Píše se rok 1072. Stařičký olomoucký biskup Jan odpočívá nedaleko svého kostela, když tu ho znenadání navštíví pražský biskup Jaromír. Neohlášená návštěva ho překvapila, poslední dobou nebyly vztahy mezi oběma biskupstvími zrovna růžové. Průběh návštěvy byl pak doslova skandální. Jan dostal od svého mladšího kolegy ponižující výprask!

Jaromírovo mládí

Jaromír se narodil někdy mezi léty 1036 až 1038 jako čtvrtý syn knížete Břetislava I. Už od narození ho otec předurčil k duchovní kariéře. Mít syna je pro panovníka požehnání, ale mít hojný počet synů (k Jaromírovi za chvíli přibude ještě nejmladší Ota) může být pro zemi prokletím. Proto se Břetislav rozhodl zemi rozdělit. Princip seniorátu, který později zavedl, „zaručoval“ knížecí trůn nejstaršímu synu Spytihněvovi, ostatním udělil moravské úděly a pro Jaromíra vyhradil stolec pražského biskupství. 

Jaromír byl tedy odmalička vychováván v křesťanské víře. Navštěvoval katedrální školu v Praze a zamířil také na studia do Magdeburku, kde pobýval po celou dobu vlády svého bratra Spytihněva II. Studia ho příliš nenadchla, život duchovního ho nelákal. A proto, když po šesti letech Spytihněv v lednu roku 1061 zemřel a obecným souhlasem lidu byl nastolen další z bratrů Vratislav, pospíchal Jaromír zpět do rodné země. Poprvé se u něj projevuje nezkrotná povaha mladíka, který se prezentoval všelijak jen ne jako budoucí kněz. Věděl, že Vratislav hodlá přerozdělit moravskou zemi a doufal, že při dělení otcova panství na něj taky něco zbude. 

Pasování a odchod do Polska

Jenže došlo k pravému opaku! Vratislav svému mladšímu bratrovi důrazně připomenul otcovo přání – má se stát klerikem a jednou snad i biskupem. Jaromírovy protesty byly marné. Proti své vůli byl oholen a tonzurován. Vratislav ho nechal vysvětit na jáhna a ministrovat pražskému biskupu Šebíři.

Je nabíledni, že vládychtivému, po moci toužícímu Jaromírovi se nové postavení nelíbilo, zvlášť když mu měl Vratislav říct, že se sice stane pražským biskupem, pokud ovšem současného biskupa z milosti boží přežije. Taková vyhlídka nemohla horkokrevnému jáhnovi stačit. A tak při nejbližší příležitosti povolal své bojovníky, nasadil si rytířský pás a uprchl s nimi do Polska ke knížeti Boleslavovi II. Smělému.

Návrat zbloudilého bratra 

Pokud Jaromír odešel již roku 1061, pobyl v Polsku celkem šest let, tedy zhruba stejně dlouho jako na studiích. Během té doby o něm nic nevíme. Na scéně se znovu objevuje až v roce 1067. Byla to opět smrt, která zapříčinila jeho návrat.

V lednu toho roku zemřel biskup Šebíř a bratři Konrád s Otou, moravští údělníci vyslali za Jaromírem posla se zprávou o prázdném biskupském stolci a s rozkazem k návratu. Jaromír na nic nečekal a spěchal do Čech. Aby se však mohl stát biskupem, musel vystoupit ze stavu bojovníků. O to se postarali jeho bratři, kteří ho rituálně odpásali. Tímto aktem byl Jaromír znovu připraven se ujmout duchovní funkce.   

Volba biskupem

Aby se stal biskupem, potřeboval ještě souhlas svého bratra, knížete Vratislava. Ale ten již dávno změnil názor. Měl obavy z Jaromírovy nestálé a zřejmě i cholerické povahy. Vadil mu jeho blízký vztah k polskému králi, proti němuž se právě chystal na vojenskou výpravu. A především se bál možného spiknutí vlastních bratří proti němu samotnému. Tyto důvody Vratislava nutily k opatrnosti při volbě biskupa. A tak na sněmu u Dobeniny, nedaleko Náchoda v místě zemské brány, kde se shromaždovalo české vojsko na zmiňovanou výpravu do Polska, prohlásil biskupem Němce Lance, probošta litoměřické kapituly a nikoli Jaromíra.

Vratislavův záměr však narazil na obecný nesouhlas. Vystoupili proti němu dokonce dva jeho přední dvořani - jistý Kojata a Smil, kterým kronikář Kosmas vložil do úst nacionálně zabarvenou řeč: „Myslíš, že by nás mohl cizozemec více milovat a lépe této zemi přát nežli člověk z domácího rodu? Přece je v povaze lidské, že každý, ať odkudkoli na světě, nejen miluje více národ svůj nežli cizí, ale i cizí řeky kdyby mohl, obrátil by do své vlasti. Byli bychom věru raději, kdyby byly na svatý stolec posazeny psí ocas neb oslí hovno než Lanc."

Vratislav tlaku nakonec ustoupil a zvolil biskupem svého bratra Jaromíra, který dostal kněžské jméno Gebhard. Po volbě se odebral do říše, kde 30. června přijal od krále Jindřicha IV. investituru a 6. července byl posvěcen mohučským arcibiskupem Siegfriedem. 

Spor dvou biskupů

Hned od počátku se Jaromír snažil si u knížete vymoci zrušení olomouckého biskupství. To představovalo významné hospodářské centrum, které razilo i své vlastní mince. Jako takové bylo přirozeným spojencem pražského knížete proti možným odstředivým snahám moravských Přemyslovců. Dlouho a marně na knížete naléhal, dokud pohár jeho trpělivosti nepřetekl. V Jaromírově případě ovšem nebyl příliš hluboký.

V roce 1072 se pod záminkou návštěvy svého dvorce Sekyřkostela na Moravě zastavil v Olomouci u biskupa Jana. Následné události opět ironicky popisuje Kosmas: „Když tam Jaromír viděl u postele napolo snědený sýr, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupovi od včerejší snídaně, velice se rozzlobil, jakoby nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc. Proč žiješ lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? A oběma rukama popadl biskoupka za vlasy do výše a hodil jím jako otepí o podlahu.“ K Jaromírovi se s chutí přidali i členové jeho družiny a nebohého olomouckého biskupa surově zbili. 

