Když 16. března 1935 Německo vypovědělo versailleský systém a vzápětí legalizovalo růst flotily námořní smlouvou s Velkou Británií, admirál Erich Raeder se ve své práci zřejmě cítil opravdu šťastný. Už nemusel nic obcházet a měl dost prostoru pro stavbu nových bitevních lodí, křižníků, letadlové lodi, ponorkové flotily – prostě všeho, o čem do té doby jen snil.

Hlavně neválčit s Británií

Stále si ale uvědomoval dosud nevelké německé možnosti a na všech úrovních varoval před válkou s Velkou Británií – v případě Francie ale podobný respekt postrádal. Nicméně jak německé námořnictvo rostlo, Raeder čelil čím dál většímu tlaku ze strany nacistického režimu. Zdánlivě banální věci jako zachování nezávislosti námořní justice nebo institutu lodních kaplanů se měnily v zuřivé zákulisní bitvy, v nichž na jedné straně stál Raeder a na opačné straně barikády urputně bojovali především Reinhard Heydrich s Hermannem Göringem.

S odstupem času se dokonce zdá, že na konci 30. let Raeder vážně uvažoval o odchodu do penze. Měl pro to dost dobrých důvodů – od pokročilejšího věku přes počínající vážné zdravotní potíže až po pravidelné hádky s Hitlerem, který už nebýval tak přívětivý jako dřív. Pohár takřka přetekl na konci listopadu 1938, když diktátor nevybíravými slovy zhodnotil kvality nově stavěných lodí Bismarck a Tirpitz, a to už bylo na Raedera moc.

Zákulisní bitvy

Prohlásil, že se svého postavení vzdává, a opustil místnost. Hitler pochopil, že přestřelil, omlouval se osobně i přes prostředníky a za to, že Raeder ve funkci zůstal, byl v dubnu 1939 při příležitosti spuštění Tirpitze na vodu povýšen na velkoadmirála. Smír netrval ani měsíc, když se oba kohouti zase pohádali  – tentokrát o osobu Hitlerova námořního pobočníka, kterého Raeder považoval za nečestného, a záležitost postavil do roviny „buď on, nebo já“.

Hitler se nátlaku podvolil, nicméně semínko rozkolu dál klíčilo – zvlášť když velkoadmirál coby hluboce věřící muž odmítal z Kriegsmarine propustit (a následně nechat pronásledovat) důstojníky židovského původu. Doutnající spory vyřešil počátek války, protože Raeder coby vrchní velitel považoval za svou povinnost vést do boje to, co sám budoval.

Selhání hladinových korzárů

Vypuknutí druhé světové války novopečený velkoadmirál vnímal jako krach své politiky nezačínat si nic s Velkou Británií, a dokonce se nechal slyšet, že „teď nám nezbývá než čestně zemřít“. Nehledě na pesimistické výroky se snažil vést aktivní námořní válku podle strategie celosvětového napadání námořních tras – přesně tak, jak ji formuloval ve svých knihách o 15 let dřív.

Dopadlo to tak, že nasazení korzárů v podobě velkých hladinových lodí sice k velkým úspěchům nevedlo, o to lépe si ale počínaly ponorky. Raeder se flexibilně zasadil o zvýšení produkce podmořských člunů, i když „své“ ideje komplexní války se nevzdal. Mnozí v čele s ponorkovým admirálem Karlem Dönitzem mu to měli za zlé a péči o hladinové loďstvo považovali za plýtvání omezenými zdroji. 

Oblast zvaná „obrův chodník“ se řadí k ukázkám tzv. kamenných varhan, čedičového útvaru vzniklého díky sloupcovité odlučnosti zmíněného nerostu. Výsledkem mnoha milionů let formování se stalo na 40 tisíc především šestihranných sloupců: V průměru se tyčí do výšky šesti metrů, přičemž ty největší dosahují i dvanácti. 

Díky dokonalému horizontálnímu uspořádání – jednotlivé dílce do sebe zapadají jako medové plástve – se utvořilo gigantické svažující se schodiště, po němž se dá celkem pohodlně procházet. Čedičové varhany se rozkládají na 275 metrech podél pobřeží a zhruba polovinu stejné vzdálenosti se táhnou ještě pod hladinou. 

Chodník přes moře

Podle legendy vznikl jeden z přírodních divů Severního Irska zásluhou rivality dvou obrů z opačných břehů: irského Finna MacCoola a skotského Benandonnera, kteří se hodlali utkat v souboji. Vzhledem k jejich velikosti je však neunesla žádná loď, a tak nezbylo než si cestu přes moře vydláždit kamenným chodníkem. 

Obdobný, i když méně výrazný čedičový útvar se skutečně nachází rovněž u skotského pobřeží. Nejde však o dílo obrů, nýbrž o následky sopečné erupce přibližně před 60 miliony let. Došlo při ní k několika výlevům bazaltu, v němž se po rychlém zchladnutí a ztuhnutí vytvořily pukliny a zformovaly skálu do charakteristické podoby.  

Bota, stav i rakev

Legenda o dvojici znepřátelených gigantů nicméně v místním folkloru zlidověla a zrcadlí se například v názvech jednotlivých sloupců, od „obrovy boty“ přes „obrův tkalcovský stav“ až po „obrovu rakev“. Přibližně od 17. století se místo stávalo námětem četných uměleckých ztvárnění a postupně se zařadilo mezi nejvyhledávanější přírodní lokality Severního Irska. 

TIP: Rozdělené Irsko: Krvavé kořeny jedné pojistky

V roce 1897 se dokonce vedl soudní spor, zda by se přístup ke skalnímu útvaru neměl zpoplatnit, a až do 60. let minulého století se skutečně hradilo vstupné. Dnes lze jeden z irských přírodních divů obdivovat zdarma a ročně k němu zamíří zhruba milion návštěvníků.

