Dnes víme, že velikost a tvar zemského stínu ovlivňují zejména silné vulkanické erupce, obohacující stratosféru o aerosoly síry, jež pohlcují sluneční světlo. Nejvýznamněji se do příslušných kronik 20. století vepsala exploze filipínské so­pky Pinatubo v květnu 1991. Po vzniku nové vrcholové kal­dery se nad ní objevil stratosférický oblak, sahající až do výšky 27 km, a který se později rozprostřel po jižní polokouli. V dubnu následujícího roku začaly vzdušné proudy čistit rovníkovou oblast a nejhustší část mračna se přesunula až na 30° severní šířky. 

Předchozí část: Všechny barvy Měsíce (1): Náš šedý souputník ve skutečnosti hraje mnoha barvami

Odhaduje se, že se tehdy do ovzduší dostalo asi 10 km³ vulkanického materiálu. K prvnímu úplnému měsíčnímu zatmění po této silné erupci došlo až 9. prosince 1992, přesto patřilo k nejtmavším a nejpodivnějším v celém 20. století. Podle mnohých pozorovatelů byl zvláštní již polostínový úkaz, který obvykle nelze bez dalekohledu vůbec rozeznat.

Odstíny moří

Je zřejmé, že zemská atmosféra dokáže měsíční disk zabarvit roztodivnými způsoby. Jakou barevností však oplývá samotná lunární krajina? Velitel Apolla 8 James Lovell popsal na Štědrý den roku 1968 tamní povrch z výšky 111 km následovně: „Měsíc je v podstatě šedivý, žádná barva. Vypadá jako z pálené sádry anebo z nějakého našedlého plážového písku.“ Takto se skutečně náš souputník většině astronautů jevil. Zkušení pozorovatelé se však shodují, že tamní povrch netvoří jen fádní přehlídku odstínů šedi. Astronomický dalekohled snadno odhalí, že zvlášť plochy tmavých moří posévají skvrny různých odstínů, velikostí a tvarů. 

Jejich barevných nádechů si všiml již německý astronom a tvůrce měsíčních map Johann Heinrich von Mädler v polovině 19. století. Také učitel a spoluzakladatel Československé astronomické společnosti Karel Anděl se v průvodci ke svému proslulému počinu Mappa Selenographica z roku 1926 zmínil o nazelenalém nádechu Moře nepokojů. Ještě podrobnější líčení přinesl šéfredaktor časopisu Říše hvězd Hubert Slouka v knize Pohledy do nebe z roku 1942: „Dvě velké roviny, které hvězdáři pojmenovali Moře dešťů a Moře chladu, jsou žlutozelené, jiná, zvaná Moře vláhy, je temně zelená. Jinde nalezneme zlatohnědé, ocelově šedé, bleděmodré a jiné barevné odstíny, nehledě na mnohá sněhově bílá, zářící místa na celém povrchu Měsíce.“ 

Očima sond

Problém spočívá v tom, že jde skutečně o pouhé jemné nádechy, nikoliv o syté, na první pohled rozeznatelné odstíny. Britský astronom Ewen Whitaker proto na konci 60. let 20. století sáhl po jednoduchém foto­grafickém triku: Pořídil dvojici snímků Měsíce pomocí dvou filtrů propouštějících infračervenou část spektra, respektive ultra­fialové paprsky. Když poté zkombinoval infračervený pozitiv a ultrafialový negativ, dokázal v měsíčních mořích rozeznat ostře ohraničené plochy s červeným či modrým zbarvením. 

Techniku multispektrálního snímkování využila i sonda Galileo, jež na počátku 90. let kolem našeho souseda dvakrát prolétla v rámci urychlovacího manévru cestou k Jupiteru. První komplexnější multispektrální mapování Měsíce pak uskutečnila její následovnice Clementine v roce 1994. Během své roční mise pořídila přes dva miliony záběrů lunárního povrchu ve vlnových délkách 415, 750 a 1000 nm, takže mohl tým pod vedením Paula Spudise sestavit kompletní multispektrální pohled na přivrácenou i odvrácenou stranu. O patnáct let později předčil sondu Clementine kvalitou i kvantitou dat průzkumník Lunar Reconnaissance Orbiter, jenž nám poskytl multispektrální mapu Měsíce složenou ze snímků pořízených ve vlnových délkách 320, 415 a 689 nm.

