Války a další konflikty v průběhu celé lidské historie vedly ke smrti asi jedné miliardy lidí. Toto množství ale bledne ve srovnání s tím, kolik lidí usmrtili komáři. Odborníci odhadují, že během posledních 50 tisíce let téměř polovina lidí zahynula kvůli komárům, lépe řečeno kvůli infekcím, které komáři přenášejí. Když jsou komáři tak smrtící, měli bychom usilovat o jejich kompletní likvidaci, jak se domnívají někteří odborníci?

V té souvislosti je podstatné, že zdaleka ne každý komár je pro člověka nebezpečný. Jak uvádí Steven Sinkins z Centra pro výzkum virů britské Univerzity Glasgow, z celkového počtu asi 3 500 známých druhů komárů zhruba jen 100 druhů saje lidskou krev a přenáší mezi lidmi infekce. Například komáři rodu Culiseta často sají lidskou krev, ale není známo, že by přenášeli nebezpečnou chorobu. Lesní komáři rodu Toxorhynchites, běžní po celém světě, zase dávají před krví přednost sladkému nektaru.

Cílená likvidace

Jako efektivnější strategie se proto jeví zaměření se na konkrétní druhy komárů. V tomto směru již existuje několik možností, například vypouštění komárů nakažených bakteriemi rodu Wolbachia, které narušují rozmnožování komárů. Také je možné blokovat přenos lidských infekcí komáry na molekulární úrovni nebo třeba použít genetické zásahy, které sabotují rozmnožování komárů.

TIP: Invaze společně s infekcí: Ve východní Africe se šíří nebezpeční komáři

Pokud bychom usilovali o zničení všech komárů, zřejmě by to narušilo potravní vazby v mnoha ekosystémech. Komáři jsou totiž hlavním zdrojem potravy řady živočichů, včetně netopýrů, ptáků, žab, ryb a vážek. Tyto živočichy by vymizení komárů mohlo, přinejmenším dočasně, ohrozit. Například vážkám se někdy přezdívá „komáří jestřábi“, protože mohou ulovit až 100 komárů denně. Doposud není jasné, do jaké míry by zmizení všech komárů postihlo ekosystémy. Každopádně bychom měli při případném rozhodování o osudu komárů tyto věci důkladně vážit.

Pro Kriegsmarine jako takovou se fatálním rozhodnutím stala invaze Norska na jaře 1940. Ačkoli německé kombinované jednotky hornatou zemi dobyly, na moři se odehrálo několik střetů ústících ve ztráty, které si námořnictvo nemohlo dovolit.

Přesto Erich Raeder do korzárské války stále vysílal, co mohl – tedy jak ozbrojené civilní lodě, tak nejtěžší jednotky, a to až do té doby, než byla v květnu 1941 na své první plavbě ztracena nejmodernější německá bitevní loď Bismarck. Pak zbytku velkých lodí nezbylo než přistoupit ke strategii „Fleet in being“ – uzavřít plavidla do přístavů, kdy pouhá možnost jejich vyplutí na sebe vázala poměrně početné spojenecké síly. 

Dva kohouti

Ponorky si ale i nadále vedly dobře, zvlášť když se jim obsazením Norska a především Francie otevřela přímá cesta na volný oceán. To ovšem způsobilo rostoucí vliv admirála Dönitze, který se uměl vetřít do Hitlerovy přízně, zatímco Raeder kontakt s vůdcem vyhledával jen v nejnutnějších případech. Všechno směřovalo ke konfliktu, ke kterému došlo na začátku roku 1943.

Záminkou se stala bitva v Barentsově moři (31. prosince 1942), jeden z mála výpadů německých těžších lodí, které si ani za několik hodin boje nedokázaly poradit se slabou ochranou britského konvoje. Rozzuřený Hitler povolal Raedera „na kobereček“ a v přítomnosti vysokých důstojníků Wehrmachtu na starého admirála dobrou hodinu řval.

