Litosférické desky tvořící svrchní vrstvu zemské kůry se permanentně pohybují, aniž bychom to dokázali postřehnout: Důsledky jsou totiž patrné teprve v horizontu desítek milionů let. Superkontinent Pangea, jenž existoval přibližně před 300 miliony roků, se postupně rozlámal na několik částí. Ty pak zformovaly současné světadíly a podle geologů lze očekávat, že se podobná situace, ovšem v opačném smyslu, odehraje v budoucnu znovu.

TIP: Interaktivní mapa: Podívejte se, kde byste bydleli před 750 miliony let

Asi za 50 milionů let se Afrika posune na sever a spojí se s Evropou, takže Středozemní moře zanikne. Za obdobně dlouhou dobu se k novému světadílu připojí nejprve Asie s Austrálií a zhruba za 250 milionů roků pak vznikne tzv. Pangea Proxima, až megakontinent splyne i s oběma dnešními Amerikami.

Simulace dvou superkontinentů budoucnosti. (ilustrace: NASA GISS, Michael Way, CC BY 4.0)

Někteří z nás si ještě vybaví, jak chodili spát za tmy a teprve časně ráno se na několik hodin zapínaly lampy pouličního osvětlení. Dnes už se svítí všude, i tam, kde to po většinu noci není potřeba. Jako argument zaznívá větší bezpečnost, ačkoliv statistiky zmíněný mýtus poměrně úspěšně vyvracejí. Tak či onak, ve výsledku je světla v noci přespříliš a kvůli neúčelnému směrování z něj velká část uniká pryč do horního poloprostoru. Tam ovšem jen tak nemizí, nýbrž se rozptyluje na prachu a molekulách vzduchu a vytváří jakousi světelnou záclonu, přes kterou nevidíme noční nebe. A to zdaleka nejen ve městech. 

Rozptýlené světlo totiž putuje i stovky kilometrů do stran, takže opravdu panensky tmavou noční oblohu posetou tisícovkami hvězd najdeme až velice daleko od civilizace. V Evropě, na východě USA či třeba v Japonsku už místa s pravou přírodní tmou neexistují. Může se zdát, že nejde o důvod k alarmu: Světlo v noci využíváme pro práci, ochranu majetku, dopravu i zábavu. Ale opravdu ho potřebujeme tolik? Nasvícené památky, zářící billboardy, přezářená, ačkoliv prázdná parkoviště supermarketů… 

A co hůř – jde o jasná světla bílé barvy, tedy s velkým obsahem modré složky spektra. Ta hraje pro organismus důležitou roli ve dne, jenže v noci je velmi nebezpečná, neboť zabraňuje vylučování potřebného množství hormonu melatoninu, který tělo během spánku udržuje v regeneračním módu. A tak se přebytečným, neúčelným a špatně chromatizovaným svícením dobrovolně vystavujeme zkázonosnému vlivu, což platí pro víc než 80 % globální populace. V Evropě a v Americe nezná život v noci bez světelného smogu dokonce 99 % obyvatel. 

U nás na vesnici…

Na svých přednáškách se často setkávám s „mýtem tmavé oblohy za městem“. Lidé popisují krásu nočního nebe u nich na vesnici, kde na obzoru jen „trošku“ svítí nějaké to větší město. Bohužel je zmíněná zkušenost stále daleko od reality tmavé hvězdné oblohy. Řečí čísel: Uprostřed největších aglomerací dnes za jasného počasí spatříme na žlutém nebi vybledlý úplněk a zhruba 5–10 nejjasnějších objektů, většinou planet a pár nejzářivějších hvězd. Na okraji velkoměsta či uprostřed okresních sídel se už může Měsíc na obloze docela vyjímat a napočítáme několik desítek stálic spolu s jasnými planetami. Za městem spatříme nejvýraznější souhvězdí, hvězd bude do stovky a rozeznáme kousek Mléčné dráhy, byť jen náznakem. 

TIP: Rytíři temna: Obyvatelé ostrova Niue jsou prvním národem „temného nebe“

Na většině českých vesnic panuje o poznání příznivější situace: Stálic bychom mohli napočítat i několik stovek až jeden tisíc. Horizont v noci svítí jasně do žluta, od rozptylu světla z měst vzdálených desítky kilometrů. V nadhlavníku už je vidět Mléčná dráha, zejména v létě. Ale o pravé tmavé hvězdné nebe se stále nejedná. 

Bortleho stupnice v podání astrofotografa Tomáše Slovinského. Oblohu zachytil na šesti různých místech Slovenska v prostředí s různou mírou světelného smogu, a to stejnou expozicí a při téže citlivosti fotoaparátu. Skutečně přírodní tmavé nebe stupně 1 už v Evropě nenajdeme.
(foto: Tomáš Slovinský ©)

Existuje totiž oficiální stupnice, nesoucí jméno amerického astronoma Johna E. Bortleho, která na devítistupňové škále sofistikovaně popisuje kvalitu oblohy: Té dokonalé patří číslo 1, nejhorší je 9. Ono úžasné vesnické nebe se nachází sotva mezi trojkou a čtyřkou, zatímco naprosto tmavá obloha pak mnohým zůstává zapovězena. Nebe poseté více než 3 500 stálicemi viditelnými pouhýma očima, Mléčná dráha klenoucí se od obzoru k obzoru, hvězdný koberec bohatý i nízko nad obzorem… Zdaleka přitom nejde o všechny klenoty, jež můžeme na tmavé hvězdné obloze zahlédnout…

Dokončení: Klenoty temné oblohy: Co ve městech na obloze neuvidíte (2)

Již delší dobu víme, že některá zvířata mají pozoruhodné biodetekční schopnosti. Známí jsou tím hlavně psi, kteří dovedou čichem odhalit u lidí nejen narkotika nebo výbušniny, ale také některá onemocnění, včetně nádorů, malárie nebo i covidu-19. Potíž je v tom, že chov a výcvik takových detekčních psů není rychlý, jednoduchý ani levný.

Z tohoto důvodu se vědci a lékaři, kteří sázejí na biodetekční živočichy, obracejí k menším a méně náročným tvorům, jako jsou myši, včely nebo třeba sarančata. Francouzský tým, který vedl Baptiste Piqueret z Univerzity Paříž XIII, si vybral jako biodetekční tvory mravence otročící (Formica fusca).

