S jistotou dnes nevíme, zda nechvalně proslulá „města hříchu“ – jejichž název se stal synonymem pro neřest a nemravnost – skutečně existovala. Málokterý historik o tom však navzdory absenci archeologických důkazů pochybuje: V Bibli o nich najdeme zmínku hned na několika místech, nejen v První knize Mojžíšově, odkud notoricky známý příběh pochází (viz Města hříchu). Do většiny evropských jazyků včetně češtiny pak pronikl výraz „sodomie“ coby označení prostopášného života. 

Nejlidnatější na Zemi

Vědci však na základě vykopávek specifikovali několik lokalit, kde se dvojice bájných měst mohla nacházet. Mezi nejpravděpodobnější kandidáty patří pozůstatky Tall el-Hammamu v dnešním Jordánsku, 14 km severovýchodně od Mrtvého moře. Nejstarší osídlení oblasti se datuje již do eneolitu, přibližně 4 000 let př. n. l., a důvod je zřejmý: Byť se v širokém okolí rozprostírá nehostinná poušť, samotné údolí Jordánu poskytovalo dostatek vláhy a příhodné podmínky pro rozvoj zemědělství. 

V době bronzové šlo potom o jedno z prosperujících civilizačních center, přičemž rozlohou i počtem obyvatel region převyšoval nedaleké Jericho, či dokonce Jeruzalém. Ve vrcholné éře tam mohlo žít asi 50 tisíc lidí a v samotném Tall el-Hammamu zhruba osm tisíc. Pro srovnání: Sumerský Uruk coby největší město té doby měl podle různých odhadů přibližně 40 tisíc obyvatel a globální populace čítala kolem 14 milionů lidí. 

Zkáza z vesmíru

Někdy kolem roku 1600 př. n. l. však přišla zkáza – náhlá přírodní katastrofa nevídaných rozměrů, v jejímž důsledku se po někdejším kvetoucím městě v jediném okamžiku doslova slehla zem a po příštích šest století zůstala lokalita zcela neobyvatelná. Právě nápadná podobnost mezi historickými událostmi a biblickým příběhem o Sodomě a Gomoře vedla vědce k závěru, že se Tall el-Hammam mohl stát předlohou pro vyprávění z knihy Genesis. 

Archeologové sice na místě provádějí vykopávky již dlouhé dekády, dosud ovšem opomíjeli bližší zkoumání příčin zániku města. Otázka se do jejich hledáčku dostala teprve v roce 2005, kdy se mezinárodní tým dvou desítek odborníků z různých oborů – včetně těch z České republiky – zaměřil na podrobnější analýzu vrstev půdy a nánosů pokrývajících ruiny. Loni na podzim se pak badatelé po letech domněnek a debat patrně ocitli o krok blíž řešení: Vše nasvědčuje, že místo zasáhl meteorit. 

Žhavější než sopka

Postupným odkrýváním dalších vrstev se před archeology začal rýsovat děsivý obrázek: Městské hradby se v jednom místě zcela zhroutily a čtyřpatrový palác, patrně tamní nejvyšší a nejhonosnější stavba, lehl popelem. Podle drobných úlomků kostí lze usuzovat, že oběti rozmetala na prach tak obrovská síla, že srovnala se zemí celé město. Zhruba 1,5metrová vrstva sutin – směs dřevěného uhlí, popela, keramiky a cihel – obsahovala i materiály a chemické prvky neodpovídající tomu, co by odborníci očekávali na místě zničeném válečným konfliktem či zemětřesením. „Nalezli jsme jasné důkazy, že tam působila teplota přes dva tisíce stupňů,“ popisuje spoluautor studie James Kennett, emeritní profesor University of California v Santa Barbaře. 

Jeho tým objevil například keramiku roztavenou do podoby skla, částečně rozpuštěný stavební materiál či hliněné cihly, jejichž struktura se vlivem žáru kompletně změnila. Takto poškozené vzorky představovaly bezmála pětinu zkoumaného materiálu: Natolik enormní teploty přitom nedokáže vyvolat ani požár či pyroklastický proud z výbuchu sopky. A hypotézu o zásahu silným bleskem vyloučilo měření magnetismu, který by musel i s odstupem tisíciletí zůstat nápadně vysoký. Nic takového se však neprokázalo. 

Jako tisíc Hirošim

K definitivnímu přesvědčení, že se viníkem zkázy stal ničivý návštěvník z vesmíru, dovedl odborníky nález roztavených kovových prvků, které se v zemské kůře vyskytují jen zřídka – například zlata, platiny či iridia. Naopak víme, že v meteoritech či kometách se nacházejí výrazně častěji. Analýza nánosů následně odhalila i miniaturní částice odpařeného železa a písku, jež mohou vzniknout pouze působením teplot přes 1 590 °C. 

„K nejzásadnějším důkazům patří prasklinky v zrncích křemene. K něčemu takovému dochází výhradně pod extrémním tlakem,“ uvádí Kennett. Zásah „biblického“ meteoritu lze podle něj srovnat s tunguzskou katastrofou z roku 1908: Vesmírné těleso o průměru až 60 metrů tehdy vybuchlo ve výšce kolem 5 km nad Sibiří a následná exploze zdecimovala oblast o rozloze přes 2 000 km². Výbuch tak tisíckrát překonal sílu jaderné bomby svržené na japonskou Hirošimu. 