Pestrá chemická polévka

Palety barev, jež sledujeme na multispektrálních záběrech Měsíce, způsobuje chemické složení hornin povrchových oblastí. Nejlépe je to patrné u jednotlivých částí moří, která vznikla při výlevech čedičových láv. Ty totiž neprobíhaly naráz, nýbrž v časovém rozmezí stovek milionů let, kdy se měnilo chemické složení, a tím i zabarvení láv. Dnes už například víme, že v nich postupně vzrůstala koncentrace oxidu titaničitého, který se na snímcích projevuje modřejším odstínem. Pro většinu případů zjednodušeně platí, že čím „modřejší“ moře, tím později vzniklo. Tmavě modré skvrny zpravidla náležejí nejmladším vulkanickým výlevům a naopak nejstarší lávy mají spíš oranžový nádech. Pomocí saturovaného snímku Měsíce tak můžete sami zjistit relativní stáří láv tamních moří! 

K nejbarevnějším místům lunárního povrchu patří plošina Aristarchus. Zmíněnému měsíčnímu zákoutí dominuje stejnojmenný světlý kráter, na západním okraji rozlehlého Moře dešťů. Polský astronom Jan Heweliusz si již roku 1647 všiml, že leží na východě kosočtvercové plošiny o rozměrech 170 × 200 km, s odlišným odstínem a tmavším nádechem než okolí. Její zbarvení vnímal jako mírně načervenalé, k čemuž se přiklání i většina současných pozorovatelů. Za nápadný odstín plošiny může sopečná činnost, která tam probíhala před 3,7–3 miliardami roků. 

Je to oranžové!

Když Harrison Schmitt a Eugene Cernan z Apolla 17 popisovali při své druhé měsíční vycházce vzhled půdy u malého kráteru Shorty, způsobili v řídicím středisku pozdvižení. „Je to oranžové!“ křičel do mikrofonu Schmitt, první geolog na zemském souputníkovi. „Máš pravdu! Ta půda je oranžová, vidím to až odsud!“ přidal se Cernan, když pohlédl k místu, kde jeho kolega stál. Nešlo o žádný optický klam ani odlesk světla ve stínítku helmy, jak už se při procházkách astronautů po Měsíci mnohokrát přihodilo. Byla to skutečně oranžová půda. 

Odborníci se netajili nadšením, protože nápadné zbarvení mohlo potvrdit relativně nedávnou sopečnou činnost. Laboratorní rozbor materiálu z oblasti později ukázal, že se v něm nachází množství drobounkých kapiček oranžového skla. Nepochybně se jednalo o produkt vulkanických erupcí, ovšem mnohem starších, než geologové očekávali. Podle radiometrického datování dosahovalo stáří vulkanického skla odebraného u kráteru Shorty 3,5 miliardy roků! 

Ohnivé fontány

Skleněné kapičky z lokality dosednutí Apolla 17, stejně jako zelené sklo z místa přistání „patnáctky“ se považují za výsledek tzv. ohnivých fontán, které dnes sledujeme například na Havaji. Magma tam tryská do značných výšek a rozsáhlé okolí skrápí déšť drobných zesklovatělých „útržků“ lávy. Podobné fontány zalévaly i povrch Měsíce v dobách vulkanické aktivity. Vznikly tak uloženiny tzv. pyroklastického materiálu a jejich vrstvičky se díky impaktním procesům neustále promíchávaly s měsíční půdou. Stejný příběh ostatně vypráví pyroklastická vrstva objevená v místě přistání Apolla 17, pohřbená mladšími lávovými výlevy. Později do míst dopadl meteorit a odhalil oranžovou půdu, na niž posádka „sedmnáctky“ náhodou narazila.

TIP: Čínský rover objevil na odvrácené straně Měsíce podivné skleněné kuličky

Zvýšené koncentrace skleněných kapiček různých odstínů však nezpůsobují při pozorování z velké vzdálenosti zbarvení daných měsíčních oblastí. Na to se jich v tamní půdě vyskytuje příliš málo. Díky zvýšené koncentraci oxidu titaničitého se ovšem pyroklastické uloženiny jeví na snímcích se zvýrazněnou barevnou saturací jako výrazně modré oblasti. Jejich odstín sice lidskému oku uniká, zato se projevují nápadnou tmavostí. I při pozorování loveckým triedrem si proto všimneme zvláštních temných skvrn například v Zálivu vedra nebo na jihovýchodním okraji Moře jasu, odkud pocházejí také vzorky oranžové půdy dovezené Apollem 17. 