Od poníženého Jana se vše brzy dozvěděl kníže. Tentokrát to byl on, kdo vzkypěl hněvem. Ihned vyslal do Říma poselstvo, které vedl kanovník Hagen. Ten však v Řezně nešikovně vyzradil hostinskému, u nějž byl ubytován, účel své cesty. Bohužel byl hostinský Jaromírův člověk a jako věrný služebník svého pána se postaral. Hagen do Říma nedojel. Najatí rabiáti ho přepadli, uřezali mu nos a pod pohrůžkou smrti donutili k návratu do Čech. Teprve druhé poselstvo pod ochranou bavorského velmože Rapoty dorazilo úspěšně do svatého města. Papež Alexandr II. nato poslal do Prahy legáty, aby Jaromíra zbavili biskupské hodnosti. Za biskupa se však postavilo místní duchovenstvo, které papežské vyslance doslova vyhnalo ze země. 

V roce 1073 poslal nový papež Řehoř VII. do Čech sérii dopisů a vyzval zúčastněné k novému jednání. Do Říma se však tentokrát dostavil jen Jaromír, jemuž se podařilo své provinění odsunout. Ke konečnému urovnání sporu mezi oběma diecézemi došlo až na postní synodě v roce 1075. V tomto roce se vyhrocené vztahy mezi Jaromírem a olomouckým biskupstvím, potažmo knížetem Vratislavem utišily. Jaromír se navíc stal kancléřem německého císaře Jindřicha IV. - sice formálně, ale i tak se zdá, že knížeti Vratislavovi dokonce pomáhal s přípravou královské korunovace.  Na mohučské synodě v roce 1085 pak Vratislav získal korunu a Jaromír slib, že olomoucké biskupství bude zrušeno. V témže roce umřel i olomoucký biskup Jan, a tak se zdálo, že zrušení nic nebrání.

TIP: Když se perou biskupové: Olomoucké biskupství vs. Praha

Jenže příměří bylo jen dočasné. Nový český král Vratislav se brzy dostal do sporu se svým bratrem znovu. Na svůj slib „pozapomněl“ a po Janově smrti dosadil nového olomouckého biskupa. Tentokrát se rozhodl stěžovat si v Římě Jaromír. Ale už tam nedojel. V Ostřihomi ho u uherského krále Ladislava I. Svatého 26. června 1090 zastihla smrt. O dva roky později si přišla i pro jeho bratra Vratislava.

Co se děje v mysli člověka v okamžiku jeho smrti? Na otázku, která trápí vědce i laiky, je těžké nalézt odpověď – ti, kteří zemřeli, samozřejmě své poslední chvíle popsat nemohou a nezbývá tak než se spolehnout na jiné zdroje informací.

Nečekaná příležitost prozkoumat mozek umírajícího člověka se naskytla mezinárodnímu týmu lékařů. Ti důkladně prozkoumali záznam elektroencefalografického vyšetření 87letého pacienta trpícího epilepsií. Vzhledem k jeho onemocnění muž podstupoval EEG vyšetření právě ve chvíli, kdy utrpěl infarkt a zemřel. Lékařům z Vancouverské nemocnice se tak do rukou dostal unikátní kontinuální záznam činnosti jeho mozku.

Ať je na co koukat...

Podle Ajmala Zemmara, spoluautora studie zveřejněné v odborném časopisu Frontiers in Aging Neuroscience, zaznamenali lékaři těsně před a poté, co pacientovo srdce přestalo fungovat, změny ve specifickém pásmu nervových oscilací – takzvaných gama oscilací. Konkrétně se jednalo o změny v alfa vlnách (8–12 Hz) a gama vlnách (32–100 Hz). Tyto vlny podle vědců úzce souvisejí se vzpomínkami, sněním, meditací, zpracováním informací a vědomým vnímáním – jinými slovy s retrospekcí.

Autorský tým, který studii o činnosti mozku v okamžiku smrti připravil, ovšem uznává, že jejich závěry mohou mít omezenou výpovědní hodnotu – vycházejí ze záznamu jednoho pacienta, navíc po těžkém epileptickém záchvatu a s možným poškozením orgánů. Přesto jsou přesvědčeni, že jsou jejich závěry hodnověrné. Podobné oscilace se již dříve podařilo zaznamenat v mozcích umírajících potkanů. 

Mezinárodní autorský tým nové studie není prvním na světě, kdo tvrdí, že se člověku v okamžiku smrti před očima promítne celý život. Před pěti lety přišli se stejným tvrzením například izraelští vědci. Ti ovšem zakládali svá zjištění na rozhovorech s lidmi, kteří téměř zemřeli a popisovali své vzpomínky na chvíle, kdy bojovali o život. Jejich studie byla nakonec vědeckou komunitou přijata velmi vlažně.

TIP: Zážitky blízké smrti: Co se děje po odchodu na druhý břeh?

Skepticky se k ní tehdy pro Český rozhlas vyjadřoval i neurolog Pavel Kalvach z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, podle kterého nejsou pro promítnutí dosavadního života žádné důvody. „Stopy v dávné paměti si musí člověk svým úsilím vybavovat. Není možné, aby se mu samy promítly. Všechny pochody, které se v paměti vybavují, jsou aktivní pochody našeho úsilí,“ okomentoval neurolog tehdejší zjištění izraelských vědců.

Představme si teoretickou planetární soustavu, ve které se nachází jen centrální hvězda a jedna velká planeta. Nyní do této soustavy vpusťme další těleso, jehož hmotnost je ve srovnání s oběma objekty zanedbatelná, například kosmickou sondu nebo malý asteroid. A dostaneme klasický problém nebeské mechaniky – problém tří těles. Už v 18. století matematici a astronomové zjistili, že v takovém systému existuje pět bodů, ve kterých se gravitační a odstředivá síla působící na malé těleso vyrovnají. Nazýváme je Lagrangeovy nebo také librační body a označujeme je L1 až L5.

Existenci bodů L1 až L3 ležících na spojnici obou hlavních těles prokázal švýcarský fyzik a matematik Leonhard Euler. Například v systému Slunce–Země se tyto body využívají pro umístnění kosmických sond. V bodě L1 se nachází družice SOHO, která může z dané pozice nepřetržitě monitorovat naši hvězdu, v bodě L2 jsou sondy Planck a Herschel, jež naopak pozorují vzdálený vesmír. V roce 1772 pak italsko-francouzský matematik a astronom Joseph Louis Lagrange dokázal, že stabilními body jsou rovněž L4 a L5, které leží v oběžné dráze planety, přičemž tvoří s oběma hlavními tělesy soustavy rovnostranné trojúhelníky. Znamená to tedy, že objekty v okolí bodů L4 a L5 obíhají společně s planetou kolem centrální hvězdy.

