa je taková, že pacient nebude převážen do vzdálené velké nemocnice, ale do místního zdravotnického zařízení, kde ho zdravotníci připojí k telerobotickému systému,“ popisuje ve vědeckém magazínu Science Robotics využití systému vedoucí výzkumu a vývoje profesor Süan-che Čao. „Neurochirurg bude na dálku sledovat pacienta pomocí rentgenového zobrazování a díky robotickému systému ho stihne operovat včas,“ dodává profesor Čao.

Pánové, máte doma něco, co by mohlo připomínat inteligentního robota? 

Karel Zimmermann (KZ): Ne.

Matěj Hoffmann (MH): Já mám doma jen robotický vysavač Roomba, ale můžeme se bavit o tom, nakolik je tenhle robot inteligentní… Ale jde o prvního robota, kterého se prodaly miliony kusů. K tomu, co dělá, inteligentní být nepotřebuje, v čemž tkví jeho síla. 

Ptám se proto, že pokud mají lidé doma něco, čemu by se dalo říkat „robot“, pak je to maximálně vysavač. Jenže v polovině minulého století autoři sci-fi předpovídali, že touto dobou budou po Zemi dávno běhat robotičtí služebníci. Kde se stala v předpovědích chyba? 

MH: V padesátých letech se zrodila umělá inteligence: Konkrétně v roce 1955 udělal John McCarthy (počítačový průkopník, autor termínu „umělá inteligence“ – pozn. red.) v Dartmouthu konferenci, která měla načrtnout, kam se bude vývoj ubírat. Tehdy inženýři věřili, že se zdokonalováním počítačů dokážeme také rozlousknout, jak funguje lidská inteligence. Mysleli si, že vyvinutí obecné umělé inteligence je pouhou otázkou času a že třeba již za deset let by tu mohla být a sloužit. Že by ji pak měli napojit na nějaké senzory a motory, nepovažovali vůbec za zajímavé, pokládali to za triviální úkol. V podstatě věřili, že když vyřeší onu „těžkou“ část – třeba jak naučit stroj hrát šachy – pak už se všechno jen napojí na robota a ten bude vše umět. Což se ukázalo jako velký omyl.

Umělá inteligence se nakonec skutečně hodně zdokonalila a spoustu formálních i symbolických problémů dokázala rozlousknout. Vědcům však chvilku trvalo zjistit, že než robot vstane a podá někomu hrnek, bude potřeba vyřešit ohromnou spoustu praktických problémů. 

KZ: Za představou, že do pár let budou roboti fungovat, ovšem nestáli jen spisovatelé sci-fi. Totéž tehdy tvrdili slavní vědci. Oni skutečně očekávali, že je budoucnost na dosah. Ve firmě IBM se koncem padesátých let nechali slyšet, že do tří let zvládnou počítače v reálném čase překládat lidskou řeč, a to mezi různými jazyky. A teprve dnes jsme tomu blízko, přestože určité problémy přetrvávají.

Podobně Marvin Minsky (jeden z průkopníků výzkumu umělé inteligence – pozn. red.) v sedmdesátých letech tvrdil, že do tří až osmi let budou mít stroje obecnou inteligenci podobnou té lidské. A od té doby se tvrzení, že stojíme na počátku revoluce, objevuje stále dokola. Takže my bychom se podobným predikcím rádi vyhnuli, aby je na nás někdo za dvacet let nevytáhl (směje se). 

Další věc je, že lidé chybně generalizují. Mají totiž pocit, že když umí počítač dobře vyřešit jednu úlohu, zvládne i ty ostatní. U lidí to tak funguje: Pokud mě někdo porazí v šachu, předpokládám, že mi dokáže poradit, jak se dostanu na autobus. Jenže u počítačů to neplatí. 

Z posledních dostupných dat plyne, že se v roce 2019 vyrobilo 370 tisíc robotů. Po celém světě jich tak nyní operují asi tři miliony, z toho většina ve výrobním průmyslu – v produkci aut a elektroniky. Máte pocit, že ta čísla ještě mohou růst? 