Hořící déšť

V Tall el-Hammamu se podle všeho odehrálo podobně děsivé inferno: Na základě výpočtů se předpokládá, že se asteroid přiblížil k Zemi rychlostí 61 000 km/h a po vstupu do atmosféry explodoval asi 4 km nad povrchem. Nevznikl tak dopadový kráter, ale úlomky tělesa se snášely z nebe v podobě intenzivního deště hořících částic. Závěry, k nimž po důkladném průzkumu došli archeologové, se v lecčems shodují se Starým zákonem: Bible například hovoří o kamenech pršících z oblohy, o hustém dýmu stoupajícím z trosek a o množství obětí. „Popis v knize Genesis odpovídá výbuchu vesmírného objektu,“ potvrzuje Kennett. 

Teplota vzduchu v celé oblasti okamžitě stoupla až na 2 600 °C, takže veškerý materiál ihned vzplál, a část se dokonce odpařila nebo přinejmenším roztavila. Městem se přehnala tlaková vlna několikanásobně silnější a rychlejší než všechny dosud zaznamenané hurikány či tornáda a nejspíš smetla vše, co ještě odolávalo. Vítr nezeslábl ani ve 22 km vzdáleném Jerichu: Také zmíněné město nejspíš shořelo do základů, stejně jako přibližně stovka menších osad v okolí. Uvedený závěr je víceméně v souladu s tím, co archeologové již dlouho předpokládali, tedy že jedno z prvních sídel světa kolem roku 1550 př. n. l. zřejmě zničilo zemětřesení. I o zániku Jericha právě v té době se přitom Starý zákon zmiňuje.

Šest set let obnovy

Záhadou však zůstávalo, proč se život na místo nevrátil víc než půl milénia. Podle jednoho z možných scénářů se v důsledku katastrofy vylilo z břehů Mrtvé moře a slaná voda na dlouho proměnila půdu v širokém okolí v neobdělávatelnou pustinu. Odpovídala by tomu místy až 25% koncentrace soli naměřená v sedimentech. I zde lze navíc vysledovat nápadnou souvislost s biblickou legendou, tentokrát o solném sloupu (viz Města hříchu). Krátce po události populace v údolí dolního Jordánu drasticky poklesla: Z původních desítek tisíc stálých osadníků zůstaly řádově stovky migrujících nomádů. Trvalo celých šest století, než srážky – v pouštní oblasti pouze minimální – pomohly veškeré toxiny z půdy odplavit.

TIP: Nejhorší rok v dějinách lidstva: Výbuch sopky vyvolal globální katastrofu

Zdá se málo pravděpodobné, že by takovou zkázu mohl někdo přežít, a dokonce o ní podat svědectví. Ovšem dochovaný příběh o Sodomě a Gomoře, který se zpočátku nejspíš předával ústní tradicí a podrobně jej líčí kniha Genesis, naznačuje opak. Pokud by šlo skutečně o totožnou událost, pak bychom před sebou měli zřejmě nejstarší písemný záznam o dopadu meteoritu v dějinách. První známý případ zničení lidského osídlení v důsledku nárazu tělesa z vesmíru se odehrál přibližně před 12 800 lety v syrské lokalitě Abu Hureyra. O tehdejší katastrofě však žádné psané doklady neexistují. 

Vypadá to, že si čínský rover Nefritový králík nedá pokoj. Po objevu „záhadné látky“, která měla připomínat gel a „neznámé dokonalé krychle“, si podle čínských vědců připisuje další záhadný objev – na odvrácené straně Měsíce měl objevit podivné skleněné kuličky. Koule mají měřit v průměru okolo dvou centimetrů a rover je objevil díky snímkům své panoramatické kamery.

I když se to možná jeví zvláštně, sklo se na povrchu Měsíce podařilo objevit již několikrát v minulosti – objevily je například posádky Apolla 15, 16 i 17. Podle vědců šlo o výsledek dopadu meteoritů případně o produkt dávné vulkanické činnosti Měsíce, při kterém se tavil jeho plášť. Pozdější analýza ukázala, že obsahují množství olova, zinku, teluru a síry. Kuličky, které nyní objevil Nefritový králík jsou ale přeci jen jiné – v průměru měří od 15 do 25 milimetrů a pocházejí z odvrácené strany Měsíce. Podle čínských vědců mají světle hnědé zabarvení a některé z nich jsou dokonce průsvitné. To u dřívějších objevů neplatilo – skleněné kuličky objevené posádkami Apollo byly neprůhledné a černé.

Pokud by se čerstvý čínský objev podařilo potvrdit, šlo by jistě o dobrou zprávu – naznačovalo by to, že na Měsíci existuje silikátový materiál, ze kterého je možné vyrábět sklo a nejspíš i další materiály použitelné při stavbě lunární kolonie. Šlo by také o další střípek v mozaice rané historie Měsíce.