Hrdinové trojské války

Každá planeta obíhající kolem centrální hvězdy tedy má své body L4 a L5, v jejichž okolí se mohou teoreticky vyskytovat menší tělesa s podobnou oběžnou dráhou. Vůbec první takové těleso objevil v roce 1904 americký astronom E. E. Barnard, když pozoroval planetku známou dnes pod označením 1999 RM11. On ani nikdo jiný ovšem tehdy netušil, jaké těleso vlastně pozoroval.

A tak si v tomto ohledu připsal skutečné prvenství německý astronom Max Wolf, který o dva roky později objevil v bodě L4 soustavy Slunce–Jupiter planetku (dnes víme, že má průměr asi 130 km), jež poté dostala jméno Achilles. Během následujících dvou let se přidala další tělesa – Hektor spojený s L4 a Patroklos jakožto první zástupce L5.

Do roku 1938 bylo takových těles u Jupitera objeveno jedenáct, ale jejich počet dále nijak dramaticky nerostl. Ještě v roce 1961 jich bylo známo jenom čtrnáct. Tempo se však začalo výrazně zvyšovat s rozvojem pozorovací techniky. V lednu 2000 již astronomové znali 257 trojánů, o dva roky později jejich počet vzrostl na 1600. V březnu 2012 se uvádělo 3 404 asteroidů v bodě L4 a 1 759 v bodě L5.

Vídeňský astronom Johann Palisa navrhnul, aby se tato tělesa pojmenovávala podle hrdinů řecké báje o trojské válce. Asteroidy patřící do L4 tak dostávají řecká jména, zatímco ty, které se nacházejí v blízkosti L5, mají jména podle hrdinů trojských. Paradoxně hned první tělesa toto pravidlo porušila, protože Hektor byl z Tróje, zatímco Patroklos z Řecka. Oba asteroidy se přitom nacházejí v opačných „táborech“.

Okem dalekohledu WISE

Na základě současných znalostí populace asteroidů v Jupiterových bodech L4 a L5 a modelů jejich vývoje astronomové odhadují, že se v obou oblastech nachází více než milion těles s průměrem větším než jeden kilometr. Ovšem jejich pozorování jsou velmi komplikovaná vzhledem k poměrně velké vzdálenosti. Proto se vědci na trojány zaměřili s pomocí infračerveného dalekohledu WISE a podrobili tuto oblast detailnímu průzkumu.

Mezi hlavní otázky patřily původně právě počty trojánů v okolí obou bodů, jejich zodpovězení však bylo podmíněno dobře koordinovanou pozorovací kampaní. Výhodou byla možnost její realizace z oběžné dráhy Země. Orientace obou skupin asteroidů na obloze totiž vyžaduje pozorování jedné z nich ze severní polokoule a druhé naopak z polokoule jižní, což by předpokládalo použití minimálně dvou různých dalekohledů v různých částech roku. Takové sledování je pak zatíženo řadou výběrových efektů.

V rámci projektu NEOWISE se podařilo změřit přesné průměry a povrchovou odrazivost u 1 750 trojánů. „Na základě těchto informací jsme byli schopni mnohem přesněji než doposud potvrdit, že skupina ‚před‘ Jupiterem skutečně obsahuje asi o čtyřicet procent více objektů,“ říká Tommy Grav z Planetárního vědeckého institutu v Tucsonu. Vědecký tým dosud analyzoval záření 400 planetek, což mu u řady z nich umožnilo je vůbec poprvé přiřadit k určitému typu. „Nenalezli jsme žádné výrazně červené asteroidy typické pro populace hlavního nebo Kuiperova pásu,“ dodává Tommy Grav. Astronomové místo toho detekovali uniformní populaci asteroidů typu D, které jsou spíše tmavě červené, či asteroidy C nebo P. Zdá se, že se zde díváme na jeden z nejstarších materiálů ve Sluneční soustavě.

Původ trojánů

V současné době existují dvě teorie, které vysvětlují původ této zvláštní skupiny asteroidů. Podle první z nich vznikly ve stejné části Sluneční soustavy jako samotný Jupiter a na své současné dráhy se dostaly během vývoje planety. Jupiter prodělal v závěrečném stadiu vývoje velmi dramatický růst – uvádí se, že jeho hmotnost vzrostla během deseti tisíc let desetkrát. Současně s tím rostl gravitační vliv planety, což vedlo k efektivnímu zachytávání tzv. planetesimál v jejím nejbližším okolí. V tomto období bylo zachyceno zhruba 50 % zbývajících objektů. Proti uvedené hypotéze ovšem hovoří hned dvě fakta: pozorovaná populace těles v obou oblastech je o čtyři řády menší, než by podle modelu měla být, a současní trojáni mají oproti modelu také výrazně větší sklony drah.

Druhou z teorií přijímá větší část vědců. Podle ní došlo k zachycení trojánů v průběhu planetární migrace. Podle tzv. modelu Nice vznikly Jupiter, Saturn, Uran a Neptun v jiné části Sluneční soustavy a na své současné dráhy se přesunuly postupně. Migrace planet narušila původní Kuiperův pás a vytlačila miliony objektů směrem do vnitřních částí solárního systému. A současná populace Trojánů se vytvořila právě z putujících objektů patřících původně do Kuiperova pásu.

Budoucnost trojánů zůstává otevřená. Řada slabých rezonancí s orbitami Jupitera a Saturnu způsobuje, že jejich dráhy jsou z dlouhodobého hlediska chaotické. Vzájemné kolize navíc postupně snižují jejich množství: vzniklé úlomky jsou totiž z oblastí výskytu trojánů vyvrhovány a stávají se z nich dočasné satelity Jupitera či příslušníci jeho rodiny komet. Sluneční soustavou tak může putovat až dvě stě vyvržených trojánů o průměru větším než jeden kilometr – některé z nich i na dráhách křížících orbitu Země.

Image

Čtěte také

Trojáni Marsu mohou být pozůstatkem dávno zničené miniplanety

Horká půda na 38. rovnoběžce | 1950–1953

Korejský konflikt bývá právem označován jako první válka atomového věku. Poprvé po skončení druhé světové války vážně hrozilo použití jaderných zbraní v boji. Myšlenka použít tento arzenál v Koreji je obvykle připisována generálu Douglasu MacArthurovi. Ve skutečnosti s ní už v červnu 1950 přišel generál Dwight Eisenhower, který doporučil použít dvojici jaderných pum. Následně 1. července prezident Harry Truman nařídil vytvořit na americké základně na ostrově Guam zázemí potřebné pro jaderný úder, avšak zatím bez samotné atomové munice.

