Přírodovědec Carl Linné v roce 1753 přiřadil kakaovníku pravému odborný název Theobroma, což v překladu z řeckého originálu znamená doslova „pokrm bohů“. Důvod byl prostý: původní mezoamerické kultury, které prokazatelně užívaly tuto plodinu už ve 2. tisíciletí před naším letopočtem, považovaly kakaové boby za dar od svých božstev. 

Kupříkladu u Aztéků fungovaly i jako platidlo: 100 bobů tvořilo ekvivalent jedné krůty. Především si ale indiáni dopřávali nápoj vyrobený z fermentovaných kakaových bobů ochucený kořením, který nazývali xocolatl – v překladu hořká voda. Důkazy o tom poskytly tisíce let staré nádoby, na jejichž dně se zachovaly stopy kakaa. Dodnes ale není zcela jasné, který z domorodých národů Střední Ameriky čokoládu „vynalezl“ – víme jen, že různé kultury se k ní stavěly odlišně. K běžné konzumaci tento nápoj zřejmě sloužil spíše ojediněle, na to se jednalo o příliš vzácnou a drahou tekutinu. Její místo bylo jinde: používala se při náboženských rituálech nebo k léčebným účelům, jako „nápoj lásky“ pro privilegované vrstvy, případně jako pohoštění pro vzácné hosty.

Hořká a pálivá  

Poctěn jí byl proto i Kryštof Kolumbus: jeden z prvních Evropanů, kteří čokoládu ochutnali. Domorodí obyvatelé mu svůj charakteristický produkt nabídli v roce 1502, kdy do Nového světa zavítal počtvrté a naposledy. Téměř jistě mu ale nechutnal: původní čokoláda byla intenzivně hořká, šlo v podstatě o surový prášek smísený s vodou a nadrcenými chilli papričkami. Od dnešních sladkých a krémových pochoutek rozplývajících se na jazyku se snad víc lišit nemohla.

Přesto Kolumbovi nemohlo uniknout, že po jejím spolknutí se dostaví prazvláštní pocit energie, a ten španělští dobyvatelé, vyčerpaní náročnými dny pod horkým sluncem, potřebovali. Povzbuzující účinky čokolády Kolumba zaujaly natolik, že se rozhodl vzít s sebou vzorky kakaových bobů do Evropy. Možná očekával, že se setká s úspěchem, to se však nestalo. Jeho krajané se k neobvyklé surovině stavěli značně rezervovaně. Přesvědčil je nakonec až Kolumbův následovník Hernán Cortés, který se stejným nápadem přišel o čtvrt století později. 

Tentokrát se setkal s daleko příznivější odezvou a v roce 1527 se už lodě plující ze Střední Ameriky prohýbaly pod náklady čerstvě sklizených plodů, z nichž se rychle stala žádaná komodita. Na evropských šlechtických dvorech si postupně vybudovaly pověst exkluzivní potraviny. Rozkřiklo se, že disponují afrodiziakálními účinky a z jejich konzumace se stala móda. Čokoláda, dosud stále v podobě nápoje připravovaného po vzoru indiánských receptů, byla prestižní záležitostí a španělština se rozrostla o její aztécký název, který postupně pronikl do dalších světových jazyků. 

Vášni zaslíbená

Cortésova výprava přinesla svědectví o tom, jak aztécký panovník Montezuma konzumoval kakaový nápoj v šálcích vyrobených z pravého zlata. Teprve pak došlo na vybranou dámskou společnost, jíž se po takové „předehře“ údajně věnoval s obzvláštní vášní. Nejeden evropský vládce toužil jeho tradici napodobit. Nepřekvapí, že čokoláda si jako první našla své místo v zemi lásce zaslíbené, tedy ve Francii. Kupříkladu král Ludvík XIV. dostal od své budoucí choti, španělské princezny Marie Terezie, kufr plný čokolády jako svatební dar. Nutno podotknout, že v roce 1660 šlo o výjimečně drahou záležitost. 

Je možné, že slavný italský spisovatel a diplomat Giacomo Casanova by nikdy nevstoupil do dějin jako proslulý svůdník, kdyby nedal dopustit na pití horké čokolády pokaždé, když se chystal okouzlit některou ze svých vyvolených. Traduje se, že jí přikládal stejně magické účinky, jako opojnému šampaňskému. A v Mozartově opeře Cosi van Tutte připravuje služebná Despina pro svou paní čokoládový nápoj, aniž by jej směla sama ochutnat. Když pak jednou neodolá a přece jen si lokne, rázem pochopí, odkud pramení zvěsti o prazvláštním kouzlu „nápoje lásky“…

Víno i žloutky

Někteří přesto stále pochybovali. Ve stejné době varoval vídeňský duchovní Franz Rauch mnichy před konzumací produktu, který podle něj vyvolává nejnižší pudy. A anglický botanik John Parkinson ji ve svém herbáři označuje dokonce za „nápoj pro vepře“. Nebylo to však nic platné – mezitím se totiž k pověsti afrodiziaka přidala ještě teorie o údajných léčebných efektech. Čokoláda byla k dostání v lékárnách a doboví felčaři ji vychvalovali jako prostředek pro povzbuzení organismu a zlepšení trávení. 