Mravenci jako biodetektory

Dřívější výzkum u mravenců ukázal, že jsou schopni rozeznávat určité těkavé organické látky. Také se už vědělo, že určité typy nádorů je možné identifikovat právě díky specifickým těkavým organickým látkám. Piqueretův tým v nové studii zjišťoval, zda mravenci rozliší dva typy buněk nádoru prsu od zdravých buněk.

TIP: Psi dokážou s 90% přesností odhalit covid-19 i u asymptomatických jedinců

Ukázalo se, že to mravenci zvládají stejně dobře jako psi. V některých ohledech jsou dokonce ještě lepšími „biodetektory“. Jejich zásadní výhodou je, že je lze vycvičit za pouhých 30 minut. Výcvik psa se srovnatelnými schopnostmi biodetekce přitom trvá 6-12 měsíců. Nemluvě o nákladech na chov mravenců, které jsou oproti chovu psů prakticky zanedbatelné. Mravencům stačí med a mražený hmyz dvakrát týdně. Jak se zdá, diagnostická oddělení nemocnic budou možná zakládat chovy mravenců.

Arachnofobie může značně komplikovat život: Osminohé spolubydlící najdeme téměř v každé domácnosti, a o hysterické scény tak není nouze. V klinické praxi se fobie zpravidla řeší tzv. expoziční terapií, kdy se dotyčný postupně vystavuje objektům svého strachu. Aplikace Phobys, kterou vytvořila skupina vývojářů z univerzity v Basileji, pracuje na stejném principu – namísto skutečných členovců se však „pacient“ setkává pouze s virtuálními modely ve 3D. 

Přistoupit blíž

Terapie probíhá v deseti krocích, kdy telefon postupně promítá pavouky na různých místech v simulovaném prostředí. Na každé úrovni se uživatel dostává o něco blíž a následně vyhodnocuje míru pociťovaného strachu. Na základě jeho zpětné vazby pak aplikace sama posoudí, zda je připraven na další kolo, kde si může nechat fiktivního osminohého tvora vyobrazit třeba přímo na dlani. 

TIP: Strach nemusí být racionální: Panickou hrůzou z pavouků trpí až 3,5 % lidí

Výsledky prvních studií prováděných na skupině 66 arachnofobiků přinesly slibné výsledky. Dobrovolníci se rozdělili do dvou skupin, přičemž jedna dostala za úkol čtrnáct dnů „trénovat“ zvládání strachu pomocí aplikace Phobys. Když se pak měli přiblížit k teráriu se skutečnými pavouky, nejenže dokázali přistoupit mnohem blíž než členové kontrolní skupiny, ale zažívali i mnohem méně nepříjemných emocí. 

Aplikaci lze nyní stáhnout pro mobilní telefony s operačním systémem Android a iOS. Autoři studie však varují, že pro skutečně závažné formy arachnofobie se doporučuje raději terapie pod dohledem zkušeného odborníka.

Jsme ve 14. století. Křížové výpravy do Svaté země už jsou dávno minulostí, naopak náboženské bouře ťukají na dveře. Nic co bychom nevěděli. Jenže i v této křesťanské Evropě stále existuje několik knížectví, která se zuby nehty drží pohanských kultů. Jedním z nich je i středověká Litva. Před všudypřítomným křesťanstvím se ovšem schovat nemůže.

V roce 1316 zdědí říši po smrti svého staršího bratra Vytenise čtyřicetiletý kníže Gediminas. Největší problém? Livonský Řád německých rytířů, který s Litvou neustále bojuje. Gediminas chce postavení své země posílit, hlavně na poli mezinárodní politiky. Pohanskou Litvu totiž nikdo z okolních panovníků nepovažuje za rovnocenného partnera k diplomatickým dohodám. Ve 14. století už skutečně ne…

Křtít či nekřtít?

S Řádem německých rytířů neválčí jen Litevci. V roce 1319 se k nim připojí i vojska tatarských chánů. O několik let později vytvoří Gediminas koalici také s polským králem Vladislavem Lokýtkem, stvrzenou sňatkem své dcery s polským nástupcem trůnu Kazimírem. Jenže proti dobyvačnému Řádu to nestačí. Pak ale povstane Riga, tehdy pod nadvládou Řádu, a Gediminas vycítí šanci získat spojence. Začne s představitelem Rižanů, arcibiskupem Fridrichem z Pernštejna, jednat o spojenectví. Fridrich by velmi rád získal spolubojovníka, avšak dává si podmínku: litevští pohané se obrátí na křesťanství. Co na to Gediminas? Souhlasí! 

Prostřednictvím Fridricha jedná Gediminas s papežským stolcem. Prosí o vyslání misionářů, kteří by připravili jeho lid na novou víru. Žádá též ochranu před dobyvačnou politikou Řádu. Ten maskuje své výboje právě šířením křesťanství, ale ve skutečnosti mu jde jen o drancování, které nemá s náboženstvím nic společného. Poté, co papež na Gediminasovy žádosti odpoví kladně a dokonce v roce 1323 přiměje Řád německých rytířů uzavřít s Litvou mír, pozve velkokníže na Litvu obyvatele německých měst. Slíbí jim, že si mohou vybudovat vlastní a částečně nezávislé osady. Rovněž povolá církevní řády. Ale když už všichni čekají, že Gediminas oficiálně potvrdí papežským legátům pokřesťanštění Litvy, stane se něco, co všem vyrazí dech.

Gediminas se vymlouvá. Papežské legáty odmítá přijmout a vyžene před nedávnem pozvané františkány. Své jednání zdůvodní jednoduše: pro své pohanské poddané by se stal kacířem. A hlavně: jeho lidé mají křesťanství spojené s odvěkými nepřáteli z řad německých rytířů. Proto odmítá na poslední chvíli křest a nabízí velvyslancům alternativu: on sám se pokřtít nenechá, jelikož by šlo o „politickou sebevraždu“, ale křesťanství chce na svém území tolerovat. Tím nahraje Řádu, který prohlásí dojednaný mír za neplatný a během roku 1324 obnoví své útoky. Začíná tak vleklá válka, do které se zapojí Prusko a v roce 1329 se svými muži dokonce i český „král cizinec“ Jan Lucemburský. Zajímavé ale je, že spojení Litvy s Rižany přetrvá i Gediminasovy náboženské veletoče. 