V tibetské kultuře se Everest nazývá Čomolungma, tedy „matka světa“. Mnozí buddhisté také věří, že na vrcholku sídlí bohyně Miyolangsangma, a právě díky jejímu požehnání prý dokázali Tenzing Norgay a Edmund Hillary v roce 1953 na nejvyšší horu planety vystoupat jako první v dějinách. Posvátné místo posléze lákalo další profesionální horolezce a s nimi se dostavil i zájem široké veřejnosti. Z dobývání Everestu se stalo lukrativní dobrodružství, v němž se ročně točí miliony. Pro loňský rok vydaly nepálské autority jednotlivým lezcům 408 povolenek k výstupu, z nichž každá vyšla v přepočtu na 242 tisíc korun, takže celkově vynesou státní kase téměř sto milionů. Další miliony pak tečou sousednímu Tibetu, ačkoliv tamní úřady ze strachu před šířením koronaviru sezonu raději odepsaly. 

Záplava odpadků

Spolu s rostoucími davy turistů však přišlo také znesvěcení a cestu na vrchol místy doslova lemují odpadky a fekálie. Situace zašla tak daleko, že když na Everestu v roce 2019 proběhla úklidová akce, nasbírali dobrovolníci za pouhých 45 dní přes 11 tun smetí. A řešení problému zatím zůstává otázkou budoucnosti…

V roce 1953 si přitom podobný vývoj nikdo nepředstavoval ani ve snu. Po Norgayově a Hillaryho triumfu se zástupy horolezců na vrchol hrnout nezačaly, neboť lezení tehdy znamenalo výsadu alpinistických klubů, národních expedic a vědeckých výprav. Vlády Nepálu i Tibetu, jež na horu společně dohlížejí, tam navíc odmítaly pouštět cizince. Začátkem 90. let se ovšem situace zcela obrátila zásluhou horolezců, jako byli Rob Hall a Scott Fischer: Ti si uvědomili, že Everest tvoří pro západní dobrodruhy velké lákadlo, a přesvědčili nepálskou stranu, aby pomyslná stavidla zvedla.  

Vrchol ze zlata 

„Bohatí lidé najednou zjistili, že pokud si najmou horské průvodce a šerpy, mohou se pokusit zdolat nejvyšší bod světa,“ tvrdí odborník na alpinismus Alan Arnette. A nabídka nezůstala bez povšimnutí: V polovině první dekády 21. století již v okolí Everestu operoval bezpočet společností nabízejících asistovaný výstup a tamní provoz se z desítek horolezců rozrostl na stovky. Mezi roky 1953 a 1999 zdolalo vrchol 1 159 lidí, zatímco v následujících dvaceti letech jich bylo osmkrát víc. Dnes se takřka veškerý turistický průmysl v Nepálu odvíjí od horolezectví, jež vytváří 10 % HDP. Také proto vláda navzdory rostoucímu znečištění hory a její přelidněnosti odmítá vydávat méně povolenek.  

Propustkou za 242 tisíc přitom náklady na výstup teprve začínají. V první řadě je třeba se letecky dopravit do nepálské metropole Káthmándú a odtud do vesnice Lukla. Tam se zájemců ujmou pracovníci jedné z více než 50 horolezeckých agentur a spolu vyrážejí na 6–8týdenní cestu k vrcholu. Průměrná přepočtená cena popsané „dovolené“ se pohybuje okolo 1,2 milionu korun, což zahrnuje zmíněnou propustku, odměnu pro průvodce a šerpy, jídlo, benzin, kyslík a další vybavení. Dále se jedná o odpadkový vklad ve výši 88 tisíc korun, který se ovšem vrací, pokud vládní agentura následně uzná, že výstup proběhl „čistě“. V praxi se tak každý horolezec musí vrátit alespoň s osmikilovým pytlem smetí. 

Peníze řeší všechno?

Konkrétně poslední pravidlo se však nedodržuje příliš striktně a nejde o jediný z aspektů stoupání na Everest, který se kvůli vidině zisku obchází. Výše uvedenou průměrnou sumu si obvykle za lezení účtují západní společnosti, jež dbají na bezpečnost, každého účastníka proškolí a neustále se snaží minimalizovat rizika. Vedle nich se ovšem začaly objevovat levnější organizace šerpů, které pravidla často příliš neřeší a berou na vrchol kohokoliv, kdo zaplatí – tedy i lidi s podlomeným zdravím či mizernou fyzičkou, jež by západní společnosti odmítly. Na špičku světa se tak můžete vydat i za 770 tisíc korun, ale proti ušetřeným financím stojí nebezpečí: Předloni tam zemřelo 11 lezců, přičemž sedm z nich vyrazilo vzhůru s levnou agenturou.  

Ačkoliv tedy současný Everest představuje komerční trhák, zdolat jej v žádném případě není triviální. Nejbohatším zájemcům dovedou sice společnosti zajistit v táborech i teplou sprchu, přesto na 8 849 m vysokou horu vede namáhavá cesta a podle neúprosných statistik ji zvládne jen 30 % odvážlivců. Zbytku dojdou síly, zastaví je zničující podmínky, včetně řídkého vzduchu či nepřízně počasí, a každý 25. horolezec vydechne na tamních svazích naposled… 

Daň pro horu 

„Mnoho společností bohužel tvrdí, že zdolat Everest je snadné. Takové však lezení na vrchol není nikdy,“ tvrdí šerpa Kami Rita, držitel světového rekordu v dobytí gigantické hory – stanul na ní celkem 25krát. „Nad třetím táborem vždycky hrozí laviny, cesta je strmá a zrádná. Lezci si musejí konečně uvědomit, že ani se zkušeným průvodcem, který už tam byl desetkrát, nemají vyhráno. Nemohou si myslet, že je v případě komplikací ostřílení veteráni vždy zvládnou zachránit.“ Teploty na Everestu klesají až k −50 °C a ani nejsilnější šerpa nedokáže v tak krutých podmínkách snést zraněného člověka do bezpečí. Pokud navíc někdo během lezení spadne a zemře, tělo pravděpodobně zůstane na místě: Vyzvednutí ostatků totiž může vyjít až na 1,5 milionu korun.