Nejspíš přikládali kakau účinky, kterými ve skutečnosti nedisponovalo. Ony léčebné benefity totiž vyvolávaly spíše ingredience, které Evropané do „svého“ nápoje přimísili. Hořká, ne-li palčivá chuť aztéckého nápoje totiž nevyhovovala jejich chuťovým preferencím, a tak si pomáhali nejrůznějším kořením – skořicí, vanilkou, hřebíčkem či muškátovým oříškem. Oblíbenou přísadou bylo rovněž červené víno, nebo dokonce vaječné žloutky. Tato kombinace by zřejmě pro změnu neoslovila dnešní „čokoholiky“, ti jsou totiž zvyklí na obsah mléčné složky. 

Nápad zkombinovat kakao a mléko ale přišel až mnohem později, poprvé nejspíše v polovině 18. století, kdy se britský lékař Hans Sloane při své návštěvě Jamajky inspiroval tamější výrobou hořkého čokoládového nápoje na bázi vody. Ve vlastním receptu ji nahradil mlékem a cukrem a s výsledným produktem pak po návratu slavil v Anglii úspěch. Šlo zřejmě o první recept na jakés takés „kakao“. 

Kakaovník všude

Mezitím Španělsko pomalu ztrácelo svůj monopol na import kakaových bobů ze zámoří. Aby se dařilo uspokojit rostoucí poptávku, výměra kakaových plantáží stoupala rekordním tempem. A pěstování exkluzivní suroviny začalo zajímat i jiné národy než Španěly. Zejména Britové a Holanďané posílali do Nového světa vlastní obchodní zástupce s jediným úkolem: dostat se k tomuto lukrativnímu byznysu. 

Francouzi dovezli do svých nově kolonizovaných území ve východní Indii a na Madagaskaru sazenice kakaovníků, aby tolik nezáviseli na americké sklizni. Totéž později učinili Belgičané v Kongu nebo Holanďané na Srí Lance. Tak se těžiště hlavního zdroje kakaa přesunulo na jiné kontinenty. Zatímco na počátku „kakaové éry“ byla největší světovým vývozcem čokolády Guatemala, v současnosti tento status patří africké Ghaně a Pobřeží slonoviny. 

Tabulka

V roce 1828 zamířil holandský chemik Casparus van Houten na patentový úřad s nápadem, který měl od základů změnit dosavadní podobu potravinářského průmyslu. Majitel amsterdamské továrny na čokoládu v uplynulých letech dlouho dumal nad tím, jak při procesu zpracování na tuk bohatých kakao­vých bobů odstranit přebytečné kakaové máslo. To by umožnilo vůbec poprvé vytvořit čokoládu v tuhé podobě. 

Aztékové ve svých receptech někdy užívali kukuřičnou mouku, která mastnou složku absorbovala, ale chuťové pohárky zmlsaných Evropanů si na takový recept odmítaly zvyknout. A Casparus van Houten – otec známějšího Conrada, který své jméno propůjčil dodnes známé značce – našel řešení. Vynalezl hydraulický lis schopný oddělit kakaové máslo a kakaovou hmotu. Výsledným produktem je kakaový prášek se sníženým obsahem tuku. 

Houtenův princip používají výrobci dodnes a v obchodech se prodává jako holandské kakao. Van Houten zároveň svým vynálezem nevědomky položil základy na cestě ke vzniku první tabulky čokolády na světě. S použitím jeho patentu si prvenství připsala dnes již zaniklá anglická firma Fry's, která byla v polovině 19. století nejúspěšnějším producentem kakaové cukrovinky v zemi. Uvedením čokolády, která se dá držet v ruce a ukusovat, své postavení jenom upevnila. 

V bristolské továrně Fry's přimíchali roku 1847 do vylisované kakaové hmoty cukr a nahradili dosud užívanou vodu kakaovým máslem. Díky tomu se dala surovina libovolně tvarovat. Nebylo tak daleko k tomu, aby se zrodil tvar oblíbené tabulky s charakteristickými čtverečky, které může strávník dle libosti oddělovat. Především se ale výroba čokoláda dramaticky zlevnila, takže z luxusní potraviny určené jen pro vyšší vrstvy se náhle stala pochutinou snadno dostupnou většině populace.

S mlékem chutná lépe

Ani v té nejobyčejnější samoobsluze by dnes zákazníkovi nestačily prsty obou rukou, pokud by chtěl spočítat všechny druhy čokolády, které si může vybrat. Ještě před půl druhým stoletím tomu bylo přesně naopak: existovala víceméně jediná příchuť a všechny čokolády bez ohledu na výrobce chutnaly podobně. Změnilo se to v roce 1875, kdy švýcarského výrobce čokolády Daniela Petera napadlo přimíchat do ní sušené mléko. 

To se tehdy teprve začínalo vyrábět a velkou zásluhu na tom nesl Peterův soused – úspěšný továrník Henri Nestlé, který o sedm let dříve vynalezl dětskou výživu založenou právě na mléčném prášku. Mimochodem, jeho firma je díky Sunaru dnes největší potravinářský koncern světa. Vznikem mléčné čokolády se podařilo pokořit další významný milník a výsledná chuť už se hodně vzdálila hořkému předchůdci z dob Aztéků. Oblíbil si ji prakticky každý.

Vynálezce sametové textury

Nevelká alpská země zahájila svou cestu k získání pověsti čokoládové velmoci. Ze Švýcarska totiž pocházel i další z podnikatelů, jehož jméno dnes zná celý svět: Rodolphe Lindt, který koncem 19. století otevřel vlastní čokoládovou továrnu. Bylo mu pouhých čtyřiadvacet let, když vynalezl převratný konšovací přístroj. Ten umožnil čokoládovou směs mechanicky promíchávat tak dlouho, až vznikla sametově hladká hmota, v níž se díky optimální teplotě dokonale smísí všechny přísady a vyprchá nežádoucí nahořklé aroma. 