Rozšiřování na východ

Rovněž na východě praktikuje velkokníže svou politiku spojující diplomacii, účelové sňatky a vojenské akce. Podaří se mu tak získat Vitebské knížectví, dobýt Kyjev a Minsk a v roce 1340 připojit k Litvě i Smolensk. Jelikož by však celou říši nedokázal spravovat sám, zanechává v dobytých místech coby panovníky své podřízené. V některých knížectvích potomky rodu Rurikovců, kteří prokázali oddanost novému velkoknížeti. Jinde staré panovníky nechává zlikvidovat a na jejich místo dosadí své četné příbuzné. Na nově získaných územích ponechává pravoslavné křesťanství. Gediminas se totiž řídí heslem: „Nové nezavedeme a staré nezrušíme.“ Díky tomuto přístupu přijímá obyvatelstvo novou nadvládu víceméně pozitivně a Gediminas tak nemusí řešit nepokoje na nově připojených ruských územích. 

Rozpínavost směrem na východ se však nelíbí tatarským chánům, kteří Gediminase zprvu ve válce proti Řádu německých rytířů podporovali. Poté, co velkokníže obrátí svou pozornost na východní území, pochopí chánové, že není žádoucí mít tak silného panovníka v sousedství. Proto se v letech 1338 až 1339 rozhodnou jednat. Podniknou dva pokusy o vpád na litevské území, avšak oba útoky Litevci odrazí.

TIP: Střet s krutými barbary: Kterak Mongolové vpadli na Moravu

Během svého života vytvoří Gediminas z téměř bezvýznamného knížectví jednoho z velkých hráčů východní politiky. Podaří se mu navíc udržet stát, ve kterém žijí vedle sebe v poklidu katolíci, pravoslavní a pohané. Před svou smrtí říši rozdělí mezi své syny, kteří si už vyzkoušeli vládnout v některé z východních částí říše. A tak, když v roce 1341 umírá, ví, že má o říši postaráno.

Pozemní útok na město Cherbourg zahájili američtí vojáci VII. sboru 19. června a zpočátku se setkávali jen s mírným odporem. Během dvou dní postoupili o celých 16 km a generálmajor Joseph Collins se domníval, že námořní ostřelování nebude třeba. Svůj názor změnil 21. června, kdy se americký postup zastavil na silné obranné linii polního opevnění 12 km jižně od Cherbourgu. Generálmajor proto požádal Deya, aby jeho lodě zahájily palbu 24. června.

Předchozí část: Ocelové lodě proti betonovým pevnostem: Ostřelování Cherbourgu 1944 (1)

Této žádosti ale Deyo nemohl vyhovět – silná bouře celý jeho operační svaz rozprášila a zahnala do přístavů mezi Plymouthem a Portsmouthem. Kontradmirál urychleně vydal rozkaz k opětovnému shromáždění flotily u ostrova Portland, dříve než 25. června ale zahájení ostřelování nepřipadalo v úvahu. Čtyřiadvacátého nastal další zlom, když Američané dosáhli průlomu a do konce dne se přiblížili na méně než tři kilometry od okraje města. V této situaci by ostřelování předem vybraných cílů mohlo ohrozit vlastní jednotky. Collins proto Deya instruoval, aby 25. června nezahajoval palbu dříve než ve 12.00, a i poté se soustředil pouze na cíle označené návodčími přidělenými k pěším jednotkám, případně pozorovacími letouny.

Velkorážní přestřelka

Ráno 25. června se Deyovy lodě ve dvou řadách přiblížily na méně než 20 km k Cherbourgu a směřovaly ke svým pozicím. Před 10. hodinou se obě formace ocitly na dohled pobřeží, až do 12.00 ale nezaznamenaly žádný odpor Němců, ani jim nebyla doručena žádná žádost o palebnou podporu. Podezřelé ticho protrhla až ve 12.15 salva tří 155mm granátů, kterou na vzdálenost 13 km vypálila německá baterie čtyř děl u vesnice Querqueville tři kilometry západně od Cherbourgu.

Deyo zareagoval vydáním rozkazu křižníku Glasgow k zahájení palby a britská loď následně začala zasypávat cíl z děl ráže 152 mm. Střelba mířená na zranitelné a pomalu plující minolovky ale neustávala, a když byla každá minolovka Deyovy skupiny minimálně jednou orámována, Deyo se rozhodl stáhnout je z dostřelu. Následující půlhodinu si německá baterie vyměňovala salvy nejen s Glasgowem, ale i s Enterprise.

Úspěchy obou stran

Obě lodě dle instrukcí pozorovacího letounu z Glasgow vypálily více než tři sta granátů, po čemž pilot hlásil, že německá děla jsou vyřazena z boje. Ještě předtím se ale německým dělostřelcům podařilo dvakrát zasáhnout Glasgow: první granát explodoval v pravém hangáru a druhý zasáhl nástavbu na zádi. Ani jeden zásah si ale nevyžádal ztráty na životech a loď zůstala plně bojeschopná.

Nezahálela ani Deyova vlajková loď Tuscaloosa, která ve 12.36 zahájila palbu na baterii dva kilometry západně od Querqueville a ve 13.15 jedním z 203mm granátů docílila přímého zásahu kasematy, což baterii vyřadilo z boje.

Nezdolné baterie

Po prvotním devadesátiminutovém bombardování Cherbourgu spojeneckými válečnými loděmi stále zbývalo několik aktivních německých baterií. Deyo proto Collinsovi odeslal dotaz, zda je potřeba limit prodloužit. Ten odpověděl kladně s tím, že by uvítal pokračování ostřelování až do 15.00. V tu samou chvíli se opět probrala k životu baterie u Querqueville a několika salvami orámovala torpédoborec Murphy.

Tuscaloosa v odpověď vypálila 17 ran a docílila minimálně jednoho přímého zásahu, po kterém z jedné z kasemat vyšlehly plameny. Obsluha posledního děla se ale odmítala vzdát a neustávala v palbě ani poté, co se na jejich kasematu postupně soustředila pozornost bitevní lodě, čtyř křižníků a několika torpédoborců. To samé se opakovalo i v případě baterie 170mm děl u Gruchy, kterou nedokázalo vyřadit ani 57 střel z Glasgow doplněných 36 granáty z torpédoborce Rodman.