Navzdory všem komplikacím však zájem o střechu světa neuvadá. Horolezecká sezona na Everestu trvá jen od dubna do května, přesto se ho každoročně pokusí zdolat na 500 lidí, jež doprovází zhruba dvojnásobný počet členů pomocného personálu. Do určité míry tedy hora zevšedněla, stále jde ovšem o královnu a její zlezení, byť se zásadní pomocí, považují mnozí za inspirativní výkon. Proto se stala také oblíbenou destinací dobrodruhů z řad manažerů: V roce 2018 například dosáhl vrcholu Greg Penner, předseda rady obchodního řetězce Walmart. Od výstupu se pak odvinul jeho proslov k akcionářům: „Nebát se, riskovat, nevzdávat se a nakonec uspět – o tom je Walmart!“ 

Pozor na vodu!

Ať už se tedy lidé na Everest vydávají za dobrodružstvím, výzvou, či z jiných důvodů, šplhá jich k vrcholu tolik, že se pod ním tvoří regulérní zácpy. Lezci nejprve v nejvyšším táboře čekají na vhodné počasí, a jakmile vysvitne slunce, vyrazí všichni najednou, takže se špička hory ocitá v obležení. Výstup tak působí jako výjev z obchodního centra nabitého slevami a profesionálové se na podobnou turistiku pochopitelně dívají skrz prsty. 

Davy po sobě také zanechávají svahy poseté prázdnými kyslíkovými láhvemi, potrhanými stany, krabičkami od jídla i výkaly. Obzvlášť poslední zmíněné představují stále větší problém: Relativně sanitárně si mohou lezci odskočit jen v táborech, kde vyrostly latríny napojené na odpadní barely. Po cestě vzhůru už si však ulevují, kde se dá. Před výstupem sice dostávají speciální chemicky ošetřené hliníkové pytlíky, v nichž se výkaly postupně rozkládají, ale jejich používání vázne. 

Jámy plné smetí 

Globální oteplování problém dál zesiluje, protože exkrementy nezůstávají zmrzlé – naopak hrozí, že kontaminují ledovec, který tvoří hlavní zdroj pitné vody pro komunity žijící v okolí. A životodárnou tekutinu z něj čerpají i sami lezci, takže je možné, že jejich cestu k vrcholu zastaví otrava. Situaci navíc komplikuje fakt, že i když se dobyvatelé hory snaží chovat šetrně a sbírají odpadky do pytlů, mnozí vesničané nevědí, jak s nimi nakládat: Jednoduše nedaleko obydlí vykopou jámu a všechno smetí do ní vyhazují. V období monzunů však toxiny z drobných skládek pronikají do půdy a kontaminují podzemní vodu. 

TIP: Dina Štěrbová je první ženou z Československa, která vystoupala nad 8 000 metrů

Nárazové úklidové akce ani vysoké sankce přitom neznamenají dostatečné řešení. O čistotu se proto stará řada neziskových organizací, jejichž členové odpad ze svahů snášejí a také lezce vzdělávají. V budoucnu by se na čistotě mohla podílet rovněž iniciativa The Mount Everest Biogas Project, která chce pomocí solárně napájeného zařízení měnit exkrementy na biopalivo. Přestože se tedy panenská příroda nejvyšší hory světa kvůli davům a děravému systému nakládání s odpadem změnila v pomyslné smetiště, nezůstává věc bez povšimnutí, a budoucí generace zdolávající Everest tak snad už nebudou zakopávat o hromady odpadků.

Království Tonga je souostroví, které se nachází přibližně ve třetině vzdálenosti mezi Novým Zélandem a Havají. Ostrovní království se zhruba stovkou tisíc obyvatel je mořským rájem, kde můžete být svědky neskutečného velrybího divadla. Dostanete zde příležitost setkat se s něžnými samicemi a mláďaty a přihlížet soubojům roztoužených samců. Právě sem totiž migrují keporkaci (Megaptera novaeangliae, jimž se v češtině říká i velryba hrbatá nebo hrboun dlouhoploutvý) z Antarktidy. Samice mimo jiné proto, aby porodily mláďata a samci se chystají svést souboje, při nichž si vydobudou právo na páření. 

Na rozbouřený oceán

Keporkaci připlouvají do tropických moří od zhruba poloviny července a zůstávají do konce října. V této době panuje u Antarktidy zima a čerstvě narozená mláďata, která nemají dostatek podkožního tuku, by v mrazivých vodách nepřežila. Naproti tomu souostroví Tonga a oblast dalších okolních ostrovů poskytuje nejen příznivé teplo, ale také průzračně čistou vodu, v níž se citlivá kůže mláďat nezanese kožními chorobami a parazity. Navíc jsou v tropických a subtropických mořích chráněna před predátory, jako jsou například kosatky. 

Méně příznivé je moře ve stejnou dobu lidem, kteří keporkaky touží spatřit. Hladina oceánu je poměrně rozbouřená, i když námořníci na Tonze to neřeší a za velrybami se vyjíždí do vln, které chvílemi nahánějí strach. Při našich cestách za velrybami se jednou velká vlna převalila přes celý člun a na zlomek vteřiny jsme se ocitli v proudu vody, který z lodi smetl vše, co nebylo přivázané nebo se nedrželo. Člun skákal po vlnách až jsme nadskakovali i my se sedačkami a po sedmi hodinách na oceánu, které jsme v plavidle každý den trávili, jsme z lodi vylézali celí rozlámaní. Ani o deště, některé silné tak, že nebylo vidět dál než 50 metrů, nebyla nouze. Našemu skipperovi (kapitánovi lodi) se dokonce v jednom slejváku podařilo zabloudit a chvíli trvalo, než uviděl ostrov, podle kterého se zorientoval.

Velrybí lety nad hladinu

Vlny a vítr, které nám znepříjemňovaly plavbu, povzbuzují keporkaky k výskokům nad hladinu (tzv. breaching). Když se velryba dostane do „skákací nálady“, začne se nad hladinu vymršťovat opakovaně, a to někdy třeba i čtvrt hodiny v kuse. 