TIP: Vysoká škola čokolády: Jak poznat opravdu dobrou a kvalitní čokoládu?

Čím kvalitnější čokoláda má vzniknout, tím déle musí v přístroji strávit – základem je několik hodin, nicméně špičkové výrobky se tzv. konšují i týden. Tabulka Lindtovy čokolády byla první, která se po vložení na jazyk začne přirozeně rozpouštět. V roce 1899 prodal Rodolphe svou továrnu včetně marketingových práv a originálního receptu firmě Sprüngli za 1,5 milionu zlatých franků a vytvořil tak základy firmy, která dnes podle objemu výroby zaujímá sedmé místo na světě a třetí v Evropě. Ročně vyprodukuje cukrovinky v hodnotě 4,6 miliardy dolarů. 

Drtivou většinu bakterií lze pozorovat pouze pomocí mikroskopu, nicméně i v říši mikrobiologie najdeme výjimky potvrzující pravidlo. Druh Thiomargarita namibiensis, což doslova znamená „sírová perla Namibie“, objevili vědci u břehů zmíněného západoafrického státu teprve v roce 1999. Největší známá bakterie se vyskytuje v kontinentálním šelfu při pobřeží a měří až 0,75 milimetru. Více než tisíckrát tudíž překonává naopak nejmenší zatím popsaný druh, parazitickou nanobakterii Mycoplasma genitalium. 

Za „gigantickými“ rozměry jednobuněčného organismu stojí objemná vakuola obsahující zásoby dusičnanů, jež zaujímá až 80 % buňky. Mezi bakteriální „velikány“ dále patří například půlmilimetrový druh Epulopiscium fishelsoni, žijící ve vodním prostředí v symbióze s rybami.

TIP: Při desetisekundovém polibku si partneři vymění až 80 000 000 bakterií

Namibijská perla ale dost možná o své prvenství brzy přijde. Vědci totiž nedávno objevili v mangrovech ostrova Guadeloupe v Karibském moři bakterii, která měří v průměru 0,9 centimetru. Největší zaznamenaný exemplář pak dosahuje dokonce velikosti téměř dvou centimetrů, což do jisté míry redefinuje samotný pojem „bakterie“, coby mikroskopického organismu. Nový obr, který si vysloužil příznačné pojmenování Thiomargarita magnifica, zatím na své potvrzení čeká.

V roce 2015 britská vláda slavnostně oznámila splacení posledních válečných dluhopisů pokrývajících náklady první světové války. Nejednalo se však o půjčky přímo z období 1914–1918, nýbrž o dluh vzniklý roku 1932, kdy si Spojené království muselo půjčit na pokrytí části původních válečných dluhopisů. Ostrovní monarchie patří v tomto ohledu k premiantům, velká část zemí své závazky totiž nikdy nesplatila. Na rozdíl od většiny svých spojenců i nepřátel její zadlužení ani nevedlo k vysoké inflaci, která by výrazně znehodnotila úspory běžných obyvatel. 

Konec blahobytu

Poslední desetiletí před světovým konfliktem přinesla Evropanům, a občanům ostrovního království zvláště, nebývalý nárůst životní úrovně. Rozsáhlé části společnosti sice stále žily v bídě, ale celkově se míra blahobytu rapidně zvyšovala. Britský ekonom John Keynes na to po válce vzpomínal: „Jakou neobyčejnou epizodou v ekonomickém pokroku lidstva byla éra, jež skončila v srpnu 1914! Každému, kdo měl schopnosti či povahu překračující průměr, se nabízel únik do středních a vyšších vrstev, jimž život lacino nabízel výhody, pohodlí a vymoženosti převyšující možnosti nejbohatších a nejmocnějších panovníků dřívějších dob. Obyvatelé Londýna mohli v posteli usrkávat svůj ranní čaj a přitom po telefonu objednávat různé produkty z celého světa v takovém množství, jež se jim zdálo příhodné, a očekávat, že jim budou brzy doručeny až ke dveřím.“

To se však mělo záhy změnit, již o čtyři roky později bylo ostrovní království zcela závislé na svých amerických věřitelích a pouze opakované odklady splátek jej zachránily před bankrotem. Stejně tak pouze ochota Američanů znovu a znovu půjčovat svým evropským příbuzným zachránila ostrovany před hladem

Britové v dluhové pasti

V roce 1914 činil státní dluh Spojeného království asi 650 milionů liber (přepočteno na dnešní poměry činí jedna libra asi 7 720 Kč) a během čtyřleté války vzrostly závazky země asi jedenáctkrát. Královští ekonomové po skončení konfliktu vyčíslili jeden den bojů na sedm a půl milionu liber; pouze za munici do ručních zbraní zaplatil Londýn v letech 1914–1918 přes 850 milionů.

Protože však Británie v prvních letech války představovala hospodářsky nejsilnějšího člena Dohody, podporovala finančně také své spojence a do konce války napůjčovala jen Francii, Rusku a Itálii přes jednu a půl miliardy. Tyto peníze si jednak půjčovala od Spojených států, od nichž nakonec dostala 842 milionů. Počítalo se s vyrovnáním dluhu do začátku 30. let, ale ještě v roce 1934 Britové neměli splacenou ani polovinu. Vláda si také půjčovala od bank a vlastních občanů díky vydávání válečných dluhopisů.