Větší štěstí měli jen střelci z Quincy, kterým se podařilo několika přesnými zásahy zničit pevnůstku Fort des Flamand na východním okraji cherbourgského vlnolamu. To už ale odbila 15. hodina a Deyo začal své lodě stahovat. Kromě křižníku Glasgow utrpěla přímé zásahy jen Nevada, které během ostřelování baterií západně od Cherbourgu dvojice granátů proletěla nástavbou. Poslední slovo za Battle Group 1 měla Deyova vlajková loď. Po půlhodinovém ostřelování na vzdálenost 23 km se Tuscaloose podařilo přímým zásahem zničit pevnůstku u vstupu do přístavu. 

Duel s Hamburgem

Zatímco Battle Group 1 sváděla duely s německými bateriemi ležícími západně od přístavu, hlavním cílem Bryantovy skupiny se stala baterie Hamburg. Bitevní lodě Arkansas a Texas, obě spuštěné na vodu už před první světovou válkou, měly kvůli archaickým systémům řízení palby dostřel pouze 18 km a Hamburg je tak mohla beztrestně ostřelovat na dlouhou vzdálenost. Původně měla největší německou baterii zničit Nevada a staré bitevní lodě jen měly se svým doprovodem proplout okolo a připojit se ke zbytku svazu.

Dělostřelci Nevady však měli plné ruce práce s bateriemi okolo Cherbourgu a Bryantovy bitevní lodě se tak musely Hamburgu postavit přímo. Jako první vypálila Arkansas; Texas nedokázala navázat spojení s návodčím a její děla proto zatím mlčela. Baterie zpočátku neopětovala palbu, o deset minut později ale začaly okolo Bryantových lodí dopadat první 240mm granáty. Na americké straně se ke střelbě přidaly jak torpédoborce, tak i Texas, která konečně zaměřila cíl.

Jeden zásah za druhým

Ačkoliv Hamburg zasypávaly desítky granátů ráží 127 a 356 mm, němečtí střelci chránění odolnou kasematou a pancéřovými štíty vytrvale pálili jednu salvu za druhou a cílili primárně na nepancéřované torpédoborce. Barton a Laffey utrpěly každý jeden přímý zásah, německým střelám se ale naštěstí neaktivovaly roznětky a nenapáchaly tak větší škody.

Torpédoborec O’Brien měl méně štěstí – jeden z granátů výbuchem zabil 13 námořníků. Jen krátce poté si nezdolná německá baterie připsala další zásah, když projektil zasáhl mohutně pancéřovanou kormidelnu Texasu. Pancíř odolal, exploze ale odtrhla podlahu navigačního můstku hned nad místem zásahu a usmrtila kormidelníka Normana Christensena. Ten se stal jediným padlým členem posádky za celou službu lodi.

Po dvou hodinách neustávající palby pozorovatelé hlásili, že z baterie Hamburg zbyla jen hromada suti, její děla však stále střílela. Když se pak v 15.01 začaly Bryantovy lodě na Deyův rozkaz stahovat, tři ze čtyř děl Hamburgu byla stále plně bojeschopná, a to i přesto, že na ni dopadlo více než osm stovek projektilů ráží 127, 305 a 356 mm. Ani Němci však nemohli slavit úspěch – žádnou americkou loď se nepodařilo potopit či aspoň vážněji poškodit. 

Konec přestřelky

Jen den po ostřelování se vojákům americké 9. a 79. pěší divize podařilo probít se do ulic města a po třech dnech pouličních bojů Američané rozdělili obránce do několika malých kapes. Dne 29. června pak von Schlieben kapituloval. Spojenecké lodě sice nedokázaly všechny německé baterie umlčet, jejich obsluhy ale natolik zaměstnaly, že ty nemohly své zbraně obrátit do vnitrozemí proti Collinsovým mužům.

TIP: Atlantický val: Nepřekonatelná překážka na cestě do Evropy?

Drtivou palebnou sílu amerických lodí si uvědomovali i Němci, jejichž vojenské časopisy v následujících týdnech nabádaly velitele pozemních jednotek, aby spojenecké válečné lodě nepodceňovali – už dělové čluny podle nich dosahovaly palebné síly ekvivalentní baterii houfnic, zatímco bitevní lodě několika baterií těžkého dělostřelectva – to vše se schopností přesouvat se dle potřeby a dosahovat vysoké přesnosti střelby. 

Musel to tehdy být pro amerického obchodního zástupce Roberta Huntera vskutku šokující pohled. Když v roce 1824 na své cestě po Thajsku (známému ještě jako království Siam) spatřil na řece Menam rybářskou loďku s jakousi zvláštní bytostí na palubě, domníval se zprvu, že vidí dosud neznámé zvíře. Teprve při bližším pohledu mu došlo, že má před sebou vskutku nevídaný úkaz: dva mladé muže srostlé v oblasti hrudníku. Nebyl by to ale Hunter, kdyby okamžitě nezačal přemýšlet o tom, co by se z takové kuriozity dalo vytěžit. 

O pět let později se Chang a Eng Bunkerovi spolu s Hunterem vylodili v Bostonu. Osmnáctiletá dvojčata, která zatím neznala ani slovo anglicky, nemohla tušit, že se jim tím otevřela cesta k budoucí slávě. Dnes už jen stěží můžeme odhadnout, jak se na neznámém kontinentě onoho srpnového dne roku 1829 asi cítili – nicméně tváří v tvář zcela novému prostředí museli být přinejmenším zaskočeni. Vždyť celý svůj dosavadní život se nevzdálili z rodné vesnice Meklong (kde mimochodem dnes stojí jejich socha) a spolu s několika sourozenci pomáhali ovdovělé matce s provozem kachní farmy. 

Se zjevným hendikepem se totiž dokázali vypořádat překvapivě snadno. Údajně se rychle a bez větších potíží naučili běhat, řídit loďku a hrát si s ostatními dětmi, ba dokonce provést rituálních 18 úklon před thajským králem. Není však jasné, jakým způsobem se Hunterovi a skupině tlumočníků z thajštiny podařilo přesvědčit jejich matku, aby syny poslala za oceán. Jistou roli možná hrál i určitý finanční obnos; nicméně kdyby tušila, že je do smrti už nikdy neuvidí, patrně by se svým rozhodnutím váhala déle. 