V listopadu 1950 se situace vojsk OSN v Koreji po protiútoku severokorejských a čínských divizí výrazně zhoršila a následně MacArthur předložil plán nasadit jaderné zbraně jako prostředek k izolaci válčiště. Koncem prosince 1950, po vstupu čínských vojsk do Koreje, pak přišel s návrhem použít 25 nukleárních zbraní proti uskupením vojsk nepřítele a klíčovým leteckým základnám na území Severní Koreje. Podle některých zdrojů dokonce vypracoval seznam tří desítek cílů.

Truman na tiskové konferenci prohlásil, že USA podniknou všechny kroky k zastavení komunistů včetně použití všech dostupných druhů zbraní. Jistě měl na mysli i jaderné zbraně, což potvrdil rozkaz z dubna 1951. Na jeho základě byl přepraven z kalifornské základny Travis na Guam materiál potřebný ke zkompletování devíti atomových pum. Za pouhé dva měsíce se bomby stěhovaly zpět do Spojených států.

Tehdejší průzkumy veřejného mínění ukazují, že americká veřejnost nasazení jaderných zbraní spíše podporovala. V listopadu 1950 vyjádřilo 45 % dotazovaných souhlas s použitím jaderného arzenálu v případě konfliktu s Čínou (33 % bylo proti), o rok později 41 % respondentů souhlasilo s jaderným bombardováním vojenských cílů v Koreji (37 % bylo proti). Historikové usuzují, že Trumanova administrativa od jaderné války definitivně upustila až na urgenci Anglie, jež se obávala eskalace konfliktu s Čínou. V roce 1952 se prezidentem USA stal generál Eisenhower, který slíbil, že se zasadí o ukončení války. Avšak jeho kroky tomu ne vždy odpovídaly. Už v lednu 1953 USA otestovaly první taktické jaderné zbraně a o měsíc později prezident doporučil demonstraci jejich účinku v severokorejské oblasti Kesong. Naštěstí se tak nestalo.

Za minutu dvanáct

Karibská (též kubánská) krize představuje nejznámější situaci, kdy se svět ocitl na prahu jaderného konfliktu. Krizi předcházel dramatický vývoj na „ostrově svobody“. V roce 1959 partyzáni pod vedením Fidela Castra svrhli vládu diktátora Fulgencia Batisty. To vyvolalo v USA obavy, že se Kuba stane pro SSSR vstupní branou do Latinské Ameriky. Ve snaze zabránit šíření komunismu se v dubnu 1961 na ostrově vylodily proticastrovské kubánské jednotky vycvičené ve Spojených státech. Akce skončila nezdarem, avšak podnítila Sovětský svaz k zahájení tajné operace Anadyr. Ve snaze zabránit americkým akcím proti Kubě totiž SSSR vyslal na Kubu vojenský kontingent, jehož součástí byla i raketová divize. Ta disponovala odpalovacími zařízeními balistických střel s doletem až 3 500 km, které umožňovaly Sovětům napadnout cíle na velké části území USA. 

Krize vypukla na konci srpna 1962, kdy americký letecký průzkum na Kubě odhalil sovětská odpalovací zařízení. Administrativa prezidenta Kennedyho se rozhodovala mezi dvěma možnostmi: zaútočit a sovětskou základnu zlikvidovat, nebo ostrov odříznout od světa námořní blokádou. V říjnu 1962 Kennedy zvolil druhou možnost. Zároveň se americké raketonosné ponorky přiblížily na dostřel k sovětskému území a minimálně polovina strategických bombardérů byla uvedena do pohotovosti. Sověti zareagovali vyhlášením pohotovosti pro vlastní jaderné jednotky a hrozbou protiúderu.

Letecký pohled USAF na kubánskou raketovou základnu (foto: Wikimedia Commons, U.S. Air Force, CC0)

Situaci 27. října vyhrotil sestřel amerického špionážního letounu U-2 nad Kubou. Sovětské transportní lodě mířící ke Kubě se zastavily na hranici blokády, na dostřel od amerických válečných lodí. Stačilo, aby kterémukoliv důstojníkovi povolily nervy, a jaderná válka mohla začít.

Téhož dne Kennedy oslovil Nikitu Chruščova s jednoznačnou výzvou: pokud SSSR začne stahovat jaderné zbraně z Kuby, USA ukončí blokádu a stáhnou rakety z Itálie a Turecka. Sovětský svaz následně souhlasil a začala demontáž odpalovacích zařízení na Kubě. Bezprostřední nebezpečí apokalypsy pominulo. Americká námořní blokáda byla v listopadu odvolána a hrozba přímé konfrontace supervelmocí byla zažehnána.

Latinské jméno rorýse obecného (Apus apus) lze přeložit jako „pták bez nohou“, protože dříve se lidé domnívali, že rorýsům, kteří jsou prakticky stále v letu, končetiny vůbec nenarostly. Dlouhá a úzká křídla spolu s dokonale proudnicovým tvarem těla dělají z tohoto opeřence jakousi formuli jedna ptačí říše. 

Neposeda z rodiny rorýsů

Ve vzduchu shání rorýs obecný nejen potravu, ale dokonce i materiál na stavbu hnízda. Lapá totiž stébla, peří a další předměty, které do výšky zvedá vítr. Také páření rorýsů probíhá za letu a zahlédnout sedícího rorýse je s výjimkou hnízdění velká vzácnost. Jen mladí ptáci někdy před odletem do zimovišť usedají za špatného počasí do větví stromů nebo na vysoké stavby. Na zem rorýsi nepřistávají, protože by se svými dlouhými křídly nedokázali vzlétnout. Míra, do jaké jsou vázaní na pohyb ve vzduchu, vynikne v porovnání s jejich americkými příbuznými rorýsem ostnitým (Chaetura pelagica) či rorýsem srpokřídlým (Chaetura vauxi), kteří pravidelně sedávají na vysokých komínech nebo budovách a tráví tam i celé hodiny. 

V červenci odlétají rorýsi obecní do zimovišť v západní a střední Africe a na některých místech jsou poměrně hojní. Už v šedesátých letech minulého století si proto ornitologové povšimli, že například v Libérii se přes den prohánějí po obloze početná hejna těchto ptáků. Pátrání po rorýsích nocovištích však končila neúspěchem. A tak vědci začali spekulovat, že rorýsi na afrických zimovištích létají plných čtyřiadvacet hodin denně. Spolehlivý důkaz však chyběl. 