Na samém vrcholku poloostrova Cotentin ležící město Cherbourg je vzhledem ke své poloze jedním z nejdůležitějších francouzských přístavů. Nejinak tomu bylo i během druhé světové války, kdy se zvláště cenným stal po vylodění v Normandii v červnu 1944. Spojenecké armády v té době neovládaly žádný velký přístav a veškeré zásobování angloamerických vojsk záviselo na dvojici umělých přístavů Mulberry; ty ale představovaly jen dočasné řešení do obsazení severofrancouzských přístavů.

Úkol pro generálmajora Collinse

Když 19. června jeden z přístavů Mulberry zničila bouře, obrátila se pozornost spojeneckých plánovačů právě na Cherbourg. Ten se nacházel pouhých 120 km od britského pobřeží a jeho velký přístav dokázal odbavit i velká transportní plavidla.

Dobytí přístavu tak bylo pro bitvu o Normandii klíčové. Daný invazní sektor měla na starosti americká armáda, které se 18. června podařilo poloostrov Cotentin odříznout od zbytku Francie. Úkol vyčistit poloostrov a obsadit Cherbourg pak připadl VII. pěšímu sboru generálmajora Josepha Collinse; k dispozici měl kromě čtyř pěších divizí i 82. a 101. výsadkovou divizi. Útok na město měl začít 19. června.

Baterie Hamburg

Cherbourg bránila německá posádka o síle 40 000 mužů, v jejímž čele stál generálporučík Karl-Wilhelm von Schlieben. Německé velení si význam přístavu uvědomovalo a von Schlieben dostal rozkaz udržet jej za každou cenu. Kromě členitého terénu severní části poloostrova mu v tomto úkolu měly pomoci především desítky pobřežních baterií, které Němci již dlouho před invazí na pobřeží poloostrova rozmístili. Severní pobřeží Cotentinu bránilo 20 železobetonových kasematových baterií, z nichž 15 disponovalo děly ráže 150 mm či vyšší. Tyto baterie doplňovala série menších polních baterií s děly ráže 75 a 88 mm, přičemž většinu mohli Němci v případě potřeby obrátit do vnitrozemí a použít pro ostřelování útočníků.

Nejmocnější část obrany pak tvořila čtveřice 240mm námořních děl umístěná na kopci u Fermanville 12 km východně od Cherbourgu. Tato baterie, které Němci přezdívali Hamburg, vznikla již v roce 1943 a kromě masivních železobetonových kasemat ji chránily i mohutné pancéřové štíty podobné dělovým věžím na válečných lodích. Baterie Hamburg mohla vést palbu na vzdálenost až 25 km, představovala proto vážnou hrozbu pro jakoukoliv loď, která by se pokusila k Cherbourgu přiblížit.

Shromažďování flotily

Američané o existenci pobřežních baterií věděli a uvědomovali si, že pro dobytí Cherbourgu je nezbytné tato děla umlčet. Collinsovi proto své služby nabídl kontradmirál Morton Deyo, který se 15. června ujal velení všech válečných lodí v americkém invazním sektoru. Collins Deya požádal, aby jeho lodě zahájily ostřelování německých baterií a vyřadily je z boje. Deyo následně vypracoval plán, který počítal s nasazením hladinového svazu Task Force 129 složeného okolo trojice starých bitevních lodí USS Nevada, USS Texas a USS Arkansas. Kromě nich svaz čítal těžké křižníky Tuscaloosa a Quincy, britské lehké křižníky HMS Glasgow a HMS Enterprise a 11 torpédoborců.

Svaz byl rozdělen na dvě skupiny: Battle Group 1 a Battle Group 2. První tvořila Nevada, všechny čtyři křižníky a šest torpédoborců, druhou Texas, Arkansas a pět torpédoborců. Do čela první skupiny se postavil sám Deyo, který svou vlajku umístil na palubu Tuscaloosy, druhé skupině velel kontradmirál Carleton Bryant z paluby Texasu.

Dokončení: Ostřelování Cherbourgu v roce 1944 (2): Ocelové lodě proti betonovým pevnostem (vychází v neděli 13. března)

Obě formace válečných plavidel vyčleněných k ostřelování Cherbourgu se měly k přístavu ze severu ve dvou řadách a následně zaujmout pozice pro ostřelování přímo naproti přístavu. Obavy z námořních min přiměly Deya oběma skupinám přidělit eskadru minolovek, plujících v první linii. Ve vzduchu se pak mohl celý svaz spolehnout na podporu stíhaček a průzkumných letounů 9. letecké armády, jejichž piloti měli kromě hlídkování také hlásit cíle a efekt střelby z lodí. Deyovy lodě měly pálit 90 minut a po uplynutí této doby se stáhnout zpět do svých přístavů.