MH: Víme, že nejvíc robotů dnes nakupuje Čína. Odhadem odebere polovinu všech vyrobených jednotek, protože má kde inovovat. Německo či Japonsko už spíš jen obnovují a modernizují. Ale obecně je pořád kam růst. V továrnách najdete spoustu pozic, na nichž člověk vykonává tentýž jednoduchý úkon pořád dokola osm hodin v kuse – což se dá jednoduše automatizovat. Hodně se to týká naší republiky, přestože v počtu robotů na hlavu zaujímáme spolu se Slovenskem jedno z předních míst na světě. Pokud ovšem odhlédneme od těchto jednoduchých manipulátorů, vývoj směrem k humanoidním robotům potrvá ještě dlouho. K nějaké ekonomické rentabilitě se určitě nedostaneme dřív než za deset či dvacet let. 

KZ: Ekonomové očekávají – a stejné předpoklady už zaznívaly v padesátých letech – že dvacet až třicet procent pracovních pozic brzo převezmou roboti. Já si myslím, že nárůst bude spíš lineární než exponenciální. Celou robotiku jako obor ohromně posunulo takzvané hluboké učení, takže teď stroje dokážou dobře rozpoznávat obrázky a rozumět lidské řeči. Ale jednalo se spíš o ojedinělý úspěch než o nějaký zlom, jenž by nastartoval exponenciální růst technologií – což se třeba povedlo po objevu elektřiny. Pravděpodobněji nás teď čeká rozvoj softwarových agentů, kteří nahradí lidi vykonávající stereotypní úkoly na počítači. To půjde zautomatizovat dřív než práci člověka v továrně, který dělá nějakou ne úplně triviální činnost, která se neopakuje stále dokola, při níž navíc třeba kontroluje výrobek. Fyzický svět je pro tvůrce robotů výrazně obtížnější než ten virtuální. 

Lidé pracující s počítači dlouho věřili, že se jich robotizace příliš týkat nebude, ale jak zdá, opak je pravdou. Řada amerických právnických firem dokonce přestala využívat koncipienty na juniorských pozicích k zodpovídání běžných dotazů klientů, protože specializovaný software zvládne totéž mnohem efektivněji. Máte tedy dojem, že rozvoj zmíněné virtuální robotiky bude podstatně rychlejší než ve fyzickém světě? 

KZ: Určitě, a to proto, že se dá daleko rychleji vyvíjet a testovat. Dám něco dohromady a hned se můžu podívat, jak to funguje, a pokud nefunguje, tak to opravit. V reálném světě se jedná o problém. Můžu vymyslet motor pro robota, ale než se dostanu k tomu, abych ho vylepšil, uplyne klidně rok nebo i pět. Navíc jsou investice do vylepšení hardwaru daleko větší než v případě softwaru. 

MH: Já bych tomuhle virtuálnímu světu neříkal robotika. Jde prostě o umělou inteligenci, pro mě je robotika ve fyzickém světě. Aby se umělá inteligence mohla učit, potřebuje ohromné množství dat, která musí někdo anotovat, což je ale v robotice problém. 

KZ: Hodně dat můžeme nejsnadněji získat ze simulátoru. Jenže hrdlo láhve je pro robotiku v reálném světě právě přenos ze simulace do fyzické skutečnosti. Můžu mít sice super počítačový simulátor, na kterém robota něco naučím, ale když to potom pustím do mechanického stroje, výsledek často nefunguje a není jasné, co s tím. Dneska se hrozně moc výzkumu věnuje tomu, jak přenášet znalosti mezi doménou simulátoru a doménou reality. Pokud by se zde povedl nějaký zásadní průlom, významně by ovlivnil celý obor. 

Už jsme zmínili, že se většina robotů využívá v průmyslu, ale nedávno se objevily i stroje na sběr jahod. Například americké farmy dlouhodobě trpí nedostatkem pracovníků a lockdowny příchod pracovních sil třeba z Mexika dál omezily. Dokážete si představit, kde všude se ještě roboti prosadí? 