TIP: Čínský rover Nefritový králík narazil na podivuhodný „pomezní kámen“

Možná ale jde jen o další kolo záhadných objevů, které ukazují hlavně na skutečnost, že pokud se něčeho na Měsíci opravdu dostává v míře vrchovaté, je to dostatek kamení všemožných tvarů, dráždících fantazii nás pozemšťanů. Ostatně přesně tím se ukázal být onen „záhadný gel“ i „dokonalá krychle“, které Nefritový králík „objevil“.

Skleněné kuličky objevené posádkou Apollo (foto: Lunar and Planetary Institute, CC0)

Vzácnou, sladkovodní želvu bahenní (Emys orbicularis) sice najdeme na třech kontinentech světa (v pásu od severozápadní Afriky přes většinu Evropy až po Balkánský poloostrov, Malou Asii a Blízký východ), nicméně areál výskytu má značně rozdrobený, zejména ve středoevropském regionu, kde přežívá víceméně už jen v chráněných oblastech. 

Poslední želví kousky 

Původně osidlovala většinu Evropy, ale po ochlazení klimatu zůstala pouze v teplejších oblastech. Mnohde její stavy klesly na kritické minimum. V srdci Evropy dnes přežívá jen lokálně (v Německu, Rakousku, Polsku, Slovensku a v České republice) a množí se výjimečně v izolovaných populacích. 

I u nás bývala hojná, v pásu od jižních Čech přes Moravu až na Slovensko, ale dnes je na pokraji vyhynutí a figuruje na seznamu kriticky ohrožených druhů. Poslední stovky želv přežívají na několika málo lokalitách (v Polabí, Poodří a Pomoraví) roztroušeně a jenom na dvou místech (poblíž Mikulova a Rakovníka) jich najdete více pospolu. 

Proč se téměř vytratila? 

Ve středověku byla hojně lovena pro maso a později přišla i o domov, tj. mokřady, v rámci rozvoje zemědělství, průmyslu a zalidňování oblastí. Tuhle ztrátu už neunesla a z přírody se téměř vytratila. 

Její populaci přirozeně provětrávají i predátoři (např. prase divoké, liška, jezevec, vydra nebo čáp) a nepůvodní želví konkurentky (proto nevypouštějte želví domácí mazlíčky, kteří vás omrzeli, do volné přírody). Nejvíce ji ohrožuje invazivní želva nádherná (Trachemys scripta). Z některých jihoevropských mokřadů už ji dokonce úspěšně vytlačuje. U nás zatím jen přežívá, ale už se zkouší množit.  

Češka nebo cizinka?

Původ naší želvy bahenní byl dlouho nejasný, ale archeologické nálezy její opakovaný přirozený výskyt v České republice potvrzují. Nicméně původní populace u nás byla prakticky vyhubena a namísto ní zavlečeny populace nepůvodní – želvy odnepaměti kolují na trhu s masem i domácími mazlíčky a mnoho jich končívá odložených v přírodě. 

Podle herpetologa Martina Šandery (z HERPETY) dnes na nejteplejších lokalitách Čech a Moravy přežívají jen zbytky vesměs nepůvodních populací želvy bahenní. Jde převážně o uprchlíky z chovů, jen ojediněle byly při pokusu o návrat do přírody záměrně vysazeny skupinky nepůvodních jedinců. Vedle nich, nejspíše na jižní Moravě, ale pravděpodobně dožívá i zlomek přestárlé původní české populace. 

Želví porodnice 

Želva bahenní se dnes pravidelně rozmnožuje pouze na jediné české lokalitě, v jihomoravském Betlémě (chráněném umělém mokřadu), kam byla vysazena. Z dvacítky jedinců z rumunské delty Dunaje vznikla životaschopná populace, která po bezmála 30 letech odhadem čítá přes dvě stě želvích jedinců různého stáří (koncem jara samice kladou po devíti vejcích v jediné snůšce a vylíhlé želvičky zimují v zemi). Monitoruje je tým zoologa Miroslava Šebely z Moravského zemského muzea. Vědci je značkují (kovovým nýtem do rohovinových štítků zkraje krunýře a to nebolí, protože jsou obdobou lidských nehtů) a sledují rozměry, věk a zbarvení. 

Další potenciální želví porodnicí je podle biologa Václava Laňky (z Městského úřadu v Rakovníku) středočeská Červená louka (chráněné revitalizované slatiniště). Přibližně čtyřicítku želv z maďarské pusty tu zoologové sledují přes třicet let a nedávno se konečně dočkali prvního pokusu o rozmnožení. Místní želví maminka se toulala po okolí a úzkostlivě hledala místečko pro nakladení snůšky. Byla ale odchycena v domnění, že jde o uprchlíka z chovu, proto svůj důležitý úkol dokončila až v nedaleké záchranné stanici. S pěticí želvích uličníků se nakonec vrátila domů. 

Projekty i pro vás

Želva bahenní se z naší přírody prakticky vytratila, ale odborníci věří, že její dny ještě nejsou nadobro sečteny. Původní populaci jsme sice vyhubili, ale nepůvodní želvy jsou v našich klimatických podmínkách schopné reprodukce. Šance na návrat tu tedy je. Podle Martina Šandery ale musíme počítat s tím, že vysazené želvy, byť téhož druhu, se mohou v přírodě chovat jako druh nepůvodní, tj. zavléct do mokřadu choroby, parazity a s původní přestárlou Češkou se křížit. 