Nová role bez pravomocí

Když teatrální výstup skončil, Raeder ho požádal o rozhovor mezi čtyřma očima, v jehož úvodu diktátorovi předložil svou rezignaci. Hitler se uklidnil, rezignaci přijal a dal velkoadmirálovi poslední úkol – určit svého nástupce. Raeder navrhl admirály Rolfa Carlse a Karla Dönitze a druhý jmenovaný 30. ledna 1943 skutečně převzal místo vrchního velitele.

Odstupující velkoadmirál obdržel titul inspektora námořnictva (ovšem bez jakýchkoli pravomocí) a do konce války se zúčastnil jen dvou „akcí“. V létě 1943 vedl německou delegaci na pohřbu bulharského cara Borise a později předal maďarskému regentovi Horthymu dárek v podobě motorového člunu.

Před norimberským tribunálem

Konec války zastihl Raedera v nemocnici v Postupimi-Babelsbergu, kterou obsadila sovětská vojska. Ačkoli se okupační správa k významnému válečnému zajatci chovala nadmíru velkoryse, na konci května 1945 Raeder málem zemřel na srdeční záchvat. Když se zdravotní stav zlepšil, se svou ženou odletěl do Moskvy. Manželé bydleli pod formálním dozorem v přepychovém venkovském sídle, kde bývalý velkoadmirál na přání sovětské strany sepisoval memoáry.

Aniž to politicky vždy naivní námořník tušil, v podstatě psal materiál pro svou obžalobu, protože na podzim stanul před norimberským tribunálem. Soud jej shledal vinným ze zločinů proti míru, plánování a vedení útočné války a z válečných zločinů. V posledním bodě obžaloby – z genocidy, holocaustu a zločinů proti lidskosti – byl shledán nevinným. I tak to stačilo na doživotní trest, nicméně 26. září 1955 se takřka osmdesátiletý stařec dočkal propuštění na svobodu ze zdravotních důvodů.

TIP: Korzárův konec: Konec německého bitevního křižníku Scharnhorst

V příštích dvou letech nadiktoval své memoáry a zdálo se, že se jeho celkový zdravotní stav lepší. Když ale v roce 1959 zemřela jeho manželka Erika, Raeder ztratil o bytí na tomto světě zájem a po několika měsících svou ženu následoval. 

Jednotlivé ptačí druhy se při letu pohybují v různých výškách a mnohým z nich nedělají potíže ani hladiny přesahující pět tisíc metrů, kde by člověk vzhledem k teplotě a nižšímu podílu kyslíku bez potřebného vybavení nepřežil. Ptáci se nicméně náročným podmínkám fyziologicky přizpůsobili, například díky hemoglobinu schopnému vázat víc kyslíku.

Na migračních trasách přes velehory se pak řada druhů dostává ještě výš: Třeba husy indické se během pravidelných přeletů přes Himálaj pohybují zhruba osm tisíc metrů nad mořem a jeřáby popelavé se podařilo pozorovat ještě o dva kilometry výš. 

TIP: Extrémní letci: Husy indické umí regulovat svůj metabolismus podle potřeby

Primát ovšem drží africký sup krahujový: Tento kriticky ohrožený mrchožrout bez potíží plachtí až deset kilometrů nad zemským povrchem. A v roce 1973 dokonce jednoho ze zmíněných opeřenců nešťastnou náhodou zachytil motor letadla, jež právě přelétalo ve výšce 11 300 metrů nad Pobřežím slonoviny.

Americká vesmírná agentura NASA v těchto dnech plánuje vypustit suborbitální raketu v rámci pozoruhodné mise LAMP (Loss through Auroral Microburst Pulsations). Jde o dvoustupňovou raketu Black Brant IX, která se vznese ze zamrzlé Aljašky, z výzkumného střediska a základny pro vypouštění suborbitálních raket Poker Flat Research Range severně od města Fairbanks.

Cílem experimentu LAMP  je pátrat po mechanismech, které jsou zodpovědné za pulsující polární záře. Určitá část polárních září se projevuje pulsováním, které se zapíná a vypíná každých zhruba 2 až 20 sekund.