KZ: Nejspíš v oborech, kde selhání moc nevadí – tedy tam, kde nehrozí, že by robot někoho zabil. V zemědělské a industriální robotice spočívá velký potenciál. Pak se roboti určitě hodí pro uklízení, pokud jsou dostatečně malí, aby nemohli nikoho zranit. U autonomních aut zůstává otázkou, zda lidé budou ochotni akceptovat nějaké procento zabitých řidičů bez jasně označitelného viníka – a to i v případě, že procento nehod bude prokazatelně nižší než u lidských řidičů.

MH: Jahody představují měkké předměty, ty se nyní hodně řeší. Třeba časopis Soft Robotics („měkká robotika“ – pozn. red.) má aktuálně v robotice druhý největší impakt faktor (důležitost a kvalita časopisu měřená počtem citací ve vědeckých pracích, které se odvolávají na články v něm publikované – pozn. red.). A tam se řeší buď manipulace s měkkými věcmi, nebo vytváření robotů z měkkých materiálů. Což sice z inženýrského pohledu znamená noční můru, ale právě teď se tomu věnuje spousta týmů. 

Ovšem zpátky k otázce: S tím nahrazováním lidí bych byl opatrný. Navštívil jsem pár výrobních robotických linek a stroje mají ještě pořád velký problém s jemnou manipulací. Vzít díl, vložit do něj pérko a zkontrolovat, že je vložené správně – to představuje pro robota strašně těžkou úlohu. A na lince, kde se vyrábějí BMW, si nemůžete dovolit experimentovat a zkoušet, kolik robot udělá chyb. Takže tady bude nahrazování lidí asi ještě nějakou dobu odolávat. Určitě se však roboti prosadí třeba ve zpracování jídla. Donedávna se nikdo nechtěl moc pouštět do manipulace s vlhkými či slizkými věcmi, protože je to inženýrsky nepřátelské, ale situace se mění, skrývá se tam potenciál. 

V čem spočívá „nepřátelskost“ měkkých materiálů? 

MH: Aby mohli inženýři něco modelovat, chtějí, aby bylo všechno tuhé a lineární, aby se dalo předpovědět, jak se bude výsledek chovat. Jenže práce měkkých materiálů se strašně špatně odhaduje. 

KZ: A samozřejmě jde o křehkost. Když je něco měkké, můžu to snadno rozmáčknout. 

Jak si mám takového měkkého robota představit? Jako něco z plastu a gumy? 

MH: Hodně se využívá silikon. Můžete se podívat třeba na už starší, ale slavný projekt Octopus, kde inženýři studovali pohyby chobotnice. Chapadla představují strašně složitou věc, mají nekonečný počet stupňů volnosti. Jedná se o úplně jiný svět, nesmírně vzdálený běžné inženýrské praxi. 

Pane Hoffmane, vy se věnujete humanoidní robotice. Dokážete odhadnout, kam směřuje aktuální vývoj? Před pár měsíci odhalila firma Boston Dynamics nejnovější verzi robota Atlas, který zvládá parkour – skáče přes překážky, a dokonce umí salto vzad. Ještě před pěti lety byli přitom inženýři rádi, že udělá pár kroků a nespadne, takže z laického pohledu jde o ohromný posun. Blíží se nějaká rozumná aplikace zmíněných strojů v reálném provozu? 

MH: Situace s Boston Dynamics je trochu složitá v tom, že oni vždycky na nějaký problém vrhnou tým inženýrů a danou věc „vytuní“ – jenže nikdy nevíme, jak moc je vlastně robustní. Faktem zůstává, že ještě před pár lety na soutěži DARPA Challenge ti roboti neustále padali i při pokusu otevřít dveře… 

Co se týká praktické aplikace, určitě půjde o domácnosti. Nechceme si přestavět byt jen proto, aby v něm nějaký robot mohl fungovat. Humanoidní konstrukce tedy umožňuje, aby se pohyboval stejně jako my, aby třeba dokázal překročit práh, viděl na stůl a uměl něco zvednout ze země. Navíc se nám s ním dobře komunikuje, protože mluvit s bedničkou typu Alexa (hlasově ovládaný asistent firmy Amazon – pozn. red.) je pro nás nepřirozené. Současně je to však strašně těžké. Dneska třeba můžete mít doma humanoidního robota Peppera, který zvládne videohovory s příbuznými a zahraje si s vámi slovní fotbal, ale že by fyzicky pomohl s prací, na to si ještě pár desítek let počkáme. Například na univerzitě v Karlsruhe vyvíjejí humanoidní roboty Armar už dvacet let, nicméně naplnit myčku – což v klidu zvládne moje tříletá dcera – pro ně znamená velký boj. 