TIP: Želví nájezdnice: Cesta želvy nádherné z domácností do volné přírody

Pro záchranu posledních přežívajících jedinců a navrácení druhu na původní lokality byl odstartován dlouhodobý projekt „Želva bahenní v ČR“ (koordinovaný HERPETOU). Želvy najdete u prohřátých vod s bahnitým dnem a bujným houštím, jejich vejce pak v písku na břehu. Realizovány jsou i záchranné chovy v zoologických zahradách, z nichž budou želvy vysazovány do přírody. Takové chovy můžete finančně podpořit formou adopce. Příkladem soukromého chovu je „Zahrada Harta“ pana Luďka Hojného ve východočeských Vošticích.

Letecké drony se dnes uplatňují při mnoha různých příležitostech. V některých situacích ale mohou být lepší volbou pozemní drony, například kvůli úspoře energie. Unikátní dron HUUVER kombinuje vlastnosti létajících i pozemních dronů do jediného stroje, který je vybavený rotory i pásy.

Vývoj dronu HUUVER probíhá v rámci projektu Evropské unie, který vedou polští Cervi Robotics/Dronehub. Podílí se na něm ale i řada dalších společností, včetně českých Gina Software. V současnosti má dron podobu prototypu o rozměrech 137 × 84 × 56 cm a váze zhruba 23 kg.

Po zemi i ve vzduchu

Když se HUUVER pohybuje po zemi, tedy na pásech, dokáže se na jedno nabití lithiové baterie pohybovat zhruba 10 hodin. Pokud potřebuje létat, spustí svých 8 rotorů, které jsou umístěny mezi svrchní a spodní stranou pásu. Ve vzduchu se ale udrží jen asi 20 minut, což pěkně ukazuje na energetickou náročnost pohybu ve vzduchu pro drony.

TIP: Unikátní létající železniční dron Staaker šikovně kontroluje koleje

HUUVER může být dálkově řízen v reálném čase operátorem anebo může létat autonomně. Je vybavený optickými a termálními kamerami, LiDARem, navigací založenou na satelitním systému Galileo, a také palubním mikroprocesorem Nvidia Jetson AGX Xavier, který je mozkem dronu. Dron by se mohl v dohledné době objevit na trhu, přičemž zřejmě nalezne využití především v průmyslu, u vojáků a u záchranářů.

Vztah polského krále Zikmunda II. Augusta a Barbary Radziwiłłówny patří k silným milostným příběhům polské i litevské historie. Inspiroval autory legend, malíře, filmaře. Na motivy Barbařiných osudů vznikl v Litvě dokonce muzikál. Dnes na tento vztah pohlížíme romanticky, ale ve své době tomu bylo malinko jinak…

Jako trojská Helena?

Že pro ni ztratil hlavu polský král? Nedivme se! Měla pověst nejkrásnější ženy své doby. Přirovnávali ji k trojské Heleně. Zpočátku milenci svůj vztah dlouho a úspěšně tajili. Tajně se i vzali. Toho využili Barbařini příbuzní k posílení své moci na královském dvoře. Pak to ale prasklo. Řadu šlechticů to rozhořčilo. Nutili krále, aby sňatek anuloval. Ale Zikmund bojoval jako lev, jen aby se jeho milovaná dočkala uznání a korunování královnou. Ostatně nešlo o první panovnici bez královské krve. 

Krásná Barbara pocházela z Vilniusu, kde se narodila do vlivného litevského rodu Radziwiłłů. Bohatá a mocná rodina nejednou významně zasáhla do polských dějin. Na přesném roce jejího narození se historikové nedokážou shodnout, a tak pro jistotu uvádějí raději roky dva: 1520 nebo 1523. 

Psal se rok 1537, když rodiče Barbaru provdali za Stanislawa Gasztołda, o patnáct let staršího litevského aristokrata. Nejednalo se zrovna o typický sňatek. Barbařin manžel, trakaiský a trocký vévoda, byl původně zasnouben s její starší sestrou Annou. Jenže nedlouho před svatbou své zasnoubení zrušil. Důvod se nikde neuvádí. Můžeme jen spekulovat, že snad šlechtična neměla tu nejlepší pověst. Kdo ví…

Jenže Radziwiłłovi nechtěli o tak významného ženicha přijít, a tak mu nabídli svou mladší dceru Barbaru. Po necelých pěti letech Stanislaw umírá, aniž zplodil nějaké děti. Podle tehdejších litevských zákonů nemohla Barbara jako bezdětná vdova zdědit manželův majetek. Ten připadl litevskému velkovévodovi a zároveň polskému králi Zikmundovi I., který ho obratem předal svému synovi. To ještě nemohl tušit, že se Zikmund II. August stane největší láskou Barbařina života. 