Pokořený rekord fregatky obecné

Při sledování pohybu nejrůznějších živočichů vypomáhá vědcům moderní elektronika. Větší zvířata lze sledovat prostřednictvím vysílaček, jejichž signál zachytí družice na oběžné dráze kolem Země. Pro drobné ptáky je ale takové zařízení příliš těžké a rorýs obecný s tělesnou hmotností kolem 30 gramů by je na křídlech s rozpětím 40 centimetrů ani neunesl. K dispozici jsou ovšem lehčí „zapisovače dat“, které naměřené hodnoty nevysílají, ale ukládají je do paměti. Zapisovač se upevní ptákovi na tělo a vydrží zaznamenávat údaje dlouhé měsíce. Registruje například sluneční svit nebo rychlost pohybu. Když vědci ptáka na konci sledovacího období opět odchytí, zařízení mu odeberou a nashromážděbá data z něj stáhnou.

Švýcarští ornitologové se takto nejprve pokusili sledovat pohyb rorýsů velkých (Tachymarptis melba), kteří jsou třikrát těžší než jejich menší příbuzný a dosahují rozpětí křídel kolem 60 centimetrů. Rorýsi velcí hnízdí na jih od Alp a podobně jako rorýsi obecní zimují v Africe. Z dat získaných ze zapisovačů vyplývá, že někteří z nich vydrží v od podzimu do jara ve vzduchu nepřetržitě až šest měsíců! To je neuvěřitelný rekord. 

Fregatky obecné (Fregata minor) byly dříve považovány za nejlepší ptačí vytrvalce, protože dokážou bez usednutí strávit ve vzduchu až dva měsíce. Nad vodní hladinou se musí pohybovat opatrně, protože jejich peří se při kontaktu s vodou okamžitě promočí (foto: Shutterstock)

Do té doby byly za nejdelší nepřetržité ptačí lety považovány až dva měsíce trvající lovecké výpravy fregatky obecné (Fregata minor). Tito ptáci loví na otevřeném moři. Na rozdíl od racků, buřňáků nebo albatrosů však neusedají na vodní hladinu. Jejich peří není chráněné proti vodě a okamžitě se promočí. Fregatka se nesmí zmáčet dokonce ani při útoku na kořist, a proto často loví létající ryby, které dokážou na dlouhých ploutvích plachtit nad vodou. Loví také v blízkosti hejn delfínů nebo velkých dravých ryb, kterým se drobnější ryby snaží uniknout výskoky nad vodní hladinu. 

Deset měsíců bez doteku se zemí

Švédští ornitologové v čele s Andersem Hedenströmem z university v Lundu připevnili v létě záznamníky dat na těla devatenácti rorýsů obecných a počkali, až se ptáci na jaře vrátí na jih Švédska z afrických zimovišť. Pak rorýse opět odchytili, sejmuli jim záznamníky a vyhodnotili nasbíraná data. U několika ptáků se jim podařilo zmapovat cestu do afrického zimoviště a zpět hned v několika po sobě jdoucích letech. 

Vidět rorýse obecného v takovéto pozici je s výjimkou hnízdění velká vzácnost. Na snímku je mladý jedinec, který se před chvílí vylíhl (foto: Shutterstock)

Při vyhodnocování záznamů ornitologové zjistili, že někteří rorýsi usedli v Africe na kratičký čas na pevný podklad. I tak ale trávili ve vzduchu více než 99 % veškerého pobytu v zimovišti. Tři ze sledovaných ptáků však za deset měsíců neusedli ani jedinkrát! Jejich nohy se dotkly budov či vysokých stromů jen během hnízdění ve Švédsku. S africkým kontinentem, nad nímž tráví valnou část roku, nikdy do přímého tělesného kontaktu nepřišli. „Sledování švédských kolegů definitivně potvrdilo, z čeho odborníci rorýse obecné už delší dobu podezírali,“ komentoval výsledky švédských kolegů švýcarský ornitolog Felix Liechti. 

Záhada rorýsího spánku

Let rorýse obecného je z energetického hlediska vysoce úsporný a efektivní. Nepřetržitý desetiměsíční pobyt ve vzduchu přesto staví tohoto ptáka před řadu závažných výzev. Jednu z nich představuje životně důležitá potřeba spánku. Rorýs může spát za letu jen velmi málo a dlouhodobě čelí těžkému spánkovému deficitu. 

Asi každý má osobní zkušenost s tím, že naléhavou potřebu spánku je těžké ošidit. Někteří ptáci se ale na určitou dobu bez spánku obejdou. Například americký pěvec strnadec bělokorunkatý (Zonotrichia leucophrys) podniká 4 000 kilometrů dlouhé tahy mezi hnízdišti na Aljašce a zimovišti v Kalifornii. Ptáci létají v noci a přes den tráví většinu času sháněním potravy, aby doplnili živiny a energii. Na spánek jim denně zbudou jen tři hodiny. To je pouhá třetina obvyklé doby, kterou tráví spánkem mimo období tahu. Nevyspání se ale nijak neprojeví na jejich schopnostech. Mozek jim funguje stejně, jako kdyby se vyspali dorůžova.

Ještě výraznější redukci spánku zvládají fregatky malé během loveckých výprav nad otevřený oceán. Při pobytu na souši prospí tito ptáci obvykle deset hodin denně. Během letu nad mořem tráví spánkem denně nejvýše 40 minut a ty nasbírají v mikrospáncích, které trvají vždy nejvýše několik málo sekund. 

TIP: Mimořádné výkony světové fauny: Nejlepší atleti zvířecí říše

Jenže rorýsi obecní vydrží s minimem spánku podstatně delší dobu než strnadci nebo fregatky. Jak to zvládají, zůstává stále záhadou. Současná miniaturní elektronika sice dokáže sledovat pohyby rorýse, ale nahlédnout mu přitom do mozku a zmapovat jeho spánek, to zatím stále neumí.

Proč Vincent van Gogh zamířil právě do Arles? Po pravdě to není přesně známo. Velmi obdivoval obrazy marseilleského malíře Adolpha Monticelliho (1824–1886), které viděl v Paříži. A je tedy možné, že Arles nemělo být konečnou zastávkou na jeho cestě.

Mohli ho inspirovat i jiní umělci, s nimiž se v Mekce umění poznal, s jistotou byl v Arles například Edgar Degas. Jeho představy o jihu zřejmě formoval i bodrý Tartarin z Tarasconu (1872), kterého van Gogh četl a často se o něm v dopisech zmiňoval. Mlýn autora románu Alfonse Daudeta stojí kousíček od Arles. O Provence snil už na podzim roku 1886 v Paříži: „Na jaře – řekněme v únoru nebo i dříve – snad pojedu na jih Francie, do krajiny modrých tónů a veselých barev,“ psal příteli v Anglii. 