Projekt se zaměřuje především na „mikrovýtrysky“. Jde o jev, při němž se vysokoenergetické elektrony ze zemské magnetosféry pohybují směrem k Zemi v kratičkých výtryscích, které trvají asi jednu desetinu sekundy. Vědci je podezřívají, že by mohly nějak souviset s pulsujícími polárními zářemi, zejména pokud jde o jejich rychlé blikání v rámci jednotlivých pulsů.

TIP: Suborbitální raketa programu RockSat-X vynesla báječné studentské projekty

Suborbitálmí raketa experimentu LAMP má na palubě celou řadu přístrojů pro výzkum pulsující polární záře, které prostudují elektrony, plazma, magnetická pole a také viditelnou složku polární záře. Na experimentu LAMP se podílejí i pozemní přístroje, včetně kamer pro sledování celé oblohy, vysokorychlostních kamer a magnetometrů.

Pro zjednodušení se vědci z univerzity v Tel Avivu v Izraeli a švýcarského Technologického institutu v Curychu zabývali pouze samci a zjistili, že zatímco u větších živočichů se vyvinul složitější motivační systém homosexuálního chování – například upevňování vzájemného spojenectví u racků a některých primátů – hmyz se zřejmě se stejným pohlavím páří nepromyšleně v překotné snaze zajistit si potomstvo. V některých případech na samečcích ulpí pach samičky, s níž se zrovna pářili, čímž dochází k vysílání matoucích signálů vůči ostatním samečkům. Jindy jsou si samci a samičky tak podobní, že se navzájem nedokáží rozeznat dřív, než se pokusí o milostný akt.

TIP: Ptačí sexualita: Nezaměstnaní opeřenci navazují homosexuální svazky

Z některých výzkumů vyplývá, že hmyz může mít s rozpoznáním vhodného partnera takové potíže, že se pokusí spářit například i se skleněnou lahví, která mu připomíná samičku velkých rozměrů.

„Sofistikovanější“ přístup byl zaznamenán u motýlů a vos, které používají páření s jedinci stejného pohlaví k odpoutání pozornosti soků od samiček. Někteří brouci dokonce předávají sperma jiným samcům ve snaze dopravit je touto cestou k samičce, ačkoli se tato technika nezdá být příliš efektivní. Ve většině případů však homosexuální chování u hmyzu není důsledkem promyšlené strategie a dochází k němu omylem. 

Řecký filozof Platon ve 4. století př. n. l. přirovnával antická řecká města rozesetá po Středomoří k žábám sedícím okolo jezera. Pro Římany v době vrcholu jejich politické moci tento příměr platil dvojnásob. Středozemní moře, okolo kterého se rozprostírala římská civilizace, dokonce sami nazývali familiárně Mare nostrum („Naše moře“). Měli ovšem tušení, že v „jejich“ moři se pohybují největší živočichové na Zemi? Přicházeli s nimi do styku? Lovili je?

Otázka názvosloví a dochování

Největší potíží je v případě zkoumání vztahu antické civilizace k velkým mořským živočichům terminologie. Řecká slova phalaina a ketos, případně latinské výrazy ba(l)laena a cetus mohou znamenat velrybu, ale také velkou (pa)rybu (od tuňáka, po žraloka), tuleně či prostě mořskou příšeru. Může se tedy stát, že pokud se v písemných pramenech dočteme o velkém mořském živočichovi, ve většině případů se bude jednat o tuňáka či jinou (pro Římany) velkou rybu.

Další nesnází je prostředí, ve kterém velryby žijí. Jejich kosterní pozůstatky se jen ve výjimečných případech podaří najít na místě lidské aktivity. K roku 2014 bylo v oblasti Středozemního moře evidováno „pouze“ 26 pravděpodobných nálezů velrybích kostí od doby kamenné do pozdní antiky. Jednou z nich je například část lopatky plejtváka myšoka nalezená v aténské studni, používaná kolem poloviny 9. století př. n. l. jako prkénko na krájení.