Dynasticky vhodný sňatek

Následník trůnu splnil přání svého otce a oženil se s Alžbětou Habsburskou, sedmnáctiletou dcerou českého krále Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Ta neměla v Polsku a Litvě rozhodně snadnou pozici. Nejenže jí prý scházela krása, ale navíc trpěla epilepsií, takže se příliš neúčastnila společenského života. Zikmunda nepřitahovala. Naopak: nesnášel ji. Novomanžel raději po svatbě odjel do Litvy, kde si užíval s milenkami.

Opuštěná Alžběta si stěžovala u svých rodičů a ti zasáhli. Zikmund musel navenek zachovávat dekorum, jeho otec ho za „odměnu“ jmenoval litevským místodržitelem a poslal za ním Alžbětu do Vilniusu. Ta však již po dvou letech manželství jako bezdětná umírá.

Tajná svatba

S Barbarou Radziwiłłównou se v Litvě Zikmund poprvé setkal v době, kdy ještě žila jeho žena. Oficiálně ji navštívil kvůli dědictví po jejím manželovi. Nejspíš ho ale hnala touha spatřit mladou vdovu, o jejíž kráse kolovaly legendy. Brzy se z nich stali milenci. Kdy přesně došlo ke svatbě, se s jistotou neví. Do říše bájí asi patří legenda o tom, že Barbařini příbuzní se o tajném vztahu dozvěděli a nutili Zikmunda, aby se buď s vdovou oženil, anebo se s ní rozešel. Král jim prý slíbil, že se s Barbarou rozejde. Slib však nedodržel a se svou milou se scházel i nadále. Povídalo se, že když ho u ní jednou překvapili, přivlekli kněze, aby je okamžitě oddal. 

Moc pravdy na tom asi nebude. Zikmund totiž nepatřil k těm, kdo by se nechal do čehokoli dohnat. Mnohem spíše Barbaru opravdu hluboce miloval, a když mu sdělila, že čeká dítě, tajně se s ní oženil, aby se narodil legitimní potomek. Jenže novomanželka prý potratila. Anebo těhotenství jen předstírala? To se už asi nedovíme…

Boj za uznání sňatku

Tajná svatba byla v rozporu se zákonem, který králi ukládal povinnost svůj sňatek konzultovat se senátem. Když vyšla najevo, všichni se postavili proti - včetně jeho rodičů. Jenže Zikmund si cenil své lásky víc než svého titulu a byl dokonce zpočátku připraven vzdát se polského i litevského trůnu. Nakonec se rozhodl, že polskou šlechtu, která žárlila na vzrůst moci rodu Radziwiłłů, přesvědčí. 

Začaly se šířit zvěsti o Barbařině promiskuitním životě. Obviňovaly ji, že Zikmunda, který se po smrti otce stal králem, očarovala. Barbara však neměla žádné mocenské ambice, ani se nesnažila získat úřady pro své příbuzné. Milovala Zikmunda láskou, jakou do té doby nepoznala. Polská šlechta pak nabídla králi ústupek. Byla ochotna uznat Barbaru coby manželku, nikoli však jako královnu. Na to ale Zikmund nepřistoupil. Stále doufal v potomky, a tím by zpochybnil jejich legitimitu. 

Konečně královnou

Zikmund části šlechty pohrozil, část uplatil, ale hlavně našel spojence. Získal na svou stranu papeže, kterému se zavděčil, když v Polsku potíral kalvinismus a luteránství. Pro případ vzpoury mu pak slíbil podporu jeho bývalý (a vlastně i budoucí) tchán Ferdinand I. Habsburský. Polská šlechta tedy kapitulovala a v prosinci 1550 došlo v Krakově k slavnostní korunovaci Barbary polskou královnou.

TIP: Neúspěšné manželství: Proč nepustila Hedvika Vladislava Jagella do ložnice?

Společné štěstí netrvalo dlouho. Už delší dobu se kráska potýkala s vážnými zdravotními problémy. Trápily ji bolesti břicha provázené nevábnými hnisavými boulemi, což její okolí velice odrazovalo. Zikmund u ní obětavě probděl nejednu noc. V květnu 1551 Barbara po velkém utrpení v Krakově zemřela. Korunu nosila pouhých pět měsíců. Poslední přání, aby byla pohřbena ve Vilniusu, jí manžel splnil. Pohřební vůz s její rakví se vydal na dlouhou cestu do Barbařina rodného města a v každém kostele, který míjel, se sloužily za zesnulou královnu mše.

V souladu se stále značnou rolí, kterou kavalerie zastávala v US Army, se tanky netěšily přílišné oblibě, jelikož převažoval názor, že se hodí pouze k podpoře pěchoty. Tuto linii zastával i Kongres, který ve zmíněném zákoně podřídil obrněnce výhradně infanterii, zatímco kavalerie je používat nesměla.

Definoval též jejich parametry. Lehké tanky mohly vážit nanejvýše 5 tun, aby je uvezly nákladní automobily, pro střední stroje platil limit 15 tun, což souviselo s nosností mostů. Politici navíc uvolnili na vývoj tak málo peněz, že umožňoval stavbu sotva několika prototypů ročně. 