Šokující podívaná

Zato Chang a Eng s odstupem času už důvod vrátit se do vlasti neměli. Americké angažmá z nich učinilo hotové celebrity. Nakonec díky němu mimořádně zbohatli a mohli se přestat věnovat zábavní kariéře, jež jim zpočátku umetla cestičku. 

Robert Hunter svěřil dvojčata do péče profesionálního manažera Jamese Hala. Ten s nimi objížděl Spojené státy a prezentovat je nadšenému publiku, ochotnému za takovou podívanou velkoryse platit. Scénář byl pokaždé velmi podobný: skupina se na několik dní ubytovala v daném městě a dvojčata několik večerů po sobě bavila diváky naučenou show. Pro zaručený účinek by jistě stačilo pouze se ukázat, ovšem to Haleovi nestačilo. 

Chang a Eng proto na pódiu předváděli, jak dokonale jsou sladěni nejen spolu navzájem, ale i se svým postižením. Dokázali metat kotrmelce, plavat, běhat, skákat, nebo třeba hrát dámu. Bizarnost celého vystoupení ještě umocňovalo jejich orientální oblečení, doplněné maketami prasečích ocasů. Vstupné na jedno takové představení bylo překvapivě nízké – Hale si účtoval pětadvacet centů, což by v přepočtu na dnešní kurz představovalo zhruba 6 dolarů (kolem 130 korun). 

Zprávy o putování bizarní dvojice se šířily rychlostí blesku, takže ani nebylo nutné, aby si Hale vypomáhal reklamními letáky. Vůbec největší důkaz jejich tehdejší ohromné popularity ale představuje fakt, že jako obecný název pro srostlé sourozence dodnes užíváme termín „siamská dvojčata“, odvozený právě od rodiště Changa a Enga. Mladíci ovšem vazby ke svému thajskému rodišti postupně přetrhávali. Přijali nové příjmení, začali se oblékat v západním stylu a naučili se hovořit anglicky natolik, jako by šlo o jejich mateřštinu.

Na vysoké noze

Kočovné živobytí ale nelze provozovat věčně. Po deseti letech strávených na pódiích po celých Spojených státech se bratři, kteří se mezitím rozešli s Halem a vystupovali na vlastní pěst, rozhodli kariéru ukončit. V červenci 1839 naposledy stanuli před nadšeným publikem a o tři měsíce později už se stěhovali na novou stálou adresu. Během uplynulých let nashromáždili dostatečné jmění, aby si mohli dovolit pořídit šedesátihektarový pozemek v Severní Karolíně, a ještě jim zbylo dost na pořízení několika otroků, jak bylo v jižanských státech tehdy zvykem. 

Osmadvacetiletí bratři záhy objevili své obchodní vlohy. Na plantážích zdárně hospodařili a produkci posléze prodávali, což přispělo mimo jiné k tomu, že se v sousedství rychle proslavili. A to i přesto, že vzhledem ke svému asijskému původu oficiálně náleželi mezi černochy a v očích mnohých Američanů představovali příslušníky méněcenné rasy. Nicméně zdárně požívali řady privilegií dostupných jinak jen pro bílé, včetně vlastnictví zmíněných otroků.

Žili si doslova na vysoké noze – podle dobových odhadů do svých stále se rozšiřujících pozemků v Severní Karolíně investovali v přepočtu 300 tisíc dnešních dolarů (tedy zhruba 6,5 milionu korun). V New Yorku navíc zaměstnávali správce svého dalšího majetku, dosahujícího dokonce šestinásobné výše.

Hledá se nevěsta

Tím, že v podstatě ze dne na den zmizeli z veřejné scény, však rozhodně neuhasl zájem veřejnosti o ně. V roce 1840 zveřejnili novináři z deníku Tennessee Mirror článek, v němž otevřeně nadnesli otázku možného založení rodiny. Ostatně nabízelo se to, vždyť dvojčata byla právě ve věku, kdy se jejich vrstevníci žení. Snad každý čtenář tehdy v hlavě přetřásal otázku, jak asi může vypadat milostný život srostlých mužů. A může vůbec nějaká žena pocítit fyzickou přitažlivost k tak prazvláštním osobám?

Navzdory absurditě podobné představy nebyli Chang a Eng Bunkerovi v otázce sexuality nijak odlišní od jakýchkoliv zdravých lidí. A zjevně to dokázali dát správným způsobem najevo, neboť nakonec skutečně úspěšně okouzlili své budoucí manželky: o deset let mladší sestry Adelaide a Sarah Yatesovy. Po svatbě pak bratři rychle umlčeli všechny kritiky a pochybovače znovu, když jejich choti jen šest dní po sobě porodily dcery Katherine a Josephine. A u nich navíc ani zdaleka nezůstalo – v průběhu následujících let přišlo na svět ještě devatenáct dalších dětí. 

Eng byl otcem jedenácti, Chang deseti potomků. Mimochodem, rod Bunkerů čítá do dnešního dne přes 1 500 členů, přičemž dosud mezi nimi bylo napočítáno celkem jedenáct párů dvojčat. Ta vůbec první – konkrétně Engovi prapravnuci – se údajně jmenují rovněž Chang a Eng.

Škraloup s otroky

V roce 1850 představovali Chang a Eng se svými ženami a dětmi na první pohled zcela netradiční, ovšem na ten druhý již úplně obyčejnou bohatou jižanskou rodinu. Oba bratři fungovali jako zcela samostatná jednotka. Osvojili si svérázné způsoby provádění běžných každodenních činností, v některých z nich byli dokonce úspěšnější než normální člověk. Například při práci se sekerou dokázali efektivně využít sílu čtyř paží. 

Ve volném čase se věnovali i některým sportům včetně lovectví. Vlastnili tehdy 18 otroků, nepřekvapí proto, že v pozdější občanské válce se přiklonili na stranu Konfederace, která odmítala otrokářství zrušit. Právě Bunkerových přístup k otrokům je ovšem v současné době spornou kaňkou na jejich životopise, neboť podle některých dobových svědectví s nimi zacházeli značně krutým způsobem. Deset z nich bylo údajně mladších sedmi let a museli na polích tvrdě dřít, prý proto, aby vydělali peníze na vzdělání čím dál početnějšího potomstva svých pánů. 