Celkový dluh země tak nakonec narostl na více než sedm miliard liber a na jeho splácení šlo v meziválečném období 44 % státních výdajů. Mnohem více než na cokoliv jiného – včetně zbrojení. Hledá-li někdo důvody nepřipravenosti země na druhou světovou válku, pak leží zde. Situace ale nebyla růžová ani u ostatních zemí.

Zaplatí to občané!

Francie vstupovala do války již se solidním veřejným dluhem, jehož součást tvořily nesplacené závazky z války s Pruskem (1870–1871). Oproti Británii však měly vlády země galského kohouta mnohem více zkušeností s válečným hospodařením i životem na dluh. Francouzi se vydali podobnou cestou jako Londýn – vydávali dluhopisy a významně si půjčovali od Američanů a v jejich případě také od Britů. Od zahraničních spojenců nakonec dostala země přes miliardu liber; celkový dluh země pak během válečných let vzrostl téměř trojnásobně.

Francouzský přístup k řešení děsivého zadlužení šel třemi cestami. Zaprvé se Paříž snažila přesvědčit Spojené státy, aby jí válečné dluhy, nebo aspoň jejich část, odpustily. Kongresu ani americké veřejnosti se však podobné pokusy příliš nepozdávaly a země galského kohouta v tomto ohledu dosáhla jen malých výsledků. Druhou cestu představovala snaha naúčtovat dluhy poraženému Německu a jeho spojencům.

Dokončení: Válčení na sekeru: Zadlužení států účastnících se první světové války (2) 

Nakonec ale tíhu nákladů na válku pocítili na vlastní kůži občané – především ti, kteří měli úspory z předválečných dob. Masivní tištění peněz ke krytí dluhů vedlo k významnému znehodnocení franku, jehož pokles se roku 1928 zastavil na pětině hodnoty z léta 1914. Lidé s předválečnými úsporami tak v důsledku inflace přišli o čtyři pětiny. Dluh Spojeným státům se nakonec nikdy zcela splatit nepodařilo.

Přínos kontaktních čoček se nemusí nutně omezovat jen na korekci zraku. Ve skutečnosti se mohou v medicíně uplatnit mnoha různými způsoby, včetně aplikace léků v oblasti očí. Právě takové kontaktní čočky nedávno schválil americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv FDA.

Čočky vyvinula společnost Johnson & Johnson, jako prostředek pro léčbu svědění očí způsobeného alergiemi. V současnosti jsou sice pro tyto obtíže k dispozici oční kapky, ale Johnson & Johnson se snaží nabídnout pohodlnější řešení tím, že kontaktní čočky budou potlačovat tyto nepříjemné symptomy samy.

Čočky s antihistaminikem

Nové čočky nesou název „Acuvue Theravision with Ketotifen“ a jsou naplněné 19 mikrogramy běžného antihistaminika ketotifenu. Po aplikaci kontaktních čoček se antihistaminikum pomalu uvolňuje. Během pár minut přináší úlevu od svědění, která vydrží až 12 hodin.

TIP: Nové světélkující oční čočky by mohly zachraňovat diabetiky před slepotou

Jak je to u kontaktních čoček obvyklé, i tyto čočky jsou určené k výměně po jednom dni nošení. Účinnost i bezpečnost používání těchto čoček potvrdily klinické testy, po nichž následovalo chválení Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv. Již dříve proběhlo podobné schvalování této léčby v Kanadě a v Japonsku.

Pokud jste nabyli dojmu, že se v článku zaměříme na pozorování Jupitera, musíme vás zklamat. Plynný obr totiž z noční oblohy zmizel již v polovině února a vrátí se na ni až koncem dubna před svítáním… 

Z říše mlhovin

Do té doby nezbývá než se spokojit s pouhým „odleskem“ jeho kotoučku a z říše blízkých planet přeskočit do mnohonásobně vzdálenější, a tudíž i méně zřetelné říše planetárních mlhovin. Objekt, o němž je řeč, sdílí totiž s největší planetou Sluneční soustavy jen jméno – astronomové mu přezdívají Jupiterův duch či přízrak. 

Jako první si jej na nebi v souhvězdí Hydry povšiml anglický astronom William Herschel v roce 1785. Okrouhlá mlhavá skvrna, kterou v dalekohledu spatřil, podle něj vydávala světlo v barvě Jupitera. Zmíněnou přezdívku jí dal teprve o 93 let později jiný Angličan, vysloužilý armádní důstojník William Noble, jehož záliba v pozorování hvězdné oblohy dospěla až ke stavbě vlastní hvězdárny ve vesnici Maresfield v hrabství Sussex. 

Zářící prstýnek

Noble popsal mlhovinu z Hydry slovy „bleděmodrý disk, vypadající jako duch Jupitera“. A nutno přiznat, že nebyl daleko od pravdy. Abyste se však mohli přesvědčit na vlastní oči, budete potřebovat dalekohled. V běžném triedru zahlédnete pouze málo nápadnou „hvězdičku“, ale již v přístroji s objektivem o průměru okolo 100 mm a s 30násobným zvětšením se z ní vyloupne namodralá až modrozelená difuzní skvrna s jasností 7,7 mag – tedy pokud se na ni budete dívat oproti tmavé obloze.

S rostoucím zvětšením vám pak opravdu připomene mdlý Jupiterův kotouček. Ostatně její úhlový průměr dosahuje 42″ × 38″, což zhruba odpovídá velikosti plynného obra na nebi. V dalekohledech s objektivem o průměru kolem 250 mm a se zhruba 200násobným zvětšením už bude spíš oválná a promění se v zářící prstýnek, s poněkud tmavším středem a dvojicí zjasnění na jihovýchodě a severozápadě. Ještě větší přístroje se zvětšením asi 300× pak odhalí i další podrobnosti: velmi nenápadnou centrální hvězdu obklopenou světlým prstencem s několika zjasněními, na nějž navazuje druhý, o poznání méně zřetelný prstenec zářící látky.