Pomoc jízdě

Představitelé americké kavalerie si přínos průzkumných obrněnců uvědomovali. Mocného spojence nalezli v náčelníkovi generálního štábu Douglasi MacArthurovi, který tvrdil, že tanky by spíš než k podpoře pěšáků měly pomáhat při výpadech jízdy.

Generál se snažil připravovat půdu pro mechanizaci kavalerie a v roce 1933 prohlásil: „Kůň nemá větší stupeň mobility, než měl před tisíci lety. Nastal tedy čas, aby jej kavalerie v roli transportního prostředku buď nahradila, nebo doplnila. Jinak jako celek upadne v zapomnění.“

Bojové vozy Strýčka Sama

Rozsáhlejší modernizace se americká kavalerie ale dočkala až ve druhé polovině 30. let, kdy vyvstala potřeba celoobrněného vozidla schopného udržet krok s jízdou. A našla se i cesta, jak obejít nepohodlnou legislativu: zatímco pro pěchotu se vyvíjely lehké tanky, kavalerie si objednávala velmi podobné typy oficiálně značené jako bojové vozy (combat cars).

Typickým představitelem se stal M1 Combat Car pro jezdectvo a M2A1 Light Tank pro infanterii. Vyráběly se od roku 1935, a ačkoliv se příliš nerozšířily, položily základy pro úspěšný tank Stuart. Zásadní přelom nastal v srpnu 1940, kdy došlo k ustavení obrněných sil coby samostatné zbraně.

TIP: Nesmrtelná americká pásová legenda: Tank M4 Sherman

Do čela Armored Force se postavil generál Adna Chaffee Jr., dodnes považovaný za otce tankového vojska strýčka Sama. Současně se zrodil 1. obrněný sbor tvořený dvojicí divizí. Chaffee došel k pokrokovému závěru, že je třeba koncentrovat „obrněnou kavalerii“ do větších formací určených k frontálním úderům i pronásledování ustupujícího protivníka. Boje druhé světové války potvrdily správnost této cesty, a zatímco význam motorizovaných i tankových svazků neustále rostl, na koně už zbylo většinou jen tahání povozů a děl. 

V roce 2017 jistý vysokoškolský student pátral během odlivu na pobřeží skotského ostrova Skye, vyhlášeného paleontologického ráje, po fosiliích dinosaurů. Narazil zde na kosti, z nichž se vyklubal životní objev – úžasná, výjimečně zachovalá a velmi vzácná fosilie pterosaura, který je největším známým ptakoještěrem období jury.

Není tajemstvím, že ve druhohorách žili obrovští pterosauři s rozpětím křídel až 12 metrů. To se ale týká období křídy, především jejího závěru. Pterosauři ale existovali i v období jury (a také triasu), byť proti létajícím obrům období křídy působili mnohem skroměji. Pterosaurus z ostrova Skye představoval vzácnou výjimku.

Plaz z ostrova Skye

Nově objevený obr dostal jméno Dearc sgiathanach, v němž je slyšet skotská gaelština. Původní jméno ostrova Skye v této řeči totiž zní An t-Eilean Sgitheanach, což znamená „okřídlený ostrov“. Jméno pterosaura je tak dvojsmyslnou slovní hříčkou, protože ho lze přeložit jako „plaz z ostrova Skye“ a zároveň také „okřídlený plaz“. 

TIP: Největším létajícím tvorem Austrálie byl děsivý drak Thapunngaka shawi

Podle paleontologů byl Dearc sgiathanach zřejmě zdatný jedlík ryb a hlavonožců. Jeho křídla dosahovala rozpětí přes 2,5 metru a mezi jurskými pterosaury patřil mezi skutečné obry. „Dearc je největším známým pterosaurem období jury. Jeho nález nám říká, že se pterosauři podstatně zvětšili mnohem dříve, než jsme si zatím mysleli, dlouho před obdobím křídy, v němž jim stále více konkurovali ptáci," okomentoval objev vedoucí výzkumného týmu, britský paleontolog Steve Brusatte z Edinburské univerzity.

V Argentině vládla v roce 1982 vojenská junta, která přivedla zemi do těžké krize. Zahraniční dluh překročil 40 miliard dolarů, vláda potlačovala lidská práva a celonárodní odpor sílil. Prezident Leopoldo Galtieri, který byl zároveň velitelem pozemních sil, se rozhodl situaci řešit po svém. S velitelem letectva generálem Lami Dozem a šéfem námořnictva admirálem Jorgem Anayou se usnesli, že vládu může zachránit pouze vítězná válka. Ta měla odvést pozornost od domácích problémů.

Válkou k záchraně junty

O souostroví Falklandy (v Argentině nazývané Malvíny) se země přela s Velkou Británií už od roku 1833. Galtieri došel k názoru, že pokud území obsadí s dostatečnou silou, Británie se neodhodlá o vzdálené ostrovy bojovat. Jejich obsazením by se vojáci stali hrdiny a dokázali by to, o co se předchozí vlády marně snažily diplomatickou cestou.