Japonská Provence a tvořivé běsnění

Z korespondence je patrné, že zásadní podnět k cestě do Provence van Goghovi daly japonské dřevořezy, které pro vývoj moderny měly podobný význam jako antika pro renesanci. Emilu Bernardovi krátce po příjezdu do Arles napsal: „Tato země zdá se mi stejně krásná jako ta japonská co týče průzračné atmosféry a živých barevných efektů. Voda v krajině vytváří plochy krásně smaragdové nebo sytě modré, jaké můžeme vidět v crépons (typ japonského tisku).“ A bratru Theovi už rezolutně sdělil: „(...) jsem v Japonsku a potřebuji jen otevřít oči.“

Později van Gogh doplnil: „Víš, že jsem přišel na jih z tisíce důvodů. Chtěl jsem vidět jiné světlo, myslel jsem, že nám pozorování přírody pod jasnou oblohou umožní lépe pochopit japonský způsob vnímání a kreslení. Přál jsem si také vidět toto silnější slunce, protože mám pocit, že jinak nejde porozumět Delacroixovým obrazům z hlediska provedení a techniky, a protože cítím, že barvy na severu halí mlha.“ 

Jako kdyby se napil z pramene Múz, s úžasnou jistotou Vincent van Gogh na jihu překonal veškeré rozpaky v tvorbě a suverénně maloval jeden motiv za druhým. Hledal je hlavně za městem, nicméně někdy překonal plachost a maloval mezi lidmi, přímo v centru Arles. Tvořil horlivě, jako by chtěl dokázat, že si bratrovu podporu zaslouží a neúspěch, který sklízí, není dílem lenivosti. „Maluji jako náměsíčník,“ napsal.

Avšak posiloval se při tom neúměrně alkoholem, kávou a nikotinem. Na jídlo ani nejspíš mnoho nezbývalo a sám si stěžoval na žaludeční potíže. „Místo abych dostatečně a pravidelně jedl, udržoval jsem se jen kávou a alkoholem. To všechno přiznávám, ale abych dosáhl vrcholného žlutého tónu, jaký se mi podařil v tomto létě, musel jsem se poněkud nadopovat,“ napsal Theovi koncem roku 1888. Ještě předtím přiznal: „Cítím, že musím tvořit až do duševního zničení a tělesné prázdnoty, právě proto, že nemám vůbec žádné prostředky, jak kdy vynahradit naše výdaje.“ Vincent zkrátka platil své umění vlastním tělem a to, co přišlo toho roku o Vánocích, byl jen další, ale rozhodující krok v sebeničení.  

Gauguin a bratrstvo umělců

Po příchodu do Arles se malíř ubytoval v hotelu Carrel, který v květnu vystřídal za Café de la Gare, jelikož ho hoteliér „bral na hůl“. Město, které proslulo jako galský Řím a dodnes se pyšní řadou antických památek, tehdy obývalo 23 tisíc lidí. Vincenta ale monumenty zjevně nezajímaly, v dopisech se zmínil jen o fasádě románské baziliky sv. Trofima a do arény vkročil kvůli býčím zápasům, nikdy slovem nezakopl ani o nekropoli Alyscamps, byť ji s Gauguinem malovali. Pověstná krása Arlesanek ho však chladným nenechala a stal se občasným zákazníkem bordelu, u jehož obyvatelek cítil spříznění osudem, stejné „vyvržení a odmítnutí společností“.

Prvního května, na své jednatřicáté narozeniny, si pronajal jedno křídlo dvojdomku těsně za hradbami – slavného Žlutého domu. Prozatím bylo neobyvatelné a sloužilo mu jako ateliér a skladiště obrazů, avšak v srpnu, po smrti bohatého strýčka Vincenta, je z dědictví mohl zrenovovat, vybavit a od poloviny září obývat. „Můj dům je zvenku natřený žlutou barvou čerstvého másla,“ psal malíř sestře. Žlutá ale byla především barvou slunce. „Slunce, světlo, které z nedostatku lepšího označení mohu nazvat žluté, bledě sírově žluté, bledě citronově žluté. Ach, jak je žlutá krásná!“

Vincent van Gogh byl prvním umělcem, který se v Arles usadil. Nechtěl tu ale zůstat sám, snil o společenství umělců, které utvoří všichni jeho dobří pařížští známí v čele s Paulem Gauguinem. Podobně jako v bretaňském Pont-Avenu. Po získání Žlutého domu byl to myšlenkou úplně posedlý. Emile Bernard přislíbil přijet koncem zimy, Gauguinovi se nechtělo a k cestě se odhodlal jen proto, že se potřeboval zotavit a byl zavázán Theovi, na nějž zase naléhal Vincent. Ten se mistra nemohl dočkat, nadšeně mu připravoval pokoj, který vyzdobil sérií Básníkova zahrada a obrazy Slunečnic, jež oba milovali. 

„Veselé“ Vánoce

Gauguin konečně dorazil z Pont-Avenu do Arles 23. října. Nenadchla ho ani krajina ani provinční město, jelikož v hlavě už měl zase tropy. Byl skoupý i na chválu Goghových obrazů, byť jej jako umělce uznával. Líbily se mu jen Ložnice a Slunečnice. Společně hospodařili ve Žlutém domě, Gauguin se jako pravý guru ujal vedení domácnosti a vnesl do ní jistý řád, vařil (podle Vincenta perfektně) a Gogh chodil nakupovat. A samozřejmě malovali, některé motivy společně, a pozoruhodně se ovlivňovali. Nejmarkantnějším dokladem jsou van Goghovy pohledy na Alyscamps zachycené v gauguinovské kompozici, u Gauguina je patrný zase posun v barevném ladění pláten. „Večer jsme úplně mrtví, jdeme do kavárny a pak brzy spát,“ píše Vincent bratrovi, a je rád, že není sám. 

Soužití však nebylo nijak idylické a debaty o umění a tvorbě často končily hádkou a jednou i absintem vychrstlým Gauguinovi do tváře. V polovině prosince sdělil Gauguin Theovi, že se bude muset vrátit do Paříže, jelikož se s bratrem nesnesou kvůli „neslučitelným náturám“, a podobně cítil Vincent, že jeho spolubydlící je „poněkud nespokojen s Arles, žlutým domem a především se mnou.“ Napětí eskalovalo, když nepřestávající déšť uvěznil umělce doma.