Nemohoucí polovina

Finance na uživení tak početné rodiny se však začaly rychle tenčit a necelých deset let po opuštění někdejší kariéry se bratři nakrátko vrátili k vystupování – tentokrát i s dětmi. V říjnu 1860 například podepsali smlouvu s newyorským provozovatelem proslulého „muzea kuriozit“ Phineasem Barnumem, který je na měsíc zaměstnal jako jednu z živých expozic. Ocitli se tak vedle desítek dalších lidských hříček přírody – trpaslíků, obrů, mimořádně obézních žen nebo příslušníků exotických etnik, jejichž pracovní náplní bylo ohromovat návštěvníky čistě jen svou existencí. 

Obnovené turné poté vyvrcholilo pobytem v Evropě, kam zavítali po skončení zmíněné občanské války. Tehdy jim už táhlo na šedesát a spíše než pracovně chtěli svůj výlet po starém kontinentě pojmout ve stylu zaslouženého odpočinku. Další, tentokrát již definitivní důvod k odchodu do důchodu přišel na zpáteční plavbě přes Atlantik. Chang při ní utrpěl mrtvici a zůstal ochrnutý na pravé straně těla, tedy té, kterou přiléhal k bratrovi.

Pro Enga to znamenalo, že až do konce života musel o nemohoucího sourozence pečovat a přizpůsobovat se jeho paralýze – ostatně nic jiného mu ani nezbývalo. Chang se s takovou ránou však nedokázal vypořádat a propadl alkoholu, čímž svému zdraví nijak neprospěl. V zimě 1874 onemocněl zánětem průdušek a nad ránem 17. ledna zemřel. Jen těžko si lze představit, co asi musel prožívat jeho bratr, když si uvědomil, že pravděpodobně stejný osud bude brzy čekat i jej. Vědomí bezprostřední blízkosti smrti nejspíše vyvolalo šok, který způsobil, že ačkoliv byl fyzicky zdravý, zhruba dvě hodiny po Changovi skutečně i on vydechl naposledy.

Rekordy 

Málokterý životní osud je tak pozoruhodný, jako ten, který nejslavnější siamská dvojčata historie prožila. Stihli vytvořit několik rekordů – kupříkladu po dlouhou dobu představovali nejdéle žijící siamský pár (dožili se 62 let). Až v roce 2014 je „předstihly“ americké sestry Ronnie a Donnie Galyonovy, které zemřely v roce 2020 ve věku 68 let. 

Charakter srůstu byl v případě Changa a Enga poněkud specifický. Jejich těla totiž spojoval vazivový útvar tvořený svalovou a chrupavčitou tkání o délce jeden a půl centimetru, přičemž zhruba v jeho středu údajně sdíleli cit. Sadu vnitřních orgánů měli každý vlastní s výjimkou jater, což představovalo z medicínského hlediska velkou výhodu. Je zcela jisté, že pokud by se Chang a Eng Bunkerovi narodili dnes, téměř určitě by je nepotkal stejný osud jako před dvěma sty lety, protože chirurgické oddělení by pro současné lékaře nebylo nijak složité. 

TIP: Podívaná, jaká tu nebyla: Kabinety lidských kuriozit lákaly miliony návštěvníků

Ovšem jejich doboví předchůdci si na takový zákrok netroufali, ačkoliv bratry pravidelně podrobovali důkladným prohlídkám. V hledáčku lékařů a anatomů se Chang s Engem ocitali tak často, že jsou oficiálně považovaní za nejzkoumanější lidské osoby 19. století. Velkou pozornost si vysloužila samozřejmě rovněž pitva, která však nepřinesla uspokojivé odpovědi na přesnou příčinu Engova úmrtí. 

Ani současní odborníci si však nejsou zcela jistí – jednou z možností je selhání jeho oběhového systému, který po úmrtí Changa nedokázal nadále účinně pumpovat krev do přirostlého mrtvého těla. Mnozí zastávají názor, že Eng zemřel jednoduše v důsledku šoku. 

Archeologům skotské Univerzity v Aberdeenu se podařil skvělý objev. Připravovali vykopávky v Aberlemnu, vesnici ve správní oblasti Angus na východním pobřeží Skotska. Tato vesnice leží v krajině, která byla osídlená dávnými Pikty, záhadným etnikem z doby římské nadvlády nad Británií a raného středověku.

Tým, který vedl Gordon Noble, prováděl počátkem roku 2020 v Aberlemnu geofyzikální měření. Během nich narazili na podzemní anomálie, které mohly být známkou pozůstatků osídlení. Když udělali průzkumný výkop, čekalo je velké překvapení. Nečekaně narazili na 1,7 metru dlouhý piktský kámen s vyrytými symboly.

Archeologům přálo štěstí

Po objevu propukla pandemie, která další průzkum zbrzdila a archeologové se mohli k nálezu vrátit až nedávno. Ukazuje se, že objevený kámen se symboly pochází z 5. až 6. století našeho letopočtu. Podobných kamenů bylo objeveno okolo 200 a téměř nikdy je nenalezli archeologové. „Na Univerzitě v Aberdeenu děláme přední výzkum Piktů světové úrovně již celé desetiletí a nikdo z nás zatím takový kámen se symboly neobjevil,“ poznamenal k objevu Gordon Noble.

TIP: Během vykopávek na Orknejích vědci objevili velkou vikingskou nálevnu

Podle Nobleho se archeologové k těmto kamenům většinou dostanou pozdě: „Tyto piktské kameny se symboly obvykle vyorají farmáři na poli, případně se objeví při stavbě silnice. My je máme příležitost prozkoumat až ve chvíli, kdy je okolí nálezu značně poničeno.“ V tomto případě si ale Noble pochvaluje: „Narazit na něco takového při malém testovacím výkopu je absolutně úžasné. Nikdo z nás nemohl uvěřit, jaké jsme měli štěstí“.

Okolo mě kmitá chvíli modrá, chvíli zelená, hnědá nebo bílá a jejich rozličné kombinace. Pozoruji míhající se kolibříky a říkám si, že dnes musí při letu určitě vydávat ještě víc energie než jindy, protože silný vítr proniká i přes hustou spleť větví. Závany zmítají nejen drobnými těly poletujících opeřenců, ale i mohutnými větvemi tropických stromů, jež jsou porostlé množstvím bromélií. Jemné kapky deště, který doprovází větrné počasí, ulpívají na objektivu a znemožňují pořídit ostrou fotku.