KZ: Já bych jen dodal k tomu videu s Atlasem a jeho saltem jednu věc: Jde o další příklad chybné generalizace. Salto je těžké pro člověka, takže když ho zvládne robot, předpokládáme, že zvládne i jiné – pro člověka snadnější – věci. Jenže tak to není. Salto představuje specifický úkol „vytuněný“ pro rovný terén v jednom konkrétním místě. A „vytuněný“ zde znamená, že navrhnu kontrolní algoritmus, který má malý počet stupňů volnosti a nemá tak příliš možností něco pokazit. Navíc je můžu třeba i manuálně vyladit tak, aby dobře fungovaly.

V jistém smyslu to není o moc těžší než třeba stabilizovat vrtulník – také na to máme známé algoritmy. Takže robot sice umí salto, ale neumí běhat v těžkém terénu, kde je třeba ostružiní. Tam je těžké z obrazu odhadnout reálnou interakci robota s terénem a robot může snadno zakopnout.

Takže se nemusíme bát, že v roce 2030 budou po bitevním poli běhat terminátoři? 

KZ: Toho bych se opravdu neobával. 

MH: Novináři nás daným směrem pořád tlačí právě kvůli chybné generalizaci ze sci-fi. Moje hlavní starost u robota je, aby nevyšel ze dveří a nespadl ze schodů, když ho chvilku nechám bez dozoru. Opravdu se nebojíme, že by chtěl něco ovládnout. 

Co dnes humanoidní roboty nejvíc limituje? Baterky? Senzory? Nebo inteligence? 

MH: Jejich základní nevýhoda spočívá v tom, že mají dvě nohy – a umět na nich chodit je dost těžké. Takže zatímco čtyřnohý Spot může klidně donášet balíčky, u humanoida se pořád bojíme, že spadne. Nemáme prostě dost dobrý hardware. A jak už zaznělo, problém tkví v obecné inteligenci, selském rozumu. Robota můžeme natrénovat na jeden, dva, tři úkoly, což ovšem neznamená, že zvládne i všechny ostatní. Na pokrok bychom potřebovali dokonalejší senzoriku a robustnější motoriku.

Jak vlastně v robotice podobné pokroky nastávají? Přicházejí s nimi firmy, nebo za zmíněnými průlomy stojí spíš univerzity? 

KZ: Obvykle je to tak, že univerzita začne s nějakým projektem, a pokud z něj „vypadne“ něco hmatatelného, vznikne firma přidružená k univerzitě a rozvíjí výsledek dál. A nakonec z toho může vyrůst skutečně velká společnost.

MH: Dobrý příklad nabízejí evropské průmyslové manipulátory. Třeba firma Universal Robots vznikla tak, že si tři profesoři z Univerzity jižního Dánska založili start-up. A takových existuje spousta. 

Na jakou příští „velkou věc“ v robotice všichni čekají? Jedná se o průlom v oné obecné umělé inteligenci?

KZ: Všeobecná umělá inteligence by byla fajn, ale ta zůstává samozřejmě v nedohlednu. Dosažitelný je možná dokonalejší přenos ze simulátoru do reality. Dostat do ruky nějakou metodu, která by dokázala roboty natrénovat v simulaci a pak snadno přenést do reality, to by vývoji vážně pomohlo. Dnešní metody, které se dokážou naučit impresivní věci v simulaci, vyžadují třeba dvě stě milionů interakcí se simulátorem, což dokážeme klidně za pár nocí udělat. Ale reálně to možné není, jelikož se robot opotřebováním rozpadne už při zlomku popsaných interakcí – nemluvě o tom, že v průběhu učení po něm často chceme věci, které ho poškozují. 