Smyslem nedávno zřízené linky není ukázat turistům krásy metropole, právě naopak: Vůz se pohybuje po relativně nezáživné pětihodinové trase, navržené tak, aby se během ní mohli pasažéři prospat.

Nápad se inspiroval faktem, že řada mladých obyvatel města trpí nespavostí a zanedbaný noční odpočinek pak dohánějí třeba v metru. V přepočtu za 285 nebo 1 140 korun – v závislosti na tom, ve kterém patře chtějí sedět – si tedy mohou koupit „zájezd“, jenž jim hromadnou dopravu nahradí a ztrátu pomůže dospat. K jízdence patří i špunty do uší a maska na oči. První lístky se přitom vyprodaly takřka okamžitě.

Snovačka ostrovní (Steatoda nobilis) připomíná svou obávanou příbuznou – snovačku jedovatou (Latrodectus mactans), široce známou jako černá vdova. Na rozdíl od své sestřenice není snovačka ostrovní pro člověka příliš nebezpečná, její kousnutí je ale dost bolestivé a zahrnuje nemalé riziko nebezpečné bakteriální infekce.

Snovačka ostrovní měří v průměru jen okolo centimetru (samičky jsou o pár milimetrů  větší) a pochází z Madeiry a Kanárských ostrovů. V poslední době se úspěšně šíří po světě, například v Evropě nebo v severní a jižní Americe, přičemž jí zřejmě hraje do karet změna klimatu. Je to nenáročný lovec, který si troufne i na malé obratlovce a postupem času se z ní stal jeden z nejúspěšnějších invazních pavoučích druhů.

Zdatný lovec netopýrů

Snovačka ostrovní postupně dobývá i Britské ostrovy, kde rychle postupuje na sever. Odborníci nedávno zaznamenali pozoruhodný případ v hrabství Shropshire, které se nachází ve střední Anglii, na hranicích s Walesem. Snovačka ostrovní tam do své pevné pavučiny ulovila nejméně dva netopýry, přičemž mládě již bylo konzumované, zatímco dospělý netopýr v pavučině stále žil. 

TIP: Severní Georgii zaplavují miliony velkých invazních pavouků křižáků

Podle vědců jde celosvětově o první známý případ, kdy pavouk ze skupiny snovaček chytil a usmrtil netopýra. Jde také o první známý případ usmrcení obratlovce tímto druhem pavouka ve Velké Británii. Odborníci doporučují zařazení snovačky ostrovní mezi nebezpečné invazní druhy Evropské unie. Není to totiž poprvé, kdy se její kořistí stal chráněný živočich. S postupující invazí budou podle vědců podobné případy určitě přibývat a v sítích snovaček by se mohly vedle chráněných druhů ocitnout i vzácné či ohrožené druhy.

Netopýr hvízdavý, nebo netopýr nejmenší zachycený v pavučině snovačky ostrovní. (foto: Ecosphere, John P. Dunbar, CC BY 4.0)

„Udělej s nimi, co uznáš za vhodné,“ vzkazuje Knut Veliký, novopečený král Anglie, svému bratrovi Olafu Švédskému. Jeho slova se týkají synů předchozího anglického krále Edmunda II. Železobokého. Chlapci Eduard zvaný Vyhnanec a Edmund jsou vydáni na milost a nemilost vikinskému vládci. Naštěstí je Olaf pošle do Uher, kde se dědiců anglického trůnu ujme král Štěpán I.

Edmund ve vyhnanství sice zemře, zato Eduard si na uherském královském dvoře najde nevěstu – princeznu Agátu. Právě tomuto páru se narodí kolem roku 1046 budoucí královna Skotska Markéta. Ji a její sourozence vychovává sama Agáta. Brzy jim však bude dopřáno lepší vzdělání.

Následník

Kolem roku 1057 se Eduard se svou rodinou vrací zpět do rodné Anglie. Povolal ho tam současný anglický král Eduard Vyznavač, který se chystá svého jmenovce označit za následníka trůnu. Zdá se, že se blýská na lepší časy. Markéta se vzdělává pod vedením benediktinů ve francouzštině a studuje teologické spisy. Jenže období pohody netrvá věčně!