Pozůstatek hvězdy

Jupiterův duch totiž představuje planetární mlhovinu. Ve hvězdných mapách ji naleznete pod katalogovou zkratkou NGC 3242 a její prstencovité vzezření odráží fakt, že jde o rozpínající se plynnou obálku zaniklé stálice. Obnažené stelární jádro lze ve velkých daleko­hledech dokonce vytušit coby zmíněnou drobnou hvězdičku 12. velikosti ve středu mlhoviny. 

Tento superhustý a velmi horký pozůstatek původní stálice ionizuje svým intenzivním zářením kyslíkové atomy v okolní planetární mlhovině, následkem čehož vydávají modrozelené světlo, pro NGC 3242 tak charakteristické. Ostatně planetární mlhoviny získaly své poněkud zavádějící označení právě proto, že se v dalekohledu podobají nevýrazným kotoučkům planet – zejména modrozelenému Uranu či namodralému Neptunu – přestože s oběžnicemi jako takovými nemají nic společného. 

Za skutečnými planetami

Závěrem dodejme, že se na březnové obloze rozhodně nemusíte omezovat pouze na planetární přízraky, ale můžete pozorovat i některé ze skutečných planet. V případě těch jasnějších půjde vždy o ranní nebe nedlouho před rozedněním. 

Jako první se nad jihovýchodním obzorem objeví jitřenka Venuše, zakrátko následovaná i naoranžovělým Marsem. Po většinu března je bude na obloze dělit jen 5° a v závěru měsíce se k nim přidá rovněž prstenci opásaný Saturn. Ve dnech 27. a 28. března pak planetární trio doplní také srpek ubývajícího Měsíce.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Ryb, 20. března v 16:33 SEČ vstupuje Slunce do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost a začíná astronomické jaro.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nad jihovýchodem
• Mars – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn – viditelný na sklonku března ráno nízko nad jihovýchodem
• Uran – viditelný večer nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2022

• 6. března – setkání Venuše a Marsu na ranní obloze, ve vzdálenosti 4,5°
• 8. a 9. března – měsíční srpek poblíž Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 12. a 13. března – dorůstající Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 15. a 16. března – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 19. března – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 20. března – Venuše v největší západní elongaci, asi 47° od Slunce
• 23. a 24. března – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranním nebi
• 27. a 28. března – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Marsu, Venuše a Saturnu na ranní obloze nízko nad jihovýchodem; 27. 3. bude Měsíc od planet dělit zhruba 14°, 28. 3. asi 5°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Vrchol Morro da Igreja, což v portugalštině znamená Kostelní hora, leží v brazilském státě Santa Catarina. Jde o jednu z nejvýraznějších zdejších hor, která sahá do nadmořské výšky 1 822 metrů. Výrazně tedy zaostává za největším vrcholem země Pico da Neblina, který se tyčí do výše 2 995 metrů nad mořem. 

TIP: Příroda chytá druhý dech: Život ze sopečného popela sopky St. Helens

Přesto ale má toto místo v rámci Brazílie jeden primát, který mu nemůže sebrat ani o tisíc metrů vyšší Pico da Neblina. Hora Morro da Igreja, jenž se nachází na jihu Brazílie, a tedy i relativně blízko jižnímu pólu, je totiž oficiálně nejchladnějším místem největšího jihoamerického státu. V červnu 1996 zde bylo naměřeno –17,8 °C.

Slavná Willendorfská venuše je asi 11 cm vysoká ženská soška vytvořená lidmi kultury gravettien, z období mladšího paleolitu. Sošku, která vznikla přibližně 25 000 let před naším letopočtem, se podařilo objevit v roce 1908 u Aggsbachu v Rakousku a dodnes je nejznámějším archeologickým nálezem na území této země. Jak je v podobných případech obvyklé, pravěkou sošku obestírá řada otazníků.

Jednou z největších záhad bylo, odkud vlastně pochází materiál, z něhož je Willendorfská venuše vyrobena. Jde o takzvaný oolitický vápenec, který se nikde v širokém okolí místa nálezu nevyskytuje. Pro podobné sošky, které se typicky vyráběly ze slonoviny či kostí, je přitom použití této horniny zcela výjimečné. Do rozřešení této hádanky se nedávno pustil víceoborový výzkumný tým rakouských odborníků.

Jak se podívat dovnitř venuše?

Badatelé se podívali „do útrob“ Willendorfské venuše pomocí pokročilé zobrazovací metody rentgenové mikrotomografie. Pořídili detailní snímky s rozlišením až 11,5 mikrometru, které odhalily strukturu samotné sošky i horniny. Mimo jiné v sošce objevili maličkou schránku měkkýše, která jim pomohla určit stáří použité horniny na období jury.

TIP: V Bavorsku objevili prehistorické dětské lahvičky se zbytky mléka

Vědci rovněž pořídili vzorky podobných hornin z řady lokality z rozsáhlého území střední a jižní Evropy, od Francie, přes Německo a Sicílii, až po východní Ukrajinu. Porovnáním těchto vzorků s horninou Willendorfské venuše dospěli k závěru, že použitý oolit je prakticky totožný s horninou ze severní Itálie, z oblasti u Gardského jezera. Tento objev vrhá nové světlo nejen na samotnou venuši, ale i na schopnost pravěkých lidí pohybovat se Evropou a překonávat masivní hory, jako jsou Alpy.