Většina mršin klesne ke dnu. Pokud je vyplaví moře na pláž, případně je tam dopraví lovci, tak se na místě téměř kompletně zpracuje – kosti jako palivo a pracovní nástroje, tuk také jako palivo, olej pro využití v kuchyni a maso samozřejmě k jídlu. Pokud už se nějaká kost nalezne, je v důsledku poškození a fragmentace (většinou se jedná o obratel, žebro, kus lopatky) těžké ji anatomicky identifikovat. Co zůstane nevyužito na pláži, pohltí písek nebo moře. 

„Mare nostrum“ a velryby

Již řecký filozof Aristoteles ve 4. století př. n. l. věděl, že velryby (stejně jako delfíni) dýchají vzduch plícemi skrz vnější nozdry a rodí živá mláďata, která kojí mlékem. Prvním Římanem pojednávajícím o velrybách byl v 1. století n. l. Gaius Plinius Secundus. V díle Naturalis historia píše o velrybách, které se po nástupu zimy pravidelně objevují v zálivu u španělského Cádizu a pravděpodobně zde na svět přivádějí mláďata. Plinius v této oblasti dokonce dokládá výskyt kosatek, které mohly přilákat čerstvě narozená mláďata. Podobně mluví i Ailiános Klaudios ze 3. století n. l. o velkých rybách s bílými rohy na hlavě, které tráví zimu blízko Korsiky a Sardinie. 

Flavius Arriános ve 2. století n. l. zmiňuje obrovské, až 45metrové velryby (snad jde o velké jedince plejtváka obrovského) žijící mimo Středozemní moře ve vnějším (Indickém) oceánu. V Oppianově díle s názvem Halieutica ze 2. století n. l. je dokonce popsáno chytání ketos lovci na člunech harpunami, provazy a bójemi, tedy dost podobně jako se ještě donedávna lovily velryby. Podle dalšího antického autora Diona Cassia taktéž ze 2. století n. l. se za vlády císaře Severa (193–211 n. l.) na pláži objevila mršina velryby, podle které byl vytvořen model schopný pojmout do svých útrob až 50 medvědů.

Lov na „velké ryby“?

Archeologické nálezy cílený lov velryb v antice nevylučují. V přímořských oblastech jižního Španělska a přilehlých území severní Afriky se dnes nacházejí pozůstatky asi 300 různě velkých nádrží, takzvaných cetariae, na zpracování úlovků. V těchto zařízeních datovaných od 5. století př. n. l. do 7. století n. l. patrně docházelo k fermentaci a nasolování mořských ryb (možná i velrybího masa) k výrobě oblíbené rybí omáčky garumu, ale také například ke zpracování tuku, možná i velrybího. Na systém nádrží navazovala zavedená obchodní síť s rybím masem a olejem, která mohla sloužit též obchodu s velrybími produkty. 

Ze zmíněného Oppianova záznamu se můžeme domnívat, že alespoň příležitostně se Římané pokusili velrybu ulovit. Srovnávat můžeme například s velrybáři z Biskajského zálivu, kteří měli v 16. století velmi propracovaný systém lovu založený na pozorovatelnách na pobřeží a nad přístavy. Pokud pozorovatel spatřil velrybu, dal znamení lovcům v přístavu, kteří pak na člunech vypluli na moře, kde velrybu harpunovali. Velrybáři si primárně vybírali matky s mládětem. Nejprve se snažili zasáhnout a zranit mládě, aby přilákali matku, kterou mohli snadněji zabít. Větší loď pak přitáhla mršinu na břeh, kde byla zbavena tuku, který se poté vypálil na hlavní obchodní artikl – olej.

Uvádí se, že k zisku stačilo ulovit jednu velrybu každé dva až tři roky. Podle písemných pramenů v oblasti celého Biskajského zálivu, kde leželo 49 dosud zjištěných přístavů zainteresovaných v lovu či obchodu, mohlo být uloveno nanejvýš sto velryb ročně.