Krátce po příjezdu do Anglie Markétin otec umírá. Po něm vydechne naposledy i anglický král Eduard Vyznavač. Co teď? Princeznin bratr Edgar je ještě příliš malý. Místo něj se tedy ujímá vlády vlivný šlechtic Harold. Jenže po anglické koruně touží i normanský vévoda, který vstoupí do dějin jako Vilém Dobyvatel. Roku 1066 Vilém porazí svého konkurenta Harolda a usedne na trůn. Na to však Agáta ani její děti nečekají. Na lodi prchají na kontinent. Podaří se jim dorazit do cíle?

Jako z románu

Strhne se strašlivá bouře. Silný vítr zanese loď s uprchlíky ke skotskému pobřeží. Zde vládne nelítostný nájezdník, který si libuje ve vypalování kostelů a vraždění nevinných, Malcolm III. Jak asi skotský král s nebohou rodinou naloží? Ctnostná a zbožná Markéta prý drsného válečníka naprosto okouzlí. Odzbrojen jejím půvabem prý okamžitě požádá o její ruku. Takto romanticky nám setkání Malcolma III. s jeho budoucí chotí líčí legendy. Skutečnost je však zřejmě mnohem prozaičtější.

Princezna patří k posledním potomkům anglosaských králů. Skotský vladař zřejmě ve sňatku s ní větří šanci na anglickou korunu. Jak se k Malcolmově žádosti postaví Markéta? Sice se chtěla podobně jako její sestra Kristýna stát jeptiškou, avšak nemá moc na vybranou. Vždyť cizí panovník drží ji i její blízké v hrsti! Zhruba roku 1070 se tak koná slavná svatba, která změní osud celého Skotska…

Ochránkyně chudých

Zástupem se proplétá skotská královna se svým doprovodem. Rozdává mince, jídlo, šatstvo a potřebným neváhá darovat ani své šperky. Když jí samotné dojdou prostředky, žádá o dary pro chudé své průvodce a dokonce tajně bere peníze ze soukromé pokladny svého manžela. Ve skutečnosti se to však Markétě před jejím chotěm utajit nepodaří. Malcolm III. moc dobře ví o lásce své ženy k chudým. Její drobné krádeže ve prospěch potřebných však přechází s úsměvem. Zřejmě Markétu miluje stejně jako veškerý skotský lid.

„Denně naslouchala chudým, navštěvovala špitály, dávala budovat kostely i kláštery, osvobozovala otroky, poskytovala pohostinství cizincům a uprchlíkům,“ spravuje nás o chování skotské královny mnich Teodorich. „Co by mohlo být soucitnější než její srdce? Kdo mohl být laskavější než ona k chudému?“ ptá se pro změnu Markétin zpovědník a životopisec Thurgot. Opravdu se dcera Eduarda Vyhnance chovala tak štědře, jak nám to líčí křesťanští kronikáři?

Žádné nebe není bez mráčku. Markéta si možná získala své poddané laskavým vystupováním, na druhou stranu jí však měli za zlé, že jim vnucuje Kristovu víru a náboženství jejich předků zavrhuje jako pověry. Rovněž svým synům nedala tradiční skotská jména, ale pojmenovalo je anglosasky. Copak to král Malcolm nezarazí?

Zjihlý barbar

Malcolm III. svým sňatkem s Markétou neprohloupil. Anglosaská princezna mu porodila celkem osm dětí, šest synů a dvě dcery. Snad proto jí král ochotně toleroval její výstřelky. Dokonce prý Markétě tlumočil, když diskutovala se zástupci skotské církve. Ač totiž vzdělaná šlechtična ovládala latinu, saštinu a i francouzštinu, gaelsky se domluvit nedokázala. Znamená to, že láska zvítězila nad tvrdým srdcem skotského vládce?

Královnini životopisci s dojetím líčí, jak se Malcolm III. se zvláštním zájmem díval na oblíbené knihy své ženy, převracel je v rukou a líbal jejich listy. Jedině tímto způsobem mohl  král dát najevo velkou úctu, kterou k Markétině zálibě chová. Přes veškeré úsilí své choti se totiž vládce Skotů nikdy nenaučil číst. A kromě vzdělání se Markétině snaze o převýchovu vymykal ještě v jednom podstatném ohledu. V jakém? Nechtěl se vzdát válčení! 