Operace s názvem Rosario dostala v březnu 1982 zelenou. Dne 19. března přijeli do přístavu Leith na ostrově Jižní Georgie, který spadá pod Falklandy, argentinští dělníci. Avšak tajně s nimi v civilních oděvech dorazili příslušníci speciální jednotky námořnictva. Vyvěsili argentinskou vlajku a nepodrobili se obvyklým vstupním formalitám. Chtěli vyprovokovat britského guvernéra na Falklandech Rexe Hunta k tahu, který by byl záminkou k otevřené vojenské intervenci Argentiny.

Prapor pryč!

Hunt se o provokaci brzo dozvěděl a ohlásil ji do Londýna. Odpověď z kanceláře premiérky Margaret Thatcherové přišla vzápětí: vyslat loď s oddílem námořní pěchoty, ale zatím nezasahovat. K přístavu vyplulo plavidlo Royal Navy s 23 mariňáky, aby si vynutili spuštění vlajky. Přesně to Galtieri potřeboval – Argentina mohla vyrazit na „obranu“ občanů.

Příslušníci Royal Marines rychle pochopili vážnost situace. Znepokojivé zprávy přicházely i ze zpravodajských zdrojů. Dvě argentinské korvety byly odvolány z cvičení a na základnách vyhlášena pohotovost. Na moře vyplulo největší argentinské válečné plavidlo – letadlová loď Veinticinco de Mayo.

Pod modro-bílou vlajkou

Bylo jasné, že incident má posloužit pouze jako záminka. Margaret Thatcherová a státní tajemník pro zahraniční věci Peter Carrington rozhodli o preventivním kroku a vyslali k Falklandským ostrovům trojici atomových stíhacích ponorek, které do oblasti dorazily 19. dubna. Mezitím britské velení vyhlásilo kolem Falkland takzvanou Total Exclusion Zone (TEZ) o poloměru 322 km (200 mil), v níž měly být argentinské síly napadány bez varování.

Útok se Argentinci chystali zahájit v noci na 3. dubna. Jako první přistáli vojáci speciální jednotky námořní pěchoty; ve 2.30 zneškodnili hlídku britských námořních pěšáků na mysu Pembroke a vyrazili do vnitrozemí. Letiště i budovu celní správy obsadili bez boje. Na odpor Argentinci narazili až u guvernérova sídla, kde je přivítala palba námořních pěšáků.

Pokračování: Slavná hodina britských harrierů: Legendární letouny ve válce o Falklandy (2)

Přestřelky se střídaly s vyjednáváním. Až v 9.30 nařídil Hunt složit zbraně. Ve stejné době se vylodily i hlavní invazní síly podporované letouny a vrtulníky. Britskou vlajku nahradila argentinská a z Falkland se staly Malvíny, guvernérem se stal generál Mario Menendez. Hned 3. dubna argentinský 1. prapor námořní pěchoty obsadil Jižní Georgii, byť dvě desítky britských marines před kapitulací dokázaly sestřelit vrtulník a poškodit korvetu.

O tom, jak asi vypadal skutečně ten první vtip, se můžeme jen marně dohadovat. Jisté indicie k rozklíčování obsahu tu ale jsou. I v roce 1900 př. n. l. totiž měli lidé rádi humor jednoduchý, košilatý a poněkud přízemní.

Přehlídka nejstarších dosud nalezených psaných anekdot, sestavená akademiky z univerzity v britském Wolverhamptonu, dává tušit, že cit pro skutečně vytříbený, taktní a jemný humor nebyl masám ve starověku zrovna vlastní. Pro sestavení dobového přehledu vycházel tým Paula McDonalda z překladů konkrétních archeologických artefaktů. Hodně jim také vypomohla předchozí práce „badatelů“ z 5. století. Staré Řeky totiž prapůvod prvního vtipu také zajímal a v pojednání Philogelos – Milovník smíchu, jakéhosi neformálního předchůdce humoristických časopisů, se je pokoušel filozof Hieroklés z Alexandrie podrobně zaznamenat. 

O nešťastném oslu

Takže? Ze 4. století pochází vtip o ne zrovna šikovném holiči: „Když se holič krále před celým dvorem zeptal, jak by si nový sestřih přál, odvětil mu panovník: V tichosti.“ Smích zmíněných dvořanů i posluchačů anekdoty nejspíš vycházel z toho, jak směšně byl panovník prve ostříhán. Snad. 

To další kousek, kterému Hieroklés přiřkl vznik kolem roku 350 n. l., je nám, snad jen v trochu jiném osazení, dobře známý. „Ve snaze naučit osla nejíst, nedával mu pedant ani kousek ovsa. Když osel pošel hlady, smutně jeho pán zaštkal: „Jaká velká ztráta! Zemřel, zrovna když se naučil nejíst!“ Trochu to připomíná blíže nedatovanou starořeckou anekdotu o hloupém studentovi, který si šel zaplavat. Málem se utopil a přísahal, že v příštím pokusu se už plavat skutečně naučí. 

Otec nejistý

U následující anekdoty si nejsme přesně jisti vznikem, i když s datací nám vypomáhá hlavní aktér. První císař říše římské Augustus žil na přelomu našeho letopočtu. A právě tento velikán kdesi v davu na tržnici potkal muže, jež mu byl zjevem až neuvěřitelně podobný. Zvědavost ho pohnala k tomu, aby se jej okamžitě zeptal: Nepracovala tvoje matka kdysi v mém paláci? Otázaný neztratil duchapřítomnost a bystře odvětil: „Ne,  císaři, ale můj otec ano.“ Inu, otec je na rozdíl od matky vždycky nejistý a Římané vtipu moc dobře rozuměli.