Zachraňte Willyho po římsku

Plinius starší dokonce popisuje epizodu s kytovcem. Za vlády císaře Claudia (41–54 n. l.) se při stavbě přístavu v Ostii (asi 20 km od Říma) objevila kosatka, která ohrožovala dělníky a postupující práce. Měl ji tam nalákat vrak lodi přepravující kůže z Galie. Po několika dnech hodování však uvázla na mělčině. Císař nařídil, aby se jí zabránilo v případnému úniku pomocí sítí a následně ji pro pobavení přihlížejícím davům v rámci improvizovaného venatia (hry většinou konané v amfiteátru zahrnující lov na divokou zvěř) nechal zabít kopími. Kosatka se při svém marném boji o život nevzdala tak snadno a podle zpráv převrátila a potopila jeden z římských člunů. 

TIP: Vybíječi velryb: Staří Římané lovili velryby ve velkém již před 2 500 lety

Ač se to může zdát překvapivé, Římané měli dostatek informací o vzhledu, chování i životě velryb ve středomořských vodách. Výjimečné, ale úspěšné pokusy ulovit velkého mořského živočicha svědčí o jejich schopnosti i technologické vybavenosti k akcím tohoto druhu.

Poblíž vesnice Burton Agnes ve východoanglickém hrabství East Yorkshire byly objeveny hroby skupiny nejméně 16 lidí, kteří zde byli pohřbeni zhruba ve stejné době – přibližně před 5 tisíci lety. Byl mezi nimi i hrob, v němž byly uloženy tři děti, ve věku 3-5, 6-9 a 10-12 let. Nad tímto hrobem se nelze ubránit dojetí, přinesl ale i pozoruhodné nálezy.

„Dvě mladší děti byly pohřbeny čelem k sobě a zřejmě se i navzájem držely rukama. Nejstarší dítě bylo uloženo mezi nimi, přičemž jeho ruce objímaly mladší děti, jako by je chránilo,“ okomentoval nález vedoucí vykopávek a šéf archeologické společnosti Allen Archaeology Mark Allen.

Křídová socha, kostěný špendlík a křídový míč z dětského hrobu (foto: The Trustees of the British Museum, CC0)

U hlavy nejstaršího z dětí byla pohřbena pozoruhodná křídová skulptura ve tvaru válce, kterou pokrývají abstraktní motivy, s nimiž si archeologové příliš nevědí rady. Součástí pohřbu byl i velký kostěný špendlík a míček, rovněž vyrobený z křídy.

Nejvýznamnější nález pravěkého umění

Pokud jde o detailní poznatky, výzkum stále probíhá. Zatím není například jasná příčina smrti dětí. Podle archeologa Allena je zřejmé, že děti zemřely ve stejné době a velmi pravděpodobně byly pohřbeny všechny společně. 

TIP: Záhada římských hrobů: Proč v Británii pohřbívali nebožtíky s useknutou hlavou?

Podle odborníků je obzvláště křídová skulptura z tohoto hrobu zřejmě nejvýznamnějším nálezem pravěkého umění ve Velké Británii za posledních 100 let. Tři podobné skulptury byly objeveny v nedaleké vesnici Folkton, v roce 1889. Hroby v Burton Agnes pocházejí z doby, kdy se začínalo budovat Stonehenge. Pro archeology tedy představují velmi cenný zdroj informací o životě lidí v době, kdy vznikal tento slavný neolitický monument.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba, který v prosinci zamířil do takzvaného druhého Lagrangeova bodu (L2), kde se vyvažují gravitační síly Země a Slunce, se pilně připravuje na své budoucí pozorování. Vědci do něj vkládají velké naděje a věří, že by mohl změnit způsob, jakým rozumíme našemu vesmíru, podobně jako to dříve udělal Hubbleův vesmírný dalekohled. JWST by měl sledovat celou řadu zajímavých objektů ve vzdáleném i bližším vesmíru a jeho možnosti by rádi využili i odborníci a nadšenci, kteří ve vesmíru pátrají po mimozemských civilizacích.

Otázkou samozřejmě je, co by mohlo cizí vesmírnou civilizaci prozradit a zároveň to bylo dost zřetelné na to, aby to dalekohled Jamese Webba rozeznal na velké vesmírné vzdálenosti?