V neděli 23. prosince van Gogh pracoval na portrétu Augustiny Roulinové, pak se ale strhla prudká hádka a Gauguin odešel do parku u domu. Později Emilu Bernardovi líčil, že když za sebou slyšel kroky, ohlédl se a spatřil rozrušeného van Gogha (až patnáct let nato ve své autobiografii uvedl, že v jeho ruce uviděl břitvu a cítil se ohrožen). Ten se ale otočil a spěchal domů. Gauguin v předvečer Štědrého dne přespal v hotelu.

Vincent si zatím uřízl boltec ucha, a když zastavil krev, zabalil ho do kapesníku a půl hodiny před půlnocí ho doručil do nevěstince, který obvykle s Gauguinem navštěvovali, dívce jménem Rachel se slovy: „Opatruj pečlivě tento předmět.“ Nato se vrátil domů.  Ráno bylo Arles na nohou, protože Rachel zburcovala policii. Ta Vincenta našla v zakrvácené posteli a dala ho převézt do nemocnice. Gauguin asi 26. prosince odjel do Paříže a vícekrát se s van Goghem nepotkal. 

Cesta do blázince

Odborné diagnózy van Goghova stavu, který se poprvé výrazně projevil o Vánocích, jsou početné i protichůdné jako stylové výklady jeho díla. Nejčastěji se uvádí, že trpěl epilepsií nebo schizofrenií způsobenou absintem, syfilidou, nedostatkem jídla a stimulanty, jimiž dosahoval „vrcholného žlutého tónu“. Sám později popsal halucinace, jež měl při záchvatech, projevovaly se zvuky a vizemi. Ještě před příjezdem Gauguina bratrovi napsal: „Jsem zase jednou blízko stavu šílenství. A kdybych neměl do jisté míry dvojí náturu, mnicha a malíře, byl bych už dávno a zcela propadl zmíněnému stavu.“ V rodině byly k duševní chorobě dispozice (léčila se jedna ze sester a nemoc nakonec dostihla i Thea). 

Vincent si své „šílenství“ skutečně připustil až v léčebně v Saint-Rémy. Čtrnáct dní po vánoční příhodě byl totiž z nemocnice v Arles propuštěn. Přes přechodná zlepšení na duši i na těle se ale jeho stav jen zhoršoval a nový záchvat přišel za měsíc. Nato asi 30 agilních občanů Arles podalo na úřad petici s návrhem, aby byl van Gogh pro obecné ohrožení internován. Stalo se tak koncem února. „Pokud to mohu hodnotit, vlastně nejsem duševně nemocný,“ psal bratrovi. „Sám uvidíš, že obrazy, které jsem udělal v době mezi záchvaty, jsou klidné a ne horší než jiné.“

V březnu 1889 navštívil van Gogha Paul Signac. „Váš bratr se těší dobrému zdraví, fyzicky i mentálně,“ napsal Theovi. Nicméně v květnu van Gogh kapituloval a dobrovolně odešel do ústavu, bývalého kláštera v Saint-Rémy nedaleko Arles. Zde se ocitl mezi deseti pacienty, jejichž léčba spočívala ve dvou koupelích týdně, na rozdíl od nich mohl klášter opouštět a malovat v okolí, aby se večer opět vrátil do své cely. 

TIP: Van Goghovy záchvaty zřejmě způsobila nucená abstinence

Úděl malíře a mnicha v jedné osobě se naplnil. Počátkem roku 1890 na výstavě belgického Sdružení XX se prodal jediný Vincentův obraz. Záchvaty se ale zintenzivňovaly a malíř se při nich pokusil pozřít jednou barvy, podruhé petrolej. Po ročním pobytu v klášteře, jako by cítil volání severu a blízkých, požádal o propuštění a na Theův návrh se odjel léčit do Auvers-sur-Oise u Paříže. Tady se 27. července 1890 postřelil revolverem a za dva dny zemřel v bratrově náruči. „Chtěl jsem, aby to teď skončilo,“ byla prý jeho poslední slova. Zdrcený Theo zemřel v lednu 1891. 

Podle šéfky programu NASA pro lety lidí do vesmíru Kathy Luedersová zatím nic nenasvědčuje tomu, že by Moskva chtěla od spolupráce na provozu ISS odstoupit v návaznosti na invazi na Ukrajinu. Americká vesmírná agentura NASA ale zvažuje způsoby, jakými by mohla udržovat Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) na oběžné dráze bez ruské pomoci.

Vyjádření přichází poté, co šéf ruské vesmírné agentury Roskosmos Dmitrij Rogozin minulý týden ostře reagoval na americké sankce uvalené na Rusko kvůli vpádu vojsk do sousední země. Rogozin mimo jiné naznačoval, že Rusové by mohli spolupráci kolem ISS ukončit, načež by mohl následovat „nekontrolovaný sestup“ stanice na území USA nebo Evropy. „ISS nelétá nad Ruskem, takže všechna rizika jsou na vaší straně,“ uvedl Rogozin.

Rogozin k aktuálním sankcím uvaleným na Rusko uvedl, že podle něj nejde o nic nového. „Chcete nám blokovat přístup k odolné vesmírné mikroelektronice? To už jste zcela oficiálně udělali v roce 2014,“ uvádí šéf Roskosmosu na Twitteru. Kromě toho Rogozin obvinil Spojené státy z toho, že „chtějí zničit konkurenci na trhu vesmírných nosných raket“.

Kdo zastoupí Rusko?

Rusko je pro provoz vesmírné stanice naprosto klíčové, neboť zodpovídá za její pohon a za kontrolu dráhy letu. K tomu slouží motory připojené vesmírně lodě Progress, které se pravidelně zapínají a udržují stanici asi 400 kilometrů nad povrchem Země. Spojené státy se starají o podporu života a dodávky energie. Obě země také na ISS vysílají své astronauty, přičemž aktuálně jsou na ISS dva Rusové a tři američtí astronauti společně s Němcem Matthiasem Maurerem.

Luedersová v pondělí řekla, že spolupráce v této souvislosti formálně pokračuje a že americká strana nepozoruje „v pracovní rovině žádné signály, že by naši protějšci nebyli odhodláni“ pokračovat. „Zároveň neustále hledáme způsoby, jak navýšit operační flexibilitu, a naši přepravci nákladu se zabývají doplněním různých možností,“ uvedla Luedersová. Jmenovala společnost Northrop Grumman, jejíž loď Cygnus je podle výrobce schopna ISS pohánět bez přispění ruských motorů. Také zmínila SpaceX, jejíž šéf Elon Musk na twitteru zveřejnil logo své firmy v reakci na řečnickou otázku Rogozina, kdo by zachránil vesmírnou stanici před pádem na Zemi.