První výskok je vždy nejmohutnější. Tehdy se keporkak vynoří nad hladinu úplně celý včetně ocasní ploutve a s neskutečným gejzírem dopadá zpět do vody. K výskoku se přitom nepotřebuje rozjíždět z velké hloubky. Ocasy těchto velryb jsou natolik silné, že jimi stačí párkrát mohutně mávnout a vylétnou nad hladinu. Poměrně běžně bývají k vidění i synchronizované výskoky dvou keporkaků.

Všichni do vody!

Najít velryby, abychom mohli přihlížet jejich dovádění, někdy vůbec nebylo jednoduché. Některé dny jsme na první kontakt čekali i pár hodin, nebo jsme naráželi na keporkaky, kteří jednoduše nespolupracovali a okamžitě mizeli, jakmile jsme za nimi skočili do vody. 

Okamžiky, kdy jsme na obzoru uviděli velryby, musely připomínat chvíle na palubě letadla před výsadkem parašutistů. Jen v našem případě byly tyto momenty zřejmě méně uspořádané. Skipper nejprve začal hledat nejlepší místo, kde nás vysadit. Když usoudil, že velryby jsou dostatečně blízko, zaslechli jsme jen jeho: „Get ready!“ – „Připravte se!“ Následoval zmatek, v němž se každý snažil co nejrychleji nasadit masku, ploutve, popadnout pouzdro na focení nebo natáčení, protože po prvním výkřiku přicházel velmi rychle další povel: „Go, go!“ – „Běžte, běžte!“ nebo spíš „Pohyb, pohyb!“ V tu chvíli jsme se všichni vrhnuli do vody a vyhlíželi, odkud se majestátní keporkaci objeví.

Bezpečí v blízkosti obrů

Mé první setkání s gigantickými obyvateli oceánů bylo opravdu nezapomenutelné. Nejprve jsem se ve vodě chvíli rozkoukával a pak jsem rozpoznal, že přímo pode mnou jsou v tmavě modré hlubině obrysy tří keporkaků. Dva z nich se v dalším okamžiku rozhodli zamířit kolmo vzhůru přímo ke mně.

Obři se přiblížili na tak malou vzdálenost, že jsem byl přesvědčen o nevyhnutelné srážce. Těsně pode mnou ovšem oba keporkaci změnili směr pohybu a nádherným výkrutem mě obepluli. Později jsme zjistili, že velryby se člověku prakticky pokaždé elegantně vyhnou (až na naprosté výjimky). Někdy je to těsné, ale je znát, jak dokonale ovládají své pohyby. S neskutečnou něžností a elegancí proplují kousek od člověka a prohlédnou si ho. A když toho nepatrného tvora míjí svým ocasem, zcela jím přestanou mávat, zřejmě aby titěrnému stvoření neublížily. 

Klidné mateřské chvilky

Nejčastěji jsme se pod vodou potkávali s klidnými matkami v doprovodu mláďat. Skoro každou samici s mládětem doprovází tzv. eskorta, což může být buď samec, nebo samice. Doprovázející samec většinou čeká na příležitost, kdy by se mohl se samicí spářit. Proč někdy doprovází matku s mládětem jiná samice, zoologové zatím přesně neví. Není vyloučeno, že se jedná o příbuznou velrybu, která pomáhá matce například odhánět dotěrné samce. 

Matka s eskortou často odpočívají na jednom místě. Bez hnutí „visí“ v přibližně dvacetimetrové hloubce, zatímco mládě se kojí a každých 5–7 minut vyplouvá k hladině, aby se nadechlo. Mláďata se musí krmit velmi intenzivně. Denně vypijí až 200 litrů mléka a přiberou přibližně 50 kilogramů. Potřebují rychle nabrat síly pro cestu do Antarktických moří. Dospělé velryby se ve „chvílích odpočinku“ vynořují jednou za dvacet minut a poté se zase spustí do stejné hloubky. Často jsme se k odpočívajícím velrybám mohli potopit blíž a slyšeli jsme, jak mezi sebou neustále komunikují – dunivými, hučícími zvuky, které zní opravdu mysticky. 

Souboje rozvášněných samců

Úplně jinak probíhala setkávání se samci, při nichž jsme se často ocitali v opravdu hrozivých situacích. Projevy sociálního chování velryb probíhaly v neuvěřitelné blízkosti. Jako by o nás velrybí siláci ani nevěděli a plně se věnovali svým starostem při nahánění samic. Do vzduchu často vylétávaly jejich mohutné ocasy, jimiž mlátili o hladinu a vydávali tak ohlušující rány – tzv. „tail slapping“. Pod vodou jsme se často ocitali uprostřed oblaků bublinek, které vznikají, když velryby prudkými pohyby čeří hladinu. Samci ovšem bubliny vypouští i úmyslně, což je také projev provázející některé souboje. Vznikají tak nádherné záclony stříbřitých kuliček, které pomalu stoupají k hladině. Při soubojích se vodou nesou slyšitelné rány. Samci se do sebe zapletou jako hadi a navzájem se mlátí ocasy. 

Další z projevů samčí touhy spářit se se samicí je tzv. „Heat run“, při němž několik samců nahání jednu samici. Skupina samců se pohybuje neskutečně rychle, neustále mění směr a každou chvíli se někteří navzájem vytlačují a mlátí ocasy. Díky zkušenostem našeho skippera se nám jednou dokonce povedlo skočit do vody přesně v místě, kudy vzápětí rychle proplulo osm samců stíhajících samici. 

Nebezpečná i fascinující hravost mláďat

K nezapomenutelným chvilkám patřila setkání s hravými mláďaty. Pozoruhodné bylo, že velrybí máma často bezstarostně vyčkávala opodál a nechala svou ratolest dovádět. Některá mláďata se zřetelně radovala z naší přítomnosti. Předváděla neuvěřitelné tance, jako by stále objevovala, co všechno mohou provádět se svým tělem – převalovat se na záda, rozhazovat ploutvemi a dělat všemožné výkruty. 