Odpověď by podle odborníků mohla nabídnout naše domovská planeta – co by tedy vesmírnému pozorovateli prozradilo, že se Zemi nachází život? Zájem badatelů před časem vzbudil objev fosfanu v atmosféře Venuše. Na Zemi tento plyn vzniká činností mikroorganismů a vyrábí se také průmyslově. Další zajímavý ukazatel by mohl představovat chlorofyl potřebný k fotosyntéze, který absorbuje viditelné světlo, v infračerveném spektru je ale pro dalekohled typu JWST viditelný. Tím nejviditelnějším by ale patrně bylo znečištění – ať už jde o odpadní teplo nebo o znečisťující látky v atmosféře.

Pátrání po freonech

Podle nedávné studie, kterou vedl Jacob Haqq-Misra z výzkumného institutu Blue Marble Space Institute of Science v americkém Seattlu, by se pátrání s dalekohledem Jamese Webba mohlo zaměřit na průmyslové znečišťující látky, konkrétně na chlor-fluorované uhlovodíky, čili freony. Na Zemi jsme si s nimi užili svoje a nejspíš ještě užijeme, ale v tomto případě by nám mohly být prospěšné. Pro dalekohled Jamese Webba jsou totiž relativně snadno rozpoznatelné.

TIP: Vesmírný dalekohled Jamese Webba se chystá ke startu: Na co se zaměří?

Haqq-Misra je přesvědčen, že pokud by se nám podařilo objevit freony v atmosféře exoplanety, která se zároveň rámcově vejde do našich představ o obyvatelnosti, měl by to být se slušnou pravděpodobností důsledek aktivit rozsáhlé civilizace. Už teď je ovšem jasné, že takové pátrání bude velmi náročné.

Abychom v atmosféře exoplanet rozpoznali freon, nesmí být jejich mateřská hvězda příliš zářivá. Ideální by pro takové pozorování byly hvězdy třídy M – tedy například 39 světelných let vzdálený systém TRAPPIST-1. Ty ale nejsou pro život, alespoň jak jej známe, příliš vhodné – jsou příliš mladé a nestabilní a svým planetám dopřávají velké dávky zničujícího záření.

Hvězdy typu G, mezi které patří například naše Slunce, by svým výkonem detekci freonu naopak zcela přehlušily. Zatímco freony v atmosférách exoplanet systému TRAPPIST-1 by nesjpíš JWST odhalil, opačný pohled by v tomto směru zřejmě nic kloudného neukázal. 

Andalusie

Jihošpanělští Andalusané, bojující za samostatnost národa, jsou nejpopulárnější v odborech – 25 tisíc členů si tak v autonomní i sociální oblasti udržuje velmi silnou pozici, pokud jde o možnost tlačit na vládu. Andalusané mají vlastní parlament a rozsáhlou autonomii.

Baskicko

Organizace ETA (Baskický stát a svoboda) bojovala svého času za autonomii Baskicka teroristickými útoky, při nichž zemřelo na 800 lidí. V roce 2012 však složila zbraně. Strana usilující o nezávislost (EH Bildu) je v současnosti druhá nejsilnější v baskickém regionálním parlamentu.

Bavorsko

Pouhá 0,4 % voličů této nejlidnatější a nejbohatší spolkové země volí separatistickou Stranu Bavorska. Nechuť doplácet na méně bohaté regiony především ve východní části státu je však rozšířená.

Benátsko

Podle nejradikálnějších aktivistů jsou Benátky vykořisťovanou italskou kolonií. I zde hraje roli ekonomika – region je třetí nejbohatší na severu Itálie. Stejné argumenty předkládá tzv. Liga severu, požadující autonomii pro oblast kolem Pádu.

Bretaň

Bretaň má, stejně jako jiné oblasti, zkušenosti s teroristickou organizací separatistů. Fronta za osvobození Bretaně si nicméně dávala záležet, aby její bomby nikoho nezranily. V 90. letech minulého století složila zbraně.

Galície

Obyvatelům Galície ke štěstí moc nechybí. Separatismus je tam nejméně silný, a jedny z posledních voleb dokonce vyhrála premiérská strana.