Krutá rána

„Zapřísahám tě, choti, abys nikam nejezdil,“ snaží se vážně nemocná královna zadržet svého manžela. Píše se rok 1093 a Malcolm III. se rozhodl uspořádat válečnou výpravu proti Vilému Rufovi, nástupci Viléma Dobyvatele. Nebezpečného podniku se zúčastní i jeho synové Eduard a Edgar. Jenže tentokrát Markéta skotskému králi domlouvá marně. Musí svému anglickému protivníkovi ukázat, že se Skoty nejsou žerty!

Skotská královna se usilovně modlí, když do komnaty vstoupí její syn Edgar. „Otec s Eduardem se vrátí později,“ slibuje princ matce. Nechce totiž umírající královně prozradit, že Malcolm i Eduard padli v bitvě u Alnwicku.

„Nezatěžuj svou duši hříchem lži, synu. Vždyť já dobře vím, že můj muž ani tvůj bratr již nikdy rodné Skotsko nespatří,“ s vážnou tváří se k Edgarovi obrátí Markéta. Princ tedy své matce strašlivou novinu vyzradí. Královnu naplní nesmírný žal, avšak po celé čtyři dny se nepřestává modlit. Odevzdána do rukou Božích vydechne naposledy. 

Skotská světice

Truchlící poddaní sledují, jak rakev se skotskou královnou mizí v opatství Dunfermline. „Bože, proč jsi nám vzal naši dobrou paní?“ naříkají lidé. Bez ohledu na oficiální vyjádření církve uctívají Markétu jako světici. Za svatou ovšem prohlásil anglosaskou princeznu až roku 1250 papež Inocenc IV. Katolická církev jí přisoudila roli patronky početných rodin, vdov, studujících i učenců. 

TIP: Mezi hříchem a ctností: Co ve středověku obnášelo být královnou?

Jak bývá u světců běžné, také Markétiny ostatky putují z místa na místo. Při těchto přesunech však světice přijde o hlavu! Ta se nenávratně ztratí během krvavé francouzské revoluce. Skončila opatrovaná lebka někde na smetišti či v anonymním hrobě? 

Jaderný arzenál představuje nejen mocnou zbraň, ale také účinný prostředek zastrašování. Ve druhé polovině 20. století se mezinárodní vztahy několikrát vyhrotily do té míry, že se příslovečný prst spoušti nepříjemně přiblížil.

Image

Čtěte také

Jaderné krize v historii (1): Kdy byl svět blízko nukleární válce?

Vietnamské inferno | 1969

Vyčerpávající a prakticky bezvýsledné boje ve vietnamských džunglích, kde americká armáda operovala od roku 1964, měla ukončit právě atomová zbraň. Prezident Richard Nixon se po pěti letech bojů rozhodl, že dá nepříteli najevo odhodlání použít svůj nukleární arzenál.

Na Nixonův rozkaz se v říjnu 1969 rozběhla operace Velké kopí, v jejímž rámci vzlétly strategické bombardéry B-52 se smrtícím nákladem vodíkových pum, aby po celé tři dny kroužily podél sovětských hranic. Cíl byl jasný – touto demonstrací síly chtěl prezident ukázat, že se nebojí rozpoutat třetí světovou válku a donutit tak Sověty, aby přestali podporovat Severní Vietnam. Šéf Bílého domu tak rozehrál partii, ve které – jak sám později řekl – chtěl, aby mu protivníci uvěřili, že dosáhl bodu, kdy mohl udělat cokoli, aby ukončil válku. Byl si jist, že severovietnamský vůdce Ho Či Min bude sám žadonit o mír. V té době totiž probíhala mírová jednání v Paříži, ale ani jedna strana nehodlala ze svých pozic ustoupit.

Kreml ukázal, že má silnější nervy než sovětský velvyslanec v USA, který psal domů zprávy ve stylu „americký prezident je zcela mimo kontrolu“. Sověti ale přesto neustoupili a Američané své bombardéry po třech dnech odvolali zpět.

Proti argentinským městům | 1982

Válka o Falklandské ostrovy z jara 1982 představovala pro Argentinu příležitost, jak odvrátit pozornost obyvatelstva od vnitrostátních problémů. Britové si však rozhodně nehodlali nechat vzít část svého území a argentinské agrese se nezalekli. Vláda Margaret Thatcherové dokonce uvažovala o použití jaderných zbraní, a to v případě rizika porážky nebo při neúnosných ztrátách během vylodění. Britové v průběhu konfliktu značné ztráty od argentinského letectva skutečně utrpěli – přišli mimo jiné o šest plavidel. Avšak převaha elitních pozemních jednotek nad argentinskými branci byla natolik výrazná, že k nasazení nukleárního arzenálu nedošlo.