MH: Já jsem možná v menšině, ale na obecnou umělou inteligenci nevěřím. Mě zajímá naše biologická inteligence, která se nerozlučně pojí s tělem. Hledání té obecné mi trochu připomíná snahy z padesátých let, kdy si vědci mysleli, že veškeré problémy vyřeší v symbolické rovině a pak už bude všechno fungovat samo. Ale každý robot potřebuje úzce zaměřené, specifické znalosti, jež souvisejí s tím, jaké má senzory a motory. 

TIP: Nový humanoidní robot Ameca představuje budoucí tvář robotiky

KZ: Rozdíl mezi dnes dostupnou inteligencí a tou obecnou se dá dobře demonstrovat. Současná inteligence dokáže některé věci dělat úžasně a maskuje tím, že jim vlastně vůbec nerozumí. Třeba Novozélanďan Nigel Richards vyhrál šampionát ve francouzském scrabblu, aniž by uměl slovo francouzsky – prostě tak, že se naučil, jak se ve francouzštině hláskuje několik set tisíc slov. A s roboty je to stejné: Rozeznají na obrázku neuvěřitelné množství objektů, ale nerozumějí tomu, co vidí. Že dokáže robot rozpoznat auto, ještě neznamená, že ví, k čemu je dobré a že potřebuje za volantem řidiče a jednou za čas technickou kontrolu. Od obecné umělé inteligence jsme ještě daleko, zatím umíme pouze udělat pár impresivních triků, které jsou pro člověka obtížné, a to vytváří dojem, že se mu roboti mohou rovnat. 

Bez nadsázky lze říci, že dárcovství krve a krevní plazmy zachraňuje lidské životy. Hematolog Robin Gasiorowski z australské Macquarieho univerzity nedávno objevil nečekaný benefit pro statečné dárce: zdá se, že pravidelné darování krve snižuje množství „věčných chemikálií“, které se jinak pohybují v našem krevním řečišti. Jde o takzvané per- a polyfluoroalkylované látky (PFAS), které obsahují vazby mezi uhlíkem a fluorem, jedny z nejsilnějších v organické chemii.

Věčné chemikálie

Těchto syntetických látek jsou známy tisíce, jsou využívány či vyráběny mnoha různými způsoby a mají bohužel sklony snadno pronikat do životného prostředí i do organismů. V důsledku toho se hromadí v prostředí, pitné vodě, potravinách a také v lidských tělech. Přezdívá se jim „věčné chemikálie“.

Gasiorowskiho tým studoval celkem 285 hasičů z australského státu Victoria, z nichž část v průběhu uplynulých 12 měsíců darovala krev nebo krevní plazmu. Hasiči jsou často vystaveni látkám PFAS, například při používání hasicí pěny a obvykle mívají v krvi vyšší hladinu těchto látek než je v dané oblasti a populaci obvyklé.

TIP: Překvapivé riziko: Krevní transfuze od těhotných žen ohrožují muže na životě

„Výsledky naší studie ukazují, že pravidelné darování krve nebo plazmy vede k citelnému snížení hladiny látek PFAS v krvi, v porovnání s kontrolní skupinou,“ uvádí ve své zprávě Robin Gasiorowski. Darování plazmy je podle Gasiorowskiho ještě účinnější a vede k poklesu hladiny látek PFAS asi o 30 procent. Podle Gasiorowskiho je to poprvé, kdy se podařilo objevit způsob jak snížit množství PFAS v krvi jen díky altruismu, bez komplikovaných procedur a medikace.

V září 1944 se Spojenci pokusili jedním razantním úderem překvapit německou obranu západní fronty a otevřít si cestu do srdce Německa. Podle plánu operace Market Garden měly formace 1. výsadkové armády zajistit mosty přes řeky, které bránily spojeneckému postupu.

Předchozí část: Těžce vybojované mosty: Operace Market Garden a bitva o Nijmegen (1)

Parašutisté z roty E museli po vysazení nedaleko u holandského Grave dobýt improvizované protiletadlové věže, které stály na obou koncích mostu. Jednalo se o dřevěné konstrukce chráněné pytli s pískem, na kterých byly umístěny 20mm protiletadlové kanony. Němci je teď používali k přímé palbě proti postupujícím Američanům, byť elevace těchto zbraní neumožňovala jejich sklopení a střelbu na parašutisty v bezprostřední blízkosti.