V naší šestičlenné potápěčské skupině byly i dvě děti – Joshua a Natálka. O ně se často velrybí „drobotina“ zajímala nejvíc a zvlášť sedmiletý Joshua byl element, jehož rtuťovitost možná vyprovokovala jedno mládě k neuvěřitelnému kousku. Už relativně velké mládě vystrčilo v hloubce hlavu z pod těla své mámy a zdálo se, že se vypluje nadechnout. Namísto poklidného vyplavání se ale najednou rozhodlo vyrazit z asi dvacetimetrové hloubky plnou parou vzhůru. Byla to taková rychlost, že si nikdo z nás ani nestačil uvědomit, co se vlastně děje. Patnáct metrů ode mne si zrovna Joshua povídal u hladiny s ostatními a vůbec netušili, že se k nim zdola řítí dvoutunové mládě. Pak už jsem jen viděl, jak mladá velryba celá vylétla do vzduchu mezi Joshuou a naší australskou průvodkyní, kteří od sebe byli asi tři metry daleko. Exploze vody při dopadu velrybího těla smetla průvodkyni a strhla jí masku. Jedna z ploutví na Joshuově noze byla prakticky celá rozštípnutá, pravděpodobně přímým nárazem ocasu mláděte. Naštěstí se vše obešlo bez úrazu a Joshua, a s ním i my ostatní přítomní, má zážitek na celý život.

Navzdory této ojedinělé zkušenosti jsme museli konstatovat, že keporkaci jsou nesmírně inteligentní zvířata, která překvapivě ochotně komunikují s lidmi. Výzva ke hře z naší strany pak byla nadšeně opětována hlavně mláďaty. Stačilo roztáhnout ruce a malí keporkaci na oplátku roztáhli své břišní ploutve, přetočili se na záda a odhalili sněhově bílé břicho. Mláďata také přesně napodobovala, když se někdo z nás spustil hlavou dolů, roztáhnul ruce a točil se dokola. Po těchto zážitcích jsme seděli v úplném transu na lodi a dokola si v hlavách přehrávali ty nádherné situace.

Stále náročnější plavba oceány

Všechny velryby jsou ovlivněny změnami klimatu a výjimkou není ani antarktická populace keporkaků. Cesta z Antarktidy do tropických moří je dlouhá devět až sedmnáct tisíc kilometrů. Plavba trvá velrybám několik měsíců a po tuto dobu zvířata nepřijímají žádnou potravu. Musí proto dopředu získat co nejsilnější zásobu podkožního tuku. V Antarktidě se přitom živí převážně krilem a nejnovější výzkumy ukazují, že keporkaci zde mají stále větší problém s obstaráním potravy. Kril se živí řasami, které rostou pod ledovými krami. Jak ale víme, led je na ústupu – společně s řasami, což se podílí na propadu populace krilu o přibližně 80 % od roku 1970. 

Při sběru vzorků kůže keporkaků se ukazuje, že jejich podkožní tuk je celkově slabší. To značně zkracuje výdrž velryb a komplikuje cestu především vyčerpaným samicím, které se s mláďaty vracejí zpátky z tropů. Keporkaci tudíž připlouvají zpět do Antarktidy na pokraji sil. K tomu se ukazuje, že jsou při migraci nuceni vydávat více energie než v minulosti. Na vině jsou různé překážky, jako například nadměrná lodní doprava, těžba ropy, rybolov, atd.

TIP: Andělé severních moří: Chladný svět arktických běluh

Mohlo by se zdát, že keporkaci jsou ve velkém průšvihu. Zatím tomu tak naštěstí není a čas ukáže, jak si poradí se změnami, kterým čelí. Záleží pochopitelně i na nás, jestli dokážeme učinit kroky, které zpomalí změny klimatu a z hrajících si velrybích mláďat se tak budeme moci radovat i v budoucnosti.

Na poli v hrabství Wiltshire, které leží v jižní části Anglie, uspěl nejmenovaný amatérský archeolog, vyzbrojený detektorem kovů. Podařilo se mu objevit 24 milimetrů velkou a necelých 6 gramů těžkou středověkou zlatou brož. Šperk je vyzdoben nápisy v latině a hebrejštině, které zahrnují náboženství i magii.

Pravděpodobně jde o artefakt, který využíval směs náboženství a magie k ochraně svého majitele před chorobami, například před horečkou, nebo nadpřirozenými jevy. Latinské nápisy představují modlitbu k Panně Marii, zatímco hebrejská písmena A G L A znamenají „Atha Gebir Leilam Adonai“, tedy „Navěky jsi mocný, Pane“.

Právě tato hebrejská písmena svědčí o tom, že brož sloužila jako ochranný amulet. Ve středověku takto bylo vyvoláváno kouzlo proti horečce a je docela dobře možné, že ochrana před horečkou mohla být hlavním úkolem nalezeného šperku. 

TIP: V Anglii byl objeven doposud největší poklad anglosaských zlatých mincí

Jaké je stáří této brože? Odborníci vycházejí z toho, že v Londýně byly nalezeny podobné brože, které pocházejí z let 1150 až 1200. Další podobnou brož mají v Britském muzeu, která pochází ze 14. století. Ani jedna z těchto broží se wiltshirskému objevu sice příliš nepodobá, přesto posloužily k odhadům stáří objevené brože. Podle odborníků vznikl wiltshirský zlatý šperk nejpravděpodobněji někdy mezi lety 1150 až 1400.

O betonu většinou neuvažujeme jako o materiálu pro vesmírné využití. Ani se na něj nesoustředí masivní výzkum. Zároveň ale jde o osvědčený stavební materiál, který lidstvo používá již tisíce let. První použití betonu, podobného tomu, který se používá v současnosti, se datuje do republikánského období starověkého Říma (okolo roku 200 př. n. l.). V této souvislosti je možná překvapivé, že o některých vlastnostech betonu toho stále mnoho nevíme. 