Podle některých zdrojů však „Železná lady“ nechtěla ponechat nic náhodě a vyslala k ostrovu Ascension, odkud k náletům na Falklandy vzlétaly dálkové bombardéry Vulcan, raketonosnou ponorku třídy Resolution. Ta měla čekat v pohotovosti a v případě rozkazu z Británie odpálit rakety Polaris na vybraná argentinská města. Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o Cordobě.

Faktem také zůstává, že některé britské válečné lodě standardně měly na palubě taktické nukleární zbraně pro použití proti ponorkám. Rovněž probíhají debaty, zda se jaderná munice dodnes nenachází v trupu torpédoborce HMS Sheffield. Ten v květnu 1982 těžce poškodila argentinská střela Exocet a následně se v blízkosti Falkland potopil.

Jaguár americký (Panthera onca) je po tygru a lvu třetí největší kočkovitou šelmou naší planety. Škála velikosti a hmotnosti jednotlivých kusů je přitom vskutku pozoruhodná – napříč všemi zeměmi, kde se vyskytuje, byla zjištěna průměrná velikost od 160 do 250 cm a hmotnost cca 30–100 kilogramů u samic a zhruba 35–120 kilo u samců. Jedinci z centrální Ameriky jsou podle záznamů v průměru téměř o polovinu menší a lehčí než jejich „bratránci“ z brazilského Pantanalu či venezuelských Llanos. 

Nádherná jaguáří kožešina, pro kterou býval (a i dodnes někdy je) zabíjen, je zlatavě žlutá až rezavě rudá s množstvím kruhových roset, jež obklopují menší tmavé skvrny. Na první pohled, když jaguára uvidíte např. na televizní obrazovce nebo na fotografii, může dojít k záměně s jinou kočkovitou šelmou – levhartem (Panthera pardus). Ovšem vzhledem k tomu, že levharti žijí v Africe a Asii, zatímco jaguáři se vyskytují výhradně v Jižní a Střední Americe, je záměna ve volné přírodě vyloučena.

Kromě odlišného místa výskytu se liší i v mnoha jiných parametrech – např. kresbou srsti a také stavbou těla. Jaguár je celkově mohutnější a podsaditější a má větší a širší hlavu s nesmírně silnými čelistmi. Vzhledem k velikosti těla nemá žádná z kočkovitých šelem silnější stisk než právě jaguár. Díky tomu je schopen usmrtit svou oběť tak, že jí zkrátka prokousne lebku.

Hlučná láska jaguárů

O rozmnožování a rodinném životě jaguárů toho moc nevíme a nadto většina poznatků pochází z pozorování zvířat chovaných v zajetí. Stejně jako třeba tygr, je i jaguár solitérní tvor a s jedincem opačného pohlaví se potřebuje setkávat pouze kvůli páření. Samec poté nastávající matku opouští a ta se o celou výchovu mláďat stará sama.

V jednom vrhu bývají až čtyři slepá koťata, která váží pouhých 700–900 gramů. Během následujících týdnů mláďata nejprve „prokouknou“ a začnou zvědavě prozkoumávat nejbližší okolí. Zhruba po půl roce života už doprovázejí svou matku na loveckých výpravách. Ve věku dvou let samici opouštějí a hledají si své vlastní teritorium. 

Měl jsem neskutečné štěstí, že jsem brazilské jaguáry mohl pozorovat nejen při běžných „každodenních povinnostech“, ale dokonce i během milostných hrátek. Většinou se tyto scény odehrávaly za „intimního osvětlení“, takže snímků mám pramálo. Ovšem zážitek z pozorování a především ze zvukového doprovodu, který páření jaguárů doprovází, se mi asi z hlavy nikdy nevykouří. Dvojice totiž vydává takové zvuky, že by se mi z nich ježily i chlupy na zádech, kdybych nějaké měl. 

Specialisté na lov kajmanů

Jaguár velice obratně leze po stromech, ale třeba na rozdíl od již zmíněného levharta dává přednost lovu na zemi a to především v noci. Není nijak vytrvalým běžcem, spíše jde o sprintera na krátké vzdálenosti. Stylem lovu hodně připomíná tygra a jeho úspěch závisí na tom, zda se dokáže k vyhlédnuté kořisti přiblížit dostatečně blízko a překvapit ji. Na jaguáří jídelníček se dostávají zvířata nejrůznější velikosti – od myší přes ryby, žáby, želvy, kapybary až po jeleny. 