Willendorfská venuše na snímku rentgenové mikrotomografie (foto: University of Vienna, Gerhard Weber, CC0)

Pozůstatky staré Ayutthaye leží přibližně šedesát kilometrů severně od Bangkoku. Vymanit se z dopravního chaosu osmimilionové metropole, pulzující horečnou aktivitou, ovšem není snadné: Cesty zaplnily autobusy, motorky, auta, barevné tuktuky i taxíky, a každou chvilku tak uvíznete v zácpě. Jakmile ovšem siluety mrakodrapů zmizí v dálce, vystřídá je plochá krajina posetá rýžovými políčky. Nejdůležitější asijská plodina tu díky úrodné půdě dozrává třikrát ročně. Život zemědělských dělníků, přebývajících jen kousek od moderního velkoměsta, se v mnohém neliší od zvyklostí jejich předků před staletími – tedy v době, kdy se Thajsko nazývalo Siamem.

Staletí na vrcholu

Jméno památky, jež dnes patří v Thajsku k nejvyhledávanějším (viz Turistický tygr), znamená v překladu „nenapadnutelná“. A po většinu času, kdy Ayutthaya sloužila coby centrum mocné Siamské říše, skutečně dělala svému názvu čest: V polovině 14. století získala status hlavního města a na vrcholu se udržela přes čtyři sta let, než ji v roce 1767 vyvrátila z kořenů sousední Barma. Během té doby de facto určovala směřování nejen samotného thajského území, ale rovněž okolních regionů.

Podle legendy měl mytický král Uthong založit na soutoku řek Chao Praya, Lopburi a Pa Sak město předurčené k tomu, aby se jeho sláva dotkla hvězd. Archeologické nálezy potvrdily, že menší sídlo tam stálo už dřív, ale Ayutthaya jej rychle pohltila. Její vliv strmě stoupal s tím, jak rostlo bohatství místních obyvatel, a ke konci nejslavnější éry si dokonce dělala územní zálusk i na Malajský poloostrov. Její postavení neoslabila ani vyčerpávající a desítky let trvající válka s Barmskou říší. A když na počátku 17. století začali na jihovýchod Asie pronikat Evropané, hrála Ayutthaya v navazování kontaktů mezi vzdálenými národy klíčovou roli. 

Konec vzkvétající metropole přišel náhle a nečekaně v roce 1767 z rukou barmských nepřátel, kteří se chtěli pomstít za nedávnou porážku. Ještě bezmála po třech staletích zůstávají patrné stopy po drtivém nájezdu, který srdce Siamské říše zcela zdecimoval. Pád Ayutthaye však umožnil rozvoj jiného města, Bangkoku. Původní nevelký přístav se tak postupně proměnil v jedno z nejvýznamnějších center celé Asie. 

Meditovat a studovat

Na okraji starého města, nedaleko řeky Pa Sak, narazíte na ruiny vznešeného chrámového souboru s krkolomným názvem Wat Yai Chai Mongkhon neboli „chrám velkého vítězství“. Jedná se o odkaz na slavný triumf nad dlouholetým rivalem – v době, kdy hrdí Siamci svatostánek stavěli, neměli ponětí, že jim Barma nakonec uštědří definitivní porážku. Dnes by však dávní obyvatelé Ayutthayu zřejmě nepoznali: Jen kousek od chrámu se v pouličním stánku prodávají polévky a nudle, pikantní papájový salát som tam či kousky ryb v kari omáčce, zatímco venku stojí několik barevných tuktuků.

Za zdí z načervenalých cihel se tyčí k nebi 72 metrů vysoká stúpa v cejlonském stylu: Buddhistický památník určený k rozjímání prý nechal vybudovat sám legendární král Uthong, aby tam mniši mohli v klidu meditovat, studovat a následně šířit buddhismus. Stavba pozoruhodně odolala zubu času a uchovává si starobylou atmosféru. Schody nahoru střeží dva sedící Buddhové, zatímco další sochy „osvíceného“ – prosté či oděné do barevných rouch – lemují alej vinoucí se okolo.

Modlitby lotosů

Život v chrámu se nezastavil ani poté, co Ayutthaya zmizela z mocenské mapy. V novodobých dřevěných domcích na hranici areálu stále žijí mniši nosící tradiční oranžová roucha a před vchodem do svatostánku spočívá majestátní socha ležícího Buddhy, s typickým blaženým úsměvem. K obřímu kamennému tělu, zakrytému zlatým oděvem, dál míří davy s obětinami a lepí na něj kousky zlatých fólií či lotosových květů nebo mu nechávají u nohou drobnou almužnu. Jde o pevnou součást existence Thajců, kteří věří, že předávání darů patří k životu dobrého člověka. 

Mezi ruinami zdí dnes stojí moderní verze kdysi zničeného chrámu, včetně nástěnných výjevů živě zachycujících bitvu s Barmánci. Před modlitbou u oltáře se věřící zouvají a usedají na zem. Dávají si přitom pozor, aby se nenadechli vůně přinesených lotosů. „Ta patří Buddhovi a člověk ji nesmí vdechnout, protože by mu ji vzal,“ vysvětluje průvodkyně Rewadee. 