Výrobu a vlastnosti betonu v prostředí mikrogravitace momentálně testuje evropský astronaut Matthias Maurer v rámci své kosmické mise „Cosmic Kiss“ na palubě Mezinárodní vesmírné stanice. Maurer během experimentu „MASON/Concrete Hardening“ míchá beton v ruce, s pomocí speciálně navrženého malého mixeru a velkého nafukovacího plastového boxu.

Beton z vesmíru

Mauer tímto způsobem mnoho betonu nevyrobí, ale o to samozřejmě nejde. Cílem jeho snažení je vyrobit beton, který se poté vrátí zpět na Zemi, kde jej odborníci podrobí důkladným analýzám. Výsledky tohoto výzkumu by mohly mít praktický dopad na Zemi, například v podobě účinnějších postupů při míchání betonu nebo třeba vylepšených kombinací materiálů pro výrobu betonu. A časem by mohlo dojít i na betonování ve vesmíru – na Měsíci nebo třeba na Marsu.

TIP: Stavařina ve vesmíru: Astronauti na ISS vyrobili první kosmický cement

Zemská gravitace hraje důležitou roli v procesu tuhnutí betonu. Protože tento proces může trvat týdny nebo měsíce, je nemožné eliminovat účinky gravitace během této doby kdekoli na Zemi samotné. Proto bylo nutné experiment přesunout na palubu ISS. Ostatně beton na ni necestoval poprvé – podobný test se odehrál v roce 2019, tehdy v režii americké vesmírné agentury NASA. Zda nové experimenty vyústí v něco objevného či užitečného se teprve uvidí. Přinejmenším ale přinesou důležitá data. 

Dějiny Anglie první poloviny 12. století poznamenávají především neustálé spory o královský trůn mezi Matyldou a Štěpánem z Blois. Matylda je zákonnou dědičkou Jindřicha I., Štěpán který si uzurpuje moc pro sebe, vnukem Viléma Dobyvatele. V zemi zuří občanská válka, kterou až v roce 1153 ukončí Matyldin syn Jindřich z Anjou. Poráží Štěpána a přinutí ho podepsat mírovou dohodu. Když Štěpán o rok později umírá, jedenadvacetiletý mladík usedá na anglický trůn jako Jindřich II. Plantagenet. 

Tento energický a charismatický muž vyniká nejen šarmem, ale i velkou vzdělaností. Jeho největší slabinou je však velký neklid a prchlivost, která ho bude provázet po celý život. Úspěšný vojevůdce chce v zemi, zmítané spory a anarchií, zavést pořádek a právo. Něco takového Anglie už dlouho potřebuje! Zamýšlené změny nemůže uskutečnit bez schopného královského kancléře. A právě takového člověka nachází mladý Jindřich v Thomasi Becketovi. Kdo mu ho doporučil? Theobald, arcibiskup canterburský. 

Arcijáhen na lovu 

Téhož roku, kdy Jindřich nastupuje na anglický trůn, se stává o patnáct let starší Thomas Becket arcijáhnem canterburským a proboštem beverleyským. Syna obchodníka z londýnské City, muže čistě normanské krve, kterému se dostalo všestranného vzdělání v Paříži a Bologni, popisuje jeden ze současníků takto: „Byl na pohled útlé postavy a bledé pleti, s černými vlasy, dlouhým nosem a pravidelnými rysy tváře. Měl v obličeji lehkovážný výraz, byl milý a příjemný při konverzaci, otevřený v řeči, avšak lehce se zajíkával. Měl velmi bystrý úsudek a byl velice chápavý, takže každou složitou otázku snadno moudře vyřešil."

Jindřichovi se Becket okamžitě zalíbí a jmenuje jej státním kancléřem a správcem královské kaple. Mladý temperamentní král nachází v Becketovi nejen velmi schopného rádce, ale i osobního přítele a rovnocenného společníka. Becket, ač klerik, se rozhodně nijak nezříká světských radovánek. S velkým potěšením se účastní nejrůznějších turnajů a honů. Skvělý jezdec, znamenitý sokolník a zábavný společník značně převyšuje své okolí intelektem i vzděláním. S Jindřichem se výborně doplňují a užívají si spolu i při návštěvách krčem a milenek.

Thomas však vyniká i ve své práci. Je to právě on, kdo se po smrti Štěpána z Blois velkou měrou zaslouží o znovuobnovení pořádku. Podporuje panovníka ve všech záležitostech a má také rozhodující vliv na mnoho politických rozhodnutí. Král mu dokonce svěří i výchovu svých synů. 

Ctižádost větší než přátelství 

Za několik let však dochází ke zlomu. Arcibiskup Theobald umírá a král si přeje mít svého přítele i na nejvyšším církevním postu v Anglii. Thomas se zdráhá, chápe, že se pak s králem ne ve všem shodne, a to jak v otázkách církevních, tak světských. Dokonce králi odporuje: „Brzy mne budete nenávidět stejně, jako mne teď milujete, neboť si v církevních věcech osobujete autoritu, kterou nemíním trpět.“ Canterburský arcibiskup tuší, že bude stát před těžkým rozhodnutím: musí hřešit buď proti Bohu, nebo proti králi!  

Král si ale přece jen prosadí svou. První nemilé překvapení na sebe nenechá dlouho čekat. Ihned po svém zvolení arcibiskupem se Becket vzdává funkce kancléře a plně se oddává papeži a církvi. Narozdíl od svého předchůdce Theobalda je ale velmi ctižádostivý a postrádá soudný odhad. Jindřich II. je šokován. „Jak jsme se mohli ve svém příteli tak zmýlit!?“ 

Becketovo chování se brzy mění k nepoznání. Na veřejnosti je stále panovačnější a arogantnější. Mění se i v soukromí. Stává se asketou, který se věnuje jen náboženským záležitostem a modlitbě. Pod rouchem arcibiskupa ukrývá žíněnou košili a jizvy po kajícném mrskání. Lesk a pohodlí dvora mění za přísné posty, vigilie a tělesné umrtvování.