Nejmenší druhy kolibříků trpělivě čekají, až jim ti statnější uvolní místo u krmítka. Napočítávám nejméně deset druhů. Moji pozornost mezi nimi upoutávají zejména méně častí kolibříci šedobřiší (Phaethornis guy), jejichž bizarně zahnutý a protáhlý zobák přesně kopíruje květy helikónií, jejich oblíbený zdroj nektaru. 

Kmitající křídla a zloděj cukru

Najednou zpozoruji pohyb ve větvích mohutného stromu. Hbitě se pohybující šelmička pochoduje po větvích směrem ke kolibříkům. Olingo štíhlý (Bassaricyon gabbii) z čeledi medvídkovitých umně seskakuje na plechovou střechu budovy strážců parku, kde visí krmítka pro kolibříky. Uběhne pár vteřin bedlivého zkoumání okolí, při nichž olingo visí ze střechy hlavou dolů. Se zatajeným dechem sleduji, zda se pokusí ulovit některého z těch tropických krasavců a přemýšlím, zda mám právo mu v lovu bránit. 

Jenže zvířátko má úplně jiné úmysly. Postupuje systematicky od jednoho krmítka k druhému. Každé naklání a líže vytékající cukrovou vodu, zatímco kolibříci poplašeně poletují okolo. Sladký nápoj mizí v tlamičce olinga a na rozblácené zemi a během chvilky jsou všechna krmítka prázdná. Jako by olinga tlačil čas a bál se, že přijde správce parku a odežene ho od snadného zdroje potravy. 

Přírodní bohatství jako na dlani

Návštěva mlžných pralesů v oblasti Monteverde, kde se odehrálo i výše popsané setkání kolibříků a olinga, představuje jen jednu z mnoha možností, jak spatřit tropickou faunu Kostariky. Na rozdíl od mnoha jiných tropických zemí je tady ochrana přírody již dlouho zavedenou praxí. Již od 70. let 20. století začaly zdejší vlády na mnoha místech upřednostňovat volnou přírodu před plantážemi, které by jim nakonec přinášely méně peněz než ekoturismus.

Systém parků a rezervací rozkládajících se na čtvrtině kostarického území táhne milovníky tropické přírody z celého světa. Výhodu zdejší země bezpochyby představuje její malá rozloha. Vždyť namísto několikadenní cesty do člověkem nezničené pralesní rezervace je většina z nich vzdálena jen několik hodin cesty z hlavního města San José. 

Cesta pro milovníky horka

„Určitě chceš tohle všechno nést s sebou? Ten stativ je nutný?“ ptá se při pohledu na má záda průvodce Steve. Naše cesta začíná v právě se probouzejícím Puerto Jiménez o půl šesté ráno. Čeká nás nejprve jízda džípem a pak musíme 20 kilometrů pěšky ke stanici hluboko uvnitř rozsáhlého parku Corcovado. Jde o jedno z posledních míst, kde se v Kostarice vyskytuje jaguár a další velcí savci. Park leží na horkém pacifickém pobřeží a největší úsek cesty je dobré ujít ráno, dřív než teplota vystoupá nad 30 °C. Moje krosna sice zeje prázdnotou, ale zato je na ní připevněna jedenáctikilová fotovýbava. Proto ty Stevovy obavy. „Nějak to zvládnu, tohle všechno každopádně potřebuju,“ odpovídám mírně nejistým tónem.

Kvůli lepší kontrole turistického ruchu zavedli nedávno ve zdejším rozlehlém parku povinnost pohybovat se v něm pouze s průvodcem. Skupinové slevy jsou tady spíš symbolické, a tak si spolu se Zuzkou najímáme Steva jen pro sebe. Dlouhé přechody po rozpálené pláži jsou doslova vražedné. Naštěstí se tyto exponované úseky při naší cestě střídají s úzkými pralesními stezkami, které pro přehřátý organismus představují částečnou úlevu. I tak ale nejsou na této trase úmrtí úplnou výjimkou. Že zde minulý týden zemřel mladý Kanaďan nám ovšem Steve v průběhu pochodu tají a zprávu, která by nás dopředu asi poplašila, sděluje, až když úspěšně přicházíme do cíle. 

Hranice prastarých světů

Kostarika je malý ráj, jenž oplývá neuvěřitelnou rozmanitostí tvorů. Připomíná prastaré amazonské nížiny, přestože se geologicky jedná o mladíka. Původně většinu kostarického území pokrýval oceán, který zamezoval pohybu zvířat mezi Severní a Jižní Amerikou. Změnu přineslo pozvolné podsouvání Kokosové tektonické desky pod desku Karibskou, jež z oceánu postupně nadzvedlo ostrovy spojující se v průběhu let v Panamskou šíji. Tento proces završený před 3–4 miliony let vytvořil pevninský most, jenž mezi kontinenty umožnil přechod suchou nohou.

V tu dobu se na místě dnešní Kostariky potkaly dva naprosto odlišné světy. Starobylé jihoamerické skupiny živočichů jako mravenečníci, lenochodi a pásovci se začaly setkávat například s kočkovitými a medvídkovitými šelmami. Svou pouť na jih zahájili i tapíři. Ačkoliv od velké americké výměny uběhlo mnoho let, Kostarika stále představuje hranici areálu rozšíření pro mnoho severních i jižních druhů. 

Lovec kousajících termitů

Na jedné z pralesních stezek se mi plní jeden z mých „kostarických snů“, když nám cestu kříží příbuzný známějšího mravenečníka velkého. Mravenečník mexický (Tamandua mexicana) šplhá po stromech a hledá stromová termitiště a mraveniště. Sledován našimi pohledy nachází asi 15 metrů nad zemí velké stromové termitiště a silnými drápy předních nohou v něm proráží otvor pro svůj dlouhý lepivý jazyk. 

Velcí termití vojáci z rodu Nasutitermes se v zástupech rojí a snaží se mravenečníka zranit obřími kusadly. Díky tomu můžeme vidět, jak mravenečník šikovně využívá své páté končetiny – chápavého ocasu. Ocasem a jednou zadní končetinou se přidržuje kmene stromu, zatímco druhá zadní noha kmitá tam a zpět a vyhání z kožichu obtížné vetřelce. V této pozici má mravenečník obě přední končetiny volné a může se věnovat dobývání potravy. Jenže termití obrana nakonec slaví úspěch a mravenečník po pár minutách ustupuje, přičemž vytrvale stírá kousající vojáky o větev. Při představě, že si takto každý den musí obstarat přibližně 9 000 mravenců a termitů, jsem opravdu vděčný za nekousající lidský jídelníček.