Katalánsko

Oblast se svým největším městem Barcelonou představuje nejbohatší část Španělska. Ačkoliv zaujímá pouhých 6 % rozlohy země, vytváří 20 % výkonu celé španělské ekonomiky. Katalánci jsou v samostatnosti daleko – mají i vlastní policii –, bitva o nezávislost však nadále zuří: Ústavní soud už několikrát zrušil referendum o samostatnosti jako neústavní.

Korsika

Poslední referendum o nezávislosti Korsiky na Francii v roce 2003 skončilo výsledkem „51 % obyvatel pro setrvání“. Ostrov náleží zemi galského kohouta od dob „korsické bestie“ Napoleona; jazyková a historická odlišnost od pevniny je i hlavním argumentem separatistů. Místní teroristická skupina NLFC vyhlásila konec svých ozbrojených aktivit v roce 2016.

Kosovo

Kosovo má o něco menší rozlohu než Středočeský kraj a žijí tam téměř výhradně Albánci. Během nepokojů v roce 1998 a následného bombardování Srbska silami NATO se oblast osamostatnila. Většina evropských států Kosovo uznala; proti jsou většinou ty, které samy čelí separatistickým hnutím. V roce 2013 Srbsko zemi částečně uznalo tím, že jí dovolilo získat vlastní telefonní předvolbu.

Morava

Jednotlivá hnutí se v tomto případě odvolávají jak na moravskou národnost a odkaz Velké Moravy, jednoho z historicky prvních doložených státních útvarů v Evropě, tak na staré zemské zřízení. V roce 2011 se k moravské národnosti přihlásilo přes půl milionu obyvatel, v roce 2021 to bylo již o 200 tisíc méně (360 tisíc).

Podněstří

Podněstří (podle řeky Dněstr) představuje nejvíc prosperující oblast velmi chudého Moldavska – což se týče i nelegálního obchodu se zbraněmi. Mezinárodně neuznaný region je známý množstvím komunistických památek a touhou připojit se k Rusku. Platí tam zvláštní (a kdekoliv jinde nepoužitelná) měna, podněsterský rubl. 

Řecká Makedonie

Největší oblast středomořské země má centrum v historické Soluni. Místní separatisté by se rádi připojili k sousední Makedonii – té však Řecko neuznává ani její oficiální název.

Severní Irsko

Menšinoví protestanti patří k tradičním podporovatelům svazku s Británií, většinoví katolíci jej obvykle odmítají. Rozpory zapříčinily během třiceti let nepokojů smrt zhruba 50 tisíc lidí. V roce 1998 však došlo k dohodě o získání rozsáhlé autonomie a v roce 2005 teroristická organizace IRA složila zbraně.

Severní Kypr

Severní část ostrova se označuje za Severokyperskou tureckou republiku – vznikla v důsledku turecké invaze a dosud ji uznává pouze Turecko. Referendum vyhlášené v obou částech ostrova v roce 2004 ukázalo, že kyperští Turci by byli s 65 % pro sjednocení, ale Řekové na jihu byli se 75 % proti.

Skotsko

V referendu o vyhlášení samostatnosti v roce 2014 se pro setrvání ve svazku s Velkou Británií vyslovilo 55 % hlasujících Skotů. Odchod Británie z EU ale může ještě leccos změnit.

Slezsko

V rámci Polska by Slezanům stačila autonomie – tak to alespoň žádá Hnutí za autonomii Slezska. Přímo proti němu působí konkurenční Polské Slezsko, které se naopak zasazuje o těsnější sepětí s Polskem. Autonomisté tvrdí, že je ve Slezsku podporuje polovina obyvatel.

Vlámsko

Frankofonní Valony nijak netěší, že musejí „doplácet“ na své severní, nizozemsky hovořící vlámské sousedy. Obě části Belgie jsou zhruba stejně velké, Valonsko však vytváří dvě třetiny HDP země a má o polovinu menší nezaměstnanost. Nejsilnější stranou v parlamentu i v senátu je momentálně separatistická Nová vlámská aliance.

Wales

Tato část Spojeného království je formálně stále ještě knížectvím. Podle nedávných průzkumů podporuje samostatnost 17 % dotázaných.