Osudový spor 

Jablkem sváru se stává spor o kompetence soudů světských a církevních. K největší rozepři dochází kvůli tomu, kdo má právo soudit duchovní osoby, dopustí-li se zločinu. Král usiluje o to, aby klerici, kteří například vraždili, byli zbaveni kněžského stavu a předáni světským soudcům. Becket protestuje. Trvá na tom, že by všichni duchovní podezřelí ze zločinu měli být vyšetřováni výhradně církevními soudy pod dohledem biskupa. Situace se neustále přiostřuje.

Roku 1164 svolává Jindřich II. do Clarendonu církevní synod. Zde pod pohrůžkou smrti donutí arcibiskupa podepsat takzvané Clarendonské konstituce, které podřizují církevní soudnictví královskému. Becket však svou přísahou považuje za neplatnou, protože ji podepsal pod nátlakem. Svůj souhlas odvolává jako nesvobodný a vynucený.

Prchá do Francie, odkud stíhá všechny své protivníky klatbou. Plných šest let trvá, než se arcibiskup a král usmíří. Nutno podotknout, že pouze formálně. Oba muži uzavírají „příměří“ a 1. prosince 1170 se Becket vrací do Anglie. Okamžitě však vyvolává nový svár, když dá do klatby tři králem jmenované biskupy. 

Tragické následky 

Jindřich se tuto zprávu dozvídá na svém dvoře v normanském Bayeux. Reaguje velmi pohoršeně a v afektu vyřkne nad Becketem ortel smrti: „Copak se nenajde nikdo, kdo by mne zbavil toho otravného kněze?!“ Prohlásí to sice znechuceně, ale s jistou dávkou nadsázky. Jeho čtyři horliví šlechtici si ale panovníkova slova vyloží po svém a okamžitě vyrážejí do Anglie. Jindřich za nimi vysílá posla s rozkazem, aby se zastavili, ale rytíře se již nepodaří dostihnout.

Odpoledne 29. prosince 1170 přijíždějí k arcibiskupovu paláci v Canterbury. Vyhledají Becketa a žádají ho, aby odvolal exkomunikaci biskupů, a pak navždy opustil Anglii. Ten pohrdavě odpovídá: „Kvůli nikomu – ani králi – nebudu utíkat!“ V čase nešpor se Becket odchází modlit do katedrály, kde ho rytíři napadnou. Srazí ho k zemi a čtyřmi sečnými ranami mečem do hlavy ukončí jeho život. Tuto vraždu vykonají tak krutě, že jeho mozek smíšený s krví potřísní kamennou podlahu chrámu.

TIP: Čas nebezpečí: Za posledních Tudorovců rozhodovala víra o životě a smrti

Jindřich je zprávou o Becketově smrti zděšen. Okamžitě chápe, že pro Řím je Becketova smrt velkým vítězstvím. Proti králi se staví národ i jeho rodina. Jindřich se proto ihned vydává na cestu do Anglie, aby vzpouru potlačil. Po vylodění se odebere nejprve do Canterbury k hrobu Thomase Becketa. Dlouho se zde modlí, a pak se nechá zmrskat. Brzy se ukáže, že právě tento čin mu přinese vítězství. Šlechta se poddává a synové skládají manskou přísahu. Jindřich projeví lítost nad tím, že zavdal příčinu k takovému zločinu, a v přítomnosti svého syna, poslů papeže, biskupů a opatů země odpřísáhne, že k vraždě nedal příkaz. Zároveň slíbí poslušnost papeži, zřekne Clarendonských úmluv a canterburské stolici vrátí zabavené statky. 

Když se na jihoamerický kontinent dostali Evropané, narazili na domorodce hovořící vlastními jazyky, kterým kolonizátoři nerozuměli. Zůstali proto u své mateřštiny, a během následujících staletí tak v Novém světě postupně převládly španělština, portugalština a francouzština, všechny odvozené z latiny. Jediné dva státy Jižní Ameriky dnes coby úřední jazyk nepoužívají žádný z uvedené trojice: Jedná se o Surinam, kde se uplatňuje nizozemština, a o Guyanu s tamní angličtinou.

TIP: Ohňová země: Jak se žije na konci světa

V USA se pak vžil termín „latinos“, označující imigranty právě z Latinské Ameriky. V souvislosti s oběma kontinenty mimochodem nejde o první nedorozumění, co se týká pojmenování. Původním americkým domorodcům se například dodnes říká „indiáni“, v důsledku notoricky známého omylu španělských mořeplavců – přesvědčených, že se vylodili v Indii.

Problematika zvířat před soudním tribunálem je doložena už v 9. století. Poslední takový případ je znám z roku 1906. Zvířatům se za jejich provinění dostávalo veřejné popravy, některé zvířecí druhy se dočkaly téměř až „zostuzení“. 

Jakkoli nám dnes mohou připadat tyto události absurdní, lidé ve středověku je měli pečlivě obhájené. Už starověcí Řekové považovali vraždu, ať spáchanou člověkem nebo zvířetem, za hřích, který musí být řádně potrestán. Pokud se tak nestane, může přinést celé zemi mor. Středověká doktrína se držela stejného učení, ale mor nahradila nejrůznějšími démony, kteří se maskovali právě v podobě zvířat a páchali zlo. Pokud by nebyli potrestáni usmrcením, mohlo by dojít k nadvládě ďábla. Historické prameny dokazují, že podobně souzených zvířat byla v Evropě celá řada. Byli to zkrátka členové domácnosti – se svými právy i povinnostmi.

Ach ta prasata!

Jako naprostí vítězové v počtu mordů vycházejí prasata. Ne, že by byla extrémně krvelačná. Dalo by se říct, že za to může opět lidská liknavost. Ulice měst ve středověku totiž prasatům téměř patřily. Mohla se pohybovat všude, navíc ve velkých počtech. K incidentům proto docházelo poměrně často a v mnoha případech byly oběťmi děti. Prasata útočila nejčastěji na jejich uši a nosy. V roce 1396 bylo prase usvědčeno, že malému dítěti odtrhlo obě paže a pokousalo mu tvář. Trest? Veřejné oběšení na náměstí. 