Rychlý úspěch

Toho využil jeden z Američanů, který se přiblížil až na několik metrů a dvěma střelami z bazuky zlikvidoval jejich obsluhy. Výsadkáři rychle vyšplhali na vrchol věže a otočili německé zbraně proti druhé věži na opačné straně mostu. Tamější obránci se mezitím ocitli pod tlakem dalších jednotek 1. praporu 504. parašutistického pluku, které postupovaly ze severovýchodu. Němci se stále tvrdě bránili a podle některých svědectví nasadili i nejméně dva odstřelovače, kteří byli připoutáni vysoko na nosnících mostu.

Kolem osmé hodiny večerní již ale byl most pevně v amerických rukách a ve 2.30 ráno 18. září obsadily roty F a D bez odporu Grave. Ráno v 8.30 pak dorazily první britské tanky XXX. sboru a 82. výsadková divize si mohla oddechnout. Nyní jí již nehrozilo odříznutí a zničení. Stále na ni ale čekal hlavní úkol – zajištění mostu v Nijmegenu, aby bylo možné podpořit 1. britskou výsadkovou divizi bojující na severu.

Příliš těžké tanky?

Další překážku na cestě k Nijmegenu tvořil kanál Máza–Waal, přes který vedly čtyři různé mosty. Prostřední dva se Němcům podařilo vyhodit do vzduchu dřív, než se k nim stihli američtí výsadkáři přiblížit. Větší štěstí měli při útoku na nejjižnější most u obce Heumen. Muže 504. parašutistického pluku útočící od západu sice zastavila německá kulometná palba, ale kolem šesté hodiny večerní dorazili z druhé strany vojáci 505. parapluku a vpadli obráncům do zad.

Obrněncům XXX. sboru se tak otevřela cesta na Nijmegen, ale ta vedla oklikou a navíc nebylo jisté, jestli mostovka unese tanky. Gavinovy jednotky se tak musely pokusit obsadit nejsevernější z přechodů přes kanál. Těsně vedle sebe zde stál silniční i železniční most. Navzdory důležitosti tohoto cíle bylo pro útok vyčleněno pouze několik čet, které předtím již útočily na prostřední dva mosty.

Smrtící minomety

Protože se jednalo až o jejich druhotný cíl, dorazily k mostu až nad ránem 18. září. Četa poručíka Poletta se dokázala za svítání přiblížit do bezprostřední blízkosti, ale německé minomety ji přišpendlily k zemi. Ani s posilami se nedokázali Američané pohnout z místa. Němci se však ocitli pod tlakem a dopoledne železniční most vyhodili do vzduchu.

Nálože na silničním mostě ale selhaly, a tak jej mohli Američané ještě před polednem dobýt. Jádro 82. výsadkové divize seskočilo v okolí městečka Groesbeek a na přilehlých výšinách. Tento prostor byl pro zdárný průběh celé operace Market Garden svrchovaně důležitý, protože nedaleko na jihovýchod již začínalo území samotného Německa, kde se v Reichswaldu soustřeďovalo mnoho záložních a výcvikových jednotek Wehrmachtu, před kterými zprávy průzkumu varovaly.

TIP: Na padáku do Normandie: Den D ve vzpomínkách amerických výsadkářů

V okolí Groesbeeckých výšin přistály zbylé dva parašutistické pluky, pluk výsadkové pěchoty i dělostřelectvo 82. výsadkové divize. Železniční most u Mooku sice Němci včas vyhodili do vzduchu, ale jinak se Američanům podařilo splnit své cíle. První hodiny po seskoku a noc proběhly relativně v klidu, ale v následujících dnech obránci stupňovali svůj nápor, protože pokud by na tomto směru prorazili, mohli by odříznout jak Američany u Nijmegenu, tak Brity u Arnhemu.

Dokončení: Těžce vybojované mosty: Operace Market Garden a bitva o Nijmegen (3) (vychází v neděli 24. dubna)