Idylka ve spadaném listí

Stezka ke stanici uprostřed parku se vine jen několik málo metrů od hranice mezi pralesem a pláží, kde se intenzivní zvuky cikád mísí s pravidelným vlnobitím Pacifiku. Tady leží pod hustými větvemi pralesa hnědá puma (Puma concolor), která dokonale splývá s okolním listím. Šelmu prozrazuje snad jen odlesk obrovských očí, které bedlivě sledují naše pohyby. Puma odpočívá u zbytků těla zřejmě nedávno uloveného nosála a přítomnost lidí ji nijak netrápí.

Opatrně se pohybujeme po stezce, která je od zvířete vzdálená jen asi osm metrů, a snažíme se najít vhodné místo pro snímek. Když jsme v poklidné přítomnosti šelmy asi půl hodiny, přichází směrem od oceánu její dva potomci – černě tečkovaná mláďata, která vybarvením kožešiny připomínají ocelota. Koťátka veliká asi jako dospělá kočka domácí se otírají o mámu a pak se jedno z nich pouští do uloveného nosála. Druhé je ale daleko víc zaujato u země se kroutící liánou, na níž nám předvádí ostrost svých drápů.

Průvodce je z pum unesen stejně jako my – mladé vidí poprvé v životě a dospělého jedince zahlédl jen jednou v dálce. Bohužel už nezbývá moc času a brzo se bude stmívat. Po hodině strávené s rodinkou pum proto musíme pokračovat v cestě. 

Budíček vřešťanů a marné vstávání

Stanice je obklopena deštným pralesem a spí se tady pod moskytiérou na tenkých molitanových matracích položených na dřevěné podlaze. Je těžké najít místo, kde z trámů nevisí pavučiny obřích nefil – velkých barevných pavouků s nápadně chlupatýma nohama. Náš odpočinek je ale krátký. Po čtvrté ráno přehlušují noční zvuky pralesa vřešťani, kteří si křikem vymezují teritorium. Vstáváme s nimi a vyrážíme k deltě řeky, kde je po ránu šance zahlédnout tapíry překonávající řeku. Štírům podobní krabovci utíkají před světlem čelovky po kmenech pralesních velikánů zpět do úkrytů.

Na místě jsme včas a za rozbřesku čekáme na tapíry. Po protějším břehu běhají volavky bělostné a loví v mělké vodě. „Občas některou z nich uloví krokodýl americký.“ říká Steve. Nemáme důvod mu nevěřit, vždyť během pár hodin strávených u delty jsme krokodýlů zahlédli několik. Nakonec se dočkáme i hlavní hvězdy programu – v šeru svítání protíná hlava tapíra středoamerického (Tapirus bairdii) řeku Sirena. Občas zmizí na chvíli pod hladinou, aby se vynořila o pár metrů dál. Tapír plave přes řeku přímo před našima očima, ale na pořádnou fotku je bohužel ještě příliš velká tma. 

Příroda kousek od metropole

Později odpoledne se za tapíry vydáváme do bažin, kde přes den odpočívají. Podrážky bot se těžce odlepují od bahna, když opatrně postupuji do vysokého porostu, kde by vytoužená zvířata mohla být. Bažina leží pod hustou spletí stromů a ani za plného dne tady není moc světla. Mezi vysokou trávou nakonec opravdu uvidíme tohoto pozoruhodného tvora, který bez pohnutí leží v bahně. Jen pravidelné oddechování a stříhání ušima, kterými zvíře odhání dotěrné mouchy, svědčí o tom, že je tapír naživu. Nakonec ještě ztěžka zvedá víčko a zvědavě si mě prohlíží. Nebojí se.

TIP: Překvapení: Fotopasti zachytily vzácné psy pralesní vysoko v kostarických horách

Skoro nemůžu uvěřit, že jsem jen kousek od jednoho z největších savců Střední Ameriky. Taková je ale Kostarika. Jednu chvíli jste třeba v hlavním městě San José a o pár hodin později už můžete obdivovat přírodu v její téměř panenské podobě. Zahlédnout pumu nebo tapíra je v mnoha zemích Jižní Ameriky záležitostí několikatýdenní expedice, ale v Kostarice se vám to může podařit za podstatně kratší dobu. Alespoň tak jsme to zažili my během našeho pobytu v této úžasné tropické zemi.

V kupě galaxií Abell 2877, ležící zhruba 300 milionů světelných let od Země, radioastronomové takovou medúzu objevili. Je viditelná pouze v rádiovém záření, na šířku měří přes milion světelných let a kromě „těla“ z přehřátého plazmatu jsou dobře patrná i roztahující se „chapadla“, jež z něj vystupují. Objekt zaujal pozornost odborníků nejen svým vzhledem, ale také vlastnostmi. 

Většinu cílů pozorovatelných ve vesmíru v rádiové oblasti tvoří obvykle zdroje rádiového záření v širokém spektru. Medúzu v kupě Abell 2877 lze ovšem sledovat jen ve velmi úzkém pásu rádiového záření. Zmíněným vlastnostem odpovídají objekty označované jako rádiové fénixy. Tak jako mystický pták, který zahynul v záblesku plamenů a znovu vstal z popela, představují rádiové fénixy kosmické struktury, jež se rodí z vysokoenergetických explozí – například při značném vzestupu aktivity blízké černé díry. Miliony let pak postupně mizí, jak struktura expanduje a nabuzené elektrony ztrácejí energii. Posléze snad dojde k nové energizaci při další katastrofické události. 

TIP: Rádiové záblesky: Záhadné signály z kosmu

Fénixy se nezformují při každé silné explozi: Podmínkou je vznik mohutné rázové vlny, která významně stlačuje a znovu urychluje volné elektrony, jež do plynu tvořícího fénixe dodaly procesy v blízkém aktivním galaktickém jádře. Energizované elektrony se stanou dočasným zdrojem synchrotronového záření, které je detekováno na rádiových vlnových délkách.