Bezhlaví Buddhové

Na druhém břehu řeky se kdysi nacházel královský palác Wat Phra Si Sanpet s důležitým chrámovým komplexem, oddělený od zbytku města nevysokými hradbami. Ty neměly za úkol zastavit nepřítele, ale ukazovaly běžným smrtelníkům hranice posvátného prostoru. Stavba z 15. století byla největší v celé Ayutthayi – šlo o pomyslné centrum říše, kde se doslova psaly dějiny. Majestátní svatyni dominoval gigantický Buddha obalený do 250 kilogramů zlata, cenný kov však skončil v rukou dobyvatelů a ze sochy, stejně jako z celého paláce, se dochovaly jen ohořelé kamenné ruiny. 

Zkáze neušli ani okolní menší Buddhové, jimž nepřátelé urazili hlavy. „Dobyvatelé z Barmy mohli zničit naše chrámy, vypálit paláce či pozabíjet lidi. Ale skutečnou poslední ranou se stalo, když si – ačkoliv sami buddhisté – troufli poškodit i posvátné sochy,“ vypráví jeden z průvodců. Podle některých hledali dobyvatelé ve skulpturách zlato, poklady a šperky, jiní tvrdí, že zkrátka neměli na výběr, jinak jim hrozila smrt z rukou vlastních velitelů. Znepokojivý pohled na bezhlavá torza zmírní trojice mimořádně dobře dochovaných stúp stojících nedaleko: Podle legendy je v nich uložen popel prvních tří králů dynastie Čakrí, mezi jejichž potomky se počítá i současný thajský panovník Ráma X. 

Khmerská inspirace

Necelý kilometr od trosek královského paláce leží patrně nejznámější svatostánek v Ayutthayi, Wat Mahathat neboli „chrám velkého ducha“. Vyrostl v roce 1374 za vlády krále Boromy Rachathirata a proslul především netypickou architekturou. Na první pohled se podobá středoamerickým pyramidám a stylem připomíná kambodžský Angkor Vat. Nejde přitom o náhodu – raná Siamská říše se skutečně inspirovala tehdy větším a mocnějším khmerským impériem. Několik staveb v Ayutthayi tak zdobí věže prang, symbolizující posvátnou hinduistickou horu Méru. Kvůli podmáčenému podloží však řadě z nich hrozí zřícení: Již nyní se povážlivě naklánějí, a v horizontu několika let je tak turisté možná uvidí už jen na fotografiích.

Dominantu Wat Mahathatu tvoří mohutný banyán: Mezi Thajci se těší obrovské úctě, neboť právě pod zmíněným druhem fíkovníku se v nepálském Lumbini podle tradice narodil Buddha. Symbolický význam stařičkého stromu v Ayutthayi podtrhuje obrovská hlava světce umístěná v jeho kořenech. Oplývá prý posvátnou mocí, a davy návštěvníků tedy do města proudí i kvůli ní. O tom, jak se na místě ocitla, koluje několik příběhů – například že Barmánci při svém řádění zapomněli sraženou hlavu na zemi, načež později znovu ožila díky stromu. Unikla tak osudu řady jiných soch, které se staly součástí soukromých sbírek. V 19. století si podobné „suvenýry“ odváželi i Evropané. 

V roce 2020 ohlásil mezinárodní tým, vedený odborníky Evropské jižní observatoře (ESO), objev černé díry hvězdné velikosti, která měla být nejbližší známou černou dírou. Černá díra se měla podle astronomů nacházet v systému HR 6819 v souhvězdí Dalekohledu, vzdáleného přibližně 1 000 světelných let od nás.

Výsledky tohoto výzkumu později zpochybnili (mimo jiné) vědci belgické Katolické univerzity v Lovani a přišli s alternativním vysvětlením – v systému HR 6819 by podle nich mohl existovat dvojhvězdný systém s periodou oběhu 40 dní (bez černé díry). Tento scénář by však vyžadoval, aby jedna z hvězd v nedávné minulosti přišla o značnou část své hmoty ve prospěch svého souputníka. Oba badatelské týmy spojily své síly a s pomocí soustavy teleskopů VLT (Very Large Telescope) a interferometru VLTI (Very Large Telescope Interferometer) znovu detailně prozkoumaly systém HR 6819. 

„Scénáře, které jsme testovali, byly zcela jasné, navzájem odlišné a snadno rozlišitelné pomocí těch správných přístrojů,“ říká astronom Thomas Rivinius. „Shodli jsme se, že v systému jsou dva zdroje světla, otázka tedy zněla, zda obíhají blízko kolem sebe, jako v případě s přenosem hmoty, anebo jsou od sebe daleko, což by odpovídalo scénáři s černou dírou.“ 

Namísto černé díry vzácná dvojhvězda

Aby mohli vědci rozhodnout mezi navrženými variantami, použili k pozorování dva přístroje – GRAVITY pro interferometr VLTI a MUSE (Multi Unit Spectroscopic Explorer) pro dalekohled VLT. Výsledky pozorování daly za pravdu belgickým vědcům.