Luedersová ovšem zdůraznila, že jde pouze o nouzové možnosti. „Bylo by pro nás velmi obtížné fungovat samostatně. ISS je mezinárodní partnerství... byl by to smutný den pro mezinárodní spolupráci, pakliže bychom nebyli schopni nadále pokojně pracovat ve vesmíru,“ řekla.

Mise na Mars v ohrožení

Ruská agrese na Ukrajině již vyústila k narušení plánů vesmírných misí. Odložena bude zřejmě mise Exomars, která měla dopravit evropský rover Rosalind Franklin na povrch Marsu. Do vesmíru jej měla vynést ruská raketa Sojuz a tamní vesmírná agentura se podílela také na vývoji přistávacího modulu Kazačok a některých přístrojů roveru.

TIP: Šéf ruského Roskosmu komentuje úspěch SpaceX: Tohle je vaše válka, ne naše

Na společném pondělním setkání zástupců 22 zemí Evropské vesmírné agentury zatím nedošlo k žádnému finálnímu rozhodnutí, pokračující spolupráce s Ruskem se však jeví jako nepravděpodobná. Důvodem je ruská invaze na ukrajinské území a následné sankce (nejen) evropských zemí.

Voda je nejdůležitější složkou přírodního prostředí naší planety a neustále se pohybuje. V rámci svého globálního cyklu se přesunuje mezi mraky, souší a oceány. Jde o nesmírně rozsáhlý a komplikovaný systém, který se každý den dotýká našich životů. Právě díky neustálým přesunům vody je prostředí souše obyvatelné a půda úrodná.

Vodní cyklus je sice masivní a má rozměry planety, to ale neznamená, že by nemohl podléhat změnám. Vše nasvědčuje tomu, že na něj intenzivně působí globální oteplování. Projevuje se například tím, že se voda pohybuje od suchých oblastím směrem k vlhkým oblastem. Takové přesuny vody prohlubují extrémy počasí – vlhké oblasti jsou stále vlhčí a suché oblasti jsou stále sušší.

Změna koloběhu vody

Právě na tyto změny se zaměřil tým odborníků, který vedl Taimoor Sohail z australské Univerzity Nového Jižního Walesu v Sydney. Šlo o komplikovaný výzkum, neboť zhruba 80 procent srážek a vypařování vody na Zemi odehrává v oblastech oceánů. To se ale podle vědců mění.

TIP: Planeta se ohřívá a jezera tím přicházejí o životadárný kyslík

Badatelé při výzkumu využili data o slanosti vody v oceánech a výsledky jejich studie potvrdily, že se voda v globálním cyklu přesouvá z teplých oblastí do chladných, jak se očekávalo. Zároveň se ale ukázalo, že se této vody přesunulo 2× až 4× více, než kolik předpokládaly dosavadní klimatické modely. „Díky dřívějším studiím jsme věděli, že se globální cyklus vody mění a že narůstají extrémy. Nevěděli jsme ale, jak masivní tyto změny už teď jsou,“ okomentoval zjištění matematik a postdoktorandský výzkumný pracovník Taimoor Sohail. „Změny vodního cyklu mohou mít zásadní dopad na infrastrukturu, zemědělství a biologickou rozmanitost,“ dodává Sohail.

Masopust se v křesťanském kalendáři kryje s obdobím, nazývaným liturgické mezidobí. Tento čas je rozprostřen mezi koncem vánoční doby a Popeleční středou, která znamená začátek čtyřicetidenního půstu a příprav na Velikonoce. Vánoční dobu neuzavírá 6. ledna svátek Zjevení Páně (lidově Tří králů), jak se mnohdy uvádí, ale teprve neděle, která po něm následuje. Masopust tedy oficiálně začíná v rozmezí od 7. do 14. ledna.

Stejně je kvůli pohyblivosti Velikonoc proměnlivý i jeho závěr. Jak je známo, Velikonoce se slaví v neděli po prvním jarním úplňku a předchází jim čtyřicetidenní postní období (nepočítá se do něj 6 postních nedělí, s nimi půst čítá 46 dní). Masopust tím pádem končí v rozmezí 3. února až 9. března a jeho délka se tak rok od roku liší.

I sám jeho název je poněkud zavádějící. Slovo masopust totiž vzniklo spojením slov maso a pustit, tedy přestat jíst maso. Toto označení se původně vztahovalo až k střídmé době předvelikonoční. Teprve později se tak začalo nazývat období, jež jí předchází a které má paradoxně opačný charakter.

Od minulosti k dnešku

Do posledních dnů masopustu, nazývaných lidově ostatky, voračky, končiny, fašank, bláznivý dny, se soustřeďují obchůzky maškar, hojné jídlo a pití, pokrmy masité a tučné, obřadní tance a hry. Typické je uvolněné chování lidí a beztrestné parodování téměř všeho, co jindy platí za uznávanou normu. Je to svět naruby, vše je dovoleno. Obyčeje konce masopustu na zlomu zimy a nového jara měly zabezpečit úrodu a plodnost zvířat i lidí v nadcházejícím čase obnovené vegetace. K rituálům přechodu patří symbolické zabíjení a následné oživení zvířecí masky či masky Masopustu na duálním principu konce a nového začátku. 

Smyslem maskování je změna identity člověka, což v dávných dobách znamenalo komunikaci s nadpřirozenými silami. K přeměně docházelo pomocí líčení obličeje, škraboškou i převlekem. V lidovém prostředí k tomuto účelu sloužily přírodní materiály symbolizující plodnost, hojnost a úrodnost (kožešina, sláma, hrachovina), dále textilní součásti a kašírovaný papír, později divadelní kostýmy.

TIP: Bůh, krev a rituály: Řada dnešních svátků má předobraz v krvavých rituálech

Ztvárnění zvířat je rozmanité, nacházejí se mezi nimi jak domácí, tak cirkusová: medvěd, kůň, koza, kráva, kohout, čáp, slon nebo velbloud. Antropomorfní masky napodobují a parodují rozličné profese (kominík, policajt, flašinetář, voják, řezník, doktor), postavy z cirkusu a z jiných etnik (cikán, turek, žid), včetně cizokrajných (indiáni, afrikáni). Maskování přejalo prvky z agrárních kultur střední a západní Evropy předkřesťanského období, z antických slavností i z městské kultury pozdního středověku. V měnící se společnosti přecházelo v zábavnou hru.