Roku 1457 krátce před vánocemi zabila svině a šest jejích selat občana Johana Martina. Svině putovala před soud i se svými mláďaty. Zatímco ona trestu smrti neušla, malá prasátka zůstala ušetřena – nikdo je totiž při útoku neviděl. 

Když se 5. září 1579 ve francouzském městečku Saint-Marcel splašila dvě stáda prasat, vrhla se na muže a usmrtila ho. Prasata byla odsouzena na smrt, jejich majitel si ovšem nemohl dovolit utrpět takovou ztrátu, proto požádal o milost alespoň pro některé z nich – a svou prosbu adresoval přímo vévodovi burgundskému. 

Jisté prase jakýmsi nedopatřením snědlo hostii. Ve středověku to opět znamenalo jasný trest smrti. Smutně skončil i kohout, který v Basileji v roce 1474 snesl vejce. Obžaloba u soudu uvedla, že právě kohoutí vejce je jednou ze surovin, kterou používají čarodějnice k přípravě svých lektvarů. Obhajoba kohouta bránila s tím, že žádná smlouva, která by dokazovala kohoutovu spolupráci s ďáblem, přece neexistuje. Podle obžaloby však ďábel smlouvu se zvířaty podepisovat nemusí a vstupuje do nich, kdy se mu zlíbí. Kohout byl tedy upálen. 

Případ muže obcujícího s oslicí je z roku 1750. Soud původně požadoval smrt pro oba zúčastněné. Oslice ale byla nakonec ušetřena. Místní kněz dosvědčil, že se vždy chovala dobře, byla čestná a cudná a nemá za sebou žádné skandály, je tedy spíš obětí než viníkem. 

Těžký život obhájce

Procesy se zvířaty se v hrubých obrysech podobaly těm dnešním. Účastnil se jich delikvent, žalobce, obhájce a soudce. Ovšem ten, kdo se pořádně zapotil, byl obvykle obhájce obžalovaného. Musel prokázat velkou míru bystrosti a vynalézavosti. Není proto divu, že podobné procesy mohly šikovnému obhájci zajistit vynikající pověst. 

Na začátku 16. století působil ve Francii mladý advokát Barthélemy Chassenée. Jednou dostal obhajobu krys z provincie Autun, které byly obviněny ze snědení úrody ječmene. Vznesl přitom námitku, že jeho klienti nemohou reagovat na předvolání a ani se nemohou dostavit před soud, protože jsou rozšířeni po celém městě a nemají žádný centrální komunikační systém. Navíc, jejich úhlavní nepřítel – kočky – jim brání se bezpečně pohybovat po ulicích a bylo by pro ně smrtelně nebezpečné dostavit se k soudu. 

Příběh má ale pokračování. Z mladého advokáta se po letech stal uznávaný právník a stejnou obhajobu použil při obraně pronásledovaných valdenských, kteří byli stíháni za kacířství. Tvrdil, že stejně jako v případě krys by ani valdenští neměli být odsouzeni bez slyšení – k němuž se však nemohou dostavit. Uspěl a v kariéře to nakonec dotáhl až na prezidenta parlamentu v Provence.

S potkany to vůbec byla svízel. V roce 1522 se soud ve Francii rozhodl svolat potkany z celé diecéze. Samozřejmě se mělo za to, že potkani umějí číst. Soudní rozhodnutí se jim tedy doručovalo písemně a potřené tukem, aby bylo zaručeno, že potkany přiláká. Podobné soudní případy se množily, a tak se o nich brzo začalo učit i ve univerzitách. Právníci, kteří je čas od času obhajovali, začali používat jeden společný argument – i potkan je boží tvor a koná jen boží vůli. 

Duchovní vůbec měli s otravnými tvory malou trpělivost. Egbert, biskup z Trevíru, proklel vlaštovky, které svým cvrlikáním a hlučením rušily oddanost věřících. A navíc svatokrádežně pošpinily jeho hlavu a roucho svým trusem, zrovna když sloužil mši. Zakázal jim vstoupit do chrámu pod trestem smrti. Dodnes se v Trevíru vypráví populární pověra, že pokud vlaštovka vletí do katedrály, okamžitě jak bez ducha spadne na zem. 

Proste o odpuštění!

Mezi největší kriminálníky té doby se řadí chrobáci. Nejen že se provinili zničením úrody, navíc bylo odhlasováno, že chrobáci nebyli na Noemově arše, tudíž nejsou božími tvory, ale prachobyčejnými zločinci. Zlotřilci se pak ani nedostavili na soudní přelíčení. Soudní posel tak vyšel na pole a rozsudek vynesl tam. I u hmyzu se však šikovným obhájcům podařilo najít účinnou kličku. Jeden ze silných argumentů tvrdil, že hmyz byl na zem poslán proto, aby potrestal člověka za jeho hříchy. Je tedy vyslancem Všemohoucího a snaha o jeho zničení by znamenala vzpouru proti samotnému Bohu. Za takových okolností je tedy místo soudních procesů nutno činit pokání a prosit Boha o odpuštění.

Jeden z německých veterinářů řešil opakované problémy chovatelů dobytka. Ti často zavírali zvířata do malých a nízkých stájí bez dostatečného přísunu čerstvého vzduchu. Dobytek pak byl vyčerpaný a slabý. Rolníci tento jev přisuzovali čarodějným silám. Při vyhánění zlých duchů otevřeli dveře i okna a dobytek rázem pookřál.

TIP: Příběh Mary Toftové: Ženy, která porodila králíka

Veterinář se snažil rolníky přesvědčit, že problém byl způsoben nikoli čarodějnictvím, ale nevhodnými podmínkami. Marně. Nakonec se mu podařilo přesvědčit zemědělce, že pokud budou okna otevřená, aby čarodějnice mohly volně létat dovnitř a ven, zlé síly do dobytka vstupovat nebudou.