„Pozorování pomocí MUSE potvrdila, že se v systému nenachází jasný souputník s dlouhou periodou oběhu, zatímco vysoké rozlišení GRAVITY umožnilo rozlišit dvojici zdrojů ležících od sebe jen asi ve třetinové vzdálenosti, než dělí Slunce a Zemi,“ popisuje Abigail Frost z belgické univerzity. „Tato data se ukázala být posledním dílkem skládanky a umožnila nám učinit závěr, že HR 6819 je skutečně pouze dvojhvězdný systém a že černou díru neobsahuje.“ 

TIP: Astronomové objevili nejmenší a Zemi jednu z nejbližších černých děr

„Naše dosud nejlepší interpretace je, že jsme dvojhvězdný systém zachytili krátce poté, co jedna z hvězd nasála atmosféru svého souputníka. To je u těsných dvojhvězd poměrně běžný jev, který je někdy populárně označován jako ‚hvězdný vampyrismus,“ vysvětluje Julia Bodensteiner, vědecká pracovnice ESO v Německu a spoluautorka nové práce. „Zatímco hvězda – dárce – o část materiálu přišla, došlo u příjemce k urychlení rotace.“

Thomas Rivinius, který se podílel na obou studiích, ocenil spolupráci vědeckých týmů a revizi svých původních závěrů přijal s nadhledem. „Výsledky by měly být důkladně přezkoumávány, a v případě závěrů, které se dostanou do palcových titulků, to platí obzvlášť.“

Argentinská junta dosáhla rychlým obsazením Falkland v březnu 1982 svého cíle; demonstrace nahradilo provolávání slávy vojákům. Zároveň na ostrovy proudily další oddíly o síle 12 000 mužů.

Předchozí část: Slavná hodina britských harrierů: Legendární letouny ve válce o Falklandy (1)

Argentinci však nepřítele podcenili. Vláda premiérky Thtcherové řešila složité vnitrostátní problémy, takže jí možnost obranné války proti agresorovi přišla více než vhod. Bez ohledu na smiřovací snahy OSN i některých vlád se v přístavu Portsmouth začal formovat operační svaz Task Force 317 pro invazní operaci Corporate.

Sbírání sil pro úder

Operační svaz se rozrostl na 62 vojenských lodí (včetně dvou letadlových – Hermes a Invincible) a 45 civilních. Do čela invazních jednotek se postavil generálmajor námořní pěchoty Jeremy Moore. Expediční sbor se skládal z elitních jednotek: výsadkářů, Royal Marine Commandos, Gurkhů a skotských i waleských gardistů. Nechyběly speciální jednotky SAS (Special Air Service) a SBS (Special Boat Service). Koncentrace elitních bojovníků odpovídala náročnosti úkolu: porazit dvanáctitisícovou armádu na druhém konci světa a v blízkosti území nepřítele.

Zatímco se síly shromažďovaly, dopravovaly letouny Hercules zásoby na letiště Wideawake na ostrově Ascension v jižním Atlantiku. Už 5. dubna odsud zahájily letouny Nimrod dálkový průzkum ve prospěch svazu, který vyplul následujícího dne. Jako první měla být znovudobyta Jižní Georgie, kde příslušníci SBS a SAS zmapovali vhodná místa pro výsadek. Drsné podnebí ale rychle ukázalo svou sílu.

Dva vrtulníky s vojáky SAS zničila bouře a prudký vítr znemožnil člunům SBS dosáhnout cílů. Elitní průzkumníci úkoly splnili až 23. dubna. O dva dny později britské síly zahájily útok. V devět hodin přistálo na břehu 30 vojáků SAS, následovali je Royal Marines. Po zdolání minových polí pronikli do Grytvikenu, jediného města na ostrově, a přes silný odpor obránců ostrov obsadili.

Torpéda pal!

V následujících dnech se odehrálo jedno z největších dramat války. Z Ohňové země vyplul křižník General Belgrano, modernizovaný veterán z druhé světové války, s úkolem bránit britským lodím v přístupu k ostrovům. Britové mu vyslali naproti ponorku Conqueror, která posledního dubnového dne objevila křižník v doprovodu dvou starých torpédoborců. Choulostivou otázku, zda druhou největší nepřátelskou loď napadnout mimo TEZ, řešili v Londýně nejvyšší velitelé s premiérkou. Nakonec padlo rozhodnutí zaútočit a Conqueror vypustil torpéda.

První zasáhlo příď, druhé způsobilo masakr v zadní části lodi. Zkáza Belgrana přiměla Anayu stáhnout ostatní plavidla do přístavů a zrušit plánovaný námořní útok na Task Force. U Falkland už operovalo pět britských ponorek a Argentinci neměli adekvátní obranu. Další boje se tak odehrávaly jako střetnutí mezi britskými loděmi a sea harriery z letadlových lodí a argentinským letectvem, působícím z argentinských základen Trelew, Comodoro Rivadavia, Santa Cruz, Rio Gallegos a Rio Grande. Na druhou stranu, úder mimo TEZ obrátil veřejné mínění proti Británii. Aby předešla dalším výtkám, označila premiérka za bojovou zónu jednoduše celou oblast jižního Atlantiku.

Důchodci, do akce!

Mezitím na ostrově Ascension panoval čilý provoz. Nimrody prováděly radarový průzkum, který měl – společně s výsadky SBS na Falklandech – získat informace nezbytné pro vylodění. Zároveň se z této základny 1. května uskutečnila první z akcí s označením Black Buck. Šlo o nálety těžkých bombardérů Avro Vulcan na letiště u Port Stanley. Obstarožní letouny musely být pro nasazení vytaženy ze skladů a zprovozněny, neboť žádné jiné stroje RAF neměly dostatečný dolet.

Pokračování: Slavná hodina britských harrierů: Legendární letouny ve válce o Falklandy (3)

I tak vyžadoval bombardér při každém letu o délce 12 000 km podporu 11 létajících tankerů! Cíl náletů byl jednak vojenský – donutit argentinské letectvo působit ze vzdálenějších základen, jednak psychologický – dát Argentině najevo, že Británie hodlá Falklandy dobýt nazpět. Téhož dne poprvé udeřily na falklandské cíle i stroje z letadlových lodí, konkrétně 12 sea harrierů 800. perutě z lodi Hermes.