V oblastech mokřadů jako je Pantanal nebo venezuelské Llanos se u jaguárů během posledních pár let vyvinula neobyčejná potravní specializace. Zejména samci totiž s oblibou číhají na nebezpečnou kořist – zubaté kajmany. Takový lov na kajmana, nebo alespoň pokus o něj, můžete s trochou štěstí vidět hlavně koncem léta. Tehdy hladina vody v řekách klesá na minimální úroveň a jaguáři si na vyšších březích zřizují dokonalé pozorovatelny, z nichž nad kajmanem získávají výhodu díky momentu překvapení a možnosti zaútočit na oběť z pro ně výhodné pozice. Já měl prozatím štěstí jen na pokusy, úspěšně ulovený kajman by byl z pohledu fotografa velmi vítanou nadstavbou. 

Budoucnost díky „Jaguářímu koridoru“?

V databázi Mezinárodního svazu ochrany přírody je jaguár veden jako „téměř ohrožený druh“, což znamená, že v blízké budoucnosti mu může hrozit vymírání. Pod tento stav se velkou měrou podepsal úbytek přirozeného prostředí, například v téměř celé severní oblasti někdejšího výskytu. Velmi výrazný pokles byl zaznamenán v 60. letech 20. století, kdy bylo v brazilské Amazonii kvůli kožešině ročně zabito 15 000 jaguárů. Detailní výzkumy prokázaly, že jaguár ztratil 37 % území svého původního rozšíření a na dalších 18 % o něm nejsou dostatečné informace. V některých regionech je ovšem vývoj pozitivnější a šance na přežití druhu je poměrně vysoká na sedmdesáti procentech současného rozšíření – to platí především o Amazonii, oblastech paraguayského Gran Chaca a brazilského Pantanalu, kde v tomto směru slaví úspěchy již zmíněný vliv ekoturismu.

TIP: Ocelot velký: Menší bratr jaguára musí čelit nástrahám lidské civilizace 

Současné snahy o zachování jaguára většinou spočívají ve vzdělávání místních rančerů a v propagování ekoturistiky. Organizace Panthera, která se zabývá ochranou velkých kočkovitých šelem na celém světě, se snaží jaguáry a oblast jejich výskytu monitorovat pomocí rádiových obojků a fotopastí. Odborníky této nadace překvapily výsledky genetické analýzy, které potvrdily, že od Mexika až po Argentinu žije jeden jediný geneticky totožný druh jaguára. Tento fakt vědce vedl k vytvoření iniciativy tzv. „Jaguářího koridoru“, který by celou populaci propojil i napříč lidmi využívanou krajinou. Byla by tím zaručena genetická pestrost, která je pro budoucnost těchto nádherných šelem naprosto zásadní.

Gravitační manévr je jedním ze zázraků nebeské mechaniky, bez nějž by výzkum vzdálených světů pravděpodobně nebyl možný. Vypouštění družic k jiným planetám je obecně velmi náročné na tah a výdrž raketového motoru. S tím souvisí potřeba značného množství paliva. Proto je výhodnější využít plně funkční a nezpochybnitelné fyzikální zákony. 

Podstata gravitačního manévru spočívá ve výměně hybnosti mezi sondou a planetou, u níž se postup provádí. Automat se kolem planety prosmýkne a získá rychlost (vůči Slunci) na úkor rychlosti oběžnice. Jelikož má ovšem oproti ní nesrovnatelnou hmotnost, může popsaným způsobem zásadně ovlivnit svůj pohybový stav a značně se urychlit, zatímco na pohyb planety má manévr jen zanedbatelný efekt. Vzhledem k oběžnici se příletová a odletová rychlost družice nemění; při pohledu ze soustavy spojené se Sluncem to však vypadá, jako by se od planety odrazila v potřebném směru.

TIP: Kosmické rychlosti: Jak rychle je třeba letět do vesmíru?

Nevýhodou uvedeného postupu je delší doba letu k cíli. Například sonda Rosetta, která v roce 2004 zamířila ke kometě 67P/Čurjumov-Gerasimenko, celkem třikrát proletěla okolo Země, než nabrala konečný směr ke svému cíli. Start takových sond se pak plánuje roky dopředu.

Animace trajektorie sondy Juno (foto: Wikimedia Commons, Phoenix7777, CC BY-SA 4.0)