Vtípky s hádankou

Na pomezí vtipu a vtipné hádanky se dá zařadit i lítostivé egyptské úsloví datované do 1. století př. n. l. o tom, že: „Muž touží po souloži více než osel. Zkrátka jej ale drží jeho peněženka.“ Od poněkud pokleslých vtípků a sexuálních narážek se dostáváme k hlubším dílkům. Autorem následujícího „vtipu hádankou“ je dramatik Sofokles, a humoru se dopustil v antické tragédii Král Oidipus, druhém díle tzv. Thébské triologie. „Otázka zní: Které zvíře zrána chodí po čtyřech, k poledni po dvou a po třech k večeru?“ Z této doby pochází i vtipná zmínka o lakomci, který sepsal svou poslední vůli. „A dědicem prohlásil sám sebe.“

Nepřímočarému vtipu, který vás alespoň teoreticky donutí přemýšlet, se měl při popisování dobrodružství Odyssea dopustit i Homér. A to, když se hrdina lapený v Kyklopově jeskyni představil svému vězniteli jako „Nikdo“. Když bylo monstrum Řeky oslepeno, volali na něj další Kyklopové, kdo že mu ubližuje. „Nikdo!“ Kdo by se divil, že mu nepřišli na pomoc? 

S datací tohoto kousku je to opět trochu nejisté. Hypoteticky se téma sice odehrává někdy ve 12. století před naším letopočtem, ale samo dílo vzniklo v 8. století př. n. l. A je dost možné, že vtip s Kyklopem někdo Homérovi „přibásnil“ dodatečně. 

Manželské a jiné hádky

Další anekdota o nehezké manželské rozpravě bavila posluchače poprvé kolem roku 1100 př. n. l. „Jednooká žena byla vdána za muže a žila s ním po 20 let. Pak se ale muž zhlédl v ženě hezčí, mladší. A tak své ženě řekl, že se s ní rozvede. Zdůvodnil to tím, že je na jedno oko slepá. „A toho sis všiml až po dvaceti letech manželství?“ řekla mu. „Pak jsi nejspíš sám slepý.“ Při současné míře rozvodovosti by se dal jistě převyprávět i letos, za tři tisíce let na humoru nic neztratil. Jen o 400 let starší vtip pochází ze Sumeru a hádankou cílí na chamtivé a hádavé muže, kteří se vydali na dlouhou cestu.

„Tři muži z Adábu jeli na povoze taženém býkem a krávou. Jeden muž vlastnil býka, druhý krávu a třetí náklad na voze. Všechny je trápila žízeň a vadili se. Majitel býka nechtěl jít k řece, bál se, že by jeho zvíře u napajedla srazil lev. Majitel krávy ji nechtěl pustit, aby se nezatoulala do pouště. A majitel nákladu nechtěl nechat povoz bez dozoru, aby jej někdo neukradl. Než se konečně domluvili, býk měl zatím s krávou tele, a to sežralo náklad na voze. A teď suďte, komu tele patří?“

Vtipy o nadýmání

Mnoho z toho, co víme o životě ve faraonských královstvích v povodí Nilu, pochází z písemných záznamů na papyrových pergamenech. Takzvaný Papyrus Westcar, objevený kolem roku 1823 britským dobrodruhem a datovaný k roku 1600 př. n. l., ale zrovna upřímnou studnicí nezkreslených vědomostí není. V pěti „povídkách“ popisuje s osobitým humorem život kouzelníků, mágů a čarodějů „na dvoře syna Khufa“, tedy pravděpodobně panovníka Radžedefa. Ne zrovna pod čarou se tu objevuje poznámka: „Jak pobavit znuděného faraona? Vypluj na Nil s lodí plnou žen, oblečených jen do rybářských sítí, a přesvědč jej, ať chytí rybu.“

Už to skoro vypadalo, že nabíráme trochu úroveň. Ale bohužel, zatím nejstarší písemně zaznamenaný vtip, který pochází z období 1900 př. n. l ze Sumeru, je vtip o nekontrolované flatulenci. Má jím být hláška: „Něco, co se nikdy nestalo, co svět světem běží? Aby si mladá žena na klíně svého muže neuprdla.“

TIP: Slova zemitá, nemytá a nečesaná: Kde se vzaly nadávky a jak se nadává ve světě?

Inu, vkus se mění, ale vtipy a touha po humoru zůstává. Proto si vypomůžeme římskou anekdotou z 1. století. V ní divák pozoruje závody běžců, a vida zoufalého sponzora prohrávajícího posledního nešťastníka, pomůže mu dobrou radou. „Vím přesně, co váš běžec potřebuje, aby mohl zvítězit!“ S nadějí v hlase se sponzor obrátí a ptá se: „Co je to, dobrý muži?“ Odpověď zní: „Rychlého koně, protože jinak ostatní nikdy nedožene.“